O dědění autorských práv

Mgr. Šimon Klein, Mgr. Nikola Slavík

Úvod

Otázka dědění autorských práv zaujímá v českém právním řádu specifické místo. Jde o otázku interdisciplinární, pro jejíž správné řešení je nezbytná aplikace jak specifických institutů práva autorského a institutů práva dědického, tak i obecných ustanovení práva občanského. Zároveň však pro žádný z těchto oborů nejde o otázku stěžejní, naopak pro všechny dotčené obory práva představuje spíše otázku okrajovou. Jako taková může být náchylná k rutinnímu vnímání práva, kdy máme tendenci řešit problém určitým způsobem, protože nám bylo kdysi řečeno, že se to tak dělá, a my nemáme přílišnou motivaci se zamýšlet nad tím, zda je takový postup skutečně správný. Tento článek si klade za cíl toto změnit, čtenáři tuto problematiku přiblížit a nastínit možná řešení dvou otázek nejproblematičtějších, a sice zda jsou autorská práva ocenitelná a zda je může v dědickém řízení nabýt osoba odlišná od dědice.

Zákonné definice, aneb je autorské právo věc?

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „OZ“), ve svém § 489 stanoví, že „věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí“. Toto poměrně široké pojetí věci v právním smyslu oproti předchozí právní úpravě, z jejíhož pojetí věci vycházel zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále též jen „AZ“), tedy definuje věc jako jakékoliv jsoucno, které splňuje požadavky odlišnosti („odlišné od osoby“) a užitečnosti („slouží potřebě lidí“) (viz komentář k § 496 Lavický a kol.), což jsou požadavky, kterým autorské právo zcela jistě vyhovuje, a můžeme je tedy za věc označit.

Ustanovení § 496 OZ dále rozděluje věci na hmotné a nehmotné, a ve svém odst. 2 upřesňuje, že „nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty“. Rozdělíme-li tedy autorská práva spolu s § 10 AZ na výlučná osobnostní (která jsou dle § 11 odst. 4 AZ nepřevoditelná a smrtí autora zanikají) a výlučná majetková (která jsou mj. dle § 26 odst. 2 AZ předmětem dědictví), definici „jejichž povaha to připouští“ ona výlučná majetková autorská práva splňují a můžeme je zařadit právě do této kategorie.

Budeme-li pokračovat v zákonných definicích, § 1475 odst. 2 OZ stanoví, že „pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci“. Tento odstavec je možné zcela jistě vzít jako podpůrný argument k výše uvedenému konstatování, že výlučná osobnostní autorská práva smrtí autora zanikají a nejsou předmětem dědictví. Naproti tomu výlučná majetková autorská práva jakožto věci nehmotné jsou v souladu s § 495 OZ majetkem zůstavitele. Je-li majetek zůstavitele spolu s jeho dluhy jeho jměním, pak jsou výlučná majetková práva jednou z věcí zůstavitele a tvoří jeho pozůstalost. Jsou věcí, která má svou zvláštní právní úpravu, ale pokud tato výslovně nestanoví jinak, použije se hmotná a procesní úprava práva dědického, jako u každé jiné věci.

Jsou majetková práva autorská ocenitelná?

Vycházíme-li opět ze znění zákona, konkrétně z § 492 odst. 1 OZ, pak „hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena“, přičemž „cena věci se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem“. V doktríně právních kanceláří, které se věnují právu autorskému, jakož i koneckonců v praxi drtivé většiny notářských kanceláří v rámci řízení o pozůstalosti, se při oceňování těchto práv vychází ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), dále též „OcMaj“. V § 17 odst. 1 tento zákon na jednu stranu stanoví, že „... majetková práva, která jsou obsahem práv souvisejících s právem autorským, s výjimkou práv výkonných umělců... se oceňují výnosovým způsobem...“, aby následně v odst. 5 stanovil, že „majetková autorská práva a majetková práva výkonných umělců jakožto práva nepřevoditelná se neoceňují“. V případě řízení o pozůstalosti se ovšem nejedná o převod (tedy o stav, ke kterému je potřeba vůle účastníků) práva, ale o jeho přechod (kdy zůstavitel jako původní vlastník svou vůli projevit nejenže nemusel, ale ani nemohl).

Aplikaci § 17 OcMaj však podmiňuje jeho § 1, který stanoví, že se jedná o cenový předpis pro účely stanovené předpisy, které na zákon o oceňování majetku odkazují. Zákon o zvláštních řízeních soudních však mezi ně nepatří, a proto se zákon o oceňování majetku v pozůstalostním řízení nepoužívá. Neoceňujeme podle něj ostatně ani nemovitosti, ani podíly ve společnostech, ani žádné jiné věci. Není proto sebemenší důvod jej selektivně aplikovat na majetková práva autorská. Namísto toho je třeba použít úpravu obecnou, obsaženou v občanském zákoníku, a zejména pak úpravu zvláštní, obsaženou v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „ZŘS“).

Obecným argumentem pro neocenitelnost majetkových práv autorských je jejich nepřevoditelnost. Zde se však v pravém slova smyslu nejedná o neocenitelné „res extra commercium“, jak je definuje Pavel Koukal,[1] neboť je sice nelze převést, ale lze s nimi v hospodářském životě disponovat. Tak jako není bez ceny nemovitost zatížená zákazem zcizení, kterou sice nelze převést, ale lze ji pronajmout nebo propachtovat, tak nemůže být bez ceny majetkové právo autorské, k němuž lze za úplatu poskytovat užívací právo v podobě licence.

Tím spíše by to mělo platit v řízení o pozůstalosti, kde dědici mohou disponovat nejen s užívacím právem, ale i se samotným majetkovým právem autorským v rámci dohody o rozdělení pozůstalosti. Uzavírají-li dědici dohodu, podle níž práva autorská zdědí jen jeden z nich, jistě mohou s přihlédnutím k očekávaným výnosům určit, zda se pro ně jedná o právo bezcenné, nebo nikoliv. A tím se dostáváme od obecné úpravy k úpravě zvláštní.

V rámci řízení o pozůstalosti se obvyklá cena pozůstalosti určuje dle § 180 ZŘS, a oceňování pozůstalostního majetku se v souladu s § 181 ZŘS provádí společným prohlášením dědiců či z ocenění provedeného tím, kdo spravuje pozů­stalost, v odůvodněných případech i znaleckým posudkem.

Důvody pro zadání znaleckého posudku mohu být pestré. Mezi dědici může být otázka obvyklé ceny té které majetkové položky sporná, soudní komisař může mít pochybnosti o správnosti ocenění tvrzeného účastníky (např. snaží-li se tvrdit, že obvyklou cenou družstevního podílu je výše členského vkladu, jako v případě NS 30 Cdo 791/2004), nebo se jednoduše jedná o natolik výjimečnou položku, že ani účastníci, ani soud nemohou učinit úsudek o její obvyklé ceně.

V každém případě je ocenění majetku v pozůstalosti záležitostí dědiců a pozůstalostního soudu, nikoliv formálních cenových předpisů. Z výše uvedené definice výlučných majetkových práv autorských vyplývá, že není důvod, aby si i v tomto případě nemohli dědicové vybrat, ocení-li majetek společným prohlášením jako majetek bez hodnoty, protože se jedná o jednu osminu práv po pradědečkovi zůstavitele, jehož písně se naposledy hrály v rádiu v roce 1943, anebo jako majetek značné hodnoty, protože se jedná o práva po zůstaviteli, který se pravidelně objevuje v různých rolích na všech televizních stanicích a s ohledem na druh filmů se tam i nadále objevovat bude.

Kdo může nabýt autorská práva v rámci řízení o pozůstalosti?

Neméně problematická je i druhá otázka, které bychom se v našem příspěvku chtěli věnovat, a sice otázka, kdo může v rámci pozůstalostního řízení dědická práva vůbec nabýt. Pokud si opět pomůžeme zákonem, řízení o pozůstalosti může v zásadě skončit třemi různými způsoby – projednáním pozůstalosti a rozhodnutím o dědictví dle § 185 ZŘS, zastavením řízení dle § 153 či 154 ZŘS, nebo likvidací pozů­stalosti dle § 195 ZŘS. Ve všech případech bude zcela kruciální obvyklá cena majetku zůstavitele.

V případě rozhodnutí o dědictví bude obvyklá cena důležitá pro stanovení výše dědických podílů, jakož i odměny soudního komisaře. Výsledkem takového rozhodnutí bude nabytí vlastnictví některým z dědiců, na kterého práva již přešla okamžikem úmrtí zůstavitele (spolu se zbytkem dědicova dědictví) a je mu to rozhodnutím o dědictví pouze potvrzeno.

Co ale dělat s výlučnými majetkovými autorskými právy v případě likvidace pozůstalosti? Budeme-li vycházet z dosavadní většinové praxe a budou-li tedy mít skutečně cenu 0 Kč, jak s nimi naloží likvidační správce? Vybere si postup dle § 232 ZŘS, tedy zpeněžení prodejem, nabídne autorská práva do dražby (za jakou vyvolávací cenu?) a zpeněží? Anebo si řekne, že není možné je zpeněžovat, a vydá je dle § 237 ZŘS jako nezpeněžitelná státu? V obou případech se bude jednat o způsob nabytí majetku z likvidační podstaty, kdy vlastnické právo oproti rozhodnutí o dědictví nepřešlo úmrtím zůstavitele, ale k jinému okamžiku. Při dražbě se vlastnictví nabývá na základě smlouvy, u připadnutí majetku státu pak dnem právní moci usnesení. V obou případech také přejdou tato výlučná majetková autorská práva na osobu rozdílnou od dědice.[2]

K zastavení řízení dochází, pokud zůstavitel nezanechá žádný majetek (§ 153 ZŘS) nebo kdy zůstavitel zanechal majetek bez hodnoty nebo nepatrné hodnoty (§ 154 ZŘS). Vyjdeme-li opět z určení obvyklé ceny dle výše uvedené logiky, kdy je hodnota uměleckých autorských práv stanovena na 0 Kč, a žádný jiný majetek předmětem pozůstalosti není, nezbývá soudnímu komisaři nic jiného než postupovat v souladu se zákonem a řízení dle § 154 ZŘS zastavit a majetek nepatrné hodnoty vydat vypraviteli pohřbu.

Takový postup je obvykle považován za nemožný s poukazem na to, že autorský zákon zakotvuje zvláštní pravidla přechodu autorských práv, podle nichž mohou majetková práva autorská přecházet pouze na dědice. Tato argumentace se však nezakládá na platné a účinné právní úpravě, ale na v úvodu zmíněném rutinérství. Zvláštní pravidla přechodu majetkových práv autorských zakotvoval § 29 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých. Podle § 26 odst. 2 AZ jsou však majetková práva autorská předmětem dědictví. Tím jsou ovšem majetková práva podřazena režimu práva dědického se vším všudy, včetně případného vydání majetku z pozůstalosti osobám odlišným od dědice – ledaže by AZ jako předpis zvláštní výslovně stanovil z tohoto režimu výjimku, což ovšem nečiní.

Tomu by ostatně nemohlo být na překážku, ani kdyby AZ nakrásně stanovil, že autorská práva přecházejí na dědice, jako to pro účely obchodních korporací činí § 42 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále též jen „ZOK“). Hovoří-li totiž jiný právní předpis o dědici, nemusí jím být vždy jen ten, komu bylo potvrzeno nabytí dědictví dle § 185 ZŘS. Daný předpis tím jednoduše odkazuje na režim práva dědického (NS 24 Cdo 1310/2023). Tyto závěry lze plně vztáhnout i na poměry majetkového práva autorského.

Případová studie komparativní

Vždy, když hledáme právní argumenty pro řešení právní otázky, která nebyla dosud českými soudy judikována, bývá užitečné hledat podobné zahraniční právní úpravy a klást si otázku, jak daný problém řešila tamní doktrína a judikatura. Touto spřízněnou zahraniční úpravou je rakouský Urheberrechtsgesetz (UrhG). Jeho § 23 odst. 1 stanoví, že autorské právo je děditelné a na základě pořízení pro případ smrti může přejít i na odkazovníky.[3] Podle § 23 odst. 3 UrhG je pak (mezi živými) nepřevoditelné.[4]

Pro obě naše otázky je proto relevantní rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ve věci TE OGH 2009/2/24, 4ob242/08d.[5] Zůstavitel zde zanechal předluženou pozůstalost, jejíž součástí byla mj. i jeho autorská práva. Sestra zůstavitele uplatnila vůči pozůstalosti svou pohledávku z titulu úhrady nákladů pohřbu zůstavitele a požadovala, aby jí (jakožto věřitelce) byla pozůstalost vydána dle § 154 rakouského zákona o nesporných řízeních (Außerstreitgesetz, AußStrG). Prvoinstanční i odvolací soud jí vyhověly, proti tomu však brojila družka zůstavitele, která si na jeho autorská práva též činila nároky.

Nejvyšší soudní dvůr zde upozorňuje, že podle rakouského práva (na rozdíl od práva českého) přechází na dědice autorské právo ve své nedělitelné celistvosti, včetně osobních práv autorských. Ta (dle Nejvyššího soudního dvora) nemohou být oceněna, avšak právo rozhodnout o prvním zveřejnění díla může ovlivnit výši budoucích majetkových výnosů autorských práv. Nejvyšší soudní dvůr uvádí, že při pluralitě věřitelů a pohledávek různého řádu (§ 154 odst. 2 AußStrG) nelze dosáhnout rovnoměrného uspokojení přidělením předmětů formou odevzdání autorských práv věřitelům.[6] Pokud by tedy bylo autorské právo včetně těchto osobních práv autorských vydáno vypraviteli pohřbu (jakožto privilegovanému věřiteli), mohl by být zvýhodněn na úkor jiných věřitelů pozůstalosti. Takový závěr považuje Nejvyšší soudní dvůr za nepřijatelný a uzavírá proto, že autorská práva nelze vydat věřitelům. Zároveň však uvádí, že od nedělitelného celku osobních a majetkových práv je potřeba odlišit z autorských práv plynoucí majetková práva z již uveřejněných autorských děl, a to včetně budoucích pohledávek. Tyto lze dle Nejvyššího soudního dvora řádně ocenit a (v případě věřitelské plurality poměrně) vydat věřitelům.[7] V případě české právní úpravy však na dědice (a potažmo vypravitele pohřbu) přecházejí právě jen tato majetková práva, zatímco (dle rakouského Nejvyššího soudního dvora nevydatelná) osobní složka autorských práv zaniká.

Jakkoliv by se tedy na první pohled mohlo zdát, že závěry Nejvyššího soudního dvora svědčí proti možnosti vydat autorská práva vypraviteli pohřbu, ve skutečnosti je tomu právě naopak. Srovnání obou právních úprav ve vztahu k argumentaci použité Nejvyšším soudním dvorem podporuje závěr, že vydání majetkových práv autorských vypraviteli pohřbu možné je.

Možnost majetková autorská práva v pozůstalostním řízení ocenit pak v řízení před Nejvyšším soudním dvorem vůbec nebyla sporná, Nejvyšší soudní dvůr řešil toliko správnost tohoto ocenění. I to proto podporuje naše závěry vyjádřené výše.

Závěrem

Jak správně uvádějí Leška, Hrabáková a Hodonický,[8] autorem nějakého, zejména fotografického nebo audiovizuálního, díla je dnes (v době, kdy i bezdomovec má v kapse sofistikované multimediální studio v podobě mobilního telefonu) doslova každý. Pokud by tedy měl platil závěr, že z hlediska práva dědického jsou všechna autorská práva stejná, stejně neocenitelná a stejně vypraviteli pohřbu nevydatelná, pak by striktně vzato nebylo možné pozůstalostní řízení zastavit za žádných okolností a § 154 odst. 1 ZŘS by byl zcela obsoletní. Takový závěr by však byl zcela absurdní.

Potřebám praxe proto naopak odpovídá postup, který bude rozlišovat mezi autorskými právy, s nimiž je spojen očekávaný budoucí výnos třeba i ve značné výši, mezi autorskými právy k dílům, která sice byla uveřejněna a licencována, jejichž očekávaná výnosnost je však zanedbatelná či zcela nulová, a mezi situacemi, kdy sice formálně vzato vzniklo autorské dílo, avšak reálně žádná majetková práva na dědice (ani na nikoho jiného) nepřecházejí. Možnost takového postupu jsme se snažili obhájit shora.[9]

Každopádně však platí, že finálním arbitrem sporných práv a povinností je v právním státě soud v řízení k tomu určeném. Jeho účastníci jsou (v různých podobách) všichni ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být jednáno. Považují-li rozhodnutí za nesprávné, mohou se domáhat nápravy řádnými a mimořádnými opravnými prostředky.

Zákon stanoví, jaký okruh osob může opravné prostředky proti danému rozhodnutí podávat. Kolektivní správci mezi tyto osoby nepatří, a nemohou tedy mluvit do toho, zda a jak jsou v pozůstalostním řízení autorská práva oceněna, potažmo komu soud autorská práva vydá či nevydá, stejně jako banka nemůže mluvit do toho, komu v dědickém řízení připadne účet u ní vedený. Odmítá-li proto kolektivní správce autorských práv respektovat pravomocné rozhodnutí (pozůstalostního) soudu, nejedná se dle našeho názoru o nesprávný úřední postup soudu, ale o protiprávní jednání kolektivního správce.

Rozhodne-li pravomocně soud, že se autorská práva vydávají vypraviteli pohřbu, pak se mu jednoduše vydávají. Rozhodne-li pravomocně, že mají obvyklou cenu, pak ji prostě mají. Kolektivní správci autorských práv mohou taková rozhodnutí kritizovat, mohou se takovou praxi snažit svými argumenty zvrátit, jsou však povinni taková rozhodnutí v kaž­dém jednotlivém případě respektovat.

• Štítky:
• 2025