Novelizované vietnamské právo v řízení o pozůstalosti

JUDr. Jiří Hambálek

ÚVOD

 

Otázku pozůstalostního řízení s výše uvedeným mezinárodním prvkem jsem nastínil v článku zveřejněném v Ad Notam 1/2025. V mezičase nicméně vyšlo najevo, že problematiku vietnamského hmotného dědického práva nově upravuje novelizovaný občanský zákoník Vietnamské socialistické republiky č. 91/2015/QH13 ze dne 24. 11. 2015, účinný od 1. 1. 2017 (dále jen „VOZ“), v překladu do českého a anglického jazyka z roku 2019, poskytnutém Ministerstvem spravedlnosti ČR. Pro úplnost je ovšem nezbytné uvést, že se nejedná o oficiální autorizované překlady. S ohledem na výše uvedené jsem se rozhodl aktualizovat dříve popsané pasáže věnované hmotnému právu.

Použitelná právní úprava

Jakkoli procesní úprava zůstává dle dostupných informací beze změny a rovněž se nemění právní úprava týkající se příslušnosti soudu ČR pro rozhodnutí o pozůstalosti, s ohledem na časový odstup považuji za vhodné uvést stručný přehled všech použitelných právních norem. Z hlediska příslušnosti je i nadále klíčovým předpisem Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních vyhlášenou pod č. 98/1984 Sb. (dále jen „Smlouva“).

Na projednání dědictví se použijí čl. 34 a násl. Smlouvy. Příslušnost k řízení v dědických věcech je upravena v čl. 38 Smlouvy a odvíjí se od povahy zanechaného majetku. Soud ČR je dle Smlouvy bez dalšího příslušný k projednání nemovitých věcí nacházejících se na území ČR a k projednání movitých věci je příslušnost dána pouze v případě, že se všechny movité věci zůstavitele nacházejí na území ČR, dědic navrhne projednání soudem ČR a všichni známí dědicové s tím souhlasí. Procesními předpisy, je-li dána příslušnost soudu ČR, pak jsou zákon o zvláštních řízeních soudních (zák. č. 292/2013 Sb., v platném znění, dále jen „z. ř. s.“, a zák. č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Samotné dědění nemovitého majetku se řídí právním řádem té smluvní strany, na jejímž území se nemovitý majetek nachází, tj. v našem případě občanským zákoníkem (zák. č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“), a dědění movitého majetku se řídí právním řádem té smluvní strany, jejímž občanem byl zůstavitel v čase smrti. Pokud zůstavitel zanechá majetek nepatrné hodnoty či bez hodnoty, aplikuje se postup podle § 154 z. ř. s., tj. řízení se zastaví a nepatrný majetek se vydá vypraviteli pohřbu, pakliže s tím souhlasí.

Pokud soud ČR nikdo z dědiců či jiných osob, které mají práva anebo nároky na dědictví, nepožádá o projednání dědictví soudem ČR, a zůstavitel měl na území ČR pouze část movitého dědictví, není pravomoc soudu ČR k projednání pozůstalosti podle Smlouvy dána a tato pravomoc náleží justičním orgánům Vietnamské socialistické republiky. Protože jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud v souladu s § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastaví, a podle § 56 čl. 2 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 11. 6. 2010, č. j. 59/2010-MOC-J, informuje o úmrtí zůstavitele zastupitelský úřad Vietnamské socialistické republiky, kterému zašle dvojmo protokol o předběžném šetření opatřený podpisem soudce a kulatým úředním razítkem, jakož i podpisy vyslýchaných osob, a k protokolu připojí kopii úmrtního listu zemřelého.

Problematiku použitelných vietnamských právních norem nastiňuje konzulární informace Velvyslanectví ČR ve Vietnamu čj. 1004/2011-HANOI ze dne 27. 1. 2011 o hlavních zásadách dědického a rodinného práva Vietnamu, podle níž se pro vypořádání pozůstalosti použijí Smlouva, občanský zákoník Vietnamské socialistické republiky č. 91/2015/QH13 ze dne 24. 11. 2015, účinný od 1. 1. 2017 (dále jen „VOZ“), a dále zákon o manželství a rodině č. 52/2014/QH13, účinný od 1. 1. 2015, doplněný dekretem č. 126/2014/ND-CP ze dne 31. 12. 2014. K dekretu se mi nepodařilo dohledat žádný oficiální překlad z vietnamštiny, nicméně dle dostupných informací by měl upravovat vlastnictví a vypořádání společného jmění manželů a vdovství.

Dědická způsobilost a dědické tituly

Otázka dědické způsobilosti je nově upravena v čl. 621 VOZ a vyjma nepodstatných rozdílů i nadále odpovídá obsahu a smyslu § 1481 až 1483 o. z. Při poučení o dědickém právu se postupuje podle § 164 a 165 z. ř. s. a § 1485 až 1490 o. z., ovšem s tím rozdílem, že dědicové mají dle čl. 620 VOZ právo odmítnout dědictví až do okamžiku rozdělení pozůstalosti. Odmítnutí musí být učiněno písemně a lze jej doručit i správci pozůstalosti. Dědic nemůže dědictví odmítnout v případě, že by se odmítnutím dědictví vyhýbal plnění svých majetkových povinností, tj. v úmyslu krátit věřitele.

Změnou rovněž prošla úprava týkající se promlčení dědického práva. Promlčecí lhůta pro rozdělení pozůstalosti činí dle čl. 623 VOZ ohledně movitých věcí 10 let a ohledně nemovitých věcí 30 let, oboje ode dne zahájení řízení o pozůstalosti. Po uplynutí promlčecí lhůty připadá pozůstalost osobě spravující pozůstalost (dle anglického překladu) či dědici spravujícímu pozůstalost (dle českého překladu); pokud taková osoba není, připadne pozůstalost osobě, která majetek drží v dobré víře dle čl. 236 VOZ, event. majetek připadne státu. Dědic může své dědické právo uplatnit ve lhůtě do 10 let od zahájení řízení; ve stejné lhůtě může rovněž popírat dědické právo ostatních dědiců.

Dědickými tituly jsou dle VOZ závěť (písemná i ústní) a zákon. Problematice závětí se nově věnuje kapitola XXII VOZ, která nicméně nedoznala podstatných změn oproti původní úpravě, a nadále je v podstatě totožná s tuzemskou právní úpravou. Z mého pohledu základním rozdílem oproti úpravě v o. z. jsou výrazně přísnější formální náležitosti písemné závěti (čl. 631). Listina musí obsahovat i den, měsíc a rok pořízení, plná jména a místa pobytu dědiců, umístění majetku, o němž je pořizováno, vícestránková závěť musí mít očíslované jednotlivé stránky, každá stránka musí obsahovat podpis či otisk prstu zůstavitele a v textu nesmí být používány zkratky a symboly. Beze změn zůstala úprava postavení nepominutelných dědiců (nyní čl. 644 VOZ), kterými jsou nezletilé děti, rodiče, manžel a práce neschopné dospělé děti. Tyto osoby mají i nadále nárok na dvě třetiny svého zákonného podílu, pokud se ho nezřeknou či nejsou dědicky nezpůsobilé. Nezměnila se rovněž problematika tzv. darování ze závěti (nyní čl. 646 VOZ), povahou se velmi blížící odkazu.

Dědění ze zákona

V tuzemsku se pravděpodobně nejčastěji setkáme s děděním ze zákona. VOZ v kapitole XXIII čl. 651 shodně s předchozí úpravou upravuje dědění ve třech dědických skupinách, přičemž v první skupině dědí manžel a biologičtí potomci, ale rovněž biologičtí i adoptivní rodiče a adoptivní potomci, ve druhé skupině dědí prarodiče, sourozenci a biologická vnoučata, ve třetí skupině pak praprarodiče, biologicky příbuzní strýcové, tety, synovci, neteře a pravnoučata. Dědicové ve stejné skupině dědí rovným dílem, přičemž dědicové v nižší skupině jsou k dědění oprávněni pouze v případě, že nezbývá nikdo z vyšší dědické skupiny. V této souvislosti je třeba obdobně jako v tuzemském právu věnovat pozornost rovněž počatým, ale dosud nenarozeným dědicům (v kterékoli skupině, tj. nikoli pouze potomků zůstavitele). Dle čl. 660 VOZ je část dědictví odpovídající dědickému nároku dosud nenarozeného dědice „uložena stranou“; pokud se narodí mrtvý, rozdělí si tuto část ostatní dědicové. Problematika odúmrti s ohledem na skutečnost, že je upravena přímo Smlouvou (čl. 37), zůstává nezměněna.

Rozdělení dědictví na základě dohody dědiců

Dědicové mohou o rozdělení dědictví uzavřít dohodu. Dle čl. 656 bod 2 VOZ musí být jakákoli dohoda mezi dědici vyhotovena písemně (tj. ideálně při jednání do protokolu). Dědicové mohou dle čl. 660 bod 2 VOZ požadovat, aby byl majetek rozdělován v naturáliích. Nemůže-li být majetek rozdělen v naturáliích stejným dílem, mohou se dědicové dohodnout na ocenění statků v naturáliích a na osobě, které připadnou; pokud není dosaženo shody, jsou statky v naturáliích prodány, pro umožnění rozdělení.

Odpovědnost za dluhy

Problematiku odpovědnosti za dluhy řeší shodně s původní úpravou čl. 615 VOZ, dle něhož osoby, které přijaly dědictví, jsou zodpovědné za plnění majetkových závazků v rozmezí majetku zanechaného zůstavitelem, pokud není dohodnuto jinak. Do doby, než dojde k rozdělení majetku (tj. pravomocnému skončení řízení o pozůstalosti), plní závazky zůstavitele správce pozůstalosti dle dohody dědiců. Pokud již došlo k rozdělení majetku, každý z dědiců odpovídá za dluhy v rozsahu odpovídajícím, ale nepřesahujícím část majetku, kterou zdědil, pokud není dohodnuto jinak, tj. jako by uplatnil výhradu soupisu dle § 1674 a násl. o. z. Dle mého názoru není v této souvislosti nezbytné dědice vyrozumívat o výhradě soupisu pozů­stalosti dle § 175 a násl. z. ř. s., nicméně považuji za vhodné upozornit dědice na jejich omezenou odpovědnost za dluhy zůstavitele.

Procesní úprava

Z procesního hlediska nedošlo s novelou VOZ k žádným změnám, řízení o pozůstalosti a samotné rozhodnutí o dědictví, resp. způsoby vypořádání dědictví upravené VOZ, se možná až překvapivě příliš neliší od úpravy § 185 a násl. z. ř. s. VOZ ostatně obdobně jako o. z. řeší postup v případě, že se po rozdělení pozůstalosti objeví nový dědic (čl. 662). V tomto případě již nedochází k rozdělování majetku v naturáliích, ale dědicové vyplatí novému dědici pouze peněžní částku odpovídající jeho podílu, pokud není dohodnuto jinak. Stejně tak, pokud se po rozdělení dědictví ukáže, že některý z dědiců byl vyděděn, musí tento vrátit svůj podíl ostatním dědicům. Obdobně jako v ČR tedy nedochází zpětně ke změně okruhu dědiců, ale pouze k majetkovému vypořádání. Vietnamské dědické právo (alespoň dle dostupného českého překladu) klade stejně jako česká právní úprava důraz především na dohodu účastníků řízení a vypořádání společného jmění manželů či dědictví dle podílů stanovených zákonem ponechává jako možnost pro případ, že se dědicové na rozdělení nedohodnou.

Závěr

Jak bylo uvedeno v předchozím článku, s ohledem na značnou podobnost českého a vietnamského občanského práva není dle mého názoru aplikace novelizovaného VOZ a dalších předpisů nikterak náročná. Praktickým problémem tak zůstává nezanedbatelná jazyková bariéra v případě dříve narozených účastníků řízení a relativně malý počet tlumočníků z vietnam­štiny. Pro úplnost je rovněž nezbytné zmínit absenci oficiálních překladů klíčových právních předpisů, tj. alespoň VOZ a zákona o manželství a rodině do českého jazyka. Soudní komisař je tak odkázán na neoficiální překlad celého VOZ do anglického jazyka, příp. neúplný český překlad vybraných článků VOZ, který je dle mého názoru pro hlubší vhled do problematiky vietnamského dědického práva ne zcela dostačující. Vietnamská právní úprava je bezesporu obsahově velmi zajímavá, lze ji bez jakýchkoli předsudků doporučit k prostudování a dle mého názoru snese srovnání s tuzemskou právní úpravou. n

 

Zpět