K novele švýcarského dědického práva v kontextu české úpravy ochrany nepominutelného dědice

Mgr. Jakub Slavík

1. Úvodem

Po více než deseti letech revizních příprav vstoupila 1. ledna letošního roku v účinnost novela švýcarského občanského zákoníku,[1] výrazně se dotýkající dědického práva.[2]

Při této příležitosti bych chtěl v následujícím textu ve světle zmíněné novely pojednat o základních rysech švýcarské dědickoprávní úpravy, a to především se zaměřením na ochranu osob, jimž ze zákona svědčí nárok na díl z pozůstalosti (povinný díl).[3] Účelem tohoto článku je přitom na jedné straně poukázat na významné změny, jichž švýcarské dědické právo předmětnou novelou doznalo, předestřít jejich účel a důsledky, jež přináší, a na straně druhé srovnat s platnou českou dědickoprávní úpravou a ochranou blízkých příbuzných zůstavitele, k níž změna švýcarského dědického práva vybízí.

2. Švýcarská dědickoprávní úprava

2.1 Obecná pravidla dědické posloupnosti dle ZGB

Švýcarský občanský zákoník, stejně jako česká právní úprava, vymezuje zákonnou dědickou posloupnost a v rámci ní zákonné dědice, jejich pořadí a podíly, na něž mají ze zákona nárok.[4] Zákonní dědici jsou k dědění povoláni v pořadí podle toho, v jak blízkém příbuzenství se zůstavitelem se nacházeli. Pokud zde není nikdo z blízké třídy (linie), dědí osoby náležející do třídy vzdálenější.

Do první dědické linie náleží potomci zůstavitele.[5] Jedná se tedy o jeho děti, ať už biologické, nebo osvojené, a dále o potomky těchto dětí. Potomci zůstavitele přitom dědí rovným dílem.

Osoby zařazené do druhé (rodičovské) linie pak dědí, pokud zde nejsou žádné osoby náležející do první linie, tedy pokud zůstavitel neměl žádné vlastní či osvojené děti. Druhá linie zahrnuje otce a matku zůstavitele. V případě, že již rodiče nežijí, náleží do této třídy bratři a sestry zesnulého, a pokud některý z nich již zemřel, jejich potomci.[6]

Poslední (prarodičovskou) třídu tvoří prarodiče zůstavitele a jejich potomci. Patří sem strýcové, tety, bratranci a sestřenice zůstavitele a jejich potomci.[7]

Ve specifické kategorii se nachází manžel, resp. registrovaný partner zůstavitele.[8] Velikost jeho zákonného podílu na pozůstalosti závisí na tom, zda a kolik je ostatních dědiců z jednotlivých dědických tříd. V případě, že měl zůstavitel potomka či potomky, zdědí manžel v rámci intestátní dědické posloupnosti polovinu majetku zůstavitele. V případě, že byl zůstavitel bezdětný, připadnou manželovi tři čtvrtiny pozůstalosti a zbývající čtvrtina dědicům náležejícím do rodičovské linie. Pokud zůstavitel neměl žádné potomky a zároveň zde není žádná osoba náležející do rodičovské linie, připadne pozůstalému manželovi pozůstalost celá. Podíl manžela přitom musí být vypořádán předtím, než je určen dědický podíl jiných dědiců.[9]

2.2 Ochrana nepominutelných dědiců

Některé z výše zmíněných osob přitom švýcarský zákoník nad výše uvedené pojímá mezi tzv. dědice nepominutelné, jimž je ze zákona garantován určitý minimální podíl na pozůstalosti (povinný díl), bez zřetele k tomu, zda zůstavitel o svém majetku jednáním mortis causa pořídil.[10] Mezi tyto osoby pojímalo švýcarské dědické právo pozůstalého manžela, potomky zůstavitele a zůstavitelovy rodiče. Bylo stanoveno, že pozůstalému manželovi náleží ve formě povinného dílu polovina jeho zákonného dědického podílu.[11] Stejná výše povinného dílu připadala i rodičům zůstavitele. Potomci zůstavitele pak museli obdržet tři čtvrtiny jejich dědického podílu.[12] Zbytek pozůstalosti pak představoval volně disponibilní část, ohledně níž mohl zůstavitel svobodně pořídit.

2.3 Novelou přinášené změny

Novela se úpravy práva nepominutelných dědiců dotýká poměrně zásadně.

První podstatnou změnou je snížení výše povinného dílu ve vztahu k potomkům zůstavitele. Novela zakotvila, že výše povinného dílu dětí a jejich potomků nyní představuje polovinu jejich dědického podílu. Je tak totožná s nárokem na část pozůstalosti připadající pozůstalému manželovi, jejíž výše zůstala beze změny.[13]

Ještě zásadnější je však změna postavení rodičů zůstavitele. Dle novely jim totiž zůstavitel nemusí obligatorně zanechat z pozůstalosti nic. Ve vztahu k nim totiž byl povinný díl zcela zrušen.

Postavení manžela nebo registrovaného partnera v roli nepominutelného dědice se novela rovněž dotýká. Zakotvuje totiž pravidlo, že probíhá-li v době úmrtí zůstavitele řízení o rozvod manželství či registrovaného partnerství, ztrácí manžel svůj nárok na podíl na pozůstalosti, pokud bylo rozvodové řízení zahájeno nebo se v něm pokračuje na společnou žádost obou manželů nebo pokud žili manželé po dobu dvou let odděleně. Nárok na podíl na pozůstalosti přitom manžel nebo registrovaný partner ztrácí nabytím právní moci rozhodnutí o rozvodu nebo zrušení partnerství.[14]

Změna se dotkla rovněž specifického prvku švýcarského práva, kterým je institut užívacího práva pozůstalého manžela k majetku ve vlastnictví zůstavitele, jenž by měl dle zákonné dědické posloupnosti připadnout společným dětem obou manželů.[15] Toto užívací právo náleží pozůstalému manželovi tehdy, pokud se tak zůstavitel vysloví ve svém testamentu. Společným dětem manželů tehdy náleží holé vlastnictví. V tomto kontextu je významné, že od 1. 1. 2023 má manžel zůstavitele za určitých okolností možnost užívat celou pozůstalost. Dle dědické posloupnosti totiž může manželovi připadnout polovina majetku zůstavitele, přičemž ke druhé polovině majetku bude moci disponovat užívacím právem, pokud tak zůstavitel určí ve svém pořízení pro případ smrti.[16]

Těmito změnami z pera švýcarského zákonodárce tedy došlo k rozšíření volně disponibilní části pozůstalosti, ohledně níž je zůstaviteli ponecháno na vůli, zda a komu ji zůstaví, a tím k posílení testamentární volnosti zůstavitele. Snížení výše povinných dílů potomků a zrušení povinného dílu rodičů totiž umožňuje, aby mohl zůstavitel vždy volně pořídit o nejméně polovině pozůstalosti. Tuto polovinu bude moci zůstavit pozůstalému manželovi, všem nebo některým potomkům, jinému příbuznému, či jakékoli osobě nacházející se mimo příbuzenské vztahy se zůstavitelem. Ve své podstatě tak novela zvětšením části plně podléhající zůstavitelovým dispozicím významnou měrou posiluje pořizovací volnost, resp. autonomii vůli zůstavitele, a to na úkor povinnosti zanechat část majetku jeho nejbližším příbuzným, jež je zabezpečována právě prostřednictvím zákonného nároku na část dědictví.

Význam těchto nově zavedených změn tkví mj. v tom, že nově stanovená nižší výše povinných dílů usnadňuje možnost přechodu obchodního závodu či podnikání provozovaného zůstavitelem na jím určenou vhodnou osobu, neboť zůstavitel nově nemusí nepominutelným dědicům zanechávat většinu pozůstalosti.[17] Tím se má zabránit nechtěnému štěpení daného majetku, které by v budoucnu ohrozilo chod či fungování obchodního závodu zůstavitele.

3. Srovnání švýcarské úpravy po novele s českým dědickým právem

Jak již bylo úvodem řečeno, nová švýcarská úprava vybízí ke srovnání s platnou českou dědickoprávní úpravou v rámci občanského zákoníku.[18]^, [19] Dle tuzemské právní úpravy platí, že nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele, a nedědí-li, jsou jimi jejich potomci. Pokud je nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.[20]

Prvním rozdílem obou dědickoprávních úprav je to, že české dědické právo nepojímá mezi osoby s právem na povinný díl manžela zůstavitele. Dlužno poznamenat, že pozůstalý manžel je tuzemským právem chráněn prostřednictvím institutu společného jmění manželů, kdy mu při úmrtí manžela (zůstavitele) zásadně náleží ideální polovina majetku nacházející se ve společném jmění.[21] Ve výsledku tak je pozůstalému manželovi na základě tohoto institutu poskytována ochrana, jež je do velké míry adekvátní ochraně zaručované prostřednictvím povinného dílu.

Na rozdíl od ZGB dále OZ odlišuje zletilé a nezletilé nepominutelné dědice.[22] V případě nezletilých nepominutelných dědiců, jimž jsou garantovány tři čtvrtiny jejich dědického podílu, tak česká právní úprava poskytuje o čtvrtinu více než úprava švýcarská. V případě zletilých dědiců je tomu právě naopak, když české dědické právo zajišťuje (pouhou) čtvrtinu dědického podílu oproti polovině zaručené v ZGB. Z tohoto nám vyplývá, že švýcarská úprava je k plnoletým potomkům zůstavitele štědřejší.[23] 

Nelze však odhlédnout od dalšího podstatného, avšak na první pohled nepříliš seznatelného aspektu, jenž význam ochrany nepominutelného dědice v českém dědickém právu podstatně snižuje. Řeč je o úpravě kolace, resp. započtení na povinný díl.

Z důvodové zprávy k OZ se podává, že kolace zajišťuje spravedlivé rozdělení majetku zůstavitele, který přechází v rámci pozůstalostního řízení na dědice.[24] Obdobně vyznívá judikatura Nejvyššího soudu, jež uvádí, že účelem institutu započtení je dosažení alespoň přibližného či částečného srovnání (vypořádání) hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak dědictvím, tak bezplatně za života zůstavitele.[25] Započtení na povinný díl je tak možné označit jako nejvýznamnější prostředek ochrany nepominutelných dědiců před zkrácením jejich povinného dílu.

Zdůrazňovaný účel spravedlivého vyrovnání mezi dědici však v rámci českého právního řádu navzdory obecným proklamacím záruk zcela naplněn není.

Dle § 1660 OZ se „na povinný díl započte vše, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným zůstavitelovým opatřením“. Dále se započtou i plnění, která nepominutelný dědic bezplatně obdržel v posledních třech letech zůstavitelova života.[26] Toto ustanovení reaguje na případy, kdy již jeden nepominutelný dědic nabyl darováním za života zůstavitele určitou majetkovou hodnotu a nyní se domáhá rovněž svého povinného dílu. Dary učiněné ve prospěch jiných nepominutelných dědiců dříve pak lze započítat tehdy, pokud tak zůstavitel určí,[27] nebo jedná-li se o dary na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití nebo s nástupem povolání či se započetím podnikání, či použité na úhradu dluhů zletilého potomka, nestanoví-li zůstavitel jinak.[28]

Právní úprava de lege lata nám umožňuje identifikovat zásadní zásah a do značné míry popření zákonem zaručené ochrany nepominutelného dědice. V případě osob stojících mimo okruh nepominutelných dědiců totiž zákon nestanovuje nic. Dle platné právní úpravy tak v případě jejich obdarování nedochází k započítávání vůbec.[29] Pokud tak zůstavitel kdykoli pořídí ve prospěch jiných dědiců či osob třetích, nebo déle než tři roky před svou smrtí ve prospěch jiných nepominutelných dědiců, ke kolaci nedojde a na povinný díl bude moci připadnout pouze to, co v pozůstalosti zbylo, přičemž je možné, že nepominutelní dědicové nenabudou z pozůstalosti žádnou majetkovou hodnotu.

V tomto kontextu by mohl poskytovat východisko § 1664 OZ, upravující institut tzv. soudcovské kolace. Toto ustanovení dává soudu možnost provést (mimo obvyklá darování) započtení na dědický podíl, a to i když to zůstavitel nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn.[30]^{, [31]} Dotyčné ustanovení reflektuje situaci, kdy po boku potomka zůstavitele v postavení nepominutelného dědice dědí určitá osoba, jež není zůstavitelovým potomkem (a není tak nepominutelným dědicem). Soudcovská kolace zde prolamuje jinak obecné pravidlo započtení na dědický podíl založené na tom, že k započtení v daném případě dojde pouze tehdy, pokud tak nařídí ve formě předepsané pro pořízení závěti zůstavitel.[32]

Vyvstává zde zároveň otázka, jak toto ustanovení vykládat v souvislosti s § 1660 OZ stanovujícím tříletý časový test, resp. možnost započítat pouze dary učiněné za zůstavitelova života nejdříve tři roky před jeho smrtí. První v úvahu přicházející možností by bylo, že tříletý limit zde není a při nedůvodném znevýhodnění nepominutelného dědice lze započítat i dispozice učiněné dříve než tři roky před zůstavitelovou smrtí. Druhou eventualitou pak to, že se pravidlo o tříletém limitu na základě analogie uplatní i v případě soudcovské kolace, ač není v předmětném ustanovení explicitně zmíněno. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se přiklonila ke druhé variantě, když autoritativně stanovila, že dary učiněné za zůstavitelova života se rovněž započítávají pouze v době tří let od smrti zůstavitele.[33] Započtení darů ve prospěch jiných dědiců (mimo zmíněného výslovného příkazu zůstavitele) tak bylo judikaturní cestou rovněž omezeno hranicí tří let před zůstavitelovým skonem.

Dlužno dodat, že dle aktuální úpravy se v rámci norem dědického práva nenachází institut, jenž by obdarovaným osobám ukládal v případě zkrácení povinného dílu do pozůstalosti navrátit majetkové hodnoty, jež by tento povinný díl pokrývaly.[34]^{, [35]}

Přestože je koncepce započítávání v ZGB do značné míry kolaci v českém OZ podobná, je situace ve švýcarském právu jednodušší a vůči nepominutelným dědicům spravedlivější. Z platné právní úpravy se totiž podává, že pokud dědic se zákonným nárokem na povinný díl tento svůj chráněný podíl neobdrží, může žádat zkrácení zůstavitelových závětních pořízení a darování učiněných za života zůstavitele do pěti let před zůstavitelovou smrtí, s výjimkou darů obvyklých.[36] Na povinný díl se tak započte v zásadě vše, čím zůstavitel obdaroval jinou osobu pět let před svou smrtí.[37]^{, [38]}

Z pravidla započtení na povinný díl dle norem švýcarského dědického práva je tak možné zjistit dvě zásadní odlišnosti oproti úpravě české, jež více zabezpečují postavení nepominutelných dědiců.

Tou zjevnější je to, že se na povinný díl započítávají plnění (mimo obvyklá darování) učiněná v posledních pěti letech před zůstavitelovou smrtí. Časový úsek, během nějž podléhají bezplatné majetkové dispozice zápočtu, je tak delší, když česká úprava omezuje zápočet na poslední tři roky před zůstavitelovou smrtí. V rámci švýcarské úpravy započtení přitom nalézáme i pravidla zaručující to, aby se ochrana povinného dílu neobcházela.[39]

Druhou, zásadnější odlišností je skutečnost, že zápočet na dary učiněné v posledních letech se uplatňuje i ve vztahu k jiným osobám než těm dědicům, jež jsou v pozici dědiců nepominutelných. Pokud je tak např. v posledních pěti letech před zůstavitelovou smrtí obdarován bratr zůstavitele, může v případě zkrácení svého povinného dílu žádat nepominutelný dědic započtení předmětného daru na dědický podíl tohoto bratra. Takovéto ustanovení s výjimkou v podobě zmíněné možnosti soudcovské kolace v české úpravě absentuje. V českém dědickém právu bychom rovněž marně hledali ochranu před jakýmkoli darováním ve prospěch osob, jež nejsou zůstavitelovými dědici. Lze tak konstatovat, že švýcarská úprava i po aktuální novele nezanedbatelně rozšiřující testovací svobodu zůstavitele zaručuje mnohem komplexnější ochranu nepominutelných dědiců před zkrácením jejich povinného dílu, než činí úprava česká.

4. Závěr

Z provedené komparace obou úprav sice vyplývá, že základní koncepce dědického práva je v obou civilněprávních kodexech do značné míry podobná. Na druhou stranu však lze vysledovat nemalé množství odlišností, jež svědčí o větší propracovanosti a vyspělosti úpravy švýcarské, jež na rozdíl od úpravy české naplňuje obecná hodnotová východiska ochrany osob, jimž je zaručeno právo na povinný díl.

Novela švýcarského dědického práva snížením výše nároku některých osob na část pozůstalosti poskytuje zůstaviteli možnost ve větší míře svobodně naložit mortis causa se svým majetkem. I přes toto rozšíření pořizovací volnosti však lze konstatovat, že švýcarské dědické právo stále zajišťuje dostatečnou ochranu osobám s právem na povinný díl. Ohledně české dědickoprávní úpravy však bohužel tentýž závěr učinit nemůžeme.

V případě české úpravy nám totiž provedená komparace odhaluje ještě silnější než zákonodárcem zamýšlené vychýlení rovnováhy v rámci dědického práva na stranu autonomie vůle či až libovůle zůstavitele, jež však není podložena koncepčními východisky ani odůvodněna racionální argumentací, nýbrž je dána v zásadě pouze „děravostí“ institutů, jež vede k vyprázdnění jejich účelu, směřujícího k zajištění alespoň částečné symetrie mezi zásadou pořizovací svobody a zásadou rodinné solidarity. Domnívám se tedy, že by nové švýcarské dědické právo mohlo pro českého zákonodárce v tomto ohledu sloužit jako inspirační zdroj pro případné budoucí (a žádoucí) novelizace.

• Štítky:
• 2023