Inspirační zdroje a význam svěřenského nástupnictví ke zbytku

JUDr. Filip Plašil

Platné právo mnohdy neobsahuje výslovnou regulaci určitých subtypů právních jednání, jejichž dovolenost však dlouhodobě dovozuje doktrína a judikatura. K takovým patří v oblasti dědického práva i tzv. svěřenské nástupnictví ke zbytku nebo též fideicommissum eius quod supererit.[1] Účelem tohoto příspěvku bude seznámit čtenáře s vývojem právního institutu, se zdroji, z nichž mohl český zákonodárce čerpat, a konečně pozastavit se nad smyslem a významem svěřenského nástupnictví ke zbytku. Samotným právním postavením předního a následného dědice se bude zabývat samostatný článek.

1. Východiska a komparace – má česká právní úprava inspirační zdroj?

Občanský zákoník opět připouští svěřenské nástupnictví; svěřenské nástupnictví ke zbytku sice výslovně nezmiňuje, avšak jeho dovolenost plyne a contrario z § 1521 a 1522, neboť zákon předvídá, že zůstavitel může přednímu dědici povolit s dědictvím volně nakládat, a v takovém případě není právní postavení předního dědice redukováno na práva poživatele. Z toho vyplývá, že se následný dědic při nastoupení substitučního případu může stát dědicem pouhého zbytku dědictví. Jestli zákonodárci v případě fideicommis­sum eius quod supererit sloužila jako zdroj některá cizí právní úprava, je obtížné posoudit.

Kvůli demonstraci změn různých přístupů ke svěřenskému nástupnictví ke zbytku, které mají podstatný vliv na aktuální právní úpravy v jednotlivých státech, se nejprve pozastavme nad historickým vývojem. Určující úlohu zde má právo římské, které bylo zohledněno při přípravě velkých občanskoprávních kodexů německého jazykového okruhu, z nichž pak lze vysledovat přímou stopu až k aktuálně účinným právním úpravám.

1.1. Římské právo

Svěřenské nástupnictví v aktuální české právní úpravě (§ 1521 OZ a contrario) nelze ztotožňovat s římskoprávním fideikomisem.[2] Už v období principátu však římské právo znalo možnost nařídit fideikomisem i svěřenské nástupnictví ke zbytku, jak je patrné zejména z díla Quinta Cervidia Scaevoly a pozdějších odkazů na dekret Marka Aurelia:

1) Scaevola uvádí případ zůstavitele Lucia Titia, který povolal za dědice svou matku a strýce, jež byli zároveň jeho věřiteli, a uložil jim, aby vydali Septitiovi, co v době jejich smrti z dědictví zbude. Matka a strýc Lucia Titia do konce svého života spotřebovali velkou část jeho dědictví a sami zanechali množství dědiců, kteří se následně domáhali po Septitiovi, aby jim vydal to, co Lucius Titius kdysi dlužil své matce a strýci. Tehdejší císař Claudius odpověděl, že právo vymáhat po Septitiovi dluhy původního zůstavitele nemají, neboť jednak pohledávky matky a strýce za Luciem Titiem zanikly splynutím, jednak na jejich straně ani není spravedlnost, když většinu z Luciova dědictví sami spotřebovali.[3]

2) Papinianus odkazuje na kterýsi jemu známý dekret císaře Marka Aurelia, kterým rozsoudil spor Titia a Maevia o svěřenské nástupnictví ke zbytku: pokud zůstavitel nařídil, že Titius má Maeviovi vydat to, co zbude z dědictví, není Titius povinen vracet či nahrazovat majetek, který již zcizil nebo zmenšil, pokud tak učinil v dobré víře, a ne za účelem zkrácení Maeviových práv z fideikomisu, což je nutné nahlížet podle posouzení dobrých mužů (arbitrium boni viri).[4]

3) Nejspíš právě totožný dekret Marka Aurelia vzpomíná později i Ulpianus. Marcus Aurelius prý rozsoudil případ dědice Pythodora, kterému zůstavitel nařídil fideikomisem, aby vydal další osobě to, co z dědictví zbude. Císař upřesnil, že pokud má dědic i další svůj vlastní majetek než ten získaný z dědictví, pak mají zcizení a zmenšení majetku postihovat poměrně nejenom majetek získaný z dědictví, ale i vlastní majetek dědice.[5]

Pokud tedy bylo dědici uloženo fideikomisem, aby vydal jiné osobě to, co z pozůstalosti v určitém okamžiku zbude, mohl dědic zasahovat i do podstaty pozůstalosti. Ne však zcela neomezeně. Za nepřípustné byly pokládány dispozice s dědictvím úmyslně sledující poškození výhledu svěřenského nástupce, které stály v rozporu s principem dobré víry, loajalitou a korektností při používání svěřeného dědictví. Pokud dědic takovými dispozicemi poškodil výhled svěřenského nástupce na dědictví, musel se poměrně se substituční podstatou podílet na náhradě z toho vzniklé škody i ze svého vlastního majetku.[6] Podle Papiniana se uplatňovala věcná surogace za předměty, které přední dědic z dědictví zcizil.[7] Zmínky o svěřenském nástupnictví ke zbytku lze nalézt i v dalších fragmentech (D 22,1,3,2; D 31,70,3; D 32,83 pr.; D 36,1,23,4; D 36,1,60 aj.). Papinianem a Ulpianem vyjádřené zásady uznává u svěřenského nástupnictví ke zbytku i moderní právo.

Uvedené zásady se v pozdním římském právu jevily jako příliš nejasné, neuchopitelné a dávající soudci příliš rozsáhlý prostor k volnému hodnocení. Císař Justinián ve své novele č. 108 z 1. února 541 Papinianovo řešení překonal a ohraničil prostor, ve kterém se dědic může v dispozicích se svěřeným dědictvím pohybovat, konkrétním parametrem, a sice falcidiánskou kvartou. Novela stanovila, že je-li povolán dědic s fideikomisem, aby po jeho smrti připadl zbytek dědictví jiné osobě, má se takovému substitutovi dostat alespoň jedné čtvrtiny pozůstalosti. Institut mohl spotřebovat i čtvrtinu vyhrazenou pro substituta jenom při výjimečných okolnostech (konkrétně je uváděn účel dání věna či svatebního daru, nemá-li institut jiný majetek, a účel vykoupení zajatců) a při zachování dobré víry. Podle novely měl institut povinnost poskytnout zajištění, že substitutovi zachová čtvrtinu dědictví, ledaže by jej sám zůstavitel takové povinnosti výslovně zprostil – vůle zůstavitele má zde přednost.[8]

1.2. Středoevropská právní tradice a obecný zákoník občanský

I zákonodárce v období přirozeného práva předpokládal, že zůstavitel může uspořádat své majetkové poměry pro případ smrti tak, že ponechá přednímu dědici volnost celé dědictví spotřebovat či zcizit, a v důsledku toho pak že se následnému dědici může dostat pouhý zbytek či také vůbec nic. Při tvorbě prvních civilních kodexů ovlivněných přirozeným právem nicméně zohlednily kodifikační komise různé zdroje.

V německých oblastech, kde ke kodifikaci občanského práva nedošlo, a uplatňovalo se jako obecné stále pandektní právo, se vycházelo z justiniánské úpravy s povinnou čtvrtinou.[9] S justiniánskou čtvrtinou počítal i Codex Maximilianeus bavaricus civilis z roku 1756, který svěřenské nástupnictví ke zbytku upravoval v části III, kap. 9, § 6 č. 13 a 14. Kromě zákazu zcizit poslední čtvrtinu dědictví mezi živými měl přední dědic zákaz vůbec pořizovat o dědictví pro případ smrti. V zákoníku byla též výslovně zakotvena zásada surogace.

V Prusku se naopak vycházelo z původních textů klasického římského práva a justiniánská úprava byla odmítnuta. Allgemeines Landrecht für die Preußischen Staaten (ALR) z roku 1794 v části I titulu 12 § 468 a 469 zakotvil, že zůstavitel může přednímu dědici povolit volné nakládání s celým dědictvím, bez omezení falcidiánskou kvartou. Zakázáno měl pouze pořizovat o substituční podstatě pro případ smrti a darovat zděděné předměty z pouhé štědrosti, aby nepoškozoval právo následného dědice. V případě úmyslného poškozování výhledu následného dědice na dědictví mohl být přední dědic žalován o náhradu škody, a pokud nabyvatel věcí z pozůstalosti o zlém úmyslu věděl, pak proti němu mohl následný dědic uplatnit i reivindikační žalobu. Přední dědic se mohl zříkat práv a uzavírat smíry, pokud to mělo rozumný důvod. Na substituční podstatu mohli věřitelé předního dědice vést exekuci a zřídit i zástavní právo soudním rozhodnutím, které pak zatěžovalo i následného dědice. Substituční majetek mohl být zahrnut i do konkursní podstaty předního dědice v úpadku, avšak po jeho smrti měl být dosud nezpeněžený zbytek vydán následnému dědici.[10] Podobnou úpravu obsahoval také saský občanský zákoník v § 2522 až 2524. Přední dědic mohl majetek ze substituční podstaty podle výslovné úpravy zcizovat i bezúplatně, a to bez omezení povinnou čtvrtinou. O dědictví nicméně nesměl pořizovat pro případ smrti.

V počátcích moderních kodifikačních prací habsburské monarchie byla zohledněna justiniánská úprava – snad po vzoru bavorského občanského zákoníku. Se svěřenským nástupnictvím ke zbytku výslovně počítaly Codex Theresianus v části II, hlavě XIII, § VIII, odst. 147 a 148, Martiniho osnova v části 12. § 10 a západohaličský zákoník z roku 1797 v § 408; všechny tyto osvícenské právní texty shodně převzaly pravidlo o falcidiánské kvartě z Justiniánovy novely č. 108.[11]

Tato právní úprava byla původně navrhována při legislativních pracích i pro obecný zákoník občanský (ABGB), avšak nedostalo se jí podpory většiny členů komise, která se nechtěla přiklonit ani k pruskému ALR, ale žádala ustanovení jako zbytečné úplně vypustit.[12] ABGB proto neobsahoval vůbec žádnou výslovnou regulaci fideicommissum eius quod supererit, přestože existence této právní figury byla považována za vhodnou a praktickou; Pfaff a Hofmann tuto situa­ci považovali spíše za důsledek víry zákonodárné komise, že věc je natolik jasná, že ji ani není potřeba explicitně regulovat.[13] Absence výslovné úpravy nicméně vedla k několika rozhodnutím vyšších soudů, které považovaly svěřenské nástupnictví ke zbytku za právně nedovolené, a tudíž neplatné.[14] Takový náhled byl však judikaturou i literaturou shledán mylným a svěřenské nástupnictví ke zbytku bylo nejméně od počátku 20. století bez výhrad uznáno. To už jen z důvodu, že zůstavitel není povinen zřídit svěřenské nástupnictví vůbec, a tedy pokud už je zřídí, nic mu nebrání, aby ho omezil – třeba volným nakládáním předního dědice se substituční podstatou, protože zákon mu ani neukládá, že musí svěřenskému nástupci něco zanechat.[15] Přesto explicitní úprava svěřenského nástupnictví ke zbytku až donedávna v ABGB absentovala, teprve novelizací ErbRÄG 2015 s účinností od 1. 1. 2017 obsahuje výslovné ustanovení nynější § 609 a § 613 odst. 4.

Československé občanské zákoníky z let 1950 a 1964 svěřenské nástupnictví nepřipouštěly.[16] Z § 1521 a 1522 aktuálně účinného OZ lze dovolenost svěřenského nástupnictví ke zbytku dovodit jenom nepřímo, čímž se sice OZ dostává dál než mlčící ABGB, avšak zůstává na půli cesty. Poněkud paradoxně lze proto dospět k závěru, že tradiční svěřenské nástupnictví ke zbytku nebylo v českých zemích výslovně upraveno nikdy a z předchůdců aktuální české právní úpravy je explicitně reguloval naposledy západohaličský zákoník.

1.3. Platné občanské zákoníky německého jazykového okruhu

Ustanovení § 1521 OZ sice fideicommissum eius quod supere­rit výslovně nezmiňuje, ale přesto z něj implicitně vyplývá. Tím OZ přece jenom překračuje stav, v němž se donedávna nalézaly občanské zákoníky Rakouska a Švýcarska – nevzniká zde alespoň pochybnost, zda vůbec může zůstavitel přednímu dědici povolit volné nakládání se substituční podstatou, i když žádné jiné pravidlo z tak nepatrné zmínky přímo dovodit asi nelze. Moderní české dědické právo obvykle vychází z rakouského ABGB, resp. z návrhu československého občanského zákoníku z roku 1937, avšak někdy se zákonodárce nechal inspirovat švýcarským ZGB či německým BGB.

V ABGB úprava svěřenského nástupnictví ke zbytku úplně chyběla[17] a až do 1. 1. 2017 bylo dovozováno pouze teorií a judikaturou. Nyní je výslovná úprava zakotvena v § 609 (má-li následný dědic podle zůstavitelovy vůle obdržet jen to, co zbude v době smrti předního dědice, jde o svěřenské nástupnictví ke zbytku). I ve Švýcarsku dlouho nebylo svěřenské nástupnictví ke zbytku upraveno vůbec, ačkoli právní teorií bylo pokládáno za dovolené.[18] Teprve novým čl. 492a ZGB je fideicommissum eius quod supererit s účinností od 1. 1. 2013 regulováno alespoň pro zvláštní případ dětí nezpůsobilých pořizovat pro případ smrti (je-li potomek trvale nesvéprávný a nezanechá žádné potomky ani manžela, může zůstavitel nařídit svěřenské nástupnictví ke zbytku; svěřenské nástupnictví zaniká, nabude-li potomek oproti očekávání plnou svéprávnost).[19] Jedná se do jisté míry o obdobu českého § 1517 OZ.

Nejpokročilejší úpravu vykazuje německý BGB. V § 2136 stanoví, že zůstavitel může předního dědice osvobodit od konkrétně vyjmenovaných omezení a povinností, které by ho jinak při svěřenském nástupnictví zatěžovaly. Ustanovení § 2136 představuje nejzazší hranici, kam až může osvobození předního dědice zajít – ještě širší osvobození nepřichází v úvahu.[20] Zůstavitel proto nemůže přednímu dědici povolit bezúplatné převody, na substituční jmění nelze ani přes zůstavitelův původní souhlas vést exekuci pro dluhy předního dědice, přední dědic musí strpět soupis substitučního jmění aj.[21] Přímo o svěřenském nástupnictví ke zbytku pak pojednává § 2137. Ten stanoví, že pokud zůstavitel povolá následného dědice k tomu, co z dědictví zbude při jeho nastoupení k dědictví, pak platí,[22] že zůstavitel předního dědice osvobodil od veškerých omezení uvedených v § 2136 BGB. Ustanovení § 2138 pak dodává, že povinnost předního dědice vydat dědictví následnému dědici se v případech § 2137 omezuje na to, co z dědictví zbylo, a za ostatní věci následný dědic nemůže žádat náhradu. Přední dědic však odpovídá následnému dědici za škodu, pokud naložil s věcmi z dědictví v úmyslu následného dědice poškodit či věci převedl bezúplatně (v rozporu s § 2113 odst. 2).

Z představených srovnání lze dospět k závěru, že OZ v otázce svěřenského nástupnictví ke zbytku přímý předobraz v jiné právní úpravě pravděpodobně nemá, může spíš vycházet ze závěrů rakouské nebo švýcarské doktríny, které i přes chybějící výslovnou úpravu vždy svěřenské nástupnictví ke zbytku jednoznačně připouštěly (že by se snad český zákonodárce inspiroval pruským ALR, se mi nejeví pravděpodobným). Německou právní úpravu lze jako interpretační vodítko použít jenom s opatrností, protože závěry tamější právní teorie i judikatury vycházejí z podrobné právní úpravy a poměrně kazuistické právní konstrukce § 2136 BGB, která v České republice chybí.

2. Pojem, smysl a význam svěřenského nástupnictví ke zbytku

2.1. Pojem a základní obsah svěřenského nástupnictví ke zbytku

Svěřenské nástupnictví ke zbytku je známé pod latinským ekvivalentem fideicommissum eius quod supererit nebo fideicommissum eius quod superfuturum erit či est (v zahraničí spíše fideicommissum de residuo, vzácně též nevlastní fideikomisární substituce).

Právní úprava obvykle obsahuje ustanovení regulující postavení předního dědice při svěřenském nástupnictví, jež předpokládá jistá omezení, kterým se přední dědic musí podvolit.[23] V českém právu je přední dědic podle § 1521 odst. 1 OZ omezen na práva poživatele (obsah požívacího práva reguluje § 1285 OZ). Takové omezující ustanovení bývá právní teorií nahlíženo jako dispozitivní, neboť zůstavitel může předního dědice od těchto omezení takřka zcela nebo zčásti osvobodit;[24] z § 1521 odst. 1 OZ dispozitivita zásady vyplývá dokonce přímo.

Zůstavitel tak může v důsledku dispozitivity přednímu dědici povolit volné nakládání i jen s částí substitučního jmění – např. zakázat dispozice s nemovitostmi či obchodním závodem a povolit dispozice s věcmi zuživatelnými, event. může povolit volné nakládání s určitým zlomkem dědictví a různé jiné myslitelné varianty.[25] Je možné také povolit pouze určité dispozice s majetkem – např. povolit přednímu dědici zatížení zděděných nemovitostí, ne ale jejich zcizení.[26]

Pokud zůstavitel ve svém pořízení pro případ smrti uvede, že přednímu dědici svěřuje právo s dědictvím volně nakládat, event. že zřizuje svěřenské nástupnictví k tomu, co zbude, jedná se o fideicommissum eius quod supererit. Při interpretaci textu pořízení pro případ smrti je nutno postupovat benevolentně, v souladu s pravděpodobnou vůlí zůstavitele, a dovodit nařízení svěřenského nástupnictví ke zbytku, i když je to pouze seznatelné z obsahu pořízení – aniž by zůstavitel musel použít konkrétní formulaci (§ 1494 odst. 2 OZ). Tak bylo jako svěřenské nástupnictví ke zbytku posouzeno vyjádření zůstavitele, že dědička má držet a požívat celou pozůstalost bez nutnosti dát někomu vyúčtování nebo jistotu, že přední dědička má být osvobozena od všech omezení a povinností, pokud to zákon umožňuje, nebo že přední dědička je oprávněna s dědictvím nakládat, pokud to vyžaduje její slušné živobytí.[27] Svěřenské nástupnictví ke zbytku lze nařídit i tak, že přednímu dědici zůstavitel uloží, aby zůstavil následnému dědici závětí to, co z dědictví zbude.[28] V případě pochybností se mělo v Rakousku před novou právní úpravou do 1. 1. 2017 za to, že zůstavitel povolil právě volné nakládání s celou pozůstalostí (viz bod 2.2).[29]

Pokud zůstavitel nařídí fideicommissum eius quod supererit, přední dědic v takovém případě není omezen pouze na práva poživatele, ale může s dědictvím nakládat. Slovy zákona, může nakládat „volně“, zdá se dokonce pravděpodobné, že může ze substituční podstaty zcizovat majetek i bezúplatně. Jisté mantinely však jeho nakládání s dědictvím přece jenom má: přední dědic nesmí zneužívat svého oprávnění k úmyslnému poškozování výhledu následného dědice na budoucí dědictví, bez výslovného zůstavitelova povolení přední dědic zejména nemůže o substituční podstatě pořizovat pro případ smrti – pokud zůstavitel povolí i takové nakládání, jde o výjimku z pravidla. Následnému dědici se proto nemusí dostat dědictví v celém původním rozsahu, ba dokonce na něho nemusí z dědictví zbýt nic.[30] Jak uvedl Svoboda, nařízení svěřenského nástupnictví ke zbytku „je se strany zůstavitele projevem skutečné důvěry ve fiduciáře, totiž důvěry, že bude jmění spravovati, a že je pokud možno nejlépe pro substituta zachová…“.[31]

Nařízením svěřenského nástupnictví ke zbytku se však neztrácí charakter svěřenského nástupnictví, lze jej považovat spíš za modifikaci běžné fideikomisární substituce.[32] Ehrenzweig trefně uvedl, že při svěřenském nástupnictví ke zbytku dopřává zůstavitel více přednímu dědici než dědici následnému, tomu však zároveň přece jen více než běžným dědicům předního dědice.[33] Přední dědic by si měl i zde počínat tak, aby přeci jen určitý majetek pro následného dědice zachoval.[34] Následný dědic je i při svěřenském nástupnictví ke zbytku zůstavitelovým dědicem a jeho postavení nelze redukovat na pouhého odkazovníka; po nastoupení substitučního případu má proto i aktivní legitimaci k dědické žalobě jako každý jiný dědic.[35] I ve Švýcarsku se uvádí, že čekatelství následného dědice k dědictví zůstává zachováno i při svěřenském nástupnictví ke zbytku, není jej však možné zajistit.[36]

Základní myšlenku, ke které se lze přiklonit i v poměrech současného českého práva, vyslovil rakouský Nejvyšší soudní dvůr v dodnes často citovaném rozhodnutí:[37] podstatou svěřenského nástupnictví není omezení dědice v nakládání s dědictvím, ale že pro určitý případ je povolán následný dědic – proto i povolání následného dědice s povolením přednímu dědici pořizovat o dědictví i pro případ smrti lze stále považovat za svěřenské nástupnictví. V důsledku toho pak je zřejmě možné analogicky považovat za svěřenské nástupnictví i případ, kdy zůstavitel povolí přednímu dědici bezúplatné zcizování věcí ze substitučního jmění (viz dále). Tomuto náhledu odpovídá i Kralikův názor, že postavení následného dědice není závislé na majetkovém substrátu svěřenského nástupnictví. Pokud přední dědic zcizí nebo spotřebuje celou substituční podstatu a na dědice následného nezbude nic, stane se přesto dědicem.[38] Postavení dědice pak může mít význam při dodatečných projednáních pozůstalostí.

2.2. Domněnka svěřenského nástupnictví ke zbytku v nejasných případech?

Starý rakouský autor Anders dospěl ve své době k poměrně odvážnému závěru, že s ohledem na tehdejší § 614 ABGB (je-li substituce vyjádřena pochybně, má se vyložit tak, aby co nejméně omezovala volnost předního zůstavitele nakládat s dědictvím) je v případě pochybností nařízeno právě svěřenské nástupnictví ke zbytku. Andersův názor byl tehdy kritizován jako příliš radikální.[39] V poslední době nicméně je tento náhled už všeobecně přijímán,[40] judikatura dokonce dovodila tento závěr v případě konstruktivního svěřenského nástupnictví – zřízení svěřenského nástupnictví zákazem o dědictví pořizovat nebo nařízením pořídit ve prospěch určitého dědice.[41] Obdobu § 614 ABGB však OZ neobsahuje (za srovnatelné ustanovení nepovažuji ani § 1512 odst. 2 OZ, který by se musel vykládat příliš extenzivně na to, aby měl takový dopad), a proto lze sotva dospět k tak dalekosáhlému závěru jako v Rakousku. Spíše se lze po vzoru Švýcarska řídit opačnou zásadou, že svěřenské nástupnictví ke zbytku musí skutečně plynout ze zůstavitelovy vůle výslovně vyjádřené v jeho pořízení pro případ smrti.[42] Pouze část švýcarské doktríny má za to, že dědic při nařízení svěřenského nástupnictví ke zbytku v pochybných případech osvobozuje předního dědice i od povinnosti zajištění dědictví pro následného dědice, objevuje se však i opačný názor.[43]

2.3. Využití a význam svěřenského nástupnictví ke zbytku

Obecný hospodářský význam svěřenského nástupnictví ke zbytku spočívá v tom, že děděný majetek není mnohdy na dlouhá léta zablokován právnímu obchodu.[44] Dle švýcarských poznatků nachází fideicommissum eius quod supererit uplatnění ponejvíce mezi manžely; k témuž závěru dospěl už ve 2. polovině 19. století i Dernburg.[45] Podle dosavadních zkušeností v České republice lze doplnit ještě uplatnění i mezi druhem a družkou. Typickým případem z notářské praxe je požadavek zůstavitele povolat za předního dědice manžela či druha a za následné dědice děti, aby manželu či druhovi bylo umožněno klidné dožití v děděné nemovitosti, bez problémů vyvolaných jejím spoluvlastnictvím s dětmi zůstavitele.[46] Právě manželé nebo osoby žijící desítky let ve společné domácnosti mají k sobě někdy takovou důvěru, že si vzájemně umožní volné nakládání s dědictvím, spoléhaje na to, že přední dědic se nebude snažit následné dědice (zejména společné děti) poškodit. Častý důvod pro umožnění volného nakládání s dědictvím je nasnadě – přední dědic se může dostat do situa­ce, kdy bude nucen podstoupit drahou léčbu nemoci nebo kvůli těžkému zdravotnímu stavu již nebude moci nemovitost obývat a bude se muset přesunout do placeného domova pro seniory, eventuálně pro něho samotného bude dosavadní nemovitost příliš nákladná a bude si chtít pořídit např. menší byt, který by dokázal financovat z důchodu (vlastní praxe autora).

3. Závěr

Svěřenským nástupnictvím ke zbytku projevuje zůstavitel přednímu dědici velkou důvěru, když mu dává k úvaze, zda následnému dědici ze substituční podstaty něco zanechá. Postavení následného dědice však není závislé na majetkovém substrátu; pokud tedy přední dědic zcizí nebo spotřebuje celou substituční podstatu, stane se následný dědic přesto dědicem. Praktické využití bude svěřenské nástupnictví ke zbytku nalézat, nepochybně, ponejvíce mezi manžely, partnery a druhem a družkou, kterým může zajistit lepší adaptabilitu na aktuální sociální a zdravotní poměry díky možnosti volného nakládání se substituční podstatou.

Z porovnání historických i současných zahraničních právních úprav lze dospět k závěru, že český zákonodárce při velmi stručné regulaci svěřenského nástupnictví ke zbytku vycházel nejspíše ze závěrů rakouské a švýcarské literatury a judikatury, jež navazuje na římské právo klasického období, a nikoli na úpravu justiniánskou, stanovící přednímu dědici při volném nakládání s dědictvím jasný mantinel v podobě falcidiánské kvarty. Právě doktrína Švýcarska a Rakouska by měla sloužit jako nejbližší interpretační zdroj, na rozdíl od mnohem podrobnější právní úpravy německé, kterou lze využít pouze s opatrností.

• Štítky:
• 2025