Fejeton: Notář v restauraci zdravé výživy

JUDr. Filip Plašil, člen redakční rady Ad Notam, notář v Pardubicích

Můj vztah k zelenině, ovoci a podobným neblahým důsledkům evolučního druhového vývoje zůstává odjakživa na stejné vlně. Na základní škole, muselo to být asi tak v šesté nebo sedmé třídě, jsme dostali od naší třídní paní učitelky – češtinářky – za úkol složit slogan na zdravou výživu. Výtvory jednotlivých žáků dopadly, jak už to tak bývá, dost rozpačitě, ale třeba jeden můj spolužák přišel s velice pěknou průpovídkou Zahoď už ty Petrušky, běž si radši na hrušky. Já jsem, samozřejmě, zůstal věrný svému historickému rodovému naturelu „co na srdci, to na jazyku“, a tak jsem odevzdal slogan Kdo se chce celý život smát, musí hnusnou zeleninu žrát. Paní učitelka byla už, naštěstí, zvyklá na podobné moje excesy v mezích slušnosti, a tak brala protestní slogan s humorem. Na nástěnku se ale z pedagogických důvodů nedostal.

S postupujícím věkem u mě averze ke zdraví prospěšné stravě neubývá. Nemá na to vliv dokonce ani velké množství pozůstalostních řízení, která denně provádím. Před nějakou dobou jsem v kanceláři zase básnil o čase oběda jako o nejkrásnější (popravdě jediné krásné) části dne a něžným zrakem pohlížel na monitor, kde hříšně lákala meníčka jednotlivých místních restaurací. Nevím, jestli moje tajemnice, nebo koncipientka, mě škodolibě upozornila také na polední nabídku zdejší specifické restaurace, která se zabývá výhradně zdravou výživou: steak z červené řepy, vegetariánský prejt a cosi nesrozumitelného s bulgurem – to dodnes pořádně nevím, co je. V tom šoku jsem nerozumně slavnostně prohlásil, že až jednou někdo od nás něco pořádně zvorá, tak půjde za trest na oběd do této restaurace – říkejme jí třeba Kopretina. To jsem ještě nevěděl, jakou mají zaměstnanci sloní paměť.

Nějakou dobu na to mi telefonovala kolegyně notářka, aby mě přátelsky upozornila, že jsem smlouvu o manželském majetkovém režimu její zůstavitelky sice dobře promítl do katastru nemovitostí, ale zapomněl jsem ji zapsat do evidence v Centrálním informačním systému. Polknul jsem naprázdno. Místo abych držel jazyk za zuby a předstíral, že se nic nestalo, jsem v bezbřehé naivitě sdělil své pochybení zaměstnankyním, aby se poučily, jaké hrozné věci se mohou v praxi také dopustit. Moje nová koncipientka do té doby působila vyloženě milým a tichým dojmem, avšak tehdy se projevila její pravá ženská povaha: se šelmovsky svítícíma očima mi připomněla, že jsem nedávno přislíbil jít na oběd do restaurace Kopretina, až se mi něco výrazně nepovede. To už špicovala uši i paní tajemnice z vedlejší místnosti. Obestřely mě mrákoty. Vzpomněl jsem si na slavnou šedesátkovou pohádku „Šíleně smutná princezna“, jak tam král Dobroslav představovaný Bohušem Záhorským hrdě hlásí, že by Jeho královská Milost brzy dokralovala, kdyby se na ni samotnou nevztahovaly její královské majestáty. Tak jsem tedy důstojně a hlasitě, aby to bylo slyšet i v tajemnickém pokoji, pokynul koncipientce otevřít stránku s meníčky a srolovat na Kopretinu.

Musím ale přiznat, že jako v odsouzenci před výkonem trestu ve mně klíčila obava a ozývala se malá dušička. Nadhodil jsem koncipientce, jakoby v legraci, že by mohla jít se mnou, doufaje, že mě v tom samotného nenechá a třeba mě „přemluví“, abych přece jenom šel s ní na oběd jinam. Když jsem byl nemilosrdně odpálkován s tím, že radši půjde sama na špagety carbonara, pochopil jsem, že jsem v háji.

Smutně a teskně jsem se ohlížel za koncipientkou odcházející vstříc špagetám, zatímco mě před ztrátou vlastní důstojnosti mohlo zachránit už jenom lítostné přijetí zaslouženého trestu a návštěva restaurace Kopretina se sklopenou hlavou. Dopadl jsem ještě dobře, protože ten den měli právě Cézar salát (byť se sójovou náhražkou majonézy a s krutony z celozrnného pečiva, dokonce v tom nějak figurovaly i sardinky, ale netuším jak…). Ve společnosti samých štíhlých a vitálně vyhlížejících strávníků mě ale stejně přepadla kajícnost těžkého rázu a při vědomí vlastní nadváhy jsem se snažil po vzoru Wolkera zneviditelnit jako nejnepatrnější stvoření v provozovně, kde jsem působil vysloveně nepatřičným dojmem.

Při cestě zpátky do kanceláře mě napadlo, že bych si pro dokreslení svých jobovských vnitřních pocitů koupil v květinářství za 25 korun před inflací palmovou ratolest mučedníka, aby zaměstnankyně pochopily, jak bolestný prožitek jsem absolvoval a jak upřímně a hluboce jsem se do vlastního martyria vcítil. Na takové rouhání se ale už z vyšších sfér zřejmě nemohli dál dívat a seslali mi do hlubin temného sebemrskačství paprsek osvícení shůry. Než jsem došel k obchodu s květinami, vyvstala mi v mysli radostná pointa, jež mě zavčas odvrátila od palmových teatrálních gest, která by stejně nikdo neocenil: od září loňského roku totiž musím každý notářský zápis naskenovat a elektronicky podepsat, vyplnit formulář a nahrát do Seznamu dokumentů vedeného v Centrálním informačním systému NK ČR, abych mohl vydat stejnopis. U smluv o manželském majetkovém režimu se na mě v tu ránu rozsvítí velký a výrazný vykřičník, abych smlouvu nezapomněl zapsat i do evidence. Jak jsem byl krátkozraký, když jsem nadával jako špaček na novou administrativu – díky ní totiž nezapomenu snad už nikdy zapsat notářský zápis do příslušné evidence, a v důsledku toho třeba nikdy více nebudu muset navštívit restauraci Kopretina...

 

Zpět