Rozhovor: JUDr. Petr Bílek: „O budoucnost mladé notářské generace nemám obavy“

24. 09. 2025

JUDr. Petr Bílek patří k okruhu klíčových osobností, které spoluvytvářely novodobé české notářství při i po jeho návratu ke klasické podobě. Jako teoretik notářského práva a osobitý intelektuál formoval vzdělání celé současné notářské generace. Většina českých notářů ho dobře zná jako notářského pedagoga z doby svých notářských začátků, z mnoha forem školení, zkoušek i konkursů. Neméně významné je ovšem i jeho literární teoreticko-publicistické působení ve sféře celého notářského práva. Komentáře procesních a organizačních notářských předpisů (hlavně notářského řádu) na jedné straně a hmotněprávních předpisů zejména v oblasti dědického práva na straně druhé, na nichž se zásadním způsobem podílel, tvoří základ pro každého, kdo notářské právo aplikuje či se o něj zajímá. Rozhovor s ním vedl emeritní notář v Praze JUDr. Karel Wawerka.

Milý Petře, přehled Tvých životních aktivit shora mě uvedl do rozpaků. Za dobu, po kterou se známe, zhruba 35 let, jsi dokázal celou řadu věcí podstatných pro celý notářský stav. Jednu stránku Tvého života jsem nahodile zjistil až dnes, totiž že jsi byl členem zakládající redakční rady našeho notářského časopisu, který pravidelně začal vycházet právě před třiceti lety, tj. v roce 1995. Bylo nás tehdy sedm. Vedle nás dvou tam patřil Jiřík Fleischer, Ondřej Holub, Václav Kouba, Karel Malý a Svatopluk Procházka, zakládající šéfredaktor. Minimálně tři z nich pohlížejí na nás z tzv. obláčku nahoře. Disponuji jen několika výtisky Ad Notam z 90. let, v úvodním čísle jsi dokonce napsal článek s názvem „Více věcnosti v diskusi o komorách“. První otázka tedy směřuje k Tvým vzpomínkám na počátky našeho profesního časopisu

Milý Karle, když se můj profesní životní příběh nahustí na jednu stránku a okomentuje tak, jak jsi to udělal, tak si člověk připadá jako jakýsi notářský svatý a trochu se ošívá. Ale tak to není, musí se to naředit odslouženými lety a pak už je to skoro normální. Kromě toho úvodu mě uvádí do rozpaků i Tvoje první otázka, protože na svou účast v první redakční radě Ad Notam si už nepamatuju. Ono mi to, co se dělo v tom euforickém období notářského obrození počátkem 90. let, už trochu splývá. Jednak už je to 35 let, ale asi je to i zvláštní situací, která v oněch zakladatelských letech 1990–1992 vznikla. Zvláštní byla v tom, že v té době se vytvořila skupina 10–15 lidí, jejímž cílem bylo využít porevolučního období obnovy demokracie i k obnově notářské profese jako svobodného povolání. Vytvořil se takový notářský disent, v jehož rámci vznikalo vše, co bylo k té ohromné změně, k tomu odstátnění, potřeba, od počátečních nápadů po jejich legislativní vyjádření, organizační strukturu atp. Vědělo se, že toto období je jediné možné, kdy to půjde, pak už by se to nemuselo povést. Bez podpory tehdejších ministrů spravedlnosti Dr. Burešové a Dr. Richtera by to samozřejmě nešlo, ale jejich zásluha spočívala, v podstatě, v tom, že těm notářským disidentům v jejich aktivitách nebránili. Je to velké zjednodušení, ale dalo by se to stručně popsat tak, že když vymyslíte průchozí model změny, nebudeme vám bránit. Takže ona skupinka nadšenců ten svůj záměr nakonec zázračně prosadila, a protože to byli lidi, kteří se na té změně v různé míře podíleli, tak logicky obsadili i pozice v nově vzniklé notářské samosprávě. Ale byla to taky trochu z nouze ctnost. Dnes se těm, co poskytují něco víc, než musí, říká „koalice ochotných“ a to sedí i na tehdejší dobu. Ochotných bylo méně než pozic, které bylo třeba obsadit. Proto bylo běžné, že se sedělo na více židlích, já v té době asi na třech nebo čtyřech, a to je asi ten důvod, proč si na účast v první redakční radě nepamatuju. Snad mi to bude prominuto. Ale asi tak prvních 10 let jsem do Ad Notam psal rád.

Přiznám se, že se v té notářské historii už nerad hrabu, záměr se podařil, notářství funguje, mým vrstevníkům to není třeba připomínat, ti to znají, a současná notářská generace X či Y, nebo jak se jim říká, má už jiné starosti. A to je v podstatě dobře. Ale na druhou stranu, o čem jiném by rozhovor dvou notářských kmetů byl, takže tomu asi neuteču.

Vraťme se ale ještě do dob vzdálenějších, k Tvým dojmům ze studia práv. Co Tě vedlo právě ke studiu práv a následně k dalšímu, na tehdejší dobu trochu překvapivému, výběru notářství jako Tvé celoživotní profese. Navíc jsi začínal ve středočeském okresním městě dost vzdáleném od Prahy. Jaký byl život na Státním notářství v Rakovníku?

Žádné vznešené motivy nečekej. V mých 18–19 letech jsem opravdu nevěděl, co chci dělat, tak jsem to napřed zkoušel na Filozofickou fakultu UK v Praze, kam mě naštěstí nevzali, takže jsem rok přemýšlel, no ta práva by asi nebyla špatná, tím by se asi uživit dalo, a ono to vyšlo. Že bych ale měl vysněnou pozici na Ústavu státu a práva, tak to rozhodně ne. No a mé dojmy ze studia jsou už takové zastřené, částečně i proto, že v podstatě není – kromě dobré party v počátečních ročnících – na co vzpomínat. Stručně to shrnu tak, že z hlediska znalostí potřebných pro uplatnění absolventa v praxi, mi má alma mater nedala skoro nic. Za celých pět let nebyly žádné praktické semináře či cvičení, žádné náhledy u soudu atp. Trochu se člověk naučil, kde co najít, a to možná bylo to nejdůležitější.

Pokud jde o Státní notářství v Rakovníku, tak to také nebyla žádná cílená volba, ono na mě tak trochu zbylo. Pokusím se to vysvětlit, ale bude to delší. Souvisí to s mým nezdarem získat během studia tzv. modrou knížku, což pro později narozené byl doklad o nezpůsobilosti absolvovat tehdy povinnou vojnu, která pro vysokoškoláky byla roční. Takže diplom mi v této souvislosti byl k ničemu a na podzim 1976 jsem narukoval coby vojín základní služby na dva roky na vojnu, napřed na chvíli na Moravu do Bučovic a pak na rok a půl na Slovensko do Malacek. Paradoxně to ale za ztracený čas nepovažuju. Byla to docela velká škola života, a když se s tím smíříte a přijímáte to jako zkušenost, tak to člověka dost posune. A vedlejším produktem byla skvělá fyzická kondice, která od té doby už šla jenom dolů.

Ale zpět k Rakovníku. Zkrátka měl jsem dva roky čas přemýšlet, co vlastně chci, a dospěl jsem k názoru, nejspíš vlivem toho vojenského prostředí, že rozhodně nechci autoritativně zasahovat lidem do jejich životů, odpadlo tedy trestní právo a sporný civil. Advokacie byla naprosto nedostupná, takže tehdejší státní notářství s jeho nespornou agendou vyhovovalo. A když jsem se na podzim 1978 vrátil z vojny, tak v nejbližším okolí bylo volné čekatelské místo jen v Rakovníku nebo v Mladé Boleslavi. Podotýkám, že jediná dálnice v té době byl ten kousek D1 z Prahy do Mirošovic. Intuitivně jsem si vybral Rakovník, kde v té době dělal šéfa sám sobě pan Dr. Hübner, bývalý předseda Krajského soudu v Praze, který tam byl po roce 1968 odsunut. Byl to také Pražák, takže dojížděl, měl v kanceláři postel, kde přes týden spal, a na víkend jezdil svou Tatrou 603 domů. Občas jsem se v ní svezl, to byl v té době zážitek. Byl to hodný člověk, ale jako ten převozník, čekal, kdo ho vystřídá. Takže se dočkal, a když jsem v roce 1980 složil notářskou zkoušku, požádal o přeložení zpátky do Prahy a bylo mu vyhověno. Myslím, že to bylo v roce 1979, kdy naštěstí nastoupily jako čekatelky ještě kolegyně Alena Skoupá a Zdeňka Vyhnalová. Byli jsme tam tedy asi od roku 1981 tři notáři, a protože moje dvouletá praxe byla nejdelší, byl jsem jmenován do takové zvláštní pozice správce státního notářství a později ze mě udělali vedoucího. A ten úřad, když tam byl Dr. Hübner léta sám, nebyl, ani nemohl být, v dobrém stavu. Ale vyhrabali jsme se z toho. Zkrátka další škola života, nikdo zkušený tam nebyl, a co si člověk nenašel nebo nevyřešil sám, to nebylo. Výborná zkušenost pro vytváření vlastního názoru. Profesně tedy super, jen to dojíždění. Kromě úřadu jsem po Dr. Hübnerovi zdědil i tu postel, ale spal jsem tam jen v úterý a ve čtvrtek. No, a to jsem vydržel 10 let. Tolik k Rakovníku.

Rakovník jsi ale opustil těsně po revoluci. Pracoval jsi v institutu s dlouhým jménem, v podstatě se jednalo o obdobu současné Justiční akademie, a tam jsi měl na starosti vzdělávání tehdy ještě státních notářů. Nejspíš to předznamenalo Tvou další specializaci v notářském světě, co Tě však vedlo ke krátkému odchodu z výkonné notářské funkce?

Souvisí to s mým dojížděním, už to bylo únavné, a hledal jsem tedy každou příležitost, jak se vrátit alespoň na chvíli do Prahy, takže jsem napřed využil možnost stáže na ministerstvu u vás v odboru dohledu, to byla druhá polovina roku 1989. V roce 1990 pak vznikl zmíněný předchůdce Justiční akademie, onen institut pro doškolování v justici, jehož název byl tak dlouhý, že se nevešel ani na razítko. Jeho šéf Dr. Slunéčko mě tam přetáhl a nabídl pozici s úžasným názvem – vedoucí katedry státních notářství. Na vizitku super. Skutečnost byla prostší, byl jsem vedoucím sám sobě a měl jsem na starosti organizaci a náplň profesních školení státních notářů. Žádná velká věda, ale později se mi to velmi hodilo v mém zaměření v rámci prezidia Notářské komory ČR i středočeského prezidia. Ale hlavně na ministerstvu v té době vznikl prostor pro onen zmíněný notářský disent, notáři tam chodili na stáže, psaly se tam všechny nové zákony a předpisy potřebné k privatizaci notářství a řešilo se vše související. Byla to taková euforická doba. Z té skupinky ochotných lidí tam vznikla dobrá parta, ale to víš lépe než já.

K návratu na notářství Tě nejspíš vedlo schválení nového notářského řádu a dalších předpisů přinášejících tzv. privatizaci státních notářství. Stal ses notářem v obvodu Okresního soudu Praha-západ, a tudíž ses vrátil do řad středočeských notářů. Ihned po začátku roku 1993 jsi byl zvolen historicky prvním prezidentem Notářské komory v Praze. S tím souviselo Tvé členství v klíčovém orgánu Notářské komory ČR, tj. v jejím prezidiu. Tam jsi prožíval rozhodující momenty osudů českého notářství následujících 23 let. Brzy poté ses také stal předsedou komise vzdělávání notářů. Tak plodný souhrn událostí vedl k tomu, že jsi po dlouhá spoluurčoval teorii českého notářství. Jak na tato léta nejdříve čerstvého čtyřicátníka a zásadních společenských změn dnes s odstupem vzpomínáš?

K návratu na notářství mě samozřejmě vedla perspektiva, že vše bude jinak. Člověk to měl z první ruky, tak věděl, do čeho jde.

No a co říct k tomu funkcionářskému období. Bylo opravdu dlouhé, a jak už jsem řekl, zpočátku výkonné orgány naší samosprávy obsadili lidé, kteří byli u zrodu, kteří věděli, o co jde, o co musí usilovat a kam to má směřovat, aby ta změna nebyla jen historická epizoda. No a druhým důvodem bylo, že zájemců o tyto pozice bylo minimum. Většina notářů se s obavami věnovala startování svých soukromých praxí a do funkcí se nehrnuli, a to se moc nezměnilo, i když se ty soukromé praxe v novém právním prostředí zabydlely. Paradoxně to ale mělo pozitivní efekt, protože v důsledku toho vznikl v rámci prezidia Notářské komory ČR stálý tým, který s minimálními obměnami vydržel přes 20 let. Byl to dělný kolektiv, každý měl svou agendu a fungovalo to. Obdobné to bylo i v rámci středočeského prezidia. Myslím, že nejlépe atmosféru těch pravidelných jednání a setkávání, a že jich za ty roky bylo, vystihuje to, že se tam člověk převážně těšil. A vím, že určitě stejný pocit měla většina, to bylo poznat, a proto to fungovalo.

K mé funkci ve vzdělávacích orgánech není moc co dodat, šlo zčásti o lektorskou a zčásti organizační práci. Snad jen to, že s ní souvisela i pozice předsedy zkušební komise pro notářské zkoušky, a když jsem si jen pro zajímavost zkoušel spočítat, kolik lidí za těch víc než 20 let prošlo člověku pod rukama do notářské praxe, tak mi vychází děsné číslo – něco kolem 200. Je to zvláštní pocit, ale asi jsme to nedělali zas tak špatně, notářství žije a funguje docela dobře.

Na konci 20. století jsi projevil velkou iniciativu a chuť pustit se organizačně i autorsky do díla, které dodnes ovlivňuje každodenní život notářů. Není notářské kanceláře, kde by se nenacházelo některé z šesti vydání šedého komentáře notářského řádu z nakladatelství C. H. Beck, ve kterém jsi byl a dodnes jsi vedoucím autorského kolektivu. Tak ses zařadil po bok např. JUDr. Josefa Rubeše, který ještě v roce 1948 vydal komentář notářského řádu z roku 1871, či po bok doc. JUDr. Jiřího Mikeše, pod jehož vedením byl v roce 1969 vydán proslulý černý komentář notářského řádu z roku 1963. Co bys k tomu řekl?

Je to zase o té skupince ochotných, která se pro tento účel ještě trochu zúžila. Koncem 90. let už bylo vše zdárně zajeté, existenční starosti nenastaly, agendy běžely. Vznikl tak prostor, resp. vznikla potřeba, opřít každodenní výkon notářské praxe o určitý teoretický základ. Bylo čím dál více třeba, aby nejen notáři, ale i odborná i laická veřejnost pochopili specifika naší profese, aby si uvědomili, že notářství není barák na náměstí okresního města, kam si lidi chodí vyřídit dědictví po rodičích a ověřit podpis. Už vznikl čas i prostor na potřebnou osvětu. Takže se dala dohromady skupinka lidí, sám to víš nejlépe, zpočátku jsi v ní byl taky, a ta si dala za úkon zpracovat publikaci, která shromáždí všechny zákonné, podzákonné i vnitřní předpisy týkající se výkonu notářské agendy. Ale hlavně zpracovat komentář notářského řádu, který koncem 90. let už začal hodně chybět, jak z hlediska praxe v listinné agendě, tak i z hlediska základních organizačních principů notářství i principů výkonu profese v obecné části zákona. To také chybělo, bez toho se nedalo argumentovat v legislativních soubojích o notářský chleba a těch bylo také dost. Takže přes spřátelenou redaktorku paní Dr. Součkovou z C. H. Beck se podařilo vydat v roce 2000 první vydání (a potom všechna další), které bylo tehdy ještě – z praktických i trochu taktických důvodů – doplněno o komentář úpravy dědického řízení v OSŘ zpracovaný Romanem Fialou a Lubošem Drápalem. Prestiž tím stoupla, když partu „nounejmů“ doplnila tato zvučná jména. Byla to, a myslím, že stále je, úspěšná knížka. Už má šest vydání, poslední dvě už jsou bez dědického řízení, protože kolegům soudcům se do komentáře ZŘS už nechtělo, ale i tak to notářské právo natolik nabobtnalo, že poslední vydání z roku 2024 má dvojnásobný rozsah než to první. Je to příznačné pro dnešní dobu, nic se nezjednodušuje. Auta jsou taky dvakrát větší a těžší než dřív a hlavně než je třeba.

Pokud říkáš, že ta kniha v dobrém ovlivňuje každodenní život notářů, tak jsem opravdu rád, protože o to především šlo. Hlavním motivem bylo zaplnění mezer a výklad nejasností způsobem usnadňujícím, nikoliv komplikujícím, snad se to povedlo.

Ale z toho srovnání s Dr. Rubešem a Dr. Mikešem mám trochu osypky a tito pánové, když to slyší, se asi obracejí v hrobě. Právní teorie není zrovna moje hobby, já se považuju spíše za takového léty otlučeného právního řemeslníka. Teorie musí sloužit praxi, měla by být konstruována tak, aby věci šly, ne opačně. To mi k výkonu notářské praxe pasuje lépe. Notářství, a to včetně dědické agendy, je v podstatě služba veřejnosti, pod tímto úhlem pohledu je jedno, jestli v notářském zápisu je obsažen jeden úkon složený nebo dva samostatné.

Dalším zásadním dílem Tvého života je spoluúčast na dvou vydáních komentáře nového dědického práva v rámci velkého komentáře současného občanského zákoníku vydaného rovněž nakladatelstvím C. H. Beck, tentokrát v bílém obalu a v bílé vazbě. Zaměřil ses zde na komentování hlavně té právní úpravy, která byla občanským zákoníkem po řadě let opět obnovena. Ať už se jedná o odkazy, dědickou smlouvu, zcizení dědictví, nebo vedlejší doložky k závěti, vždy šlo o problematiku neprobádanou. Jaké jsou Tvé poznatky z této náročné tvůrčí práce?

Tento komentář, to byla také velká škola. Nechal jsem se v roce 2014 Romanem Fialou umluvit, že do toho s ním, s Lubošem Drápalem a Jirkou Svobodou půjdu. Ego trochu zapracovalo, a to se nevyplácí, protože mi pak byly přiděleny k výkladu pasáže o dědické smlouvě, odkazech a zcizení dědictví. Tedy vše, co v předchozí úpravě nebylo a s čím nebyla žádná praktická ani teoretická zkušenost – a kromě komentáře OZO od Roučka a Sedláčka ani žádná literatura či judikatura. Ta témata jsem si nevybral, to bych byl blázen, tolik sebevědomí jsem neměl. Další problém byl, že všechna právnická nakladatelství se tehdy předháněla ve vydávání komentáře k novému občanskému zákoníku, přestože s ním v době, kdy se to psalo, nebyla žádná praktická zkušenost. Muselo to být rychle, byl to pro ně úžasný byznys, každý chtěl k novému občanu manuál, tak knihy tohoto typu šly na dračku. Takže jestli se ptáš na mé poznatky z této tvůrčí práce, tak ohledně 1. vydání jsou asi takové, že z mé strany to bylo až moc tvůrčí, nebylo se čeho chytit a podruhé bych do toho nešel. Byla to taková komparativní práce – jak to bylo dříve, co si o daném tématu myslí páni profesoři Rouček a Sedláček, a co si myslím já, notář na Praze-západ – je to původní použitelné i nyní, nebo ne? Zdrojem byl tedy hlavně zmíněný komentář k obecnému zákoníku občanskému z roku 1811 a text vládního návrhu obč. zákoníku z roku 1937, protože mnou komentované pasáže nové úpravy byly z 90 % z těchto předpisů bez dalšího téměř doslova opsány. Problém byl však v tom, že nová úprava občanského zákoníku nezná ležící pozůstalost a naopak zná společné jmění manželů. Zkrátka kolizních situací, na které se při tom psaní naráželo, bylo dost a vodítek, jak na to, bylo málo. Takže ve 2. vydání bylo třeba leccos posunout a precizovat, protože už se víc vědělo jak. Možná bych vlastně měl poděkovat za tuto příležitost a vzkázat čtenářům, ať mé pasáže v 1. vydání z roku 2015 nečtou a koupí si vydání 2. z roku 2022, tam už si za svými názory stojím.

Stránky notářského časopisu jsou v posledních letech zaplněny mnoha články, v nichž se autoři pouštějí do analýzy různých aspektů nové dědické úpravy. Jak se stavíš k dopadům této úpravy na praktický notářský život?

Budu stručný a upřímný, dopady nové úpravy hodnotím převážně negativně. Předchozí úprava dědění v obč. zákoníku z roku 1964 měla 35 ustanovení, současná jich má 245. Nemyslím si však, že ta současná je sedmkrát lepší. Např. úprava odkazů je nyní v 35 paragrafech, z nichž skoro o polovině se dá říci, že jsou to mrtvá ustanovení. Ve středním občanském zákoníku z roku 1950 se odkazů týkal jeden paragraf, § 537, který byl tak výstižný, že stačil. Možná nejsem objektivní, jsou v tom trochu emoce, protože člověk zažil tu jednodušší, a přesto relativně funkční úpravu, a možná jsem už prostě starý. Je to z mé strany takový obecný povzdech nad tím, že pravidla fungování lidí v tomto čím dál složitějším a uspěchanějším světě by se měla spíše zjednodušovat, nikoliv opačně. Předpoklad, že na každou životní situaci je třeba mít paragraf, dnešní právo úplně devalvuje.

Ale zpátky k otázce, samozřejmě že nové dědické právo je i v lecčems pozitivní. Úžasný posun je hlavně v možnostech pořizování pro případ smrti, tedy kromě úpravy dědické smlouvy, ta se hodně nepovedla. A tento posun má u veřejnosti velkou odezvu. Nárůst požadavků na závěti je poslední dobou enormní. Naše kancelář má letos koncem července číslo seznamu Z kolem 150 a od roku 2014 jich máme hodně přes 1 000. To je velká změna ve skladbě listinné agendy. Je to takové potvrzení v tom, že nová úprava konvenuje společenské poptávce. Takže vlastně bych měl to své negativní hodnocení upřesnit. V listinné notářské agendě nová úprava dědického práva hodně pomohla, ale v dědické agendě opravdu ne. Tam je to hlavně o velké spotřebě papíru.

Hodnocení článků, o nichž se zmiňuješ, se raději vyhnu, ne všechny znám dopodrobna a občas si myslím, že odpovídají zmíněné vývojové tendenci od jednoduššího ke složitějšímu.

Jako předseda a dodnes člen vzdělávací komise Notářské komory ČR jsi – dá se říci – profesionál v oboru pedagogiky v notářském světě, nesčetněkrát jsi působil při notářských zkouškách a konkursech na uvolněné notářské úřady. Nejspíše každý současný notář Tě zná z osobní zkušenosti. Jak hodnotíš výsledky této práce, co si myslíš o budoucnosti a šancích mladých notářů, kandidátů a koncipientů?

O mé účasti u notářských zkoušek jsem už mluvil. Od roku 2017 už nezkouším a opravdu mi to nechybí. Zkoušet dospělého vysokoškolsky vzdělaného člověka je vlastně pro obě strany nedůstojné, ale systém je tak nastaven, takže to jinak nejde.

Výsledky své práce se mi hodnotí těžko. Vždycky jsem se snažil – pokud nešlo o školení nových úprav –, aby vzdělávací akce pro notářský dorost byly hlavně o kolegiálním předávání zkušeností, aby ti, co mají v profesi už něco za sebou, se o to kolegiálně podělili. To stačí.

No, a pokud jde o budoucnost mladé notářské generace, nemám obavy. Resp. nemám obavy z hlediska odbornosti. Myslím, že právnické fakulty mají dnes podstatně vyšší úroveň než za „starých časů“. Jen tam trochu vnímám jakýsi nedostatek té nezbytné komunitní sounáležitosti. Zkusím to vysvětlit. Notáři a jejich zaměstnanci, což je asi tak 2 až 3 tisíce lidí, jsou specifickou sociální skupinou nebo spíš skupinkou, která smysl své existence opírá o specifické služby, které veřejnosti poskytuje a které jsou veřejností požadovány. Jejich podstata je a odjakživa byla v posilování či zajišťování věrohodnosti právního prostředí. Na to, aby se ta malinká notářská komunita udržela při životě, musí být silná a vnitřně soudržná, jinak nemá šanci. Všichni musí cítit, že jsou na jedné lodi. Je to jednoduché, dokud společenská objednávka bude trvat, bude notářská komunita existovat. A myslím, že trvání té objednávky je trochu ohroženo z obou stran. Na jedné straně společenská poptávka může před věrohodností upřednostnit rychlost či úsporu nákladů, a už se tak v mnoha oblastech děje. Přispívá k tomu i ta všeobecná digitalizace všeho možného. A na druhé straně, bude-li notářskou komunitu tvořit 450 sólistů, kteří příslušnost k tomuto profesnímu stavu budou brát jen jako vydlážděnou cestu ke své prosperitě, tak se to rozpadne. Naštěstí těchto sólistů nikdy nebylo a snad nebude 450. Jde jen o to, aby nepřevažovali a aby počet týmových hráčů, co kopou za všechny, těch tvůrčích, co to všechno oběhají, neklesl pod kritické množství.

Nemohu opominout také velmi požadovanou publikaci, na níž ses autorsky podílel s Martinem Šešinou. Zvláště název druhého vydání této publikace „Dědické právo v průběhu dlouhého století 1918 až 2022“ vystihuje úzkou vzájemnou spjatost dědického práva hmotného, a zvláště pak procesního. Geneze právní dědické úpravy za poslední více než století vyvolává mnoho otázek, jak která doba ovlivňovala legislativu. Je všeobecně známo, že současná dědická „hmota“ a „proces“ se navzájem příliš „nemusí“ a často upravují tytéž otázky odlišným způsobem. Co bys k tomu řekl?

Karle, za našeho mládí jsme se učili, že právo je výrazem vůle panující třídy. Třídní společnost už nemáme, ale trochu to platí pořád. Doba samozřejmě ovlivňuje podobu práva. Je to patrné i z obsahu zmíněných publikací. Ale politika nebyla motivací ke vzniku těchto zvláštních knížek. Tou byla především celkem unikátní znalost Martina Šešiny ve vztahu k úpravě dědického práva v obecném zákoníku občanskému a v nesporném patentu, tedy hmotněprávní i procesní úpravě platné do roku 1951. A protože koncem 90. let byla agenda dodatečných projednání dědictví celkem značná a sem tam bylo třeba řešit věci podle starého obecného zákoníku občanského a nesporného patentu, domluvili jsme se, že by byla škoda, kdyby si to Martin nechal pro sebe, a že spolu uděláme takovou kuchařku pro tuto agendu, jejímž základem budou texty hmotněprávní i procesní úpravy za oněch 100 let. Záměrem bylo, aby se podle data úmrtí snadno našla právní úprava platná v dané době. Mělo to ohromný úspěch, tato knížka se paradoxně stala vzácným zbožím, proto jsme v roce 2022 udělali druhé vydání. Beck už o to neměl zájem, tak to vyšlo u Dr. Tuláčka v Linde. A zase se to vyprodalo, což je v době elektronických právních systémů nepochopitelné, ale potěšující.

Pokud se ptáš na nesoulad současné procesní úpravy a hmotného práva, nechce se mi to moc komentovat. Jednak si myslím, že těch kolizí není moc. Asi máš na mysli hlavně úpravu sporného dědického práva. Pamětníci vědí, že onen nesoulad vznikl odlišným právním názorem autora procesní úpravy a autora občanského zákoníku, že šlo o určitou snahu o nápravu hmotněprávní úpravy. Celkem to chápu.

Praxi notáře jsi překvapivě opustil již ve svých 64 letech, ovšem 9 let dále pracuješ jako zástupce notáře v Praze Mgr. Jana Dytrycha, který je Tvým žákem. Tvůj bývalý notářský úřad se nachází v pražských Kunraticích, kde také nedaleko bydlíš. Notáři se sídlem v Praze měli vždy tendenci umisťovat své kanceláře co nejvíce do centra Prahy. Jak se vám žije v Kunraticích, kde jistě má tato notářská kancelář již dlouhodobou pověst?

Napřed k mé rezignaci. Musím ale opravit nepřesnost v době trvání mé pozice zástupce Honzy Dytrycha. Není to 9 let, ale posledních 5 let. Předtím byla zástupcem kolegyně Míša Čermáková, a hlavně to není podstatné. Taky se trochu ošívám, že jsi ho označil za žáka. Byl můj koncipient, pak kandidát a potom zástupce, a to celé trvalo 16 let, z toho zastupování asi 10 či 11, takže žák není úplně výstižné, ale ze začátku asi ano. Za takovou dobu člověka poznáš, takže vznikla velká profesní důvěra, takový dělný profesní tandem. A protože 16 let je dlouhá doba i pro velmi loajálního zaměstnance, trochu jsem se začal bát, že mi můj letitý kolega uteče jinam, a protože už jsem byl ze všeho, ze všech těch funkcí i z permanentních provozních starostí hodně unaven a taky nastal důchodový věk, tak vznikla vhodná konstelace okolností pro odevzdání kulatého razítka a s tím související potřebné zpomalení mého života. Takže jsem rezignoval, Honza se přihlásil do konkurzu a nastalo krátké období velkých nervů. Někdy se riskovat musí, ale říkal jsem si, že člověk s jeho profesními schopnostmi, odbornými znalostmi a s víc než desetiletou praxi zástupce v úřadu nemůže neuspět. Bylo to riziko, protože samozřejmě každý může neuspět nebo ho může cestou porazit auto, ale povedlo se to. A pro mě nastalo to potřebné zvolnění, skoro všechny funkce mi zanikly, mám poloviční pracovní úvazek, a hlavně v důsledku toho se mi, obrazně řečeno, lépe dýchá. Jednoznačně pozitivní hodnocení.

Všechno jednou končí, ale považuji za dobrý krok i to, že můj profesní konec byl mým rozhodnutím, ne důsledkem toho, že jsem zestárl.

Ještě se musím vrátit k té naší neobvyklé adrese. Notářská kancelář v pražské vesnici není úplně běžná situace, v Praze jsme asi jediní. Souvisí to s tím, že v Kunraticích od svých 5 let bydlím, a když 1. 1. 1993 vznikla ta unikátní možnost vybrat si místo, kam člověk bude chodit do práce, bylo to vzhledem k mému desetiletému předchozímu dojíždění do Rakovníka jasné. Už jsem nechtěl nikam dojíždět, ani tramvají. Svou roli hrálo i to, že jsem byl zvyklý spíš na venkovskou agendu. I toto bylo jednoznačně dobré rozhodnutí. Notářská kancelář je v Kunraticích už 32 let, což samo o sobě značí, že fungovala a funguje dobře. Klientela je zčásti z Prahy, zčásti z venkova z obou příměstských okresů a tomu odpovídá i skladba agendy. Korporátní věci, smluvní agenda, kvanta závětí, pozůstalosti máme z Prahy-západ, spousta ověřování. Od roku 2007 jsme v areálu kunratického zámeckého dvora v hezkém prostředí, kde se dá bez problému zaparkovat téměř u dveří. Není nač si stěžovat.

Jak se jako emeritní notář díváš na vývoj současného českého notářství a na jeho budoucnost? Je něco, co bys rád vzkázal mladší generaci českých notářů?

Já myslím, že už jsem se k tomu v předchozích odpovědích vyjádřil. Jen bych stručně tu podstatu problému zopakoval. Profesní skupiny s povinným členstvím v samosprávě jsou takové sociální mikroorganismy svého druhu. Mají svá pravidla fungování, pravidla chování svých členů, pravidla výkonu profese atp. Zkrátka je to docela složitý organismus se svým vnitřním životem, a když se o ten vnitřní život nebudou členové starat a svá profesní či etická pravidla budou porušovat, tak ta komunita zanikne, zanikne, protože neustojí vnější tlaky. Bude slabá a slabí nemají společnosti co nabídnout, takže ztratí smysl své existence.

Mladé generaci notářů proto přeju, aby o ten svůj notářský píseček náležitě pečovali nebo aby si alespoň uvědomovali, že je důležité, aby alespoň někteří se o to starali. Taky je důležité, aby těch, co notářskému stavu škodí a dělají ostudu – a vždycky se jich pár najde – bylo co nejméně.

Ale to určitě ti mladí vědí, takže jsem optimista.

Pamatuji se, že Tvou zálibou je výtvarné umění, což Tě mimochodem spojuje s osobou Tvého kolegy Martina Šešiny. Vzpomínám na poetická zákoutí Tvého domu. Současně – ostatně obdobně jako Martin Šešina – jsi znám svou zemitou povahou a vymezováním se vůči formalistním projevům. Můžeš přiblížit čtenářům své osobní zájmy a koníčky?

Začnu od konce, ale je docela nesnadné odpovídat na otázky o mém osobním životě, trochu se mi nechce. Myslím, že popis mého trávení volného času by byla pro čtenáře nuda a neříkej mi tu bulvární novinářskou mantru, že naši čtenáři to požadují. Mohl bych se otázky zbavit tím, že hodně čtu, hodně chodím do kina, do galerií, do divadla a žiju tak, abych nepromarnil ani minutu svého seniorského života. To bych ale lhal, já jsem nikdy nežil oslnivým způsobem života a teď se snažím to vše zvolnit. Je to programový krok, protože model super aktivního seniora, který s pomocí různých elixírů života jak kamzík leze po horách, což se teď razí, mi připadá trochu proti přírodě. Zase ji chceme přetlačit, zase je to opačně. Myslím, že je přirozené, že ve stáří lidé zpomalují, a přirozeně se tím vytváří prostor pro určitý zpětný pohled. Rozhodně si tou hektikou současného života nechci zaplňovat ještě svůj volný čas.

Takže umenšuju, zpomaluju, už nic nesbírám ani nelovím zážitky, žiju normální život pracujícího důchodce, který spočívá většinou v tom, že ve volném čase s mou ženou Marikou pečujeme o místo, kde žijeme, o zahradu, o dům, o naše zvířátka tak, abychom se tam cítili dobře, aby se z domova nestala jen noclehárna, jen prostor na přespávání, což je dneska trend. A taky trochu pečuju o sebe a občas si to vše zpestříme hezkými chvílemi či zážitky jakéhokoliv druhu. Pěstujeme si radost z jednoduchých příjemností.

Těší mě, že si vzpomínáš na poetická zákoutí našeho domova. Zřejmě teď budou ještě poetičtější, než pamatuješ, takže by asi bylo slušné dohodnout návštěvu, ale to uděláme potom.

Karle děkuju za tento rozhovor, trochu jsi mně polechtal mé ego, chvilku se z toho budu vzpamatovávat. Je to zvláštní pocit se o tom všem takto bavit, takový můj život v kostce. A děkuju také za to, že jsme toto naše povídání mohli vést neformálním způsobem. Jak jsi naznačil, to mi vyhovuje.

Milý Petře, děkuji Ti za Tvé odpovědi pro čtenáře našeho časopisu a přeji Ti jistě i jejich jménem mnoho elánu k uskutečnění Tvých dalších životních plánů.

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář, člen redakční rady Ad Notam

JUDr. Petr Bílek (*1952)

Po dokončení Právnické fakulty UK v Praze nastoupil v roce 1978 jako notářský čekatel u Státního notářství v Rakovníku a v letech 1980 až 1989 působil jako státní notář tamtéž.
V letech 1990 až 1992 zastával funkci vedoucího katedry státních notářství Institutu pro doškolování soudců a státních notářů při Ministerstvu spravedlnosti.
Od poloviny roku 1992 byl státním notářem v okrese Praha-západ a v letech 1993 až 2016 pak notářem v Praze.
Aktuálně je zástupcem Mgr. Jana Dytrycha, notáře v Praze.
V rámci notářské samosprávy byl v roce 1993 zvolen prezidentem Notářské komory v Praze a v letech 1995 až 2016 působil jako viceprezident této komory.
23 let byl činný jako člen prezidia Notářské komory ČR a současně řídil její komisi pro vzdělávání, jejímž členem je dosud.
Je vedoucím autorského kolektivu šesti vydání komentáře Notářský řád, C.H. Beck 2000 až 2024.
Je členem autorského kolektivu dvou vydání komentáře Občanský zákoník IV., Dědické právo, C. H. Beck 2015 a 2022, se zaměřením na vedlejší doložky v závěti, dědickou smlouvu, odkaz a zcizení dědictví.
Je vedle Martina Šešiny spoluautorem publikací Dědické právo v předpisech let 1925–2001, C. H. Beck 2001, a Dědické právo v předpisech dlouhého století 1918 až 2022, Leges 2023.

Štítky:
2025

Zpět