Rozhovor s JUDr. Martinem Foukalem: „Dostal jsem příležitost žít život mezi skvělými lidmi v neopakovatelné době“

29. 09. 2023

Vážený pane doktore, předně přijměte mé poděkování za to, že jste se uvolil poskytnout tento rozhovor našemu časopisu Ad Notam.

Vážená paní doktorko, na náš stavovský časopis jsem hrdý, a je pro mě ctí, že jste mě oslovila.

Letos slavíme již třicáté výročí vzniku novodobého českého svobodného notářství. Oslavy proběhnou 5. října a ponesou se jak v duchu pracovním, což je pro notářský stav příznačné, tak i v duchu společenském. Vše se uskuteční v prostorách pražského Národního muzea. Na co či na koho se nejvíce těšíte?

Z pozvánky na slavnostní konferenci jsem dovodil, že vedle našich kolegyň a kolegů notářů se zúčastní další významné osobnosti, a s ohledem na informaci o tlumočení předpokládám, že i hosté ze zahraničí. Příležitosti k setkání s kolegy i hosty konference si velice vážím a těším se na ně. V odborné části mě bude zajímat téma „notář a nesporná justice“ zaměřené mj. i na rodinné právo. Myslím si, že rozvinutí tohoto tématu může vysvětlit možnosti, které notářství v této oblasti nabízí. Inspirací mohou být vystoupení zahraničních hostů, kteří již praktické zkušenosti mají. Vedle argumentace zkušenostmi ze zahraničí nám může být oporou pro prosazení této činnosti u nás praxe notářů jako soudních komisařů. Podobně může být zajímavé a pro budoucnost notářství inspirující téma výkonu nesporných pohledávek. Silným magnetem pro účast na této konferenci je i zvolené prostředí Národního muzea v Praze – nové i historické budovy. Mimopražští účastníci, ale jistě i mnozí z Prahy rádi využijí možnosti prohlédnout si interiéry této nádherné, nákladně zrekonstruované novorenezanční dominanty Václavského náměstí.

Přípravy na oslavu jsou v plném proudu a já mám právě teď tu čest povídat si s charismatickou osobností a legendou. Ano, s legendou českého notářství, čestným prezidentem Notářské komory České republiky a předsedou Pražského sdružení Jednoty českých právníků panem JUDr. Martinem Foukalem. Třicet let uplynulo, jako když mávne proutkem a mnoho našich kolegů a kolegyň považuje existenci svobodného notářství za samozřejmost. Když něco funguje, mnohdy nemáme potřebu se pídit po původu. Pokud ale něco funguje, muselo to někdy vzniknout a nic nevznikne samovolně. Vždy za tím něco stojí někdo – šikovní lidé – nadšenci pro věc, kterým nebylo zatěžko strávit mnoho hodin, dnů a měsíců urputnou prací, snahou, vyjednáváním a vedením, aby myšlenka a zdravý záměr nabyly konkrétních rysů, mantinelů a nakonec i zákonné podoby. Pane doktore, byl jste v čele celého zrodu novodobého svobodného notářství. Mohl byste našim kolegům, kolegyním a čtenářům přiblížit proces, který vedl k jeho vzniku?

Když jsme si připomínali 25. výročí obnovy českého notářství, dokonale popsal nelehkou cestu k jeho obnově v č. 3/2018 časopisu Ad Notam ten nejpovolanější, JUDr. Miloslav Jindřich, který byl předsedou tehdejšího našeho spolku „Sdružení notářů České republiky“. Proto Vaši otázku uchopím trochu jinak. V době, kdy jsem působil jako státní notář, se jevila vize svobodného notářství jako utopie. O notářství před jeho zestátněním se nemluvilo, jako by to bylo zakázané téma. O to překvapivěji působila okamžitá aktivace určité skupiny notářů z Prahy a Středočeského kraje, kteří ihned po 17. listopadu 1989 začali přemýšlet o tom, co je možné udělat pro návrat notářství mezi svobodná povolání. Byl jsem účastníkem prvního setkání v Makarské vinárně na Malé Straně, kde byl přijat dokument – prohlášení – deklarující tento společný cíl. Samo opravdu nic nešlo. Uvědomil jsem si, že zájem o osud notářství kromě samotných notářů nikdo z politiků nemá a nelze spoléhat na pomoc „shora“. Výjimkou byla tehdejší ministryně spravedlnosti Dr. Dagmar Burešová a její náměstek Dr. Jiří Balaštík, kterého jsem znal z doby společné práce na odborné příručce pro advokáty s názvem „Smlouvy o převodech nemovitostí“ vydané v roce 1989. O nutnosti odstátnění notářství veřejně mluvili, ale následně se ukázalo, že bude legislativní proces značně komplikovaný na rozdíl od advokacie, kde stačilo změnit jediný zákon. Důležitou oporou pro nás byli zahraniční kolegové, zejména z Rakouska. V době, o které mluvím, bylo notářství podceňovaným povoláním, a proto na naše politiky působilo jako zjevení, že rakouským ministrem spravedlnosti je bývalý prezident notářské komory Rakouska a vídeňský notář, Dr. Klaus Michalek. Mnohé další zahraniční návštěvy na naše politiky působily až exoticky – např. tehdejší prezident UINL Gilles Demers, který v únoru roku 1992 navštívil Ministerstvo spravedlnosti v Praze, byl z kanadského Quebecu. Teprve následně si snad začali naši politici uvědomovat význam notářství a jeho nezastupitelnou roli v kontinentálním právním systému. Neprosazovali jsme nic, co by bylo pouze v zájmu notářské profesní skupiny, ale co bylo nezbytnou podmínkou pro vytvoření demokratického právního státu, kde je notářství součástí justiční soustavy. Jak je všem známo, za dramatických podmínek se vše nakonec v dobré obrátilo a k 1. 1. 1993 bylo české notářství na světě. Pokud by se tak nestalo, byli bychom pro okolní svět nepochopitelní. Politici často argumentovali tím, že je nepochybně správné přijmout notářský řád, ale vhodné by bylo jej přijmout s novým občanským zákoníkem. Jak dnes víme, to bychom se načekali.

Jak snadné nebo naopak jak těžké bylo začlenit české notářství do mezinárodních notářských organizací a získat zasloužený respekt? Nepochybně jsme, pro v té době jejich stálé členy, představovali poněkud exotický prvek…

Jak jsem již uvedl, se zahraničními kolegy jsme navázali kontakty v průběhu procesu ke svobodnému notářství. Čím jsme se lišili od ostatních východoevropských zemí, byla výjimečná osobnost doktora Jiřího Brázdy, kterého mnozí zahraniční kolegové znali nikoli z osobních setkání, ale z korespondence, kterou s nimi dlouhá léta vedl. Byl jedinou osobou ze socialistických zemí, která udržovala mezinárodní kontakty s notářstvími z celého světa. Když konečně došlo k osobnímu setkání Dr. Brázdy s těmi, se kterými si dlouho jen psal, byl jsem často svědkem dojemných objetí s některými ze zahraničních kolegů se slovy – tak jsme se dočkali, nevěřili jsme, že se toho někdy dožijeme… Dr. Brázda nám otevřel dveře do mezinárodního světa dokořán. Samozřejmým cílem našeho notářství bylo, abychom se co nejdříve stali členy světové notářské organizace UINL. K tomu došlo v únoru 1994 ve Vídni, kde za velikého nadšení ostatních členských zemí na generálním shromáždění došlo k přijetí českého, slovenského maďarského a maltského notářství. Ačkoli nemluvím francouzsky, přednesl jsem na slavnostním ceremoniálu zásluhou tehdejšího předsedy mezinárodní komise Dr. Eduarda Kyšperského projev ve francouzštině, v úředním jazyce UINL, což vzbudilo značný ohlas. Prezident UINL Dr. Andre Schwachtgen z Lucemburska glosoval mé vystoupení slovy, že s ohledem na společné historické kořeny k nim mohou čeští notáři kdykoli přijet získat zkušenosti z notářské praxe. Exoticky jsme snad nepůsobili, ale pro nás byli zajímaví prezidenti z afrických, středoamerických nebo jihoamerických zemí, kteří se při slavnostních příležitostech oblékali do nejsvátečnějších úborů své země. V té souvislosti vzpomínám na přátelství, které jsem navázal s Ganiu Adeschim, prezidentem notářské komory v Beninu, který nosil dlouhý propínací plášť z bílého plátna a na hlavě měl bílou čepičku, na což byl patřičně hrdý. Při jeho tmavé pleti to působilo velice kontrastně. A v civilu mi připomínal legendárního jazzového zpěváka a trumpetistu Louise Armstronga. Studoval v Paříži na Sorbonně a v roce 1968 navštívil Prahu. Pamatoval si jména pražského jara a opakoval – Dubcek, Svoboda! Jednou, možná i vícekrát, přijal naše pozvání do Prahy. Rádi jsme spolu šprýmovali a společně se smáli. Škoda že už není mezi námi. Byl to velký přítel, kterého jsem si velice vážil. Po několikerých setkáních jsme se všichni cítili jako jedna velká notářská rodina. Musím dodat, že k dorozumění se všemi kolegyněmi a kolegy z celého světa mi dlouhá léta pomáhala skromná, skvělá tlumočnice, paní Ing. Ivana Horáková, ovládající němčinu, angličtinu, francouzštinu, španělštinu, ruštinu. Na získaném respektu českého notářství na mezinárodním poli má svůj značný podíl.

Ve funkci prezidenta Notářské komory České republiky jste úspěšně působil dlouhých 23 let. Přemýšlel jste někdy nad tím, kolik času z těchto 23 let jste věnoval práci notáře, kolik času rodině a kolik času této funkci?

Moc jsem nad tím nepřemýšlel, vždy jsem dělal to, co je aktuálně nejvíc potřeba. Čas věnovaný notářské komoře zřejmě převládal nad vším ostatním. Na začátku jsem byl soustředěný především na organizační záležitosti komory spojené s odpovědností za celý notářský stav. Prožíval jsem každou konferenci, setkání s politiky s napětím, byl jsem stále ve střehu, asi i nervózní, aby vše dobře dopadlo. Také příprava na zasedání prezidia nebyla samozřejmostí, přemýšlel jsem o každém z jeho členů, o pozvaných hostech. Snažil jsem se být ke každému vstřícný, trpělivý, dát každému prostor a vyslechnout jej. Uvědomoval jsem si, že každý, kdo se přihlásí o slovo, se na to celý měsíc připravoval, ví, co chce říct, má k tomu důvod. Vždyť jedná v zájmu své regionální notářské komory i ve prospěch celého notářství. Pohyboval jsem se ve společnosti těch nejkvalitnějších lidí, kterým je dobře naslouchat. Vážím si toho, že jsem dostal životní příležitost stát v čele nově se tvořící profese a vtisknout jí určitou podobu.

Velkou zásluhu na tom, že jsem brzy pochopil smysl notářství a krásu tohoto povolání, mají naši kolegové, benešovští notáři Dr. Martin Šešina a Dr. Miloslav Jindřich, kteří ke mně byli shovívaví a trpěliví. Pokud něco děláte s přístupem, že vás to baví, je šance, že to budete dělat dobře. Od začátku notářské praxe jsem si uvědomoval, jak se mi účastníci svěřují, důvěřují mi. To je zavazující. Uvědomoval jsem si, že jejich starosti a hledání východisek jsou pro mě zdrojem cenných životních zkušeností, kterými mě obohacují.

Na notářské profesi je nejcennější kontakt s lidmi. Je pravda, že přicházejí řešit majetkové otázky, skrze které ale zpravidla řeší osobní vztahy, což je mnohem důležitější. Proto říkám, že je vlastně notář i psychologem. V této souvislosti ještě zmíním, že jsem rád, že se jako notář nemusím dohadovat o výši své odměny, jelikož mi ji stanoví tarif. Mně by to bylo nepříjemné. Nepřemýšlím nad tím, kolik mi poskytnutá služba přinese, ale jak mohu lidem pomoci.

Když se ptáte na čas věnovaný rodině, odpovím, že pokud bylo potřeba najít pro rodinu čas, tak jsem si ho musel udělat. Byla to otázka priorit. Na několik let jsem se vzdal všech koníčků včetně muziky, která byla pro mne vždy na předním místě. Jsem rád, že mi děti nic nevyčetly, skvěle spolu vycházíme, považuji je za úspěšné a dovolím si říct, že jsou snad i dobře vychované.

Ptala jsem se zcela účelově, protože uběhlý čas je jedno z mála, co se měří všem stejně, a je dobré se zamyslet nad tím, komu a do čeho jsme tuto jedinečnou devizu investovali. Pokud byste se mohl vrátit v čase zpět, udělal byste něco jinak? Pokud ano, co by to bylo?

Určitě by se leccos dalo udělat jinak. Ale vždy jsem se snažil o to, abych do toho vložil veškerý um, který je mi dán. Jiný člověk na mém místě by asi vše dělal jinak, zase podle svých představ a schopností. Záleží na tom, jaké schopnosti máte a jak s nimi nakládáte. Předpokladem pro úspěch je být přesvědčený o tom, že to, o co se snažíte, je obecně prospěšné, ne tedy výhodné jen pro notáře.

Domnívám se, že je mou přirozeností dívat se dopředu a minulost přijmout jako realitu a příležitost se ponaučit. Na svém životě nic měnit nelze a nechtěl bych ani nic vracet. Za to, co jsem prožil, jsem vděčný. Dostal jsem příležitost žít život mezi skvělými lidmi v neopakovatelné době. Nemám ani povahu, že bych si na něco stěžoval a sváděl cokoli na druhé, nebo žehral na osud. Naopak si uvědomuji veškeré dary, kterých se mi dostalo včetně zdraví. Vrátit bych si přál jen prožitky, které jsem si nedokázal v celém rozsahu uchovat v paměti.

Třicet let je dlouhá doba a jako svobodní notáři jsme v ní toho prožili opravdu mnoho. Které období Vás nejvíce oslovilo a proč?

Každé začátky jsou vnímány intenzivně. Proto mě asi nejvíce oslovily první měsíce svobodného notářství, kdy jsme neměli sídlo, prezidia se konala v mojí kanceláři, samotné notářství si hledalo své místo mezi soudci, advokáty, státními zástupci, vytvářely se vztahy s politiky a všemi, se kterými jsme vstupovali do partnerských vztahů. Pro připomenutí to byla např. pojišťovna Kooperativa, první pojišťovací makléřská společnost GreCo, později nastoupila Renomia, vzpomínky se ubírají k prvním kontaktům s bankami – jak nás odmítla Komerční banka jako nezajímavé začínající „podnikatele“ bez historie. Situaci opět zachraňovali naši rakouští přátelé, konkrétně kolega Dr. Uwe Kischner, který sjednal mou návštěvu u předsedy představenstva Bank Austria ve Vídni. Pak už bylo s našimi notáři jednáno dle zvyklostí v Rakousku, tedy s úctou a respektem. Tím byl položen základní kámen pro spolupráci trvající do současnosti. Profitují z toho i všechny ostatní profesní komory, pro které byly vytvořeny obdobné podmínky jako pro notáře. Mohu říci, že každý dílčí úspěch, kterého se nám podařilo dosáhnout, jsem prožíval. Jen nebyl čas si jej naplno uvědomit. Stále přicházely nové, aktuální povinnosti, které bylo nutné ihned řešit.

Takových situací bylo mnoho, ale připomenu jednu z těch velice důležitých. Před rokem 2000 se začalo mluvit o významné roli notářství v obchodním právu i o tom, zda je nutný dvojí přezkum listin sepsaných formou notářského zápisu. Požádal jsem prof. Jana Dědiče, který s námi jel do Bruselu, kde přednesl přednášku v Evropském parlamentu. To mělo zásadní význam, jelikož se podařilo odbourat soudní přezkum. To už byl jen krůček k přímým zápisům do obchodního rejstříku notáři. Za velký úspěch své doby lze považovat prosazení zřízení zástavního práva k movitým věcem bez předání předmětu zástavy a vedení rejstříku těchto zástav Notářskou komorou ČR. Inspirací bylo Maďarsko, kde již tento institut, sice v jednodušší podobě, fungoval.

V té době se české notářství šplhalo na pomyslném žebříčku i z mezinárodního hlediska strmě vzhůru a jedním z projevů uznání bylo i propůjčení vysokého státního vyznamenání, které jsem v roce 1999 převzal od rakouského prezidenta Thomase Klestila – Velkého stříbrného odznaku za zásluhy o Rakousko. Bylo to vyznamenání celého českého notářství, které inicioval prezident Rakouské notářské komory, Dr. Georg Weismann. Na tento úspěch byl hrdý tehdejší ministr spravedlnosti Dr. Otakar Motejl, který se s našimi kolegy slavnostního ceremoniálu zúčastnil.

Šťastné okamžiky jsme prožívali také tehdy, když jsme náhodně objevili vhodnou budovu pro sídlo notářské komory. Chodil jsem dohlížet na probíhající rekonstrukci, a když bylo hotovo, s pocity hrdosti jsme slavnostně toto historicky první vlastní sídlo notářů otevírali. Podařilo se pozvat tehdejšího prezidenta Václava Klause, aby se této události zúčastnil. Tím bych se ale rozpovídal příliš do široka, vzpomínek je totiž opravdu mnoho a vyprávění by bylo příliš dlouhé. Pro současnou generaci je to minulost. Nicméně platí, že kdo nezná svoji minulost, nezvládne svoji budoucnost.

Představte si, že máte neomezenou pravomoc jakkoli zasáhnout do jakéhokoliv současného zákona či jiného právního předpisu, co byste zavedl, zrušil či změnil?

O chybách v zákonech, které je potřeba napravit, mluvit nechci, to by byl nekonečný příběh, vypovídající o současné legislativní úrovni. Jen na tomto místě připomenu, že notáři mají stále značný potenciál, který se společnosti nabízí a je nedostatečně využíván. Např. se již několik let diskutuje na téma nesporných rozvodů u notáře, což by pomohlo odbřemenění soudů, ale debata se nikam neposunula. Existují zahraniční zkušenosti, přineslo by to úspory času i peněz, ale chybí politická vůle. Možná v cestě stojí lobbistické zájmy skupin, pro které je tato agenda ekonomicky zajímavá. Samotných manželů, kteří by se chtěli rozvést bez nadbytečných formalit, se nikdo neptá. Věřím, že se nakonec cesta najde, ale je třeba vytrvat a argumentovat tím, že to není v zájmu notářů, ale především těch, kterých se to dotýká. Jsem přesvědčen, že i tuto agendu budou notáři vykonávat stejně dobře, jako si poradili v minulosti i s těžšími úkoly. Existují i další možnosti, jak využít potenciálu notářství, jen by bylo potřeba najít dostatek síly a odvahy. Nechce se o tom příliš mluvit, aby se „neprovokovalo“, ale nabízí se možnost, jak přispět do státního rozpočtu v této vypjaté době. Tou je např. výběr daní souvisejících s nabytím nemovitostí. Daň prý byla pro nerentabilnost zrušena, náklady na personál převyšovaly příjem. Pokud by byli notáři touto službou pověřeni, stát by do toho nemusel investovat ani jedinou korunu. K tomu se ale váže i obligatornost notářského zápisu, jako je tomu v jiných evropských zemích, což by v našich podmínkách zvedlo vlnu pobouření především z řad advokátů a realitních kanceláří. To by si museli politici umět zodpovědět a obhájit. Pak by nic nestálo v cestě tomu, aby notáři zapisovali změny do katastru nemovitostí stejně, jako je tomu u obchodního rejstříku. To jsou ale jen úvahy do budoucna a jistě by se našly další možnosti, jak notářství využít.

Podívám-li se mimo notářství, považuji za nezbytné přednostně pracovat na novém exekučním řádu. Zasloužil by si celý postavit nově, aby odpovídal současným podmínkám, odstranil sporná ustanovení, jasně vydefinoval kompetence, nastavil teritoriální princip, o kterém se několik let bezvýsledně diskutuje. Na to by měl logicky navazovat tarif. S mým názorem se ztotožňuje i prezident Exekutorské komory ČR, Mgr. Mlynarčík. Zřejmě tedy opět chybí dostatek odvahy a politické vůle něco měnit.

Další oblastí, které je podle mého názoru nejvyšší čas věnovat, je digitalizace a její důsledky, dopady do všech právních oblastí. Je to široké téma, kterému se bude věnovat příští Sjezd českých právníků.

V minulosti jsme se bavili o tom, že je dobré umět více věcí, než které předpokládá naše profese. Vím, že jste hudebně velice zdatný. Které hudební nástroje ovládáte?

Mnozí kolegové mě znají ze školení a jiných příležitostí, kde hrávám na kytaru s foukací harmonikou. Začínal jsem na housle, na které dnes hraji spíš svátečně. Jako samouk jsem se něco naučil i na klavír a také na klarinet. Ten jsem ale neměl v ruce už několik let. Snad až budu mít víc času, tak se pokusím z něj vyloudit poslouchatelné tóny.

To tedy klobouk dolů. Zahrajete si někdy dohromady i s Vašimi dětmi? Vím, že se obě hudebně potatily, takže se společné muzicírování dá předpokládat…

Obě děti mají hudební základ v klavíru, dcera Markéta vystudovala vedle Pedagogické fakulty konzervatoř a již v 16 letech vyhrála pěveckou soutěž „Zlíntalent“. Dnes zpívá se svou kapelou vlastní tvorbu, příležitostně vystupuje s dalšími uskupeními především jazzového zaměření. Zpěvu se věnuje i jako lektorka. Obdivuji její trpělivost, když pracuje s dětmi v početném dětském sboru „Beznot“. Pozorovat to je dojemné, umí to s nimi moc hezky. Syn Jan vedle klavíru hraje na kytaru, vystupuje v různých seskupeních. Hraje také na bendžo a jako kluk hrál na trumpetu. S ní je na tom podobně, jako já s klarinetem. Hudební nadání uplatňuje i při své filmové tvorbě, je absolventem FAMU.

Samozřejmě že když je k tomu vhodná příležitost, tak si společně zahrajeme. Musím se přiznat, že při hraní se dokážu zcela odpoutat od zbytku světa. Je to zvláštní druh opojení.

Vaším dalším koníčkem jsou automobily a automobilové závody. Závodíte ještě aktivně?

V posledních letech jsem se účastnil automobilových závodů do vrchu, dříve to byly okruhové závody. Termíny letošních závodů mi bohužel kolidovaly s jinými povinnostmi nebo rodinnými akcemi, kterým jsem dal přednost, tak jsem se letos dosud ani jednou nesvezl. Mám dojem, že pořádání závodů je organizačně stále těžší, kvůli protestům aktivistů byly dva závody z deseti zrušeny. Doufám, že se mi to podaří a na trať se dostanu alespoň v samotném konci závodní sezony.

Kromě závodního auta a běžného vozového parku mám i auto zn. IFA F9 z roku 1955, ke kterému mám zvláštní vztah. Když jsem si v 18 letech udělal řidičák a vydělal na brigádě u pošťáků 5 000 korun, koupil jsem si auto této značky. Líbilo se mi, mělo krásný aerodynamický tvar a jezdilo svižně. Měl ho můj strýc, což byla pro mě inspirace. Všechno jsem se na něm naučil sám opravovat. Po několika letech jsem ho prodal. Na auto jsem rád vzpomínal. Když jsem o tom mluvil jednou na závodech, jeden mechanik mi říkal, že auto této značky právě zdědil po dědovi. Tak jsem jej od něj v roce 2004 koupil a po třech letech po kompletní renovaci s ním vyjel do světa. Od té doby s ním jezdíme na týdenní dovolenou, letos jsme byli i na Slovensku. V garáži mám i svého prvního unikátního pionýra se závodním motorem, nebo prototypovou Jawu 175 a další zajímavé stroje. Nejsem ale sběratel veteránů, mám jen ty exponáty, ke kterým mám osobní vztah.

Letošní rok ve funkci notáře k 31. 12. 2023 končíte. Co plánujete dál?

Je to zatím stále jen představa. Až nastane tato realita, teprve pak si asi uvědomím zásadní změnu. Předpokládám ale, že budu mít více času pro Jednotu českých právníků, kde jsem místopředsedou a též předsedou Pražského sdružení JČP, také pro spolupráci s právnickými fakultami – v Praze i v Plzni, pro přípravu na zasedání správní rady UK, kde již řadu let působím. Při zasedání Sjezdového výboru dne 30. 8. 2023 bylo jednomyslně rozhodnuto, že Jednota českých právníků organizačně zajistí další sjezd českých právníků, a to ve dnech 15. až 16. května roku 2025. Rozjíždějí se přípravy nejen organizačního charakteru, ale především obsahového. Tématem by měla být zmíněná digitalizace či informatika s dopady na justici i celou společnost z právního pohledu. Tomu bude nutné věnovat spoustu času.

Vedle toho bych si přál užívat si víc své rodiny, především vnoučat, která tak neskutečně rychle rostou. Rád bych se dostal více k hudbě a literatuře. Obdržel jsem mnoho zajímavých knih, které si chci přečíst. Pokud to bude možné, ještě bych si rád zazávodil s autem a také provětral ostatní veterány, které na mě v garáži čekají.

Nechci ani ztratit kontakt s notářskou profesí, které jsem věnoval podstatnou část života, a tak budu rád, když budu mít nadále k dispozici zápisy z prezidia nebo různé dokumenty, které se dotýkají budoucnosti notářství. Pokud bude ze strany vedení notářské komory zájem, budu se snažit být nápomocen, ať už názorem, nebo konkrétní pomocí.

Mám také touhu cestovat, vidět krásy přírody, architekturu měst, vnímat různé kultury.

Jak jsem již řekl, jsou to zatím jen představy a všechno se bude odvíjet od dobrého zdraví. Pokud mi bude dáno, na všechno, co přijde, se těším.

S Vaší obrovskou energii, cílevědomostí, organizačními schopnostmi, uměním vyjednávat a přesvědčovat a talentem nenechat druhé, aby byli líní, určitě všechno zvládnete na sto procent, jak tomu ostatně bylo vždy. Pane doktore, velice Vám děkuji nejen za dnešní rozhovor, ale i za obrovský kus práce a Vašeho života, který jste pro notářský stav vynaložil a vydal. Velice si toho vážím. Do dalších let Vám přeji hodně úspěchů a pevného zdraví. V příštích letech se těším na mnoho dalších setkání a spolupráci, a třeba si někdy i společně s kolegy zase zahrajeme a zazpíváme.

JUDr. Věra Sáblíková

prezidentka Notářské komory pro hl. m. Prahu,

členka prezidia NK ČR, notářka v Praze

Úvodní foto: JUDr. Martina Sáblíková

JUDr. Martin Foukal (*4. srpna 1953, Olomouc)

notář v Praze, čestný prezident Notářské komory České republiky a předseda Pražského sdružení Jednoty českých právníků
Právnické vzdělání získal na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou absolvoval v roce 1978 a ve stejném roce se stal notářským čekatelem Státního notářství Praha-západ u Krajského soudu v Praze.
V roce 1980 byl jmenován státním notářem v Benešově, kde praktikoval pod vedením notářů JUDr. Martina Šešiny a JUDr. Miloslava Jindřicha. Po třech letech přešel na Státní notářství Praha-východ. Po obnovení svobodného notářství v roce 1993 byl jmenován notářem v obvodu Okresního soudu Praha-východ.
Od vzniku Notářské komory České republiky v roce 1993 až do konce ledna roku 2015 vykonával funkci jejího prezidenta.
Od roku 2004 do roku 2014 byl výkonným redaktorem časopisu Ad Notam.
Od roku 2016 je předsedou Pražského sdružení Jednoty českých právníků, funkci vykonává až dosud.
V roce 1999 mu bylo rakouským prezidentem Thomasem Klestilem propůjčeno Velké stříbrné čestné vyznamenání za zásluhy o Rakouskou republiku.
Od roku 2002 byl zástupcem Notářské komory České republiky ve výkonné radě Mezinárodní unie notářství, v roce 2017 byl zvolen na tříleté funkční období do funkce člena generální rady a poradní komise.
Je dlouhodobým členem vědecké rady Právnické fakulty Univerzity Karlovy, vědecké rady Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni a správní rady Univerzity Karlovy. Je externím přednášejícím na obou právnických fakultách.
V listopadu roku 2022 mu byla udělena Zlatá medaile Antonína Randy za rozvoj činnosti Jednoty českých právníků a zásadní podíl na obnově tradice sjezdu českých právníků, který se téměř po 80 letech konal dne 5. 5. 2022 v Karolinu, historickém sídle Univerzity Karlovy.

Štítky:
2023

Zpět