Naše budoucnost?

 

JUDr. Martin Šešina, emeritní notář

Tak jsme se před časem zřejmě s konečnou platností dozvěděli, že knihovna architekta Kaplického na Letné nebude. Architekt již pět let nežije a pokud by dílo převzal někdo jiný, je otázkou, zda by byl dodržen projekt v intencích jeho autora a tedy zda by ještě vůbec šlo o autorství Jana Kaplického. Dříve se zase namítalo, že to bude drahé. Ano, bylo by to drahé, musí zbýt peníze na spotřebu. Ty miliardy, co by stálo něco trvalého, pro budoucí generace potřebného a užitečného, se musí dle našich politiků utratit jinak. Myslí si, že lidem je nejlépe dát guláš s osmi (knedlíky) nebo raději s dvanácti, naprat si břicho, k tomu šest piv, nejlépe půllitr za pětku, pak se z toho vyspat a ráno si dojít pro podporu. Takoví voliči jsou potřeba, takoví je budou volit. Žádné intelektuální řeči. „Na čo je nám taká knihovňa, dajtě tam prasce“. Jako bych slyšel majora Terazkyho.

 

Je to potíž, když ve společnosti nadejde čas od času doba, kdy se přerozděluje obrovský majetek. Platilo to v dobách, kdy vznikal náš stát a šlechta (tehdy družiníci knížete) na něm vybojovala celá území, která kolonizovala a na nichž si posléze stavěla hrady a tvrze. I tehdy to asi byli draví, mnohdy bezohlední lidé, kteří neuměli číst ani psát, ale uměli se rvát s mečem v ruce a teprve postupem času se kultivovali křesťanstvím. I po bitvě na Bílé hoře se dělil obrovský majetek, který císař předával v mnoha případech vojevůdcům vítězného vojska, surovým chlapům, kteří bojovali pro toho, kdo jim dal víc. V dalších generacích těchto rodů se pak dostávali do popředí potomci, kteří již měli řádné vychování, nejlepší vzdělání a byli kultivováni spanilými jízdami do ciziny, kde získali vzdělání a prohlédli si tamní stavby a umělecká díla. A domů si přinesli vizi toho, jak si uspořádat život a své sídlo. Řada šlechtických rodů si udržela svá panství po celá staletí a byla požehnáním pro celý kraj, který ovládala. Viz například dominia Liechtensteinů a Schwarzenbergů, která sloužila za vzor hospodaření, ale také za vzor péče o krajinu, kulturní památky a v neposlední řadě také za vzor péče o nemocné a zaměstnance.

 

Přišel rok 1989 a velké přerozdělování majetku, už po několikáté, začalo. Majetky ukořistili lidé, které vesměs nelze označit za VIP. Každému musí být jasné, že lze těžko legálně vydělat miliardy za tři čtyři roky podnikání, pokud máte zaplatit spravedlivou kupní cenu za kupovaný majetek, splácet úvěry, řádně platit zaměstnance, zdravotní a sociální pojištění, daně z příjmu a další a další poplatky. Myslím, že u této první generace gründerů, zakladatelů, nelze spoléhat, že uzná, že majetek nenabyla tak zcela legálně. Dá se předpokládat, že by tvrdila, že nepřekročila zákony a neuzná, že byly měkké, šité na jejich potřeby. Etické nabytí jmění to rozhodně nebylo. Tato generace asi nedojde k tomu, že by bylo vhodné alespoň část jmění pochybně nabytého společnosti vrátit, třeba tím, že „zatáhne ze svého“ stavbu knihovny. Mělo by to dvojí efekt – jednak by vrátili část nelegálně nabytých peněz a navíc by byli zapsáni v očích veřejnosti jako mecenáši, po kterých něco zůstalo. Ale v tomto směru nám asi nezbude, než čekat, zda další generace těchto zbohatlíků dospějí do stadia, kdy budou chtít očistit jméno svých předků, budou nejen vzdělaní, a i natolik vyspělí, že v sobě najdou potřebu něco pro společnost velkého udělat. Historie se třeba bude opakovat a budou se moci pyšnit něčím, jako je například Gugenheimovo muzeum v USA.

 

Naše společnost je levicová, pravice, tedy opravdová pravice, se v ní nikdy neukotví. Byla zničena již za první republiky, pokud v ní vůbec existovala pravice typu konzervativců ve Velké Británii nebo republikánů v USA. Pravda, pravice, ta opravdová, drsná, lidem nevyhoví nikdy. Jakub Krčín by nikdy nevybudoval krásné a užitečné rybníky na Třeboňsku, kdyby neměl k ruce karabáč. Kdo by chtěl dobrovolně robotovat, když by třeba mohl sedět v hospodě. Bez obětí, donucení a strádání se velké dílo, zdá se, nevytvoří. Ale pokud se to podaří, stojí to třeba za to. Podívejte se na naše hrady, zámky, kostely, Národní divadlo. Proč například v Kazachstánu, kde nevládne zrovna demokracie, dokáží vybudovat stavby, nad kterými se tají dech a u nás je něco takového nemyslitelné? Jak to, že se už ve vedení našich společností neobjevují takové osvícené osobnosti, jako byly v České spořitelně, která dokázala na oslavu padesáti let své existence v letech 1876–1881 postavit nádhernou budovu Rudolfina na Palachově náměstí v Praze?

 

Po každé generaci by mělo zůstat něco velkého, něco, co posune společnost zejména v duchovním rozměru někam dál. Budeme-li pokračovat v intencích dosavadního vývoje, co zbude po naší společnosti, jež po roce 1989 měla všechny předpoklady ke zdárnému vývoji? Smetiště, supermarkety, skladiště u dálnice a dluhy? To by měli mít naši politici na paměti a měli by myslet dál, nikoli jen na rok či dva dopředu. K tomu ovšem tento způsob nyní praktikované demokracie (možná, lépe řečeno slovy Karla Kryla, demokratůry), nevede.

 

 

Zpět