Právo na vypořádání mezi dědici

JUDr. Kamil Hradský, Ph.D., LL.M., MBA

Úvod

Patrně již každý z nás se při vedení pozůstalostního řízení setkal s názorem účastníka, že zvolený postup není správný a spravedlivý.[1] Reakce notáře či jeho zaměstnance na danou námitku musí být vždy stejná: bylo postupováno v souladu se zákonem, nebo bylo postupováno dle vůle zůstavitele a v souladu se zákonem. Počínání notáře je tak zaštítěno právním předpisem nebo vůlí zemřelé osoby a samotný notář nemá možnost, i kdyby sebevíce chtěl, vymezený prostor opustit.

Nastíněná situace demonstruje jev, totiž že právní normy a normy morální se zcela beze zbytku nepřekrývají, a to alespoň v očích některých účastníků soudního řízení. Mohou existovat normy, které jsou právní, ale zároveň nejsou bezesporu morální. Naopak můžeme nalézt normy morální, avšak nikoli právní. Nakonec, tzn. třetí kategorii, tvoří normy splňující souběžně kritéria pro zařazení mezi obecně uznávaná pravidla právní i morální. Za příklad posledně uvedených pravidel chování lze nepochybně uvést i právní institut vypořádání, jenž je předmětem předloženého článku a který může představovat vstřícný krok právě vůči těm účastníkům, kteří by vedení pozůstalostního řízení bez aplikace daného institutu vnímali jako nesprávné a nespravedlivé, protože alespoň v omezené míře umožní zohlednit v rámci pozůstalostního řízení princip zásluhovosti u zákonných dědiců.

Cíl článku

 

Předložený odborný článek si klade za cíl analyzovat vybrané sporné otázky spojené s právním institutem vypořádání a předložit možná řešení, jak zmíněné problémy elegantně vyřešit. Kromě obecných otázek spojených s institutem jako celkem bude pozornost věnována také vypořádání plnění spočívajícího v péči o zůstavitele. Z hlediska členění článku lze rozlišovat část hmotněprávní, která zaměřuje pozornost na vymezení základních předpokladů pro vznik nároku na vypořádání, a část procesněprávní, která se věnuje způsobu, jak se předmětný právní institut aplikuje, tedy jak se dědic domůže svého nároku na vypořádání. Zmíněné dvě části nejsou rozsahově rovnocenné.

Podmínky uplatnění práva na vypořádání

 

Občanský zákoník zakládá ve svém § 1693 odst. 3 dědici právo na vypořádání za splnění tří níže uvedených podmínek:

  • dědí se dle zákonné dědické posloupnosti,

  • dědic se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem,

  • dědic za uvedené nebyl odměňován.

 

Dědic splňující výše uvedené předpoklady je oprávněn požadovat po ostatních dědicích vypořádání, přičemž: „Vypořádání se poskytne ve výši přiměřené trvání a rozsahu toho, co plnil, a hodnotě pozůstalosti; o tuto výši se zvětší jeho dědický podíl.“[2]

Podmínka první

 

První podmínka spočívající v dědění dle zákonné posloupnosti znamená, že dědická práva v předmětném pozůstalostním řízení vznikla na základě nejslabšího dědického titulu, tzn. zákona.

Bezprostředně se tak nabízí otázka, zda všechna dědická práva v daném pozůstalostním řízení musejí vzniknout výhradně na základě zákona, nebo je možné právo na vypořádání uplatnit i tam, kde se část dědických práv opírá o jiné dědické tituly (závěť či dědická smlouva).

Osobně mám za to, že správná je druhá z uvedených možností, tzn. že předmětný právní institut dopadá na situace, kdy zůstavitel alespoň o části svého majetku neučinil platné pořízení pro případ smrti, resp. tuto část svého majetku ponechal dědění dle intestátní dědické posloupnosti s vědomím veškerých právních následků, které jsou s děděním dle zákona spojeny. Pokud by zákonodárce chtěl právní institut vypořádání vázat pouze se situací, kdy celá pozůstalost přechází na dědice dle zákonné posloupnosti, pak by první podmínku formuloval stylem: „dědí-li se výhradně či (výlučně) dle zákonné dědické posloupnosti…“ Nic takového se však nestalo a z textu občanského zákoníku nelze nic podobného ani vzdáleně dovodit, a proto gramatický výklad subsumuje uplatnění institutu vypořádání i na pozůstalostní řízení, ve kterých dědická práva vznikají dle různých dědických titulů.

Dalším argumentem pak může být výklad systematický, kdy právo na vypořádání je umístěno v § 1693 o. z., přičemž dané ustanovení se ve svých odstavcích jedna[3] a dva dotýká jak problematiky dědění dle zákona, tak i na základě pořízení pro případ smrti. Jestliže by třetí odstavec zmíněného paragrafu měl platit jen pro výlučné dědění dle zákona, pak by tato skutečnost měla být v zákoně explicitně vyjádřena, aby došlo k jednoznačnému odlišení od odstavců předchozích.

Důvodová zpráva k občanskému zákoníku může nasvědčovat závěru opačnému, když se v ní dočteme, že právo na vypořádání se navrhuje v souladu se švýcarskou a německou úpravou přiznat: „jen pro případ dědění ze zákona; pořídí-li zůstavitel pro případ své smrti, vychází se z toho, že při povolání dědiců vzal i tyto skutečnosti v úvahu“.[4]

Nicméně naše současná právní úprava domněnku či fikci, že vůle zůstavitele projevená v pořízení pro případ smrti je správná a spravedlivá, na žádném místě neobsahuje. Navíc i neučinění pořízení pro případ smrti je projevem vůle zůstavitele, i když má podobu nekonání, kterým mohl zůstavitel reagovat na jednání svých dědiců. Proč tedy diskriminovat a upírat právo na vypořádání zákonnému dědici, který dědí při aplikaci více dědických titulů, oproti dědici z pozůstalostního řízení, kde se prosadí jen zákonná dědická posloupnost? Kloním se k závěru, že přednost před formálním posouzením, zda pořízení pro případ smrti existuje či nikoli, by měla být dána materiální stránce celé věci spočívající v dalších dvou podmínkách pro vznik práva na vypořádání. Za použití metody logického výkladu, resp. argumentu ad absurdum, by bylo vhodné právní názor spojující uplatnění právního institutu vypořádání jen s děděním celé pozů­stalosti dle zákonné dědické posloupnosti odmítnout, protože vede ke zjevně nesprávným závěrům. Pro doplnění je třeba uvést, že důvodová zpráva se nevyjadřuje výslovně k uplatnění práva na vypořádání při dědění dle různých dědických titulů. Názor zákonodárce na předmětnou situaci lze jen nepřímo dovodit.

Způsob odpovědi na výše položenou otázku, resp. že se právo na vypořádání uplatní i při dědění dle více dědických titulů, automaticky otevírá výkladový problém spočívající v následujícím: Vypořádání může požadovat jen dědic dle zákona nebo i dědic dle pořízení pro případ smrti? A proti jakým dědicům vznesený nárok bude směřovat? Jen proti dědicům ze zákona, nebo i proti těm z pořízení pro případ smrti? Odborná literatura předkládá různé právní názory.

Například L. Drápal ve velkém beckovském komentáři uvádí tato slova: „Dědic (povolaný pořízením pro případ smrti nebo ze zákonné dědické posloupnosti) […] má právo požadovat po (ostatních) dědicích (jen ze zákonné dědické posloupnosti) ‚vypořádání‘…“[5]

Zcela opačný názor zastává ve svém článku P. Dostalík, když píše, že: „Podle mého názoru mohou tyto nároky uplatnit pouze dědicové, tedy osoby, které byly k dědění zůstavitelem skutečně povolány, a nadto pouze dědicové ze zákona, nikoliv ze závěti. Důvodová zpráva totiž počítá s tím, že zůstavitel vzal péči, kterou mu poskytli jeho jednotliví příbuzní, do úvahy při formulaci závěti.“[6]

Ke kterému z uvedených právních názorů se přiklonit a proč? Zcela nepochybně se jedná o otázku klíčového významu, přesněji řečeno, jaká by mohla být důležitější otázka ohledně hmotněprávního práva než ta, kterému subjektu dané právo náleží?

Pakliže bych byl zatížen povinností zákon k těmto otázkám vyložit, postupoval bych dle následující myšlenkové konstrukce: Občanský zákoník uvozuje právní institut vypořádání slovy: „Dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti…“ Z předložené formulace dovozuji, že celý institut práva na vypořádání je imanentní součástí či nedílným aspektem dědění dle zákona, a proto by se měl projevit a uplatnit jen v prostoru, o kterém zůstavitel nepořídil pořízením pro případ smrti, resp. umožnil v dané části svým nekonáním dědění dle zákona. Zůstavitel je oprávněn pořídit o celé své pozůstalosti, a tím i celou aplikaci práva na vypořádání vyloučit, protože již nebude možné splnit výše uvedenou podmínku dědění dle zákona. Z uvedené teze mj. vyplývá i skutečnost, že aplikace práva na vypořádání nesmí být v rozporu s vůlí zůstavitele. Obdobně např. O. Drachovský a O. Horák: „Jinak řečeno, vypořádání by nemělo být v rozporu s vůlí zůstavitele – jak prokázanou, tak také předpokládanou.“[7]

Mám za to, že výklad umožňující dědici povolanému pořízením pro případ smrti požadovat navýšení jeho dědického podílu je až příliš extenzivní. Tomuto dědici zůstavitel již pořízením pro případ smrti jeho dědický podíl stanovil, ať již výslovně, nebo za použití ustanovení zákona. Možnost požadovat více by tak vždy byla v rozporu s projevenou vůlí zůstavitele, a tedy i v rozporu s principem posílené vůle zůstavitele v rámci současného pozůstalostního práva. Naopak, když zákonný dědic požaduje vypořádání vůči jiným zákonným dědicům, nedochází k popírání a narušení zůstavitelem výslovně stanovené vůle. Pohybujeme se v prostoru, v němž se zůstavitel plně spolehl na zákonná pravidla. Na základě systematického výkladu dovozuji, že dědic z pořízení pro případ smrti není oprávněn dle § 1693 odst. 3 o. z. vypořádání požadovat. Případný argument, že zákon hovoří jen o „dědici“ a dále neupřesňuje, o jakého dědice by se mělo jednat, neobstojí, protože zmíněný dědic je konkretizován právě podmínkou dědění dle zákona.

Stejným způsobem pak lze argumentovat i proti názoru, že právo na vypořádání je možné uplatnit vůči dědicům z pořízení pro případ smrti. I v těchto případech bychom se vlamovali do zůstavitelem projevené vůle a porušovali bychom ji. Dále mám za to, že je nutné mezi dědici dle stejného dědického titulu uplatnit princip rovnosti, tzn. pokud zohledňujeme, že dědic poskytl zůstaviteli plnění, pak je nezbytné přihlédnout ke skutečnosti, že ostatní dědici tak neučinili. To je možné výhradně za situace, kdy na straně oprávněné osoby i osoby povinné budou pouze dědici ze zákona. Jestliže by dědic dle pořízení pro případ smrti mohl svůj nárok uplatňovat vůči dědicům ze zákona, pak by příp. jen jejich dědické podíly mohly být umenšeny, dědické podíly ostatních dědiců z pořízení pro případ smrti by zůstaly nedotčeny.

Lze uzavřít, že právo na vypořádání náleží výhradně dědicům ze zákona a ti jej uplatňují jen vůči ostatním zákonným dědicům. K tomuto názoru se pravděpodobně hlásí i Nejvyšší soud ČR, když ve svém rozhodnutí píše, že: „K modifikaci zákonných dědických podílů podle § 1693 odst. 3 o. z. je nutno přistoupit pouze ve výjimečných případech, kdy by bylo rozdělení dědictví podle zákona zjevně nespravedlivým s ohledem na ‚přístup a péči‘ dědiců k osobě a majetku zůstavitele.“[8]

Pro férovost je však nutné uvést, že výše uvedené soudní rozhodnutí bylo přijato v poměrech dědění dle zákona o celé pozůstalosti. Zmíněný právní názor tak nemusí mít všeobecnou platnost, ergo nemusí platit i pro situace, kdy se dědí dle různých dědických titulů.

Pro úplnost k první podmínce bych zdůraznil skutečnost, že z pojetí institutu vypořádání jako součásti dědění ze zákona dále vyplývá možnost, kdy zůstavitel je oprávněn pořízením pro případ smrti aplikaci daného institutu omezit[9] či zcela vyloučit. Jestliže je oprávněn vyloučit dědění dle zákona jako celek, tím spíše může vyloučit jeden z jeho aspektů, viz logický argument od většího k menšímu (a maiori ad minus).

 

Podmínka druhá

 

Druhá podmínka pro vznik nároku na vypořádání plně reflektuje princip zásluhovosti. Aby se uvedeného práva na vypořádání dědic mohl domáhat, pak se musí o zůstavitele starat delší dobu nebo přispět značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem. K této podmínce je vhodné zmínit tři poznámky.

Za prvé, občanský zákoník vypočítává jen některé varianty, v čem vůči zůstaviteli poskytnuté plnění může spočívat. S ohledem na formulaci „obdobným způsobem“ lze dovodit, že předmětný výčet má povahu pouze demonstrativní, a je tak možné přihlížet i k jiným, zákonem neuvedeným plněním, ke kterým v pestrosti života běžně dochází. Vždy však musí být dodržen požadavek, že v důsledku dědicem poskytnutého plnění je pozůstalost ve větším rozsahu, resp. je hodnotnější, než kdyby dané plnění dědicem poskytnuto nebylo, příp. dědicem poskytnuté plnění má za následek, že alespoň nějaká pozůstalost existuje. Výše uvedené vyplývá ze skutečnosti, že výsledkem úspěšného uplatnění práva na vypořádání je větší dědický podíl na pozůstalosti. Jestliže by žádná pozůstalost k okamžiku smrti zůstavitele neexistovala, pak by nedávalo smysl domáhat se většího dědického podílu. Neboli větší podíl na ničem je stále nic a domáhat se ničeho postrádá smysl.

Příkladem může být třeba situace, kdy celou pozůstalost zůstavitele tvoří bytová jednotka, přičemž zůstavitel v období 10 let před svou smrtí si nebyl s to zajistit stravování. Jedna z jeho dcer pro něj zajišťovala pravidelně nákupy potravin a zároveň jej každý den navštívila a dle jeho přání mu připravila teplý oběd. Kdyby zůstavitel chtěl, aby mu danou službu poskytoval někdo cizí, pak by musel bytovou jednotku prodat a ze získaných finančních prostředků si hradit nájem cizího bytu a zároveň platit sociální službu ohledně zajištění nákupů a přípravy stravy. Jestliže by dcera danou činnost nevykonávala, pak by s největší pravděpodobností zůstavitel k okamžiku své smrti nezanechal žádnou pozů­stalost. Uvedená dcera má právo na vypořádání.

Za druhé, lze dovodit, že dědicem poskytnuté plnění se vždy poměřuje k plněním poskytnutým ostatními dědici. Jinými slovy řečeno, přihlíží se jen k tomu, co bylo poskytnuto navíc oproti ostatním. Jestliže by např. každý ze zákonných dědiců poskytl zůstaviteli mimořádné plnění v hodnotě jednoho milionu korun českých, pak by logicky nebyl důvod pro uplatňování práva na vypořádání, resp. by každý dědický podíl byl navýšen o milion korun českých, ale vzájemný poměr majetku, na který by dědici měli nárok, by zůstal neměnný. Pakliže by však uvedené plnění v hodnotě milionu korun českých poskytli jen někteří z dědiců, pak by uplatnění nároku na vypořádání dávalo smysl, protože by se jejich dědické podíly zvyšovaly na úkor právě dědiců, kteří nic zůstaviteli neposkytli.

Za třetí, Nejvyšší soud ČR judikoval ve vztahu k poskytnutému plnění následující podmínku: „Vedle započtení na dědický podíl podle § 1660 a 1661 o. z. náleží dědici také právo na modifikaci dědického podílu podle § 1693 odst. 3 o. z., jestliže poměry zůstavitele (zejména zdravotní stav) vyžadovaly péči jiné osoby o něho nebo o udržení či zvětšení jeho majetku.“[10]

Lapidárně by se daná podmínka dala parafrázovat tak, že zůstavitel poskytnuté plnění z objektivních důvodů potřeboval. Např. jeho zdravotní stav byl natolik vážný, že bylo nutné, aby o něj někdo pečoval, nebo jeho finanční situace byla natolik tísnivá, že měl potřebu někde hledat bydlení či nějak získat peníze na své živobytí. Tento právní názor, přesněji řečeno podmínku, která z něj vyplývá, považuji minimálně za velice spornou, a to z níže popsaných důvodů.

Občanský zákoník v textaci předmětného paragrafu danou podmínku výslovně nezmiňuje ani ji nenaznačuje. Pokud se např. zaměříme na obrat „staral se o zůstavitele delší dobu“, občanský zákoník nestanovuje, že by zůstavitel poskytnutou péči objektivně potřeboval. Jestliže se podíváme na úpravu vydědění, občanský zákoník výslovně v § 1646 odst. 1 písm. a) zmiňuje poskytnutí potřebné pomoci v nouzi. Takže bez jakýchkoli pochybností staví na jisto nutnost vykonané činnosti. Právní instituty vypořádání a vydědění jsou si podobné v tom, že ve vztahu ke stejnému jednání dědice vydědění stanovuje sankci za jeho neučinění (nekonání) a vypořádání může příp. pro stejné jednání (tentokrát učiněné) stanovovat odměnu. Nicméně okruhy jednání, na které se uvedené právní instituty vztahují, nejsou stejné. Pokud by měly být totožné, pak by je zákonodárce formuloval stejně, nebo alespoň velmi podobně.

Zároveň obrat „staral se o zůstavitele delší dobu“ nelze vykládat jako pojem „péče“ ve smyslu zákona o sociálních službách. Nárok na příspěvek na péči má osoba, která dle § 7 odst. 2 zákona o sociálních službách: „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti…“[11]

Míra závislosti je pak v § 8 zákona o sociálních službách rozdělena do čtyř stupňů označovaných římskými číslicemi (I. až IV.), přičemž každý stupeň je charakterizován počtem základních životních potřeb z § 9 zákona o sociálních službách, které posuzovaná osoba sama nezvládá. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že pojem „péče“ dle zákona o sociálních službách znamená péči nutnou či nezbytnou, tzn. tu, kterou osoba objektivně potřebuje. Pakliže by zákonodárce zamýšlel, aby pojem starat se o zůstavitele delší dobu byl vykládán stejně, pak by výslovně odkázal na právní úpravu péče dle zákona o sociálních službách.

Dále právní institut vypořádání bývá v právní doktríně označován za zrcadlový institut k započtení dle § 1658 a násl. o. z. Velmi zjednodušeně lze započtení charakterizovat tak, že se příslušnému dědici zmenší jeho dědický podíl o to, co od zůstavitele obdržel. Naopak právní institut vypořádání má za následek navýšení dědického podílu dědice o to, co zůstaviteli poskytl. V tomto ohledu jsou si zmíněné instituty velice podobné, když oba mají za následek modifikaci dědického podílu, a při jejich výkladu je možné částečně vycházet z jejich komparace. Občanský zákoník ohledně započtení podmínku, že dědic zůstavitelem poskytnuté majetkové plnění potřeboval, nestanoví, ani to není dovozeno soudní judikaturou. Stejným způsobem by dle mého názoru mělo být přistupováno k právnímu institutu vypořádání.

Co je tedy důležitější? Zda zůstavitel peníze či službu potřeboval, nebo zda je přijal? Osobně mám za to, že platí druhá z uvedených možností. Koneckonců např. závislost na jiné osobě, kdy zůstavitel není schopen si zajistit pravidelnou a kvalitní stravu, může být dána objektivním stavem, kdy mu v tom fyzická či psychická porucha brání (nemůže si stravu obstarat), ale také i subjektivním stavem, rozhodne se, že tak činit nebude (nechce si stravu obstarat). Např. matka pěti dětí, která jim dlouhá léta vařila, prala a celkově se o ně sama starala, se od určitého okamžiku rozhodne, že tyto činnosti již dělat nebude, a přikáže jedné z dcer, aby jí je poskytovala. Hranice mezi nemohoucností a nechtěním se u vyššího biologického věku člověka, nebo i po jistých úrazech, velmi rychle stírá.

Dále samozřejmě majetkový přínos z dědicem poskytnutého plnění nemůže být pro zůstavitele v libovolné výši. Jelikož uplatnění práva na vypořádání, resp. proces zjišťování existence a výše daného nároku, je velmi komplikovaný a časově náročný, občanský zákoník vylučuje z aplikace práva na vypořádání plnění, která bychom mohli označit za zanedbatelná či minimální. Domáhání se těchto plnění by nedávalo ekonomický smysl. Péče o zůstavitele tak slovy zákona musí probíhat delší dobu a ostatní majetková plnění musejí přispět značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku. Lze předpokládat, že v budoucnu bude judikatorně stanovena přibližná hranice plnění, od které se dědici budou mít možnost domáhat svého práva na vypořádání. Zda soudy zmíněnou hranici nastaví na 100 000 Kč nebo na jinou úroveň, bude pravděpodobně záviset na aktuální ekonomické situaci v České republice a životního úrovně jejích obyvatel. Zároveň předmětná hranice může pozitivně působit proti zneužívání institutu vypořádání s cílem uměle natáhnout délku pozůstalostního řízení či si zajistit lepší pozici při vyjednávání o dohodě o rozdělení pozůstalosti.

Osobně mám za to, že aby tvrdost zákonné podmínky stanovující minimální výši poskytnutého plnění byla alespoň částečně vykompenzována, občanský zákoník neurčuje za příjemce plnění výslovně jen a pouze zůstavitele. Důležité je, aby poskytnutá plnění měla vliv na zůstavitelem zanechanou pozůstalost. Lze si tak představit např. situaci, kdy syn zůstavitele na jeho výslovný příkaz a přání uhradí dluhy partnerky zůstavitele. Kdyby tak syn neučinil, zůstavitel by musel prodat část či veškerý svůj majetek a v konečném důsledku by jeho pozůstalost nebyla žádná nebo jen minimální. Samozřejmě v daném případě bude nutné prokázat, že plnění bylo poskytnuto na příkaz zůstavitele. Dalším příkladem muže být situace, kdy ve své domácnosti zůstavitelka nechává bydlet svá vnoučata, a dcera, která se o zůstavitelku dlouhodobě stará, se musí zároveň postarat i o její vnoučata, opět na příkaz či přání zůstavitelky. Nakupuje všem, vaří všem, pere všem, zařizuje na úřadech apod.[12]

Lze tedy uzavřít, že druhá podmínka pro vznik nároku na vypořádání je dána při poskytnutí či poskytování majetkového plnění zůstaviteli, resp. plnění, ze kterých má zůstavitel podstatný majetkový přínos, přičemž dané plnění musí být poskytnuto navíc ve srovnání s ostatními dědici a zůstavitel musí dané plnění převzít.

 

Podmínka třetí

 

Druhou podmínku koriguje podmínka třetí, kdy dochází k zohlednění jen těch plnění učiněných ve prospěch zůstavitele, za která dědic nebyl odměňován. Na první přečtení se může zdát, že tato podmínka je prosta výkladových problémů, opak je však pravda. Interpretace zmíněné podmínky hraje klíčovou roli a je s to podstatně ovlivnit, zda celý institut bude možné v praxi reálně uplatňovat, či se stane jen formální součástí právního řádu České republiky.

Ke třetí podmínce se váží následující otázky. Co může být danou odměnou, která vylučuje aplikaci právního institutu práva na vypořádání? Co konkrétně formulace spočívající v absenci odměny znamená? Jedná se jen o situace, kdy odměna nebyla vůbec žádná, takže se jednalo o čistě jednostranné plnění dědice vůči zůstaviteli? Nebo odměna sice poskytnuta byla, ale její výše je v určitém nepoměru k obvyklé ceně poskytnutého plnění? Např. za 10 hodin tvrdé práce mající povahu péče o zůstavitele byl dědic odměněn jedním teplým jídlem, které pro zůstavitele sám připravil a následně společně s ním jídlo snědl? Nebo v případě celoměsíční péče o zůstavitele byl dědic odměněn částí příspěvku na péči, resp. poskytl zůstaviteli péči v hodnotě 30 000 Kč a protiplnění ze strany zůstavitele mělo hodnotu 5 000 Kč. A pokud platí druhá zmíněná varianta, jak velký nepoměr mezi poskytnutým plněním dědice a protiplněním zůstavitele by vlastně měl být?

Alespoň částečně je možné při řešení vznesených otázek vycházet ze soudního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ve kterém se dočteme, že: „Nutno zdůraznit, že odměnou je přitom třeba rozumět nejen poskytnutí přiměřené finanční protihodnoty, ale i jiného majetkového zvýhodnění spočívajícího např. právě v tom, že dědic poté, co přispěl ke zvelebení nemovitosti zůstavitele, již nemusel vynakládat prostředky na vlastní bydlení v penězích. Pro úplnost, jak správně uvedl již odvolací soud, o. z. přímo nestanovuje ‚přiměřený poměr mezi hodnotou příspěvku na majetek zůstavitele a poskytovanou odměnou‘, a proto je třeba se zaměřit na samotnou ‚fakticitu‘ příspěvku. V projednávané věci tedy navíc nelze dovodit, že by příspěvky J. Š. na majetek (nemovitost) zůstavitele byly ve zjevném nepoměru k poskytované odměně…“[13]

Samotnou odměnu Nejvyšší soud ČR vykládá velice široce. Argumentaci pro daný přístup bych hledal v reciprocitě interpretace plnění poskytnutého dědicem zůstaviteli a případného protiplnění majícího povahu odměny. Jestliže je plnění od dědice vykládáno extenzivně, pak se rozumí samo sebou, že i k případné odměně bude přistupováno stejným způsobem. V každém případě však musí mít odměna majetkový charakter, např. dobrý pocit z péče o zůstavitele či jiné morální zadostiučinění se nepovažují za odměnu ve smyslu § 1693 odst. 3 o. z.

Kámen úrazu přichází ohledně druhého judikovaného poznatku, že odměna může být v nepoměru k dědicem poskytnutému plnění, ale nesmí být vůči němu ve zjevném nepoměru. Co je to zjevný nepoměr ve vztahu k právnímu institutu vypořádání? Pro srovnání, občanský zákoník na několika místech používá pojem hrubý nepoměr, k němuž je možné se v právní doktríně dočíst následující: „Když úprava neúměrného zkrácení ještě pojednávala o zkrácení přes polovinu, problém nevznikal. Jakmile se polovina v § 1793 NOZ nahradila týmž hlediskem, s jakým pracuje ustanovení o lichvě, bylo jasné, že oba pojmy nepůjde vyložit shodně. Z účelu obou institutů zřetelně vyplývá, že pro účely lichvy postačí (vzhledem ke kumulativnímu požadavku na zneužívající jednání lichváře) uvažovat o menším nepoměru, než jaký je nezbytný ke splnění předpokladů neúměrného zkrácení. Pracovně lze ve vztahu k lichvě hovořit o nepoměru ‚polohrubém‘ a jeho hranici spatřovat třeba již na úrovni 25% odchylky od pravé ceny (hodnoty) vzájemného plnění.“[14]

Shodně vyjádřené nepoměry nemusí znamenat totéž, výklad daného pojmu tak musí být navázán výhradně na právní institut vyrovnání. Zároveň slovo „zjevně“ zákon užívá pro vyjádření velice silné intenzity, např. u zdánlivosti právního jednání (§ 522 o. z.), absolutní neplatnosti (§ 588 o. z.), či odvolání daru (§ 2072 o. z.). Pakliže hrubý nepoměr bez zpřísňujících podmínek znamená zkrácení přibližně o polovinu, má Nejvyšší soud ČR užitím intenzivního pojmu zjevná nepřiměřenost na mysli nepoměr ještě větší? Jeví se to tak.

S takto vedeným výkladem bych byl osobně velmi opatrný, resp. mám opodstatněnou obavu, aby jednotlivé dílčí aspekty předmětného právního institutu nebyly vyloženy tak úzce, až by došlo k reálnému vyloučení možné aplikace daného institutu. Zákon u druhé podmínky stanovuje překážku podstatného plnění. K této podmínce Nejvyšší soud ČR přidává výkladem další dvě podmínky, a to že poskytnuté plnění musejí vyžadovat poměry zůstavitele a zároveň že odměna nemusí být adekvátní vůči poskytnutému plnění, resp. postačí, že není zjevně nepřiměřená. Každá z těchto tří podmínek už sama o sobě může mít zásadní vliv na použití daného institutu, ovšem jejich vzájemná kumulace může zcela vyloučit možnost institut aplikovat.

Souhlasím i s ohledem na komplikovanost prokazování daného nároku, že vypořádání by mělo být aplikováno jen v situaci, kdy dědic se podstatně zasloužil o pozůstalost, přičemž činnost ostatních byla zanedbatelná či nulová. Nicméně při zohlednění dobrých mravů a principu férovosti by odměna měla být vždy přiměřená a adekvátní, nikoli jen symbolická či částečná. Pokud by zákonodárce chtěl docílit posledně uvedeného, pak by textaci zákona formuloval ve stylu: za niž by dědic byl alespoň částečně odměňován. Nic takového však zákonná úprava neobsahuje.

Při uvážení principu zásluhovosti a férovosti by dle mého názoru plnění, za které nějaká odměna sice byla, ale nedosahovala obvyklé ceny poskytnutého plnění, měla být pomyslně rozdělena na dvě části. První část plnění by byla adekvátně pokryta odměnou a k této části by se tak zcela nepřihlíželo. Druhá část plnění by pak zůstala bez odměny a byla plně zohledněna v rámci institutu vypořádání. Jestliže pro ilustraci vyjdeme z příkladu poskytnuté péče v hodnotě 300 000 Kč a odměně spočívající v protiplnění ve výši 50 000 Kč, při aplikaci právního institutu vypořádání by se přihlíželo jen k plnění dědice ve výši 250 000 Kč, zbylá část by byla pokryta odměnou.

 

Smysl a účel institutu

 

Každý právní institut má svůj účel či smysl, který ospravedlňuje jeho existenci v rámci právního řádu a který zároveň slouží jako podklad pro nadstandardní metody výkladu právní normy. Jinak řečeno, objasní, proč právní institut existuje, a jako pomyslný kompas naznačí, jakým směrem by se měla ubírat jeho interpretace. Jaký je smysl a účel právního institutu vypořádání? Odpověď na tuto otázku je velice zajímavá především s ohledem na výše analyzované podmínky uplatnění práva na vypořádání. Zamýšlený smysl právního institutu popisuje důvodová zpráva těmito slovy: „Vychází se z toho, že tradiční rodina zpravidla již nežije společně, často ani ne v téže obci, takže zvláště v případě dlouhodobé nemoci, bezmocnosti nebo v jiných vážných situacích nezřídka poskytuje pomoc a podporu příbuznému ten, kdo je v místě, resp. ten, kdo je schopen a ochoten tomu obětovat čas, úsilí a výdaje. Pak není rozumný důvod, aby tomuto dědici nebylo přiznáno právo domáhat se úpravy výše svého dědického podílu v neprospěch těch dědiců, kteří zůstali nečinní.“[15]

Při konfrontaci citovaných slov s textací občanského zákoníku zjistíme, že § 1693 odst. 3 o. z. nespojuje právo uplatnit vypořádání jen s poskytnutou péčí dědice, kterou zůstavitel nutně potřebuje, nebo s úhradou zmíněné péče či s poskytnutím pomoci ve vážných situacích. Naopak zohledňuje zcela obecně péči o zůstavitele či jiná majetková plnění, která mají za následek, že nějaká pozůstalost po zůstaviteli vůbec zbyla, či její majetková hodnota je vyšší než hodnota, kterou by měla, kdyby k plnění od dědice vůbec nedošlo. Potenciál uplatnění institutu vypořádání je tak mnohem širší, než zákonodárce původně zamýšlel.

Samozřejmě že deklarovaný záměr zákonodárce lze použít jako historický výklad, dle kterého bychom daný institut vyložili velice restriktivně. Nicméně historický výklad je metodou nadstandardní s rolí pouze doplňkovou. Litera zákona má přednost před textací jeho důvodové zprávy. Pravidlo, které Nejvyšší soud ČR judikoval pro výklad závěti, lze beze zbytku aplikovat i na interpretaci textu zákona: „Současně však platí opakovaně v rozhodnutích dovolacího soudu vyslovovaný názor, že výklad právního úkonu (jednání) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji…“[16]

Je možné dovodit, že smyslem právního institutu vypořádání je zohlednit obecně majetková plnění dědice učiněná v souladu s podmínkami dle občanského zákoníku, z nichž má zůstavitel majetkový prospěch a která dědic učinil navíc oproti ostatním. Tento dědic se více zasloužil o hodnotu majetku pozůstalosti, a proto má nárok na větší dědický podíl, než je ten stanovený v konkrétní dědické třídě.

 

Procesněprávní souvislosti

 

V řadě otázek týkajících se právního institutu vypořádání bychom mohli označit českou právní doktrínu za velice různorodou a pestrou. Pozoruhodné však je, že ohledně způsobu uplatnění a posuzování daného institutu panuje mezi odborníky nevídaná názorová jednota. Např. k otázce, kde se má řešit, zda dědic skutečně má nárok na vypořádání či nikoli, L. Drápal uvádí, že: „Dojde-li mezi dědici k neshodě o to, zda má dědic právo na požadované vypořádání, může ji soud řešit jen v rámci řízení o pozůstalosti. Spor o vypořádání podle § 1693 odst. 3 nelze uplatnit žalobou v občanském soudním řízení.“[17]

Odůvodnění předloženého právního názoru dále vysvětluje již zesnulý A. Thöndel: „Dědici nebo dědicům kterékoli dědické třídy zákon přiznává právo na mimořádné zvýšení dědického podílu za podmínek upravených v § 1693 odst. 3. Ostatní dědici mohou o zohlednění péče o zůstavitele v podobě zvýšení dědického podílu uzavřít dohodu. V případě neshody mezi dědici rozhodne o velikosti podílu takového dědice na jeho návrh pozůstalostní soud podle § 185 odst. 3 písm. a) z. ř. s. V daném případě se v podstatě jedná o spor o velikosti dědického podílu a nikoli o spor o dědické právo. Není proto možné postupovat podle § 1672 a § 1673 obč. zák. ani podle § 168 a § 170 z. ř. s.“[18]

A nakonec soulad panuje i ohledně názoru, že právní institut vypořádání by s ohledem na svůj charakter měl být spíše řešen před sporným soudem. Za všechny např. J. Bucharová píše, že: „Myslím si, že takovéto řešení by dědice více motivovalo k nalezení smírného řešení, jelikož neshody před soudním komisařem jsou pro mnoho účastníků schůdnější a méně odstrašující než zahájení sporného řízení žalobou jednoho z nich. A pokud by již k zahájení sporného řízení skutečně došlo, bylo by to zejména proto, že spor mezi účastníky je těžko řešitelný, bude pravděpodobně vyžadovat rozsáhlé dokazování a půjde tak dle mého názoru lépe rozhodnout prostředky sporného řízení než v rámci řízení nesporného, které k tomu není v takové míře zařízeno.“[19]

V čem je konkrétně možné spatřovat nevhodnost posuzování nároku na vypořádání v pozůstalostním, přesněji řečeno nesporném, řízení? Pro příklad zmíním následující skutečnosti:

Obecné vymezení

V rámci sporného řízení se zpravidla řeší konflikty mezi stranami soudního řízení, z tohoto předpokladu vychází i definice účastníků sporného řízení, kterými jsou žalobce a žalovaný, viz § 90 o. s. ř. Naproti tomu nesporná řízení mají za úkol upravit poměry účastníků, i tato skutečnost je reflektována ve vymezení účastníků, viz § 6 z. ř. s. Uplatnění právního institutu vypořádání svou podstatou spíše zapadá do první z uvedených kategorií, kdy jeden z dědiců se domáhá toho, aby jeho dědický podíl byl navýšen o konkrétní finanční částku (o právo na vypořádání), a to na úkor ostatních zákonných dědiců. Jedná se tak o spor mezi dědicem uplatňujícím dané právo a dědici, kteří tímto budou majetkově dotčeni či poškozeni.

Projednací x vyšetřovací zásada

Sporné řízení je ovládáno odvětvovým principem nazývaným zásada projednací, tzn. že soud projedná jen to, co mu účastníci předloží. Ti mají povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a označovat důkazní prostředky, které dokládají tvrzené skutečnosti. Laicky řečeno, mají povinnost soud o své pravdě přesvědčit, protože to, co není před soudem prokázáno, se nestalo, resp. nemá vliv na konečné rozhodnutí (idem est non esse aut non probari). Povinnosti tvrzení a důkazní jsou doplněny o tzv. břemena, která znamenají, že nesplnění daných povinností má za následek neúspěch ve věci. Naproti tomu nesporné řízení se vyznačuje zásadou vyšetřovací, kdy soud nese odpovědnost za objasnění skutkového stavu (§ 20 odst. 1 z. ř. s.) a sám je povinen aktivně vyhledávat důkazní prostředky. Povinnosti tvrzení a důkazní jsou zde pro účastníky sice zachovány, ale nejsou již zatíženy břemeny. I v tomto ohledu nárok na vypořádání spíše představuje individuální nárok na plnění, který by měl být uplatňován ve sporném řízení, a tedy i zatížen břemeny tvrzení a dokazování, než nárok, na kterém je veřejný zájem, a proto soud nese odpovědnost za jeho prokázání. K uvedenému je vhodné doplnit slova K. Svobody, když uvádí, že: „I v rámci zvláštních řízení soud naplňuje poučovací povinnost podle § 118a OSŘ, informuje účastníky o tom, že by za stávající důkazní situace mohl rozhodnout nikoli podle jejich představ, aby ji poskytl prostor pro reakci jak tvrzeními, tak případnými návrhy na doplnění dokazování.“[20]

Koncentrace řízení a jednotnost řízení

Ve sporném řízení je stanoven časový limit, v rámci kterého jsou účastníci povinni splnit své povinnosti tvrzení a důkazní, viz § 118b o. s. ř. Časová limitace slouží jako obrana před úmyslným protahováním soudního řízení. Účastníku nestačí pouze řádně tvrdit rozhodné skutečnosti a označit příslušné důkazní prostředky, ale musí tak i učinit včas. Opačně v nesporném řízení je účastník oprávněn tvrdit rozhodné skutečnosti a označovat důkazní prostředky až do vydání nebo vyhlášení rozhodnutí, viz § 20 odst. 2 z. ř. s. Z tohoto důvodu může v případě pozvolného dávkování informací ze strany dědiců ze zákona docházet ke značným časovým průtahům soudního řízení. Uvedené může být doplněno o nutnost opětovného provádění důkazních prostředků, např. výslechy účastníků s cílem konfrontovat je s nově zjištěnými okolnostmi, čímž bude docházet k neúměrnému navyšování nákladů soudního řízení.

Vázanost petitem

Sporné a nesporné řízení se dále odlišují tím, zda je soud povinen přisoudit jen to, co bylo účastníkem požadováno. Dle § 153 odst. 2 o. s. ř. je soud zásadně vázán tím, co bylo účastníky navrhováno, a více nebo něco jiného přisoudit nesmí. Naproti tomu § 26 z. ř. s. umožňuje návrh účastníka překročit. Jestliže se tak o právu na vypořádání rozhoduje v pozůstalostním řízení a zákonný dědic požaduje vypořádání ve výši 100 000 Kč, soud může přiznat i vypořádání ve vyšší částce. Mnohem zajímavější však je, že z nezávaznosti soudu návrhem účastníka se dovozuje, že v návrhu nemusí být nárok účastníka vyčíslen. Plně postačí, že bude zřejmé, o co účastníkovi jde. Za této konstelace jsou notáři povinni jednotlivé nároky sami vyčíslovat.[21]

Ostatní

Kromě výše uvedených skutečností se pro rozhodování o nároku na vypořádání bytostně nehodí již jen telegraficky zmíněné tyto rysy nesporného řízení. Ustanovení § 17 z. ř. s. vylučuje možnost použití tzv. přípravného jednání, na kterém by soud společně s účastníky vyjasnili, které skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, resp. které mají být předmětem dokazování. Tento institut by bylo velice vhodné použít zejména v případech nutnosti rozsáhlého dokazování, např. pokud by se prokazovala péče o zůstavitele trvající řadu let. Dále § 128 z. ř. s. umožňuje přiznat náhradu nákladů účastníku jen v omezených případech. A nakonec § 14 odst. 4 notářského tarifu nedostatečně umožňuje navýšení odměny notáře za úkony v řízení o pozůstalosti, a to především v těch řízeních, kdy bude probíhat velké množství ústních jednání a rozsáhlé a komplikované dokazování. Posledně uvedený aspekt může ještě dále nabýt na důležitosti, jestliže se uplatňování nároku na vypořádání stane častějším jevem.

Po zvážení a přihlédnutí ke všem těmto skutečnostem si kladu otázku, zda opravdu není možné současnou právní úpravu vyložit tak, aby existence a výše nároku na vypořádání byla posuzována ve sporném řízení. Jinými slovy, jestliže bychom chtěli výše nastíněnou názorovou hegemonii přece jen alespoň dílčím způsobem narušit, jaké právní argumenty by bylo možné předložit?

Zákon o zvláštních řízeních soudních se o právu na vypořádání zmiňuje pouze na jediném místě, a to konkrétně v § 185 odst. 3 písm. a), ve kterém stanoví: „V rozhodnutí o dědictví soud dále rozhodne o návrhu dědice ze zákonné dědické posloupnosti na vypořádání podle § 1603 odst. 3 občanského zákoníku, …“[22]

Co znamená použitá formulace „rozhodne o návrhu“? Jedná se o rozhodnutí, zda vznesený nárok existuje či nikoli? A pokud je oprávněný, tak v jaké výši a jakým způsobem bude vypořádán? To znamená, jak se zvětší dědický podíl zákonného dědice, který nárok uplatňuje, a zároveň jak dědické podíly ostatních dědiců budou poníženy? Nebo se má na mysli pouze zohlednění nároku při potvrzení dědictví dle dědických podílů ze zákona, přičemž existenci a výši nároku přezkoumává sporný soud? Odpověď na tuto otázku bude záviset na výkladu § 1672 a 1673 o. z. a § 168 až 170 z. ř. s., resp. zda se bude jednat o spor o dědické právo.

Občanský zákoník v § 1672 hovoří o situaci, kdy právo na dědictví uplatňuje více osob a vzájemně si odporují. Ustanovení § 168 z. ř. s. uvedené zpřesňuje a spor o dědické právo výslovně definuje jako situaci, při níž všechna dědická práva nemohou vedle sebe obstát. Formulace sporu o dědické právo doznala s rekodifikací značné proměny, pro připomenutí § 175k odst. 1 o. s. ř. zněl do 31. 12. 2013 takto: „Jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.“[23]

Ačkoli textace zákona se změnila, výklad daného ustanovení zůstal stejný a subsumuje pod spor o dědické právo situace, ve kterých je sporná existence dědického práva, resp. jeho původ v některém z dědických titulů. A jestliže je daný spor veden ohledně skutkových okolností, pak je nutné odkázat konkrétního dědice k podání žaloby ke spornému soudu.

Na rozdíl od předcházející právní úpravy ta současná však výslovně definuje pojem dědické právo, a to v § 1475 odst. 1 o. z. jako právo na pozůstalost nebo poměrný podíl z ní. Podíl z pozůstalosti není nic jiného než dědický podíl, který může být kvantifikován konkrétními majetkovými hodnotami, na něž má daný dědic nárok, nebo může být vyjádřen zlomkem, procentem, desetinným číslem, čímž je popsána hodnota majetku, na který má dědic nárok, ve vztahu k hodnotě celkového majetku z pozůstalosti. Pojem dědický podíl, resp. jeho výše, je tak jediným zákonným definičním znakem pojmu dědické právo.

Považuji tak za více než vhodné vztahovat spor o dědické právo nikoli jen a pouze na jeho existenci, resp. zda dědické právo je, ale také i na jeho kvalitu či povahu, tzn. jaké dědické právo je. V rámci jedné pozůstalosti je odlišné dědické právo na polovinu pozůstalosti od dědického práva na polovinu pozůstalosti, se kterým je spojeno právo na vypořádání a které tak v konečném důsledku bude znamenat dědické právo na tři čtvrtiny pozůstalosti, a to je jiné než dědické právo na polovinu pozůstalosti, které je zatíženo právem na vypořádání jiného dědice a které tak v konečném důsledku znamená dědické právo na jednu čtvrtinu pozůstalosti.

Zároveň jestliže vedle sebe postavíme dědické právo na polovinu pozůstalosti s dědickým právem na polovinu pozůstalosti, se kterým je spojeno právo na vypořádání a které tak znamená právo na tři čtvrtiny pozůstalosti, úplně přesně se dostáváme pod textaci § 168 z. ř. s. Pozůstalost se zásadně nabývá[24] (a rozpadá se na jednotlivá dědictví) zpětně ke dni smrti zůstavitele, a tedy nemůže narůst na 125 % tak, aby dědické právo na polovinu pozůstalosti a dědické právo na tři čtvrtiny pozůstalosti mohla vedle sebe slovy zákona obstát.

Spor o vypořádání nemusí mít vliv pouze na dědický podíl, tzn. povahu či kvalitu dědického práva, ale v extrémních situacích může přímo vylučovat jeho existenci. Co když bude nárok na vypořádání tak vysoký, že zároveň absorbuje a vynuluje zákonné podíly ostatní? Aby dědické právo mohlo existovat, musí mít subjekt daného práva nárok alespoň na část pozůstalosti. Jestliže se jeho dědický podíl v důsledku vypořádání sníží na nulu, pak mu zanikne i samotné dědické právo, resp. se projeví, že žádné dědické právo daná osoba neměla.[25] V těchto případech se bude jednat o spor nejen o povahu dědického práva, ale zároveň i jeho existenci.

Nevyjasněnou otázkou pak zůstává, jak se právní institut vypořádání bude v nastíněné situaci chovat ve vazbě na povinný díl. Bude možné nepominutelným dědicům snížit dědický podíl jen do výše hodnoty povinného dílu, nebo i oni přijdou zcela o své dědické právo a zůstane jim jen pohledávka vůči všem dědicům? Uvidíme, kam se v tomto ohledu posune soudní judikatura a právní doktrína.

Osobně mám za to, že dědic uplatňující právo na vypořádání by v případě sporu majícího základ ve skutkové rovině měl být se svým nárokem odkázán k podání žaloby k soudu z důvodu sporu o dědické právo. Konkrétně by se daný dědic domáhal stanovení, že je dědicem zůstavitele dle intestátní posloupnosti s nárokem na polovinu pozů­stalosti modifikovaným o nárok na vypořádání ve výši XY korun českých. Po vyřešení daného sporu by měla být dědicům dána možnost, aby takto zjištěný nárok dobrovolně a v libovolné výši zohlednili např. v dohodě o rozdělení pozůstalosti. Jestliže nabízenou možnost nevyužijí, pak nezbude než jim potvrdit nabytí dědictví dle dědických podílů ze zákona modifikovaných soudem přiznaným nárokem na vypořádání.

Klíčové je, že nárok na vypořádání se nedotýká jen skutečnosti, jaký majetek v konkrétním případě dědic nabude (dědictví), ale hlavně na jaký majetek má dle svého dědického práva nárok (dědický podíl).

Chápu, že naposledy uvedený právní názor je oproti ostatním publikovaným názorům velmi odlišný[26] a s velkou pravděpodobností se v mainstreamu neprosadí, nicméně i tak jeho vyjádření považuji za přínosné. Právní názory nejsou kvalitní jen tím, kolika argumenty jsou podloženy, ale také tím, kolik protiargumentů a protinázorů dokáží vyvrátit. Tím jsou mj. definovány i vyspělé právní kultury, mezi které České republika již řadu let náleží.

Pro úplnost je v souvislosti s posuzováním nároku na vypořádání nezbytné zmínit i společné právo Evropské unie, a to zejména právní názor Soudního dvora Evropské unie, který uzavírá, že: „Pokud jde zapáté o pravomoc notáře podle § 185 odst. 3 písm. a) téhož zákona, tj. v rozhodnutí o dědictví rozhodnout o návrhu na vypořádání podaném na základě § 1693 odst. 3 občanského zákoníku dědice, který se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž byl za to odměňován, notář o tomto návrhu rozhoduje – jak v podstatě tvrdí Komise, aniž to Česká republika popírá – na základě skutečností, které jsou mezi dědici nesporné.“[27]

Dle citovaného právního názoru notář o vypořádání rozhoduje výlučně v situaci, kdy je spor veden v právní rovině, tzn. skutkové okolnosti jsou mezi dědici nesporné. Logicky však musí existovat i postup v případě skutkového sporu, a protože je notář dle zmíněného názoru z posuzování takového nároku vyloučen na základě logického výkladu, resp. analogie zákona (per analogiam legis), by se na danou situaci použila právní úprava sporu o dědické právo. I evropské právo tak může sloužit jako argument pro odkazování dědice ke spornému soudu.

 

Závěr

 

Interpretace právní normy je proces sofistikovaný, intelektuálně náročný a s ohledem na následky i velice odpovědný. Všechny tři zmíněné přívlastky platí v exponenciální míře u nových právních institutů, tzn. tam, kde není možné vycházet z historické zkušenosti aplikace téhož či podobného pravidla. Samozřejmě můžeme nahlédnout do právních řádů, ve kterých pro nás nový právní institut již nějakou dobu používají, a zejména do těch, které se staly inspiračním zdrojem pro naši právní úpravu. Problém však je, že každý právní řád je jedinečný, a tedy i odlišný od těch ostatních. Migrující právní institut, i navzdory jeho doslovnému převzetí, se v soukolí odlišných právních institutů bude zákonitě chovat jinak než v právním řádu svého původu. Význam komparativní metody výkladu nelze glorifikovat ani přeceňovat.

Jelikož je objektivní právo jako soubor právních norem produktem lidské činnosti, jeho základním cílem je naplňovat potřeby lidí. Osobně mám za to, že tento cíl může naplnit pouze výklad, který umožní interpretované pravidlo reálně používat, a to nikoli jen výjimečně, ale ve velkých číslech. Naopak právní výklad zužující skutkové okolnosti, které by se pod hypotézu vykládaného pravidla daly podřadit, až do té míry, že se předmětné pravidlo stane nepoužitelné, má totožné následky se zrušením vykládaného pravidla. Tímto způsobem vyložené právní pravidlo sice zůstane formálně součástí právního řádu, avšak svůj účel naplňovat nebude. Stane se zbytnou součástí právního řádu.

Povinnost vyložit pravidlo tak, aby bylo prakticky použitelné (a zároveň ve velkých číslech), není nikde výslovně stanovena, nicméně ji je možné dovodit výkladem. V České republice jsou oprávněny rušit právní normy jen Parlament České republiky a Ústavní soud České republiky. Pokud je daná pravomoc svěřena výhradně dvěma uvedeným orgánům, pak zároveň všechny ostatní orgány a osoby aplikující právo tuto pravomoc mají zapovězenu. Dále je třeba zmínit Justiniánovu zásadu,[28] že pokud je něco zakázáno, pak vše, čím by toho mohlo být dosaženo, je zakázáno také. Jestliže ji aplikujeme na obecný zákaz rušit právní normy, pak jasně vyplývá, že orgánům a osobám aplikujícím právo je zapovězeno právní normy interpretovat tak restriktivně, až by byla vyloučena jejich reálná aplikace.

Právní institut vypořádání je pro nás ryze nový a neprobádaný. Zasahovat do jeho zákonné textace by v současné době nebylo vhodné, protože ještě nemáme dostatek zkušeností s jeho aplikací a ani zdaleka se neobjevily všechny nedostatky a nesnáze, které daný institut může způsobovat. Rozumnější by bylo zaměřit pozornost na jeho výklad. Zamyslet se nad tím, jaký přínos může právo na vypořádání mít, a v tomto ohledu jej vyložit. Zákonodárce již svou úlohu naplnil přijetím textace daného právního institutu, nyní je řada na nás, vykladačích práva, abychom mu našli důstojné místo v právním řádu a umožnili mu bez problémů fungovat.

 

 

Seznam použitých zkratek

 

notářský tarif        
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů

 

občanský soudní řád                     
zákon č. 99/1963 Sb., ob

Zpět