Schvalování právních jednání za nezletilé v řízení o pozůstalosti de lege ferenda

JUDr. Ing. Martin Muzikář

Představte si, že by existovala cesta, jak zrychlit přibližně 5 až 10 % všech pozůstalostních řízení o polovinu, značně je zjednodušit a ušetřit obrovské množství nákladů. Říkáte si, že to není možné? Je to možné, a je to velmi jednoduché. Důkazem budiž to, že na Slovensku to takto funguje bez problémů již téměř 10 let.

1. Úvod

Řízení o pozůstalosti, ve kterém jsou účastníky nezletilí, patří mezi nejnáročnější typy řízení. Ani ne snad proto, že by se zde vyskytovaly spory o dědické právo nebo o aktiva či pasiva pozůstalosti. Náročnost spočívá především v lidské stránce. Muž nebo žena předčasně zemře v produktivním věku, a opustí tak svého manžela a jedno či více nezletilých dětí. Pozůstalý manžel pak má nejen plné ruce práce s tím, aby sám zaopatřil celou rodinu, ale vedle toho musí řešit náročné otázky týkající se pozůstalostního řízení. To vše podtrhuje velmi zastaralá právní úprava, podle které se na vyřízení jedné věci podílejí dva různé soudy – pozůstalostní a opatrovnický.

K napsání tohoto článku mne přiměl nejen můj dlouhodobý zájem o toto téma (především v rovině publikační a přednáškové), ale především bohaté zkušenosti z praxe, kdy i při veškeré snaze notáře lze takové řízení ukončit nejdříve za cca 6 až 10 měsíců. V této souvislosti je nutno upozornit, že při stávající právní úpravě se jedná zpravidla o minimální délku řízení. V očích pozůstalých jsou potom na vině všichni okolo. Notář, který projednává pozůstalost. Advokát, který účastníka zastupuje. Soudce, který opatrovnickou věc rozhoduje. Stát. Všichni. Všichni ti mohou za problémy s hospodařením domácnosti, se splácením hypotéky, za dlouhotrvající řízení, za neustálé připomínání této skutečnosti, za to, že „nic nejde“, za všechno. Přitom všichni zúčastnění dělají maximum pro to, aby byla věc vyřízena rychle a efektivně, ovšem jsou svázáni zkostnatělou právní úpravou. Situace je o to významnější v případě, kdy se jedná o mediálně známou osobnost. Tato řízení potom důvěrně zná celá republika, neboť jsou v médiích sledována prakticky každý den. Karel Gott. Petr Kellner. Iveta Bartošová. Stanislav Gross. Všichni zúčastnění nesou dlouhotrvající situaci velice špatně, především nezletilé děti. Tyto problémy se potom v širším kontextu promítají do celé společnosti – děti mají problémy ve škole, pozůstalý manžel v práci, musí se změnit životní priority.

Jednoho dne jsem otevřel dědický spis, který obsahoval slovenské usnesení, jehož účastníky byli nezletilí. Dědické řízení bylo ukončeno za 3 měsíce? Notář jako soudní komisař schvaloval dědickou dohodu? Na Slovensku to takto funguje již téměř 10 let? Nevěřil jsem vlastním očím, že něco tak jednoduchého nám může stále unikat.

2. Inspiraci hledejme u sousedů

Předmětná právní úprava je obsažena v § 160 zákona č. 161/2015 Z. z., civilný mimosporový poriadok (dále též „CMP“), a zní takto:[1]

„§ 160

(1) Ak je v súvislosti s konaním o dedičstve potrebné schváliť právny úkon maloletého dediča súdom, je na schválenie právneho úkonu príslušný súd konajúci o dedičstve.

(2) Ak je maloletý dedič účastníkom dohody podliehajúcej schváleniu súdom, môže rozhodnúť súd o schválení právneho úkonu maloletého dediča a o schválení dohody jedným uznesením.

(3) Ustanovenia odsekov 1 a 2 sa použijú aj vtedy, ak účastník nemá spôsobilosť na právne úkony v potrebnom rozsahu.“

Civilný mimosporový poriadok, jak už z jeho názvu vyplývá, je obdobou našeho zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Účinný je od 1. 7. 2016 a byl přijat jako výsledek důkladné rekodifikace civilního práva procesního. V souvislosti s naším tématem lze vyzdvihnout především část Programového vyhlášení vlády Slovenské republiky v části Soudnictví, zdůrazněnou v úvodu důvodové zprávy k zákonu č. 161/2015 Z. z., civilný mimosporový poriadok: „V zájmu efektivního soudnictví bude vláda přijímat systémová opatření na posilování práva občanů na včasné soudní rozhodnutí, a to zejména v podobě podstatné revize občanského soudního řádu.“[2]

Jedním z důvodů přijetí právní úpravy obsažené v § 160 CMP je skutečnost, že „za účelem odbřemenění soudů se celé prvoinstanční řízení o dědictví (včetně vydávání všech rozhodnutí) svěřilo notářům jako soudním komisařům“[3] a že „navrhovaná právní úprava má za cíl výrazně zjednodušit a zhospodárnit schvalování právních úkonů nezletilého dědice soudem“.[4] Ustanovení § 160 CMP tak výrazně přispívá ke zrychlení řízení o dědictví. Původní právní úprava (která byla stejná, jako je ta naše současná) se častokrát jevila jako neefektivní a nehospodárná, proto bylo přistoupeno k její revizi.

Podle současné koncepce je tedy pozůstalostní soud zároveň soudem opatrovnickým, pokud jde o schválení právního úkonu nezletilého.[5] Dříve byla na Slovensku stejná právní úprava, jako je nyní u nás – pokud zde tedy existovala potřeba schválení právního úkonu za nezletilého opatrovnickým soudem, musel soudní komisař nejprve věc předložit soudu opatrovnickému, a potom čekat na jeho rozhodnutí. Dalšími důvody, pro které byla dřívější právní úprava na Slovensku opuštěna, jsou stejné problémy, se kterými se u nás dosud potýkáme:

• Z hlediska věcné příslušnosti rozhodují v jedné věci vždy dva soudy místo jednoho (pozůstalostní a opatrovnický).

• Z hlediska místní příslušnosti pak mohou rozhodovat v jedné věci dokonce dva různé soudy místo jednoho (pokud má zůstavitel trvalý pobyt v obvodu jednoho soudu a jeho nezletilé dítě má bydliště v obvodu jiného soudu, pak ve věci rozhodují dva – z hlediska místní příslušnosti – rozdílné soudy).[6]

• V případech, kdy jsou mezi dědici dva nebo více nezletilých a mají bydliště v obvodu různých soudů (typicky u dětí z různých vztahů či manželství), mohou ve věci rozhodovat klidně i tři soudy: (i) pozůstalostní soud podle trvalého pobytu zůstavitele, (ii) opatrovnický soud podle bydliště prvního dítěte a (iii) opatrovnický soud podle (jiného) bydliště druhého dítěte. Netřeba snad dodávat, jak komplikované situace nastávají v případech, kdy mají dědit početně rozsáhlejší skupiny dědiců z vyšších dědických tříd (např. vnoučata v první dědické třídě, synovci či neteře ve třetí dědické třídě nebo prasynovci či praneteře v šesté dědické třídě), popř. závětí povolaná vnoučata či pravnoučata zůstavitele.[7] Dlužno podotknout, že tyto (různé) soudy často nepostupují jednotně, a již jsem se v praxi opakovaně setkal s tím, že zatímco na jednom opatrovnickém soudě bylo právní jednání schváleno, na jiném soudě stejné právní jednání schváleno nebylo.

Výše uvedené konkrétní problémy (které byly na Slovensku analyzovány již v době přijímání nové právní úpravy v roce 2015) jasně ukazují, že naše stávající koncepce absolutně neodpovídá základním požadavkům procesní ekonomie [srov. především § 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a § 471 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“)].[8] Projednání dědictví na Slovensku tedy není podmíněno tím, že nejprve musí proběhnout další řízení, ve kterém bude samostatně schválen právní úkon učiněný za nezletilého. Vyzdvihnout lze především následující myšlenku Najvyššího súdu Slovenskej republiky, která je beze zbytku aplikovatelná i v našich podmínkách: „Nová právní úprava vychází z toho, že pozůstalostní soud (který zjišťuje majetek a dluhy zůstavitele) má z hlediska hospodárnosti řízení lepší předpoklady pro posouzení, zda je schválení právního úkonu v zájmu dědice.“[9]

Ustanovení § 160 CMP je sice umístěno v části místní příslušnost soudu (§ 158–160 CMP), z jeho znění (a též z důvodové zprávy) je však zcela zřejmé, že upravuje příslušnost věcnou, neboť dochází k obligatornímu spojení věcí; vyplývá to jak z výkladu logického, tak i teleologického.[10] Skutečnost, že ve věci rozhoduje jeden soud, vyplývá i z § 160 odst. 2 CMP, podle kterého mohou být výroky v pozůstalostní i opatrovnické věci součástí jednoho usnesení (které vydává pozůstalostní soud). Tuto skutečnost potvrdil též Najvyšší súd Slovenskej republiky ve svém stěžejním judikátu k této problematice: „S konaním o dedičstve je spojené konanie o schválení právneho úkonu dediča súdom. Dedičský súd rozhoduje o schválení právneho úkonu dediča uznesením.“[11] V nedávné době tuto skutečnost znovu utvrdil: „Ako vyplýva z citovaných ustanovení, najmä § 160 CMP, zákonodarca v tomto ustanovení úplne jednoznačne upravil príslušnosť súdu, pokiaľ je v dedičskom konaní potrebné rozhodnúť o schválení právneho úkonu maloletého dediča, a to tak, že v predmetnej súvislosti je príslušný súd konajúci o dedičstve.“[12]

Přestože i na Slovensku rozhoduje opatrovnický soud rozsudkem (srov. § 120 CMP), § 160 odst. 2 CMP (jenž je ve vztahu k § 120 CMP lex specialis) určuje, že i v těchto věcech (stejně jako ve všech ostatních) rozhoduje pozůstalostní soud usnesením. Součástí konečného dědického usnesení je tedy jeden výrok o jedné větě: „Soud schvaluje dohodu dědiců o vypořádání dědictví ze dne 2. 8. 2025, kterou za nezletilého pozůstalého syna Jana Nováka uzavřel jeho zákonný zástupce, jeho matka Petra Nováková.“

Podle § 160 odst. 3 CMP se předmětná právní úprava vztahuje nejen na nezletilé, ale i na osoby, u nichž byla omezena způsobilost k právním úkonům. Důvody pro přijetí této právní úpravy i u těchto osob jsou stejné jako u nezletilých.

Revize koncepce schvalování právních úkonů za nezletilé a za osoby, u nichž byla omezena způsobilost k právním úkonům, vedla na Slovensku od roku 2016 k významnému zkvalitnění a zrychlení dědických řízení, k významné úspoře nákladů na straně státu i účastníků řízení, a je pozitivně vnímána celou společností.

3. Navrhovaná právní úprava

Poté, co jsme si podrobně rozebrali situaci u našich sousedů, vzniká otázka, zda je možné tuto koncepci převzít i do našeho právního řádu. Odpověď zní „ano“, přičemž tato revize je z legislativního hlediska velice jednoduchá, neboť naše právní řády jsou v těchto otázkách prakticky identické. Do zákona o zvláštních řízeních soudních, části druhé (zvláštní část), hlavy III (řízení o pozůstalosti), dílu 1 (společná ustanovení), tak stačí zařadit následující obecné pravidlo: „Jestliže je v řízení o pozůstalosti potřeba, aby soud schválil právní jednání učiněné za nezletilého, je ke schválení takového právního jednání příslušný pozůstalostní soud, u kterého řízení o pozůstalosti probíhá. To platí i tehdy, pokud se jedná o právní jednání učiněné za toho, kdo byl omezen ve svéprávnosti, a není k takovému právnímu jednání způsobilý.“

Procesní promítnutí rozhodovací činnosti lze potom zařadit do zákona o zvláštních řízeních soudních, části druhé (zvláštní část), hlavy III (řízení o pozůstalosti), dílu 2 (projednání dědictví), oddílu 10 (rozhodnutí o dědictví): „Pokud je potřeba schválit právní jednání učiněné za nezletilého, rozhoduje o tomto schválení pozůstalostní soud. Takové rozhodnutí může být součástí rozhodnutí o dědictví. To platí i tehdy, pokud se jedná o právní jednání učiněné za toho, kdo byl omezen ve svéprávnosti, a není k takovému právnímu jednání způsobilý.“

Vzniká ještě otázka, zda by se tato změna měla dotknout i některých dalších ustanovení, např. § 466 a násl. ZŘS (část druhá: zvláštní část, hlava V: řízení ve věcech rodinněprávních, díl 1: průběh řízení, oddíl 5: péče soudu o nezletilé), které upravují řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Osobně toto nepovažuji za nutné, neboť z výše uvedených pravidel je vše zřejmé. Tomu odpovídá i zkušenost slovenská, kdy ani v § 111 an. CMP (druhá časť: osobitná časť, prvá hlava: konania v niektorých rodinnoprávnych veciach, piaty diel: konania vo veciach starostlivosti súdu o maloletých), ani na jiných místech právního řádu není o rozhodování pozůstalostního soudu žádná zmínka. Není ani třeba nijak zasahovat do § 100 ZŘS, neboť schvalování právního jednání za nezletilého (nikoliv plně svéprávného) by bylo součástí pozůstalostního řízení.

4. Zhodnocení navrhované právní úpravy

Některé výhody navrhované právní úpravy jsme zmínili již výše, pojďme si však hlavní přínosy této revize podrobně rozebrat.

4.1 Výrazné zrychlení řízení o pozůstalosti

Jak jsme si naznačili výše, za stávajícího stavu činí minimální doba vyřízení pozůstalostního řízení, ve kterém je zapotřebí schválení právního jednání opatrovnickým soudem, cca 6 až 10 měsíců. Účastníci řízení sice věc vnímají jako jedno řízení, fakticky se však jedná o řízení dvě. Poté, co jsou zjištěni dědici a obsah pozůstalosti, je nařízeno jednání. Pokud vše probíhá hladce, je na jednání uzavřena dědická dohoda, která však musí být schválena opatrovnickým soudem. Soudní komisař následně předá (pokud není zbytí, zašle) dědický spis opatrovnickému oddělení příslušného soudu, který věc zpracuje a předá příslušnému soudci. Časový úsek mezi odchodem účastníků z notářské kanceláře a okamžikem, kdy se dědický spis dostane spolu s opatrovnickým spisem na stůl opatrovnického soudce, činí minimálně několik týdnů, které představují zbytečnou prodlevu. Následně probíhá celé opatrovnické řízení a po jeho skončení putuje dědický spis spolu se schváleným právním jednáním zpět k notáři. Opět další prodleva. Netřeba snad dodávat, jakému riziku je dědický spis vystaven, pokud putuje v obálce skrze Českou poštu. V praxi jsem bohužel zaznamenal již několik případů, kdy se dědický spis po cestě ztratil. Mezitím samozřejmě účastníci opakovaně volají do notářské kanceláře ohledně stavu řízení a urgují vyřízení. Když se spis vrátí zpět k notáři, může soudní komisař (za předpokladu, že je právní jednání schváleno) vydat konečné usnesení. Tedy, buď usnesení účastníkům zaslat (dochází k další časové prodlevě, než je usnesení doručeno a všem účastníkům uplyne odvolací lhůta), nebo si účastníky znovu zavolat na jednání k vydání rozhodnutí (taktéž dochází k časové prodlevě, než je domluven termín jednání).

Představte si nyní, že by soudní komisař po skončení jednání rovnou vydal konečné usnesení. Časová prodleva mezi jednáním u soudního komisaře a vydáním rozhodnutí je nulová. Dochází tak ke zcela zásadnímu zrychlení a zefektivnění řízení.

4.2 Úspora nákladů na straně dědiců

S délkou řízení jsou přímo úměrně spojeny i náklady na straně dědiců, ať už se jedná o přímo vynaložené náklady (např. na právní zastoupení, na splácení úvěru, který nelze během řízení předčasně splatit, na cesty k soudu či na správu pozůstalosti), nebo o náklady ušlé příležitosti (např. nemožnost prodat majetek z pozůstalosti dříve, předčasně splatit úvěr nebo investovat prostředky z pozůstalosti jinam). Největší daní na straně dědiců je však složitá životní situace, ve které se nacházejí a která místo toho, aby byla vyřešena jednou návštěvou u notáře, končí cestami po soudech a úřadech. Dochází tak k multiplikaci nákladů i na straně třetích osob (věřitelé zůstavitele, obchodní partneři zůstavitele, zaměstnanci zůstavitele ad.), neboť pozůstalostní řízení trvá déle.

Jedním z důvodů, proč je pozůstalostní řízení (jako řízení soudní) svěřeno právě do rukou notářů, je mj. i to, že se odehrává v „domácím“ prostředí notářské kanceláře, nikoliv v „anonymní“ budově soudu. Z lidského pohledu není vhodné, aby jednání v pozůstalostním řízení předcházel průchod bezpečnostním rámem (včetně bezpečnostní prohlídky), hledání jednací síně v budově, procházení chodbami, na kterých jsou lidé ve sporu, a řešení intimní rodinné věci (zpravidla s dítětem na klíně, protože ho nemá kdo pohlídat) před soudcem v taláru ve velké jednací síni. Možná nám to již takto z profesního pohledu nepřijde, ale zkusme se na to podívat pohledem řadového občana, kterého tato tragická životní událost potkala. Nevidím proto žádný důvod, aby v případech, kdy je dědicem nezletilý, musel jeho rodič takovýto proces podstupovat.

4.3 Úspora nákladů na straně státu a odbřemenění opatrovnických soudů

Pokud bude přenesena příslušnost v těchto věcech přímo na pozůstalostní soudy, přinese to obrovskou úsporu nákladů státu. Náklady, které musí vynaložit opatrovnické soudy (tedy náklady na zaměstnance, administrativu, kancelářský materiál, poštovné atd.), by zcela odpadly. Co se týče opatrovnických soudů, došlo by k odbřemenění od této agendy, díky čemuž vznikne prostor rychleji a efektivněji řešit jiné případy. Tomu odpovídají i stávající pozitivní zkušenosti na Slovensku (viz výše). Stále významnější role notářů při odbřemeňování soudů je v evropském měřítku opakovaně zdůrazňována, v mnoha evropských státech k ní v různých agendách průběžně dochází a v této oblasti se přímo nabízí.[13]

4.4 Zefektivnění celého procesu

Jak jsme již nastínili výše, pokud se bude vše odehrávat v kanceláři notáře, je celý proces nejefektivnější. Vše řeší jeden člověk, jedna hlava, na jednom místě. V praxi se na jednání často setkávám s dotazem účastníků, zda dohoda dědiců na opatrovnickém soudě „projde“. Samozřejmě že se snažíme vést dědice k takové dohodě, aby byla v zájmu nezletilého a aby ji opatrovnický soud schválil, ovšem účastníkům nemohu dát nikdy jasnou odpověď. Nejsem opatrovnický soudce, který bude věc vyřizovat, a proto nemohu dopředu cokoliv předjímat. V praxi se pak lze setkat s případy, kdy ke schválení dohody dědiců nedojde, neboť opatrovnický soud má na věc jiný náhled než účastníci řízení (potažmo soud pozůstalostní). Z poslední doby lze uvést např. případ, kdy byl dědický podíl nezletilého uspokojen prostřednictvím výplaty peněz. Opatrovnický soud právní jednání (uzavřenou dohodu) neschválil, protože pozůstalá manželka nabývala mj. i protiinflační dluhopisy, jejichž hodnota od data úmrtí vzrostla. Přestože tedy nezletilý nabýval ke dni úmrtí více, než byl jeho zákonný dědický podíl, ke dni schvalování právního jednání to již bylo méně (a v době předání spisu soudnímu komisaři to zase mohlo být více). Jedno takové neschválení má za následek opakování celého procesu, což vede k prodloužení řízení řádově o několik měsíců.

Ve vztahu pozůstalostní soud-opatrovnický soud však může dojít i k opačné situaci, kdy je to soud pozůstalostní, který musí věc soudu opatrovnickému „vracet“. Občas se totiž stává, že opatrovnický soud některé komplikované situace v pozůstalostním řízení a celou paletu možných právních jednání (a jejich důsledků) nerozklíčuje přesně,[14] a rozsudek soudu je pak neúplný. Příkladem budiž jeden můj případ, kdy jsem musel věc opatrovnickému soudu vrátit, neboť schválil pouze dohodu dědiců, nikoliv však již dohodu o vypořádání společného jmění manželů, která dohodě o rozdělení pozůstalosti předcházela.

Velkým problémem stávající situace však může být i vztah několika opatrovnických soudů navzájem. Jak již bylo uvedeno výše, v některých případech se stává, že je třeba schválit právní jednání několika nezletilých na různých opatrovnických soudech. Dědický spis je však jen jeden, a tak v první fázi nastává čekání na dědický spis. Ve fázi druhé potom schvalování právních jednání jednotlivými soudy, kdy se může stát (a stává), že různé opatrovnické soudy rozhodnou ve věci různě (sám jsem se s takovým případem setkal).

Pokud bude všechny výše uvedené otázky řešit jeden notář, v jednom čase a na jednom místě, dochází nejen k obrovské úspoře nákladů na všech stranách, ale i k významnému zefektivnění celého procesu, bez zbytečných rizik. Pokud se podíváme na každé jednotlivé pozůstalostní řízení, je to právě notář jako soudní komisař, který má z palety orgánů veřejné moci nejlepší přehled o tom, jaká byla rodinná situa­ce zůstavitele, jaký měl majetek a dluhy, a zda je konkrétní právní jednání nezletilého v daném případě v jeho zájmu.[15]

4.5 Nejlepší zájem dítěte

Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.) platí, že „zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány“. Toto základní pravidlo je třeba mít na paměti vždy, když je nezletilý účastníkem řízení (nejen pozůstalostního); je to přední hledisko při jakékoliv činnosti týkající se dítěte.[16]

Je v nejlepším zájmu dítěte, aby pozůstalostní řízení, jehož se účastní, bylo vyřízeno v mnohem kratším čase, jednodušeji, efektivněji a bez zbytečných nákladů? A je v jeho nejlepším zájmu, aby se namísto dvou řízení účastnilo jen jednoho? Zcela jistě ano.

5. Závěr

V tomto článku jsem předestřel představu, jak lze pozůstalostní řízení v případech, kdy jsou jeho účastníky nezletilí nebo nikoliv plně svéprávní, značně zrychlit a zjednodušit. Rozebrali jsme si celou paletu výhod, které navrhovaná právní úprava přináší. Představte si, že byste se ocitli v pozici pozůstalého manžela (pozůstalé manželky), nezletilého dítěte, věřitele zůstavitele, a zvažte výše uvedené řešení z celospolečenského pohledu (nikoliv z pohledu zájmu určité, ať již jakékoliv skupiny). Pokud vám přijde toto řešení prospěšné, prosím, mluvte o něm všude, kde můžete. Diskuse s kolegy (ať již se jedná o notáře, advokáty, soudce, akademiky či opatrovníky) i s účastníky takovýchto řízení mne v prospěšnosti tohoto řešení jen utvrzují. Budu velice rád, pokud na základě tohoto článku vznikne celospolečenská diskuse na toto téma a dojde k tomuto významnému zrychlení a zefektivnění pozůstalostního řízení. Na Slovensku to takto bez problémů funguje již téměř 10 let.[17]

• Štítky:
• 2025