Vydržení neoprávněným dědicem a jiné případy vydržení v kontextu dědického práva (též s ohledem na žalobu dle § 189 odst. 2 ZŘS)

Kristián Fischer

„Začíná být aktuální se s těmito problémy vypořádat, abychom se po nějaké době nepohybovali do značné míry mezi nevlastníky.“[1]

Vlastnické právo[2] jakožto „věcné právo základní (mateřské) povahy“[3] nezůstává stranou pozornosti ani v rámci notářské činnosti – počínaje řízením o pozůstalosti (kde je pro zjištění rozsahu pozůstalosti relevantní vlastnické právo zůstavitele ke dni jeho smrti) a konče sepisováním notářského zápisu o rozhodnutí orgánu obchodní korporace (kde je zase relevantní vlastnictví přítomných společníků k jejich podílům). Otázky nabývání vlastnického práva jsou v mnoha případech přímo condiciones sine qua non. Vzhledem k pestré realitě společenských vztahů se notář v rámci své činnosti může setkat i s tím, že určitá osoba (ať již zůstavitel, příp. třeba domnělý vlastník věci, který ji chce zcizit) své domnělé vlastnictví opírá o rozhodnutí o dědictví, které ale ve skutečnosti potvrzovalo nabytí dědictví chybně. Stejně tak se může vyskytnout i (domnělý) odkazovník, jenž pro změnu nenabyl vlastnictví k předmětu odkazu. V takovém případě nastává čas uvažovat o splnění podmínek tradičního soukromoprávního institutu vydržení, jež je předmětem i tohoto příspěvku.

Konkrétně se v tomto příspěvku zaobírám právě tím, za jakých podmínek může vlastnické právo (příp. jiné majetkové právo) vydržet ten, jemuž bylo rozhodnutím o dědictví chybně potvrzeno nabytí dědictví, jakož i odkazovník. Značnou pozornost přitom věnuji náležitostem mimořádného vydržení, poněvadž ty zatím nebyly v literatuře podrobeny komplexní analýze. V příspěvku dále nabízím svůj pohled na spornou otázku promlčení žaloby oprávněného dědice a demonstruji sepětí této žaloby s vydržením.

Těmito tématy se zabývám, poněvadž odborná literatura a judikatura se jim věnují spíše okrajově (a někdy navíc dochází k chybným závěrům), a nadto dosud nebyly náležitě korigovány závěry, které se tohoto tématu týkají a které byly vysloveny za účinnosti OZ 1964.

1. Vady rozhodnutí o dědictví vedoucí k přechodu držby, nikoli vlastnictví

Přes veškerou snahu soudního komisaře i účastníků řízení o pozůstalosti[4] nelze vyloučit, že v rámci meritorního rozhodnutí o dědictví bude:

a) potvrzeno nabytí pozůstalostního majetku někomu, kdo jej neměl nabýt vůbec, příp. jej měl nabýt v menším rozsahu. Za této situace budeme hovořit o neoprávněném (nepravém)[5] dědici;[6]

b) určité osobě potvrzeno nabytí vlastnického práva k věcem, které zůstavitel ke dni své smrti nevlastnil (a které tudíž vůbec nenáležely do pozůstalostního majetku), ačkoli se v řízení operovalo s opačným závěrem. Tuto osobu ve vztahu k příslušným věcem nelze označit za neoprávněného dědice, jak plyne z judikatury Nejvyššího soudu.[7]^{, [8]}

Nyní popsané situace mají společného jmenovatele, že rozhodnutí o dědictví bude sice stále spojeno s presumpcí správnosti, leč nedojde k přechodu vlastnictví, ale jen (nevlastnické) držby.[9] Držbu by takto mohl nabýt i stát, bylo-li by mu chybně potvrzeno nabytí dědictví jako odúmrti. V dalších pasážích (kromě kapitoly zasvěcené odkazovníkovi) pak vycházím z předpokladu, že nastala právě některá z těchto situací.

2. Exkurz do vydržení na základě rozhodnutí o dědictví za účinnosti OZ 1964

Ačkoli tomu bude zanedlouho 10 let, co OZ 1964 přestal být účinný, nelze úpravu v něm obsaženou opomíjet. Prvním důvodem je komparace s OZ a druhým důvodem je skutečnost, že notáři stále (nejen v rámci pozůstalostního řízení) mají nebo budou mít čest s těmi, kdo vlastnické právo mohli nabýt vydržením, které se řídilo ještě OZ 1964. Tak tomu bude tehdy, uběhla-li celá vydržecí doba nejpozději 31. 12. 2013.[10]

Stěžejními podmínkami vydržení věci byly dle OZ 1964 uplynutí vydržecí doby v délce 3 let u věcí movitých a 10 let u věcí nemovitých, spolu s tím, že držbu bylo lze po celou vydržecí dobu označit adjektivem oprávněná. O oprávněnou držbu šlo dle § 130 odst. 1 věty první OZ 1964 tehdy, byl-li držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří“. Pod sousloví všechny okolnosti náležel i právní titul, který měl vést k nabytí onoho práva, a k oprávněné držbě proto bylo třeba, aby byl držitel dobrověrný ve vztahu k tomu, že takový právní důvod existuje. Dobrá víra se přitom posuzovala objektivně a zakládal ji omluvitelný, zásadně skutkový omyl.[11]

Nejvyšší soud v jednom ze svých relativně nedávných usnesení[12] posuzoval spor, v němž šlo o to, že jedné z pozůstalých bylo rozhodnutím o dědictví z roku 1982 (opatřeným doložkou právní moci) potvrzeno nabytí zůstavitelčiny nemovité věci. Tato pozůstalá se následně chovala jako vlastnice nemovitosti a v roce 1995 ohledně ní uzavřela darovací smlouvu se svým synem. Druhá pozůstalá však v tomtéž roce podala proti původnímu rozhodnutí o dědictví odvolání argumentujíc, že jí nebylo doručeno, a v následném řízení o dědictví bylo o právním nástupnictví zůstavitelky rozhodnuto jinak než v řízení původním. Nejvyšší soud ve svých právních závěrech zopakoval již dříve vyslovený názor, že pro vydržení podle OZ 1964 byl dostačující neexistující (tedy putativní) právní titul, jestliže byl vydržitel v dobré víře, že takovýto titul existuje (a byl-li mimo to obecně důvodně přesvědčen, že mu vlastnické právo náleží). „Také jestliže k ukončení dědického řízení nedošlo jen pro vadné doručení (či nedoručení) rozhodnutí, vyslovujícího vlastnické právo držitele, a na tomto rozhodnutí je vyznačena jeho právní moc, nelze oprávněnou držbu, opírající se o toto rozhodnutí, vyloučit.“[13]

Obecně tedy bylo lze vydržet věc i v případě nabytí držby na základě vadou zatíženého rozhodnutí o dědictví, jednal-li nepravý dědic v omluvitelném omylu. O takovýto omluvitelný omyl šlo dle judikatury rovněž, pokud se dědic chopil držby pozemku, o kterém se z přesvědčivých důvodů domníval, že mu jeho nabytí bylo potvrzeno rozhodnutím o dědictví, ač šlo o pozemek sousední.[14] Dle vrcholného orgánu soudní soustavy zkrátka „titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci“.[15]

Dobrá víra nicméně podle dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu[16] nebyla dána tehdy, byla-li určitá nemovitost v rozhodnutí o dědictví zahrnuta do pozůstalostního majetku toliko na základě prohlášení dědiců, které však nebylo podložené žádnými důkazními prostředky, ba naopak zůstavitel nebyl jako vlastník nemovitosti ani zapsán v evidenci nemovitostí. „Všichni účastnící dědického řízení museli […] vědět, že rozhodnutí státního notářství je v tomto ohledu postaveno pouze na jejich nepodloženém tvrzení – přihlášení pozemku do dědictví. Toto rozhodnutí tudíž nemohlo být pro takového účastníka dědického řízení, který se stal dědicem předmětného pozemku, titulem oprávněné držby.“[17]

3. (Ne)možnost řádného vydržení

OZ na rozdíl od OZ 1964 diferencuje vydržení řádné a mimořádné, pro něž postuluje odlišné předpoklady. V kontextu rozhodnutí o dědictví je signifikantní zejména ta odlišnost, že toto rozhodnutí nemůže vést k řádnému vydržení vlastnického práva, nýbrž jen k vydržení mimořádnému. Hamuľáková a Petrov Křiváčková[18] sice při úvahách o vydržení neoprávněným dědicem bez bližšího odůvodnění odkazují na § 1091 OZ (jenž upravuje řádné vydržení), ale podle mě je tento (byť nejspíše intuitivní) závěr mylný, jak se pokusím vysvětlit v následujících pasážích.

3.1. Rozhodnutí o dědictví jako titul vydržení

K tomu, aby mohlo nastat řádné vydržení podle OZ, je dle § 1090 odst. 1 OZ třeba mj. řádné držby v užším smyslu,[19] tedy existence právního důvodu (titulu), „který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou“. Kamenem úrazu podle mého mínění každopádně je, že rozhodnutí o dědictví takovýmto titulem být nemůže (což má právě za následek, že v situacích uvedených v kapitole 1 nemůže vůbec nastat řádné vydržení).

K tomuto závěru mě vede několik úvah, přičemž první je spojená s dikcí předmětného ustanovení, jež dopadá jen na právní jednání směřující k převodu vlastnického práva (event. ke zřízení jiného než vlastnického práva).[20] Jazykový výklad tudíž vede k závěru, že se musí jednat o smlouvu.

Dále je třeba zmínit, že § 1090 odst. 1 OZ je formulován takřka shodně s § 1461 větou první OZO (ABGB) postulujícím: „Každé držení jest pořádné a k vydržení postačující, zakládá-li se na takovém právním důvodu, který by postačil k převzetí vlastnictví, kdyby bylo náleželo převodci.“ Randa toto ustanovení interpretoval tak, že je možné „toliko odvozené spůsoby (sic) nabývací za tituly vydržení považovati, nikoli i původní“.[21] Obdobně k problému přistupoval Sedláček, dle něhož „musíme požadovati vždy t. zv. derivativní tituly, neboť vydržením se nahrazuje jen nedostatek vlastnictví auktorova“[22] a jenž též výslovně zastával názor, že „dědická sukcese není titulem pro řádné vydržení“.[23] I v soudobé komentářové literatuře k ABGB pak nalezneme závěr, že je nutný odvozený titul.[24]

Co se týče recentní tuzemské komentářové literatury, ta jednoznačnou odpověď ohledně rozhodnutí o dědictví jako vydržecího titulu nedává; snad jen Spáčil, jenž jasně a stručně uvádí, že „řádně vydržet lze jen věc nabytou převodem, jiné způsoby nabytí řádné držby [largo sensu] k vydržení nevedou“.[25] Bělovský[26] jako tituly ve smyslu § 1090 odst. 1 OZ příkladmo uvádí směnu či darování, ale k rozhodnutí o dědictví mlčí. Podle Thöndela[27] titulem vydržení (v duchu výše popsaných závěrů vyslovených za účinnosti OZO) není konstitutivní soudní rozhodnutí o vlastnickém právu. Dále ale Thöndel zmiňuje, že „v případě rozhodnutí pozůstalostního soudu se jedná o výrok deklaratorní“,[28] čímž se možná snaží říci, že takovéto deklaratorní rozhodnutí podle něj má být titulem vydržení. V Thöndelově výkladu nalezneme rovněž větu: „Nabytí vlastnictví tzv. neoprávněným dědicem je však specificky upraveno v § 1109 písm. d)“,[29] avšak tento závěr je chybný, neboť § 1109 písm. d) OZ upravuje nabytí vlastnictví k věci nezapsané ve veřejném seznamu dobrověrnou třetí osobou, jež ji získala od neoprávněného dědice; a nikoli nabytí dědictví neoprávněným dědicem. Mezi těmito dvěma nabytími je „rozdíl jako mezi vodou a vodkou“,[30] mj. proto, že v případě neoprávněného dědice lze uvažovat pouze právě o vydržení. Tato doktrinální nepřesnost (spolu s jinými výše popsanými nejasnostmi) podle mě ukazuje, že konsekvence situací uvedených v kapitole 1 stojí spíše na okraji zájmu civilistů, ač se v běžném životě nejedná jen o zcela výjimečné případy.

Rozhodnutí o dědictví nemůže být titulem pro řádné vydržení nejen z důvodu, že nemá derivativní charakter, nýbrž i proto, že současně vlastně ani není právní skutečností vedoucí k přechodu vlastnického práva ze zůstavitele na dědice. Přechod se totiž děje v důsledku komplexní právní skutečnosti, jíž je právní událost v podobě smrti zůstavitele, ve spojení s dědickým titulem.[31] Tato složená právní skutečnost je nicméně rovněž originární (i tehdy, bude-li dědickým titulem dědická smlouva, nepůjde o derivativní skutečnost, protože dědická smlouva nevyústí v převod, ale v přechod vlastnictví), a proto se by výsledek nezměnil, ani kdybychom uvažovali nad tím, zda titulem pro vydržení nemůže být právě výše popsaná komplexní právní skutečnost.

Závěru o tom, že rozhodnutí o dědictví může být titulem řádného vydržení, tudíž odporuje jak doslovné znění § 1090 odst. 1 OZ, tak interpretace obdobně formulované normy OZO ze strany předních civilistů minulých století i ze strany současné rakouské doktríny. Pro úplnost dodávám, že rozhodnutí o dědictví (přesněji řečeno smrt zůstavitele spojená s dědickou smlouvou, závětí nebo zákonem) by představovalo vydržecí titul jen tehdy, jestliže by se § 1090 odst. 1 OZ aplikoval analogicky (v duchu § 10 odst. 1 OZ), tedy došlo-li by k dotváření práva praeter verba legis.[32] Kruciální podmínkou analogie legis (i iuris) je, že navzdory teleologickému pozadí právního řádu určitou skutkovou podstatu nelze subsumovat pod žádné zákonné ustanovení, ani vyloží-li se tato ustanovení co nejextenzivněji, přičemž nejde o zákonodárcem anticipovanou mezeru v zákoně (příp. o takovouto mezeru jde, avšak došlo ke změně společenských podmínek, jež nemohl historický zákonodárce předvídat).[33] Situace popsané v kapitole 1 však lze podřadit pod § 1095 OZ, jenž upravuje mimořádné vydržení, a není tedy naplněna podmínka mezery v zákoně.

Nemožnost použití analogie umocňuje i vůle historického zákonodárce zachycená v důvodové zprávě k OZ, v níž se uvádí: „Z formulace ,aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou,‘ je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na mysli jiný případ.“[34] Zákonodárce tedy jinými slovy akcentuje, že § 991 věta druhá OZ, jež umožňuje bezprostřední (originární) nabytí držby, se pro účely řádného vydržení nepoužije. Právě spojení „(jasného) znění zákona se zřetelně prokazatelným úmyslem historického zákonodárce“,[35] o němž lze hovořit i v tomto případě, představuje dle rakouského civilisty Bydlinského[36] dělicí linii mezi přípustností a nepřípustností analogie. Rozšíření působnosti § 1090 odst. 1 OZ tedy není namístě.

Poněvadž tedy rozhodnutí o dědictví nemůže být titulem řádného vydržení, nemá cenu se zabývat držbou poctivou a pravou, která je pro řádné vydržení dále vyžadována.

Na podporu výše uvedených tvrzení nemohu opomenout, že i rakouská judikatura[37] a doktrína[38] dospívají k jednoznačnému závěru, že neoprávněný dědic může nabýt vlastnictví k jednotlivým věcem tvořícím pozůstalost jen v důsledku mimořádného vydržení (pro které je v Rakousku předepsána 30letá vydržecí doba).

3.2. Praktické dopady

Aby tento text nepůsobil jen jako faustovská šedá teorie,[39] uvedu příklad, který se v praxi vyskytuje nikoli neobvykle.[40] Po právní moci rozhodnutí o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví zákonným dědicům zůstavitele, který dle původně zjištěných informací zemřel bez zanechání pořízení pro případ smrti, bude objevena závěť, v níž zůstavitel rozhodl o rozdělení pozůstalosti jinak, než plyne ze zákona. Dědici, kteří jsou vzhledem k nalezené závěti dědici ne­oprávněnými, budou vcelku legitimně tvrdit, že jednali důvěřujíce v rozhodnutí o dědictví, resp. v to, že nastala smrt zůstavitele a že jim svědčí dědický titul – zákon. Tato jejich důvěra však nemůže vést k řádnému vydržení, neb zde jednoduše chybí jakýkoli převodní (odvozený) titul.

Pokud tedy zůstavitel daruje v předvečer své smrti potomkovi cenný obraz, o němž má mylně za to, že mu patří, stane se potomek držitelem v důsledku darovací smlouvy[41] zásadně ještě tentýž den a po uplynutí 3 let bude moci vlastnictví k obrazu řádně vydržet. Pakliže by ale zůstavitel tento obraz zůstavil potomkovi v závěti, a ten by tak získal držbu až v důsledku právního nástupnictví, mohl by vlastnictví k obrazu vydržet až po 6 letech. Rozdíl jednoho dne v nabytí držby[42] tedy v konečném důsledku znamená takto odlišné postavení držitelů. Tento výsledek se nám může jevit na první pohled jako poněkud nespravedlivý a jistě by bylo lze uvažovat de lege ferenda o tom, zda úzké pojetí titulu řádného vydržení odpovídá potřebám současného právního styku. Je ale záhodno si uvědomit, že mimořádnému vydržení je sice inherentní dvojnásobně dlouhá vydržecí doba, ale současně i značně liberálnější další podmínky než u vydržení řádného.

3.3. Vliv nepravé držby zůstavitele na dědice

Pod rubrikou řádné vydržení skýtá OZ též § 1090 odst. 2 OZ, podle něhož dědic zůstavitele, jenž nabyl nepravou držbu, nemůže vydržet, třebaže by byl poctivým držitelem (přičemž obdobné platí pro všeobecného právního nástupce právnické osoby). Toto ustanovení je podle mě ve vztahu k dědicům nepoužitelné a nadbytečné. Dědic totiž nemůže být (z titulu univerzální sukcese) řádným vydržitelem a pro mimořádné vydržení se toto ustanovení nepoužije, což plyne jednak ze systematiky OZ a jednak z faktu, že pravá držba není podmínkou mimořádného vydržení.

4. Mimořádné vydržení

Mám tedy za to, že v situacích popsaných v kapitole 1 může dojít pouze k mimořádnému vydržení, u něhož není zapotřebí titulus ve smyslu § 1090 odst. 1 OZ (jak plyne přímo z § 1095 OZ).

4.1. Absence nepoctivého úmyslu

Ve věci kvality držby vedoucí k mimořádnému vydržení se co do základu kloním k přístupu, který zaujal Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí[43] a který zastává i značná část teorie,[44] konkrétně že není zapotřebí poctivé držby jako u vydržení řádného, ale že se vyžaduje odlišný znak, a to absence tzv. nepoctivého úmyslu. V duchu závěrů Nejvyššího soudu je absence nepoctivého úmyslu dána tehdy, jestliže je držitel důvodně[45] přesvědčen, že svou držbou nepůsobí jinému bezpráví (tedy nikoli nutně pozitivně přesvědčen, že mu držené právo náleží). „Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení […] není poctivá držba […], ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu.“[46]

Příkladem situace vedoucí k mimořádnému vydržení, kterou uvádí Bělovský a která patrně nebude vzbuzovat žádné pochybnosti, je „koupě pozemku, jenž bude kupujícím zaplacen, ale převod vlastnického práva nebude následně vložen do katastru nemovitostí“.[47] Kupující totiž „nebude držet pozemek s nepoctivým úmyslem, jejž bychom chápali tak, že tím jinou osobu poškozuje, jelikož prodávající byl srozuměn s tím, že na kupujícího vlastnické právo převede“.[48] Podstatou tohoto případu je, že skutečný vlastník přímo aprobuje vydržitelovu držbu. Podle mého mínění však není mimořádné vydržení omezeno jen na tento a obdobné případy. Ani podmínkou pro řádné vydržení ostatně není vědomost vlastníka o tom, že proti němu dochází k vydržení, a není podle mě namístě mimořádné vydržení, které má být liberálnější než vydržení řádné, spojovat s nutností vědomosti a souhlasu skutečného vlastníka s držbou (k čemuž ale výše uvedený Bělovského příklad směřuje).

Podle důvodové zprávy k OZ „ani institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu“.[49] Doktrína tento názor rozvíjí tak, že spojení nepoctivý úmysl „má pokrývat pouze případy jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku“[50] a že je spjato s dobrou vírou v „nejméně přísném pojetí“.[51]

Poněvadž je tedy dle literatury mimořádné vydržení vyloučeno v případech nejkřiklavější nepoctivosti, myslím si, že je naopak povšechně přípustné za současného splnění těchto podmínek:

1. Skutečný vlastník nemusel vědět o tom, že vlastnické právo k jeho věci drží někdo jiný, a nemusel s držbou proto (ať výslovně, či konkludentně) projevit souhlas.

2. Pokud naopak vlastník věci o nevlastnické držbě věděl a nesouhlasil s ní, pak je k mimořádnému vydržení třeba, aby k ochraně svého vlastnictví nevyužil žádných právních prostředků ochrany (těmi jsou reivindikační žaloba, v případě oprávněného dědice pak žaloba dle § 189 odst. 2 ZŘS a dále případně žaloba na uchování držby nebo návrh na vydání předběžného opatření), ač mu v tom nebránila žádná překážka přičitatelná držiteli. Takovouto překážkou by bylo třeba vyhrožování či uvedení v omyl ze strany držitele.

3. Držitel nenabyl držbu krajně nepoctivým způsobem, který není možné v právním státě aprobovat. Tímto mám na mysli kupř. ublížení na zdraví vlastníkovi s úmyslem zmocnit se jeho věci. Naopak si myslím, že pokud si vypůjčitel nenásilně ponechá vypůjčenou věc a začne se k ní chovat jako k vlastní, o krajně nepoctivé jednání nepůjde (ačkoli se bude jednat o nepravou držbu).

Jak již bylo řečeno, dle doktríny a judikatury musí být držitel legitimně přesvědčen, že nepůsobí bezpráví. Podle mého soudu může zkrátka držitel takovéto přesvědčení nabýt ze skutečnosti, že držbu nenabyl krajně nepoctivým způsobem a že vlastník se o své vlastnické právo nijak nehlásil.

„Vždy je v občanskoprávních vztazích nutno respektovat tradiční maximu ,vigilantibus iura scripta sunt‘“,[52] prizmatem, které je dlužno interpretovat a aplikovat i mimořádné vydržení.[53] Podle mě je třeba vycházet z premisy, že nevyužívá-li vlastník prostředků k ochraně svého vlastnictví, není namístě jej jako latentního stále chránit. Příhodně dle mého mínění působí závěry Fialy s Hurdíkem, že „vysoká míra demokratičnosti občanského práva předpokládá vysokou míru vyspělosti jeho subjektů při ochraně svých zájmů: schopnost analyzovat své potřeby a zájmy a volit vhodné cesty k jejich dosažení, znalost práva, odhodlání a důslednost v jeho uplatňování aj.“.[54]

Vždy bude nicméně záviset na okolnostech konkrétního případu a jsem si vědom faktu, že judikatura a doktrína mohou mé úvahy zcela vyloučit. Ustanovení § 1095 OZ každopádně není formulováno příliš vhodně, poněvadž spojení nepoctivý úmysl je nejasné a zcela logicky vyvolává úvahy o míře sepětí s (ne)poctivou držbou. Knapp s Gerlochem uvádějí, že k tomu, aby zákonná ustanovení nevyvolávala pochybnosti o své působnosti, musí zákonodárce „mít jasnou představu o tom, jak bude právní norma interpretována“.[55] Zákonodárce sice důvodovou zprávou dal najevo, že nepoctivý úmysl má zahrnovat zřetelně méně případů než nepoctivá držba, avšak konkrétní představu o tom, kudy bude vést hranice mezi poctivým a nepoctivým úmyslem, patrně neměl.

4.2. Praktické dopady

Po teoretickém výkladu opět nastává čas na praktické příklady. Nepoctivý úmysl by byl (v duchu výše nastíněné koncepce) dán u neoprávněného dědice, který dosáhl vydání rozhodnutí o dědictví ve svůj prospěch zatajením či podvrhnutím zůstavitelovy poslední vůle (což by však stejně vedlo k dědické nezpůsobilosti) nebo korupcí vůči soudnímu komisaři. V tomto případě totiž bude muset být dědici průměrného rozumu známo, že vlastnictví drží na úkor oprávněného dědice, který byl fakticky uveden v omyl.

Nepoctivý úmysl bude naopak chybět, jestliže účastníkovi dědického řízení bude nebo bude muset být známo, že zůstavitel byl jen držitelem určité věci, bude-li tento účastník důvodně přesvědčen, že zůstavitel svou držbou nepůsobil nikomu újmu. Vezměme si případ zůstavitele, který si rok před svou smrtí vypůjčí knihu z knihovny a následně ji nevrátí, a naopak se začne chovat jako její vlastník (bude ji dále půjčovat, výslovně ji zmíní v závěti atd.).[56] Jestliže knihovna své vlastnictví nebude nijak uplatňovat (příp. třeba jen jedinou automatizovanou výzvou k vrácení), pak dědicové budou moci vlastnictví ke knize mimořádně vydržet, ačkoli si budou vědomi okolností jejího nabytí. Zůstavitel sice ke knize nabyl nepravou držbu (precario), ale knihovna následně nepostupovala v duchu již zmíněné zásady vigilantibus iura scripta sunt. Dědici si tudíž z jednání knihovny budou moci oprávněně myslet, že se již smířila s tím, že jí kniha nenáleží, že ji v podstatě opomenutím chránit své vlastnictví opustila.

Rozhodně však nechci říci, že by dědici mohli vydržet vlastnictví k jakékoli věci, kterou zůstavitel odcizil,[57] ale pokud se vlastník věci o své vlastnictví nebude nijak či jen minimálně zasazovat, ač mu v tom držitel nebránil, pak podle mého názoru je mimořádné vydržení možné. Samotný Eliáš koneckonců k osudu odcizených věcí říká, že dědic „se případně ujímá společně s hodnotami z pozůstalosti i toho, co zůstavitel odcizil a držel, aniž se stal vlastníkem. Ve vztahu k tomu se vlastníkem nestane ani dědic. Absentuje-li u něho nepoctivý úmysl, může vlastnické právo nabýt cestou mimořádného vydržení.“[58]

4.3. Počátek vydržecí doby

Aby však vůbec mohlo k mimořádnému vydržení dojít, musí ještě uplynout vydržecí doba. Na mysli mi nicméně vyvstává otázka, k jakému okamžiku datovat počátek jejího běhu. Ztotožňuji se s postojem Nejvyššího soudu, „že okamžikem úmrtí držitele vstupuje do držby společenství dědiců (pokud se držby nechopí někdo jiný); jestliže je věc, která [je] předmětem držby, později přikázána jednomu z těchto dědiců, pak vzhledem k tomu, že byl držitelem již od úmrtí zůstavitele, byť i spolu s dalšími dědici, lze jej pro účely vydržení vlastnického práva k věci považovat za držitele již od úmrtí zůstavitele“.[59] Budou-li tedy splněny i ostatní předpoklady mimořádného vydržení, stane se neoprávněný dědic, resp. ten, jemuž bylo potvrzeno nabytí zůstavitelem nevlastněné věci, vlastníkem movité věci 6 let a nemovité věci 20 let po smrti zůstavitele.

I tato konkluze má nicméně své výjimky: jestliže by totiž z nejrůznějších důvodů nebyl splněn výše popsaný předpoklad, že v držbu vstoupilo ke dni smrti zůstavitele společenství dědiců, pak by vydržecí doba počala běžet až od okamžiku, kdy by neoprávněný dědic, příp. ten, komu bylo potvrzeno nabytí zůstavitelem nevlastněné věci, nabyl držbu (tj. byl by u něj splněn corpus i animus).[60] Pro zjednodušení každopádně dále v tomto příspěvku operuji s tím, že počátek vydržecí doby je totožný se smrtí zůstavitele.

4.4. Věci, k nimž (ne)lze vlastnictví vydržet

Rozhodnutí o dědictví může chybně deklarovat nejen přechod hmotných movitých a nemovitých věcí, nýbrž i spoluvlastnického podílu k hmotné věci či podílu v obchodní korporaci, u nichž patrně nebude vzbuzovat pochybnosti, že vlastnictví k nim může neoprávněný dědic (nebo ten, komu bylo potvrzeno nabytí zůstavitelem nevlastněné věci) vydržet.[61] Stejně tak toto rozhodnutí může potvrdit nabytí práva stavby,[62] jež také může být předmětem vydržení.[63]

Situace s vydržením je však přeci jen ještě o něco komplikovanější. Jak známo, pozůstalost tvoří i relativní majetková práva (pohledávky), která se smrtí zůstavitele nezanikla.[64] Je vcelku logickou úvahou, zda lze takováto práva vydržet, obzvláště s přihlédnutím k § 979 OZ. Kloním se k názoru, který mj. vyslovil Nejvyšší soud v předloňském rozsudku,[65] a to že pohledávky nejsou předmětem vydržení.

Některé pohledávky nelze vydržet již jen z toho důvodu, že nemohou být vůbec předmětem držby. Jedná se o ty pohledávky, jež jsou saturovány jedním výkonem,[66] jako je pohledávka vůči bance z titulu smlouvy o účtu, pohledávka na vrácení předmětu zápůjčky atp. Pro takovéto závazky jsou obdobně použitelné závěry, které Nejvyšší soud vyslovil ve vztahu k právu ke vkladu na vkladní knížce: „Nelze mít pochybnosti o tom, že vyplacením (části) vkladu dochází k (částečném) zániku dané obligace. Již z toho důvodu je třeba uzavřít, že právo ke vkladu na vkladní knížce nepřipouští trvalý či opakovaný výkon, neboť jediným výkonem dochází k jeho zániku. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že závazky ze smlouvy o vkladu mají zpravidla dlouhodobější charakter. Bez ohledu na to, jak dlouho daná obligace existuje, stále zaniká jejím jediným výkonem. Není přitom rozhodné, zda dojde pouze k zániku částečnému (tj. k částečné výplatě vkladu), jelikož stále jde o jednotný dluh.“[67] Důsledkem je, že ten, komu bylo rozhodnutím o dědictví chybně potvrzeno nabytí hotovosti uložené v zůstavitelově domě, bude moci vlastnictví k ní vydržet. Pokud by ale tentýž peněžní obnos byl uložen na bankovním účtu, k vydržení by dojít nemohlo, ani kdyby neoprávněný dědic peníze z účtu vybral.

Držet je naopak možné kupř. právo na nájem hrobového místa či pohledávky z titulu smlouvy o důchodu.[68] Tato relativní práva však nebude možné vydržet, neboť „nelze předpokládat, že zákonodárce chtěl převrátit naruby staletou zásadu, mající kořeny v římském právu, že pohledávky (obligace) předmětem vydržení nejsou“.[69]

Kromě pohledávek bude specifická situace ještě u obchodního závodu nebo jiné věci hromadné, které nebude možné vydržet jako celek, ale předmětem vydržení budou jednotlivé věci.[70]

Po zůstavitelově smrti tedy může nastat jakýsi duální vlastnický režim: vlastnictví k části věcí neoprávněný dědic po 6 či 20 letech vydrží, zatímco k pohledávkám nikoli, třebaže se bude chovat jako věřitel a žít představou, že věřitelem je. V případě pohledávek jednoduše patrně nemůže nastat splynutí faktického a právního stavu cestou vydržení.

S cílem vyloučit jakékoli pochybnosti ještě doplním, že neoprávněný dědic nemůže pochopitelně vydržet dědické právo. Jestliže by tedy třeba při dodatečném projednání pozůstalosti neoprávněný dědic tvrdil, že již vydržel dědické právo po zůstaviteli, poněvadž přes 20 let žije představou, že je jeho dědicem, bude tato jeho představa zcela chybná. Již Randa[71] psával, že dědické právo nemůže být – kvůli nemožnosti trvalého či opakovaného výkonu – předmětem držby (nota bene vydržení), a tento závěr nevzbuzuje vášně ani dnes.[72]

4.5. Zákaz vydržení mezi určitými osobami

Některé osoby (manželé, osoby žijící ve společné domácnosti nebo zákonný zástupce a zastoupený) proti sobě nemohou vydržet.[73] Použití tohoto pravidla ve vztahu k ne­oprávněnému dědici se mi nicméně zdá značně problematické. Co kdyby bylo nabytí dědictví ponejprv chybně potvrzeno určitému neoprávněnému dědici a až po uplynutí 6leté, resp. 20leté, vydržecí doby by bylo rozhodnuto, že jediným oprávněným dědicem je zákonný zástupce onoho neoprávněného dědice? Mohl by pak zákonný zástupce po právu namítat, že neoprávněný dědic v důsledku zákazu vydržení vůbec vydržet nemohl? Nebo co kdyby naopak bylo zákonnému zástupci potvrzeno nabytí dvoutřetinového podílu na pozůstalostním majetku? Mohl by v takovém případě neoprávněný dědic vydržet jen zbývající podíl o velikosti jedné třetiny na pozůstalosti?

V zájmu právní jistoty jsem zastáncem postoje, že zákaz vydržení se ve výše uvedených situacích (a jim podobných) neuplatní. Oprávněný dědic sice bude dědicem s účinky ex tunc, ale tato skutečnost se stane jistou, až jakmile druhé rozhodnutí o dědictví nabude právní moci. To, že se nebude aplikovat zákaz vydržení, podle mého mínění není ani v rozporu s jeho účelem, kterým je ochrana osob, jež vůči sobě budou kvůli niterným vztahům obtížněji uplatňovat majetková práva.[74] Takovýto vztah totiž ve výše nastíněných případech nebude před uplynutím vydržecí doby dán najisto, a zvláštní ochranu proto nebude třeba poskytovat.

5. Vydržení odkazovníkem

V následujících řádcích se zaměřím na další osobu, kterou nelze v řízení o pozůstalosti opomíjet, a to na odkazovníka. Rovněž odkazovník může k odkázané věci nabýt jen držbu, a nikoli vlastnické právo (ať již proto, že se bude v pozůstalostním řízení chybně pracovat s pořízením pro případ smrti, v němž zůstavitel odkazovníkovi odkázal určitou věc, ale později toto právní jednání v plném rozsahu odvolal, či proto, že zůstavitel odkazovníkovi odkázal věc, kterou ve skutečnosti nevlastnil, nebo z jiných nejrůznějších důvodů). V takovém případě bude každopádně i odkazovník, resp. přesněji řečeno domnělý nebo neoprávněný odkazovník, moci vlastnické právo vydržet. Je však otázkou, zda přichází v úvahu i vydržení řádné, či opět toliko vydržení mimořádné.

Ustanovení § 1461 OZO (jež bylo, jak jsem již zmínil, obdobné § 1090 odst. 1 OZ) výslovně zmiňovalo odkaz jako právní důvod pro řádné vydržení, což Rouček a Sedláček blíže vysvětlovali tak, že „odkazovník opírá své držení o smlouvu o převod vlastnictví učiněnou s dědicem“.[75] Pokud bychom akceptovali, že i podle současné úpravy je právním důvodem nabytí odkázané věci smlouva mezi dědicem a odkazovníkem (tedy derivativní titul),[76] pak by i v recentních podmínkách mohl domnělý odkazovník vlastnictví vydržet řádně.[77]

Pro řádné vydržení by smlouva mezi odkazovníkem a dědicem musela být platná a účinná a domnělý odkazovník by musel být poctivým držitelem, tedy by musel být důvodně (pozitivně) přesvědčen, že mu vlastnictví k odkázané věci náleží. Nadto by domnělý odkazovník nesměl nabýt držbu žádným ze způsobů zakládajících nepravou držbu, což si lze představit tak, že by zejména nesměl dědice úmyslně uvést v omyl ohledně odkazu (kdy tato lest by ale patrně vedla i k nepoctivé držbě).[78]^{, [79]} Odkazovník by samozřejmě mohl vlastnictví vydržet rovněž mimořádně.

V literatuře nicméně nepanuje jednota ohledně způsobu nabývání odkázané věci.[80] Kdyby odkazovník nabýval vlastnictví v důsledku smrti zůstavitele ve spojení s pořízením pro případ smrti, jak říká např. důvodová zpráva k OZ,[81] pak by řádné vydržení nebylo na pořadu dne. Tehdy by (obdobně jako u ne­oprávněného dědice) chyběl titul pro řádné vydržení, a odkazovník by vlastnictví mohl vydržet výlučně mimořádně.

Horák s Černochem nabízejí řešení, že by pořízení pro případ smrti mělo „charakter oferty, ale k akceptaci by docházelo až výslovným nebo konkludentním projevem vůle odkazovníka o přijetí odkazu“.[82] Myslím si nicméně, že ani v takovém případě by nebylo možné dovodit existenci derivativního titulu, který je pro řádné vydržení nezbytný. K nabytí vlastnictví odkazovníkem by totiž vedla komplexní právní skutečnost, konkrétně smrt zůstavitele, ve spojení s pořízením pro případ smrti a projevem vůle o přijetí odkazu, a situace by byla obdobná jako u dědické smlouvy.[83]

Dlužno ještě doplnit, že ať již však zaujmeme ke způsobu nabytí odkázané věci jakýkoli názor, vydržení nebude ani zde možné v případě, bude-li předmětem odkazu pohledávka.

6. Žaloba oprávněného dědice

Ten, komu bylo chybně potvrzeno nabytí věci zůstavitelem nevlastněné, vlastnictví nevydrží, podá-li skutečný vlastník věci včas nepromlčitelnou reivindikační žalobu. Neoprávněný dědic zase vlastnické právo nevydrží, podá-li oprávněný dědic na svou obranu včas žalobu upravenou v § 189 odst. 2 ZŘS, jíž se nyní budu věnovat.

6.1. Charakter žaloby

Plašil a kol.[84] v jednom z nejnovějších pojednání ohledně této žaloby uvádějí, že by se oprávněný dědic měl žalobou domáhat určení, že je dědicem (event. určení povinnosti vydat pozůstalost nebo podíl na ní) „a teprve k tomuto základnímu žalobnímu návrhu by mohl přistoupit petit kumulativní, znějící na vydání konkrétních věcí či určení vlastnického práva a vyklizení věcí“.[85] S tímto názorem souhlasím, jen k němu ještě doplním několikero dalších variant, jak by mohl vypadat onen kumulativní petit.

V případě pohledávek, jež budou též častokráte tvořit dědictví nesprávně přiřknuté neoprávněnému dědici, by se oprávněný dědic měl – za předpokladu, že příslušná pohledávka nebyla dosud uspokojena nebo z jiného důvodu nezanikla – v kumulativním petitu domáhat určení, že mu tato pohledávka náleží. Specifická situace nastane, kdyby byl dlužník v dobré víře, že předmětný závazek (alespoň zčásti) zanikl (např. proto, že by neoprávněnému dědici jako domnělému věřiteli splnil peněžitý dluh). V takovém případě je dle mého názoru třeba chránit dobrou víru dlužníka a dospět k závěru, že příslušný závazek (byť parciálně) zanikl.[86] Tehdy by kumulativní petit musel znít na vydání bezdůvodného obohacení, které neoprávněný dědic získal v souvislosti s touto pohledávkou, příp. na náhradu škody odpovídající pohledávce, jestliže by neoprávněný dědic žádné plnění neobdržel (kupř. z důvodu, že by předmětný závazek zanikl započtením).

Kumulativní petit směřující k vydání věci nebude přípustný rovněž, nebude-li možné věc vrátit, ať již proto, že ji ne­oprávněný dědic zcizil,[87] zničil, spotřeboval atd. Tehdy „v úvahu přichází uplatnění jiných nároků (např. na zaplacení určité peněžité částky z titulu náhrady škody nebo BO)“.[88]

6.2. Promlčitelnost žaloby

Značná část současných autorů vychází z nepromlčitelnosti této žaloby, s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva.[89] Ze starší literatury jsou zase příhodná např. Turkova slova, že „není […] možné, aby vlastník, který nabyl vlastnické právo děděním, byl co do způsobu a rozsahu ochrany diskriminován proti vlastníkům, kteří vlastnické právo nabyli z jiného právního důvodu“.[90] Část teorie se nicméně kloní k tomu, že tato žaloba promlčení podléhá: již zmínění Plašil a kol.[91] uvádějí, že subjektivní promlčecí lhůta trvá 3 roky ode dne, kdy oprávněný dědic nabyl vědomosti o smrti zůstavitele a svém dědickém právu, a objektivní trvá 10 let ode dne potvrzení nabytí dědictví neoprávněnému dědici. Tito autoři se přitom přiklonili k názoru, že je třeba zabránit případu, kdy by již bylo promlčené právo neoprávněného dědice na vydání bezdůvodného obohacení z titulu dluhů, které plnil za oprávněného dědice, ale oprávněný dědic by mohl stále žalovat dědice neoprávněného skrze nepromlčitelnou žalobu.[92] Mám však za to, že promlčení žaloby oprávněného dědice by vedlo ještě k absurdnějším a nespravedlivějším konsekvencím, které nyní uvedu.

Pro snazší porozumění opět zmíním modelovou situaci: zůstavitel zemřel 15. 6. 2014 a rozhodnutí o dědictví, které neoprávněnému dědici potvrzovalo nabytí dědictví, nabylo právní moci 2. 1. 2015. Neoprávněný dědic by za takové konstelace mohl mimořádně vydržet movitosti 15. 6. 2020 a nemovitosti až 15. 6. 2034.

1. scénář: oprávněný dědic se o rozhodných skutečnostech vůbec nedozví, a jeho žaloba se tak promlčí 2. 1. 2025 (tj. necelých 5 let po vydržení movitostí, ale bezmála 10 let před vydržením nemovitostí). Oprávněný dědic tedy bude po dobu skoro jedné dekády stále vlastníkem nemovitostí, leč své ústavně zaručené vlastnické právo nebude moci účinně chránit a bude mu náležet jen holé vlastnictví. Neoprávněný dědic se zase po tutéž dobu ještě nebude moci stát vlastníkem, ačkoli bude moci věc užívat, požívat atd.[93]

2. scénář: oprávněný dědic se dozvěděl o zůstavitelově smrti a svém dědickém právu již 3. 1. 2015, což má za následek promlčení žaloby k 3. 1. 2018 (tj. více než 2 roky před vydržením movitostí a více než 16 let před vydržením nemovitostí). Výše popsaný absurdní stav, kdy by oprávněný dědic ještě byl vlastníkem, ale nemohl by se účinně bránit, zatímco neoprávněný dědic by ještě vlastníkem být nemohl, by se tedy týkal věcí movitých i nemovitých.

Pakliže by neoprávněný dědic nemohl vlastnictví vůbec vydržet[94] (především kvůli nepoctivému úmyslu), pak by popsaný absurdní stav ohledně vlastnictví a jeho ochrany vlastně mohl trvat dlouhá desetiletí, de facto dokud by vlastnictví nenabyla třetí osoba – typicky dobrověrný nabyvatel ve smyslu § 1109 písm. d) OZ.

Výše popsané situace, k nimž by v praxi vedlo promlčení žaloby, působí značně absurdně a protismyslně. Rozumným a vyváženým řešením podle mě je, že se žaloba dle § 189 odst. 2 ZŘS nepromlčuje, ale ohledně její šance na úspěch platí následující teze:

1. Ohledně věcí, které mohou být předmětem vindikační žaloby, je úspěšnost žaloby limitována možným mimořádným vydržením ze strany neoprávněného dědice.

2. Ohledně relativních majetkových práv – pohledávek (např. těch příkladmo uvedených v podkapitole 6.1), je úspěšnost žaloby limitována možným promlčením práva oprávněného dědice, poněvadž pohledávky se obecně promlčují.

Aktuální zákony upravující dědické právo, odlišně oproti OZ 1964,[95] navíc neobsahují výslovné ustanovení zakotvující promlčitelnost žaloby dle § 189 odst. 2 ZŘS (a s vy­užitím argumentu a silentio legis tedy lze hovořit o tom, že se tato žaloba nepromlčuje), ba dokonce důvodová zpráva k OZ vnímá promlčitelnost této žaloby negativně.[96] Opět tedy patrně můžeme hovořit o jasném znění (resp. spíše mlčení) zákona spolu se zřejmými intencemi historického zákonodárce, jež představují překážku uplatnění obecné subjektivní a objektivní promlčecí lhůty ve vztahu k žalobě oprávněného dědice. Jinými slovy, jak uvádí Brim, „je namístě respektovat vůli zákonodárce a konstatovat, že není-li promlčení práva oprávněného dědice na vydání dědictví zvláště upraveno, musí se jeho promlčitelnost řešit podle obecných předpisů. Právo oprávněného dědice coby skutečného vlastníka věcí, jež náležejí k dědictví, na jejich vydání či vyklizení (§ 1040 a násl.) tak nebude podléhat promlčení.“[97]

Na překážku tomuto závěru dle mého názoru není ani fakt, že v Německu,[98] Rakousku[99] a Švýcarsku,[100] tedy ve státech, s nimiž nás pojí podobné dědické právo a s nimiž nejednou komparujeme tuzemskou úpravu, se žaloba oprávněného dědice promlčuje. Promlčení se zde však děje na základě výslovného zákonného ustanovení, a nadto je častokráte spojeno s výrazně delšími promlčecími lhůtami (např. v Německu jde obecně o 30 let), které by i u nás předcházely absurdní nejednotě mezi vlastníkem (oprávněným dědicem) a držitelem vlastnického práva (neoprávněným dědicem).

Závěr

V tomto příspěvku jsem analyzoval problematiku vydržení v souvislosti s rozhodnutím o dědictví a dědickým právem jako takovým. Rozhodnutí o dědictví, které chybně potvrdilo nabytí dědictví neoprávněnému dědici či určité osobě mylně potvrdilo nabytí věci zůstavitelem nevlastněné, bylo dostatečným titulem pro vydržení za účinnosti OZ 1964. Současný OZ rozlišuje vydržení řádné a mimořádné, přičemž historická i současná tuzemská i rakouská doktrína potvrzují, že pro řádné vydržení je zapotřebí derivativního titulu, kterým ale rozhodnutí o dědictví není. Neoprávněný dědic, event. ten, jemuž soud potvrdil nabytí zůstavitelem nevlastněné věci, může proto k věcem, jež nabyl na základě vadného rozhodnutí o dědictví, vydržet vlastnické právo jen mimořádně (tedy v případě movitostí po 6leté držbě a v případě nemovitostí po 20leté držbě).

V tomto příspěvku jsem se hojně věnoval i klíčové podmínce mimořádného vydržení, a to držbě nikoli v nepoctivém úmyslu, a dospěl jsem k závěru, že pod nepoctivý úmysl spadá jen krajní nepoctivost. Vyložil jsem, že nad rámec absence nepoctivého úmyslu bude k mimořádnému vydržení třeba, aby oprávněný dědic/skutečný vlastník své právo během vydržecí doby neuplatnil. Nepoctivým úmyslem by v kontextu dědického práva bylo např. vyhrožování soudnímu komisaři ze strany neoprávněného dědice s cílem dosáhnout vydání určitého rozhodnutí o dědictví, ale tento úmysl by podle mého soudu naopak absentoval typicky tehdy, kdy by se dědic ujal držby vlastnictví k věci, kterou si zůstavitel za svého života vypůjčil, ale později se k ní začal chovat jako k vlastní, za předpokladu, že by skutečný vlastník věci své právo neuplatnil žalobou. Mimořádně vydržet každopádně nelze všechny věci z pozůstalosti – především pohledávky totiž obecně vydrženy být nemohou. Mé úvahy se týkaly rovněž dalších elementů řádného i mimořádného vydržení, jako zda je zakázáno vydržení mezi určitými osobami atp.

(Domnělý) odkazovník může také vydržet vlastnictví k odkázané věci, jestliže jej z nejrůznějších příčin nenabyl. Relevantní pro vyhodnocení, zda odkazovník může být řádným, nebo též jen mimořádným vydržitelem, je způsob, jakým nabývá vlastnictví k odkázané věci. Nabýval-li by jej smlouvou s dědicem, mohl by vlastnictví vydržet řádně (v 3leté, resp. 10leté vydržecí době); stával-li by se však obecně vlastníkem již ke dni smrti zůstavitele v důsledku pořízení pro případ smrti, pak by mohl být – kvůli absenci odvozeného titulu – jen vydržitelem mimořádným.

V poslední kapitole jsem obrátil pozornost na téma žaloby oprávněného dědice. Sdílel jsem a blíže jsem rozvinul závěr recentní literatury o povaze této žaloby jakožto hereditas petitio a dále jsem vysvětlil, že aprobování promlčitelnosti této žaloby pokládám za disproporcionální a nerozumné. Promlčení by totiž namnoze vedlo k nesmyslnému věcněprávnímu režimu, který by mohl trvat dlouhá léta a který by spočíval v tom, že by se oprávněný dědic již nemohl účinně domáhat ochrany toho, co mu náleží, ale neoprávněný dědic by ještě nemohl nabýt vlastnictví vydržením a byl by stále jen v pozici držitele.

Věřím, že tento příspěvek přispěl k objasnění nabývání vlastnictví neoprávněným dědicem, odkazovníkem aj. a že přispěje k eliminaci doktrinálních nepřesností, které jsem v příspěvku vylíčil, jakož i k další diskusi.

 

• Štítky:
• 2023