Historie přechodu dluhů zůstavitele na dědice – 1. část

Mgr. Ing. Lenka Holíková

 

Dědictví není nic jiného než nastoupení do veškerých práv zůstavitele. 

Salvius Iulianus

Před vznikem vyššího organizovaného celku žili Římané podle práva obyčejového, jež mělo často sakrální charakter a bylo vykládáno kněžími (pontifiky). Tímto mnohdy svévolným výkladem se cítili ohroženi plebejové, kteří počátkem republiky usilovali o své zrovnoprávnění. Výsledkem jejich snah byla kodifikace obyčejového práva, ke které došlo kolem poloviny 5. století př. n. l. Tak vznikl dle pověsti Zákon dvanácti desek (Lex duodecim tabularum), první a po dlouhou dobu jediná kodifikace římského práva. Přestože se nejednalo o systematický souhrn veškerého práva, ale spíše o stručné formulace nejdůležitějších a sporných pravidel, např. ustanovení dědického práva zde mají překvapivě rozvitou podobu a vypovídají o juristickém nadání Římanů.[1] Privilegované postavení pontifiků v oblasti soudnictví skončilo v roce 367 př. n. l., kdy byl zřízen úřad městského prétora – praetor urbanus (z latinského prae-itor, „jdoucí vpřed“). Měl nejvyšší soudní moc a byl povinen dbát na pravidla slušnosti a obecně prospěšný zájem, tzv. aequitas. Prétoři vytvářeli právo (vydávali vyhlášky – tzv. edicta) a velmi ovlivnili i vývoj práva dědického.[2]

Dědické právo se původně týkalo zejména přechodu vlivu v rodině (familia) a sloužilo spíše k převodu suverenity než k přechodu majetku.[3] Římská familia ve vlastním slova smyslu (familia nebo familia iure proprio) byla skupina osob navzájem propojených autoritou, tedy mocí, jež jedna z nich, tzv. otec rodiny (pater familias), nad ostatními vykonává, a to k cílům, jež zdaleka přesahují meze prostého domácího řádu. Osoby podrobené této moci se nazývaly personae alieni iuris.[4] Pod termínem familia lze též rozumět veškerý majetek přináležející k římskému rodinnému domu.[5] Pouze pater familias měl plnou způsobilost k právům, osoby alieni iuris nebyly plně způsobilé k právům, zejména nemohly vlastnit majetek, měly ale způsobilost k činům (ius conubii a ius commercii), výsledkem těchto nabývacích úkonů bylo nicméně rozšíření majetku majitele moci. Pater familias je subjektem veškerého rodinného majetku, který také spravoval,[6] ačkoli na dědice sui heredes (viz níže) se již za jeho života nazíralo jakožto na vlastníky rodinného majetku (latentní vlastnictví), nicméně teprve smrtí otce rodiny dostávali nad tímto majetkem volnou správu.[7] O tento majetek nicméně pečovali již za jeho života. Podobně byly chápány též dluhy, jednalo se o dluhy rodiny, které byly členy rodiny považovány za jejich vlastní.[8]

Římská familia byl společenský svaz obdobný státu a měl výrazný náboženský charakter, kdy sakrálními úkony (zejména poskytování obětí, spravování oltáře v domě a udržování kultu rodinných bůžků – tzv. sacra privata) byl pověřen pater familias.[9] Po smrti patris familias se v dobách římských nebo předřímských tento svazek nerozděloval v nové rodiny, ale zůstával nadále spojen: dědicem (heres) byl tedy ten, kdo nastupoval v suverénní moc nad rodinou, a kdo důsledkem toho nabýval i majetek.[10]

Oproti dnešnímu vnímání římské právo dědické znamenalo především určité právní postavení osobní, nomen heredis. I kdyby nebyl žádný majetek, existovalo dědické právo jako jisté právní postavení určité osoby – tzv. ius hereditatis (a to i v případě, že byly zanechány pouze dluhy). Toto postavení (dědický titul) má určité důsledky: nabytí jmění, pohledávek, převzetí všech dluhů, sukcese v poctivost nebo nepoctivost různých právních poměrů, sukcese v náboženský kult rodiny a povinnosti s tím spojené atd. Důsledkem nabytí dědického titulu je vstoupení do (téměř) všech práv a povinností zůstavitele (succedit in locum defuncti). Nabytí jmění je pouze konsekvence tohoto právního postavení, následek sice důležitý, ale nikoli jediný ani naprosto nezbytný.[11]

Římské dědické právo znalo princip univerzální sukcese, dle kterého se nastupovalo buď do celého jmění zůstavitele, nebo do jeho ideálních částí. Singulární sukcese nastávala pouze u odkazů (existovaly dva typy odkazů – legata a fi­deikomisy).[12] Civilní odkazy (legata) se vyznačovaly přísným formalismem, na druhé straně tzv. fideikomisy byly naprosto neformální a vznikly původně z přání a proseb zůstavitele, jež nebyly právně vynutitelné.[13] Po nabytí dědictví docházelo ke splynutí majetků zůstavitele a dědice (confusio). Předmět dědické sukcese se nazýval hereditas, pozůstalostní jmění se nazývalo assem.[14] Pozůstalost byla chápána jako majetková jednota (universitas) zahrnující veškerá aktiva i pasiva zůstavitele vyjma veřejnoprávních vztahů (např. s úřady), rodinných vztahů (zejména manželská moc), věcná práva osobní povahy (usus, ususfructus, habitatio) a závazky osobní povahy (societas, mandatum, delicta).[15] Římské dědické právo fungovalo na adičním principu, který rozlišoval delaci (získání titulu k dědění) a odevzdání pozůstalosti (nabytí dědictví). U heredes domestici (viz níže) nicméně splýval okamžik delace a nabytí pozůstalosti. V mezidobí od smrti zůstavitele až do nabytí dědictví se o pozůstalosti říkalo, že leží (hereditas iacet). Povaha hereditas iacens se dlouho vyvíjela a v justiniánském právu se dospělo k závěru, že se jedná o právnickou osobu sui generis.[16]

Zůstavitelem mohl být pouze svéprávný římský občan (způsobilý vlastnit majetek), osoba alieni iuris dědice neměla.[17] Dědicem mohl být pouze svéprávný římský občan, který v době smrti musel být živ alespoň jako nasciturus a jeho způsobilost být dědicem musela existovat nepřetržitě od zůstavitelovy smrti až po nabytí dědictví. Otroci (vyjma těch propuštěných závětí na svobodu a povolaných za dědice), peregríni (cizinci), odpadlíci od víry, kacíři, děti velezrádců, vdova, jež porušila smuteční rok, atd. se nemohli stát právoplatnými dědici.[18]

Římské právo znalo tři druhy dědiců – vlastní a nutné (heredes sui et necessarii, zejména potomci zůstavitele), nutné dědice (heredes necessarii, což byli vlastní otroci propuštění zůstavitelem závětí na svobodu) a dále dobrovolné dědice (heredes voluntarii, ostatní dědicové ustanovení závětí). Jak vlastní a nutní dědicové, tak i nutní dědicové (tyto dvě skupiny dědiců se dohromady nazývaly domestici, jelikož ve vztahu k zůstaviteli byly členy jedné domácnosti) nabývali dědictví automaticky (ipso iure), a to nezávisle na své vůli. Dobrovolní dědicové museli k přijetí dědictví učinit projev vůle a mohli dědictví odmítnout.[19]

Důsledkem nabytí dědictví bylo, že dědic s ohledem na splynutí majetků za závazky zůstavitele odpovídal bez omezení (ultra vires), což vedlo k odmítnutí přijetí předlužené pozůstalosti (hereditas damnosa) u dědiců, kteří takto mohli učinit.[20] Římané nicméně velmi lpěli na občanské cti (došlo i k personifikaci cti – uctívání bohyně Fides)[21] a s odmítnutím dědictví byla spojena infamie.

Během více než tisíciletého vývoje římského dědického práva vznikly dvě dědické posloupnosti – civilní a prétorská. Hlavní rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že civilní posloupnost se netýkala ryze majetkových práv, ale i přechodu práv a povinností mimomajetkové povahy (např. povinnost konat rodinné oběti), naproti tomu prétorská posloupnost měla od počátku výrazně jen majetkový ráz.[22] Časem prétorská posloupnost převládla nad civilní.

„Neobmezená sukcese do dluhů a do bona nebo mala fides zůstavitele, sloučení majetku dědicova s majetkem zůstavitelovým, to jsou důsledky takového řádu dědického, který se pojí k svérázné primitivní funkci tohoto institutu; s novou, majetkovou funkcí dědictví jeví se však svrchovaně povážlivými jak pro dědice, tak pro třetí osoby.“[23] Římské právo z tohoto důvodu hledalo způsoby, jak negativní důsledky této odpovědnosti omezit. Nejstarší korektiv neomezeného ručení byl zaveden již v Zákoně dvanácti desek, a to že závazky se mezi dědice dělí, dědicové nejsou tedy již více solidárními dlužníky.[24]

V praxi byly velmi časté závěti (Římané považovali za morální povinnost každého pořídit poslední pořízení a za neštěstí, zemře-li zůstavitel bez něj[25]), které mohly heredes sui et necessarii stanovit podmínku dědění, jejímž nesplněním se mohli dědictví a s ním spojenému neomezenému ručení za dluhy vyhnout. Bylo též možné ustanovit dědicem otroka (a závětí ho propustit na svobodu), což bylo praktické v případě obavy zůstavitele z předlužení pozůstalosti a následného konkursního prodeje pozůstalosti: potupa, která s tím byla spojena, postihovala pak dědice – propuštěnce, nikoli zůstavitele a jeho památku.[26] Propuštěný otrok v důsledku dluhů mohl opět upadnout do otroctví.

Další způsob řešení neomezené odpovědnosti za dluhy bylo uzavření mandátní smlouvy (mandantum) s věřiteli pozůstalosti, kdy tito dědici přikážou dědictví přijmout a on jako mandatář má nárok na náhradu škody, což ve výsledku znamenalo, že (ačkoli jako univerzální sukcesor ručil celým svým majetkem) ručil za pozůstalostní dluhy pouze do výše aktiv pozůstalosti. Jiným způsobem, kterým se obcházely důsledky univerzální sukcese, bylo uzavření smlouvy o částečném prominutí pozůstalostních dluhů, kdy se dokonce připouštělo, aby výši, v jaké pozůstalostní dluhy mají být prominuty, určil praetor, nebylo-li možno dosáhnout dohody jinak.[27]

Dědicům heredes sui, kteří se stávali dědici ipso iure, poskytl praetor tzv. beneficium abstinendi (dobrodiní zdržení se, abstinence), podle něhož tito dědicové mohli nenabýt dědické statky a nebýt odpovědní za dluhy, zůstalo jim pouhé postavení dědice, ale jednalo se jen o nudum nomen bez majetkových prospěchů i břemen. Praetor poté udělil majetek jiným sukcesorům, spoludědicům nebo substitutům, anebo došlo na žádost věřitelů k prodeji majetku. Otrokům propuštěným na svobodu závětí a ustanoveným za dědice (hereditas neces­sarii) bylo praetorem uděleno tzv. beneficium separationis (dobrodiní separace), které způsobovalo oddělení majetku, který nabyli po smrti svého pána, od hereditas damnosa, k níž byli ustanoveni za dědice.[28]

Na druhou stranu, aby byli věřitelé chráněni před splynutím majetku zůstavitele a zadluženého dědice, bylo věřitelům na jejich žádost uděleno tzv. separatio bonorum („oddělení majetku“). Tímto oddělením byl majetek z pozůstalosti vyhrazen věřitelům zemřelého a odkazovníkům, teprve když jejich pohledávky byly uhrazeny, mohli se ze zbytku uspokojit věřitelé dědice. Věřitelé zůstavitele, kteří požádali o toto odloučení pozůstalosti, nicméně nemohli žádat uhrazení svých pohledávek z majetku dědice.[29] Praetor Papinianus (cca 142–212 n. l.) sice poté těmto věřitelům uznal jejich nárok nad limit pozůstalosti, tedy i ze jmění dědice, ale až po uspokojení jeho věřitelů,[30] nicméně se nejednalo o převládající praxi. Justiniánské právo následně ale umožnilo, že pokud věřitel prokázal, že se domáhal separace z omluvitelného omylu, mohl žádat o restitutio in integrum.[31] O toto oddělení bylo možné žádat dle justiniánského práva do pěti let od adice a toto právo zanikalo, pokud dědic bona fide zcizil něco z pozůstalosti, smísil-li věci z pozůstalosti se svými nebo pokud se věřitelé tohoto práva vzdali, resp. dali najevo, že ho nebudou uplatňovat.[32]

Naproti tomu právo nemělo stejné pochopení pro věřitele dědice, jejichž postavení se mohlo podstatně zhoršit, pokud jejich dlužník přijal předlužené dědictví. Toto vycházelo ze zásady, že každému je dovoleno zhoršit postavení svého věřitele převzetím nového dluhu.[33]

Pokud se týká postavení dědice voluntárního, nepokládalo (předjustiniánské) římské právo vůbec za nutné jakkoli zabezpečit jeho postavení, a to z důvodu, že mohl dědictví odmítnout a měl k tomu možnost delší lhůty. Ve výjimečných případech (přijetí předluženého dědictví osobou do 25 let) bylo možné tzv. restititutio in integrum[34] (navrácení v předchozí stav), a to na základě Plaetoriova zákona (prétorské právo, kolem roku 191 př. n. l.).[35] Gaius (cca 130–180 n. l.) zmiňuje též případ, kdy císař Hadrián (76–138 n. l.) prominul nerozvážnost i staršímu dvaceti pěti let, když se po přijetí pozůstalosti objevil velký dluh, který v době přijetí pozůstalosti zůstával skrytý.[36]

Touto situací inspirovaný císař Gordianus III. (cca 225–244 n. l.) následně stanovil, že vojáci odpovídají pouze do výše hodnoty pozůstalosti (intra vires).[37] Podle této právní úpravy se mohli věřitelé předluženého dědictví, v něž se jako dědic uvázal vojín, vztáhnouti pouze k dědictví samému.[38] Ačkoli jako důvod k tomuto omezení odpovědnosti za dluhy zůstavitele byla uváděna neznalost zákonů u vojáků, obecně lze též říci, že jejich častý pobyt na válečných taženích a odloučení od příbuzných mohly vést k tomu, že neexistovalo dobré povědomí o majetkových poměrech jejich příbuzných a s ohledem na služební povinnosti nejspíš ani nebyla šance, jak by mohli tyto záležitosti osobně zjistit.[39]

Byl to však teprve Justinián (cca 482–565 n. l.), který se stal v této materii skutečným interpretem nových názorů. Vycházeje z ustanovení Gordianova ve prospěch vojáků, stanovil generální beneficium inventarii (dobrodiní inventáře).[40] Toto bylo stanoveno císařskou konstitucí z roku 531 (Cod. 6.30.22pr.).[41] Pokud dědic nastoupil neprodleně bez vyžádání deliberační lhůty (spatium deliberandi, lhůty na rozmyšlenou, zda dědictví přijme, pokud byl voluntárním dědicem) a pokud během 30 dní poté, co se dozvěděl o delaci, začal zřizovat soupis jmění pozůstalosti (inventarium), který do dalších 60 dnů dokončil (pokud je větší část majetku daleko do jednoho roku[42]), získal tím tu výhodu, že odpovídal pozůstalostním věřitelům sice osobně, ale omezeně do výše hodnoty pozůstalosti. Jeho ručení nebylo omezeno na jednotlivé části pozůstalosti (neodpovídá cum viribus hereditatis), nýbrž na odhadní hodnotu pozůstalosti (pro viribus hereditatis).[43] Podle soupisu potom ručil za pozůstalostní dluhy jen tím, co bylo v inventáři zaznamenáno jako pozůstalostní aktiva, tedy jen celkovou hodnotou pozůstalosti; vlastní pohledávky, stejně jako pohřební a jiné podobné náklady si mohl odečíst.[44] Od aktiv se tedy odečetly i náklady na zřízení inventáře.[45]

Při zřizování inventáře byl přítomen veřejný notář (tabularius) a v místě přítomní věřitelé zůstavitele i odkazovníci.[46] Pokud věřitelé nebo odkazovníci nebyli přítomni, byla nutná účast tří věrohodných svědků.[47] Vyhotovený soupis následně podepsal dědic a přitom prohlásil, jaký je počet věcí a že žádné věci nezatajil. Věřitelé a odkazovníci nicméně proti tomuto mohli dokázat, že pravý stav jmění je jiný (a to např. též torturou pozůstalostních otroků nebo manifestační přísahou).[48] To, co dědic zatajil, musel následně do pozůstalosti vrátit ve dvojnásobné hodnotě.[49]

Věřitele poté dědic uspokojoval v pořadí, v němž se přihlásili, po nich odkazovníky.[50] U předlužené pozůstalosti tudíž nemuselo docházet ke konkursu, ale dědic vyplácel věřitele a odkazovníky do vyčerpání pozůstalosti. Byl-li obnos ručení vyčerpán, vyplácení dědic zastavil a nemohl být žalován žádným z neuspokojených pozůstalostních věřitelů (a to ani zástavním). Tito mohli své nároky uplatnit proti odkazovníkům, pokud byli dědicem uspokojeni,[51] a věřitel s přednostním zástavním právem mohl též uplatnit pohledávku vůči ostatním uspokojeným věřitelům.[52] Neužil-li dědic dobrodiní inventáře, ručil i podle justiniánského práva neomezeně; stejné důsledky mělo zmeškání lhůty stanovené pro pořízení inventáře. Dědic dokonce neměl pak ani právo na tzv. falcidiánskou kvartu proti odkazovníkům, takže odkazy musil plnit, i když převyšovaly dědictví.[53] Situace dědice se v tomto směru podstatně zhoršila oproti předjustiniánské úpravě, neboť dříve odkazy převyšující pozůstalost byly neplatné. Justinián nicméně (pokud nebylo uplatněno beneficium inventarii) postavil odkazovníky na roveň pozůstalostním věřitelům.[54]

Shrnutí

V průběhu historie římského práva tedy docházelo postupně k omezení ručení za dluhy pozůstalosti, které je důsledkem univerzální sukcese v její ryzí podobě (tedy vstupu do všech práv a povinností zůstavitele majetkové i nemajetkové povahy, které smrtí nezanikají). Přes zrušení solidárního ručení dědiců Zákonem dvanácti desek, možnost odmítnutí dědictví u závětních dobrovolných dědiců, nesplnění podmínky v závěti, uzavření mandátní smlouvy s věřiteli nebo dohody o prominutí části dluhů, přes možnost restititutia in integrum, císařem Gordianem III. zavedenému omezení odpovědnosti za dluhy u vojáků, přes prétorské beneficio separationis u závětí povolaných otroků a beneficio abstinendi u nutných vlastních dědiců dospělo římské právo (po rozpadu Římské říše) roku 531 n. l. k beneficiu inventarii, dobrodiní inventáře, které zavedl východořímský císař Justinián. Tzv. dobrodiní inventáře bylo následně v rámci recepce římského práva v různé podobě převzato do řady právních úprav, a to zejména do velkých kodifikací občanského práva 19. století – rakouského ABGB (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, 1811), německého BGB (Bürgerliches Gesetzbuch für das Deutsche Reich, 1896) a francouzského CC (Code civil des Français, 1804). Kvůli inspiraci vládním návrhem občanského zákoníku z roku 1937 (v jeho superrevizní podobě, kdy se původně mělo jednat pouze o malé úpravy ABGB) při tvorbě nového občanského zákoníku se institut výhrady soupisu po více než 60 letech opět vrátil i do našeho právního řádu.

Je přitom otázkou, k jaké odpovědnosti za dluhy zůstavitele by bylo dospělo římské právo, kdyby platilo v dnešní době. Pojetí dědického práva a univerzální sukcese v římském právu se podstatně liší oproti dnešnímu vnímání dědického práva. Dědické právo má nyní čistě majetkový rozměr oproti pojetí v římském právu, kdy univerzální sukcese se týkala skutečně univerzálního vstupu do práv a povinností zůstavitele, tedy i nemajetkové povahy týkající se přechodu moci v rodině a vykonávání náboženských obřadů. Pojem univerzální sukcese je nyní vnímán jinak než v minulosti. Lze souhlasit se Salákem, že je vůbec otázkou, zda lze při povaze současného dědického práva ještě vůbec mluvit o univerzální sukcesi.[55]

Prof. Vážný se ve svém článku Pojem práva dědického a účelnost jeho dnešní struktury publikovaném v Právním obzoru v roce 1923 zamýšlí nad srovnáním římského práva dědického a dědického práva platného na našem území před sto lety. Uvádí, že v právu římském je nabytí veškerého jmění jen důsledkem dědického práva, ne jeho podstatou, oproti dnešnímu dědickému právu, které má ryze majetkovou povahu a jeho smyslem je pouze přechod jmění. Nabytí jmění a vstoupení do veškerých závazků byly v římském právu dva samostatné a na sobě nezávislé jevy, následky dědického titulu. Prof. Vážný dochází k názoru, že pokud by římské právo vidělo zodpovědnost za dluhy zůstavitele jako jev odůvodněný nabytím majetku, došlo by k odpovědnosti omezené do výše nabytého majetku, a to s ohledem na zásadu bona non intelleguntur, nisi quod deducto aere alieno superest. Tuto zásadu (majetkem se rozumí to, co zůstane po odečtení dluhů) demonstruje na příkladu z Digest, kde se řeší případ, že žena jako věno dá manželovi veškeré své jmění. Tento nicméně neodpovídá za žádné z jejích dluhů, protože není sukcesorem, předmětem věna je nicméně pouze to, co zbývá po odečtení dluhů. Prof. Vážný následně dochází k názoru, že neomezené ručení za dluhy není ani logickou nezbytností, ani není vhodné nebo účelné a naopak lze doporučit de lege ferenda odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele limitovat výší aktiv pozůstalosti.[56]

 

Srovnání s aktuální právní úpravou

Přestože se od dob platnosti Corpus Iuris Civilis toho změnilo opravdu hodně, stále zůstává římské právo inspirací pro zákonodárce. Ačkoli již nemáme více druhů dědiců (i když § 1676 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále také jako „OZ“, v rozporu s principem rovnosti účastníků zachází jinak s dědici napříč dědickými skupinami v otázce vyjádření se k poučení o možnosti uplatnit výhradu soupisu), stejně jako v dobách římských, i dnes je pro dědice hlavní otázkou při zvažování přijetí dědictví případná existence dluhů zůstavitele. Z římských dobrodiní se nyní v našem občanském zákoníku s účinností od 1. 1. 2014 nachází výhrada soupisu (vycházející z beneficia inventarii) a odloučení pozůstalosti (inspirovaná bonorum separationis), jiné korekce odpovědnosti za dluhy zůstavitele (beneficio abstinendi) naše právo (mj. i s ohledem na stejné postavení všech dědiců) nezná. Lze ovšem ale stejně jako kdysi uzavřít různé (i inominátní) smlouvy dědiců s věřiteli týkající se pozůstalostních závazků.

Současný občanský zákoník zavedl solidární odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele u spoludědiců, kteří neuplatnili výhradu soupisu.[57] Z pohledu římského práva je toto krok zpátky do doby před Zákonem dvanácti desek, který stanovil poměrné ručení za dluhy zůstavitele, a to jako úplně první korekci neomezeného ručení za dluhy zůstavitele.

Dědic, který neuplatní výhradu soupisu, odpovídá v souladu s § 1704 OZ neomezeně za dluhy zůstavitele. Stejně odpovídá i osoba, která není tzv. pod zvláštní ochranou[58] a která sice výhradu soupisu uplatnila, ale jejím zaviněním se podklad pro výhradu soupisu, a to seznam pozůstalostního majetku vyhotovený správcem pozůstalosti a potvrzený všemi dědici anebo společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku, prokázal jako neodpovídající skutečnosti v rozsahu nikoli nepodstatném (§ 1687 v kombinaci s § 1688 OZ). Další druh zániku účinku výhrady soupisu stanovuje § 1681 OZ, dle kterého bude neomezeně za dluhy zůstavitele odpovídat dědic, který se bez oprávnění ujme plné správy pozůstalosti, úmyslně zatají pozůstalostní majetek nebo smísí části pozůstalosti s částmi svého majetku, aniž lze rozlišit, komu patří, ledaže tomu tak bylo již před smrtí zůstavitele.[59]

Úmyslným zatajením majetku vyšší hodnoty (např. sbírky známek v hodnotě 50 tis. Kč) tedy dědic pozbývá výhradu soupisu a odpovídá za dluhy zůstavitele neomezeně. Toto může být velice vážný důsledek v případě, že by se pozůstalost ukázala být předlužená (a to třeba až po skončení dědického řízení). V římském právu v případě úmyslného zatajení majetku se rozšířila odpovědnost dědice o dvojnásobnou hodnotu předmětné věci (v uvedeném případě by tedy odpovídal za dluhy zůstavitel v rozsahu o 100 tis. Kč větším nad původní obsah inventáře). Nelze než konstatovat, že postavení věřitele zůstavitele se v úpravě OZ podstatně zlepšilo i proti své původní předloze v římském právu, které ani neznalo takovou tvrdost zákona, jako je zrušení účinků výhrady soupisu zcela kvůli zatajení majetku.

V římském právu bylo podmínkou beneficia inventarii okamžité neodmítnutí dědictví (dnes je možná měsíční lhůta na rozmyšlenou, případně tříměsíční pro dědice žijící v zahraničí, lhůtu může soud prodloužit). Co se týče lhůty k uplatnění výhrady soupisu u neodmítnuvších dědiců, je v § 1675 OZ stanovena lhůta jednoho měsíce ode dne, kdy byl dědic o tomto právu vyrozuměn, a soud může dědici tuto lhůtu usnesením prodloužit. V římském právu se jednalo o 30denní lhůtu po zjištění delace, ve které musel dědic začít zřizovat inventář, který do 60 dnů vypracoval. V dnešním právu není stanovena doba, dokdy má být zřízen inventář.

U původního zřizování inventáře se vždy jednalo o skutečný soupis zejména movitého majetku prováděný za účasti dalších osob na místě samém (nejčastěji v rodinném domě). V dnešním podání se soupis většinou nahrazuje podle § 1687 OZ společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. Vzhledem k povaze věcí ve vlastnictví zůstavitele, které již dávno nemusí mít povahu hmotných movitostí, natož uložených v původní domácnosti zůstavitele, nemá soupis pozůstalosti na místě samém často smysl. Změnila se též znalost majetku zůstavitele, kdy heredes domestici znali jako členové domácnosti majetek zůstavitele. Dnešní doba je již dosti odlišná od této situace a mnohem bližší situaci, v níž se nacházeli vojáci (kteří měli dle římského práva omezenou odpovědnost za dluhy). Život potomků je veden do značné míry odděleně od rodičů, ve vlastních domech či bytech, často i ve zcela jiné obci.[60]

Též postavení uspokojených věřitelů u výminečně přijatého dědictví bylo v římském právu jiné, kdy bylo možné, aby si od nich vyžádal věřitel s přednostním plněním splacení své přednostní pohledávky. V dnešním právu by věřitel měl pohledávku stále vůči dědicovi, který by následně mohl vyžadovat zpátky částku po již uspokojeném věřitele, a to na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení. Postavení věřitelů je tudíž lepší i v tomto ohledu.

S podivem nicméně zůstává institut odloučené pozůstalosti (bonorum separationis, některými autory též nazýván beneficium separationis), který je do naší stávající právní úpravy reflektován § 1709 OZ.[61] Věřitel, který odůvodněně osvědčí obavu z předlužení dědice, může soudu před skončením pozůstalostního řízení navrhnout, aby pozůstalost zůstala odloučena od jmění dědice a byla spravována jako oddělené jmění. Ve většině případů je nicméně těžko představitelné a málo pravděpodobné, že by se věřitel dozvěděl v průběhu pozůstalostního řízení o majetkových poměrech dědice. Nejčastěji se o osobě dědice dozví až po skončení dědického řízení, kdy odloučení pozůstalosti již nemůže navrhnout. Římské právo původně neznalo žádnou lhůtu k podání žádosti o bonorum separationis, až Justinián zavedl, že lze o toto dobrodiní žádat do pěti let od adice (nezaniklo-li toto právo z jiného důvodu, viz výše). Neznalo ale ani dobu, po kterou mají být jmění oddělená, kdy oddělená správa vlastně končila až zánikem dluhů zůstavitele, kvůli kterým bylo toto dobrodiní zřízeno.

Stejně jako v římském právu, i u nás § 1710 OZ normuje, že věřitel, který uplatnil odloučení pozůstalosti, ztrácí právo uspokojit se z ostatního dědicova majetku, a to i v případě, že dědic neuplatnil výhradu soupisu. Oproti římskému právu (které navíc znalo korekci tohoto ustanovení v případě škody hrozící věřiteli, viz výše) toto ustanovení v kombinaci s § 188 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále také jako „z. ř. s.“, dle kterého zaniká závěra pozůstalosti a všechna opatření, která byla přijata k zajištění pozůstalosti, společně s výkladem Nejvyššího soudu stanoveném v usnesení ze dne 19. 4. 2022, č. j. 20 Cdo 399/2022-208, dle kterého účinky usnesení o odloučení pozůstalosti mají přetrvávat jen do doby pravomocného ukončení pozůstalostního řízení, pak mají bez dalšího pominout, v podstatě způsobuje nepoužitelnost institutu odloučené pozůstalosti v praxi.[62] Ačkoli naše právo již není založeno na adičním principu a soud neodevzdává ležící pozůstalost dědicům, odpověď na otázku, kdy nastává splynutí majetku zůstavitele a dědice, může být v průběhu řízení o pozůstalosti nejednoznačná (v průběhu řízení mohou dědicové uzavřít dohodu o rozdělení pozůstalosti, a to ohledně majetku, který nabývají zpětně k datu úmrtí, též mohou navrhnout likvidaci pozůstalosti, pokud se tato prokáže předlužená, a tak se nestat právními nástupci zůstavitele, i když dědictví již neodmítli). Ke splynutí majetku však s jistotou dochází nejpozději právní mocí usnesení o dědictví, tedy v okamžiku zániku případného odloučení pozůstalosti, které má splynutí obou jmění bránit.

Dle § 1703 OZ dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti. V souladu s touto úpravu tudíž institut odloučení pozůstalosti v našem právním řádu způsobí, že se věřitel může přednostně uspokojit z odloučené pozůstalosti během řízení o pozůstalosti, pokud se to ovšem před skončením řízení o pozůstalosti stihne. Pokud ne, ztrácí věřitel právo na jakékoli uhrazení své pohledávky. Takový výklad zákona asi nebyl úmyslem zákonodárce, který navíc k ochraně zájmu věřitelů zůstavitele přistoupil, jako by se jednalo o nový, stěžejní princip dědického práva. Je též otázkou, zda pouhé oprávněné podání žádosti o separaci jmění má být důvodem k přednostnímu zacházení s pohledávkou věřitele, která by při případné likvidaci pozůstalosti (pokud by tato skutečně byla předlužená) mohla např. spadat do kategorie tzv. „ostatních“, a tedy nepřednostních pohledávek dle § 273 odst. 1 písm. i) z. ř. s. Pokud by totiž byla pohledávka tohoto věřitele uhrazena z odloučené pozůstalosti během pozůstalostního řízení (což je dle rozhodnutí NS smyslem tohoto institutu), musel by ji v případě nařízení likvidace pozůstalosti likvidační správce zřejmě vyžalovat zpět.

Lze tedy konstatovat, že úprava omezení odpovědnosti za dluhy zůstavitele (beneficia inventarii) v pozdějším římském justiniánském právu, tedy v době, kdy již více akcentoval majetkový aspekt dědictví, byla více v zájmu dědiců než dnešní úprava platná na území České republiky, která akcentuje zájmy věřitelů, a institut odloučené pozůstalosti (bonorum separationis) byl v praxi použitelný na rozdíl od úpravy v našem občanském zákoníku.

 

 

Reprint

 

Redakční rada časopisu Ad Notam si tímto dovoluje Vám předložit reprint článku prof. JUDr. Jana Vážného, a to k příležitosti 100 let od jeho první publikace v časopise Právny obzor (vol. 6) v roce 1923. I přes dobu, která uběhla od prvního uveřejnění tohoto pojednání, lze konstatovat, že jeho závěry jsou se vstupem v účinnost nového občanského zákoníku opět aktuální.

Prof. JUDr. Jan Vážný (1891 v Praze – 1942 v Mauthausenu) byl profesorem římského práva. Po absolvování Právnické fakulty tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze v roce 1914 působil v justici. V letech 1919–1920 absolvoval postgraduální studium římského práva na Královské univerzitě v Římě u prof. Pietra Bonfanteho, jehož stěžejní dílo Instituce římského práva též přeložil do češtiny. Následně byl v roce 1920 jmenován docentem v tomto oboru a v roce 1927 řádným profesorem. Přednášel na právnických fakultách v Praze, Bratislavě a Brně, kde byl též v roce 1932/1933 děkanem. Je autorem řady odbornou veřejností velmi ceněných článků a publikací, a to např. Římské právo obligační (1924 a 1925), Vlastnictví a práva věcná (1937) a Pupilární substituce ve vývoji římského práva (K dějinnému vývoji dědického náhradnictví) z roku 1940. Za okupace byl členem odbojové skupiny ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího), za aktivitu v odboji byl následně vyslýchán gestapem a transportován do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde ve věku 51 let zemřel.

 

Prof. Dr. Vážný:

Pojem práva dědického a účelnost jeho dnešní struktury*

 

Théma této přednášky jest jedním z obzvláště názorných příkladů kontinuity práva římského a moderního práva soukromého. Všeobecně se uznává, že základní pojmy práva dědického jsou převzaty z římského práva. Pokud ovládají naše právo dědické některá pravidla nová, pak to positivní ustanovení právní, která mění základní, romanistické struktury práva dědického.

Zajímavo jest pak, že ani chystaná revise občanského zákona¹⁾ nenavrhuje ohledně zálkladní struktury práva dědického pražádných změn. Totéž romanistické pojetí jest pak význačným rysem i jiných práv, tak francouzského, italského, německého.

Jest otázka, zda romanistická struktura institutu práva dědického v celku i jednotlivostech odpovídá dnešnímu účelu práva dědického. K rozřešení této otázky pokusíme se dojíti touto cestou: pokusíme se vytvořiti si především věrný obraz římského práva dědického, jeho účelnost a jeho vývojovou tendenci a srovnati s tím dnešní právo dědické. Není vyloučeno, že dojdeme k tomu, že struktura práva dědického obsahuje nejeden element zastaralý vzhledem k dnešní společenské funkci práva dědického.

Že toto théma jest aktuální, ukázal v poslední době např článek Oldřicha Hory,²⁾ čtenářům Právného Obzoru jistě známý, navrhující zrušení rozdílu mezi dědictvím a odkazem, a tím zasáhnutí do nejzákladnější struktury práva dědického. Není přímým naším úkolem kritika tohoto návrhu a jeho argumentů. Chceme se obírati podstatou práva dědického po jiné stránce, hlavně pokud jde o ručení dědicův za závazky pozůstalosti. Než výsledky našich úvah po této stránce budou jistě důležity i pro posuzování účelnosti rozdílu mezi dědictvím a odkazem, a chceme tedy i tímto problémem se zabývati.

Jest tedy prvním naším úkolem postřehnouti pravou podstatu římského práva dědického.³⁾ Římské právo dědické znamená především určité právní postavení osobní, nomen heredis. I když by nebylo žádného majetku, existuje právo dědické jakožto jisté právní postavení určité osoby. Hereditas etiam sine ullo corpore iuris intellectum habet. Hereditatis appellatio sine dubio continet etiam damnosam hereditatem: iuris enim nomen est. Tam tedy např., kde jsou jen samé dluhy, žádná práva, nelze mluviti o pozůstalém právu; mluví-li se i v tomto případe o ius hereditatis, vidno, že ius znamená nějaké právní postavení. Nyní toto postavení, čili titul dědický, má určité důsledky: nabytí jmění, pohledávek, převzetí všech dluhů, sukcesse v poctivost nebo nepoctivost různých právních poměrů, jmenovitě ve vady držby, sukcesse v náboženský kult rodiny a povinnosti s tím spojené atd. Zkrátka tím, že někdo nabyl titulu dědického, důsledkem toho „succedit in locum defuncti“. Vidíme tedy, že nelze prostě říci: dědicem jest ten, na koho byIo pamatováno celým pzůstalostním jměním nebo jeho poměrným dílem, neboť dědicem jest především ten, kdo nabyl právního titulu dědického, nabytí jmění jest pak pouze konsequencí tohoto právního postavení, konsequencí sice důležitou, ale ne jedinou, ani naprosto nezbytnou. K bližšímu pochopení tohoto pojmu slouží jiné analogické případy. S dědictvím, jakožto případem sukcesse na případ smrti, Ize srovnati případy sukcesse mezi živými. Tak např.: in manum conventio, arrogatio. Vstoupila-li žena sui iuris v manželství cum manu, přešla tím pod moc mužovu, který tím nabyl jejího jmění. Právě tak dal-Ii se svéprávný adoptovati, nabyl adoptant nad ním moci a současně i jeho jmění. Jistě by nikomu ani nenapadlo definovati takto arrogaci nebo předchozí in manum conventio jako nabytí jmění určité osoby, nýbrž podstata jednání jest v nabytí určitého postavení, – někdo stává se manželem cum manu někdo stává se adrogatorem a tedy majitelem moci – a jedním z důsledků nabytí tohoto postavení jest nabytí celého majetku. Právě totéž platí o římském právu dědickém: jeho podstata není v nabytí pozůstalostních aktiv a pasiv, nýbrž v nabytí určitého postavení, nomen heredis, důsledkem čehož se nabývají i aktiva, stejně i pasiva v neobmedzeném rozsahu a uskutečňují se i jiné konsequence povahy ne čistě majetkové.

Jest ovšem otázka, v čem spočívalo ono nomen heredis? A tu si musíme přiznati, že na rozdíl od uvedených případů sukcesse mezi živými, právní postavení dědické nemá v právu klasickém samo o sobě žádného konkretního obsahu, je to v pravém slova smyslu „titul“ dědický. A tu by byla otázka: proč římské právo konstruovalo tak komplikovaný pojem práva dědického, sukcesse in locum defuncti, podmíněná nabytím titulu dědického, proč nekonstruují prostě právo dědické jako nabytí pozůstalosti, nebo poměrné její části? Odpověď může dáti pouze historický vývoj římského práva dědického. Tak, jak tu vylíčeno, náleží právo dědické dávno vyvinutým dobám římské republiky a římského principátu.

Jest však zjistiti sám kořen práva dědického. A tu dle theorie převládající dnes ve vědě italské, dědic jest v prastarých dobých nástupce v suverenní moc v rodině. Nejstarší familie, resp. gens, byla politickým svazkem, řízeným jedním náčelníkem. Dědic jest sukcesorem v tuto suverenitu. Sukcesse v suverenitu jest podstatou prastarého práva dědického, nabytí jmění jest prostě jedním z důsledků tohoto postavení. Rozumí se, že v historické době přestaly býti familie politickými svazky, tříštily se v nové familie, takže podstata postavení dědicova, nabytí moci v rodině, odpadla. Nomen heredis stalo se prostě titulem. Zůstala však zachována stará struktura práva dědického: v případě smrti svéprávné osoby jen ten, kdo má titul dědický, sukceduje na její místo; aby mohl býti sukcesorem, musí býti především dědicem. Tj. tedy dogmatický pojem římského práva dědického.

Z něho vyplývají tyto důsledky. Dědicem není ten, komu zůstavitel zanechal universální své jmění, ale koho pojmenoval výslovně dědicem. Naopak jest možno, že ten, komu jest zanecháno celé jmění, nebo jeho quota, není dědicem, ale odkazovníkem (legatum partciouis, fideicommissum hereditatis). Na druhé straně zase jest možno, že někdo jest dědicem, ale hned od počátečního momentu, kdy nabyl tohoto titulu, nemá nic společného s pozůstalým majetkem, pozůstalost se prodá, a dědic jest úplně mimo celou tuto proceduru (Gai II. 158). Příznačná jest terminologie Gaiova v J III 57 násl. Gaius, chtěje naznačiti, že majetek zemřelé osoby přechází na jiného v jednom případě jako dědictví, v druhém případě jako peculium, výslovně klade proti sobě dvě antithesy: „hereditas ad heredes pertinet“, „bona pertinent“ z čehož vidno, že výraz „jmění zemřelého přechází na toho a toho“ není přesným vyjádřením fenomenu dědického, tak jako u nás. Konečně i tj. pozoruhodno, že může se státi, že dvě osoby rozdělují si mezi sebou poměrně „commodum“ a „incommodum“ hereditatis, a přece jeden z nich je dědicem, kdežto druhý odkazovníkem.

Srovnejme nyní s obrazem římského práva dnešní právo dědické. Dědicem jest ve smysle našeho obč. z. ten, komu jest přikázána celá pozůstalost nebo poměrná její část. Pozůstalostí se míní souhrn práv a povinností zemřelého, pokud nelpí na jeho osobě. (Srov. §§ 531, 532.) Funkce našeho práva dědického jest ryze majetková. Jedná se prostě o přechod majetku na případ smrti. Zajímavo jest např., že je-li něčí pozůstalost odbyta pro nedostatek jmění, ani vůbec k dědictví nedochází, tak silná jest jeho funkce majetková. Rozdíl mezi právem římským a naším jest tento:

1. V právu římském nabytí veškerých statků osoby zemřelé a vstoupení do všech jejích závazků není samo o sobě podstatou práva dědického, nýbrž len konklusí titulu dědického, – kdežto u nás v nabytí statků a pasiv zemřelého jako celku jest podstata práva dědického.

2. Ono nabytí veškerých statků a vstoupení do veškerých závazků jsou v právu římském dva zjevy samostatné, na sobě nezávislé, dvě samostatné konsequence titulu dědického (vedle jiných konsequencí). Takže Říman se stanoviska logiky právní vůbec nepřipouští diskuse o ručení dědicově za všecky dluhy, považuje to za samozřejmé, – kdežto u nás nabytí aktiv a nabytí pasiv jsou zjevy, stojící k sobě v nejužší souvislosti, jest to vlastně jen dvojí tvář jediného zjevu, nabytí majetku jako celku, a tudíž i s hlediska logiky právní, ne pouze s hlediska slušnosti a účelnosti, se vynořuje pochybná otázka: ruší se za dluhy, i když přesahují aktiva?

A tu jsme u základní otázky nás zajímající. Positivní zákonodárství reší ji různě. Právo římské, s hlediska logiky právní, nepřipustilo pochybností. Ale čím více pronikalo během vývoje vědomí, že funkce práva dědického jest téměř výlučně majetková, tím více hleděli právníci nepřímými cestami seslabiti praktické důsledky železného logického principu neobmedzeného ručení za dluhy. Justinian pak téměř paralysoval jej ustanovením o beneficiu inventarii. V našem právu rozeznává se dvoje ručení: na základě bezvýhradné přihlášky, a na základě přihlášky s výhradou soupisu. V prvním případě ručí dědic všem věřitelům zůstavitelovým a všem odkazovníkům, i když nestačí hodnota pozůstalosti (§ 801). V druhém případě ručí věřitelům zůstavitelovým za jejich pohledávky a odkazovníkům jen potud, pokud hodnota pozůstalosti stačí k úhradě jejich pohledávek, i jeho vlastních pohledávek mimo právo dědické. § 802. Výhrada soupisu nemůže býti dědici odňata ani zákazem zůstavitelovým, ani jeho vzdáním se smlouvou dědickou. § 803.

Účelnost této úpravy zodpovědnosti dědicovy za dluhy zůstavitelovy jest pochybna. Je-li funkcí dnešního práva dědického přechod majetku, neměla by zodpovědnost dědicova býti normována nad výši aktivního majetku, poněvadž jsou-li dluhy větší než aktiva, není majetku. Že v právu římském vládla zásada neobmezeného ručení, vyplývalo jako samozřejmý logický princip ze struktury práva dědického a tradovalo se od starých dob, kdy funkce dědická nebyla čistě majetková. Římané dovedli singulárními předpisy a vůbec nepřímými právními prostředky seslabiti principielní, neobmezené ručení, nicméně neodvážili se principielně na ně sáhnouti jako na logický zákon struktury dědického práva (právě tak, jako nevzdali se svého dogmatu o nepostupitelnosti obIigace, třebaže prakticky byl jim postup pohledávky – asi jako postup žaloby – zjevem každodenním). U nás, kde zodpovědnost za dluhy jest jen následkem nabytí jmění jako celku, kteréž bylo garancií dluhů, jest situace jiná. Kdyby byli Římané pojímali zodpovědnost za dluhy jako zjev, odůvodněný nabytím majetku, jiste by došli k zodpovědnosti, obmezené do výše, neboť zásada byla: bona non intelleguntur, nisi quod deducto aere alieno superest. Poučným v těmto směn jest jedno místo z Digest⁴⁾ kde se řeší případ: žena dala muži veškerý svůj majetek jako věno. Jest otázka, ručí-li muž za její dluhy. Odpověď zní, že neručí, nejsa sukcesorem, že však předmětem věna jest jen to, co zbývá po srážce dluhů. Jsou tedy jen dvě možnosti: buď nabytí jmění jest případem sukcesse, v tom případě přistupuje k nabytí jmění druhá samostatná složka, zodpovědnost za dluhy, nebo se nabývá jmění bez této okliky sukcesse, a tu jměním jest jen to aktivum, jež převyšuje pasivum.⁵⁾ Tato vývojová tendence římského práva, totiž to, že za jmění se považuje jen to, co zbývá po odražení dluhů, dále že není majetku, jsou-li aktiva vyčerpána nebo převýšena pasivy, mohla by nás vést ku kritice nynější struktury práva dědického a k tomu, jak ji upraviti de lege ferenda. A kritika nemůže býti jiná, než že neobmezené ručení za dluhy není ani logickou nezbytností, ani že není vhodno nebo účelno, že naopak by se odporučovalo vymeziti zodpovědnost dědicovu za dluhy výší aktiv. Prakticky by to nemělo tak velikého obsahu, jak se zdá, vždyť neobmezené ručení dědicovo jest konec konců věcí jeho prohlášení, tedy jeho libovůle; po stránce technické zbaven by byl pak zákon jedné z komplikovaných materií.⁶⁾

Nutno zdůrazniti, že navrhované obmezení zodpovědnosti dědické neznamenalo by snad vyloučení nebo obmezení základního pilíře soukromého úvěru, totiž přechodu dluhů na dědice. Všecky předpisy o přechodu dluhů na dědice by zůstaly nedotčeny, ručení dědicovo by však nešlo dále, než do obnosu čisté aktivní pozůstalosti – jak v praxi jest to pravidlem. Jmenovitě všeobecný kardinální předpis §-u 548 zůstal by neobmezeně v platnosti. Naopak ještě intensivněji by se provedl princip, v §-u tom obsažený. Jest to souvislost dluhů s majetkem, sloužícím k jejich garancii. V §-u 548 se praví, že dědic přejímá závazky, jež by měl zůstavitel ze svého jmění plniti. Princip jest tu tento: dědic přejímá majetek, tudíž i závazky, jež by měl zůstavitel z onoho jmění plniti. Citovaný § vykládá se ve smyslu zásadní neobmezené zodpovědnosti dědicovy jen vzhledem k positivnímu ustanovení §-u 801. Z něho samotného výklad ten neplyne, spíše opačný. V §-u 549 jest výslovně normována výše břemen potřebných podle výše aktivního jmění. V zákoně se rozeznávají jednak závazky, jež lpí na majetku, a tudíž nepřecházejí na dědice. Tohoto druhu jest např. závazek k náhradě škody (§ 1337 „lpí na majetku a přechází na dědice“). O interpretaci tohoto §-u platí totéž, co bylo řečeno v §-u 548. A i kdyby každý nesouhlasil s touto interpretací, jistě by uznal aspoň to, že mezi myšlenkami „lpí na majetku“ a „přechází (neobmezeně) na dědice“ není logické nutnosti, že onen neobmezený přechod dluhů jest prostě následkem positivního ustanovení zákona.

Účelnost navrhovaného obmezení zodpovědnosti dědické plyne ještě z jednoho důvodu. Jde tu o princip, platící v právu uherském, tedy dnes na Slovensku. Bylo-li tedy přejato za revise obč. z. nejedno důležité ustanovení uherského práva, byla by i v tomto případě úprava odpovědnosti dědické práva uherského vhodným podnětem pro reformování práva obč. z. Nešlo by ovšem o prosté přenesení dotyčných ustanovení uherského práva, nýbrž jen o akceptování zásadního principu obmezené zodpovědnosti.

Na základě těchto úvah získali jsme též vhodný podklad pro posouzení druhého problému, je-li vhodno zrušiti staré rozlišování mezi dědictvím a odkazem. Podstata dědictví je podle obč. z. ve výlučném právu na jmění pozůstalostní. Nelze popírati, že zůstavitel má vážné důvody a zájmy na tom, aby určitá osoba, spolek, nadace atd. obdržela nějakou individuální věc neb právo z dědictví (odkaz). Nemůže býti přirozeně řeči o ručení odkazovníkově za dluhy pozůstalostní. To ale nelze považovati za nespravedlivé vůči dědici a za důvod zrušení instituce odkazové, tím spíše, když by dědic ručil jen do výše aktiv, takže splnění odkazu by v těchto mezích nebylo, leč zcela spravedlivým realizováním vůle zůstavitelovy.

V článku O. Hory, shora cit, uvádějí se jako hlavní důvody pro zrušení tohoto třídění:

1. nesouhlasí s cítěním lidu a dřívějším vývojem v Čechách a na Slovensku,

2. doba delší jednoho století od vydání o.o.z., nové poměry hospodářské, fluktuace cen atd.

3. větší počet shod než rozdílů při těchto dvou institucích.

O tom, že válečné a poválečné mimořádné hospodářské poměry jsou přechodného rázu, bylo by zbytečno mluviti, takže nelze proto požadovati zrušení rozdílu mezi dědictvím a odkazem. Je sice dále pravda, že v mluvě lidové užívá se slov odkaz, odkázati často ve smyslu dědické posloupnosti. Nesprávná lidová terminologie však sama o sobě není svědectvím obecného ignorování určitých právních institucí, tím méně však může býti důvodem, aby zákonodárce určitou materii právní přímo primitisoval. Docházíme tudíž k následující konklusi: Zodpovědnost dědická za dluhy pozůstalosti měla by býti obmezena na hodnotu pozůstalosti, a v týchž mezích by měly býti plněny i odkazy. Za těchto okolností pak bylo by i instituci odkazové nadále zachováno její místo v zákoně i právo existenční.

 

Poznámky.

1. Revise občanského zákona. Skupina práva dědického. Píše Prof. Dr. Emil Svoboda

2. Oldřich Hora: Je-li záhodno a potřebno odstraniti při revisi obč. z. rozlišování dědice a odkazu…?

3. Srovn. zvláště Bonfante Istituzioni del diditto romano 7. vydání §§ 186, 187. Téhož Familia e Successiove (passim).

4. Paulus libro VIII responsurum D 23, 3, 72, pr.

5. Tento pojem jmění se u Římanů vyskytoval zvláště mimo případy sukcesse, např. pro t. zv. Peculium. Zajímavo jest např., že při odkazu peculia „non deducto aere alieno“ byla považována tato doložka za neúčinnou, ježto peculium nemůže jí „vzrůsti“. Tak bylo běžným pojímati za majetek jen to, co zbývá po odražení dluhů (Srov. D 33, 8, 6, 1). Srov. Dále fr. 6 a 8 D h.t.

6. Komplikovanost úpravy zodpovědnosti dědické jest zvláště význačnou známkou německého obč. zákona. n