Kolizní úprava věcných práv

24. 04. 2014

JUDr. Ing. Bohumil Poláček, Ph.D., MBA, LL.M.

Povaha věcných práv

Pro určení věcného statutu, tj. právního řádu, kterým se řídí věcná práva k věci (jak k nemovitosti, tak movité věci), má význam povaha věcných práv. Věcná práva se zařazují mezi práva absolutní, účinkují vůči všem třetím osobám, které jsou povinny zdržet se zásahu do výkonu oprávnění vyplývajících z věcných práv k určité věci. Z této povahy věcných práv vyplývá, že střediskem právních vztahů zde vznikajících je věc, která je předmětem věcného práva.

Význam místa polohy věci

Zvláštní význam věci jako předmětu věcného práva vede i ke zdůraznění místa, kde věc je (poloha věci). Toto místo je přitom skutečností, která je pro každého účastníka právních vztahů v oblasti věcných práv většinou snadno zjistitelná. Místa polohy věci se užívá jako hraničního určovatele (kritéria, podle kterého se určuje rozhodný právní řád) pro věcná práva k nemovitým věcem všeobecně po staletí. Používá se ho také jako hraničního určovatele pro věcná práva k movitým věcem; zde však je používání tohoto kritéria v současnosti výsledkem historického vývoje. U movitých věcí se dříve používalo kolizního pravidla, podle něhož se věcná práva k movitým věcem spravovala právem státu, jehož příslušníkem (úplně původně, kde měl bydliště, lex domicilii) byl vlastník věci (lex patriae). Uvedené pravidlo se vyjadřovalo latinsky „mobilia personam domini sequuntur“ (movité věci sledují vlastníka) nebo „mobilia ossibus inhaerent“ (movité věci lpí v kostech).³

Bilaterální smlouvy o právní pomoci

Mezinárodní smlouvy, kterými je vázána Česká republika a které upravují také problematiku věcně právních vztahů s cizím prvkem, jsou především bilaterální smlouvy o právní pomoci. Jako příklad je možné uvést smlouvu o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních s Bulharskem,⁴ tzn. mezi státy Evropské unie, ve které se věcná práva k nemovitostem řídí právním řádem smluvní strany, na území které leží nemovitost (hraniční určovatel lex rei sitae) a pro rozhodování o nich je příslušný orgán této smluvní strany. Podle smlouvy o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních s Běloruskem, Gruzií, Kyrgyzstánem, Moldavskem a Ruskem,⁵ tzn. mezi státem Evropské unie a nečlenským státem, se právo k nemovitostem řídí taktéž právním řádem smluvní strany, na území které nemovitost leží. (Dalšími smlouvami o právní pomoci obsahujícími ustanovení o věcných právech jsou smlouvy uzavřené s následující zeměmi: Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, Chorvatskem, Kosovem, Makedonií, Slovinskem a Srbskem,⁶ dále pak s Kubou,⁷ Maďarskem,⁸ Mongolskem,⁹ Polskem,¹⁰ Ukrajinou¹¹ a Uzbekistánem¹².)

Mezinárodní soudní pravomoc

Vydávání norem vymezujících pravomoc soudů a jiných orgánů veřejné moci ve vztahu k zahraničí je vnitřní záležitost každého státu a projevem jeho státní svrchovanosti. Přesto jsou státy při vydávání těchto norem omezeny některými normami mezinárodního práva veřejného. Státy nesmějí podle pravidel mezinárodního práva (zásada svrchované rovnosti států) podřizovat své pravomoci některé subjekty (např. druhé státy, diplomatické zástupce jiných států, popř. i další osoby). Ze zásady nevměšování do vnitřních záležitostí druhých států vyplývá, že i při stanovení pravomoci svých orgánů jsou státy omezeny. Nesmějí postupovat tak, že by jim přiznávaly oprávnění konat řízení v takových věcech, které spadají do okruhu vnitřních záležitostí druhého státu. Proto státy obvykle podrobují své pravomoci jen záležitosti, které mají určitý vztah k jejich území, daný např. bydlištěm nebo pobytem osoby nebo polohou věci nebo uskutečněním právně významné události na území daného státu (teritoriální pravomoc), nebo záležitosti, které se týkají tuzemských občanů bez ohledu na jejich pobyt (personální pravomoc). Státy si obvykle samy nepřisvojují pravomoc rozhodovat v těch věcech, kde je zřejmé, že jejich rozhodnutí nebude proveditelné, čímž by mohla utrpět autorita státu (např. notář jako soudní komisař neprojednává dědictví, které je v cizině, po českém zůstaviteli, jestliže se takový majetek nevydává českým orgánům ani se českým rozhodnutím o něm nepřiznávají právní následky).¹³

Mezinárodní soudní příslušnost

Pojmu „pravomoc“ („rozhodovat o právech přísluší“) se v zákoně užívá v odlišném významu, než jak se ho obvykle používá v občanském právu procesním či jiných odvětvích českého práva. Jeho obsahem a funkcí je vymezení okruhu věcí, jimiž jsou oprávněny se zabývat soudy a jiné orgány veřejné moci jednoho státu ve vztahu k obdobné pravomoci jiných států. Pro postižení tohoto aspektu vymezení pravomoci orgánu daného státu navenek se užívá také výrazu „mezinárodní soudní pravomoc“. Výraz „mezinárodní“ zde znamená pouze, že jde o poměr vůči cizině, podobně jako má tento smysl slovo mezinárodní v označení odvětví mezinárodního práva soukromého, včetně procesního. Zákon vymezuje oblast pravomoci tuzemských soudů a jiných orgánů veřejné moci a nerozděluje pochopitelně pravomoc mezi jednotlivé státy. Přesto v některých případech respektuje pravomoc orgánů cizího státu a vyvozuje z ní důsledky v řízení v tuzemsku.

V těchto případech lze mluvit o tom, že se bere v úvahu (uznává) „mezinárodní soudní příslušnost“ orgánů cizího státu a v této souvislosti lze tohoto pojmu používat. V některých případech stanoví zákon pravomoc jako výlučnou, v některých případech výlučná pravomoc vyplývá z povahy věci. Skutečnost, že určitá věc spadá do tuzemské výlučné pravomoci, má význam v případě uznání a výkonu cizích rozhodnutí. Tomuto uznání a výkonu tuzemská výlučná pravomoc brání, pokud z ustanovení zákona nevyplývá něco jiného. Pokud by se v cizině vedlo řízení o věci, která spadá do tuzemské výlučné pravomoci, nemůže samozřejmě být toto řízení na překážku zahájení řízení o téže věci v tuzemsku. Mluví se pak o „fakultativní pravomoci soudů“ tuzemských i jiného státu. Tato fakultativní pravomoc orgánů cizího státu může být respektována, lze-li přiznat orgánům cizího státu mezinárodní soudní příslušnost.

Českými předpisy, podle nichž je dána příslušnost českých soudů, jsou především ustanovení občanského soudního řádu o místní příslušnosti. Příslušností se zde má na mysli místní příslušnost. Konstrukce úpravy pravomoci vychází z toho, že najde-li se pro určitý majetkový spor místně příslušný soud v tuzemsku na základě ustanovení občanského soudního řádu o místní příslušnosti, je tím současně dána pravomoc českého soudnictví jako celku vůbec. Smysl tohoto pojetí pravomoci spočívá nepochybně v tom, že najde-li se v určitém státě místně příslušný soud pro rozhodování v konkrétní věci, existuje zde nepochybně dostatečně intenzivní vztah k soudnictví tohoto státu. Přisvojením si pravomoci pro takové věci se pak stát nemůže dostat do rozporu s povinnostmi vyplývajícími z mezinárodního práva veřejného; ze strany jiných států sotva může být popírána jeho mezinárodní soudní příslušnost. Proto se s tímto řešením setkáváme i v jiných právních řádech.

Ze tří druhů místní příslušnosti (příslušnost obecná, daná na výběr a zvláštní) postačí, aby byla dána kterákoliv z nich (§ 84 až 89a OSŘ). Problematická je otázka pravomocí českých soudů v případě pasivní solidarity plynoucí z hmotněprávního vztahu několika žalovaných dlužníků, když místní příslušnost je dána pouze pro vztah k jednomu (či několika) dlužníku. Pravomoc je v daném případě dána pouze u toho ze solidárně odpovědných, ohledně kterého je dána místní příslušnost. U ostatních žalovaných, u nichž v daném případě pravomoc českých soudů dána není, soud rozhodovat nemůže a žalobou takto zahájené řízení musí být zastaveno. Protože jde o solidární odpovědnost, lze povinnost plnění uložit pouze tomu dlužníku, ohledně něhož je dána pravomoc českého soudu. Okolnosti pasivní solidarity pak soud uvede v odůvodnění svého rozhodnutí. Jestliže v případě dělené odpovědnosti je pravomoc českého soudu dána pouze u jednoho či několika odpovědných, může český soud obdobně jako v případě solidární odpovědnosti rozhodovat pouze ohledně podílu těchto žalovaných, meritorně ohledně ostatních odpovědných rozhodnout nemůže, i když vlastně své stanovisko i ohledně nich v odůvodnění rozhodnutí obvykle vyjádří. Podle § 97 a 98 OSŘ může žalovaný po zahájení řízení podat proti navrhovateli vzájemný návrh (vznést námitku započtení), pro který je tak vzhledem k § 89 OSŘ dána pravomoc českého soudu, i kdyby o tomtéž nároku, kdyby byl uplatněn žalobou, rozhodovat nemohl.

Věcná příslušnost vymezuje okruh působnosti mezi jednotlivými druhy soudů. Určuje tedy, že určitý druh soudů, např. okresní soudy rozhodují v prvním stupni určitý druh věcí, krajské soudy jiné druhy věcí. Občanský soudní řád se o věcné příslušnosti výslovně nezmiňuje. Podle § 9 OSŘ jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy, což znamená, že v prvním stupni okresní soudy rozhodují v zásadě všechny občanskoprávní věci. Zákon zde má zřejmě na mysli vedle věcné také příslušnost funkční. Funkční příslušnost vymezuje vzájemný rozsah působnosti mezi více soudy zúčastněnými na řízení o téže věci. Rozlišuje se tedy v podstatě činnost patřící k řízení v prvním stupni a činnost patřící k řízení o řádných opravných prostředcích ve druhém stupni. Tj. v prvním stupni rozhodují okresní soudy, ve druhém stupni krajské soudy.

Věcný statut

Hraničního určovatele práva místa, kde věc je (lex rei sitae), se historicky používá pro věcná práva všeobecně k nemovitostem. V současné době se ho běžně používá nejen v českém právu, ale i v jiných právních řádech i pro věcná práva ke hmotným věcem movitým. To je výsledkem vývoje, neboť pro věcná práva k movitým věcem se dříve používalo osobního práva vlastníka [práva určeného podle státní příslušnosti (lex patriae), popř. podle bydliště vlastníka]. S mohutným rozvojem směny zboží v mezinárodních stycích v průběhu 19. století přestávalo používání osobního práva vlastníka vyhovovat změněným obchodním poměrům a bylo všeobecně upuštěno a nahrazeno právem polohy věci (lex rei sitae). V některých právních řádech se osobní právo vlastníka uplatňuje jen pro práva k věcem úzce osobní povahy (věci osobní spotřeby, šperky, věci, které má vlastník u sebe apod.).

Ve prospěch používání hraničního určovatele práva polohy věci se obvykle uvádí, že poloha věci je skutečností, která je pro účastníky právních poměrů v oblasti věcných práv většinou snadno zjistitelná. V zájmu bezpečnosti právního styku se jeví proto při kolizní úpravě věcných práv nejschůdnější, aby se v právních poměrech s mezinárodním prvkem určoval právní řád, kterým se věcná práva řídí (tzv. věcný statut), podle místa polohy věci. Třetí osoby budou zpravidla předpokládat, že právní poměry týkající se určité věci se tímto právním řádem spravují. Podle práva místa, kde věc je, se určuje, která věcná práva mohou vůbec k věci existovat, jaký je obsah těchto práv a jejich účinky, jak lze tato práva vykonávat, jak tato práva vznikají a jak zanikají, přičemž otázka vzniku a zániku těchto práv k movitým věcem si vzhledem k možným změnám polohy movitých věcí vynucuje zvláštní kolizní úpravu.

Věcná práva

Věcnými právy (iura in rem) se v teorii občanského práva rozumějí práva poskytující oprávněnému přímé právní ovládání věci. Charakteristické pro ně je, že jejich předmětem je věc (nikoliv právo) a že jsou právy absolutními, tzn. působí vůči všem a každý má povinnost zdržet se všeho, co by oprávněného rušilo v jeho právu. Mezi věcná práva¹⁴ se zařazují:

(i) držba (possesio) – § 987 až 1010 ObčZ,

(ii) vlastnické právo (ius proprietas) – § 1011 až 1114 ObčZ a

(iii) věcná práva k cizím věcem (iura in re aliena) – § 1240 až 1399 ObčZ, jako jsou

(A) právo stavby (§ 1240 až 1256 ObčZ),

(B) věcná břemena (§ 1257 až 1308 ObčZ), tj.

(a) služebnosti:

pozemková služebnost [služebnost inženýrské sítě (§ 1267 a 1268 ObčZ), opora cizí stavby (§ 1269 ObčZ), služebnost okapu (§ 1270 ObčZ), právo na svod dešťové vody (§ 1271 ObčZ), právo na vodu (§ 1272 ObčZ), služebnost rozlivu (§ 1272 ObčZ), služebnost stezky, průhonu a cesty (§ 1274 až 1277 ObčZ), právo pastvy (§ 1278 až 1282 ObčZ)] a

užívací právo [požívací právo (§ 1285 až 1293 ObčZ), služebnost bytu (§ 1297 a 1298 ObčZ)] a

(b) reálná břemena (§ 1303 až 1308 ObčZ),

(D) zadržovací právo (§ 1395 až 1399 ObčZ).

Odpadnutí podmínek pravomoci v průběhu řízení

Zákon neobsahuje a ani nemůže obsahovat jednotné vymezení pravomoci českých soudů a jiných orgánů veřejné moci ve vztahu k cizině, které by bylo obecně použitelné. Pravomoc může být vymezena, jen pokud se týká jednotlivých druhů občanskoprávních věcí. Během řízení může dojít ke změně skutečností zakládajících pravomoc českých soudů nebo jiných orgánů veřejné moci. Naše úprava místní příslušnosti vychází ze zásady perpetuatio fori (§ 11 odst. 1 OSŘ)¹⁵ v majetkových věcech, u nichž je pravomoc založena na místní příslušnosti, to znamená, že perpetuatio fori je perpetuatio iurisdictionis. Řízení trvá, i když podmínky místní příslušnosti, a tím i pravomoc českých soudů nebo jiných orgánům veřejné moci během řízení odpadly. V ostatních případech pravomoci (z povahy věci plyne, že otázka změny podmínek pravomoci nepřichází v úvahu např. pro řízení o umoření listin) naproti tomu žádné pravidlo trvání pravomoci neplatí. To znamená, že odpadnou-li skutečnosti rozhodné pro založení pravomoci, odpadá základní podmínka řízení, které pak musí být zastaveno.

Pravomoc k řízení o věcných právech

Založení pravomoci českých soudů pro rozhodování majetkových sporů v poměrech s mezinárodním prvkem závisí na tom, zda podle ustanovení občanského soudního řádu je některý český soud místně příslušný. Proti zahraniční osobě lze podat žalobu (návrh na zahájení řízení) i u soudu, v jehož obvodu je v ČR umístěn její obchodní závod nebo organizační složka jejího obchodního závodu. Pochopitelně i pro řízení o výkonu rozhodnutí bude třeba, aby byl některý český soud podle občanského soudního řádu místně příslušný. Založení pravomoci českých soudů zde záleží na tom, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost. Znamená to, lze-li určit v těchto věcech podle ustanovení občanského soudního řádu některý místně příslušný soud v ČR, je tím dána i pravomoc českého soudnictví vůbec. Praktický smysl takové úpravy je jistě i v tom, že v případě místní příslušnosti českého soudu pro majetkovou věc je reálná naděje, že se podaří vymoci plnění povinností uložených rozhodnutím jeho výkonem, pokud by výkonu bylo zapotřebí. Ve vztazích členských států Evropské unie nařízení Brusel I / Brusel I bis¹⁶ stanoví výlučnou pravomoc soudů členského státu, na jehož území je nemovitost, pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitým věcem, jakož i nájem nemovitých věcí.

Kvalifikační problém

Odlišení věcí nemovitých a movitých není vždy v právních řádech, přicházejících v úvahu pro úpravu určitého vztahu, upraveno stejně. Může tak dojít v konkrétním případě ke kvalifikačnímu problému. Vzniká otázka, zda tato kvalifikace (posouzení rozdílu) má být provedena na základě práva státu, jehož orgán se případem zabývá (lex fori), či na základě práva místa, kde předmětná věc je (lex rei sitae), nebo i jiného práva.

Věcmi nemovitými podle českého práva jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá. Veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná, nebo nehmotná, jsou movité.

Pro řešení kvalifikačního problému český zákon kombinuje kvalifikaci podle lex fori, lex causae a funkční kvalifikaci. Kvalifikace podle lex fori znamená, že se podřazení dané otázky spojené s výkladem právních pojmů v rozsahu kolizní normy pod rozsah určité kolizní normy provede podle práva státu rozhodujícího orgánu (tuzemského práva). Kvalifikace podle lex causae je možné použít v případě kvalifikace další související otázky, jež je součástí již kolizně vyřešené základní situace (dá se přednost kvalifikaci na základě již určeného rozhodného práva pro základní situaci). Funkční kvalifikací pak rozumíme případ, kdy by společné použití norem vyčleněných ze dvou právních řádů vedlo k neudržitelným výsledkům. Znamená takové hodnocení, které nevychází z právně technické konstrukce použité při úpravě určité právní otázky z toho, jak je tato otázka zařazena do systematického uspořádání právního řádu, ale z funkce její úpravy v právním životě.

Vznik a zánik věcných práv

Vznikem rozumíme všechny případy vzniku věcného práva, tj. jak případy původního, tak i odvozeného nabytí věcného práva. Rovněž zánikem se myslí jakýkoliv případ zániku věcných práv. Oba výrazy zahrnují samozřejmě případy převodu včetně převodu věcných práv, neboť při něm v jedné osobě, zciziteli, věcné právo zaniká, a v jiné osobě, nabyvateli, věcné právo vzniká. Spadají sem i případy odnětí věcného práva na základě zákona, popř. úředním rozhodnutím vydaným na jeho základě a případy přidělení věci na tomto základě do věcných práv jiných subjektů.

Zvláštní úprava pro vznik a zánik věcných práv ke hmotným věcem movitým

Vznik a zánik věcných práv k hmotným věcem movitým se řídí právním řádem místa, kde věc byla v době, kdy nastala skutečnost, která zakládá vznik nebo zánik tohoto práva. Hraniční určovatel je zde stabilizován k určitému časovému okamžiku, aby nevznikaly pochybnosti, která poloha věci (dřívější, pozdější) je rozhodná. Jestliže se v době, kdy věc byla u území jednoho státu, ukončil skutkový stav, který podle právního řádu druhého státu vede ke vzniku (zániku) věcného práva, uzná se vznik (zánik) tohoto věcného práva v tomto druhém státě, i když v původním státě právní řád vznik (zánik) tohoto práva neumožňuje. Hovoříme o právu nové polohy, a uplatní se tedy pro posouzení obsahu a účinků nabytého věcného práva.

Místo polohy věci jako hraniční určovatel pro věcná práva k movitým věcem je proměnlivou skutečností, neboť může docházet ke změnám jejich polohy přemístěním z jednoho státu do jiného. Tím dochází i ke změně práva, jímž se věcná práva k těmto věcem řídí. Tato změna se také označuje jako změna statutu. Potíže tato změna vyvolá při rozhodování o otázce vzniku nebo zániku věcného práva k movité věci, jestliže k ní dojde ještě před tím, než se naplní všechny skutečnosti, které podle práva místa dosavadní polohy věci jsou podmínkou pro vznik nebo zánik věcného práva. Jde o jeden z případů mobilního konfliktu, kdy je třeba řešit otázku, podle stavu ke kterému časovému okamžiku se má vycházet ze skutečnosti rozhodné pro navázání (určení rozhodného práva).

Použití cizího hmotného práva

Je nutné posoudit podle právního řádu každého státu, na jehož území věc byla, zda v době, kdy věc v tomto státě byla, nastala skutečnost, která podle právního řádu tohoto státu je podmínkou vzniku nebo zániku věcného práva. Skutečností, která zakládá vznik nebo zánik věcného práva, může tedy podle různých právních řádů být např. smlouva, na jejímž základě se věc zcizuje (např. kupní smlouva, směnná smlouva, darovací smlouva), a to v některých právních řádech již tato smlouva sama (alespoň je-li věc dostatečně individualizována), v jiných vedle této smlouvy odevzdání věci, takže jde o určitý sled skutečností, z nichž každá se musí splnit, aby došlo k převodu vlastnického práva, přičemž mezi oběma může být určitý časový interval. Uvedenou skutečností nemusí být vždy jen právní jednání, popř. další jednání provedené na jeho základě, ale také vydání a nabytí účinnosti právního předpisu (v minulosti o znárodnění) nebo úřední rozhodnutí na základě právního přepisu vydané (např. o vyvlastnění ve zkráceném řízení podle zákona o zajišťování obrany ČR, nález věci podle § 1051 až 1065 ObčZ apod.). Jestliže v době, kdy věc byla na území určitého státu, nastala skutečnost, resp. naplnil a ukončil se skutkový stav, který podle právního řádu tohoto státu má za účinek vznik (zánik) věcného práva, působí podle komentovaného ustanovení tento vznik (zánik) věcného práva i v dalším státě, do něhož se věc přemístí. V opačném případě bude třeba posoudit otázku vzniku nebo zániku věcného práva již podle práva nové polohy věci (tj. po přemístění).

Převod vlastnického práva

Pro modus (právní způsob nabytí) se použije stejný právní řád, jakým se řídí titulus (právní důvod nabytí). Při převodu vlastnického práva na základě smlouvy se bude tento převod řídit právním řádem, kterým se řídí taková smlouva (lex contractus). Právní účinky se tedy budou týkat nejen smluvních stran, ale i třetích osob. Případná výhrada vlastnického práva se bude řídit právem této smlouvy. Jedná se o významnou změnu oproti obecné zásadě při převodu hmotné věci movité, kde se používá právo místa polohy věci (lex rei sitae). V případě rozhodování ve věci českým soudem se jedná tedy o novou kolizní úpravu (lex contractus); v případě rozhodování zahraničním soudem bude tento soud postupovat podle kolizních norem práva svého státu.

Mezinárodní smlouvy, kterými je vázána ČR a které upravují také problematiku věcně právních poměrů k movitým věcem s cizím prvkem, jsou především bilaterální smlouvy o právní pomoci. Používání práva místa polohy věci pro všechny otázky vyplývající z převodu vlastnického práva k movitým věcem nevyhovuje v praxi mezinárodního obchodu v případech smluvního převodu. Podle české právní úpravy, pokud jde o movitosti, řídí se vztahy mezi stranami právním řádem určeným v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropské unie (nařízení Řím I,¹⁷ Řím II,¹⁸ Brusel I,¹⁹ Brusel I bis²⁰) a mezinárodní smlouvy (Úmluva o právu použitelném pro dopravní nehody,²¹ Vídeňská úmluva o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody²²). Právním řádem je obligační statut, tj. právní řád, kterým se řídí podle kolizních norem v těchto ustanoveních příslušná smlouva, na jejímž základě dochází k převodu vlastnického práva, nejčastěji kupní smlouva. Určuje se podle kolizních ustanovení nařízení Řím I, případně Římské úmluvy 1980.²³ Smlouvy se zpravidla řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo.

Přepravovaná věc

Věcí, která se podle smlouvy přepravuje, bude v obvyklých případech věc, která je předmětem smlouvy, na jejímž základě se tato věc převádí do vlastnictví nabyvatele (nejčastěji kupní smlouvy), a kterou odesílatel předá k přepravě, jež se uskutečňuje na základě smlouvy o přepravě uzavřené mezi odesílatelem a dopravcem. V mezinárodním obchodě není neobvyklé, že se s těmito věcmi v průběhu přepravy právně nakládá, že např. ještě během přepravy kupující věc dále prodá, popř. k ní zřídí věcné právo (např. zástavní právo). Lze si představit i případy, ve kterých k uzavření kupní smlouvy vůbec nedojde, protože jde např. o věc, kterou její vlastník nechá přemístit ze svého skladu v jednom státě do svého skladu v jiném státě a během přepravy ji dále prodá. K přepravě zde dochází jen na základě smlouvy o přepravě.

Přepravovanou věcí (res in transitu) je tedy věc, u níž teprve po zahájení přepravy z jednoho státu do jiného, avšak před jejím skončením dojde k právní skutečnosti, jež je rozhodná pro vznik nebo zánik věcného práva k ní. V případě přepravy z jednoho státu do jiného nelze spolehlivě zjistit polohu věci v době, kdy dochází k právnímu jednání ohledně takové věci. V důsledku přepravy ztrácejí věci do značné míry kontakt s místem své polohy v daném okamžiku. Věc se může během několika hodin téhož dne dostat přes území několika států. Tomuto zvláštnímu stavu nevyhovuje hraniční určovatel místa polohy věci.

Důvody kolizní úpravy opouštějící kritérium místa polohy věci pomíjejí tehdy, je-li stav vyvolaný přepravou jakýmkoliv jednáním, ať právním, či protiprávním, přerušen a věc je uvedena do právních poměrů ve státě, v němž se zrovna nachází (např. zabavením věci, přerušením přepravy věci pro hrozící ztrátu či poškození věci, opatřením provedeným ke zmenšení či odvrácení škody, ale i ztrátou a krádeží věci). Přepravovanou věcí je i věc přepravovaná pouze do sousedního státu; nemusí tedy jít o přepravu tranzitní, přes území třetího státu.

O přepravovanou věc nejde, jestliže skutečnost rozhodná pro převod věcného (vlastnického) práva na nabyvatele nastane před započetím přepravy nebo nejpozději v okamžiku započetí přepravy (např. na základě smluvního ujednání stran, odevzdáním věci dopravci k přepravě); naproti tomu je-li pro převod vlastnického práva rozhodné odevzdání dokladů opravňujících nakládat s věcí, k čemuž dojde až po započetí přepravy, jde o přepravovanou věc.²⁴

Mobilní konflikty

Transpozice práva

Právo nové polohy věci se uplatní pro posouzení obsahu a účinků nabytého věcného práva. Můžeme mluvit o tom, že právo, k jehož nabytí došlo ve státě B, bude přeneseno (transponováno) do ekvivalentní právní kategorie práva státu A a bude mít v budoucnosti stejné právní účinky, jaké má obdobné právo podle práva státu A. To např. znamená, že při uplatňování zástavního práva k věci na českém území, které bylo získáno podle zahraničního práva, může zástavní věřitel uplatňovat jen ta práva, která zástavnímu věřiteli přiznává úprava zástavního práva v českém právním řádu. Je nutné ale předpokládat, že věcnému právu získanému na základě cizího právního řádu odpovídá úprava alespoň v podstatných rysech obdobná právu českému.

Lex loci expeditionis

Pro vznik a zánik věcných práv k přepravovaným věcem se v literatuře i v praxi doporučuje několik kolizních kritérií: lex banderae (právo státu vlajky lodi u věcí přepravovaných po moři), lex patriae (právo státní příslušnosti vlastníka), lex domicilii (právo domicilu vlastníka), lex fori (právo místa sídla soudu), lex loci destinationis (právo místa určení věci), lex loci expeditionis (právo místa odeslání věci). Nejvýznamnější z těchto doporučovaných kritérií jsou místo určení věci a místo odeslání věci. Zákon se přiklání k místu odeslání věci, protože lépe vyhovuje potřebám praxe pro případ, že věc nedojde do místa určení. Je třeba zdůraznit, že místem odeslání věci je místo, v němž započne přeprava věci, a je třeba je odlišovat např. od sídla dopravce, jenž přepravu provádí, i od místa uzavření smlouvy o přepravě, a samozřejmě i od sídla odesílatele věci.

Lomená doprava

Potíže při stanovení místa odeslání mohou vzniknout při tzv. lomené dopravě (např. věc se přepravuje postupně po železnici a lodí). V těchto případech je správné pokládat za místo odeslání to místo, odkud původně (při započetí celé přepravy) byla věc odeslána, nikoli místo, odkud věc byla odeslána naposled předtím, než nastala skutečnost rozhodná pro vznik nebo zánik věcného práva.

Konosament

Převážná část přepravovaných věcí se v dnešní praxi mezinárodního obchodu přepravuje za použití cenných papírů (konosament, jinak náložný list, bill of lading, B/L); pro majitele představuje přepravní doklad i právo disponovat s nákladem, který je v konosamentu uveden. Námořní konosament (port to port) kryje pouze přepravu po moři, multimodální konosament (multimodal transport document) kryje přepravu po moři i dále, až do konečného místa určení (final destination), naloďovací neboli palubní konosament (on board) osvědčuje nalodění zboží na palubu lodi, přejímací konosament (receipt for carriage) vystavuje dopravce po převzetí nákladu k přepravě, ale ještě před jeho naložením na loď. Dispozice se zbožím, např. převod vlastnického práva, se děje formou dispozice s tímto cenným papírem, který je nutno předložit za účelem vydání zboží a nakládání s ním. Vychází se tak z představy, že zboží je do cenného papíru promítnuto. V praxi se proto používá pro převod věcných práv k přepravovanému zboží v těchto případech práva místa polohy cenného papíru (lex situs chartae).

Veřejné knihy

Podle některých právních řádů se právní jednání, na jejichž základě vznikají, zanikají, omezují se nebo se převádí věcná práva k nemovitostem nebo věcem movitým, zapisují do veřejných knih (registrů). Za veřejné knihy je třeba pokládat takové, které jsou zásadně všeobecně přístupné (i elektronicky) tak, že každý může do knih nahlížet a činit z nich výpisy, a úřad, u něhož se knihy vedou, je povinen na požádání každému vyhotovit výpisy z těchto knih.

a. Katastr

V českém právním řádu se podle katastrálního zákona²⁵ zřizuje katastr, kterým se rozumí soubor údajů o nemovitostech v České republice zahrnující jejich soupis a popis a jejich geometrické a polohové určení. Součástí katastru je evidence vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem podle zvláštního předpisu a dalších práv k nemovitostem podle tohoto zákona. Katastr podle § 21 katastrálního zákona je veřejný, ale s omezením. Každý má právo do něj nahlížet, pořizovat si z něho pro svou potřebu opisy, výpisy nebo náčrty a získávat z něj údaje. Získávat údaje z katastru formou nahlížení nelze z přehledu vlastnictví z území České republiky a ze sbírky listin. Není-li přehled vlastnictví z území České republiky poskytnut dálkovým přístupem, lze jej poskytnout pouze osobě, která prokáže svoji totožnost a uvede účel, pro který jsou údaje požadovány. Právo k údajům katastru vykonává Český úřad zeměměřický a katastrální.

b.
Námořní rejstřík, plavební rejstřík,
letecký rejstřík a ústřední rejstřík objektů vypuštěných do kosmického prostoru

Věcná práva k plavidlům a letadlům, jejich zřízení, převody, účinky zápisu práva vůči třetím osobám se podle následujících dohod řídí právem smluvního státu, ve kterém je zaregistrována státní příslušnost letadla nebo plavidla. Česká republika je smluvním státem následujících mezinárodních dohod:

(i) z oblasti říční a námořní – Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o vnitrozemské plavbě,²⁶ Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spolkové republiky Německa o vnitrozemské vodní dopravě,²⁷ Úmluvy o volném moři,²⁸ Úmluvy o Mezinárodní námořní organizaci (IMO),²⁹ Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu,³⁰ Dohody o provádění Části XI Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu,³¹

(ii) z oblasti letectví – Úmluvy o mezinárodním civilním letectví,³² Úmluvy o mezinárodním uznávání práv k letadlům,³³

(iii) z oblasti kosmu – Kosmické smlouvy,³⁴ Úmluvy o registraci objektů vypuštěných do kosmického prostoru,³⁵ která zavádí ústřední rejstřík objektů vypuštěných do kosmického prostoru, který na základě poskytnutých údajů z rejstříků států registrace kosmických objektů (u nás daná oblast spadá pod Ministerstvo dopravy) vede generální tajemník OSN. V české (československé) historii bylo vypuštěno do vesmíru již šest družic (od roku 1978 do roku 2003 pět vědeckých družic Magion a jeden satelit Mimosa), které až na první jsou stále na oběžné dráze Země.

Povahu veřejné knihy má vzhledem k ustanovení § 7 zákona o námořní plavbě³⁶ námořní rejstřík, který vede Ministerstvo dopravy jakožto Námořní úřad, podle § 14 zákona o vnitrozemské plavbě³⁷ plavební rejstřík, který vedou plavební úřady, jimiž jsou Státní plavební správa a Ministerstvo dopravy, podle § 4 zákona o civilním letectví³⁸ letecký rejstřík, který vede Úřad pro civilní letectví a který je podřízen Ministerstvu dopravy.

Ustanovení o zápisech do veřejných knih

Musí se přihlížet ke hmotněprávním důsledkům ustanovení o zápisech do veřejných knih, např. musí se posoudit, zda došlo ke vkladu vlastnického práva ve prospěch nabyvatele převáděné nemovitosti a teprve tím k převodu vlastnického práva. Vyžaduje-li právo místa, kde nemovitost leží, provedení zápisu jako podmínku ke vzniku, zániku, omezení nebo převodu práva, nelze bez jeho provedení tyto skutečnosti uznat, protože nenastaly. Právní skutečností ke vzniku, zániku, omezení nebo převodu zapisovaného práva může být smlouva, rozhodnutí (např. o vyvlastnění, o restituci, o dědictví atd.), popř. jiná skutečnost (vydržení atd.). Význam ustanovení o zápisech může být právě v tom, že tento právní důvod sám ke vzniku, zániku, omezení nebo převodu nestačí a je k nim třeba provedení zápisu.

Uplatnění jiného práva než lex rei sitae

Posouzení právní skutečnosti vzniku, zániku, omezení nebo převodu zapisovaného práva podle jiného právního řádu než práva platného v místě, kde nemovitost je, přichází v úvahu např. v případě nabytí vlastnického práva děděním, jestliže se podle příslušné kolizní normy řídí dědické právní poměry (tzn. i ohledně nemovitosti) právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti, a toto právo není právem místa polohy nemovitosti, anebo řídí-li se smlouva, kterou se nakládá nemovitou věcí, jiným právem (např. právem zvoleným stranami).

Vydržení

Vydržení je způsob nabytí věcného práva k věci na základě její držby po dobu stanovenou zákonem. Vydržením lze nabýt vlastnického práva k věci (srov. § 1089 až 1098 ObčZ) nebo i práva odpovídající věcnému břemeni (srov. služebnost dle § 1260 ObčZ, nebo právo stavby § 1243 ObčZ). Podle českého práva se vyžaduje oprávněnost držby (dobrá víra) a nepřetržité trvání držby po stanovenou dobu. Vydržení je tedy jedním ze způsobů vzniku a v osobě dosavadního oprávněného (v případě vlastnického práva) zániku věcného práva. Kolizní norma § 72 ZMPS je tedy s ohledem na tento rozsah zvláštní normou ve vztahu ke kolizní normě § 70 ZMPS, do jejíhož rozsahu spadá vznik a zánik věcných práv ke hmotným věcem movitým obecně, a jež sama je lex specialis ve vztahu k ustanovení § 69 ZMPS. Kolizní norma § 72 ZMPS se, jak z jejího smyslu vyplývá, vztahuje jen na hmotné věci movité s jednou výjimkou, a to je změna polohy nemovitosti v důsledku nového vytyčení státní hranice (zde se bude však jednat bezpochyby o věc zcela mimořádnou).

Stabilizace hraničního určovatele

Hraniční určovatel práva místa polohy věci se zde stabilizuje z časového hlediska k době, kdy začala běžet vydržecí doba. Poloha věci je v případě movitých věcí proměnlivou skutečností, neboť během právně významného období (tj. zde během vydržecí doby) může dojít k její změně. Na vydržiteli záleží, zda se pro posouzení vydržení použije hraničního určovatele polohy věci. Hraniční určovatel polohy věci je z hlediska časového stabilizován k okamžiku vykonání vydržení, tzn. ukončení vydržecí doby. Rozumí se tím vydržecí doba podle právního řádu platného v místě, kde je věc v době ukončení této vydržecí doby. V tom je praktický význam tohoto ustanovení. Půjde totiž zejména o to, že vydržecí doba podle právního řádu místa, kde je věc v době jejího ukončení, bude kratší, než je vydržecí doba podle právního řádu platného v místě, kde byla věc na začátku vydržecí doby.

Započítání vydržecí doby

Mohla by vzniknout pochybnost, zda do délky vydržecí doby požadované podle práva státu, v němž je věc v době ukončení vydržecí doby, se má započítat i délka vydržecí doby, jež uběhla v době před přemístěním do tohoto státu. Ze smyslu stanovení okamžiku, od něhož se posuzují podmínky vydržení, vyplývá, že vydržecí doba se počítá od okamžiku přemístění věci do tohoto státu.

1 Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

2 Srov. Sněmovní tisk 364/0, Poslanecká sněmovna, 6. volební období, od 2010. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=364&CT1=0

3 KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vydání. Brno – Plzeň: Doplněk a Aleš Čeněk, 2009, str. 274.

4 Viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 3/1978 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Bulharskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních.

5 Viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních.

6 Viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 207/1964 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních.

7 Viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 80/1981 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Kubánskou republikou o vzájemné právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních.

8 Viz sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 63/1990 Sb., o sjednání Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních.

9 Viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 106/1978 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech.

10 Viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 42/1989 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, ve znění redakčního sdělení č. 206/1989 Sb., o opravě chyb a ve znění sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 2/2006 Sb.m.s., o sjednání Smlouvy mezi Českou republikou a Polskou republikou o změně a doplnění Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních.

11 Viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2002 Sb.m.s., o sjednání Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, ve znění sdělení Ministerstva zahraničních č. 77/2008 Sb.m.s., o sjednání Protokolu mezi Českou republikou a Ukrajinou, kterým se mění Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech.

12 Viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 133/2003 Sb.m.s., o sjednání Smlouvy mezi Českou republikou a Republikou Uzbekistán o právní pomoci a právních vztazích v občanských a trestních věcech.

13 KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vydání. Brno – Plzeň: Doplněk a Aleš Čeněk, 2009, str. 381-383.

14 § 987 až 1114 a 1240 až 1399 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

15 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění.

16 Srov. nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), resp. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis).

17 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II).

19 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I).

20 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis).

21 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 130/1976 Sb., o Úmluvě o právu použitelném pro dopravní nehody v Haagu dne 4. 5. 1971.

22 Sdělení Ministerstva zahr. věcí č. 133/1994 Sb., o sjednání Vídeňské úmluvy o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody ve Vídni dne 21. 5. 1963 a dne 21. 9. 1988 Společného protokolu.

23 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 64/2006 Sb. m. s., o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. 6. 1980, a k Prvnímu a Druhému protokolu o jejím výkladu Soudním dvorem Evropských společenství, ve znění sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 21/2007 Sb. m. s. (Římská úmluva o rozhodném právu).

24 Srov. KUČERA, Z., TICHÝ, L. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním: Komentář. 1. vydání. Praha: Panorama, 1989, str. 88-89.

25 Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v platném znění.

26 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 32/2003 Sb.m.s., o sjednání Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o vnitrozemské plavbě.

27 Sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 330/1990 Sb., o sjednání Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spolkové republiky Německa o vnitrozemské vodní dopravě.

28 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 92/1964 Sb., o Úmluvě o volném moři, v Ženevě dne 9. 4. 1958.

29 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 105/1996 Sb., o sjednání Úmluvy o Mezinárodní námořní organizaci (IMO), přijaté v Ženevě dne 6. 3. 1948, ve znění: Doplňků k článkům 17 a 18 Úmluvy, přijatých Shromážděním Organizace rezolucí A.69 (ES.II) ze dne 15. září 1964, Doplňku k článku 28 Úmluvy, přijatém Shromážděním Organizace rezolucí A.70 (IV) ze dne 28. 9. 1965, Doplňků k článkům 10, 16, 17, 18, 20, 28, 31 a 32 Úmluvy, přijatých Shromážděním Organizace rezolucí A.315 (ES.V) ze dne 17. 10. 1974, Doplňků k názvu a zásadním ustanovením Úmluvy, přijatých Shromážděním Organizace rezolucí A.358 (IX) ze dne 14. 11. 1975, upravené rezolucí A.371 (X) ze dne 9. 11. 1977, Doplňků k Úmluvě týkajících se zakotvení Výboru pro technickou spolupráci v Úmluvě, přijatých Shromážděním Organizace rezolucí A.400 (X) ze dne 17. 11. 1977, a Doplňků k článkům 17, 18, 20 a 51 Úmluvy, přijatým Shromážděním Organizace rezolucí A.450 (XI) ze dne 15. 11. 1979.

30 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 240/1996 Sb., o sjednání Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu v Montego Bay, Jamajka dne 10. 12. 1982.

31 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 241/1996 Sb., o sjednání rezoluce Valného shromáždění Organizace spojených národů dne 28. července 1994, kterou byla v New Yorku přijata Dohoda o provádění Části XI Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu z 10. 12. 1982.

32 Úmluva č. 47/1947 Sb., o mezinárodním civilním letectví v Chicagu dne 7. prosince 1944, ve znění vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 29/1957 Sb., o Protokolu o některých změnách Úmluvy o mezinárodním civilním letectví a o Protokolu o změně Úmluvy o mezinárodním civilním letectví, sepsaných v Montrealu dne 14. 6. 1954.

33 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 254/1998 Sb., o sjednání Úmluvy o mezinárodním uznávání práv k letadlům v Ženevě dne 19. 6. 1948.

34 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 40/1968 Sb., o Smlouvě o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles přijaté rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 19. 12. 1966.

35 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 130/1978 Sb., o Úmluvě o registraci objektů vypuštěných do kosmického prostoru v New Yorku dne 14. 1. 1975.

36 Zákon č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, v platném znění.

37 Zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, v platném znění.

38 Zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, v platném znění.

Štítky:
2014

Zpět