Fejeton: Seš živej, i kdybys byl mrtvej

Někdy se mi chce při jednání utěšit smutné pozůstalé tím, že jejich tatínek nezemřel, neboť podle daňového řádu se na něj zatím stále uplatňuje fikce prodloužení života daňového subjektu. To je však pouze dočasné, a tím pádem nedokonalé. Fejeton ovšem pojednává o panu Aloisovi, proti kterému jsou všichni daňoví nemrtví jenom žabaři.

Když mi napadl spis týkající se pozůstalosti po zůstavitelce, podle úmrtního listu i podle záznamu evidence obyvatel v době svého úmrtí vdané za pana Aloise, nepřišlo mi nápadného nic až do doby, než jsem se při předběžném šetření od potomků dozvěděl, že byl mamince vyplácen vdovský důchod. To se následně potvrdilo i dotazem na Českou správu sociálního zabezpečení. Na vdané paní, pobírající podle českého práva vdovský důchod, je cosi nápadného.

Dalším dotazováním vyplynulo, že zůstavitelčin manžel, pan Alois, přesídlil po roce 2000 i s celou rodinou z České republiky do Kanady, kde doufal v lepší život. V původní domovině na jeho majetek i na majetek zůstavitelky ostatně bylo vedeno několik exekucí, a tak neměl co ztratit. Nový domov mu však neposkytl pohostinnou náruč a pan Alois zde nedlouho po příjezdu zemřel. Celá rodina se pak navrátila zpět do zatracovaných Čech, které se nakonec, po zkušenosti se západními pořádky, neukázaly jako zcela nevhodné místo k životu (chce se dokonce, pohříchu, říci – k lidem v exekuci dokonce nesmírně přátelské). To se potvrdilo i tím, že Česká správa sociálního zabezpečení přiznala zůstavitelce vdovský důchod už jen oproti předložení kanadského úmrtního listu pana Aloise, aniž by pan Alois byl jako český státní občan zemřelý v cizině řádně nahlášen zvláštní matrice Úřadu městské části Brno-střed, a tím „umrtven“ i pro české úřady. Správa sociálního zabezpečení z cizokrajného úmrtního listu nadto pořídila do spisu pouze prostou kopii a originál vrátila zůstavitelce. Originál pak v důsledku několikerého stěhování rodiny zmizel v propadlišti dějin. To mělo v následném vývoji netušený, rozhodující význam.

Pozůstalost po naší zůstavitelce se na první pohled jevila jako výrazně předlužená a dědicové po řádném poučení notáře navrhli likvidaci. Za normálního stavu věcí by měl být nejprve vypořádán majetek tvořící společné jmění manželů, protože zůstavitelčin manžel, pan Alois, byl podle českého práva ve všech úředních záznamech a evidencích veden jako živý, protože nikoho ani nenapadlo zajistit zápis jeho úmrtí do české matriky. Narazil jsem tedy na procesní problém a jal jsem se dotáhnout zápis úmrtí pana Aloise o své újmě.

Naivitu mé soukromé iniciativy není třeba laskavému čtenáři zdůrazňovat. Zvláštní matrika v Brně dala jasně najevo, že bez originálu úmrtního listu nezapíše ani čárku. Oslovení Ambasády České republiky v Kanadě také nevedlo ke kýženému výsledku. Oproti zaplacení příslušného správního poplatku budou prý kanadské úřady ochotny místo úmrtí vyhledat a úmrtní list vystavit. Po převodu poplatku však veškerá avizovaná ochota skončila (či snad ani nezačala?) a úmrtní list zůstal za Atlantikem. Kanadské úmrtí pana Aloise nezajímalo i přes mé upozornění dokonce ani exekutory, vedoucí na stejně neexistující majetek pana Aloise exekuční řízení.

Pochopil jsem, že umrtvení pana Aloise pro český stát běžným způsobem nedosáhnu. Podal jsem proto podnět k místnímu okresnímu soudu, aby zahájil řízení o prohlášení pana Aloise za mrtvého. Soud mě však nachytal na švestkách, neboť takové řízení je možné od roku 2014 zahájit už jenom na návrh osoby, která na tom má právní zájem, což já zjevně nebyl a zůstavitelovi příbuzní se k něčemu podobnému rozhodně nechystali. Posledním záchytným bodem se tak pro mě stalo státní zastupitelství, kterému zůstalo právo zahájení řízení iniciovat i v nové právní úpravě. Jaké však bylo mé překvapení, když mi ze státního zastupitelství zaslali nedlouhé sdělení, že na prohlášení pana Aloise za mrtvého nespatřují veřejný zájem, a že tedy žádný návrh soudu podávat nebudou. Tak jsem po několika neslavných bitvách stejně neslavně prohrál i válku. Nikdo o mrtvého pana Aloise nestál, všem vyhovoval víc živý.

Případ pana Aloise nám názorně ukazuje výrazný posun naší civilizace za poslední dvě tisíciletí. Slavný sumerský král Gilgameš, chtěje si zajistit vlastní nesmrtelnost, musel kdysi postavit pás hradeb města Uruku. My, současní obyvatelé České republiky, už nemusíme plýtvat lidskými a finančními zdroji, protože si nesmrtelnost dokážeme zajistit mnohem jednodušším způsobem pomocí jedné cesty do zahraničí. Tak jako pan Alois, který si bude žít dál svým vlastním životem, stejně jako exekuce vedené na jeho majetek.

JUDr. Filip Plašil

člen redakční rady Ad Notam

notář v Pardubicích

Zpět