Historie přechodu dluhů zůstavitele na dědice – 3. část

Mgr. Ing. Lenka Holíková

Dědické právo je souhrn právních předpisů ustanovujících o spořádání soukromých práv a povinností, jejichž subjektem byla osoba zemřelá, po případě práv a povinností utvořených nařízením osoby zemřelé na případ smrti nebo konečně takových, které vzniknou úmrtím osoby bez předchozího jejího spolupůsobení. (Jan Krčmář) 

Česko-rakouská kodifikace soukromého práva představovala dlouhodobý proces na pozadí panování čtyř císařů: od Marie Terezie přes její syny Josefa II. a Leopolda II. až po Františka II./I. Zákoník byl postupně přepracováván řadou různých komisí, s proměňovaným obsazením i předsednictvím.[1]

Počátky kodifikačních prací občanského práva začaly v první polovině 18. století jako důsledek rozvoje hospodářství, potřeb nastupujícího měšťanstva a zaostalosti staré úpravy, která vycházela z městského práva 16. století a Obnovených zřízení zemských. Práce na kodifikaci byly zahájeny v roce 1753, kdy byla ustanovena kompilační komise (v čele s prof. Josefem Azzonim, později Janem Bernardem Zen­ckerem), která byla pověřena prací na kodifikaci soukromého práva, jež dostala název „Codex Theresianus universalis“.[2] Úkolem kompilační komise bylo přebrat platné právo a na jeho základě sestavit zákoník, jehož případné mezery měly být doplněny „obecným přirozeným právem“.[3] Dle zadání Marie Terezie měl zákoník „dát všem zemím dědičným stejně bezpečné právo a stejný způsob právního řízení“.[4] Mělo se jednat v zásadě o kompilaci a unifikaci soukromého práva jednotlivých „provincií“: za základ měla být vzata platná zemská práva, přihlédnuto mělo být také k právu římskému.[5] Výsledkem práce komise byl zákoník rozdělený do čtyř dílů, který byl předložen roku 1766 císařovně ke schválení pod názvem „Maria Therezia Codex, worin für dero Königlichen bömische und oesterreichische Erblande ein ius privatum et universale statuires wird“ (Zákoník Marie Terezie, ve kterém je stanoveno právo soukromé a všeobecné pro všechny české a rakouské dědičné země, dále též „Tereziánský zákoník“).[6] Jednalo se o dílo velmi rozsáhlé, rozvláčné a pro právní praxi v podstatě nepřijatelné.[7] Tereziánský kodex se nakonec stal pouze východiskem dalších kodifikačních prací.[8]

Po rozhodnutí o přepracování osnovy zákoníku byl referentem nové komise jmenován Bernard Horten. V roce 1771 byl přepracován první díl zákoníku, který Marie Terezie sice v roce 1772 schválila, nicméně dala nařídit zákonodárné komisi, aby osnovu přepracovala tak, aby ze zákoníku vypustila vše, co patří do učebnic; aby se vyjadřovali krátce, stručně a vynechali zbytečné podrobnosti; vyvarovali se dvojsmyslností, nejasností, zbytečného opakování a rozvláčností v nařízeních, o kterých žádný rozumný člověk nepochybuje; dále Marie Terezie apelovala, že se není třeba vázat na římské právo, ale naopak je třeba se opřít o přirozenou slušnost a není nutné se pouštět do subtilností, ale naopak usilovat o jednoduchost.[9] Přesto byla v srpnu roku 1776 činnost komise přerušena a další kodifikační práce se nastartovaly až po nástupu Josefa II. na trůn.

Byl vyhlášen všeobecný soudní řád (č. 13/1781 Sb. z. s) a manželský patent (č. 117/1783 Sb. z. s.) a dále patent o zákonné dědické posloupnosti (č. 548/1786 Sb. z. s.), který vůbec poprvé unifikoval městské a zemské právo[10] a byl vyčleněn z 2. dílu osnovy. Kompilační komise v čele s Hortenem předložila upravený první díl zákoníku, který byl po změnách vyhlášen (patentem ze dne 1. 11. 1786, č. 591 Sb. z. s.) jako tzv. Josefínský občanský zákoník. Upravoval však pouze osobní práva (včetně rodinných).[11]

K důležitým změnám došlo za krátké vlády Leopolda II. Předsedou nově zřízené dvorské komise ve věcech zákonodárných se stal přirozenoprávní teoretik a filozof Karl Martini, jehož působení bylo rozhodující pro výsledný charakter zákoníku. Velký inspirační zdroj pro Martiniho byl pruský Allgemeines Landrecht (ALR) neboli Všeobecné pruské zemské právo z roku 1794, které bylo v podstatě nejvýznamnějším legislativním dílem od dob justiniánské kodifikace. Martiniho osnova (1796) byla (již za vlády Františka II./I.) po úpravách vyhlášena (patentem ze dne 13. 2. 1797, č. 337 Sb. z. s.) jako platný zákon v nedávno získané Západní Haliči (odtud název „západohaličský“ zákoník) a ještě téhož roku také ve Východní Haliči včetně Bukoviny.[12]

Následně se stal referentem komise Franz Zeiller, profesor přirozeného práva a institucí římského práva. Za jeho éry došlo k přepracování osnovy a v lednu 1808 předložila komise hotovou osnovu celého zákoníku k sankci společně se srovnávacím spisem s římským právem, s pruským Landrechtem a s francouzským Code civil. Následně byla provedena superrevize osnovy a po úpravách dne 26. 4. 1811 byla císařem udělena sankce celé osnově občanského zákoníku. Zákoník byl pod názvem Všeobecný zákoník občanský pro veškeré německé země dědičné (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie, dále též „ABGB“[13]) vyhlášen patentem z 1. 6. 1811, č. 946 Sb. z. s., s platností pro všechny země, které v té době tvořily rakouské císařství, vyjma země koruny uherské.[14] Účinnosti nabyl dne 1. 1. 1812.[15] Zákoník se skládal z 1 502 paragrafů, které byly rozděleny do úvodu a tří dílů.

Zákoník byl vynikajícím právnickým dílem. Koncepce vycházela z římskoprávní učenosti, jeho autoři se poučili i na Koldínově zákoníku městských práv. Základním východiskem byla teorie přirozenoprávní. Zákoník zrušil starší právní úpravu a platil bez výjimky pro všechny obyvatele státu bez ohledu na jejich společenské postavení.[16]

ABGB ve znění novel (výraznou změnou bylo např. po revoluci v roce 1848 vydělení nových oborů – práva obchodního a směnečného ve směnečném řádě č. 51/1850 ř. z. a obchodním zákoníku č. 1/1863 ř. z.,[17] dále též nové procesní předpisy z let 1895 a 1896[18]) na našem území platil až do roku 1950.[19]

Přestože začátkem 20. století sílily hlasy po nové kodifikaci občanského práva, nakonec dostala přednost pouze modernizace stávajícího zákoníku. V roce 1904 byla jmenována revizní komise za předsednictví Josefa Ungera (jedním z členů byl také Antonín Randa),[20] nicméně práce komise nepřinesla žádný výsledek. Proto se ministerstvo spravedlnosti ujalo této práce samo a vypracovalo osnovu „O změně a doplnění některých ustanovení obecného zákoníku občanského“. Byla celkově přepracována subkomitétem a po následných opětovných úpravách a další revizi byla část osnovy o 264 paragrafech v prosinci 1912 přijata plénem panské sněmovny. Do poslanecké sněmovny se však osnova před válkou nedostala[21] a později byla částečně přijata dne 19. 3. 1916 (202 paragrafů, č. 69 ř. z.). V řadě ustanovení se odrážel vliv německého občanského zákoníku z roku 1896.[22]

Po skončení první světové války se prvním zákonem československého státu stala tzv. recepční norma. Jednalo se o zákon ze dne 28. 10. 1918 o zřízení samostatného státu československého, č. 11 Sbírky zákonů a nařízení, který ve své první větě deklaroval, že samostatný stát československý vstoupil v život. Zákon, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, zanechal v platnosti veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení.

Zákon tedy mj. recipoval ABGB ve znění novel (tzv. obecný zákoník občanský, se zřetelem k úpravě platné na území dnešní České republiky dále také jako „OZO“), stejně jako obyčejové uherské právo, které bylo platné na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vzniklou dvojkolejnost (tzv. právní dualismus) bylo zapotřebí odstranit. Na unifikačních pracích se podílely ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo unifikací.[23] Občanské právo mělo vycházet z rakouského občanského zákoníku, přičemž mělo být rovněž přihlédnuto k úpravě platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi.[24]

Mělo jít jen o úpravu a modernizaci obecného občanského zákoníku. K jeho revizi bylo zřízeno pět subkomitétů, přičemž subkomitét Emila Svobody pro dědické právo (tj. hlavy 8 až 15 druhého dílu) dokončil svou práci v roce 1921 (dále jen „Návrh 1921“). Po připomínkách ze strany odborné veřejnosti (zejména Nejvyššího soudu) byly další práce vyhrazeny superrevizní komisi, která měla vytvořit z návrhů subkomitétů jednotný celek a přihlédnout ke kritice. Práce probíhaly v letech 1926 až 1931 a návrh byl i s důvodovou zprávou dán do tisku na konci roku 1931 jako „Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský“ (1 353 paragrafů, dále jen „Návrh 1931“).[25]

Po dalších připomínkách ze strany odborné veřejnosti (např. Memorandum Právnické fakulty Komenského univerzity v Bratislavě z roku 1935) bylo na unifikačním sjezdu konaném v Bratislavě roku 1937 oznámeno, že k dvacátému výročí republiky se vydá nový občanský zákoník, společně s některými dalšími kodexy (občanský soudní řád, trestní zákoník, trestní řád atd.). V této době se však již v legislativních pracích začala výrazně projevovat nervozita z vyhrocené politické situace.[26]

Vláda návrh schválila dne 4. 12. 1936 s doplněním ze dne 3. 3. 1937 a oběma komorám Národního shromáždění byl jako „Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník (1 369 paragrafů) předložen 15. 3. 1937 (sněmovní tisk č. 844, senátní tisk č. 825, dále jen „Návrh 1937“). Ve složité mezinárodní i vnitropolitické situaci na konci 30. let se však nový občanský zákoník již schválit nepodařilo.[27] Ještě za druhé republiky bylo sice zvažováno jeho zavedení formou vládního nařízení (na základě tzv. zmocňovacího zákona z roku 1938) a rekodifikační práce pokračovaly i po válce, naděje na jeho přijetí však byla vzhledem k velkým společenským posunům jen malá a zcela pominula po komunistickém převratu.[28]

Po druhé světové válce osvobozené Československo v oblasti právního řádu navázalo na první republiku, tedy právní stav před mnichovským diktátem. Proto platil nadále novelizovaný rakouský občanský zákoník, ovšem právní řád začal zaznamenávat výrazné změny, které původní podstatu občanského práva hodně změnily (zejména dekrety o národní správě, o konfiskaci půdy, o konfiskaci nepřátelského majetku apod.).[29]

Vznik nového mohutného státního vlastnictví a začátky hospodářského plánování změnily podstatně celou soustavu občanskoprávních vztahů. V roce 1946 parlamentní volby vyhráli komunisté a předsedou vlády se stal Klement Gottwald. V tzv. budovatelském programu jeho vlády bylo mj. vytyčeno přijetí nové československé ústavy, která měla být postavena na jiných základech než ústava prvorepubliková. Únorový převrat roku 1948, uchopení moci jednou stranou, vyhlášení Ústavy 9. května a další znárodňování vytvořily „nutnost“ změn v oblasti občanského práva a započala příprava nového občanského zákoníku.[30]

V červnu 1948 na zasedání ÚV KSČ vyhlásil Gottwald nutnost zavést nový právní řád, který „by pomohl upevnit a rozvíjet výsledky politického vítězství“. Pravil, že „je třeba zlikvidovat nemožný stav, kdy u nás platí zákony z doby Marie Terezie“.[31] V následujících dvou letech (tzv. právnická dvouletka) došlo k unifikaci soukromého práva a k přijetí zákona o právu rodinném (č. 265/1949 Sb.) a nového občanského zákoníku (č. 141/1950 Sb.) přezdívaného „střední kodex“ (dále též „OZ 1950“). Zákoník byl přijat dne 25. 10. 1950 a byl účinný od 1. 1. následujícího roku. Skládal se z 570 paragrafů. K hlavním rysům nové kodifikace patřily: 1) ideologizace a nadřazení zájmu celku, 2) úprava majetkových vztahů a 3) celkové zjednodušení a zestručnění.[32] O celkovém zjednodušení a zestručnění lze hovořit i ohledně dědického práva, které bylo v OZ 1950 upraveno v části páté v § 509 až 561.

Pokud zvážíme dobové ideologické limity, tak občanský zákoník z roku 1950 představuje poměrně zdařilé legislativní dílo propojující českou a i slovenskou právní tradici a reagující na podněty meziválečné právní vědy i změněné společenské podmínky.[33]

Již koncem 50. let se ale začalo upozorňovat na to, že platný občanský zákoník „plně neodráží poměry a vztahy, které se v naší společnosti v dané etapě vývoje socialismu vytvořily“, a tak se začalo uvažovat v souvislosti s přípravou a přijetím ústavy v roce 1960 o vydání nového občanského kodexu.[34] O vytvoření nové kodifikace, která by se zaměřila na „živé socialistické vztahy“, bylo rozhodnuto v usnesení ÚV KSČ ze dne 8. 12. 1960.[35]

Nový občanský zákoník byl přijat dne 26. 2. 1964 a publikován pod č. 40/1964 Sb. s účinností od 1. 4. téhož roku (dále též „OZ 1964“). Zákoník sestával z 510 paragrafů a 8 částí, přičemž část 7 byla nazvána Dědění a byla upravena v § 460 až 480. Nový „socialistický“ občanský zákoník z roku 1964 měl za cíl anihilovat domácí právní tradici, nahradit ji zcela novými koncepcemi a doktrínami. Většina norem byla i ve srovnání se zákoníkem z roku 1950 zjednodušena, mnoho institutů bylo zcela zrušeno (např. nabytí vlastnictví vydržením), mnohé další nebyly v praxi užívány. Československý občanský zákoník z roku 1964 byl nejradikálnějším kodexem v celém východním bloku a nejradikálnějším předpisem socialistické právní kultury, jediný „vskutku revoluční“ občanský zákoník ve střední Evropě v průběhu celého 20. století, odmítající „tradiční západní kontinentální právní doktrínu“ a přinášející do práva „nového ducha“.[36]

OZ 1964 u nás platil až do 31. 12. 2013 a během své existence prošel řadou novelizací (zejména po roce 1990, kdy k nejvýznamnějším patří tzv. velká novela č. 509/1991 Sb., reagující na změnu společenských i hospodářských poměrů).[37]

 

Tereziánský zákoník a úprava hrazení dluhů zůstavitele

V nikdy nepřijatém Tereziánském kodexu bylo dědické právo upraveno v díle druhém. Velmi rozsáhlá a podrobná úprava čítala stovky ustanovení. V § VII. článcích 101 až 132[38] (přepracovaný) Tereziánský zákoník zaváděl možnost dobrodiní inventáře (Rechtswohlthat des Inventars) pro omezení odpovědnosti za dluhy zůstavitele.[39] Při použití této výhrady inventáře měl dědic odpovídat za dluhy zůstavitele pouze „soudem sepsanou pozůstalostí“. Zákoník tedy byl v této problematice inspirovaný římským právem a po vzoru Koldínova zákoníku stanovoval neomezenou odpovědnost za dluhy zůstavitele s možností dobrodiní inventáře, a to i s podobnou textací odkazující na odpovědnost za dluhy do výše soudem sepsané pozůstalosti (dokudž toho statku stačí toho umrlého). Kodex se tedy odklonil v této věci od úpravy Obnovených zřízení zemských, která v čl. O 47 OZZ stanovila: Dědic ručí za dluhy pozůstalosti jen, pokud stačí jmění zůstavitelovo.

Z úpravy odpovědnosti za dluhy zůstavitele dle Tereziánského kodexu vycházela následně Hortenova osnova (II. 17, 16 a 19), Martiniho osnova (II. 18. 25), západohaličský občanský zákoník (II. § 613) i konečná verze ABGB.[40]

Finální podoba ABGB převzala z Tereziánského kodexu (po úpravách) text, že dědic uplatnivší výhradu inventáře „jest věřitelům a odkazovníkům jen potud zavázán, pokud stačí pozůstalost (...)“. Tento text se do budoucna stal zdrojem výkladových nejasností, a to vzhledem k nepřesné formulaci „pokud stačí pozůstalost“, kterou lze vykládat tak, že dědic odpovídá cum viribus hereditatis (pouze pozůstalostním jměním – tj. omezeně zač a omezeně čím, stejně jako v Koldínově zákoníku) nebo pro viribus hereditatis (omezeně zač, ale neomezeně čím, tj. veškerým svým majetek až do výše hodnoty pozůstalosti). Následně přijatý dědický patent a Josefínský občanský kodex se problematikou přechodu dluhů zůstavitele na dědice nezabývaly.

 

OZO a úprava hrazení dluhů zůstavitele

Úprava dědického práva byla obsažena zejména v § 531 až 824 OZO,[41] přičemž procesněprávní normy obsahoval hlavně císařský patent č. 208 z 9. 8. 1854, kterým se zaváděl nový zákon o soudním řízení v nesporných právních věcech (tzv. nesporný patent, dále též „nesp. patent“), a později též zákon č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného (oba zmíněné předpisy byly zrušeny v roce 1950).[42]

Dědictví se nenabývalo okamžikem smrti. Úmrtím zůstavitele se pozůstalost, definovaná v § 531 OZO jako souhrn práv a závazků zemřelého, s výjimkou práv a závazků vázaných k osobě zůstavitele, stala tzv. ležící pozůstalostí (hereditas iacens).[43] Tento soubor aktiv a pasiv zůstavitele byl samostatným subjektem práv a závazků, způsobilým žalovat a být žalován u soudu. Pozůstalost představovala jako personifikované jmění osobu zůstavitele i po jeho smrti.[44] Ležící pozůstalost měla tedy charakter účelového jmění s vlastní právní subjektivitou. Podle OZO bylo třeba k přechodu vlastnického práva zvláštního řízení. Toto řízení o projednání pozůstalosti se projednávalo ex offo a příslušný byl okresní soud (až na výjimky týkající se deskových statků, kdy byl příslušný soud krajský).[45]

Úmrtím zůstavitele vzniklo dědici povolanému k dědění některým z dědických titulů (tzv. delátovi) právo nabízenou (neboli deferovenou) pozůstalost přijmout. Pozůstalost tedy jako určitý majetkový soubor existovala a čekalo se na to, kdo se k ní přihlásí a uplatní své dědické právo. Za tím účelem soud vyzýval domnělé dědice, aby podali dědické přihlášky.[46] Jednalo se o tzv. adiční princip (z aditio – přijetí). Podle § 547 OZO jakmile dědic dědictví přijal, představoval se zřetelem k němu zůstavitele. Před přijetím se na pozůstalost hledělo, jako kdyby dosud byla v držbě zemřelého. Podle § 548 OZO závazky, které by byl měl zůstavitel plniti ze svého jmění, přejímá jeho dědic. Peněžité tresty, zákonem stanovené, k nimž zemřelý nebyl ještě odsouzen, nepřecházejí na dědice. Podle § 549 OZO k břemenům váznoucím na dědictví náležejí také náklady na pohřeb, přiměřený místní zvyklosti, stavu a jmění zemřelého.

Dle § 797 OZO se nikdo nesměl svémocně ujmout držby pozůstalosti. Dědické právo se muselo projednat před soudem a soud měl provést odevzdání pozůstalosti (tj. převedení v právní držbu). Dědic v dědické přihlášce uvedl právní důvod (dědický titul – zákon, závěť nebo dědická smlouva) a musel se výslovně vyjádřit, že dědictví přijímá (§ 799 OZO). Podstatnou náležitostí dědické přihlášky dále bylo uvedení, zda se přihláška podává bezvýhradně nebo s výhradou právního dobrodiní soupisu (§ 800 OZO[47]). Právě tato část přihlášky odpovídala na jednu z nejstěžejnějších otázek dědického práva, a to na to, jak bude dědic odpovídat za dluhy zůstavitele.

V § 801 OZO je jako účinek bezvýhradně podané dědické přihlášky uvedeno, že dědic musí ručiti všem věřitelům zůstavitelovým za jejich pohledávky a všem odkazovníkům za jejich odkazy, byť i pozůstalost nestačila. Oproti u podání přihlášky podmíněné (§ 802 OZO) bude soudem ihned proveden soupis na účet podstaty. Takový dědic je věřitelům a odkazovníkům jen potud zavázán, pokud pozůstalost stačí na pohledávky jejich i jeho vlastní, jež mu náležejí kromě práva dědického.

Zůstavitel nemohl odepřít dědici výhradu inventáře ani zakázat zřízení soupisu (§ 803 OZO). Dědickou přihlášku přijímal soud vždy usnesením (poté se nazývala tzv. soudní přihláškou). Podle § 807 OZO pokud se z několika spoludědiců přihlásil byť pouze jeden s výhradou soupisu a ostatní bezvýhradně, byl zřízen inventář a (stejně jako ve všech ostatních případech, kdy byl zřízen soupis z jakéhokoli důvodu) platila výhoda právního dobrodiní soupisu i pro ty, kteří se přihlásili k dědictví bezpodmínečně, pokud jim nebylo dědictví dosud odevzdáno. Lze tudíž konstatovat, že pokud nastala situace, která vyžadovala zřízení inventáře, výsledkem bylo, že všechny soudní přihlášky byly považovány za podmíněné a po odevzdání pozůstalosti dědicové odpovídali za dluhy omezeně.[48]

S výjimkou uplatnění podmíněné dědické přihlášky (§ 802 OZO[49]) se zřizoval soudní soupis na návrh nepominutelného dědice (§ 804 OZO), pokud věřitel, odkazovník nebo nepominutelný dědic požádal o oddělení pozůstalostního jmění od jmění dědice (§ 812 OZO) nebo dle § 92 odst. 1 až 3 nesp. patentu, pokud jeden z dědiců nebyl znám nebo byl neznámého pobytu, měl opatrovníka nebo poručníka nebo se mu ustanovil opatrovník pro řízení o pozůstalosti; dále pokud dědictví nebo dědický podíl připadal chudým, nadaci, obci, kostelu, veřejnému ústavu nebo státu; nebo pokud zůstavitel uložil dědici povinnost, aby zanechal dědictví nebo poměrný díl jiným osobám (svěřenské nástupnictví).

V době před odevzdáním pozůstalosti nebylo rozdílu v odpovědnosti za dluhy zůstavitele mezi dědici, kteří dědictví přijali, ať už podali přihlášku bezvýhradnou či podmíněnou, a to z důvodu, že před odevzdáním pozůstalosti dle § 550[50] OZO ručili dědici všichni za jednoho a jeden za všechny a do odevzdání pozůstalosti ručili dědici za dluhy pozůstalostním jměním, neručili osobně vlastním jměním. Dědici ručili solidárně.[51]

Dle § 820 OZO pokud byla pozůstalost odevzdána několika dědicům, kteří neuplatnili výhradu soupisu, ručí i po odevzdání všem věřitelům dědictví a odkazovníkům všichni za jednoho a jeden za všechny. Vzájemně však jsou si povinni přispěním dle poměru svých podílů dědických. Pokud ovšem dědici využili právního dobrodiní soupisu, jsou povinni ručiti před odevzdáním věřitelům dědictví a odkazovníkům podle § 500.[52] Po nastavším odevzdání ručí každý jednotlivec o sobě za břemena, nepřesahující podstaty dědictví, jen dle poměru svého podílu dědického. Nejednalo se tedy o solidární ručení mezi dědici s dobrodiním soupisu.

Rakouské právo přijalo justiniánský systém tzv. beneficia inventarii a bylo jisté, že dědic využivší tohoto dobrodiní odpovídá jen za sumu pasiv krytou aktivy (omezeně zač). Ještě v roce 1906 Emil Tilsch ale konstatoval, že je sporno, ručí-li za tuto sumu jen věcmi pozůstalostními neb i svým vlastním jměním (tedy zda omezeně čím nebo neomezeně čím).[53]

Vágní textace „dokud pozůstalost stačí“ způsobovala problém s interpretací i později. V komentáři z roku 1936 František Rouček uvádí, že bylo sporno, zda dědic jest zaváván »pro viribus hereditatis«, t. j. veškerým svým jměním až do sumy, jakou představovala pozůstalost (tedy do »určité výše«) či »cum viribus hereditatis«, t. j. jen pozůstalostním jměním (tedy »určitými kusy majetku«).[54] František Rouček se nicméně přiklání k první alternativě s ohledem na soudní praxi (Gl. U. 15.835 a Gl. U. n. ř. 3760), neboť pro ni mluví doslov § 821 OZO in fine, dle kterého, pokud dědicové uplatní výhradu soupisu, ručí po odevzdání každý o sobě za břemena nepřesahující podstaty dědictví jen dle poměru svého podílu dědického. František Rouček také upozorňuje na skutečnost, že přikázáním pozů­stalosti nabývá dědic volnou dispozici se zděděným majetkem a může jej bez ohledu na věřitele (pokud nedošlo k oddělení pozůstalosti) zcizit, pozůstalost splyne s ostatním jměním dědicovým, takže pozůstalostní aktiva lze použít i k úhradě dluhů dědice. Ve prospěch druhé varianty lze uvést argument textací zákona (pokud pozůstalost stačí) nebo skutečnost, že dle § 97 a násl. nesp. patentu se mají aktiva v inventáři ocenit k datu zůstavitelovy smrti, proto by měl být závazek cum viribus, neboť ručení pro viribus by vyžadovalo ocenění ke dni odevzdání pozůstalosti. František Rouček k tomuto dále poznamenává, že závazek pro viribus ještě neznamená, že výši závazku určuje hodnota dne zůstavitelovy smrti nebo podle doby přikázání, a že při závazku cum viribus není vůbec potřebí ocenění pozůstalostních aktiv.[55]

Skutečnost, jak byl oceňován majetek v pozůstalosti, jak samotné řízení probíhalo a jak vypadala konečná podoba odevzdací listiny (rozhodnutí soudu, kterým se řízení o pozůstalosti končí), je zásadní pro pochopení institut výhrady soupisu ve smyslu OZO.

Podle § 34 nesp. patentu měl být soud ihned informován o všech úmrtích v jeho okresu a dle § 36 nesp. patentu jakmile se o úmrtí dozví, má zařídit, aby soudní vyslanec nebo veřejný notář sepsal úmrtní zápis. Vyslanec má sepsat úmrtní zápis co nejdříve a, je-li nebezpečí průtahu, ihned dojít do bytu zemřelého. Tam za účasti dvou domácích lidí, příp. dvou jiných svědků, konat šetření o poměrech, které mají význam pro projednání pozůstalosti, a příp. zapečetit pozůstalost (§ 38 nesp. patentu). Úmrtní zápis zejména obsahoval informace o zůstaviteli, jeho dědicích, případné existenci posledního pořízení nebo dědické smlouvy, příp. jiné smlouvy (vyslanec má po těchto pořízení co nejpečlivěji pátrat) a pozůstalostním jmění. Standardně se vyplňoval ručně do vytištěného tiskopisu.

Pokud pozůstalost nebyla nepatrná nebo nebyl-li vyhlášen konkurz předlužené pozůstalosti dle konkurzního řádu,[56] vyzýval soud domnělé dědice k podání dědických přihlášek.

Došlo-li k nařízení soupisu pozůstalosti, dostavil se vyslanec soudu nebo notář společně se znalcem (byl-li potřebný) na místo, kde se nacházela pozůstalost, přítomni měli být vždy dva z domácích lidí nebo jiní hodnověrní svědci (§ 95 nesp. patentu hovořil, že tito svědci mají být muži). Obesláni měli být též známí dědicové, pokud tito jsou v místě, kde se soupis koná nebo v jeho blízkosti, a mohou tudíž být obesláni bez průtahu. Dále byli o soupisu informováni opatrovník pozůstalosti, pokud byl ustanoven, vykonavatel poslední vůle, byl-li zřízen, a věřitelé, kterým bylo povoleno oddělení dědictví od jmění dědice. Soupis bylo možné nicméně provést i bez těchto obeslaných osob.

Podle § 96 nesp. patentu, je-li pozůstalost nepatrnější, může se soupis (z úřední povinnosti nebo na žádost dědiců), vykonat ihned při úmrtním zápisu. Dle § 97 nesp. patentu soupis musí obsahovat přesný a úplný seznam všeho movitého a nemovitého jmění, v jehož držení byl zůstavitel k datu své smrti, a zároveň musí být stanovena jeho tehdejší hodnota a souhrn. Jednotlivé součástky jmění mají být seřazeny podle oddílů a na konci soupisu úhrnné částky všech oddílů opakovány a sečteny. Soudní vyslanci si měli zjednat úplné vysvětlení o stavu majetku, prozkoumat pozůstalostní spisy a listiny, které na místě najdou, ohledat nemovitost a svršky, vyslechnout dědice, příbuzné a domácí lidi, použít veřejných knih a soudních spisů a jinými vhodnými prostředky zjistit informace o stavu a rozsahu pozůstalosti (§ 98 nesp. patentu).

Oproti římskému právu OZO neumožňoval dědici, aby si soupis (jako poklad u výhrady soupisu) sepsal sám, ale vyžadoval soudní ingerenci. Nebylo možné též nijak soupis nahradit (např. společným prohlášením dědiců nebo seznamem majetku sepsaným správcem a potvrzeným dědici po vzoru NOZ).

Soupis byl podkladem pro další pozůstalostní jednání. Pokud nebyl udělán soupis pozůstalosti (tj. nebyla učiněna výhrada soupisu ani z jiného důvodu nedošlo k soupisu), musel dědic, který podal bezvýhradnou přihlášku, podat podle § 114 nesp. patentu tzv. místopřísežné seznání pozůstalostního jmění. Dědic měl pozůstalostní jmění popsat sám ve všech jeho součástkách právě tak jako v soupisu a potvrdit správnost údajů. Místopřísežné seznání pozůstalostního jmění obsahovalo i vlastní odhad dědice. Toto seznání následně bylo vzato za poklad projednání místo soupisu (§ 114 odst. 2 nesp. patentu) a soud neměl oprávnění tento seznam zkoumat, a to ani po formální správnosti nebo po stránce úplnosti. Soud tedy nemohl pátrat, zda nepatří do pozůstalosti i věci nezahrnuté do přiznání (soud neměl vyšetřovací povinnost). Pro výměru poplatků však obsah přiznání směrodatný nebyl, a to ani z hlediska úplnosti, ani z hlediska hodnoty v něm uvedené.[57]

Odevzdací listinu soud podle § 149 nesp. patentu vydával až po zaplacení poplatků spojených s řízením a splnění všech ostatních povinností uložených zákonem nebo zůstavitelem. Náležitosti odevzdací listiny byly stanoveny v § 174 nesp. patentu [kromě osobních dat zůstavitele a dědiců druh dědické přihlášky (zda bezvýhradná nebo s výhradou soupisu)]; poměr, ve kterém se účastní dědictví, přičemž v případě, že už před odevzdáním bylo dědictví rozděleno, se odkáže na toto rozdělení; a všechna případná omezení, co do požívání nebo co do dispozice s podstatou (substituce).[58]

Ustanovení § 170 nesp. patentu umožňovalo zletilým plně svéprávným dědicům možnost rozdělení dědictví soudem i mimo soud, před odevzdáním i po něm.

Rozdělení pozůstalosti tedy nebylo povinné (soud standardně potvrzoval nabytí dědictví podle dědických podílů), pokud k němu ale došlo, mělo rozdělení pozůstalosti dvě části. „Za prvé se uvedla a na základě inventury ocenila aktiva, dále pasiva pozůstalosti a konečně čisté jmění, podléhající rozdělení. Za druhé došlo k vlastnímu rozdělení tohoto čistého jmění na základě jednotlivých dědických podílů. Fyzicky dělitelné součástky jmění (hotové peníze, cenné papíry, jde-li jen o jeden jejich druh) se v tomto vlastním rozdělení přikázaly jednotlivým dědicům v poměru jejich dědických podílů. Totéž se stalo i u fyzicky nedělitelných věcí, jestli se dědicové mezi sebou dohodli o tom, které z jednotlivých předmětů mají připadnout tomu kterému do výlučného vlastnictví proti případnému doplatku v hotovosti.“[59] I v případě rozdělení pozůstalosti soudem tedy bylo potvrzeno dědictví podle dědických podílů a teprve následně byla schválena dohoda o rozdělení pozůstalosti.

Věřitelům pozůstalosti, odkazovníkům a nepominutelným dědicům byla dána možnost trvání odloučené pozůstalosti prodloužit. Podle § 812 OZO pokud se některý z nich obával, že by mohl býti ohrožen na své pohledávce sloučením pozůstalosti se jměním dědicovým, může před odevzdáním žádati, aby dědictví bylo od jmění dědicova odděleno, soudně uschováno nebo opatrovníkem spravováno, jeho nárok na něm byl zaznamenán a zapraven. Ale v takovém případě neručí již mu dědic vlastním jměním, i když se přihlásil jako dědic bezvýhradně.

Pokud byla podána žádost o oddělení pozůstalosti (beneficium separationis), bylo povinností soudu zřídit soupis (§ 92 nesp. patentu). Za trvání OZO (v souladu s textem § 812 OZO) nemusel nicméně věřitel žádající o oddělení pozůstalosti prokazovat, že jeho obava, že by mohlo dojít k neuhrazení jeho pohledávky, je oprávněná. Vzhledem ke skutečnosti, že byl zřízen soupis, odpovídali všichni dědicové po odevzdání pozůstalosti, jako by byli podali přihlášku podmíněnou. Po zřízení inventáře bylo třeba pozůstalostní majetek dát do úschovy nebo zřídit opatrovníka k jeho správě. Oddělení v názvu žádosti o beneficium separationis neodkazuje na oddělení dvou jmění, jelikož dosud nedošlo ke splynutí majetku zůstavitele a dědice (dědiců), ale na faktické fyzické oddělení pozůstalosti od majetku dědice/dědiců. Žádost o oddělení pozůstalosti, přestože i přes její podání je možné, aby byla pozůstalost dědici odevzdána (tj. vydáno konečné usnesení), způsobí, že nesplyne jmění zůstavitele a dědice, pokud nenastane uspokojení žadatele, tj. dokud nebude uhrazena jeho pohledávka. Z pozůstalosti takto fakticky i právně oddělené musel být uspokojen žadatel před věřiteli dědice.[60]

 

Návrh 1921 a úprava hrazení dluhů zůstavitele

Návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníku pro Československou republiku, jehož referentem byl Emil Svoboda, z roku 1921 obsahoval úpravu, podle které šlo podat dědickou přihlášku bezvýhradně či s výhradou soupisu (§ 800 Návrhu 1921). Text navrhoval již nepoužívat slovo dobrodiní (Rechtswohltat) pro zbytečný archaismus.[61]

Ustanovení § 801 Návrhu 1921 stanovovalo, že bezvýhradná přihláška dědická má za následek, že dědic ručí všem věřitelům zůstavitelovým za jejich pohledávky a všem odkazovníkům za jejich odkaz, byť i hodnota pozůstalosti k tomu nestačila. Výrazem „hodnota pozůstalosti“ se zdůraznila zásada ručení pro viribus hereditatis. Taktéž § 802[62] Návrhu 1921 týkající se účinků přihlášky podmíněné operoval s termínem hodnota pozůstalosti, do jejíž výše dědic s výhradou soupisu odpovídal za dluhy.

 

Návrh 1931 a úprava hrazení dluhů zůstavitele

Dle důvodové zprávy k Návrhu 1931 byla probírána velmi nesnadná otázka ručení cum viribus či pro viribus hereditatis. Komise považovala za účelnější ručení pro viribus spočívající hlavně v tom, že je nutno v soupisu pozůstalosti jmění určit odhadem hodnotu pozůstalosti ke dni jejího nápadu. Naproti tomu u ručení dědice vůči věřitelům je nutné vzít za základ cenu ke dni přikázání pozůstalosti. V těchto dvou hodnotách nicméně mohou být podstatné rozdíly. Též nepominutelný dědic, přestože pro výpočet jeho nároku na povinný díl je rozhodný soupis a ocenění k datu úmrtí zůstavitele, se účastní zisku a ztrát pozůstalosti až do číselného určení, není tedy odkázán na hodnotu uvedenou v soupisu.[63]

Hlavní nesnáz byla ale viděna v povaze odhadu ocenění pozůstalosti jako takové a v otázce, zda lze připustit přímo ustanovení zákona, aby se proti soupisu a odhadu dal provést důkaz nesprávnosti (neúplnosti nebo nesprávného ocenění). Po velmi obšírných debatách bylo přijato, aby (i přes obtíže) byla v zákoně zásada pro viribus, tedy odpovědnost za dluhy až do výše hodnoty pozůstalosti u dědických přihlášek s výhradou soupisu.

Ustanovení § 722 Návrhu 1931 týkající se soupisu bylo doplněno slovy „a odhadnouti“, takže podstatnou částí soupisu byl odhad majetku. Dle § 756 Návrhu 1931 ručili dědici, kteří se přihlásili bez výhrady, solidárně, a to ode dne přikázání pozů­stalosti. V souladu s § 757 Návrhu 1931 dědic, který se přihlásil s výhradou soupisu, ručil pozůstalostním věřitelům, jen pokud stačí pozůstalost podle hodnoty ke dni přikázání, dříve případně dle § 736 Návrhu 1931 ke dni, ke kterému byly jednotlivé kusy propuštěny dědici k volnému nakládání. V § 757 odst. 2 Návrhu 1931 bylo nové ustanovení, dle kterého se soupis považuje za správný (tj. hlavně za úplný) a ceny v něm uvedené za správné i ke dni přikázání pozůstalosti, pokud se neprovede důkaz nesprávnosti. Tím pokládala komise za překonané hlavní námitky proti přijaté zásadě ručení pro viribus.

Dále § 758 Návrhu 1931 stanovil, že je-li několik spoludědiců přihlášeno s výhradou soupisu, nenastane po přikázání pozůstalosti solidární ručení, nýbrž dělitelný závazek se rozvrhne mezi dědice podle jejich dědických podílů.

Oproti OZO se nicméně § 759 Návrhu 1931 stavil záporně k situaci, má-li na výhodách soupisu participovat i dědic, který se přihlásil bezvýhradně. Odůvodněno to bylo tím, že ten, kdo se přihlásil bezvýhradně, měl k tomu vlastní důvody, např. i pietní zřetel k zůstaviteli, jehož pozůstalost chtěl uchránit od difamujícího účinku konkurzu. Není důvod, aby se takovému dědici vnutilo přes jeho vůli ručení omezené na hodnotu pozůstalosti.[64]

 

Návrh 1937 a úprava hrazení dluhů zůstavitele

Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník z roku 1937, byl jedním z hlavních zdrojů občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.[65] (dále též „NOZ“). Tento návrh v § 614 stanovoval, že dědická přihláška může být s výhradou soupisu nebo bez výhrady a přihláška, která nemá těchto náležitostí, nemá právních následků. Dle § 625 Návrhu 1937 byl soupis úřední seznam, jehož účelem bylo zjistit a odhadnout pozůstalostní majetek ke dni smrti zůstavitele. Podle § 628 Návrhu 1937 soud vydával listinu o přikázání pozůstalosti, ve které mj. stanovil, zda dědicové dědí s výhradou soupisu či nikoli. Připadlo-li dědici knihovní právo (resp. pokud je děděna nemovitost), má být nemovitost v listině přesně uvedena. Uvádět ostatní majetek nebylo nutné.

Dle § 664 Návrhu 1937 je dědic, který se přihlásil bez výhrady, od dne, kdy mu byla přikázána pozůstalost, zavázán věřitelům zůstavitele veškerým svým jměním. Podle § 665 Návrhu 1937 pokud je více dědiců bez výhrady soupisu, jsou zavázáni věřitelům zůstavitele za veškeré dluhy rukou společnou a nerozdílnou.

Právní následky přihlášky učiněné s výhradou stanovoval § 666 Návrhu 1937, který zněl: Dědic, který se přihlásil s výhradou soupisu, je zavázán ode dne, kdy mu byla pozůstalost přikázána, pozůstalostním věřitelům, jen pokud stačí pozů­stalost podle hodnoty, jakou měla v době přikázání. Soupis se pokládá za správný a ceny v soupise uvedené za správné i po dobu přikázání pozůstalosti, pokud nebude proveden důkaz o nesprávnosti.

Podle § 667 Návrhu 1937 je-li přihlášeno s výhradou soupisu několik dědiců, jsou zavázáni co do hodnoty pozůstalosti, pozůstalostní věřitel však může vymáhat na každém z dědiců jen část dělitelné pohledávky odpovídající jeho podílu. Dále podle § 668 Návrhu 1937 byl-li na žádost některého dědice proveden soupis pozůstalosti, nemá to právních následků pro dědice, kteří se přihlásili bez výhrady.

Návrh též změnil úpravu odloučení pozůstalosti, když v § 670 Návrhu 1937 stanovil: Má-li věřitel pozůstalostní obavu z předlužení dědice, může žádati na soudě, aby pozůstalost zůstala odloučena od jmění dědicova. Žádosti se nevyhoví, je-li zřejmé, že k obavě není důvodu. Byla-li pozůstalost přikázána, nelze žádati za odloučení. Dle § 671 Návrhu 1937 se následně z odloučené pozůstalosti uspokojil věřitel, jenž si odloučení vyžádal. Nemohl se ale uspokojit z majetku dědice, i kdyby tento se přihlásil bez výhrady soupisu.

Ještě v rámci parlamentního projednávání vládního návrhu 1937/38 však došlo ke změně směřující ke zvýšené ochraně dědiců (presumpce přihlášky s výhradou).[66] Tato změna nicméně nebyla do NOZ zapracována.

Změna vznikla jako reakce na situaci, pokud by byla dědická přihláška podána bez vyjádření, zda je činěna s výhradou soupisu nebo bez ní (dle původního návrhu měla být taková přihláška nicotná). V tomto případě by byl automaticky nařízen soupis (ledaže by dědic následně prohlásil, že se přihlašuje bezvýhradně[67]). Emil Svoboda nicméně tuto variantu kritizoval a považoval původní řešení, které dědice přímo nutí, aby si rozmyslil hned při své přihlášce, co dělá, a aby se dal poučit, nezná-li dosahu svých slov, za noblesní řešení. Považoval za klamný názor, že by vládní osnovou navržená soustava nechránila dostatečně dědice s podotknutím, že dědic se musí vyjádřit, jak chce věřitelům ručiti, zda neomezeně nebo na základě soupisu – se kterým je ovšem spojen i odhad pozůstalostního jmění. Emil Svoboda též upozorňuje na vysoké náklady soupisu, když zmiňuje, že vynechání slova „bezvýhradně“ v dědické přihlášce může stát mnoho tisíc.[68]

 

OZ 1950 a úprava hrazení dluhů zůstavitele

Úprava některých institutů byla do OZ 1950 zásadně změněna, ovšem často v souladu s dlouhodobými vývojovými tendencemi a názory právní vědy, jako tomu bylo např. u odpovědnosti za dluhy zůstavitele do výše dědictví.[69] OZO a obdobně i osnovy 1931 a 1937 upravovaly institut výhrady inventáře, naopak slovenské (uherské) právo znalo pouze omezenou odpovědnost výší zděděného majetku.[70]

Odpovědnost neomezená výší aktiv pozůstalosti byla dlouhodobě kritizována již dávno před komunistickým převratem v naší zemi (např. prof. Vážný – Pojem práva dědického a účelnost jeho dnešní struktury publikované v Právním obzoru v roce 1923; dále skutečnost, že během parlamentního projednávání vládního návrhu 1937/38 došlo k presumpci přihlášky s výhradou), nelze se tedy na limitaci odpovědnosti do výše aktiv dívat pouze prismatem skutečnosti, že se dle tvůrce NOZ jedná o vliv sovětského práva.[71] I u nás v době předmoderního práva bylo hrazení dluhů zůstavitele většinou omezené. Takto bylo upraveno zejména ve starém německém právu, Knize písaře Jana, Právech městských Brikcího z Licska, ve Vladislavském zřízení zemském nebo v Obnovených zřízení zemských. Přelom nastal s Koldínovými Právy městskými Království českého, která nicméně zřízení soupisu doporučovala přímo ve svém textu a jeho výsledkem bylo, že dluhy zůstavitele se vztahovaly pouze k majetku zůstavitele a dědic je nemusel uhradit ze svého majetku.

OZ 1950 se odklonil od římskoprávního institutu ležící pozůstalosti a s ním spojených dědických přihlášek, stejně jako i od stěžejní části dědické přihlášky, a to skutečnosti, zda se přijetí dědictví děje bez výhrady či s výhradou soupisu.

Přestože v průběhu projednání přípravy zákona nebyl odklon od institutu ležící pozůstalosti a s ním spojených dvou druhů dědických přihlášek bez výhrady přijat, bylo nakonec stanoveno, že dědic nebude odpovídat za více pasiv, než činila aktiva ke dni úmrtí, a změny po dni úmrtí jsou rizika, která jdou na vrub dědicovi.[72] Je sice pravda, že ochrana dědice před dluhy zůstavitele jde ruku v ruce se zhoršením postavení věřitelů zůstavitele, toto bylo ale zdůvodňováno tím, že dědické právo, které má utvrzovat rodinné svazky a hospodářskou základnu rodiny, nemůže být pro dědice majetkovým rizikem.[73] Zákon také vycházel ze situace, že dědictví se spíše neodmítá, než odmítá, resp. nutnost, aby ze strany dědice byla vyvinuta aktivita ve smyslu podání dědické přihlášky o přijetí pozůstalosti a jejího titulu, byla zrušena ve prospěch vyrozumívání domnělých dědiců ze strany soudu s uvedením lhůty na možné odmítnutí dědictví.

Odpadla tudíž „instituce lidu naprosto nesrozumitelná, slovenskému právu neznámá, a to ležící pozůstalost. Její odstranění má ten význam, že dědic – neodmítne-li – nabývá dědictví již zůstavitelovou smrtí.“[74]

V souladu s § 509 OZ 1950 se dědictví (po vzoru mj. slovenského práva) nabývalo smrtí zůstavitele (tj. neexistovalo svěřenské nástupnictví či jakýkoli odsun dědického práva na pozdější dobu). V § 514 OZ 1950 stanovil omezenou odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele, když stanovil: Dědic je povinen hradit náklady přiměřeného pohřbu zůstavitelova, jakož i plnit závazky, které na něho přešly smrtí zůstavitelovou; vše podle ustanovení o poměrné nebo přednostní úhradě a jen do výše ceny nabytého dědictví. Věřitelům, kteří své nároky neoznámili přesto, že je dědic dal k tomu soudem vyzvat, dědic neodpovídá, pokud je cena jím nabytého dědictví vyčerpána nároky ostatních věřitelů. Přirozený vývoj směřující k omezení odpovědnosti výší aktiv, který byl započat již v římském právu, byl tímto ustanovení v OZ 1950 završen.[75]

Nejvyšší soud k tomuto dne 28. 1. 1963 judikoval (č. 46/1963, 5 Cz/62): Dedič zodpovedá veriteľovi poručiteľa iba do výšky ceny nadobudnutého dedičstva; cena dedičstva sa zisťuje v dedičskom konaní. Od ceny dedičstva stanovenej v dedičskom konaní sa môže súd odchýliť v občianskom súdnom konaní, v ktorom veriteľ uplatňuje pohľadávku za poručiteľom proti dedičom, ak stav dedičstva je pre veriteľa priaznivejší ako stav uvedení v súpise majetku poručiteľa, alebo ak do dedičstva patria aj iné veci, ktoré neboli uvedené v tomto súpise, prípadne ak veci uvedené v súpise majú vyššiu hodnotu.

Co se týče odpovědnosti za dluhy u spoludědiců, stanovil § 514 odst. 2 OZ 1950, že je-li dědiců několik, je každý z nich povinen plnit závazky částkou, jaká odpovídá poměru ceny jeho dědictví k ceně úhrnu toho, čeho se jim dědictví dostalo.

V době platnosti OZ 1950 byl doprovodným předpisem občanský soudní řád č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř. 1950“). Ten v § 324 stanovoval, že osoby, o nichž lze mít za to, že jsou dědici, soud o tom uvědomí. Současně je poučí, že mohou do jednoho měsíce dědictví odmítnout a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí.

V souladu s § 325 o. s. ř. 1950 se vždy sepíše přesný a úplný seznam všeho jmění, které měl zůstavitel v držbě v době smrti nebo které je u třetích osob, s udáním jeho tehdejší obecné ceny (soupis). Dle odst. 2 tohoto paragrafu měla-li na zjištění jmění zájem socialistická právnická osoba anebo je-li dědicem osoba nesvéprávná nebo neznámého pobytu, provedl se soupis i odhad neprodleně na místě samém. Dle třetího odstavce § 325 o. s. ř. 1950 se zpravidla ale upustí od soupisu na místě samém a od odhadu, jde-li toliko o osobní majetek zůstavitele a dědicové žijí převážně z výtěžku vlastní práce.

Zákon rozlišoval soupis (ve srovnání se stavem před 1. 1. 1951 lze mluvit o obdobě místopřísežného seznání jmění) a soupis na místě samém s odhadem.[76] Zákon již operuje s vyšetřovací povinností soudu a v usnesení soudu byla standardně určena cena majetku v době smrti zůstavitele, výše dluh a hodnota čistého majetku [§ 330 odst. 1 písm. b) zákona o řízení ve věcech občanskoprávních].

Zákon také nepřevzal úpravu odloučené pozůstalosti (oddělení majetku dědice od majetku, který nabývá z pozůstalosti).[77] Text zákona se po dobu jeho platnosti, tj. 13 let a 3 měsíce, v předmětné úpravě nezměnil.

 

OZ 1964 a úprava hrazení dluhů zůstavitele

V úpravě dědického práva OZ 1964 navázal na svého předchůdce. „V úpravě dědického práva přihlížel návrh k posílení příbuzenských a jiných blízkých vztahů dědiců k zůstaviteli. Při pojednání dědictví se dávala přednost tomu, aby se dědici mezi sebou účelně a v souladu se zájmy společnosti dohodou vypořádali.“[78] Právě preference dohody v tomto zákoně způsobila, že se stalo standardem rozdělovat majetek mezi dědici, spíše než potvrzovat nabytí dědictví dle podílů.

I když se ale dědictví nabývalo už smrtí (§ 460 OZ 1964), teprve výsledek projednání dědictví byl rozhodující v tom směru, který z dědiců a v jakém rozsahu odpovídá za zůstavitelovy dluhy (odpovídá totiž jen do výše toho, co děděním skutečně nabyl).[79]

OZ 1964 upravoval odpovědnost za dluhy v § 470. Dle odst. 1 § 470 OZ 1964 dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Dle odst. 2 tohoto ustanovení je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. Odpovědnost za dluhy tudíž nebyla solidární. Po celou dobu platnosti OZ 1964 nebyl text týkající se přechodu dluhů zůstavitele na dědice nijak měněn.

Zůstavitelovy dluhy musely vzniknout za jeho života (odkazy již – oproti částečné možnosti za platnosti OZ 1950[80] – zákon neumožňoval). Nebylo rozhodující, zda byly nebo nebyly k datu projednání dědictví známy. Odpovědnost dědiců se samozřejmě netýkala povinností, které smrtí zanikaly. Úhrada přiměřených nákladů pohřbu měla přednost před úhradou zůstavitelových dluhů.[81]

 

Shrnutí a srovnání s aktuální právní úpravou

Obecně lze říci, že aktuální úprava v NOZ týkající se úpravy přechodů dluhů zůstavitele na dědictví je zvláštní kombinací Návrhu 1937 (bohužel bez reflexe změny u domněnky podání dědické přihlášky s výhradou soupisu, ke které došlo v průběhu parlamentního projednávání) a úpravy v OZ 1950 a OZ 1964, kdy neexistuje ležící pozůstalost a nemusí se podávat dědické přihlášky, nicméně jejich podstatná součást – skutečnost, zda dědic přijímá dědictví s výhradou soupisu či bezvýhradně, zůstala.

Stejně jako v OZO, i u NOZ uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví. To platí i v případě, že soupis pozůstalosti nařídil soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou (§ 1706 NOZ).

Za chvályhodné lze označit alespoň více alternativ u možnosti výhrady soupisu oproti pouze soudní ingerenci (soudního soupisu) u OZO nebo Návrhu 1937. Dle § 1687 NOZ odůvodňují-li to okolnosti případu, může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici. Nebyl-li správce pozůstalosti dosud ustaven, může ho za tím účelem jmenovat soud. Dle odst. 2 § 1687 NOZ v jednoduchých případech může soud rozhodnout, neodporují-li tomu dědicové, o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. Lze nicméně konstatovat, že oproti OZO vyšetřovací povinnost soudu (v případě, kdy se z jakéhokoli důvodu nezřizoval soupis) zůstala.

Ohledně možné participace na omezené odpovědnosti za dluhy zůstavitele, pokud je z jakéhokoli důvodu učiněn soupis pozůstal

• Štítky:
• 2023