Problematika reprezentace a nepominutelní dědicové (ke smyslu, původu a výkladu § 1643 OZ)

doc. JUDr. Ondřej Horák, Ph.D.

Příspěvek řeší problematiku reprezentace v právu povinného dílu se zvláštním důrazem na otázku, zda a případně jak se liší právní postavení nezletilých nepominutelných dědiců podle příbuzenských stupňů, resp. kolik činí povinný díl v případě dětí zůstavitele a kolik u jeho vzdálenějších potomků. Autor se snaží o nalezení kompromisu nejen mezi současnými přístupy preferujícími pořizovací volnost nebo rodinnou solidaritu, ale také mezi tradiční teorií reprezentace a současnou úpravou povinného dílu, která navazuje na meziválečné osnovy i občanský zákoník z roku 1964. 

I. Úvod

V tomto příspěvku se pokusím reagovat zejména na rozdílná řešení, která ke sledovanému tématu představili Adam Talanda a Ondřej Drachovský. Generačně jde o vrstevníky, patří k nejvíce publikujícím autorům v Ad Notam a pohybují se jak v akademické sféře (Olomouc, Praha), tak v praxi (soudnictví, notářství).

Zatímco A. Talanda ve své disertační práci (obhájené v roce 2019 a v upravené podobě publikované v roce 2021) důsledně navazuje na česko-rakouskou literaturu, která rozlišuje formální a materiální reprezentaci, O. Drachovský na to ve svém článku kriticky reaguje a přináší odlišný přístup akcentující zůstavitelovu pořizovací autonomii.[1] Zajímavé srovnání ještě podtrhuje skutečnost, že A. Talanda chtěl původně svoji disertaci psát právě o pořizovací volnosti. Současně je nutné zdůraznit, že v domácí komentářové literatuře existují názory, které ještě více omezují ochranu nepominutelných dědiců, většinou však nejsou argumentačně zdůvodněné.[2]

Na následujících stránkách je představen přístup postavený na hledisku „zvýhodnění“, což ve svém důsledku přináší „kompromis“ mezi řešeními výše uvedených autorů.[3]

II. Zásada reprezentace, dědické právo a povinný díl

Zásada reprezentace, podle níž je provázáno právní postavení potomků a předků, se promítá do celého dědického práva. Nejde pouze o pravidla nástupnictví potomků namísto nedědících předků (reprezentační právo, reprezentace v užším smyslu), ale také o pravidla zohledňující příbuzenské vazby, resp. rodinné větve (projevy zásady reprezentace, reprezentace v širším smyslu). Většinou je nabytí určitého práva potomků závislé na jeho nezískání předky, v některých případech to však může být naopak (srov. § 1647 a 1665 OZ).

Reprezentační právo se uplatňuje jak v zákonné posloupnosti, kde je nejtypičtější,[4] tak v posloupnosti podle pořízení pro případ smrti[5] a nástupnictví do práva povinného dílu, kterému se budu věnovat podrobněji.

Zásada reprezentace se však odráží v řadě dalších ustanovení dědického práva, např. v § 1503 (dědicové jako jedna osoba), § 1511 (zánik náhradnictví), § 1518 (zánik svěřenského nástupnictví), § 1618 (odkaz dětem a příbuzným), § 1645 (omezení povinného dílu), § 1647 (vydědění v dobrém úmyslu), § 1661 odst. 2 (započtení daru předkovi) či § 1665 (právo na nutnou výživu), kdy se potomek chápe jako představitel či část celé větve. V pozadí stojí propojení principů autonomie vůle i rodinné solidarity, resp. názor zákonodárce, jaká by mohla být vůle zůstavitele s ohledem na princip rodinné solidarity.

Platná úprava považuje dědické právo a právo na povinný díl sice za provázaná, přesto samostatná oprávnění, a zásadně rozlišuje mezi dědickou posloupností a povinným dílem (viz § 1484 odst. 1, § 1485 odst. 1 či § 1490 odst. 1 OZ). To umožňuje větší uplatnění autonomie vůle zůstavitele i nepominutelných dědiců, současně však přináší některé interpretační obtíže, zejména u postavení potomků nedědících potomků v případě odmítnutí s výhradou povinného dílu (podle § 1485 odst. 1) a v případě vydědění (podle § 1646 odst. 3).

III. Smysl, inspirační zdroje, komparace

V § 1643 OZ se uvádí: (1) „Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci.“ (2) „Je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.“

Smyslem ustanovení je vymezit okruh nepominutelných dědiců se zohledněním zásady reprezentace a dále různou míru ochrany podle jejich ne/zletilosti.

Povinný díl sice není podmíněný potřebami oprávněných osob, v případě rozlišování zletilých a nezletilých potomků však vystupuje do popředí jeho zabezpečovací funkce. Dalším účelem však je také zvýhodnění nezletilých potomků před zletilými jako forma „kompenzace“ pozornosti a péče rodičů/předků, čímž se naplňuje jeho vyrovnávací funkce.

Současná úprava zakotvuje (obdobně jako OZ 1964) právo na povinný díl pouze pro potomky, přičemž výše jejich povinného dílu se různí podle toho, zda jsou ještě nezletilí nebo již dosáhli zletilosti. Toto dělení u nás bylo poprvé zakotveno v OZ 1950 pod zřejmým vlivem sovětského práva,[6] ovšem došlo k tomu až v závěru rekodifikačních prací a konkrétní okolnosti této změny zatím nejsou blíže osvětleny.[7]

Uvedené rozlišování však má také zřetelný přirozenoprávní rozměr, přičemž bylo obsaženo již v Martiniho osnově (1796),[8] která byla přijata jako Haličský občanský zákoník (1797)[9] a stala se východiskem závěrečné etapy česko-rakouské kodifikace občanského práva.[10] Při finalizaci ABGB však byly rozdílné výše povinných dílů sjednoceny podle povinného dílu nezletilých, resp. povinný díl zletilých byl zvýšen z ¼ na ½ jejich dědického podílu.[11]

Podle § 479 OZ 1964 náležel nezletilým potomkům celý dědický podíl ze zákona, zletilým původně ¾, po velké novele z roku 1991 ½ dědického podílu; podle současné úpravy se má nezletilým dostat ¾, zletilým ¼ zákonného dědického podílu (v původní osnově OZ z roku 2005 to byla u zletilých ½, v osnově OZ z roku 2007 pak ⅓ dědického podílu).

Po vzoru tradičních úprav (včetně meziválečných osnov) byl navrhován také povinný díl pro předky (dosud např. v Německu, Švýcarsku, Polsku či Maďarsku; do roku 2006 ve Francii, do roku 2016 v Rakousku), to se však nepodařilo prosadit (ještě podle § 551 OZ 1950 měli předci v nouzi nárok na ¾ zákonného podílu).

V OZ nebyl zakotven ani povinný díl manželů, což má v česko-rakouském prostoru dlouhou tradici. O této otázce se diskutovalo na počátku 19. století (při finalizaci ABGB), na počátku 20. století (při přípravě novel ABGB), ve 20. letech 20. století (v souvislosti s meziválečnou rekodifikací), přičemž vždy převážily hlasy proti povinnému dílu. Povinný díl manžela neupravily ani občanské zákoníky socialistické éry, posílení pozice manžela však bylo řešeno novou úpravou manželského majetkového práva. V současném OZ k tomu přistoupilo právo pozůstalého manžela na zaopatření (§ 1666 a 1667).[12]

Maďarské a polské právo přiznává právo na povinný díl (kötelesrész, zachowek) kromě potomků také manželovi a rodičům zůstavitele, přičemž jsou při určení jeho výše zohledňovány také sociální aspekty. Podle maďarského HCC 1959 (§ 661 a 665) náležela nepominutelným dědicům ½ zákonného podílu, podle HCC 2013 (§ 7:75 a 7:82) to je ⅓ zákonného podílu (povinný díl manžela však může být omezen). Podle polského KC 1964 (Art. 991) náleží nezletilým a těm, kteří jsou trvale neschopni pracovat, ⅔ dědického podílu, v ostatních případech ½ dědického podílu.

Jak je z uvedeného přehledu středoevropských úprav patrné, jsou komparativní přístupy v této otázce jen omezeně využitelné, protože různou výši povinného dílu pro zletilé a nezletilé dnes upravuje pouze polské právo. Tamější literatura sice pojem reprezentace až na výjimky neužívá,[13] nepodařilo se však objevit práce, které by rozlišovaly výši povinného dílu podle toho, zda se jedná o nezletilé děti nebo o vzdálenější nezletilé potomky zůstavitele.[14]

U komparace je však důležité ještě jednou připomenout, že při finalizaci ABGB bylo upuštěno od rozlišování výše povinného dílu potomků podle jejich (ne)zletilosti a povinný díl zletilých se zvýšil na úroveň povinného dílu nezletilých, resp. se otázka výše povinného dílu potomků řešila přímo ex lege omezením pořizovací volnosti zůstavitele.

IV. Nepominutelní dědicové a právo reprezentace

1. Zletilí a nezletilí nepominutelní dědicové

Zakotvená podoba rozdílné výše povinného dílu pro zletilé a nezletilé nepominutelné dědice je v literatuře kritizovaná, přičemž se výkladové problémy objevují zejména v případě nástupnictví nezletilých potomků do povinného dílu nedědícího potomka neboli u problematiky reprezentace v rámci povinného dílu.

Kritérium (ne)zletilosti je sice jednoduše aplikovatelné, ale přináší (neodůvodněnou) nerovnost mezi potomky, která je dnes ještě umocněna tím, že OZ důsledně rozlišuje mezi zletilostí a svéprávností (zletilost se nabývá pouze dovršením 18. roku, před dosažením tohoto věku se plné svéprávnosti nabývá uzavřením manželství a nově také přiznáním svéprávnosti podle § 37, OZ 1964 však možnost emancipace neznal a uzavřením manželství se nabývala zletilost).

Podle M. Šešiny a K. Wawerky „povinný díl ve výši tří čtvrtin zákonného dědického podílu by měl být vztažen jen na nezletilého nepominutelného dědice, který nenabyl plné svéprávnosti“ a „plně svéprávný, byť ještě nezletilý, má stejné postavení jako zletilý dědic“.[15] Podle našeho názoru (stejně Svoboda[16]) však není možné takovou teleologickou redukcí, která by sblížila současnou a minulou úpravu, dotvářet právo, protože kromě hmotného zabezpečení plní povinný díl také další funkce. Navíc by při takovém přístupu nebyla zohledněna situace potomků, kteří jsou již zletilí, ale ještě nejsou plně svéprávní, tedy kategorie osob, u které by dotváření práva bylo z hlediska zabezpečovací funkce lépe zdůvodnitelné a také více potřebné.

De lege ferenda se domnívám, že by větší povinný díl neměl být formálně vázán na věk, ale spíše na vyživovací povinnost rodičů/předků, resp. na schopnost se sám živit (k posouzení souběhu invalidního důchodu a výživného u dítěte s těžkým zdravotním postižením srov. nález I. ÚS 2306/12),[17] nebo alespoň na plnou svéprávnost, jak navrhuje I. Vankátová.[18]

2. Potomci dětí zůstavitele

Ustanovení § 1643 odst. 1 OZ zakotvuje obecnou úpravu reprezentace v právu povinného dílu, resp. nástupnictví potomků nedědícího potomka do povinného dílu, zvláštní úprava je obsažena zejména v § 1484 OZ (zřeknutí se dědického práva) a § 1490 OZ (vzdání se dědictví).

Potomci dětí zůstavitele se stávají nepominutelnými dědici, pokud jejich předci „nedědí“. Obdobně jako v § 1635 odst. 2 OZ, který je obecnou úpravou reprezentačního práva, se nerozlišuje, z jakého důvodu nepominutelní dědicové nedědí:

a) zemřeli před zůstavitelem nebo současně s ním (§ 1479 OZ), nebo

b) stále žijí, ale nenabývají dědictví

ba) ze zákona (jsou dědicky nezpůsobilí podle § 1484 OZ, nebo jde o dědice, kteří neuplatnili dědické právo podle § 1671 OZ);

bb) na základě smlouvy (zřekli se dědického práva podle § 1481 OZ);

bc) z vlastní vůle (odmítli podle § 1485 OZ);

bd) z vůle zůstavitele (byli vyděděni podle § 1646 a násl. OZ).

Předně je důležité zdůraznit, že je v literatuře nesporné, že se osoby jedné větve vzájemně vylučují a že nemůže mít právo na povinný díl současně bližší i vzdálenější potomek. Protože nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl, zdálo by se být v § 1643 odst. 1 OZ místo „nedědí-li“ přiléhavější spojení „nemá právo na povinný díl“ nebo „nenabývá-li práva na povinný díl“, resp. výslovně upravit nástupnictví do povinného dílu (např. při odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu podle § 1485 odst. 1 OZ dítě zůstavitele nedědí, ale jeho potomci se nestávají nepominutelnými dědici).[19] Ovšem ani v případě, kdy dítě nenabývá právo na povinný díl, nezískávají jeho potomci automaticky postavení nepominutelných dědiců (např. v případě zřeknutí se práva na povinný díl podle § 1484 odst. 1 OZ).

Pojmem „nedědí-li“ (i) je vyslovena zásada, kterou speciální úpravy modifikují (např. u zmiňovaného odmítnutí dědictví podle § 1485 odst. 1 OZ), (ii) je zdůrazněna provázanost s reprezentačním právem v zákonné dědické posloupnosti (§ 1635 odst. 2 OZ), a (iii) je dáno lepší východisko pro řešení některých speciálních případů reprezentace (zvl. v případě dědice, který neuplatnil své právo podle § 1671).

3. Právo reprezentace a povinný díl

Problematika reprezentace neboli nástupnictví potomků na místo nedědících předků se v případě práva povinného dílu vyznačuje některými specifiky. Česko-rakouská literatura (zvl. Tilsch, Rouček, Eccher, Kralik, Welser, v naší současné literatuře Plašil, Svoboda či Talanda) tradičně rozlišuje formální a materiální reprezentaci, kdy u materiální reprezentace je právo potomků zcela odvozeno od práva předků (vlastní reprezentace), zatímco u formální reprezentace není odvozeno, resp. je odvozeno pouze částečně (potomek sice nastupuje na místo předka, ale na základě vlastního práva).[20] Důsledně toto dělení uplatňuje A. Talanda, který všem nezletilým potomkům zásadně přiznává povinný díl ve výši ¾ dědického podílu,[21] kriticky se vůči tomu vymezuje a odlišný přístup (s akcentem na zůstavitelovu pořizovací autonomii) nověji přináší O. Drachovský, který naopak přiznává vzdálenějším nezletilým potomkům povinný díl ve výši ¼ dědického podílu.[22]

Pro potřeby rakouského či německého práva, která u potomků neupravují různé výše povinného dílu, je dělení na formální a materiální reprezentaci plně dostačující, v českém právu (povinného dílu), které přiznává nezletilým nepominutelným dědicům větší povinný díl, je však nutné vymezit tři kategorie reprezentace (1. odvozenou neboli materiální, 2. částečně odvozenou, a 3. neodvozenou), resp. v rámci formální reprezentace rozlišit nástupnictví (i) do podílu a (ii) vlastním právem:

1. materiální reprezentace („odvozená“) – potomci plně odvozují své právní postavení od předků, resp. jejich nabývání je zcela závislé na jednání předků (tak u zřeknutí se dědického práva a vzdání se dědictví);

2. formální reprezentace („částečně odvozená“ – do podílu) – potomek nastupuje na místo předka, ale jen do výše jeho dědického podílu i povinného dílu;

3. formální reprezentace („neodvozená“ – vlastním právem) – potomek nastupuje na místo předka z vlastního práva.

Důvodem tohoto rozlišení je zabránit „zvýhodnění potomků“, kdy by místo zletilého potomka nabýval povinný díl jeho nezletilý potomek, resp. kdy by nepominutelný dědic právním či faktickým jednáním (bez ohledu na vůli zůstavitele) mohl zvýšit podíl na pozůstalosti svým potomkům na úkor ostatních dědiců, což by bylo v rozporu se zásadou reprezentace, principem rodinné solidarity i pořizovací volnosti. Uvedené zvýhodnění přichází do úvahy u potomků nepominutelných dědiců (i) při dědické nezpůsobilosti potomka, který přežil zůstavitele (srov. § 1483 OZ), (ii) při odmítnutí dědictví (§ 1485 odst. 1 OZ) a (iii) při vydědění potomka, který přežil zůstavitele (srov. § 1646 odst. 3).

V české komentářové literatuře (Fiala-Beerová,[23] Svoboda,[24] Kittel,[25] Šešina-Wawerka[26])[27] zřejmě převažuje rozlišování reprezentace po zemřelých a po žijících – pokud nepominutelní dědicové zemřeli, nastupují jejich potomci svým právem (tj. povinný díl nezletilých činí ¾ zákonného dědického podílu), pokud však nepominutelní dědicové žijí, nastupují jejich potomci pouze do jejich podílu (tj. i nezletilý pouze do ¼ zákonného dědického podílu). Takový přístup by sice korespondoval s genezí myšlenky reprezentace (podle původního znění ABGB žijící předci vylučovali potomky z dědického práva i z práva na povinný díl), ale již neodpovídá současné úpravě, která ve srovnání s ABGB více zohledňuje vůli zůstavitele (např. u zřeknutí se dědického práva podle § 1484 OZ, u vydědění podle § 1646 odst. 3 OZ nebo u započtení na dědický podíl podle § 1663 OZ).

V aktualizovaném vydání komentáře prosazuje Svoboda „reprezentaci do podílu“ i v případě, že se vyděděný potomek nedožije smrti zůstavitele.[28] Tento závěr však není zdůvodněný a rozchází se také s jeho předchozím výkladem k danému ustanovení. Ke stejnému závěru již dříve dospěl O. Drachovský, podle kterého se u nezletilého potomka „předpokládá větší odkázanost na zůstavitele, neboť takoví potomci zpravidla nebývají schopni se samostatně živit“, přičemž uvádí, že „vnouče již v takovém případě povětšinou bylo za ztrátu živitele kompenzováno, neboť mu již vzniklo právo přinejmenším na povinný díl po jeho rodiči“.[29]

Taková argumentace je však problematická hned z několika důvodů: (i) rozchází se jak s charakterem povinného dílu, protože ten není ve středoevropském právu vázán na finanční poměry či (ne)zaopatřenost nepominutelného dědice, tak se zásadou formální reprezentace; (ii) příklad „kompenzace“ je příliš paušalizující – při předemření dítěte a nezletilém vnoučeti lze spíše předpokládat řadu závazků rodiny, zejména hypotéku; (iii) pomíjí, že se na povinný díl potomka započte i to, co od zůstavitele dostali jeho rodiče (§ 1661 odst. 2); (iv) nezohledňuje rozdíl mezi nezletilými a zletilými potomky předemřelého dítěte (vnoučaty), kterým by se od zůstavitele (prarodiče) dostal stejný povinný díl ve výši ¼ jejich dědického podílu.

V obecné rovině je možné doplnit, že nepřípadná by byla také argumentace, která by byla opřená pouze o zůstavitelovu autonomii vůle, protože smyslem a účelem povinného dílu je omezení jeho volnosti (srov. § 1492 OZ), přičemž zákon přiznává nezletilému nepominutelnému dědici zvýšenou ochranu.

V návaznosti na výše představenou tripartici reprezentace se pokusím přiblížit postavení potomků nedědícího potomka při (i) odmítnutí dědictví, (ii) vydědění a (iii) dědické nezpůsobilosti, které jsou v literatuře nejvíce rozebírány.

Pokud dědictví odmítne dítě při dědění ze zákona a následně jeho nezletilí potomci odmítnou dědictví s výhradou povinného dílu, měli by mít právo na povinný díl ve výši ¾ zákonného dědického podílu, neboť stále získají méně, než by původně získalo dítě jako dědic (nevzniká tedy „zvýhodnění“ a není důvod, proč by povinný díl nezletilého nepominutelného dědice měl být nižší, než mu přiznává § 1643 odst. 2). Pokud by se však dědilo podle pořízení pro případ smrti, nebo podle pořízení pro případ smrti i podle zákonné posloupnosti s tím, že vůlí zůstavitele bylo omezení dítěte na povinný díl, pak se při odmítnutí dědictví uplatní reprezentace do podílu a nezletilí potomci budou mít právo na povinný díl pouze ve výši ¼ dědického podílu, protože by naopak ke zvýhodnění jeho potomků došlo.[30]

Při vydědění je nutné (v návaznosti na § 1646 odst. 3 OZ) rozlišovat, zda vyděděný potomek (ne)přežil zůstavitele. Pokud zůstavitele přežil, uplatňuje se reprezentace do podílu (nezletilí potomci vyděděného by měli právo pouze na ¼ dědického podílu),[31] pokud zůstavitele nepřežil, uplatňuje se reprezentace vlastním právem (nezletilí potomci vyděděného by měli právo na ¾ zákonného dědického podílu – opět nedochází k žádnému zvýhodnění, protože při zákonné posloupnosti mají právo na dědický podíl, srov. § 1635 odst. 2 OZ).

Specifický a interpretačně nejsložitější případ představuje právní postavení potomka dědicky nezpůsobilého potomka. Opět bychom měli respektovat výslovnou úpravu (§ 1483 v propojení s § 1635 odst. 2 OZ). Pokud dědicky nezpůsobilé dítě nepřežilo zůstavitele, nastupují potomci dítěte (tj. zejména vnuci zůstavitele) bez dalšího vlastním právem. Pokud však dědicky nezpůsobilé dítě zůstavitele přežilo, musíme rozlišovat, zda nezletilí potomci nastupují na místo vyloučeného předka při zákonné dědické posloupnosti (§ 1483), kdy by měli nastupovat také vlastním právem (a mají právo na povinný díl ve výši ¾ zákonného dědického podílu), nebo došlo k dědění podle pořízení pro případ smrti nebo alespoň k vydědění dědicky nezpůsobilého potomka (§ 1646 odst. 2 OZ), kdy by potomci vyloučeného předka měli nastupovat do jeho podílu (a mají právo na povinný díl ve výši ¼ zákonného dědického podílu). V tom můžeme spatřovat jeden z nových významů § 1646 odst. 2 zohledňující autonomii vůle zůstavitele, přičemž můžeme užít argument a fortiori (pokud se při vydědění má uplatnit nástupnictví do podílu, tím spíše by tomu mělo být u dědické nezpůsobilosti) nebo argument ad absurdum (spácháním činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost by dítě zlepšilo právní postavení svých potomků), jak uvádí Drachovský.[32]

V. Závěr

1. Současná úprava ochrany nepominutelných dědiců navazuje jak na meziválečné osnovy, tak na novelizovaný OZ 1964, což je nutné při výkladu zohlednit. V rámci tradiční kategorie formální reprezentace by se proto měly (pro potřeby povinného dílu) vymezit dvě podskupiny: a) reprezentace „částečně odvozená“ (do podílu), kdy potomek nastupuje na místo předka, ale jen do výše jeho dědického podílu i povinného dílu; b) reprezentace „neodvozená“ (vlastním právem), kdy potomek nastupuje na místo předka z vlastního práva.

2. Rozlišování zletilých a nezletilých nepominutelných dědiců navazuje nejen na vývojovou linku vedoucí k sovětskému právu, jehož úprava však byla znatelně odlišná, ale má také zřetelný přirozenoprávní rozměr, přičemž úprava v Martiniho osnově (1796) je současnému právu svým charakterem i zněním nejbližší.

3. Z hlediska výkladu jazykového (jednoznačné znění § 1643), systematického (odlišné následky při předemření a přežití potomků podle § 1646 odst. 3, zohlednění situace potomků vstupujících na místo svého předka při započtení na povinný díl podle § 1661 odst. 2), historického (návaznost na předchozí úpravy, kdy tato otázka nebyla sporná) i teleologického (smysl povinného dílu a formální reprezentace, odlišná ochrana nezletilých a zletilých vnuků) se domnívám, že a) v situaci, kdy zletilý potomek nepřežije zůstavitele, má být výše povinného dílu nezletilých potomků nedědícího potomka (zůstavitelových nezletilých vnoučat) vždy ¾ zákonného dědického podílu; b) pokud zletilý potomek přežije zůstavitele a dědí se ze zákona, má být při dědické nezpůsobilosti a při odmítnutí dědictví výše povinného dílu nezletilých potomků nedědícího potomka (zůstavitelových nezletilých vnoučat) také ¾ zákonného dědického podílu.

4. Odlišně by se však měly posuzovat situace, kdy zůstavitel projevil jinou vůli (tj. zejména při dědění podle pořízení pro případ smrti) a mohlo by dojít právním či faktickým jednáním nepominutelného dědice ke zvýhodnění jeho potomků na úkor ostatních dědiců, což by bylo v rozporu se zásadou reprezentace, principem rodinné solidarity i pořizovací volnosti.

To přichází do úvahy: a) při dědické nezpůsobilosti potomka, který přežil zůstavitele (srov. § 1483 OZ), pokud došlo k dědění podle pořízení pro případ smrti nebo alespoň k vydědění dědicky nezpůsobilého potomka (§ 1646 odst. 2), b) při odmítnutí dědictví potomkem, pokud došlo k dědění podle pořízení pro případ smrti (§ 1485 odst. 1 OZ), nebo c) při vydědění potomka, který přežil zůstavitele (srov. § 1646 odst. 3 OZ). V těchto třech případech by se měla uplatnit formální reprezentace do podílu a potomci nedědícího potomka (zůstavitelova nezletilá vnoučata) mají mít právo na povinný díl pouze ve výši ¼ zákonného dědického podílu.

 

• Štítky:
• 2023