Historie přechodu dluhů zůstavitele na dědice – 2. část

Mgr. Ing. Lenka Holíková

Právo nic jiného není, nežli umění a rozeznání dobrého od zlého, spravedlivého od nespravedlivého, pravého od křivého, mírného od nemírného: kteréž jednoho každého k tomu vede a učí, čeho se má přidržeti a čeho se zase vystříhati. 
PAVEL KRISTIÁN Z KOLDÍNA 

Předmoderní feudální právo (platné zejména ve středověku a raném novověku) na našem území se vyznačovalo partikularismem, a to jak personálním, tak teritoriálním. Jeho základním systémem bylo dělení na právo zemské[1] (šlechtické, též obecné) a práva zvláštní, která byla právu zemskému podřízena. Pouze právo zemské upravovalo základní ústavněprávní vztahy mezi šlechtou a panovníkem, mezi státem a králem, existenci zemských úřadů atd. Mezi nejdůležitější práva zvláštní pak patřilo právo městské a církevní, dále též horní, viniční, vesnické apod.[2]

Zemské právo bylo zprvu jednotné. Až postupem času se jednak transformovalo pod vlivem společenských a hospodářských inovací, jednak se diverzifikovalo do zvláštních okruhů (zejména českého a moravského). Zemské právo bylo archaické a původní oproti zvláštním právům, která byla vesměs cizího původu, anebo silně ovlivněna jinými právními řády.[3]

Ve 13. stol. kolonisté z území dnešního Německa postupně přinášeli na naše území své domácí právo.[4] Tzv. staré německé právo bylo vhodnější pro hospodářský rozvoj a bylo recipováno do práva městského.[5] Ačkoli lze hovořit o autonomním právu každého města,[6] je možné obecně říci, že u nás byly dva městské okruhy: severoněmecký (též magdeburský[7] či sasko-magdeburský), zahrnující převážně severní část Čech a Moravy, Slezsko a Lužici, a jihoněmecký (švábský, nepřesně nazývaný norimberský), který zahrnoval střední a jižní Čechy a jižní Moravu.[8] Nejprve tedy odvolání a žádosti o ponaučení byly směřovány k zahraničním soudům, následně se ustálila praxe, kdy pro sasko-magdeburský okruh byly odvolacími soudy Litoměřice[9] v Čechách a Olomouc[10] na Moravě, pro okruh jihoněmecký poté v Čechách soud Starého Města pražského a na Moravě brněnský.

Vedle těchto právních vlivů se uplatňovalo zpočátku také v některých městech lužických a slezských (např. Zhořelec, Budyšín, Hlubčice, Středa) i právo flanderské, později vytlačené právem magdeburským.[11]

Samozřejmě nebylo recipováno pouze německé právo. Domácí právo bylo postupně doplňováno recepcí práva římského,[12] jehož znalost k nám pronikala od 13. stol. prostřednictvím glosátorů,[13] ve 14. stol. prostřednictvím post­glosátorů a v 16. stol. tvorbou komentátorů.[14]

 

Prameny feudálního práva

Základní formy feudálního práva, ve kterých se postupně vyvíjelo, byly tyto: právní obyčej, nařízení panovníka (statuta, dekrety, výsady apod.), soudní nálezy, právní knihy, sněmovní usnesení, zemské desky a kodifikace.[15]

Právní obyčej je nejstarší formou feudálního práva. Navazuje na obyčeje předstátní společnosti a mnohé z nich, pozměněné a přizpůsobené potřebám společnosti, přebírá. Oproti obyčejům předstátním se však právní obyčej liší tím, že jeho dodržování je již zajišťováno donucovací mocí státu, a též tím, že nevyjadřuje již zájmy celé společnosti (rodu, kmene), ale toliko vládnoucích vrstev. Obyčejové právo je nepsané, teprve později (u nás ve 13. až 14. stol.) dochází k jeho písemnému zachycení ve formě soukromých sbírek, tzv. právních knih. Právní knihy jsou prvním písemným zachycením právních obyčejů. Přestože neměly platnost zákona, byly užívány na soudech, které se na ně odvolávaly ve svých nálezech.[16]

Pramenem městského práva byla především zakládací listina, městské privilegium, které město dostalo od svého zakladatele (těmto privilegiím předcházely výsady, které dávaly osadám právo konat trhy apod.). Obsahem výsad je v podstatě právo na vlastní výkon správy a soudnictví. Současně dostávají měšťané též sdělení, kam se mají obracet o právní naučení, resp. které z měst je pro ně vrchním právem. Kromě toho se městské právo vytvářelo i v praxi městských soudů.[17] Z této praxe následně též vznikaly městské právní knihy.

Nejstarší českou právní knihou je tzv. Rožmberská kniha, která je zároveň nejstarší prozaickou památkou české řeči a jeden z nejstarších památníků slovanského právního života. Některé její části vznikly koncem 13. stol., zbytek pak pochází ze stol. 14. Obsahuje především zemské právo.[18]

Probíhaly též snahy o kodifikaci zemského práva, z nichž nejvýznamnější je návrh zákoníku Karla IV. Codex Carolinus, od 17. stol. nazýván též Maiestas Carolina. Ten přinášel řadu nových myšlenek (zejména upevnění moci panovníka na úkor šlechty), které byly v rozporu se soudobou realitou v zemi. Následně byl odmítnut generálním sněmem zemí Koruny české v roce 1355. Karel IV. poté zákoník odvolal s tím, že jeho originál údajně shořel (ten byl nicméně uložen na hradě Karlštejn). Na základě Codex Carolinus v poslední čtvrtině 14. stol. vzniklo v latině soukromé zpracování šlechtického práva Ordo iudicii terrae, ve staročeském překladu nazvané Řád práva zemského.[19]

Ve Slezsku a Lužici bylo ve 14. stol. užíváno právních knih německých – Saského a Švábského zrcadla, které se týkaly zemského a lenního[20] práva.[21] Autorem Saského zrcadla[22] (Sachsenspiegel, dolnoněmecky Spegel der Sassen), nejstarší a nejvýznamnější právní knihy na území dnešního Německa, byl Eike von Repgow a rukopis byl sepsán v období 1220 až 1233 původně v latině. Tato kniha byla předobrazem další řady právních knih (zejména Zrcadla německých lidí, Švábského zrcadla a též Míšeňské knihy hojně používané v oblasti sasko-magdeburského práva u nás).[23] Zásady psané v Saském zrcadle významně ovlivnily městská práva magdeburské oblasti. Saské zrcadlo až na jedinou výjimku[24] nerecipovalo nic z římského nebo kanonického práva. Oproti tomu Švábské zrcadlo již recipovalo římské i kanonické právo.[25]

V oblasti magdeburského práva, a to v Litoměřicích, byl základním a nejdůležitějším pramenem magdeburského práva text práv zaslaných roku 1282 z Magdeburku, mladší záznamy svědčí o znalosti Saského zrcadla i saské právní knihy (později nazývané Saský vikpild), zřejmě před rokem 1421 byla známa i Míšeňská právní kniha.[26] V Litoměřicích též vznikla litoměřická právní kniha Liber civitatis Litomericensis[27] a rukopis Práwa saszká.[28] Zdrojem litoměřického práva je též tzv. litoměřický Extrakt. Městem Olomouc bylo používáno magdeburské právo, dále bylo aplikováno Saské zrcadlo a Míšeňská právní kniha z roku 1403.[29]

V oblasti jihoněmeckého práva nabyla mimořádného významu právní kniha vzniklá v Brně ve 14. stol., psaná v latině, tzv. Kniha písaře Jana[30] neboli Kniha šéfů (Schöffenbuch[31]). Je zde zachycena praxe brněnského městského soudu a právo tam užívané. Následně ovlivnila vývoj práva nejen na Moravě, ale i v Čechách.[32] Byla též jedním ze zdrojů budoucí kodifikace městského práva. V Jihlavě byla používána právní Kniha písaře Jana z Gelnhausenu (nazývána též Gelnhausenův kodex). Ta vycházela z Knihy písaře Jana, jihlavský a brněnský okruh se obecně velmi sbližoval.[33]

Staré Město pražské bylo též nadáno jihoněmeckým právem převzatým z města Norimberk, s nímž Staroměstští udržovali právní vztahy a kam šla zpočátku odvolání od staroměstského soudu. Toto právo doplněné o statuty a výroky městského soudu, zvykové právo, listiny a privilegia darovaná panovníky, se pak prosazovalo jako tzv. pražské právo v řadě českých měst.[34] Ve 14. stol. se ve Starém Městě používala právní kniha Práva Velikého Města pražského, jednalo se o český překlad části Švábského zrcadla, v 15. a 16. stol. až do vydání kodifikace městských práv se používala Knih městských práva Starého Města pražského (Cursus civilium sententiarum).[35] Používala se též Kniha písaře Jana. Z 15. stol. též pochází právní kniha tzv. Soběslavských práv.[36]

Převládající formou práva se v této době (15. až 16. stol.) stala sněmovní usnesení, která od 16. stol. byla vydávána tiskem. Značného významu v této době nabývá též instituce zemských desek,[37] do kterých byla sněmovní usnesení zapisována – „kladena“.[38]

Z oblasti zemského práva bylo vynikající dílo dlouholetého nejvyššího zemského sudího Ondřeje z Dubé Práva zemská česká, které je dokladem vysokého stupně české právní kultury. Další českou právní knihou šlechtického práva je významné dílo místopísaře při zemských deskách Viktorina Kornelia ze Všehrd z konce 15. a počátku 16. stol. „O práviech, sudiech i dskách země české knihy devatery“. Všehrd byl vzdělaným právníkem, ovládal právo římské a měl humanistické přesvědčení. Své dílo započal v roce 1495, tedy v době, kdy se (oproti stavu při vzniku Maiestas Carolina) šlechta rozhodla kodifikovat zemské právo, aby si upevnila své postavení vůči městům a panovníkovi. Všehrd jako kritik probíhajících kodifikačních prací se stal pro šlechtu nepohodlným a roku 1497 byl na žádost nejvyšších úředníků odstraněn z úřadu zemských desek. Jeho dílo nesmělo vyjít tiskem, bylo však hojně opisováno a užíváno jako dokonalý záznam a výklad o českém zemském právu.[39]

Kromě Karla IV. marně usiloval o kodifikaci zemského práva dále též král Jiří z Poděbrad (1458–1471). Ale až za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471–1516) nastala příznivá situace pro kodifikaci. Zemský zákoník nazvaný Zemská zřízení království českého (též Vladislavský zákoník nebo Vladislavské zřízení zemské) byl důležitým prostředkem konsolidace stavů a upevnění moci panstva, které se ujalo iniciativy. Zákoník neaplikoval vzory římského práva. Používal domácí právní prameny, zvláště zápisy zemských desek.[40] Byl přijat zemským sněmem v roce 1500 (a to přes odpor městského stavu) a ihned vydán tiskem. Král Vladislav zákoník potvrdil až dodatečně v roce 1502. Politický obsah a okolnosti přijetí zákoníku vedly k jeho častým změnám a doplňování. Byl vydán v Čechách ještě ve třech dalších redakcích (1530, 1549 a 1564, která následně platila až do roku 1627).[41]

Na Moravě vznikaly právní knihy zemského práva až koncem 15. stol. Je to především Kniha Tovačovská (1482–1490), jejímž autorem byl zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka. Kniha Tovačovská nabyla faktické váhy zákona. Následně byla používána v přepracování, které provedl Ctibor Drnovský z Drnovic, pod názvem Kniha Drnovská (začátek 16. stol.). Na Moravě též došlo ke kodifikaci zemského práva o něco později než v Čechách. Kodifikaci nahrazovaly tzv. zemské landfrýdy – zemské míry. Jednalo se o úmluvy šlechty o dodržování právního řádu v zemi. Vlastní zemské zřízení bylo na Moravě přijato až v roce 1535 s názvem Zřízení Markrabství moravského o soudu zemském, jednalo se ale spíš o soudní řád. Proto i nadále byla vedle něho užívána Kniha Tovačovská, resp. Drnovská. Dokonalejší redakcí byla pak „Práva a zřízení Markrabství moravského“ z roku 1545, která však nerespektovala přání krále o posílení jeho moci. Po další redakci z roku 1562 byla pak v konečné podobě vyhlášena roku 1604 a platila až do roku 1628.[42]

Z počátku 17. stol. pochází též kniha Karla staršího ze Žerotína „O právu našem“, která pojednává o moravském zemském právu.[43]

Po porážce stavů v bitvě na Bílé hoře bylo přijato Obnovené zřízení zemské (celým názvem Obnovené právo a zřízení zemské dědičného našeho Království českého, Verneuerte Landes-Ordnung des Erb-Königreichs Böhmen, v roce 1627 pro Čechy a v roce 1628 pro Moravu, dále též „OZZ“), zakotvující absolutismus. V OZZ se uplatňovala tzv. teorie propadlých práv. Tato teorie (původem z válečného práva) vycházela z myšlenky, že poražení stavové pozbyli svých práv a mohou se těšit jen těm právům, která jim panovník – vítěz – milostivě opět udělí.[44] Z pohledu dědického práva nicméně došlo k podstatnému zlepšení postavení šlechty oproti dřívější úpravě.

Obnovené zřízení zemské bylo poslední kodifikací českého zemského práva založeného na principu personality. Roku 1640 byl zákoník doplněn Ferdinandem III. tzv. Novellami a Deklaratoriemi. Dílčí části zákoníku pozbývaly platnosti zejména přijetím specializovaných kodifikací trestních a civilních, hmotných i procesních v 18. a 19. stol. Zcela se změnil systém tvorby práva, struktura jeho pramenů, mechanis­mus jeho aplikace. Převážilo právo zákonné, vydávané panovníkem, obyčej a soudní nález nebyly dále připuštěny.[45]

Kodifikace nicméně neprobíhala pouze v právu zemském. Postupem doby sasko-magdeburské právo bylo považováno za zastaralé a nevhodné pro další hospodářský vývoj. Z městských práv začalo nabývat převahu právo oblasti staroměstské. To se pak také stalo východiskem kodifikačních prací v 16. stol. Hlavním důvodem kodifikace městského práva – v Evropě ojedinělé – byl především hospodářský rozvoj měst a potřeba právní jistoty. Proto roku 1523 dochází k vydání usnesení zemského sněmu o vypracování zákoníku městského práva. Nejvýznamnějším členem komise byl Brikcí z Licska (Kouřimský), který roku 1534 dokončil své dílo „Práva městská“. Šlo o překlad a úpravu brněnské právní Knihy písaře Jana, užívané dosud v řadě českých překladů v českých městech i na Starém Městě pražském. Přestože se dílo Brikcího nestalo oficiální kodifikací, bylo vydáno tiskem a užíváno městskými soudy jako záznam platného městského práva.[46]

Kriticky se k dalšímu pokusu o kodifikaci postavily Litoměřice, které následně na výzvu Rudolfa II. podali v roce 1571 souhrn zásad magdeburského práva, kterým se řídili, tzv. Extrakt hlavnějších a přednějších článků z práv Saských aneb Magdeburských (dále též „Extrakt“). Za jeho autora je považován M. M. Austin. Návrh byl zkritizován spisem „Srovnání práv Pražských s právy Magdeburskými“ údajně psaným samotným autorem následné kodifikace městského práva Kristiánem Koldínem.[47]

Z iniciativy zemského sněmu a rady Starého Města pražského připravoval Koldín kodifikaci městských práv. Měl rozhodný podíl na konečné podobě oficiální kodifikace, která byla pod názvem „Práva městská Království českého“ vydána v roce 1579. Císař Rudolf II. přijal od staroměstské rady originál zákoníku a přislíbil svou podporu kodifikaci. Apelační soud dne 12. 1. 1580 prohlásil zákoník za závazný pro městskou praxi. Územní platnost zákoníku však nebyla zpočátku úplná. Oblast severočeských měst v čele s Litoměřicemi, která se řídila magdeburským právem, dlouho odmítala uznat jeho závaznost. Až v letech 1609–1610 uznali zástupci Litoměřic Koldínův zákoník za vázaný. Poprvé v dějinách tak byla zavedena jednota městského práva v celých Čechách. V roce 1697 byla platnost zákoníku rozšířena i na moravská města. Slezsko začalo aplikoval Koldínův zákoník až v 18. stol. V obojí Lužici se toto práva nestačilo vžít, neboť v roce 1635 byly odstoupeny jako dědičné léno saskému kurfiřtovi.[48]

Pavel Kristián z Koldína, hlavní autor zákoníku, byl vynikající právník se znalostí jak domácího práva a právní praxe, tak i práva římského.[49] Zákoník vycházel z práv staropražských a recipoval římské právo zejména na základě brněnské právní Knihy písaře Jana (resp. prací, jež se na ní se zakládaly) a díla Brikcího.[50]

Zákoník platil i v 18. stol. a teprve jednotlivé zákoníky feudálního absolutismu postupně rušily jeho ustanovení. Poslední podstatná část zákoníku o právu majetkovém byla zrušena až roku 1811 Všeobecným občanským zákoníkem (dále též „ABGB“). „Práva městská Království českého“ obsahovala právní předpisy, které upravovaly v podstatě veškerý život obyvatel města a jeho správu i soudnictví. Obsahovala tedy i úpravu majetkového práva, závazků, věcných práv a práva dědického a rodinného, stejně jako úpravu práva trestního.[51] OZZ stanovilo subsidiární platnost kodifikace městských práv pro zemské právo.[52]

 

Staré německé dědické právo a úprava hrazení dluhů zůstavitele

V době, kdy dědické právo příslušelo výhradně členům rodiny ze zákona jakožto zbytek společného rodinného vlastnictví a kdy nepanovala myšlenka univerzální sukcese u přechodu pasiv, bylo zcela přirozené, že dědic ipso iure, aniž by z jeho strany bylo potřeba jakéhokoli projevu vůle, vstupoval na místo zůstavitele. Toto platilo u starších práv, zejména práva německého i slovanského, a bylo nazýváno francouzskou parémií: Le mort saisit le vif. (Mrtvý činí dědicem živého; Der Tote erbet den Lebendigen; Mortuus aperit oculos viventis). Neexistovala hereditas iacens. Tato zásada (nabytí dědictví ipso iure) byla následně i v pruském Landrechtu, přijal ji francouzský Code civil i německý BGB (Bürgerliches Gesetzbuch).[53] Posloupnost zákonná byla ve starém německém právu pravidlem, jen výjimečně se připouštělo jiné opatření zůstavitele.[54]

Jen v jižním Německu pod vlivem římského práva tato pravidla neplatila, dědic se neměl „míchat“ v pozůstalost (ius abstinendi) a dědické poměry musel upravit soud.[55]

V německém právu se počítalo příbuzenství nikoli podle větví stromu (jako např. v PMKČ), ale podle údů těla (takto počítalo příbuzenství např. Saské zrcadlo). Společný předek představoval hlavu (rodiče), krk děti, vnuci byli umístěni v rameni. Čím blíže hlavě, tím blíže byly dotyčné osoby zůstaviteli. Okruhy osob zařazených do jednotlivých parentel se v německém právu místně lišily.[56]

Různé druhy práv věcných měly také svou reflexi i v dědických nápadech. Jiná byla posloupnost u statků svobodných, jiná u lenních, selských nebo např. městských domů. I některé movitosti, jako ženská výbava a vojenská výzbroj, tvořily zvláštní pozůstalost.[57]

Jmění bylo drženo pohromadě svým majitelem, po jeho úmrtí se rozpadlo dle různých hledisek na více částí, do kterých dle různých pravidel nastupovaly různé osoby. Staré německé právo, které nebylo založeno na principu univerzální sukcese, považovalo pasiva jen za břemena tížící pozůstalostní věci a dědic ručil pouze za sumu pasiv krytou aktivy a jen věcmi z pozůstalosti (tedy omezeně zač a omezeně čím oproti římskému původnímu ručení neomezeně zač a neomezeně čím).[58]

Původně dokonce za dluhy zůstavitele ručili dědicové, jen pokud stačila movitá pozůstalost. Platila totiž zásada, že i v rukou zůstavitele byly nemovitosti statkem rodinným, který musel zůstat zachován pro dědice. Zůstavitel byl vlastně jen uživatelem tohoto majetku a jen z jeho užitku se mohly platit dluhy. Pokud zemřel, opět pouze tyto zbylé užitky, zejména movitosti, za tyto dluhy ručily.[59] Od 13. stol. pak dluhy zatěžovaly i nemovitou část pozůstalosti. Některé dluhy jako rukojemství (ručení), dluhy z deliktů a her na dědice nepřecházely vůbec. Rozdělení pozůstalosti se dělo až 30. den po úmrtí, do té doby věřitelé nesměli žádat zaplacení z pozůstalosti.[60] Pro pozdější právo již platila zásada, kterou Koldín (F XIX) vyjadřuje pravidlem: Věřitel jest přední dědic v statcích dlužníkových.[61]

Saské zrcadlo v čl. C. VI. výslovně zakazovalo, aby za závazky z pozůstalosti ručili dědicové svým soukromým majetkem.[62] Čl. CCXCII. Švábského zrcadla již po vzoru římského práva mluví o odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele,[63] nicméně ta je omezena na majetek v pozůstalosti. Nedošlo tedy k recepci výhrady inventáře (beneficia inventarii) ve Švábském zrcadle.[64] Jihoněmecké právo již na pozůstalost nahlíželo jako na jednotný celek a znalo institut ležící pozůstalosti. Též již oproti Saskému zrcadlo umožňovalo v jisté míře sepisovat pořízení pro případ smrti.[65]

 

Dědické právo zemské

V počátcích vývoje českého státu se dědici dělili na užší a širší okruh příbuzných. Ženy byly z dědického práva vyloučeny a dostávaly pouze výbavu (věno). Vdovy nejprve nedědily a měly nárok na tzv. vdovské věno. Posléze se vyvíjí i ženské dědické právo, a to na konci 12. stol. na základě Statut Konrádových (dcery dědily v případě, kdy nebylo mužských potomků). Od 15. stol. existuje i posloupnost v ženské linii. V dědickém právu se nejprve uplatňovala zásada, že „pozů­stalost plyne tak, jak plyne krev“ (les propres ne remitent pas; Es stirbt kein Gut zurück), tedy že dědili pouze descendenti. Následně se začala pozůstalost tzv. vracet zpět (ius recadentiae, Fallrecht), pokud zůstavitel neměl žádné potomky.[66] Dědění ascendentů v zemském právu bylo umožněno až Obnoveným zřízením zemským.[67] Dědili-li předkové, tzv. spadalo dědictví do klína, z něhož pocházel zůstavitel (Schossfall).[68]

Dědic měl být způsobilý nabývat majetková práva a být dědicky způsobilý. Dědit nemohly zejména osoby, které se dopustily cizoložství, taktéž osoby, které nedovoleně opustily území,[69] a děti nemanželského původu (osoby tzv. neřádného původu byly považovány za bezectné, se souhlasem panovníka nicméně mohly nabýt šlechtický majetek).

Předmětem dědického práva byl souhrn zděditelných práv a závazků zemřelého. Nemovitosti se nazývaly např. grunty nebo dědina,[70] ve Všehrdově díle se objevuje definice movitých věcí (nábytků – zvířata a svrchků – věci vzniklé lidskou činností).[71] Součástí pozůstalosti se nestala osobní práva jako práva s vlastnostmi osobnosti, osobní a rodinné poměry (např. peněžité tresty, manželská a rodinná práva).[72] Dědictví bylo původně dosti úzce vymezeno jen na věci movité. Např. synům náležela otcova výzbroj s koněm, vdovám kočárové koně a snubní prsten. Složitější bylo dědické právo k nemovitostem z důvodu existence kolektivního vlastnictví půdy, tzv. rodinného nedílu.[73]

Jedná se o majetkoprávní společenství pokrevně příbuzných (tzv. nedílných příbuzných) převzaté z předstátní doby, které existovalo i v právu městském a vesnickém. Česká šlechta měla čtyři hlavní typy nedílu (otcovský, resp. dědovský, bratrský, strýcovský a vdovský, resp. mateřský). V otcovském nedílu spolu žili (tzv. „chlebili“) rodiče a jejich potomci (děti, vnuci, pravnuci). Hlavou společenství byl otec (děd), který uplatňoval otcovskou moc nad ostatními (i když už byli dospělí), přičemž v 15. až 16. stol. vznikla pravidla zabraňující zneužití této moci. Otec mohl jednat za všechny účastníky nedílu a předpokládalo se, že vyjadřuje jejich vůli. Objektem nedílu byl nejprve veškerý majetek příslušníků rodiny s výjimkou osobních věcí, později základ tvořily pouze nemovitosti a z movitých věcí jen ty, které byly nezbytné pro využívání nemovitosti (dobytek, hospodářské vybavení atd.).[74] V případě smrti nedílníka se zmenšil pouze počet ideálních dílů.[75] Institut nedílu zrušilo až Obnovené zřízení zemské.

O nabytí dědictví od zůstavitele v rámci nedílu nelze ve starém českém právu mluvit. Nedílný toho, co nabyl, nabýval právně již za života i pro své nedílné dědice. Bylo-li v zemských deskách zapsáno „i jeho dědicům“, nabývali tímto zapsáním právně majetku i dědici. Oni podle terminologie Všehrda „dědili“ již za života zůstavitele (člena nedílu). Nenabývali však držbu a užívání. Smrtí zůstavitele tato překážka odpadla. Také pro naše právo tudíž platila zásada „le mort saisit le vif“.[76]

Zůstavitel byl mužský příslušník šlechtického rodu (pán nebo rytíř), který byl vlastníkem statku,[77] po ženě se dědilo, pouze pokud zanechala pořízení pro případ smrti, anebo dědily její děti, pokud s ní „chlebily“ v nedílu, jinak připadal její majetek jako odúmrť panovníkovi.[78]

Široké uplatnění odúmrti, kterou dle Všehrda již uplatňovala pohanská knížata, společně s institutem rodinného nedílu a velmi omezené možnosti pořízení pro případ smrti, způsobovaly, že se dědické právo nerozvinulo. Vladař dědil původně veškerou půdu, která nebyla v nedílu.[79] Odúmrtní právo panovníka se vztahovalo hlavně na nemovitosti.

Původně nemohl majetek v nedílu dědit nikdo mimo nedíl, tedy ani oddělení potomci, např. dcera, která odešla do kláštera, nebo oddělený syn (tzv. vybytý ze statku). Osoby v nedílu nemohly učinit závěť (kšaft – z německého Geschäft) ohledně nemovitostí patřících pod kolektivní vlastnictví. Vladislavské zřízení zemské v redakci z roku 1564 stanovuje, že nedílný proti nedílnému nemá nic odkazovat pod sankcí neplatnosti[80] (kšaft ve prospěch osoby mimo nedíl by byl tudíž neplatný). Nicméně bylo možné, aby poslední nedílník pořídil pro případ smrti, avšak jen se souhlasem krále, a to na základě tzv. mocného listu vydaného pro jeho osobu panovníkem.[81] Testamentární svoboda totiž byla velmi omezena ve prospěch „vrchního dědice“ (panovníka) a bylo nutné nejprve získat jeho oprávnění (mocný list byl původně podmínkou pro každý převod šlechtického majetku). Mocný list se následně vkládal do zemských desek včetně kšaftu.[82] Závěť již nebylo možné měnit, ledaže si pořizovatel při jejím sepsání výslovně vyhradil právo zrušit ji pozdějším kšaftem, jinak novější pořízení to dřívější nerušilo.

Podmínku souhlasu panovníka se závětí týkající se šlechtického majetku zrušilo až Obnovené zřízení zemské, které též zavedlo možnost změnit závěť a pravidlo, že pozdější závěť ruší dřívější.[83] Ohledně movitostí bylo možné volně učinit závěť již od 16. stol. bez ohledu na nedílné příbuzné.

Vzhledem ke skutečnosti, že (oproti římskému právu) svoboda testovat (zejména ohledně nemovitostí) byla velice omezená, obcházela se potřeba mocného listu pro testament institutem tzv. nápadního zápisu. Ten Všehrd popisuje jako fingovaný dluh, kdy se pořizovatel u zemských desek „přizná“, že věřiteli (obmyšlenému z pořízení) dluží sumu dost často splatnou po smrti zapisovatele (tj. zůstavitele).[84] Tímto ujednáním se obcházelo odúmrtní právo panovníka a nemusel k němu být jeho souhlas. Věřitel se poté stal dědicem v souladu se zásadou „věřitelé jsou první dědicové v statku dlužníka“ (creditores propinquissimi sunt heredes). Nápadní zápis (dle Všehrda prostředek singulární sukcese) měl přednost před kšaftem.[85] Další možností pořízení pro případ smrti byl tzv. umělý nedíl (unio) ke svobodným statkům, k jeho vzniku však byl zapotřebí souhlas panovníka.[86]

Pod vlivem práva římskokatolické církve (církev tzv. žila římským právem) se stalo možné alespoň s částí majetku disponovat formou darování pro případ smrti (jednání mezi živými s účinky pro případ smrti), jehož předmětem bylo zbožné darování (záduší), které zůstavitel poskytl kostelu, aby spasil svou duši. Poté majetek buď vlastnil do své smrti, nebo ho měl do své smrti v držbě.[87] Časem se kšaft bez zbožných odkazů považoval za contra bones mores.[88]

Teprve na konci 15. stol., roku 1497, dochází zásluhou českého krále Vladislava Jagellonského v českém zemském právu k omezení královské odúmrti, kdy se ho panovník zřekl „na věčné časy“. Na Moravě k tomu dochází až v roce 1587.[89] Dědění bylo poté možné jak ze zákona, a to i příbuzných pobočných, tak i z testamentu.[90]

Obnovené zřízení zemské následně znamenalo revoluci v oblasti dědického práva. Nově byl, po vzoru římského práva, jako první delační důvod uznán testament (bez povinnosti mít mocný list), kšaft již bylo možné kdykoli odvolat a změnit, zanikla tedy postupně praxe tzv. nápadních zápisů. Teprve pokud zemřel zůstavitel intestatus, nastupovalo dědictví ze zákona.[91] OZZ též zrušil nedíl a prosadil individuální vlastnictví půdy. Omezení bylo možné v podobě fideikomisů,[92] které měly udržet rodový majetek. Ačkoli se recipované římské právo stalo základem pro právní úpravu dědického práva v absolutistické monarchii, stále se však promítaly do dědického práva poddansko-vrchnostenské vazby a lenní právo.[93] Zůstalo ještě dost úpravy dle starého původního práva, např. nebyla recipována zásada univerzální sukcese (a s ní spojená neomezená odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele) a neexistuje též institut odkazů (ty jsou následně zavedeny až v ABGB).

 

Dědické právo městské

Základem právní úpravy dědického práva ve městech bylo – ve větší či menší míře – právo římské[94] – zejména ohledně zákonné posloupnosti. Objevují se též vlivy práva kanonického,[95] kdy často docházelo ke zbožným odkazům ve prospěch církve pro spásu duše po smrti. Recipováno bylo též staré právo německé.

Též v městském právu existoval nedíl. Nicméně pražské městské právo zaručovalo dědění oddělených dětí (které nebyly v nedílu), dokonce i tzv. vybytých dcer (pokud nebylo mužských potomků), již ve 14. stol. Brněnské právo ve stejné době zase po vzoru římského práva umožňovalo kolaci pro vyrovnání nároku dílných a nedílných dětí. V brněnském a jihlavském právu se již ve 13. stol. mluvilo o svobodě zřídit testament jako o samozřejmosti, nicméně toto neplatilo obecně a z opatrnosti si měšťané ve 13. a 14. stol. vyžadovali mocný list od panovníka.[96] V městských právech se také objevovaly odkazy, jejichž předmětem mohly být věci, peníze, práce i jiná konání, pokud byly vyjádřitelné v penězích. Odkazy měly obligační povahu.[97]

Nedíly časem v městském právu vymizely a král se vzdal svého nároku na odúmrť ve prospěch nejbližších dědiců, kteří tzv. v dobrém i zlém trpěli s městem, kde žil zůstavitel (tj. platili v daném městě městské poplatky a berně). To bylo značné omezení nápadu, protože vlastní synové, kteří se z města odstěhovali, byli tímto z dědictví vyloučeni a místo nich dědili nejbližší příbuzní žijící ve městě.[98]

Některá česká města se z odúmrtního práva vykoupila, nebylo-li potom dědice trpícího s městem, připadala pozůstalost městu. Např. v Jihlavě ve 13. stol. připadala jedna třetina odúmrti na záduší, jedna na cesty a mosty a jedna na dobro obce.[99]

Vzhledem k rozličnosti městských úprav uveďme alespoň částečně úpravu stanovenou v Koldínově zákoníku a úpravu nejvíce v opozici Koldínovu zákoníku – litoměřické právo zmíněné v Extraktu. Litoměřické právo upravuje typické instituty magdeburského práva (např. gruod[100]) a akceptuje německé rozdělení různých druhů dědictví podle osoby a druhu majetku, včetně kategorizace podle jazyka. Extrakt též taxativně zmiňuje majetek považovaný za dědictví.[101]

Oproti tomu Koldínův zákoník již zná pojem univerzální sukcese, když v článku F. XVII. stanoví „dědictví nic jiného není, nežli nápadní a posloupné vkročení do všeho práva aneb spravedlnosti, kteráž prve toho byla a tomu náležela, kdož jest z tohoto světa sešel“. Koldín doporučuje zřízení inventáře pozůstalosti, aby dědic v případě předlužení pozůstalosti nebyl povinen zaplatit všechny dluhy zůstavitele.

Dědit se mohlo na základě dvou titulů – kšaftu, který měl přednost před zákonnou dědickou posloupností. Stále však existovala možnost dědit na základě tzv. nápadních zápisů. Pořizovatel poslední vůle musel být způsobilý k právním jednáním – být při rozumu zdravém a při paměti dobré. Neb blázni a lidé pošetilí, ani ti, ještě by paměť potratili, kšaftův činit nemohau.[102] Koldínův zákoník upravoval příbuzenství podle tzv. stromu krevnosti, který je v zákoníku i vyobrazen.

Zletilé děti, které nebyly „vybyty“ z otcova statku, mohly kšaftovat pouze o věcech, které získaly svou vlastní prací, věnem manželky apod. Dívka mohla nabýt zletilosti i před dosažením patnácti let a stát se způsobilou k právním jednáním i k sepsání závěti, pokud se s volí, vědomím a povolením práva vdala.[103] Dle čl. E. V. němý nebo hluchý mohli kšaftovat pouze za podmínky, že uměli psát a napsali vlastnoruční závěť. Z okruhu svědků závěti, kteří byli povinně dva, jsou vyloučeny ženy, syn zůstavitele v moci svého otce, stejně jako všechny osoby v moci zůstavitele, domácí čeleď, pacholík let nedošlý, náchlebník, služebník, stejně jako osoby hluché, pošetilé, nepoctivé, blázni a osoby, které nemohou svědčit před soudem.[104] Svědkem též nemohla být osoba duchovní, která se má vzdálit světským statkům.[105]

Po otevření testamentu došlo k jeho veřejnému vyhlášení (publicatio testamenti) a stvrzení (podobný proces byl i u kšaftu ústního). Testamentární dědic, který nechtěl dědictví přijmout, musel ve lhůtě šesti týdnů od vyhlášení (publikace) závěti oznámit městské radě, že dědictví odmítá. Pokud to neudělal, byl automaticky považován za dědice. To se vztahovalo stejnou měrou i na zákonného dědice. V případě, že nejsou dědici, připadne pozůstalý majetek jako odúmrť panovníkovi, event. městu. Pro vznik odúmrti byla stanovena objektivní lhůta v délce jednoho roku od smrti zůstavitele (pro uplatnění nároku u městské rady).[106]

Je pochopitelné, že znalost římského práva nebyla v době vzniku Koldínova zákoníku taková, jako ji prezentuje německá pandektistika 19. stol. Vzhledem k zániku právnické fakulty (resp. univerzity) zprostředkovávaly znalost římského práva zahraniční univerzity (zejména italské a francouzské). Koldín byl absolventem artistické fakulty (v roce 1561 se stal jejím děkanem), posléze byl písařem na Novém Městě pražském. V roce 1565 přestoupil na úřad kancléře Starého Města pražského.[107]

Z tohoto důvodu lze diskutovat, nakolik se u norem kodexu jednalo o skutečnou recepci římského práva a nakolik spíše o symbolické přihlášení se k němu.[108] Až na výjimky nalezneme v Koldínově díle pouze snahu držet se římskoprávní terminologie; vlastní právní úprava v konkrétních bodech už s římským právem mnoho společného nemá.[109]

Intestátní posloupnost v zásadě sleduje Justiniánovu Novelu 118 z r. 543. Oproti tomu z jednotlivých typů římskoprávních odkazů zná Koldínův zákoník pouze legatum per damnationem, tj. odkaz zakládající obligační vztah mezi dědicem a legatářem.[110] Institut beneficia inventarii byl též pouze symbolický a následky uplatnění výhrady soupisu byly jiné než v římském právu. Nejednalo se tudíž o jeho recepci jako takovou, ale spíše o převzetí názvu.

Úprava hrazení dluhů zůstavitele v zemském právu

Vůbec první česká staroslověnsky psaná právní památka – Zákon sudnyj ljudem, se problematikou přechodu dluhů zůstavitele na dědice nezabývá. Nejstarší česká právní kniha, tzv. Rožmberská kniha, k tomuto tématu deklaruje v čl. 123: Když sirotek otpoviedá za otcóv dluh, že die: „ani vědě, ani mi přikázal platiti:“ tehda jemuž vinu dávajú, ten otpřisieže sé sám svú rukú. Z toho viece práva nenie, to je sirotčie právo.[111] Jednalo se o zjednodušenou procesní přísahu, kdy se obžalovaný dědic (sirotek) osvobodí jejím složení, tj. neodpovídal za dluh, o kterém nevěděl a zůstavitel mu jej (např. v závěti) nenařídil platit.[112]

Kniha Tovačovská zmiňuje nutnost platit dluhy i v případě nabytí pozůstalého majetku jakožto odúmrti s tím, že dluhy váznou na daném statku. „Také jsú-li na tom statku jací dluhové věnní neb jiní důvodní aneb rukojemství na to, tehdy ti napřed z toho statku mají býti zaplaceni a teprv dluh věnný, aneb ten, komuž se ten statek dá, má ty dluhy podstúpiti.“[113]

Oproti Knize Tovačovské došlo v Knize Drnovské k posunu, kdy tato pro případ odúmrti stanoví: „Také jsú-li na tom statku jací dluhové věnní nebo jiní důvodní aneb rukojemství na to, tehdy ti napřed z toho statku mají býti zaplaceni a nejprv dluh věnný, aneb ten, komu se ten statek dá, má ty dluhy podstúpiti, (...) Ale lépe jest při uvazování toho statku to opatřiti, aby věděl, več se váže, dostane-li na dluhy čili nedostane, aby potom svého nedodával k tomu.“[114] Lze nicméně předpokládat, že termínem „aby potom svého nedodával k tomu“ je myšleno upřednostnění výplaty dluhů z vlastních peněz dědice (pokud peníze nejsou součástí pozůstalosti) než jejich hrazení z prodeje majetku z pozůstalosti. Spíše se nejedná o odpovědnost dědice nad rámec hodnoty pozůstalosti.

Kniha Tovačovská také stanoví, že pokud někdo převezme statek (dědictví), i třeba silou (pomocí přátel), a tvrdí, že k tomu má právo, odpovídá za škodu a má vydat to, co ze statku získal, pokud své právo neprokáže.[115]

Ondřej z Dubé v Právech zemských českých zmiňuje praxi, kdy se nejprve po úmrtí ženatého zůstavitele zaplatí jeho dluhy. „Jest jistě příznačno pro vyspělost prakse v tomto oboru, že rozlišovala přesně aktiva a pasiva, protože dluhy v manželství vzniklé se počítají na vrub společné domácnosti, takže vdova dostává jen vlastní peníze o dluhy nezmenšené, leda, že by šlo o dluhy takové, kterými se zavázala již za svého vdovství.“[116] Obdobné ustanovení obsahují též Všehrdova „O práviech, sudiech i dskách země české knihy devatery“ (ovšem pouze ve druhé redakci, V. 15. odst. 4) „Dluhóv a závad muže svého žádných platiti nemá, než což by se v svém vdovství vzdlužila, to platiti.“[117]

První písemná kodifikace zemského práva v dějinách českých zemí – Vladislavské zřízení zemské – hrazení dluhů zůstavitele dědici stanovuje jako omezené na majetek zemřelého, když v čl. E 18 (v redakci předpisu z roku 1549) stanoví: Komuž by koli nápadem po kom anebo jakým odkázáním statek přišel, že jest povinen všecky závady toho, po komž mu statek přišel, i dluhy jeho vyvazovati, dokudž toho statku stačí toho umrlého; kromě rukojemství, kdyby kdo za koho slíbil, že ten slib s tím umírá.[118]

Práva a zřízení Markrabství moravského také považovala dluhy zemřelého za váznoucí na jeho statku. V čl. 97 tohoto zemského zřízení z r. 1604 stanovují, že pokud je předlužen sirotčí statek, je možné přistoupit k prodeji majetku, a to se souhlasem zemského soudu.[119] Pokud byli dědici nezletilí, byla vždy povinnost zřídit inventář pozůstalosti.

Obnovená zřízení zemská uskutečnila (byť ne úplně) recepci římského práva do práva zemského.[120] Ve zkoumané oblasti nicméně k žádné změně nedošlo, když čl. O 47 OZZ stanoví: Dědic ručí za dluhy pozůstalosti, jen pokud stačí jmění zůstavitelovo.[121]

Obecně lze shrnout, že v zemském právu nebyla akceptována římskoprávní univerzální sukcese a dědicem byl i ten, na něhož přešly z pozůstalosti jen některé věci. Přijetí dědictví ve smyslu římského aditio hereditatis nebylo třeba, nicméně existovala možnost uvázání se v dědictví s komorníkem (např. u nápadního zápisu, kdy dědil obmyšlený z pořízení, tedy fingovaný věřitel). Též existovalo svémocné ujmutí se dědictví se stejnou právní relevancí. Ačkoli se posléze vžila zásada, že dědictví přechází i s dluhy, dědic byl povinen uhradit je jen do té výše, na kterou stačilo dědictví. Soukromé jmění dědice tím nebylo dotčeno.[122] Dluhy zůstavitele dědicové platili poměrně, tedy dle velikosti jejich podílu.

Ačkoli je u rodinného nedílu zřejmá paralela s římskou familias, moc hlavy nedílu (otcovského) oproti postavení patris familias byla značně omezenější a nebyla absolutní. Otec nedílu nemohl rozhodovat nad životy členů, po jeho smrti se nedíl často rozpadal do ostatních typů nedílů, které již tak výraznou osobu v čele neměly. Stejně jako v římské familias ani pro děti v nedílu nevzniká smrtí otcovou úplně nové právo k majetku ve společenství, nýbrž stupňuje se právo jim již náležející. Smrtí otce se děti v nedílu též stávají plnoprávnými. V zemském dědickém právu šlo ale především o majetkoprávní postavení, dědic nereprezentoval osobu zůstavitele.[123] Přesto zemské dědické právo nebylo založeno čistě jenom na přechodu majetku, dědily se např. i erby (z něm. Erbe – dědic), příp. jisté funkce nebo úřady byly též dědičné (např. rychtář[124]). Lze ale konstatovat, že se ve středověku a raném novověku v zemském právu nevytvořila potřeba univerzální sukcese a s tím spojená neomezená odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele v římskoprávním slova smyslu.

 

Úprava hrazení dluhů zůstavitele v městském právu

V okruhu sasko-magdeburského práva bylo zpočátku aplikováno Saské zrcadlo, resp. zásady v něm uvedené, které definovaly ručení za dluhy zůstavitele jakožto majetkové, a to pouze pozůstalostí.[125] Stejně tomu bylo původně i v okruhu práva jihoněmeckého.

V brněnské městské Knize písaře Jana je úprava hrazení dluhů zůstavitele upravena v čl. 361, který stanoví, že dědicové jsou povinni uhradit dluhy zůstavitele předtím, než si majetek rozdělí, a to v souladu se zásadou, že věřitelé jsou první dědicové. Pokud ovšem zanechaný majetek k pokrytí dluhů nestačí, není nutné, aby dědicové cokoli vynakládali ze svého vlastního majetku, ledaže by se tak rozhodli ze zbožnosti.[126]

Obdobnou úpravu obsahují i Práva městská Brikcího z Licska, jemuž byla Kniha písaře Jana předobrazem. Ta v kapitole 27 art. XXXIII stanoví: Dědicové najprv po otci dluhy zaplatiti mají. Dědicové, vládnúce zbožiem svých rodičův, dluhy, v kteréž jsú rodičové za své živnosti zašli, prvé než děti zbožie mezi se rozdělí, povinni jsú platiti; neb obecné přísloví jest, že „věřitelé jsú najbližší dědicové“. Pakli zbožie pozůstalé k zaplacení dluhu nestačilo by, nesluší, aby dědicové k naplnění takového nedostatku své vlastní zbožie nakládali, leč by to učiniti chtěli z milosti.[127]

Též původní staroměstské právo univerzální sukcesi neznalo. Platila zásada, že „prokázaný dluh musí být uhrazen z dědictví a odpovědnost za něj nebyla osobní odpovědnost dědiců, ale týkala se pouze pozůstalosti“.[128]

Institutem hrazení dluhů zůstavitele se zabýval i litoměřický Extrakt. Stejně jako v německém právu není ani podle litoměřických předpisů dědic povinen platit dluhy zemřelého, které vznikly ze hry[129] (v Právech městských Království českého jsou tyto dluhy vůbec nežalovatelné). Jinak zmiňuje litoměřický Extrakt pouze dluhy, jež dědic slíbil zaplatit za zůstavitele.[130] Zásadu univerzální sukcese litoměřické právo neuznávalo.[131]

Přelom v úpravě hrazení dluhů zůstavitele dědici v městském právu zavádí do řady měst až Práva městská Království českého, ve kterých je recipován (byť nepřesně) římskoprávní institut beneficia inventarii. Koldín zavádí univerzální sukcesi, když stanoví (v čl. E. XXVII. odst. I v úpravě pro dědění ze závěti) … dědictví nic jiného není, nežli vkráčení ve všecko právo, kteréž měl, aneb kteréž náleželo tomu, jenž z světa sešel: protož ke všem povinnostem a ke všem dluhům umrlého dědic kšaftu se zavazuje.[132] V zákoníku je dědici stanovena lhůta šesti týdnů, ve kterých má oznámit, zda chce zřídit inventář pozůstalosti. Koldín zřízení inventáře doporučuje v odst. II čl. E. XXVII., který zní: A tak, kterýž bez opatření práva bez udělání inventáře v statek umrlého vkračuje, svau neopatrností k zaplacení dluhů a k vyplnění všech věcí odkázaných se víže; tak že potom musí jednomukaždému spravedlnost náležející vyplňovati. Postup provedení inventáře je stanoven v odst. I čl. E. XXVII., kdy při inventarizaci musí být přítomen písař a konšelé a dále dědicové, vdova nebo též věřitelé. Veškerý majetek musí být jmenovitě popsán a zaznamenán. V průběhu sepisování inventáře bylo též možné rovnou splatit některé dluhy, a to i předáním některých movitých věcí přítomným věřitelům. Majetek se též oceňoval.

Výsledkem výhrady soupisu v Koldínově zákoníku (z textace čl. E. XXVII. odst. 1 a F. III) bylo, že ten, kdožby se inventářem opatřil před uvázáním statku toho, nedostalo-li by se čeho, toho statkem svým dokládati povinen nebude.[133] Lze tedy předpokládat, že věřitelé se mohli dovolávat zaplacení dluhů pouze z pozůstalostního majetku. Uplatnění výhrady soupisu tedy způsobilo stav, který v městském právu obecně převládal před přijetím PMKČ. Nejednalo se tedy o skutečnou recepci římského práva, uplatněním výhrady soupisu došlo v podstatě k tomu, že nenastala univerzální sukcese. V římském právu uplatněním výhrady soupisu docházelo ke stavu, že za dluhy stále odpovídali dědicové, ale omezeně do výše čistých aktiv pozůstalosti.

Ve Srovnání práv Pražských s právy Magdeburskými se k dluhům zůstavitele uvádí, co by byli dluhové po umrlé ruce rozuměti se nemuože, než dluhové spravedliví od držiteluov statku neb nápadníkuov umrlých platiti se mají podle práva Pražského F. 3. Dluhové hrau vzešlí lidem se nepřisuzují.[134] V čl. F. III. Koldínova zákoníku se stanoví: Peníze aneb jistá summa, kšaftem někomu odkázaná, by pak v statku kšaftujícího nalezena nebyla: však od dědice, kterýžby se v statek kšaftujícího bez opatření inventáře uvázal, podle práva kšaftovníku vyplněna býti má.

Vzhledem ke skutečnosti, že PMKČ znala pouze damnační odkaz (tj. odkaz obligační povahy na vydání majetku, který nemusí být součástí pozůstalosti), lze dle textace čl. F. III. konstatovat, že uplatněním výhrady inventáře došlo k situa­ci, že dědic nebyl povinen vyplácet odkazy peněz, pokud majetek v pozůstalosti tyto peníze neobsahoval, a to i v případě nepředlužení pozůstalosti.

V případě předlužení pozůstalosti, pokud by dle některého z nezaplacených věřitelů nebylo ocenění pozůstalosti správné, měl tento právo se dožadovat spravedlnosti v souladu s čl. F. XXXIX., který stanoví Dědictví aneb kteřížko li gruntové městští, kdyžby mnohým věřitelům přisauzeni a potom odhádáni byli; a některý z poslednějších věřitelův, nemoha k svému dluhu přijití, proto že odhad skrovnější jest, nežby se jemu dostati mohlo: bude-li chtíti pro dosažení své spravedlivosti přednější věřitele splatiti a grunty takové veyše nad odhádaní sobě k užitku zvésti, to bude moci dobře učinit.

Součástí inventářů byly též dluhy. Existovaly knihy inventářů, ve kterých se jmění zůstavitele evidovalo, přičemž důvodem psaní inventáře mohla být skutečnost, že dědili nezletilí (tedy pro lepší evidenci sirotčího majetku), že měla pozůstalost připadnout odúmrtí panovníkovi nebo městu, že došlo k mordu, nebo uplatnění výhrady inventáře. Soupisy inventářů pozůstalosti jsou z dnešního pohledu velmi přínosné pro představu každodenního života a jsou předmětem řady badatelských prací.[135] Za zřízení inventáře se platily poplatky a nebylo možné nahradit výhradu soupisu společným prohlášením dědiců, tedy pouze faktické vypracování inventáře byl jediný způsob k omezené odpovědnosti za dluhy zůstavitele ve městech, kde platila PMKČ.

 

Shrnutí a srovnání s aktuální právní úpravou

Obecně lze říci, že ručení za dluhy zůstavitele v zemském právu bylo ručení majetkové, vztahovalo se pouze k majetku zůstavitele. Osobní odpovědnost za dluhy na dědice nepřecházela. Majetek dědiců tímto nebyl dotčen, nedocházelo tedy zcela k římskoprávnímu confusio (tedy úplnému splynutí jmění zůstavitele a dědice včetně pasiv). Tato zásada přetrvala též v OZZ, a to až do přijetí ABGB.

Cum grano salis lze říci, že též odpovědnost za dluhy zůstavitele v městském právu byla dlouhou dobu stejná (za magdeburské právo Saské zrcadlo, litoměřický Extrakt, za jihoněmecké právo Kniha písaře Jana, Brikcího Práva městská). Přelom nastal až s vydáním Koldínových Městských práv Království českého, která zakotvovala neomezený přechod dluhů zůstavitele na dědice s&n

• Štítky:
• 2023