Fejeton: Když dědí společně manželé a milenci

JUDr. Kateřina Brejlová, notářka v Rožnově pod Radhoštěm

V zápise z redakční rady Ad Notam se mimo jiné uvádí: „u třetího článku pana Dr. Talandy a Doc. Horáka se k tématu společného dědění manželky a milenky rozvinula odborná diskuse (…)“. Článek JUDr. Adama Talandy, Ph.D., a Doc. JUDr. Ondřeje Horáka, Ph.D.: spolužijící osoba – od výdobytku socialismu k realitě dneška? Byl uveřejněn v čísle 1/2023 a zabývá se děděním spolužijících osob, které můžou mít na zůstavitele nejrůznější osobní vazby.

Diskuzi jsem vyvolala já svými rozpaky nad závěrem, že by měly dědit manželky a milenky společně. Cituji z článku: „Specifickým případem vyplývajícím ze současné úpravy může být již zmiňovaná možnost, aby současně dědila manželka zůstavitele a jeho nová přítelkyně podle druhé zákonné dědické třídy. Nastane-li situace, že manžel ještě formálně neukončil společnou domácnost s manželkou, ale již sdílí společnou domácnost s přítelkyní (případně situace, že někdo vede dvojí život se dvěma rodinami), lze takovou situaci řešit spíše odepřením dědického práva s odkazem na rozpor s dobrými mravy, přičemž by bylo potřeba vzít v úvahu i to, zda o sobě dvě paralelní domácnosti věděly či nevěděly.“

Konkrétně jde o dědění ve druhé dědické třídě, kde v případě, že zůstavitel nezanechal děti, dědí manžel a rodiče zůstavitele společně se spolužijícími osobami (tedy těmi, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele).

Su cérka z Valašska, notářkou jsem v Rožnově pod Radhoštěm, kde se milenky o dědictví nehlásí. Za sedmnáct let své praxe jsem se s takovým případem ještě nesetkala. K mému překvapení jsem ale na redakční radě, složené jinak z obyvatel Prahy a Středočeského a Plzeňského kraje, byla jediná, komu to přišlo zvláštní. Protože v Praze se milenky o dědictví – podle všeho nijak výjimečně – hlásí. A nikomu to nepřijde divné.

Musela jsem uznat některé argumenty svých kolegů.

Hovořit jen o manželkách a milenkách je genderově nekorektní. Je to sice společensky nejrozšířenější fenomén, ovšem stejně tak může jít o manžela a milence, o manželku a milence, o manželku a milenku apod. Pro výčet kombinací se stále přibývajícími dalšími genderovými identitami tu není místo, proto jsem pro zjednodušení, s ohledem na to, že čeština používá jako univerzální právě mužský rod, v názvu fejetonu uvedla manžele a milence. Je pravda, že dříve bylo považováno užívání mužského rodu za ne zcela korektní vůči ženám, ovšem s ohledem na novou názorovou pluralitu je třeba uvést, že tento postoj vycházející z teorie více biologických pohlaví je dnes podle jistých osob, které o sobě tvrdí, že zastupují celé komunity, již překonán. Upozorňuji, že případné užití pojmu manželky a milenky je v dalším textu jen ilustrativní. Děkuji za pochopení.

Dědění manželů společně s milenci nemusí být v rozporu s dobrými mravy. Aby tomu tak bylo, museli bychom se přirozeně na takovém závěru bez dalšího většinově shodnout. Že tomu tak nemusí být, dokládá i zasedání naší redakční rady Ad Notam dne 28. 2. 2023. JUDr. Wawerka, člen redakční rady, následně předložil problém prostřednictvím vnuka k řešení umělé inteligenci, a ta ve svém rozboru sdělila, že časový vývoj směřuje ve prospěch názoru, že dědění milenky vedle manželky v druhé dědické třídě není v rozporu s dobrými mravy. Umělá inteligence sama nemá žádné morální hodnoty a vychází z obrovského množství informací na internetu. Je však možno pohlížet na tento výsledek jako na určitý aktuální obraz naší společnosti.

Autoři citovaného článku se kloní k názoru, že dědění manželů a milenců je spíše nemravné a dědické právo by mělo být odepřeno v případě, že o sobě domácnosti nevěděly. Dokazování by mohlo být v řadě případů velmi složité. Jak posoudit věc v situaci, kdy manžel(ka) vyjádřil(a) jasný nesouhlas? Je možné, že autoři mířili na situaci, kdy se tak děje s otevřeným, transparentním souhlasem všech zúčastněných.

Pro úplnost musím dodat, že Nejvyšší soud na rozdíl od autorů článku zastával názor, že každý může vést jen jednu domácnost. Tedy pokud se manžel od manželky k milence neodstěhuje, má milenka smůlu. Autoři článku jsou mnohem liberálnější, když vycházejí z toho, že člověk může vést i více domácností, a v případě milenců je pro posouzení rozhodující, zda manžel a milenec či milenci o sobě navzájem věděli.

Je tu však ještě rozpor se zákonem, když podle § 682 odst. 2 o. z. platí, že manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti. Otázka pak bude znít: je tento rozpor se zákonem též v rozporu s veřejným pořádkem (§ 588 o. z.)? Je možné vztáhnout posouzení rozporu s veřejným pořádkem konkrétně k určité lokalitě či komunitě? Odpověď bude záviset na tom, jak vysokou hodnotu přiřkne společnost manželství a zda bude možné zohlednit, že v Praze to mají dost možná jinak než na Valašsku.

Zda má být milenka vyloučena z dědění a za jakých okolností, bych ráda nechala na posouzení jiných. Zůstavitel má však zcela neomezenou možnost svou situaci vyřešit závětí. Nezbývá než doporučit všem nevěrníkům i těm, kteří tak činí se souhlasem všech, aby tak učinili. 

Mám v poslední době pocit, že se nám média snaží vnutit představu, že manželství je dávno překonáno a děcka jsou s tím v pohodě. Ta vyjádření, že dnes už v podstatě nikdo nežije v monogamním vztahu a v budoucnu bude převážná část obyvatelstva žít v polykulách, a nikoliv v monogamních vztazích, a že je to tak již teď, rezonují mediálním prostorem. Je zjevné, že alespoň na Valašsku tomu tak není. Tedy, ne že by tu žili samí svatí, ale manželství je zde považováno a respektováno jako vysoká společenská hodnota hodná ochrany a nikoho by nenapadlo stavět status manželky na roveň statusu milenky, byť by šlo „jen“ o dědictví. Každopádně představa, jak to jednou budu valašským manželkám vysvětlovat, až se o tom valašské milenky dozví, mě nenaplňuje žádným zvláštním nadšením.

Samozřejmě se to může – dokonce i na Valašsku – v budoucnu změnit. Každá z žijících generací (tichá generace, generace baby boomers, generace X, xeniálové, generace Y, generace Z, generace alfa) je tak výrazně odlišná, že je velmi těžké odhadnout budoucí vývoj a hodnotové směřování společnosti. Také z řady dokumentů mapujících tuto otázku je zřejmé, že i pro významnou část aktérů je život v polykule jen životní etapou, ne celoživotním záměrem.

Aby nevznikl mylný dojem – ten článek považuji za výborně napsaný. A Nejvyšší soud se má zjevně na co těšit.

 

Zpět