K významu a neměnnosti statutu svěřenského fondu

JUDr. Jaroslav Svejkovský, JUDr. Vít Lederer, Ph.D.

Úvod

Složitost otázek, o kterých se mluví v souvislosti se změnou statutu svěřenského fondu, odráží zprvu jistou bezradnost, pokud jde o určení místa svěřenského fondu v českém soukromém právu, porozumění ideové koncepci, kterou český zákonodárce pro svěřenský fond zvolil, a vymezení vztahu svěřenského fondu k dalším soukromoprávním institutům. Při hledání odpovědí na jakékoli otázky související s mírou dispozitivnosti právní úpravy, která je principiálně zamýšlena jako úprava kogentního charakteru,[1] je proto nejdříve nutné identifikovat pojmové znaky a konstitutivní předpoklady svěřenského fondu, které vystihují jeho unikátnost a které musí v každé situaci zůstat jeho základním interpretačním východiskem.

I. Pojmová a ideová východiska svěřenského fondu

Ojedinělá koncepce odděleného a nezávislého vlastnictví činí ze svěřenského fondu originální právní institut s vlastními principy fungování, který se z pohledu soukromého práva jako koherentního celku chová poněkud nestandardně. Již ze systematického zařazení svěřenského fondu v občanském zákoníku do oblasti úpravy absolutních majetkových práv – a nikoli do oblasti práva osob – je patrné, že zákonodárce svěřenský fond po vzoru quebecké předlohy nekoncipoval jako právnickou osobu. K tomuto závěru nás přivádí i mnoho dalších důvodů, mj. skutečnost, že svěřenský fond nemá organizační strukturu, která je jedním z pojmových znaků právnické osoby (srov. § 20 odst. 1 ObčZ).[2] Lze si mj. také povšimnout, že text zákona nehovoří o „zakládání“ svěřenského fondu, ale o jeho „vytvoření“ (srov. § 1448 odst. 1 ObčZ).

Na svěřenský fond nelze pohlížet ani jako na kvazi právnickou osobu a dovozovat z toho analogickou aplikaci ustanovení týkajících se osob, zejména fundačního a korporačního práva. Skutečnost, že pro účely některých veřejnoprávních (typicky daňových) předpisů se finguje, že svěřenský fond je právnickou osobou, je důkazem, že reálně tomu tak není. Uvedená fikce se nadto může uplatnit právě a jen ve veřejném právu, ne v právu soukromém.[3] Právnická osoba se sice pojmově také spojuje s určitou množinou jmění, jejíž význam přesahuje momentální stav majetku tvořícího obsah této množiny, a dluhů, které s tímto majetkem korespondují. V případě svěřenského fondu však tato abstraktně pojatá množina jmění není ekonomickým obrazem osoby v právu – jeho existence není předurčena existencí právní osobnosti.[4]

Majetek ve svěřenském fondu není vlastnictvím osoby – neidentifikuje se osobou jako vlastníkem, ale je „přivlastněn“ účelu. Je nezávislý na osobě v tom smyslu, že účel, pro který byl majetek vyčleněn, je nadřazen, resp. musí zůstat odolný, vůči jakékoli subjektivní vůli, která by se ho po vzniku svěřenského fondu pokoušela změnit nebo která by se snažila zmařit jeho dosažení. Občanský zákoník potvrzuje, že majetek ve svěřenském fondu není (od jeho vzniku a dále po celou dobu jeho trvání) vlastnictvím zakladatele, vlastnictvím správce ani vlastnictvím obmyšleného (§ 1448 odst. 3 ObčZ). Žádnému z nich tedy nepatří (srov. § 1011 ObčZ). Není předmětem subjektivních práv, která jsou tradičně chápána jako výraz volní moci subjektu práva, nýbrž tzv. práv bezsubjektových.

Vznik odděleného a nezávislého vlastnictví především znamená, že zakladatel jako dosavadní vlastník pozbývá vládu nad věcmi vyčleněnými z jeho vlastnictví, popř. i následně nabytými do majetku svěřenského fondu. Není tedy možné, aby ten, kdo určitý majetek nemá – neovládá, takovou vládu dále vykonával, pokud mu to zákon neumožňuje. Z hlediska platného vytvoření svěřenského fondu je zcela zásadní, aby zakladatel projevil vůli nebýt již nadále jeho vlastníkem a nechovat se jako vlastník, tj. aby dal beze všech pochybností najevo úmysl zřeknout se vlastnické moci nad vyčleněným majetkem, zejména možnosti jakkoli o něm, byť třeba za součinnosti svěřenského správce a/nebo obmyšleného, rozhodovat. Restriktivní postoj zákonodárce k rozšiřování sféry vlivu zakladatele a obmyšleného nad rámec právní úpravy je mj. dobře patrný z § 1454 ObčZ, jenž kogentně určuje podmínky, za kterých může být zakladatel/obmyšlený současně svěřenským správcem. Požadavek na přítomnost nestranného správce má být pojistkou zmírňující nebezpečí vzniku střetu zájmů, a tedy určitou minimální zárukou objektivního výkonu správy.[5] Ačkoli nelze zabránit tomu, že zakladatel, popř. obmyšlený jmenuje takového správce, který se bude při rozhodování přizpůsobovat jeho zájmům a potřebám, je zjevné, že zákon nepodporuje vytváření svěřenských fondů „na oko“, aniž by bylo docíleno skutečného oddělení majetkových sfér zakladatele, resp. obmyšleného.

Úloha zakladatele se nevyčerpává zřízením svěřenského fondu a vydáním statutu. Po vzniku fondu se však jeho ústředním aktérem stává svěřenský správce. Na majetek ve svěřenském fondu ve skutečnosti nelze pohlížet jako na majetek bez pána. Má svůj subjekt, který je nositelem zvláštních pravomocí vykonávat vlastním jménem vlastnická práva k tomuto majetku. Ani svěřenský správce ovšem není vlastníkem a k věcem ve svěřenském fondu mu nesvědčí žádné subjektivní věcné právo. Vlastnická práva totiž svěřenský správce nevykonává pro sebe ani v zastoupení jiné osoby, ale vykonává je jako práva „bezsubjektová“ na účet svěřenského fondu. Nicméně, vzhledem k tomu, že se vznikem svěřenského fondu se spojují nové věcněprávní následky, je svěřenský fond upraven jako zvláštní institut věcných práv.

Ze systematického zařazení svěřenského fondu v občanském zákoníku dále vyplývá, že svěřenský fond není ani závazkovým právním vztahem. Právní spojitosti, které existují mezi subjekty zúčastněnými na svěřenském fondu, nevyvěrají ze zákonitostí závazkového práva, ale pramení z jejich výstřední role zakladatele, svěřenského správce a obmyšleného. Proto na ně nelze automaticky aplikovat principy a pravidla, jimiž se řídí závazky, včetně hlavní zásady smluvní volnosti ospravedlňující změnu nebo zrušení závazku dohodou stran. Svěřenský fond není obligací, kterou by bylo možné modifikovat nebo odstranit konsenzem jejích subjektů. Je-li konstitutivním právním jednáním smlouva uzavřená mezi zakladatelem a svěřenským správcem, je zkonzumována vytvořením svěřenského fondu, tj. vznikem odděleného a nezávislého vlastnictví jako zvláštního věcněprávního uspořádání, které působí jak proti všem třetím osobám, tak i vůči obmyšlenému a zakladateli.

Přijme-li určitá osoba pověření ke správě majetku ve svěřenském fondu, projevuje tím souhlas s výkonem funkce svěřenského správce podřízené pouze podmínkám nastaveným zakladatelem ve statutu svěřenského fondu a dále pravidlům, která stanoví zákon. Smlouvou o vytvoření svěřenského fondu se nezřizuje závazek, jehož obsahem by byla povinnost správce jednat podle pokynů zakladatele či obmyšleného, nebo dokonce povinnost vydat některému z nich věc ze správy kdykoli na jejich požádání. Ani obmyšlený se nemůže vměšovat správci do výkonu správy nebo měnit její podmínky. Obmyšlenému náleží pouze právo na to, aby správce svěřený majetek spravoval v souladu se svými povinnostmi a za podmínek stanovených statutem z něho obmyšlenému poskytl plnění.

II. Neměnnost statutu jako základní princip fungování svěřenského fondu

Jedním z principů svěřenského fondu je neměnnost statutu, resp. možnost provedení změny jen tak, jak umožňuje zákon. Za trvání svěřenského fondu se mohou vyskytnout různé okolnosti, na které zakladatel ve statutu nepamatoval a které znemožňují či podstatně znesnadňují dosažení jeho původního úmyslu. Pro tyto případy zákon nabízí řešení spočívající ve vnějším zásahu soudu, který je povolán k tomu, aby rozhodl o úpravě statutu, případně aby svěřenský fond zrušil. Ukazuje se, jak důležité je mít ve statutu dobře a jasně vyjádřený účel svěřenského fondu, neboť ten je klíčem pro správné posouzení potřeby změny statutu a pro její ospravedlnění. Sama změna se ovšem nemůže stát účelem. Pravidla fungování svěřenského fondu by měla být určena stabilně, ale současně tak, že svěřenskému správci umožní se kdykoli pružně přizpůsobit novým skutečnostem. Není neběžnou praxí, že statut přiznává právo změnit podmínky správy zakladateli nebo dalším osobám. Takovýto vnitřní modifikační mechanismus však není slučitelný se svéráznou a jedinečnou koncepcí nezávislého vlastnictví, na níž je právní úprava svěřenského fondu postavena.

Jestliže věcná práva sledují typicky statické uspořádání poměrů, mělo by i vytvoření svěřenského fondu v konkrétním případě odrážet záměr vlastníka realizovat plán ochrany majetku, který je stabilní a odolný vůči změnám. Dobře připravený, propracovaný a srozumitelný statut je tím, bez čeho se žádný svěřenský fond neobejde, pokud má být majetek ve svěřenském fondu účinně chráněn, ale zároveň nemá být zakonzervován a z ekonomického hlediska zcela paralyzován. Jelikož se od zřízení svěřenského fondu očekává, že vlastnická práva k vyčleněnému majetku nebudou suspendována, musí být jejich výkon předem a trvale zorganizován. Smyslem vydání statutu je tedy nastavit nezbytné regulační schéma pro nakládání s majetkem, jehož další osud bude usměrňovat objektivní kritérium právem dovoleného účelu, nikoli klasické rozhodování subjektu jako výraz jeho volní moci.

Statut není jen souborem pravidel správy a podmínek výkonu působnosti svěřenského správce. Je především expozicí vůle zakladatele a její projekcí na dobu po vzniku svěřenského fondu. Čím přesněji a sofistikovaněji se zakladateli podaří svou počáteční vůli do statutu vtělit, tím více se zakladatel může spolehnout, že se jeho pozdější vůle v budoucnu prosadí tak, jak by ji uplatňoval, kdyby žádný majetek ze svého vlastnictví nikdy nevyčlenil a byl stále jeho neomezeným pánem. Podřízení majetku režimu ve svěřenském fondu doprovází přirozená tendence eliminovat riziko, že se svěřenský fond stane rigidním uspořádáním, které se bude těžko přizpůsobovat novým vnějším okolnostem a momentálním preferencím dřívějšího vlastníka. Flexibilita svěřenského fondu ovšem nemá spočívat v tom, že režim jeho správy může být podle uvážení zakladatele, svěřenského správce nebo jiných osob průběžně upravován. Její dosažení je věcí promyšleného a kvalitně sepsaného statutu.

Občanský zákoník upravuje pouze minimální povinné obsahové náležitosti statutu svěřenského fondu,[6] což dává zakladateli široký prostor, aby dle své fantazie a představivosti načrtl scénář naplňování účelu vyčleněného majetku. Co se týče vyjádření vize, jakým postupem dojde k použití, zhodnocení a rozdělení majetku ve svěřenském fondu, není zakladatel v zásadě nijak limitován. Meze autonomie vůle zakladatele jsou primárně vytyčeny úlohou, kterou mu zákonodárce ve vztahu ke svěřenskému fondu přiznal. Přitom právě na počátku, v době zřízení svěřenského fondu, kdy je nepostradatelný, má zakladatel neopakovatelnou příležitost projevit svou vlastnickou svobodu.

Nicméně po vzniku nezávislého a odděleného vlastnictví se pozice zakladatele značně zeslabuje a omezuje se na vykonávání práv, která zakladateli poskytuje zákon k udržení alespoň částečné míry kontroly nad uskutečňováním jím sledovaného záměru nebo která si zakladatel vyhradil tam, kde mu takovou výhradu zákon výjimečně dovoluje učinit. Další rozšiřování práv zakladatele mimo zákonem ohraničený rámec je v rozporu s duchem institutu svěřenského fondu, jemuž je imanentní myšlenka, že jakmile je svěřenský fond vytvořen, zakladatel se přestává identifikovat vyčleněným majetkem, a tudíž k němu pozbývá přístup. Idea odosobnění majetku ve svěřenském fondu je tím, čím se tento institut profiluje, a právě k tomuto následku musí směřovat vyčleňovací záměr zakladatele. Statut nemá být nástrojem legitimujícím zakladatele k pozdější tvorbě vůle a jejímu nezávislému uplatňování na existující svěřenský fond; funkcí statutu je již vytvořenou autonomní vůli zakladatele zachytit a uchovat pro následující použití.

Proto, pokud jde o statut, není přípustné vkládání doložek vyhrazujících zakladateli, popř. někomu jinému, právo ingerovat svěřenskému správci do správy nebo libovolně modifikovat její podmínky. Z občanského zákoníku jasně plyne, že správa majetku ve svěřenském fondu je ve výlučné působnosti svěřenského správce[7] a že jedinou cestou, jak změnit statut, je modifikace provedená soudem. Na druhé straně absence výslovného zákonného zákazu určit ve statutu jeho modifikační mechanismus bohužel svádí k dojmu, že právní úprava je otevřená a nebrání ve všech případech provádění změn svěřenského fondu bez soudní intervence. Tento dojem však vyvrací aplikace všeobecných ustanovení části třetí občanského zákoníku, zejm. § 978 ObčZ, resp. s tím spojená neaplikace § 1 odst. 2 věty před středníkem. Jakákoli změna týkající se svěřenského fondu jednak působí erga omnes (svěřenský fond nemá strany, není závazkem), jednak její provedení není a nemůže být v dispozici subjektů zúčastněných na svěřenském fondu.

Přesto někteří autoři mylně hodnotí českou úpravu jako velmi liberální a dovozují, že statut lze změnit také jiným způsobem než prostřednictvím soudního rozhodnutí.[8] Dle jejich názoru mohou být podmínky fungování svěřenského fondu dodatečně měněny projevem vůle zakladatele, svěřenského správce či jiné osoby za předpokladu, že statut s takovým postupem pro realizaci změny počítá. Uvedení autoři zastávají přesvědčení, že svěřenský fond je z důvodu shodných konstrukčních a funkcionálních znaků namístě vykládat ve vzájemné souvislosti s fundacemi.[9] Východisko, že jde o příbuzné právní instrumenty, je ovšem nelogické a nesprávné, neboť nemá oporu v zákoně. Nesprávná je tudíž i argumentační báze jejich příspěvku, který je v podstatě jen sondou do českého a zahraničního fundačního práva.

S poukazem na statut svěřenského fondu, v němž vidí diferencující aspekt, který odklání českou úpravu od původního quebeckého modelu, vytěsňují tito autoři význam závěrů quebecké doktríny a hlavní pozornost upínají ke zkušenostem z okolních „srovnatelných“ jurisdikcí. Paradoxně se tak inspirují řešeními flexibility fundačních a trustových struktur ve vybraných evropských právních řádech, s nimiž náš svěřenský fond nemá z koncepčního, historického ani právně-dogmatického hlediska nic společného. Snaží-li se tlumočit poznatky quebecké právní nauky, jsou jimi předložené informace zavádějící a co do šíře spektra postojů quebeckých autorů nejsou vůbec vypovídající.

Při zprostředkování závěrů quebecké právní teorie je nedůsledné se opírat výhradně o názory jediného autora. Nelze přijmout tvrzení, že quebecké právo uznává možnost změny podmínek tamní fiducie i bez rozhodnutí soudu, a není pravda, že quebecké právo „tuto otázku řeší primárně jako otázku změny smlouvy o fiducii/trustu“.[10] Ani souhlas všech osob participujících na fiducii se změnou jejích podmínek nedokázal např. přesvědčit soud, aby vyhověl návrhu na úpravu názvu fiducie, který zahrnoval jméno jen jednoho beneficienta.[11] Důkladným a komplexním zkoumáním dojdeme ke zjištění, že mnoho odborníků věnujících se v Quebecu trustovému právu nesdílí názor, že fiducii lze změnit konsenzem dotčených stran. Hodí se upozornit, že ani quebecký trust/quebecká fiducie není smlouvou, resp. závazkem, a právně-technicky se odchyluje od trustu common law i od smluvního konceptu francouzské fiducie.[12] Hlubší analýza ukazuje, že fiducie ve smyslu čl. 1260 a násl. CcQ se také – materiálně vzato – řídí „statutem“ neboli zakladatelem daným a fiduciárním správcem přijatým souborem podmínek, na jejichž změnu není pohlíženo jako na změnu obsahu smlouvy, třebaže jsou tyto podmínky zaznamenány přímo ve smlouvě, kterou byla fiducie zřízena.

Považujeme za neuvážené odpoutávat českou koncepci svěřenského fondu od její quebecké předlohy pouze na základě toho, že quebecká úprava nepožaduje, aby zakladatel fiducie sepsal statut,[13] tj. formalizoval všechny esenciální náležitosti potřebné pro její existenci a správu ve zvlášť vydaném organizačním dokumentu. Takový argument je velmi zjednodušený, není-li doplněn důkladným rozborem obsahu (ve zdejších podmínkách dříve neznámého) konceptu odděleného a nezávislého vlastnictví, jeho ideového pozadí a vypořádáním se s důsledky jeho integrace do platného soukromého práva. Občanský zákoník stanoví, že zakladatel vydává statut,[14] což ale ještě samo o sobě neimplikuje, že ho také mění, resp. že si může vyhradit či jinému udělit právo ho měnit.

Stejnou logikou – že statut je jednostranným právním jednáním – bychom jinak museli dojít k závěru, že zakladatel si může vyhradit i právo statut odvolat, resp. zrušit a vydat úplně nový. To by však představovalo rekonstituování, tj. zrušení starého svěřenského fondu a jeho nahrazení nově vytvořeným svěřenským fondem. Takový postup zákon evidentně nepřipouští, jak vyplývá jednak z taxativního zákonného výčtu důvodů zániku správy svěřenského fondu v § 1471 ObčZ, jednak z § 1468 ObčZ týkajícího se případu zvýšení majetku svěřenského fondu. Jestliže ani tomu (byť by šlo o zakladatele), kdo přispěje určitým majetkem do svěřenského fondu – čímž třeba i zachrání jeho další existenci, resp. svěřenský fond fakticky obnoví –, neplyne ze zákona právo přeformulovat podmínky správy nebo si nárokovat určitý podíl na jejím výkonu, potom je zřejmé, že u zákonodárce převážil zájem na udržení stability pravidel svěřenského fondu a na jejich neměnnosti.

Argument, že jednostranně vydávaný statut svěřenského fondu je prostředek, který zakladatele legitimuje k tomu, aby si podržel v podstatě vlastnickou moc zasahovat ex post do podmínek správy, a měnit dokonce i účel svěřenského fondu, je nepřesvědčivý a ve světle povahy svěřenského fondu neobhajitelný. Nemůže zpochybnit fakt, že zavedením koncepce nezávislého vlastnictví chtěl zákonodárce především svěřenský fond důsledně odlišit od jakéhokoli jiného právního institutu, tedy i od fundací, a vyzdvihnout jeho výjimečnost z hlediska cílů, kterých lze pomocí tohoto právního nástroje dosáhnout. Svěřenský fond je univerzálním právním instrumentem, jehož používání se zdaleka neomezuje na filantropické či jiné altruistické aktivity zakladatele. Zřízením svěřenského fondu bude zakladatel mnohem častěji sledovat svůj osobní zájem, resp. zájem obmyšleného, na zajištění skutečně efektivní ochrany vyčleněného majetku, tj. jeho nedotknutelnosti ze strany třetích osob, při současném zachování možnosti vytěžit pro sebe (obmyšleného) maximum z jeho hodnotového potenciálu.

Závěr

Abnormální právní následky spojené se vznikem svěřenského fondu nasvědčují tomu, že do českého soukromého práva byl zaveden nestandardní prvek, jehož svérázná povaha by měla být jednoznačně vyvážena výhodami, které může ve srovnání s jinými instituty nabídnout. Kromě toho, jelikož svěřenský fond nemá právní osobnost, není právnickou osobou a majetek ve svěřenském fondu není vlastnictvím osoby, nýbrž představuje autonomní, účelu přivlastněný majetek, je zapotřebí, abychom ke svěřenskému fondu při výkladu zaujali velmi obezřetný postoj. Exkluzivnost a někdy i diskutabilnost cílů, kterých je možné skrze koncepci odděleného a nezávislého vlastnictví dosáhnout, vyžaduje, aby se svěřenským fondem bylo osobitým a uváženým způsobem zacházeno. Při správné interpretaci, která předpokládá striktní zohlednění místa svěřenského fondu v systematice právní úpravy, se však ukazuje, že jeho povaha není komplikovaná a je zbytečné se k jeho používání stavět s obavou a nedůvěrou.

Svěřenský fond je mimořádným úkazem v právu a pouze jeho nezastupitelný funkční potenciál může odůvodnit, proč ho zákon toleruje jako výjimku z obecného subjektivistického paradigmatu. Avšak právě proto, že svěřenský fond je dosti závažnou právní anomálií, která relativizuje obvyklé chápání fundamentálních soukromoprávních pojmů, nemělo by se jeho používání odklánět od pevně vymezeného zákonného rámce, který byl zákonodárce ochoten ještě připustit, aby nedocházelo k přílišnému zpochybňování principů, na kterých je naše soukromé právo založeno. Tomu odpovídá velmi správné systémové začlenění svěřenského fondu do úpravy absolutních majetkových práv ve třetí části občanského zákoníku, která se charakteristicky vyznačuje tím, že je úpravou kogentní a uzavřenou. Jestliže podle § 976 ObčZ působí absolutní majetková práva (mezi něž patří i majetková práva ve svěřenském fondu) vůči každému a jestliže podle § 978 ObčZ se lze od ustanovení třetí části odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám, jen pokud to zákon připouští, je nutné učinit závěr, že statut se jinak než způsobem upraveným v občanském zákoníku platně měnit nemůže.

Je nutné zdůraznit, že je to právě unikátnost (a svým způsobem i výhoda) svěřenského fondu, že pravidla určená zakladatelem při vyčlenění majetku jsou, až na možné intervence soudu, neměnná a všichni je musí respektovat. Smyslem těchto pravidel je předurčit výkon vlastnických práv k majetku, která od vzniku svěřenského fondu působí vůči každému, tedy nejen vůči každé osobě stojící mimo svěřenský fond, ale také vůči osobám, které jsou na svěřenském fondu či na majetku ve svěřenském fondu jakkoli zúčastněny, resp. zainteresovány. Musí se jimi tedy řídit i obmyšlený, který teprve až po naplnění podmínek pro vznik práva na příslušné plnění ze svěřenského fondu může uplatnit vůči svěřenskému správci jemu vzniklý nárok. Jsou však závazná i pro svěřenského správce, který vykonává vlastnická práva podle pravidel určených ve statutu svěřenského fondu (a v mezích zákona), a nepochybně pro samotného zakladatele, jehož úloha nespočívá v kontinuální tvorbě vůle uplatňované na správu svěřenského fondu (ledaže mu to výjimečně dovoluje zákon) a na podmínky jejího vykonávání. Neměnnost statutu svěřenského fondu má význam z hlediska zachování právní jistoty všech osob a orgánů, které se s úpravou podmínek nakládání s majetkem ve svěřenském fondu v právním styku setkají.

Názory některých autorů, podle kterých je možné měnit podmínky fungování svěřenského fondu dodatečně projevem vůle zakladatele, svěřenského správce či jiné osoby, byť za předpokladu, že statut s takovým postupem pro realizaci změny počítá, nejsou správné. Nemají oporu v zákoně a zkreslují představu o tom, jak má být tento věcněprávní institut používán. Je důležité mít na paměti, že vytvoření svěřenského fondu s sebou nese v majetkové sféře zakladatele závažné právní následky, které lze později jen obtížně, popř. je vůbec nelze zvrátit. I proto je pro statut zákonem předepsána forma veřejné listiny. Tento požadavek by měl být zárukou toho, že statut bude sepsán dostatečně určitě, zejména pokud jde o vyjádření účelu svěřenského fondu odpovídajícího skutečnému původnímu úmyslu zakladatele. Jedině tak bude zabezpečeno, že statut v souladu s ústřední myšlenkou svěřenského fondu pokryje všechny představitelné (v okamžiku jeho vydání) situace a že se nezměněná vůle zakladatele plně uplatní i v době, kdy zakladatel už nebude vlastníkem a nad vyčleněným majetkem již nebude mít žádnou vládu.

• Štítky:
• 2023