Fejeton: Pozůstalost ležící a spící

Mgr. Ing. Lenka Holíková, členka redakční rady Ad Notam, notářka v Mělníku

Hereditas iacens, tedy ležící pozůstalost, je právním fenoménem, jímž se zabývají právníci napříč kontinentem dlouhá staletí. Dosud dědicům neodevzdaná (proto ležící) pozůstalost vznikla v římském právu pro situaci, kdy dědili dědici, kteří mohli dědictví odmítnout (heres extraneus), a tudíž jejich nabytí dědictví bylo založeno na adičním principu (aditio – přijetí). Neujatá pozůstalost tedy ležela a čekala na své dědice.

Odklon od principu ležící pozůstalosti v našem novodobém právu nastal v roce 1951, kdy vstoupil v život tzv. střední občanský zákoník. Dědici začali nabývat dědictví okamžikem smrti zůstavitele. Ležící pozůstalost sice zanikla, ve stavu spícím nicméně zůstala ve vládním návrhu občanského zákoníku z roku 1937, kde čekala na svůj kolosální návrat.

Hereditas iacens se nám do právního řádu částečně vrátila od 1. 1. 2014. Ano, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme udělat.

Ačkoliv se někdejší Kancl (Komise pro aplikaci nové civilní legislativy) hrdě hlásil ke skutečnosti, že nový občanský zákoník zachovává dosavadní koncepci dědického práva a nevrací se k tzv. ležící pozůstalosti, převzetí úpravy dědického práva (téměř většinově) z vládního návrhu z roku 1937 bez větší revize rozhodně způsobilo částečné vzkříšení ležící pozůstalosti (nebožka je stále trochu naživu). Vládní návrh z roku 1937 byl totiž velmi… starý. A, jak víme, k neduhům stáří patří především dvě vady, komplementárně spojené. Je to neschopnost udržet myšlenku a druhá vada: neschopnost myšlenku opustit.

Důkazem, že myšlenka ležící pozůstalosti nebyla opuštěna a můžeme se s ní (již ve stavu bdící) setkat, je např. v § 114 odst. 2 o. z., dle kterého se náklady pohřbu a opatření pohřebiště hradí z pozůstalosti (ačkoliv se již jedná o majetek dědiců), dále dle § 1686 odst. 1 o. z. se náklady na pořízení soupisu (taky) hradí z pozůstalosti a jdou poměrně k tíži dědických podílů těch dědiců, jimž je soupis k prospěchu; a to např. proto, že uplatnili výhradu soupisu, která byla součástí někdejší dědické přihlášky k ležící pozůstalosti.

Dědické právo je prostě složité. Své o tom, jaká může být s pozůstalostí kříž, věděl i František z Cimrmanovy hry Vizionář. Jeho bratr Václav si v Praze vesele popelařil, zatímco Františka chtěl jeho otec ustanovit univerzálním dědicem a dát mu na hřbet takovej majetek. O kvalitě závětí lze též vést spory, např. alografní závěť bez svědků je v podstatě dobrá, dobrá tak akorát na zátop. Ovšem ani v případě dědění ze zákona nemusí být situace lehká a je nutné své dědické právo prokázat. Nelze jen tak říct: Je to sichr, dědím půl statku.

Skutečnost, že ležící pozůstalost nemají mnozí z nás rádi, je samozřejmě pochopitelná. Krása ležící pozůstalosti nicméně spočívala v tom, že díky ní byly vyřešeny otázky, které nyní nemáme ani normované, ač jsou tak zásadní, jako je třeba okamžik nabytí dědictví. Také podmínky a příkazy v závěti a odkazy lépe vyhovovaly institutu ležící pozůstalosti a nyní nám úprava (z někdejší revize obecného zákoníku občanského v podobě vládního návrhu z roku 1937) týkající se těchto institutů způsobuje aplikační potíže. Ležící pozůstalost též byla vřelejší k dědicům, kteří uplatnili výhradu soupisu – odpovídali totiž hodnotou majetku za výši dluhů ke dni odevzdání pozůstalosti, takže pokud nastala situace, že pozůstalost, která byla k datu úmrtí nepředlužená, se během doby trvání řízení o pozůstalosti předlužila (např. kvůli úrokům nebo podstatnému snížení ceny majetku), nešlo toto na vrub dědice (příp. státu).

Ačkoliv se výkladem dostáváme ke skutečnosti, že se dědí k okamžiku smrti zůstavitele, a máme tudíž delační princip po vzoru proslulé fráze Král je mrtev. Ať žije král. V našem pojetí zůstavitel je mrtev. Ať žije dědic (který může dědictví už pouze odmítnout a pak se na něj hledí, jako by ho nikdy nenabyl). Nedostatek ležící pozůstalosti v občanském zákoníku nám i do budoucna bude způsobovat další aplikační těžkosti… S nadhledem se s tím ale popasujeme, vždyť Čech se přizpůsobí! (a Moravan a Slezan také).

Možná by se mohla na (ne)existenci ležící pozůstalosti v našem právním řádu aplikovat Cimrmanova teorie externismu. Podle této filosofie se to má s existencí věcí přesně naopak, než jak to odpovídá běžnému názoru: věc je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že je. Dle Cimrmanovy teorie poznání v kombinaci s teorií poznání vulgárního materialisty F. C. Bohlena bychom mohli dospět k názoru, že na začátku byla pravda (která byla nepřesná – Bohlen), resp. omyl (který byl naopak přesný – Cimrman), následně se zpřesňovala pravda, až jsme věděli vše – Bohlenova teorie, ze které se krokem stranou do teorie Cimrmana dostaneme k závěru, že vyvracíme omyl a nevíme nic. Tudíž víme všechno: nevíme nic.

Zpět