Právní domněnky a fikce ve smlouvách

Strany při uzavírání smluv stojí často před otázkou, jak vyřešit situace, kdy neví s jistotou, kdy určitá skutečnost v budoucnu nastane a zdali vůbec nastane. Současně po vzájemné dohodě na tuto skutečnost z nějakého důvodu chtějí navázat určitý právní následek. Nejčastěji se tak děje ve smlouvách o dílo, různých inominátních vztazích, IT projektech či obecně v soukromoprávních vztazích, jde-li např. o smluvní ujednání o „doručování“ písemností. Základní otázka k řešení zní, mohou si strany a v jakých limitech právní úpravy či judikatury sjednat, že se „něco považuje za něco“, „něco se má za něco“ či „platí, že něco“? Což jsou slovní spojení, která v právních normách zpravidla představují tzv. právní domněnky a právní fikce.

JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D.[1]

I. Úvodní otázky k řešení

Významnou podotázkou řešeného problému posuzování limitů smluvní volnosti při užití těchto slovních spojení je posouzení, zdali samotné užití těchto slovních spojení představuje tzv. bez dalšího smluvení právní domněnky či právní fikce, jak jsou chápány v právních normách, užije-li je zákonodárce. Nebo zdali při právní kvalifikaci může jít o něco jiného. Nějaký jiný právní institut. Může jít např. o podmínku v pravém slova smyslu, ať už rozvazovací, či odkládací? Nebo tzv. podmíněnost plnění, jak ji rozlišuje starší judikatura?[2] Nebo primárně „zaškatulkování“ ujednání stran jako „právní domněnka či právní fikce“, jen proto, že strany ve smlouvě užily určité slovo či slovní spojení, není namístě? A je třeba postupovat cestou zjišťování obsahu právních jednání, jejich výkladu podle vůle stran a zjišťovat, co všechno vlastně užitím takového slovní spojení chtěly strany vyjádřit?

Nebo jsou taková ujednání zákonem zakázána, jak dovozovala judikatura k předchozí úpravě soukromého práva?

 

II. Judikatura k právní úpravě soukromého práva účinné do roku 2014

1. Jde o právní domněnky a právní fikce?

Soudní praxe[3] při výkladu občanského zákoníku z roku 1964 dovozovala, že ve smlouvách nelze sjednat nevyvratitelnou právní domněnku či fikci. Bylo dovozováno,[4] že právní domněnka je konstrukce, která může být založena pouze zákonem a jejímž důsledkem je za podmínek zákonem stanovených nutnost bezpodmínečně nebo podmínečně předpokládat existenci něčeho, o čem není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není. Zákonem stanovená právní domněnka a fikce zavazovala soud, aby buď bezpodmínečně, nebo podmínečně pokládal za dané něco, o čemž není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není. Konstrukce domněnek, jejich charakteru i následků, které jsou s nimi spojeny, příslušela podle předchozí judikatury toliko právním normám. Bylo argumentováno procesním právem. V procesním právu se neuplatňuje zásada „vše je dovoleno, co není zakázáno“; působí zde naopak zásada opačná, připouštějící možnost odchylných dohod jenom tam, kde to procesní právo umožňuje. Ujednání stran modifikující důkazní břemeno, tj. institut veřejnoprávního civilního práva procesního, by proto bylo možné pouze tehdy, pokud by takovou možnost občanský soudní řád připouštěl.

Judikatura současně argumentovala významem užitých slov ve smlouvách. Výrazem „má se za to“ se v zákoně vyjadřuje vyvratitelná právní domněnka, zatímco pro fikci se užívají výrazy „považuje se za“ nebo „hledí se na“.

Současně však Nejvyšší soud[5] v jiné věci odmítl jako nepřípustné dovolaní s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje citované judikatuře o nepřípustnosti sjednávání právních fikcí. V dané věci Nejvyšší soud, stejně jako odvolací soud, posoudil skutkové zjištění odpovídající smluvnímu ujednání o tom, že „došlo ke schválení offline verze pořadu fikcí, neboť žalovaná ve lhůtě 3 pracovních dnů nesdělila konkrétní připomínky“, jako možné. Nejvyšší soud uzavřel, že i když nelze sjednat nevyvratitelnou domněnku, která by mohla odepřít jedné ze stran výkon jejího zákonem zaručeného práva bez možnosti toto právo v soudním řízení prokázat, zde šlo o smluvní ujednání, které s marným uplynutím lhůty pro připomínky ke konkrétní verzi díla spojovalo další průběh smluvního vztahu účastníků („přesunula se výroba pořadu do další výrobní fáze“).

2. … nebo tzv. „hmotněprávní podmínky“?

V jiných případech, kdy strany ve smlouvě předvídaly pro předání díla podpis tzv. předávacího protokolu, judikatura standardně dovozovala (a nadále dovozuje), že jde o přípustné sjednání tzv. „hmotněprávní podmínky“ předání díla. Nejvyšší soud ještě podle předchozí úpravy soukromého práva[6] posuzoval ujednání stran ve smlouvě, podle něhož „se dílo považuje za dokončené okamžikem podpisu zápisu o předání a převzetí díla, v němž bude výslovně konstatováno, že objednatel dílo přejímá“. Podle závěrů Nejvyššího soudu bylo-li v uvedené věci ujednáno, že dílo se považuje za dokončené okamžikem podpisu zápisu o předání a převzetí díla, a mělo-li k předání předmětu díla dojít podpisem zápisu o předání a převzetí díla všemi účastníky přejímacího řízení, tj. jak objednatelem, tak i zhotovitelem, pak jde právě o tu situaci, k níž se vyjadřuje judikatura, tj. o případ, v němž je existence předávacího protokolu podepsaného objednatelem a zhotovitelem hmotněprávní podmínkou předání a převzetí díla. Nebyl-li takovýto protokol oběma stranami podepsán, tak k předání díla nedošlo, bez zřetele na důvody, proč se tak stalo, a na okolnosti, za nichž se tak stalo. V případě sjednání protokolárního předání díla nelze podle judikatury při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu, a nebyl-li předávací protokol, tvořící hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla, podepsán všemi osobami, které ho podle smlouvy o dílo podepsat měly, není možné dílo považovat za předané a převzaté.

Takový paušalizující závěr nepovažuji za zcela přesný. Tzv. protokolární předání díla může představovat několik podob odrazu skutečné vůle stran ve vztahu k následku, který chtěly vyjádřit.[7] Pouze v případě, že po zjištění obsahu právního jednání podle § 555 a násl. ObčZ bude zřejmé, že strany chtěly vyjádřit možnost předat dílo „jen a pouze“ podpisem protokolu, nebude možno dovodit, že k předání díla mohlo dojít jinak, např. faktickým užíváním. Dosavadní judikatura v takových případech „nutí“ zhotovitele, aby se předání díla domáhali zvláštní žalobou na uložení povinnosti, příp. nahrazení projevu vůle. Takový požadavek ale lze na zhotovitele klást zřejmě toliko tehdy, jestliže jej skutečně strany ve smlouvě sledovaly, tedy chtěly ujednat předání díla jen a pouze na základě podpisu protokolu, nikoli jiným způsobem.

Současně považuji za poněkud sporné užívání slovního spojení „hmotněprávní podmínka“. Není zřejmé, zdali směřuje k vyjádření tzv. odkládací či rozvazovací podmínky (v pravém slova smyslu) podle § 549 ObčZ, příp. jde o podmíněnost plnění, jak ji znala dřívější judikatura.[8] Nebo jde typově o stejnou situaci jako v jiných případech užití tzv. fikce či domněnky ve smlouvách, jak pojednáno dále.

III. K otázce nemožnosti sjednat ve smlouvě právní domněnku či fikci v literatuře

Část literatury reagovala na popsané závěry judikatury nepřipouštějící užití popsaných slovních spojení ve smlouvách pro vyjádření právního následku kriticky. Někteří autoři hledali řešení v tom, že přípustné by měly být alespoň vyvratitelné právní domněnky, když už ne právní fikce či domněnky skutkové, příp. bylo argumentováno i tím, že může jít o sjednání rozvazovací podmínky.[9]

Kritika se konkrétně zaměřovala na v praxi časté případy obdobných ujednání mezi podnikateli ve smlouvách o dílo ve vztahu k předání díla a dále tzv. domněnek či fikcí při doručování písemností. Bylo poukazováno zejména na otázky významu autonomie vůle stran a nutnost posuzování případných rozporů takových ujednání s kogentními ustanoveními zákona.

Konkrétně tak např. L. Pauldura[10] poukazoval na potřebu rozlišit rovinu procesněprávní a hmotněprávní. Smluvní ujednání podle autora může mít pouze charakter právní, neboť skutkový stav je pojmem procesního práva a vytváří představu soudu o tom, jak se věci udály. Teprve na základě zjištěného skutkového stavu pak soud může brát v úvahu zákonná ustanovení a smluvní ujednání, resp. zda při srovnání skutkového stavu došlo k naplnění jejich hypotéz. Podle L. Pauldury logický rozpor při směšování těchto dvou kategorií si lze snadno představit na příkladě, kdy si účastníci kupní smlouvy dohodnou fikci tohoto znění: „… pokud se kupující nedostaví k převzetí zboží na smluveném místě, hledí se na něho, jako by u převzetí zboží byl“ (z čehož se např. může odvíjet lhůta pro uplatnění reklamace apod.). Názor, že taková fikce je skutková a obrací důkazní břemeno v případném sporu, by však v případě absence kupujícího postavil soud do neřešitelné situace, neboť v rámci skutkových zjištění by byl prodávající nucen tvrdit, že kupující u převzetí zboží nebyl (v opačném případě by nemohla přece nastat sjednaná fikce) a zároveň byl (následek fikce). Autor uzavírá, že domněnky a fikce sjednané mezi účastníky mohou mít pouze charakter právní a že reálné skutkové naplnění jejich hypotézy má za následek naplnění hypotéz dalších právních norem či smluvních ujednání. V případě zmíněného kupujícího tedy tak, že každé další smluvní ujednání či právní norma, které by v hypotéze požadovaly naplnění podmínky přítomnosti kupujícího při převzetí zboží, by byly pro soud aplikovatelné.

Dále např. podle Z. Matuly,[11] který se ve svém příspěvku věnoval řešení smluvních předpokladů doručení, odmítnutí možnosti smluvních fikcí a domněnek doručení spočívalo dle judikatury[12] v kogentnosti reglementace důkazního břemene, resp. nemožnosti s ním smluvně jakkoli nakládat (a to v důsledku absence výslovného zmocnění). Podle autora, přestože se jedná o institut veřejného práva, nelze odhlédnout od jeho funkčního propojení s hmotněprávní regulací.[13] Za klíčovou považoval autor povahu rozhodné materiální normy. Je-li možné se od takové normy smluvně odchýlit, nelze bez dalšího vyloučit také „korekci“ rozložení důkazního břemene jako možný následek tohoto konsenzu.

 

IV. Důsledky předchozích judikaturních závěrů ve smluvní praxi

Po závěrech přijatých judikaturou k předchozí úpravě soukromého práva (potvrzovaných i v roce 2020[14]) o absolutní neplatnosti ujednání obsahujících formulace „považuje se“ svědčících o právní fikci hledala právní praxe nějaká řešení, která by nevedla k neplatnosti celých smluv.

Ve smlouvách či jejich dodatcích se tedy i z toho důvodu zaváděla ujednání jako např.: „Ukáže-li se určité ustanovení této Smlouvy být po uzavření této Smlouvy neplatným nebo neúčinným, pak tato skutečnost nebude mít za následek neplatnost nebo neúčinnost ostatních ustanovení této Smlouvy. Smluvní strany se zavazují bez zbytečného odkladu na žádost druhé Smluvní strany nahradit takovéto neplatné nebo neúčinné ustanovení platným a účinným ustanovením, jehož obsah bude co nejblíže odpovídat účelu neplatného nebo neúčinného ustanovení.“

Takovými či obdobnými ujednáními strany reagovaly na případné závěry soudů o neplatnosti jednotlivých smluvních ujednání.

Aby ale vůbec takové neplatnosti předešli, potom mnozí autoři (např. J. Donát, B. Lichnovský, J. Jirovský, J. Matzner, V. Kocourek, K. Cibulková),[15] zejména na internetových platformách, přicházeli s praktickými návody, jak revidovat stávající smlouvy či uzavírat nové a dospět ke stejnému důsledku jiným řešením a vyhnout se riziku neplatnosti.

Tak např. ujednání „V případě, že Objednatel ve lhůtě 10 pracovních dnů od předání plnění k akceptaci nezašle Poskytovateli připomínky ani výhrady k takovému plnění, považuje se plnění za akceptované bez výhrad“ bylo navrhováno nahradit ujednáním „Objednatel je oprávněn akceptovat plnění bez výhrad také tím, že se ve lhůtě 10 pracovních dnů od předání plnění k akceptaci k takovému plnění nevyjádří a nezašle k plnění připomínky ani výhrady“.

Praxe tedy logicky hledala řešení, kterým se vyhne „zakázaným slovům“, ale povede ve smluvních vztazích ke stejným právním následkům, aby se „justiční vlk… a …“.

V. Co to jsou vlastně zákonné právní domněnky a právní fikce v právních normách

Jedním z důvodů, které podle mého názoru vedou k odlišným pohledům na možnosti sjednávat tzv. právní domněnky a fikce ve smluvních vztazích, je často kategoricky odlišný pohled na jejich význam, jsou-li užívány v právních normách. To platí zejména pro zákonné právní fikce.

Právní domněnky a právní fikce lze označit za legislativně technické nástroje, jimiž zákonodárce potřebuje pro vyjádření zamýšleného právního následku překlenout určitou situaci ve skutkové podstatě právních norem, jež ve skutečnosti nenastane, nebo je snížená pravděpodobnost, že nastane.

Již samotné definiční vymezení a dále otázka možností využívat právní domněnky a fikce v normách jsou předmětem sporů v literatuře. Zjevně jsou také, jak podáno dále, nahlíženy odlišně i různými soudci (např. Ústavního soudu).

1. K právním fikcím

V našem právním prostředí historicky potřebnost právních fikcí v normách odmítala ryzí nauka právní reprezentovaná zejména H. Kelsenem a F. Weyrem. Odtud někteří autoři i soudci považují právní fikce v právních normách za nešvar. Ústavní soud před časem rozhodoval o ústavním ne/souladu fikce uznání nároku, nevyjádří-li se žalovaný v určité lhůtě. Ústavní soud plenárním nálezem návrh na zrušení § 114b odst. 5 OSŘ a slov „§ 114b odst. 5“ v § 153a odst. 3 OSŘ zamítl.[16] P. Rychetský v odlišném stanovisku mj. uvedl, že „právní fikce jako součást závazné právní normy je uměle vytvořené a do práva zakotvené tvrzení o skutečnosti, která reálně a ve skutečnosti neexistuje. Použití právní fikce zákonodárcem zcela odmítl Hans Kelsen, když ji nazval ,škodlivým klopýtnutím‘; i František Weyr ,předstírání neexistujících skutečností‘ v normativním pojetí práva odmítal. Jsem toho názoru (doplnil P. Rychetský), že právní fikce jako ,normativní popření pravdivosti‘ je institutem, jehož použití v právní normě musí být dostatečně ospravedlněno logickým a nezvratným argumentem.“

P. Lavický podrobně rozebírá, proč naprostá většina právních teoretiků připouští oprávněnost konstrukce právní fikce. Neboť vychází z odlišného metodologického přístupu, nestavějícího nepřekročitelnou hráz mezi sein a sollen, tak jak činili normativisté. Ti oddělovali striktně to, co je (přírodu), a to, co má být (normy). Proto nemohli připustit, aby právní norma stanovila existenci něčeho, co ve skutečnosti (ve světě, jaký je; v přírodě) není.[17]

Pohled na potřebnost a možnosti užití právních fikcí v normách se zjevně neustále vyvíjí a nelze vyslovit, že tato debata je již „jednou provždy“ uzavřena. Zásadní pro vývoj pohledu na možnost aplikovat právní fikce v normách (v nám příbuzných právních řádech) byla práce J. Essera[18] z roku 1940. Na něj navazují další autoři, zejména K. Larenz[19] zabývající se funkcí fikce jako odkazovací normou. Pro účely tohoto příspěvku lze v podrobnostech odkázat na podrobnější výklad obou autorů i navazujících výkladů z 90. let H. Koziola a R. Welsera, který podává ve své práci P. Lavický.[20]

Uvedenou spornost výkladu právních fikcí považuji za potřebnou zdůraznit. Je významná pro posuzování, zdali je jednoznačné, co strany užitím určitých slovních spojení ve smlouvě chtěly sjednat.

Jde-li o současné závěry judikatury k právním fikcím, Ústavní soud se při jejich výkladu v procesních normách, např. výkladu předpokladů tzv. náhradního doručení, staví značně kategoricky. Podle Ústavního soudu[21] právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu.[22] Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je dle Ústavního soudu nástrojem výjimečným, striktně určeným k naplnění jednoho z hlavních ústavních postulátů právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat.

Jde-li o příklady právních fikcí, známe v našem prostředí např. fikce o rozdělení společného jmění manželů, fikce doručení soudní písemnosti, fikce uznání dluhu (hmotněprávní), fikce uznání nároku (procesní), fikce přijetí reorganizačního plánu a jiné.

2. K zákonným domněnkám

Obdobně v právní teorii dochází ke sporům o významu a rozlišování domněnek a jejich druhů. Zejména jde-li o rozlišování právních a skutkových domněnek. P. Lavický rozlišuje zákonné domněnky právní a zákonné domněnky skutkové. Mimo tyto dvě domněnky řadí ještě tzv. skutkové domněnky, které se opírají o lidskou zkušenost, ale nejsou právem upraveny.[23] J. Macur shrnoval, že rozdíl mezi domněnkami právními (jež jsou dle autora v podstatě skutkovými domněnkami povýšenými na zákon) a domněnkami skutkovými včetně zkušenostních vět spočívá v jejich důkazní síle, neboť vyvratitelnou právní domněnku nelze použít jen tehdy, je-li „vyvrácena“, což znamená, že je podán plný důkaz opaku; naproti tomu v případě skutkové domněnky, resp. zkušenostní věty, postačí, je-li pouze zpochybněna. Použití skutkové domněnky (zkušenostní věty) může být vyloučeno jen tehdy, jestliže přesvědčivými důkazy je podstatně snížena pravděpodobnost průběhu skutkového děje, jenž by odpovídal skutkové domněnce (zkušenostní větě).[24] Rozlišujeme jednak domněnku vyvratitelnou, u níž lze prokázat, že presumovaná skutečnost nastala, popř. nenastala, a domněnku nevyvratitelnou, kde je presumpce kategorická, a i v případě, že by se později ukázala nesprávnou, nelze ji zvrátit. Zde je potom tenká hranice s právní fikcí. Nevyvratitelnou právní domněnkou je např. situace, kdy zákonodárce v zákoníku práce potřeboval v rámci odstranění nejistoty v postavení zaměstnance vyřešit situaci, kdy po skončení pracovního poměru na dobu určitou zaměstnanec nadále se souhlasem zaměstnavatele pokračuje v konání práce. Došlo tak k vyjádření nevyvratitelné právní domněnky, že tímto se pracovní poměr změnil v pracovní poměr na dobu neurčitou.

VI. Jak strany chápou domněnky a fikce ve smlouvách

Uvedený stručný exkurs komplikovanosti historického vývoje i různosti současného vnímání, co to vlastně právní domněnky a právní fikce jsou, je podle mne nezbytný pro hledání odpovědi na otázku, „jak strany smlouvy chápou domněnky a fikce a proč vlastně užily slovní spojení ,považuje se za‘ či „má se za‘ ve smlouvě“.

Užijí-li strany smlouvy uvedená slovní spojení, znamená to, že si sjednaly právní fikci či právní domněnku se všemi důsledky, které s tím spojuje právní řád ve svých normách, tedy např. normách procesních?

Jde-li o tato slovní spojení, uveďme stručně, co se pod nimi tzv. traduje.[25] Za právní domněnky se zpravidla považují konstrukce užívané v právu, jimiž se za určitých okolností v zájmu právní jistoty presumuje (předpokládá) právní skutečnost, o níž není jisto, zda nastala. Traduje se, že vyvratitelné právní domněnky se uvozují souslovím „má se za to, že“. Za právní fikce se považují (tedy mimochodem fikce fikce…) situace v právních normách, kdy zákonodárce potřebuje fingovat určitou právní skutečnost, která nenastala. V právních předpisech se právní fikce uvozují např. slovy „považuje se za“ či „hledí se na“.

Takto vnímaná kategoričnost právních fikcí jako fingování určitých skutečností, které zcela určitě nenastanou, a nepromítnutí možných odlišností fikcí v normách a „fikcí“ v kontraktech se podle mého názoru promítla i do výše zmiňovaných dřívějších judikaturních závěrů o nemožnosti užití slovního spojení „považuje se“ ve smlouvách pro vyjádření určitého právního následku.

Je přitom třeba rozlišovat soukromoprávní ujednání stran se zjišťováním obsahu takového právního jednání a vztah takového ujednání k dispozitivní (kogentní) úpravě právních norem na straně jedné a domněnky a právní fikce v normách (např. procesního práva) na straně druhé. Především je namístě v každém jednotlivém případě posuzovat, jaká byla skutečná vůle stran, když užily ve smlouvě uvedená slovní spojení (jež dostala v praxi při přípravě smluv pověst slov zakázaných).

Chápe každá strana smluvního závazku, co to vlastně je tzv. právní fikce či právní domněnka? Nebo ne-li každá, je alespoň pravidlem, že strany vnímají, když užijí slova „považuje se“, že míří na právní fikci, a slova „má se za“, že míří na právní domněnku? Podle mého názoru nikoli.

O tom, že zřejmě nelze očekávat tzv. bez dalšího, že strany smlouvy již jen užitím těchto slovních spojení mířily právě a jen na sjednání např. vyvratitelné právní domněnky či naopak právě a jen právní fikce, svědčí i poznatek popsaný P. Lavickým o zákonodárci. Autor při úvahách nad zákonodárným procesem v našich podmínkách mj. uvádí, že „konečně argument, podle něhož obrat ,má se za to‘ se používá zpravidla u vyvratitelných domněnek, nemůže obstát už vůbec. Vychází totiž z mylného předpokladu, že český zákonodárce (včetně každého jednotlivého poslance, který kdy do zákonodárného procesu zasáhl) bude důsledně dodržovat jednotnou terminologii ve všech předpisech, které kdy Parlament ČR přijme. Stačí ale jenom nahlédnout do textu nejrůznějších právních předpisů, abychom zjistili, že takový předpoklad neplatí: např. podle § 399 odst. 2 insolvenčního zákona se má za to, že pokud se dlužník bez omluvy nedostaví na schůzi věřitelů (nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou), vzal návrh na oddlužení zpět. V tomto případě zřejmě nikdo nebude pochybovat o tom, že jde o fikci, třebaže zákon používá obratu ,má se za to‘.“[26]

Neužívá-li důsledně určitá slovní spojení pro vyjádření zákonné domněnky či právní fikce zákonodárce, lze očekávat, že tak činí zásadně strany smlouvy? Lze zobecňovat, že užily-li strany určitý výraz, nastolily (nepřípustnou) právní fikci? Podle mého názoru nikoli.

Není proto opodstatněná zkratka: „Uvozují-li se v právních předpisech právní fikce slovy ,považuje se za‘ či ,hledí se na‘, potom užijí-li strany tato slovní spojení ve smlouvě, sjednaly bez dalšího tzv. právní fikci, jak ji známe v právních normách.“

VII. Judikaturní výklad k úpravě soukromého práva účinné od roku 2014

V roce 2022 Nejvyšší soud judikaturní přístup změnil.[27]

Dospěl k řešení odlišnému oproti předchozí úpravě soukromého práva. Bylo tomu tak zejména proto, že současná úprava občanského zákoníku je vystavěna na odlišném vnímání významu výkladu právních jednání, zvýšeném respektu k autonomii vůle stran a odlišném řešení možné neplatnosti právních jednání. V poměrech občanského zákoníku z roku 2012 tak šlo o v judikatuře dosud neřešenou otázku.

Nejvyšší soud řešil konkrétní otázku platnosti ujednání ve smlouvě o dílo z roku 2014, jejímž předmětem byla rekonstrukce určité chaty. Strany si dohodly, že nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla či jiným způsobem bezdůvodně zmaří konečné předání díla a vyhotovení předávacího protokolu, považuje se dílo za řádně a včas předané. Objednatel v dovolání namítal, že oproti mínění soudů nižších stupňů jde v dané věci o sjednání neplatné právní fikce, jak to dovozovala dřívější judikatura.

Nejvyšší soud dovolání zamítl a v důvodech rozhodnutí předložil určitý třístupňový test, podle něhož je namístě obdobná ujednání posuzovat.

1. Co je obsahem ujednání

Nejprve je třeba zjistit, co je skutečně obsahem ujednání, v nichž strany použily slovní spojení „považuje se za“, „má se za“, „platí, že“ apod. Nelze bez dalšího uzavřít, že užití takových slovních spojení znamená, že strany chtěly např. určitým způsobem učinit dohodu o samotném institutu důkazního břemene stran v soudním řízení, resp. o tom, že v soudním řízení nějaká skutečnost může či nemůže být např. předmětem dokazování. Proto i v případě, kdy strany užily ve smlouvě takové určité slovní spojení, je třeba posuzovat, zda stranami zamýšlený právní následek posuzovaného pravidla směřuje k úpravě takových vzájemných práv a povinností, které jsou v dispozici smluvních stran, či nikoli, a zda vyhovuje korektivům obsahové kontroly obsahu závazku.

2. Je pravidlo v dispozitivní nebo kogentní normě?

Při posouzení, zda by dané smluvní ujednání mohlo být vzhledem k jeho zjištěnému obsahu a s ohledem na konkrétní okolnosti věci neplatné, je třeba především zkoumat, zda možnost učinit takové ujednání je zákonem zakázána, anebo jde o dohodu v souladu s dispozitivní úpravou zákona.[28] Při posuzování kogentnosti daného pravidla je v první řadě třeba posuzovat výslovný zákaz dle § 1 odst. 2 ObčZ, tedy nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Výslovný zákaz určitého ujednání stran může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje. Příkladem přímých výslovných zákazů je právě § 1 odst. 2 část věty za středníkem ObčZ, jež zakazuje ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní, anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem ObčZ. Je-li však možno jakoukoli odchylku od určité právní normy považovat za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní. V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, příp. za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovného zákazu je § 580 ObčZ, podle něhož je neplatné (mj.) právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoli odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní.[29]

3. Zkoumání, jak se strany odchýlily od dispozice a v jakém postavení jednaly

Kromě posouzení, zdali se ujednání stran odchyluje od dispozitivní právní normy, je tak třeba v případě konkrétních ujednání stran hodnotit, zda způsob, jakým se strany od dispozitivní právní úpravy odchýlily, není vzhledem k okolnostem věci (z jiného důvodu) zákonem zakázán nebo se příčí dobrým mravům. Přitom je třeba hodnotit i okolnost, v jakém právním postavení strany ujednání uzavřely. Zdali v rovném postavení dvou podnikatelů nebo zdali je jedna ze stran v postavení slabší strany, ať už spotřebitele, nebo slabší strany podnikatele. V takovém případě je třeba poměřovat konkrétní ujednání stran zákonnými pravidly, zejména § 433 ObčZ, jde-li o podnikatele slabší stranu, a § 1810 a násl. ObčZ, jde-li o spotřebitele, tedy zdali ujednáním nedochází ke zneužití postavení podnikatele na úkor slabší strany. Jsou-li přitom právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (např. uvedená právní úprava ochrany slabší strany).[30]

VIII. Procesní souvislosti

Je-li základním přístupem testování zjišťování vůle stran, co si vlastně chtěly sjednat, užily-li např. slovní spojení, že se něco považuje za něco, uplatní se tento přístup i pro posuzování procesních důsledků.

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch.[31] Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Okruh rozhodujících skutečností, které musí účastník v řízení tvrdit a prokázat, jakož i rozložení důkazního břemene (tj. nositele důkazního břemene ohledně jednotlivých rozhodných skutečností), je pak určován hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků.[32]

Je-li právní norma dispozitivní, lze dispozitivně určit dohodou stran i okruh skutečností, které mají být předmětem dokazování.

Nejvyšší soud řešil otázku smluvních předpokladů předání díla.[33] Jde-li o předání díla, spolu s dokončením jedním z předpokladů provedení díla a vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny podle § 2604, 2605, 2610 ObčZ, má zhotovitel obecně dle dispozitivní právní úpravy, odvozuje-li z ní typicky nárok na zaplacení ceny díla, povinnost tvrdit a prokazovat, že dílo bylo předáno. Bylo-li ale ujednáno, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla“, je okruh rozhodujících skutečností, které musí účastník v řízení tvrdit a prokázat, jakož i rozložení důkazního břemene, jež je jinak určováno hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků, jde-li zde o normu dispozitivní, modifikován takovým (platným) ujednáním stran. Zhotovitel vzhledem ke svým tvrzením proto nese za dané situace procesní odpovědnost za to, že smluvním ujednáním stran předvídaný předpoklad, tj. že se objednatel (za smluvených podmínek) nedostavil k přejímce díla, byl pro (stranami sjednaný) právní následek předání díla naplněn.

Je třeba dodat, že rozebírané rozhodnutí Nejvyššího soudu ani následná judikatura se zatím nevyjádřily k situaci, jež je někdy označována jako tzv. „modifikace důkazního břemene“. Tedy zda je možné, aby si strany vlastním ujednáním dohodly, co kdo bude v případě soudního sporu dokazovat. Zde by soudy musely především posuzovat, je-li taková dohoda v konkrétních poměrech možná, či je v rozporu s kogentními normami, zejména procesního práva.

IX. Aplikace pravidel „testování“ možných ujednání na vybrané příklady

1. Smluvní fikce a domněnky doručení

Příklad 1: Ujednání dvou podnikatelů ve smlouvě, podle něhož souhlas s návrhem změny termínu dodávek zboží se považuje za doručený druhé straně odesláním na e-mail uvedený ve smlouvě.

Takové ujednání lze obecně považovat za smluvní dispozici stran s pravidlem vyjádřeným v právní normě, kterou zákon nezakazuje. Bez dalšího zřejmě není ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Bude však třeba zkoumat závažnost právního jednání. Srov. dále v příspěvku zmiňovanou německou úpravu a rozdíly mezi doručováním např. výpovědi smlouvy a výpisu z účtu.

Příklad 2: Ujednání podnikatele a spotřebitele o tom, že odstoupení od smlouvy se má za doručené spotřebiteli druhým dnem po předání k poštovní přepravě na adresu spotřebitele ve smlouvě uvedenou.

Ujednání je obecně dispozicí stran s pravidlem vyjádřeným v právní normě. Toto pravidlo samo o sobě je zřejmě dispozitivní. Konkrétní ujednání však zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, a bylo by proto zakázáno (srov. § 1813 ObčZ).

2. Obecné poznámky k ujednáním stran o doručování písemností

Slovní spojení „považuje se“ či „má se za to, že“ se pro vyjádření určitého právního následku, jde-li o samotné doručení, objevují poměrně často. A to v různých smluvních typech či smlouvách inominátních. Dřívější judikatura při výkladu § 45 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, podle něhož projev vůle působil vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde, zdůrazňovala objektivní možnost adresáta seznámit se s obsahem písemnosti.[34] Adresát musel mít možnost seznámit se s projevem vůle. K působení takového jednostranného právního úkonu vůči adresátovi docházelo bez ohledu na to, zda se s písemností skutečně seznámil, od okamžiku, kdy tuto možnost objektivně měl. V současné úpravě soukromého práva jsou předpoklady hmotněprávního doručování řešeny právní fikcí v § 570 ObčZ a domněnkou dojití v § 573 ObčZ. Právní jednání tak působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo. Podle domněnky dojití se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla 3. pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státě, pak 15. pracovní den po odeslání. Fikce doručení v § 570 ObčZ tak primárně směřuje na situace vědomého zmaření doručení adresátem. Domněnka v § 573 ObčZ je rozhodná za situace, kdy dochází k využití poštovních služeb a kdy zásilka adresátovi prokazatelně došla. Nic nenasvědčuje tomu, že by zákonodárce tato pravidla v právní normě zakotvil jako kogentní, tedy že se od nich nelze odchýlit. Bude předmětem individuálních přezkumů jednotlivých ujednání, kterými se strany od zákonné úpravy budou odchylovat, zdali takové ujednání obstojí. Obecně si strany zřejmě dobu domněnky dojití zásilky mohou určit vyjádřením vzdálenějšího časového údaje od odeslání, ale i dřívějšího. Stejně jako nelze vyloučit, že pro vyjádření právního následku dojití zásilky vyjádří jiný předpoklad.

Významné pro posouzení platnosti či zdánlivosti takového ujednání může být i posouzení, čeho se daná písemnost týká a jaké právní následky se s doručovanou písemností pojí. Zde mohou být inspirací i přeshraniční řešení. Lze odkázat na § 308 bod 6 BGB, který považuje za neúčinnou fikci doručení úkonu (s tzv. „zvláštním“ významem) adresovaného spotřebiteli. V komentářové literatuře je dovozována možnost sjednávání fikcí doručení týkajících se ostatních méně závažných úkonů. Těmi mohou být např. výpisy z účtu apod. Závažným úkonem se přitom rozumí zásadně jakýkoli projev vůle mající pro jeho adresáta negativní důsledky (zejména odstoupení do smlouvy či výpověď, předvolání na schůzi vlastníků apod.).[35]

Jak tedy předvídá i aktuální judikatura Nejvyššího soudu, je třeba v každé situaci nejdříve posoudit, zdali právní norma obsahující určité pravidlo je dispozitivní či kogentní. Je-li dispozitivní, je třeba v dalším kroku posuzovat mj., v jakém právním postavení strany dohodu učinily. Jinak je třeba nahlížet na ujednání dvou podnikatelů v rovnovážném postavení, jinak na ujednání podnikatele se slabší stranou, ať už spotřebitelem, nebo slabší stranou podnikatelem. Některé doložky doručení mohou zakládat značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 1813 ObčZ), některé mohou být pro adresáta nesrozumitelné (§ 1800 odst. 1 ObčZ), překvapivé (§ 1753 ObčZ), mohou být v rozporu s ochranou poskytovanou slabším stranám v adhezních smlouvách apod.

3. Příklady ujednání o převzetí či předání věci ve smlouvách

Smlouvy o dílo či smlouvy kupní často obsahují ujednání, kterým chtějí strany vyjádřit právní následek pro případ, že druhá ze stran zpravidla neposkytne smlouvou předvídanou součinnost.

Tak tomu bylo i v Nejvyšším soudem řešené věci, kdy se dílo považovalo za předané, nedostavil-li se objednatel bezdůvodně dvakrát k převzetí díla. Takové ujednání mezi dvěma podnikateli v rovnovážném postavení neposoudil soud v rozporu se zákonným zákazem.

Tento příklad je však třeba odlišit např. od ujednání, podle něhož:

Příklad 3: Doručením zboží objednaného spotřebitelem přes e-shop do boxu (na prodejnu) se má zboží pro účely uplatňování práv z vad tímto dnem za doručené.

Měla-li by takovým doručením počínat běžet zákonná dvoutýdenní lhůta k vrácení zboží bez udání důvodu, soud by zřejmě k takovému ujednání nepřihlížel. Jestliže by si totiž spotřebitel vyzvedl zásilku z boxu např. 5. den po jejím umístění do boxu, 10. den poté chtěl zásilku bez udání důvodu vrátit a prodávající by zboží odmítl převzít s poukazem na obchodní podmínky, dle nichž již den předtím uplynula dvoutýdenní lhůta k vrácení zboží, zakládalo by ujednání zřejmě v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, a bylo by proto ve smyslu § 1813 ObčZ zakázáno.

4. Další vybrané případy

Ujednají-li si strany, že:

Příklad 4: Nedostavení se na pracoviště do 6.00 hodin se považuje za hrubé porušení pracovní kázně, tedy za důvod okamžitého zrušení pracovního poměru.

Takové ujednání bude třeba posoudit z pohledu možného rozporu přímo s kogentní úpravou zákoníku práce. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpisu) hodnotí určité jednání zaměstnance.[36] Hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti zaměstnancem je svěřeno soudu podle okolností dané věci a strany ani v pracovní smlouvě je zřejmě nemohou obejít tím, že se určitá skutečnost považuje (dopředu se hodnotí) za naplnění požadované intenzity.[37]

Příklad 5: Platí, že nabídka smlouvy je přijata nesdělením nesouhlasu druhé strany do deseti dnů.

Půjde zřejmě o vyjádření dispozitivních zákonných pravidel o uzavírání smluv a vztahu oferty a akceptace. Mezi dvěma podnikateli v rovnovážném postavení nepůjde bez zvláštních okolností o zakázané ujednání. V případě nabídky smlouvy činěné vůči spotřebiteli opět nastupuje spotřebitelská ochrana, ať už zvláštními ustanoveními, či obecná podle § 1811 a násl. ObčZ. K ujednáním ve smlouvě, která by předvídala výpověď smlouvy či uzavření např. dalšího závazkového vztahu, by soud nepřihlížel. Srov. ale některé zvláštní úpravy sektorové regulace (energetika, telekomunikace apod.).

X. Společné otázky smluvních řešení budoucích nejistých událostí

Strany smluvních závazků tedy často potřebují nějak smluvně ošetřit vyvolání právních následků pro určité situace, u nichž si nejsou jisté, kdy přesně nastanou a zdali vůbec fakticky nastanou. Přitom mají shodnou vůli, aby v takových situacích vznikala jejich práva a povinnosti. Typicky právo a tomu odpovídající povinnost, tedy smluvní závazek.

Podle přechozí úpravy soukromého práva byla, podle mého názoru, někdy soudům vlastní úvaha „Co to je za právní jednání? Kde to zákon upravuje, jde to vůbec se takto dohodnout?“ Samozřejmě že jde o značné zjednodušení, ale pokusím se jej níže demonstrovat na několika příkladech.

Současná úprava soukromého práva zdůrazňuje více autonomii vůle, a budu-li pokračovat v určité zkratce vyjádření, soudy se již ptají „Co to zakazuje?“ Tento princip se snaží odrážet i rozhodnutí NS 23 Cdo 1001/2021.

Budu-li pokračovat v určitém zjednodušení „testování“, je třeba se ptát: „Je zde nějaký přímý či nepřímý zákonný zákaz? Jestliže není, je dané konkrétní ujednání obecně nemravné, nebo zhoršuje nějak významně rovnováhu práv a povinností spotřebitele, nebo jde-li o slabší stranu podnikatele, došlo ke zneužití postavení silnějšího podnikatele? Nebo jde o vztah dvou subjektů v rovnovážném postavení, typicky podnikatelů?“

Osobně se domnívám, že jestli je něco vlastní současné úpravě soukromého práva, je to skutečně důraz na odlišné posuzování významu možných zásahů do autonomie vůle stran podle jejich postavení.[38] Slabší strana, ať už typicky spotřebitel, ale i podnikatel, má a musí být chráněna. Na druhé straně, jde-li o vztah dvou podnikatelů v rovném postavení, mělo by k zásahům ze strany soudů do jejich smluvní volnosti docházet výjimečně. Tyto výjimečné okolnosti se pak projevují např. při výkladu, kdy jde o právní jednání ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a v případech, kdy jde o jednání v rozporu se zákonem, jde-li navíc o takové jednání, které je ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem, a trpí tedy absolutní neplatností.

V minulých letech, kdy judikatura vyšších soudů důsledně nerozlišovala v právním postavení stran a možné zneužívající ujednání posuzovala obecně jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy či dříve jako tzv. obcházení zákona, vrátilo se to soudům v další rozhodovací činnosti jako bumerang. Tedy jako nepřiměřené omezení vztahů mezi podnikateli v rovném postavení v jejich smluvní volnosti. Mám na mysli paušalizující soudní ochranu typových situací bez ohledu, zdali jde o subjekty v rovnovážném postavení, či postavení slabšího a silnějšího. Za všechny příklady lze označit vývoj v posuzování platnosti rozhodčích doložek, ujednání o appointing authority, tedy třetí osobě, která měla určit rozhodce, a další, kdy nebyly dostatečně využívány možnosti právní úpravy o ochraně spotřebitele.[39] Aktuálně vyjadřuji určitou obavu, aby k něčemu podobného nedošlo při vývoji judikatury k moderaci smluvní pokuty.[40]

Určité obtíže spojené s dostatečným nerozlišováním korektivů postavení slabší strany, typicky spotřebitele, příp. významu „malého a středního podnikatele“, a obecného korektivu dobrých mravů se v judikatuře projevovaly v minulosti i v dalších situacích. Strany někdy potřebují po vzájemné dohodě vázat právní jednání či nějaký právní následek na budoucí nejistou událost. Jestliže si strany sjednaly, že dlužník zaplatí věřiteli plnění až poté, co zaplatí třetí osoba, např. generální dodavatel, nebo až dostane úvěr od banky, dřívější judikatura posoudila takové ujednání jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy.[41] S argumentací, že taková událost v budoucnu vůbec nemusí nastat. Přitom takové situace byly v právních normách řešitelné např. právě přes zvláštní úpravu hodnotící postavení stran.[42]

Dalším příkladem může být ujednání o předání díla ve vazbě na podpis protokolu o předání díla. Tento příklad byl již popsán výše. Zde judikatura dovozovala, a činí tak i nyní, že jde o přípustnou hmotněprávní podmínku, kterou si strany závazně sjednaly a kterou nelze nahradit ani faktickým předáním díla. Jiné situace, nešlo-li o podpis protokolu, posuzovala judikatura k předchozí úpravě soukromého práva jako absolutně neplatné, neboť mělo jít o nepřípustné sjednávání právě právních fikcí a právních domněnek, které mají být vlastní jen právním normám.

Uvedené příklady a určitou nejednotnost v přístupu k jejich posuzování uvádím proto, že snad aktuální judikatura v NS 23 Cdo 1001/2021 přináší zobecňující „testování“ takových ujednání. Základní odlišnost v přístupu k posuzování smluvních závazkových vztahů u všech obdobných situací stran je akcentace zjišťování obsahu právního jednání, jehož součástí je zjišťování skutečné vůle stran. Co vlastně strany chtěly ujednat? Chtěly smluvně ošetřit určitou možnou situa­ci, která může nastat v budoucnu při naplňování závazku? Chtěly, aby vzniklo zhotoviteli právo na cenu díla, když bude dílo dokončeno a předáváno i tehdy, nedostaví-li se dvakrát přes zhotovitelovu výzvu objednatel k převzetí? Nebo až podpisem předávacího protokolu? A jen tehdy a právě tehdy? Nebo má podpis protokolu jen deklarovat převzetí, typicky vytknutí zjevných vad, a lze předat i jinak fakticky? Nebo chtěl zhotovitel od počátku zneužít takovou situaci, a jestliže se nedostavil objednatel k převzetí, dílo prodal? Nebo vystavil nepřízni počasí a na díle vznikla škoda. Kdo nese dle dohody nebezpečí škody na věci?

Chci těmito příklady vyjádřit, že situace v praxi mohou být různorodé, každou je třeba posuzovat zvlášť, a neplatí proto zjednodušující závěry typu „ve smlouvě je slovní spojení – považuje se za – jde proto o zakázanou smluvní fikci“ nebo „ve smlouvě je slovní spojení – považuje se za – jde o možnou smluvní fikci, se všemi důsledky, jak je známe v právních normách, včetně modifikace důkazního břemena (ať už to znamená cokoli)“, nebo „ve smlouvě je ujednání o ,protokolárním předání‘, nelze proto předání díla nahradit nikdy jinak“.

Domnívám se, že obdobný přístup lze vysledovat i v zahraničních úpravách. Lze upozornit na moderní kodifikace soukromého práva v Nizozemsku,[43] probíhající reformu soukromého práva v Belgii,[44] či již u doručování písemností zmiňovaná řešení např. v Německu.[45]

Ve všech úpravách jde v různých variantách o určitá obecná kritéria korektivů, ať už dobrých mravů, či veřejného pořádku,[46] a zvláštní úpravu ochrany slabších stran před nepřiměřenými podmínkami zneužívající slabší stranu, zejména spotřebitele. Právní normy různých jurisdikcí po­užívají k vyjádření právního následku v menší či větší míře zákonné právní fikce či zákonné právní domněnky. Typicky jde-li o doručování či např. předávání děl, jež jsou nehmotným výsledkem činnosti. Tyto jurisdikce však neobsahují obecné zákazy používat určitá slovní spojení s tím, že by mohla vyjadřovat zakázané smluvní fikce či domněnky. Ochrana před nemravnými či zneužívajícími ujednáními je poskytována jiným způsobem. Ostatně ani unijní právo neobsahuje zvláštní úpravu předpokladů sjednávání právních domněnek či fikcí ve smlouvách. Jde-li o otázky limitů smluvní volnosti, je zde standardně vykládaná unijní úprava chránící slabší stranu spotřebitele. Lze zmínit zejména směrnici Rady 93/13EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a „testy“ posuzování zneužívajících ujednání podle judikatury SDEU[47] a např. Oznámení Evropské komise – Pokyny k výkladu a uplatňování dané směrnice.[48]

XI. Obecně ke změnám judikaturních řešení v poměrech občanského zákoníku z roku 2012

Rozhodnutí NS 23 Cdo 1001/2021 volící odlišný přístup k možnostem sjednávání „právních domněnek a fikcí“ vyvolalo určitou pozornost, neboť k řešení otázky přistupovalo jinak než judikatura k předchozí úpravě soukromého práva.[49] Nešlo zde ale o naplnění předpokladů tzv. judikaturního odklonu a narušení legitimního očekávání účastníků řízení při řešení právní otázky.[50] K právním otázkám, ve vztahu k nimž soudy dovozovaly podle předchozí úpravy soukromého práva absolutní neplatnost právního jednání, řešeným nově podle současné úpravy soukromého práva občanského zákoníku z roku 2012 přistupuje Nejvyšší soud jako k neřešeným a vychází z potřeby je vyřešit meritorně. Je tomu tak zejména proto, že pojetí neplatnosti je v současném soukromém právu zcela odlišné než podle úpravy předchozí. Otázka odlišného zákonného řešení právních otázek absolutní neplatnosti v poměrech aplikace občanského zákoníku z roku 1964 na straně jedné a v poměrech aplikace občanského zákoníku z roku 2012 na straně druhé byla předmětem již mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu a diskuse na jednáních občanskoprávního a obchodního kolegia.[51] Ústavní soud[52] dovodil, že každá Nejvyššímu soudu nikoli zjevně bezdůvodně předložená otázka by měla být Nejvyšším soudem minimálně jednou důkladně vypořádána s tím, že poté by již Nejvyšší soud mohl zásadně volit postup dle § 243f odst. 3 OSŘ a rozhodnutí odůvodňovat jen stručně.

Již z těchto důvodů v dané věci šlo o otázku v poměrech občanského zákoníku z roku 2012 dosud neřešenou. Jinak řečeno, v dotčeném případě nebyl naplněn již první z definičních předpokladů tzv. judikaturního odklonu, který by nutil procesní senát Nejvyššího soudu k předložení věci velkému senátu,[53] neboť nedošlo k diskontinuitě výkladu práva, resp. právního předpisu, byla-li řešena otázka v poměrech občanského zákoníku z roku 2012 dosud neřešená.[54] Nedocházelo tak k normativnímu rozporu[55] (neboť nebyly aplikovány předpisy soukromého práva platné do 31. 12. 2013, nýbrž soukromoprávní předpis účinný od 1. 1. 2014, který se ve vztahu ke starší úpravě liší nejen v obecných hodnotových východiscích, ale i v konkrétní úpravě neplatnosti právních jednání).

Ke změně judikaturního přístupu k posuzování platnosti ujednání stran, obsahujících slovní spojení, jež v právních normách představují zpravidla právní domněnky a fikce, vedlo kromě odlišného posuzování platnosti právních jednání i odlišné pojetí výkladu právního jednání v současné úpravě soukromého práva účinné od roku 2014 oproti té předchozí.

V případě jiných otázek závazkového práva, v nichž je řešeno, zdali má ke změně judikaturního přístupu dojít, je však situace komplikovanější. Soudy prvního stupně při prvotním posuzování některých otázek soukromého práva stojí (stejně jako následně soudy odvolací a soud dovolací) standardně před otázkou z

Zpět