(Ne)naplnění důvodů vydědění (s důrazem na jejich prominutí)

doc. JUDr. Ondřej Horák, Ph.D.

I. Východiska a účel vydědění

Problematika vydědění se stále těší zvýšenému odbornému zájmu,[1] přestože k odnětí práva na povinný díl u nás fakticky dochází většinou prostřednictvím darování (naopak všechny tradiční občanské zákoníky a také většina zákoníků východoevropských zemí upravují možnost „vrácení“ daru na povinný díl).[2]

V návaznosti na tradiční česko-rakouskou literaturu[3] se pokusím přiblížit řešení, které zohledňuje vliv neformálních skutečností na naplnění důvodu vydědění, a to jak na straně zůstavitele (vlastní problémové chování či prominutí), tak nepominutelného dědice (polepšení), přičemž některé z nich jsou již tradičně zastávány také v české literatuře a judikatuře.

V následujícím výkladu vycházím z těchto tezí (přičemž první dvě jsou blíže rozvedeny): 1) Dědické poměry se posuzují k době dědického nápadu a důvod vydědění musí být v této době zásadně naplněn. 2) Smyslem vydědění je sice sankce, ale nejde jen o potrestání potomka, ale také o zachování hodnot pro jiné dědice. 3) Měla by být volena řešení, která respektují vůli zůstavitele.

1) V dědickém právu se tradičně uplatňuje zásada, že se dědické poměry mají posuzovat k době dědického nápadu, resp. k době smrti zůstavitele (mortis tempore spectatur).[4] Tato zásada sice není v českém právu výslovně zakotvena, ale odráží se v řadě ustanovení hmotného i procesního práva (viz např. § 1503 odst. 2, § 1620 a 3069 OZ nebo § 171, 181, 212 a 238 ZŘS) a našla si již cestu do odborné literatury i judikatury.[5]

V rámci dědického práva mohou být zohledněny i jiné okamžiky, jako výjimka by však měly být upraveny výslovně (např. v případě kolace neboli započtení darování se má jeho hodnota určit zpravidla podle doby odevzdání, viz § 1659 OZ).

2) Vydědění dnes sice představuje především sankci za závadné chování nepominutelného dědice vůči zůstaviteli, ale kromě vyloučení nezdárného potomka jde také o nalezení vhodnějšího dědice. Podle názoru zůstavitele by vyděděný potomek nebyl dostatečným garantem rodinné solidarity a zachování hodnot pro ty, za které je odpovědný (tj. primárně za potomky – vnuky zůstavitele, ale příp. i předky – manžela či rodiče zůstavitele v rámci vzájemné vyživovací povinnosti). Tento náhled, který se zřetelně odráží ve staronově zakotveném vydědění v dobrém úmyslu (§ 1647 OZ), se však týká celého institutu vydědění (tj. také důvodů uvedených v § 1646 OZ). Důvod vydědění by neměl být záminkou, ale řešením situace, která je z hlediska rodiny zůstavitele škodlivá a problematické chování potomka je nepodmíněné chováním zůstavitele (k tomu viz výklad níže).[6]

II. Důvody vydědění

2.1
Rozhodná doba pro vydědění

Nejprve se zaměřím na otázku, k jakému okamžiku má být důvod vydědění naplněn (má existovat)? V občanských zákonících platných na našem území (včetně současného OZ) nebyla tato problematika upravena a její řešení je tradičně přenecháno teorii a praxi.[7]

Vydědit nepominutelného dědice je možné výslovně (prohlášením podle § 1649 OZ) nebo mlčky (opominutím v závěti podle § 1651 odst. 2 OZ), což dále nazýváme pořízením vyděďovacího právního jednání.

Do úvahy přicházejí tři základní možnosti (doby či okamžiky), případně jejich kombinace: 1) pořízení vyděďovacího právního jednání (s různými modifikacemi), 2) dědický nápad, resp. smrt zůstavitele, 3) nabytí dědictví, resp. právní moc usnesení o potvrzení dědictví. Celkem se v česko-rakouské literatuře objevuje minimálně šest různých řešení, v obecné rovině však existují pouze dva výchozí přístupy: „kauzální“ (např. Ehrenzweig a Welser) a „nekauzální“ (zvl. Weiss a Kralik), přičemž podle „kauzálního“ přístupu, který je ve středoevropském prostředí dominantní, musí existovat příčinná souvislost mezi důvodem vydědění a pořízením vyděďovacího právního jednání (tedy v době pořízení musí být dána alespoň odůvodněná obava naplnění důvodu vydědění).

Zatímco za předchozí úpravy měla být rozhodná doba, kdy bylo vyděďovací prohlášení učiněno,[8] v současnosti převažuje (v návaznosti na důvodovou zprávu k OZ) názor, že to je až smrt zůstavitele. Tento přístup se následně prosadil také v judikatuře (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, a ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 549/2020).

Tvrzení jednotlivých autorů se však částečně různí a někdy se liší i v novějších vydáních: původně podle Šešiny „k vydědění dojde nejen tehdy, když důvod vydědění bude dán v době, kdy zůstavitel učinil prohlášení o vydědění, nýbrž i tehdy, bude-li důvod vydědění dán v době jeho smrti“,[9] nověji „lze se spíše přiklonit k zásadě, že důvod vydědění má být dán v době, kdy zůstavitel o něm učinil prohlášení“,[10] podle Svobody „existenci zákonného důvodu vydědění je nutno prokázat (až) ke dni zůstavitelovy smrti“,[11] podle Kittela „musí být zákonné důvody vydědění naplněny nejpozději ke dni úmrtí zůstavitele“[12] a podle Vankátové „musí být důvod vydědění naplněn nejpozději ke dni úmrtí zůstavitele“.[13]

Názory zastávané českými autory mají své paralely či předobrazy také v rakouské literatuře: Šešinovo novější řešení najdeme u Ehrenzweiga[14] či Welsera,[15] Svoboda argumentuje (pro dobu dědického nápadu) podobně jako Kralik,[16] tvrzení Kittela odpovídá přístupu Weisse, který připouští podmíněné vydědění.[17] Toto je samozřejmě spíše orientační přehled, protože některé názory nejsou blíže rozvedeny nebo umožňují různé výklady.[18]

2.2
Nenaplnění jednotlivých důvodů vydědění

Zásadní změna v přístupu současné právní vědy k době naplnění důvodu vydědění však implikuje či umocňuje několik dalších sporných otázek. K těm nejdůležitějším patří, zda má nějaké právní následky polepšení potomka nebo odpuštění (prominutí důvodu vydědění) zůstavitelem?

Podle některých současných autorů, pravděpodobně v návaznosti na komentář Rouček-Sedláček,[19] není zásadně rozhodné, zda důvod vydědění v době zůstavitelovy smrti stále existoval. Podle Bednáře „důvod vydědění může být naplněn kdykoli za života zůstavitele“, „nepřekročitelným okamžikem k posouzení, zda byl důvod vydědění naplněn, je smrt zůstavitele“ a „pro naplnění vydědění je v podstatě nerozhodné, zda dědic důvod naplnil, např. dvacet let vedl nezřízený život a rok před zůstavitelovou smrtí vedení takového života zanechal. I přesto bude takový potomek vyděděn po právu a následné upuštění od vedení nezřízeného života již na posouzení nemůže mít vliv.“[20] Podle Vankátové „pokud naopak důvod vydědění existoval v době pořízení vydědění, ale v době úmrtí již neexistuje, popřípadě zůstavitel nepominutelnému dědici jeho čin dokonce později odpustil, nemá toto vliv na platnost vydědění, neboť vydědění lze zrušit pouze zákonem vymezeným způsobem“.[21]

Nejprve se budu u jednotlivých důvodů vydědění zamýšlet nad naplněním důvodu vydědění – jak nad rozhodnou dobou, tak nad vlivem neformálních okolností (např. polepšení).

1) U „dlouhodobých“ důvodů, zvláště u vedení trvale nezřízeného života [podle § 1646 odst. 1 písm. d) OZ] a u zadluženosti či marnotratnosti (podle § 1647 OZ),[22] je nutnost jejich existence v době dědického nápadu poměrně zřejmá, přičemž odpovídá jak slovnímu vymezení důvodů vydědění („neprojevuje“ či „vede“ x „neprojevoval“ či „vedl“), tak i jeho účelu (viz I. Východiska a účel vydědění, bod 2). Pokud nepominutelný dědic přestal vést nezřízený život nebo již není zadlužený, ztratilo vyloučení z povinného dílu své opodstatnění.[23]

Literatura i judikatura také dovozují, že zůstavitel nemůže vydědit po právu potomka, pokud se choval obdobným způsobem – neprojevoval o něj opravdový zájem, vedl trvale nezřízený život nebo zanedbal své povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti.[24]

2) U důvodů „jednorázových“, tj. u neposkytnutí zůstaviteli potřebné pomoci v nouzi [podle § 1646 odst. 1 písm. a) OZ]) a u odsouzení pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze [podle § 1646 odst. 1 písm. c) OZ] by sice bylo možné uvažovat i o existenci důvodu vydědění v době pořízení vyděďovacího právního jednání, ale to by nevhodně limitovalo zůstavitele a mohlo vést k absurdním důsledkům – v rakouské literatuře se např. uznává, že je možné podmíněně vydědit obžalovaného potomka pro případ, že bude následně odsouzen,[25] podle Kralika dostačuje odsouzení i po smrti zůstavitele.[26]

Také u neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi literatura i judikatura zohledňují okolnosti – nepominutelný dědic musí o stavu zůstavitele vědět a mít možnost mu pomoc poskytnout.

Pokud zůstavitel u trestného činu figuroval jak účastník (tj. organizátor, návodce či pomocník), či dokonce jako spolupachatel (§ 23 a 24 TrZ), nebo čin schvaloval, neměl by být vyděďovací důvod naplněn.[27] Podle některých autorů k vydědění (po právu) nepominutelného dědice také nedojde, pokud došlo k zahlazení jeho odsouzení (§ 105 TrZ),[28] kdy jde vlastně o „formalizované polepšení“.

3) Pokud je možné naplnit některé důvody dědické nezpůsobilosti i po smrti zůstavitele (podle převažujícího názoru však pouze u zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli),[29] v případě vydědění z důvodu dědické nezpůsobilosti (§ 1646 odst. 2 OZ) musí být možné naplnit vyděďovací důvod také až po zůstavitelově smrti (resp. podle mého názoru nejpozději do právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví).[30]

Dílčí shrnutí: Za nejvhodnější řešení jak z hlediska slovního vymezení tzv. dlouhodobých důvodů vydědění („neprojevuje“, „vede“) a účelu institutu (možnost podmíněného vydědění), tak dědickoprávních principů (autonomie vůle a rodinné solidarity) a zásad (mortis tempore spectatur), považuji v návaznosti na Svobodu řešení, že by důvody vydědění měly být v zásadě naplněny k době dědického nápadu, v případě vydědění pro dědickou nezpůsobilost je však možné zohlednit i činy po smrti zůstavitele.

III. Prominutí důvodu vydědění

Z hlediska terminologie je vhodné zdůraznit, že se nepromíjí dědická nezpůsobilost či vydědění, ale jejich důvody, tj. čin dědice zakládající dědickou nezpůsobilost či nevhodné chování nepominutelného dědice umožňující vydědění po právu.

Na rozdíl od prominutí u dědické nezpůsobilosti (§ 1481 OZ) není prominutí u vydědění upraveno. Pokud je však možné prominout čin zakládající dědickou nezpůsobilost, tím spíše by mělo být možné prominout důvod vydědění, a to nejen u dědicky nezpůsobilého potomka (§ 1646 odst. 2 OZ), ale i v ostatních případech (§ 1646 odst. 1 OZ). To odpovídá nejen zásadě, že se vydědění nemá podporovat, ale především to posiluje autonomii vůle zůstavitele.

V současné české literatuře je však sporné, jaké má takové prominutí důsledky, resp. jaký má dopad na povinný díl. Tato otázka není autory řešena u vydědění obecně, ale jen u vydědění dědicky nezpůsobilého potomka, některá uváděná tvrzení je však možné vztáhnout i na ostatní důvody vydědění.

Pokud by, podle Šešiny, „zůstavitel chtěl, aby nezpůsobilý a vyděděný dědic dědil, musí takovému dědici výslovně prominout čin zakládající dědickou nezpůsobilost a zrušit prohlášení o vydědění“.[31] Kittel otázku přímo neřeší.[32] Podle Svobody lze vydědit „výlučně potomka (nepominutelného dědice) a k zániku účinků vydědění nestačí pouze (výslovné) prominutí ze strany zůstavitele, nýbrž je třeba prohlášení o vydědění zákonem předvídaným způsobem zrušit“.[33] U vydědění dědicky nezpůsobilého potomka si pak klade otázku, „zda zůstavitel může (po právu) vydědit toho, kdo se sice proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu (partneru) dopustil činu povahy úmyslného trestného činu, ale kterému zůstavitel tento čin výslovně prominul“. Neuvádí to výslovně, ale pravděpodobně se shoduje s názorem Bednáře,[34] který „na tuto otázku odpovídá kladně, tedy že došlo-li ke spáchání činu, který může být důvodem dědické nezpůsobilosti, pak ani případné následné prominutí tohoto činu zůstavitelem by nemělo bránit vydědění jeho potomka podle § 1646 odst. 2“.[35] Podle Svobody a Kličky „vydědí-li zůstavitel tohoto dědice, pak nebude postačovat, když mu zůstavitel čin zakládající dědickou nezpůsobilost ve smyslu § 1481 odst. 2 ObčZ výslovně promine. Dále bude zapotřebí, aby zůstavitel předepsaným způsobem zrušil listinu o prohlášení o vydědění, a to stejným způsobem, jakým se ruší závěť (srov. § 1649 odst. 1 a § 1575 ObčZ)“; následně se uvedení autoři kriticky vypořádávají s názory Horáka.[36]^,[37] Podle Vankátové „k zániku účinků vydědění nestačí pouhé prominutí, jaké zná institut dědické nezpůsobilosti, ale je třeba zničení listiny, která vydědění obsahuje, nebo její výslovné odvolání“.[38]

Můžeme shrnout, že téměř všichni autoři zastávají názor, že prominutím činu, kterým se zakládá dědická nezpůsobilost, se neruší také prohlášení o vydědění nepominutelného dědice. Toto řešení je možné zobecnit, resp. ho rozšířit i na vydědění z jiných zákonných důvodů (u nepominutelného dědice) či na tzv. negativní závěť (u jiných než nepominutelných dědiců, jimž svědčí zákonná dědická posloupnost). To, co však není v současné české komentářové literatuře jednoznačně řešeno, jsou účinky či důsledky prominutí. Zatímco Šešina mluví o „dědění“, Svoboda a Vankátová „o účincích vydědění“ (kterým je primárně vyloučení z povinného dílu).

Řešení, že ke zrušení vydědění nestačí jen prominutí důvodu vydědění, bylo zastáváno (v návaznosti na § 772 ABGB) rovněž v tradiční česko-rakouské literatuře (srov. Zeiller,[39] Nippel,[40] Winiwarter,[41] Stubenrauch,[42] Unger,[43] Krainz,[44] Anders,[45] Krasnopolski,[46] Ehrenzweig,[47] Mayr,[48] Weiss,[49] Rouček,[50] Kralik[51] či Welser[52]).[53] Pouze někteří z uvedených autorů upřesňovali účinky prominutí, jejich názory se však také různily. Podle Anderse prominutí odstraňuje vyděďovací důvod.[54] V přepracovaném Stubenrauchově komentáři autoři uvádějí, že musíme rozlišovat mezi zrušením vyděďovacího důvodu a zrušením vydědění, přičemž prominutí vylučuje vyděďovací důvod, ale neruší vydědění.[55] Podle Krasnopolskiho[56] a na něj navazujícího Mayra, kteří prominutí zmiňují v souvislosti s vyděděním z důvodu dědické nezpůsobilosti, nemá vydědění, které se stalo po prominutí, právní účinky.[57] Podle Weisse, který problematiku řeší jak u vydědění z důvodu dědické nezpůsobilosti, tak u zrušení vydědění, odstraňuje prominutí důvod vydědění, pokud k němu došlo před vyděděním.[58] Rouček, který na Weisse navazoval, zastával stejný názor.[59] Podle Kralika je možné platně vydědit i v případě předchozího prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost a vydědění podle něj zahrnuje také negativní závěť.[60]

Při řešení problematiky prominutí by však s uvedenými názory nemělo být pracováno paušálně, protože ve srovnání s ABGB se současná úprava dědické nezpůsobilosti a vydědění proměnila – nově máme požadavek výslovného prominutí (podle ABGB dostačuje konkludentní) a je také jinak formulováno vydědění dědicky nezpůsobilého potomka (viz dále).

Spíše bychom podle našeho mínění měli navazovat na myšlenky formulované při přípravě meziválečné rekodifikace, která představuje hlavní inspirační zdroj úpravy současného dědického práva a při níž se některé sporné otázky upravily výslovně. Ve vládním návrhu OZ z roku 1937 bylo zakotveno nové ustanovení o polepšení dítěte,[61] které bylo v rámci parlamentního pojednávání v roce 1938 přesunuto do ustanovení o zrušení vydědění a doplněno výslovnou úpravou prominutí.[62] Problematika byla zevrubně rozebírána na dvou zasedáních společného subkomitétu ústavně právních výborů v únoru 1938, zakotvení prominutí vydědění po vzoru německého BGB (§ 2337) navrhoval Mayr (mj. bývalý ministr spravedlnosti), dala se však přednost návrhu Markoviče (někdejšího ministra unifikací), propojující polepšení dědice a prominutí zůstavitele.[63]

Jen na okraj uveďme, že se v současném OZ ve srovnání se staršími úpravami ještě posílily neformální prvky při pořízení pro případ smrti – prohlášení o vydědění je možné zrušit nejen odvoláním výslovným, ale také mlčky; v případě soukromé listiny je možné odvolání prohlášení o vydědění docílit zničením listiny, na níž bylo sepsáno, nebo dokonce i její nahodilou zkázou v souladu s úmyslem zůstavitele (§ 1578 OZ), v případě veřejné listiny jejím vydáním zůstaviteli (§ 1579 OZ).

V české literatuře se nejpodrobněji k účinkům prominutí (u vydědění pro dědickou nezpůsobilost) vyjadřovali Bednář a Horák. Podle Bednáře se nelze „držet doslovného znění § 1646 odst. 2 o. z., jelikož jen na základě něj by k vydědění nemohlo nikdy dojít, jelikož dědicky nezpůsobilým se dědic fakticky stává až v okamžiku smrti zůstavitele. Dokud je zůstavitel naživu, tak sice dědic může naplnit předpoklady, ale dědicky nezpůsobilým zatím není, tím se stane až po zůstavitelově smrti. Je tomu tak proto, že dědickou nezpůsobilostí dochází k vyloučení z dědického práva. Dědické právo pak dle § 1479 o. z. vzniká smrtí zůstavitele. Je proto třeba ust. § 1646 odst. 2 o. z. vykládat tak, aby mohlo být dosaženo jeho smyslu a účelu. To znamená, že pro možnost vydědění potomka postačí, pokud se dopustí činu, který vede k dědické nezpůsobilosti, a není proto rozhodné, zda zůstavitel čin výslovně promine. Prominutím zůstavitel pouze vyloučí důsledky dědické nezpůsobilosti, avšak důsledky vydědění zůstanou zachovány. To s sebou nese i praktický důsledek, který může být pro zůstavitele velmi zásadní a důležitý. Smyslem toho, proč by zůstavitel prominul spáchání činu vedoucího k dědické nezpůsobilosti, avšak přesto potomka vydědil, může být to, že zůstavitel chce dotyčnému potomku zanechat poslední vůlí alespoň nějaký majetek.“[64]

Předně se domnívám, že není důvodné se odklánět od doslovného znění § 1646 odst. 2 OZ, které se zdá vhodnější než původní znění § 770 ABGB,[65] podle mého názoru velmi dobře odpovídá jeho smyslu a účelu, tj. ochraně vůle zůstavitele, včetně jeho projevu vůle v podobě prominutí důvodu vydědění. Nejen dědicky nezpůsobilým, ale i vyděděným se nepominutelný dědic stává až okamžikem smrti zůstavitele, přičemž by měla být respektována nejen vůle obsažená v listině o vydědění, která mohla vzniknout dlouhou dobu před smrtí zůstavitele, ale také zůstavitelova prokazatelná vůle novější. Pokud dává zákon zůstaviteli možnost prominout čin zakládající dědickou nezpůsobilost, neměla by mu literatura bránit v naplnění účinků tohoto prominutí, resp. nepřiznat po sepsání listiny o vydědění nějaké účinky novějšímu právnímu jednání (v podobě prominutí důvodu vydědění) by mělo být vnímáno jako nežádoucí (např. pokud otec krátce před smrtí v dopisu dceři napíše, že jí odpouští odcizení peněz, že je nemusí vracet a že jí její sourozenci vyplatí její povinný díl).

Promine-li zůstavitel nepominutelnému dědici důvod vydědění, bude vydědění neplatné („nikoli po právu“), protože vyděďovací důvod nebude v době dědického nápadu naplněn. Zruší-li zůstavitel také prohlášení o vydědění, bude nepominutelný dědic dědit; nezruší-li ho, mělo by se vykládat jako negativní závěť a nepominutelný dědic bude mít právo jen na povinný díl (§ 1650 OZ).[66] Protože staronově nemusí být v prohlášení o vydědění uveden vyděďovací důvod (§ 1648 OZ), může být proti dědici prokázán důvod jiný (než který byl zůstavitelem prominut).

Pokud jde o způsob a formu prominutí, přichází do úvahy dvě řešení: buď by analogicky k prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost šlo o výslovné prominutí v libovolné formě, nebo by bylo možné i konkludentní prominutí v libovolné formě.[67] Domnívám se, že by mělo postačovat prominutí i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co zůstavitel chtěl projevit, protože výslovnost není u vydědění zákonem vyžadována a ve srovnání s dědickou nezpůsobilostí jde o méně závažné důvody.

K posouzení toho, co je možné považovat za konkludentní prominutí, nám může orientačně sloužit literatura a judikatura k § 2337 německého BGB.[68] Pro prominutí obvykle stačí, pokud se poměr mezi zůstavitelem a potomkem normalizoval ve smyslu obnovení rodinných vztahů (např. OLG Frankfurt, 22. 9. 1993 – 17 U 43/92, OLG Nürnberg, 8. 5. 2012 – 12 U 2016/11), literatura i judikatura však zdůrazňují, že jde často o výsledek dlouhodobého procesu a měly by být podrobně zkoumány okolnosti jednotlivých případů (OLG Karlsruhe, 8. 2. 2023 – 11 W 94/21); jako prominutí bylo nověji vykládáno např. udělení generální plné moci (OLG Ham­burg, 1. 7. 2020 – 2 U 47/19).[69]

Za prominutí by mělo být považováno také pořízení pro případ smrti, které nebude splňovat některé formální náležitosti (např. v případě svědků). Pokud zůstavitel projeví svoji vůli vážně, určitě, srozumitelně a svobodně, je právě konverze závěti či dovětku na prominutí způsobem, jak – v souladu s principem autonomie vůle a se zásadou, že na právní jednání se má spíše hledět jako na platné než na neplatné (§ 574 a násl. OZ) – jeho vůli zohlednit.[70]

IV. Shrnutí

1) Důvody vydědění by měly být naplněny k době dědického nápadu, což považuji za nejvhodnější řešení jak z hlediska účelu institutu vydědění, tak principů a zásad dědického práva. V případě vydědění pro dědickou nezpůsobilost je však možné zohlednit i činy po smrti zůstavitele.

2) Mělo by se rozlišovat mezi zrušením (nenaplněním) vyděďovacího důvodu a zrušením vydědění, což by lépe zohledňovalo autonomii vůle zůstavitele i rodinnou solidaritu.

3) Neformální skutečnosti (okolnosti) mají vliv na nenaplnění důvodu vydědění. Existují jak na straně zůstavitele (problémové chování či prominutí u všech důvodů v § 1646 OZ), tak na straně nepominutelného dědice [polepšení u důvodů podle § 1646 odst. 1 písm. b) a d) OZ a podle § 1647 OZ].

4) Prominutí zůstavitelem vylučuje vyděďovací důvod, ale neruší vydědění. Mělo by být možné konkludentně a bezformálně; např. pořízení pro případ smrti ve prospěch vyděděného, které nebude splňovat některé formální náležitosti, by mělo být považováno alespoň za platné prominutí důvodu vydědění.

• Štítky:
• 2025