Komparace: Zahraniční přístupy k řešení sporů vyplývajících (zejména) z práva na vypořádání náležejícího za péči o osobu zůstavitele

JUDr. Petr Klika

V návaznosti na rozsáhlý diskurs v několika číslech časopisu Ad Notam věnovaný problematice práva na vypořádání ve smyslu § 1693 odst. 3 o. z. se následující příspěvek pokusí přiblížit možné přístupy aplikované v zahraničí na spory mezi dědici pramenící z uplatnění tohoto institutu. Způsob řešení takových sporů téměř nepochybně představuje jeden z dalších aspektů, které nejsou v rámci českého právního řádu kompletně objasněny, podobně jako početné výkladové otázky vztahující se zejména k hmotněprávní úpravě.

Případné spory vyplývající z uplatnění práva na vypořádání se mohou dotýkat několika otázek, typicky představitelným příkladem bude patrně výše takového vypořádání, případné zpochybnění tvrzené péče o zůstavitele, její délky či rozsahu, nebo otázka sjednání úplaty za poskytovanou péči.

Nahlédneme-li do německé úpravy použitelné na řešení takových sporů, je nutné nejdříve poznamenat, že v německém řízení o pozůstalosti je i při absenci sporného prvku klíčová ingerence místně příslušného soudu, přičemž soudní komisariát jako takový zcela absentuje. V tomto kontextu není nijak překvapivé, že spory týkající se práva na vypořádání ve smyslu § 2057a BGB řeší soudy ve sporném řízení.

V kontextu sporů pramenících z práva na vypořádání je zásadní otázkou způsob iniciování sporného řízení určeného k řešení tohoto specifického druhu sporu. Zvláštní úpravu postupu nebo žalobní typ německý občanský soudní řád (ZPO) ani jiný předpis neobsahuje. Jako jedna z teoretických možností tak připadá v úvahu podání tzv. žaloby na rozdělení pozůstalosti, resp. žaloby směřující k nahrazení souhlasu ostatních dědiců s plánem rozdělení pozůstalosti navazující na § 2042 BGB. Svou povahou se jedná o žalobu na plnění. Praktické uplatnění tohoto typu žaloby se však dle doktríny[1] jeví zejména v otázce určení výše vypořádání jako nemožné.

Soudy tak řeší spory týkající se práva na vypořádání na základě určovací žaloby (Feststellungsklage). Existence a výše práva, resp. povinnosti k vypořádání, pak představují předběžnou otázku pro řízení, jehož předmětem je rozdělení pozůstalosti.[2]

O určovací povaze žaloby svědčí také znění skutečných výroků rozsudků německých soudů, jako např.: „… 1. Určuje se, že žalovaná je povinna poskytnout vůči žalobkyni plnění ve výši 30 000 eur dle § 2057a odst. 1 občanského zákoníku vztahující se k úmrtí …, zemřelé 2. 2. 2006 v Singen…“.[3]

Proti rozsudku o existenci a výši práva na vypořádání by mělo být zásadně přípustné odvolání. Obdobně jako v českém právu je stanovena rozhodná hodnota sporu, a to částkou 600 eur. Z dostupných rozhodnutí německých soudů a jimi projednávaných částek se nezdá jako pravděpodobné, že by toto omezující ustanovení mělo v kontextu práva na vypořádání praktickou relevanci.

Zajímavá situace může nastat v souvislosti s otázkou důkazního břemene, a to v případě, kdy je ohledně skutkového stavu nejistá (ne)existence úplaty, která je rozhodná pro aplikaci práva na vypořádání. Klíčové ustanovení § 2057a BGB ve svém odst. 2 právo na vypořádání vylučuje v případě, že byla za poskytovanou péči smluvena odměna. V případě, že by potomek uplatňoval nárok na smluvenou odměnu ve smyslu § 611 BGB upravujícího obecně smlouvu o poskytování služeb, leží důkazní břemeno na jeho straně a bude dokazovat existenci této dohody zahrnující odměnu za poskytovanou péči.

Bude-li se naopak potomek domáhat práva na vypořádání dle § 2057a (a to např. po neúspěšném pokusu o uplatnění dohody se svým předkem), bude břemenem ostatních potomků, aby prokázali existenci dohody obsahující odměnu, která znemožní realizaci práva na vypořádání.

Rakouská právní úprava je do jisté míry ovlivněna koncepcí vypořádání osobní péče o zůstavitele spočívající ve zvláštním druhu odkazu. Obdobně jako je tomu v německém systému, případné spory týkající se např. výše vypořádání jsou rozhodovány ve sporném soudním řízení. Rozdílem je však zakotvení zvláštního ustanovení, které svou povahou míří na spory tohoto druhu v jejich počáteční fázi, resp. na jejich prevenci.

Obecně pro spory v rakouském pozůstalostním řízení platí úprava § 160 a 161 zákona o nesporných řízeních.[4] Odporují-li si prohlášení o dědickém právu (příp. odporují-li přihlášce finanční prokuratury), působí notář tak, aby bylo dědické právo mezi stranami uznáno. Nepodaří-li se to, předloží spis soudu. Ten následně rozhodne na základě vyjádření stran a jimi předložených důkazů o určení dědického práva oprávněných dědiců a zbylá prohlášení o dědickém právu (resp. přihlášení se k dědickému právu) zamítne.

Zvláštním ustanovením je pak § 174a[5] zákona o nesporných řízeních. To předvídá, podobně jako je tomu u (obecných) sporů ve smyslu výše uvedených ustanovení, že notář jako soudní komisař bude působit tak, aby bylo možné dosáhnout dohody mezi dědici ohledně splnění předmětného odkazu. Důležité je na tomto místě zmínit, že uvedenou činností notáře se nerozumí nutně nařízení jednání,[6] ačkoliv není neobvyklé.

Soudní komisař poučí účastníky o zákonném základu odkazu za péči a projedná s nimi trvání a rozsah poskytované péče.[7] Jako podklad k projednání a v případě, kdy je to možné, také k dosažení dohody účastníků, si notář dle § 174a vyžádá nezbytné informace a podklady od nositelů sociálního zabezpečení týkající se prostředků poskytnutých zůstaviteli za účelem zajištění péče. V případě dosažení shody může být dohoda účastníků bez dalšího zaprotokolována soudním komisařem.

Jakkoliv zákon o nesporných řízeních v Rakousku předvídá a poskytuje základní vodítka k pokusu o dosažení shody mezi účastníky řízení ze strany notáře, notáři nenáleží rozhodnutí vzniklého sporu v případě, kdy není dohody možné docílit. Osoba uplatňující vypořádání je odkázána na sporné řízení.[8] Při řešení sporu, který se bude týkat např. vyčíslení odkazu, se uplatní soudcovské uvážení, které je výslovně upraveno § 273 rakouského občanského soudního řádu.[9] Konkrétně je tímto ustanovením soudu umožněno rozhodnutí o výši pohledávky, náhrady škody či jiné částky podle svobodného přesvědčení, a to i při pominutí předloženého důkazu. Předpokladem je nemožnost nebo neúměrná obtížnost vyčíslení předmětné částky. Uplatnění uvážení soudu může předcházet výslech stran o skutečnostech rozhodných pro určení částky. Samotná hmotněprávní úprava zůstává bez konkretizovaných měřítek pro stanovení výše odkazu za péči.[10] Proti prvoinstančnímu rozhodnutí jsou pak stejně jako v Německu k dispozici standardní opravné prostředky.

V podmínkách řízení o pozůstalosti v České republice si lze představit uplatnění obdobného postupu jako v německém a rakouském právním řádu. Německé právo ostatně sloužilo jako předloha pro hmotněprávní zformování institutu v českém občanském zákoníku. Uvažovat lze tedy, aniž by byla zakotvena výslovná úprava, např. poučení o souvislostech vyplývajících z uplatněného práva na vypořádání a případné vyžádání informací od orgánů sociálního zabezpečení či pojišťovny, spolu s následným projednáním s účastníky ve snaze o dosažení shody, která by mohla být schválena v rámci dědického usnesení. Sporné skutečnosti, jako je tvrzená výše ušlého zisku v důsledku dlouhodobé péče o osobu zůstavitele, by měly být předmětem odkazu ke spornému řízení, ačkoliv znění § 170 ZŘS ponechává určitý prostor pro další výklad, nakolik je v tomto kontextu aplikovatelné.

Samostatnou (a v současnosti ryze teoretickou) otázkou pak je, nakolik by mohla pomoci předejít vzniku sporu z práva na vypořádání případná metodika vydaná státními orgány. Nicméně, svoje uplatnění by mohla nalézt jak v řízení o pozůstalosti s absencí sporu, tak i při řešení nastalého sporu soudem. Pokud závěrem nahlédneme do Německa, lze se např. pokusit vysledovat určitou linii judikatury, bez širšího kontextu však nelze hovořit o konkrétních částkách, které by mohly být adaptovány do českého prostředí.

• Štítky:
• 2024