Postavení předního a následného dědice při svěřenském nástupnictví ke zbytku

JUDr. Filip Plašil

V minulém čísle časopisu Ad Notam byl uveřejněn příspěvek inspirační zdroje a význam svěřenského nástupnictví ke zbytku, který věnoval pozornost historickému vývoji a obecnému obsahu tohoto právního institutu. Na něj navazující článek se bude zabývat konkrétními otázkami spojenými s fideicommissem eius quod supererit, zejména pak právy předního a následného dědice, možnostmi jejich právní ochrany, zvláštnostmi v exekučním řízení a konečně i vztahem svěřenského nástupnictví ke zbytku povinného dílu.

1. Postavení předního dědice

1.1. Možnost dispozic se substituční podstatou

Je-li nařízeno fideicommissum eius quod supererit, může přední dědic disponovat bez souhlasu následného dědice se substitučním jměním inter vivos (srov. § 1521 OZ) a není povinen nakládat se substituční podstatou s péčí řádného hospodáře, resp. jeho nakládání se substituční podstatou nemusí být hospodářsky přiměřené.[1] Přední dědic má lepší postavení než při běžném svěřenském nástupnictví, neboť jeho dispozice s majetkem nepozbývají účinnosti s nastoupením substitučního případu, ale mohou přetrvat dál. Může majetek také spotřebovat, to však s dodržením zásad dobré víry bez zneužívání práva – jinak odpovídá následnému dědici za škodu. Rozsah spotřebování majetku předním dědicem může koneckonců určit i zůstavitel ve svém pořízení pro případ smrti a právě vůle zůstavitele má v těchto otázkách určující význam.[2] Přední dědic je oprávněn zaplatit ze substitučního jmění své vlastní dluhy, i ty, které vznikly ještě před nápadem dědictví, za což nemusí do substituční podstaty nic dorovnávat.[3] Švýcarský autor Bessenich zastává názor, že s ohledem na zákaz zneužití práva by přední dědic měl k úhradě svých potřeb a dluhů používat zhruba poměrně svůj vlastní majetek i majetek tvořící substituční podstatu;[4] k tak dalekosáhlému závěru však sotva bude možné dospět. Přední dědic ale nemůže věci ze substituční podstaty převést do svého majetku substitucí nezatíženého – nemůže si tak např. sám sobě věci ze substituční podstaty darovat.[5] Zákaz darovat si věci ze substituční podstaty nelze obcházet např. darem věcí smrtelně nemocnému manželovi, po němž má přední dědic dědické právo, nebo darováním starému příbuznému s dohodou, že ten darované věci přednímu dědici odkáže.[6] Už vůbec nelze dospět k závěru, že by snad při svěřenském nástupnictví ke zbytku splynula substituční podstata s majetkem předního dědice a že by došlo k samočinnému započtení vzájemných pohledávek.[7]

Nabízí se srovnání s volností dispozic zůstavitele s vlastním jměním po uzavření dědické smlouvy, třeba i úplatné, kde má explicitně zákonem povoleno nakládání dle libosti. Švýcarský autor Druey výslovně přirovnává postavení zůstavitele u dědické smlouvy s postavením předního dědice při svěřenském nástupnictví ke zbytku.[8] Nutno zde ale rozlišovat: zatímco dědic z dědické smlouvy je pouhým aleatorním čekatelem k nejistému rozsahu budoucí pozůstalosti, i kdyby šlo o dědickou smlouvu o odkazu konkrétní věci, protože dědická smlouva zatím až do zůstavitelovy smrti v tomto ohledu žádné účinky nevyvolává a zůstavitel může se svým majetkem disponovat, jak se mu zlíbí (s výjimkou výslovně zakázaných darování a pořízení pro případ smrti), přední dědic takové postavení nemá – protože pořízení po smrti zůstavitele už vyvolává zamýšlené právní účinky i ve vztahu k dědictví. Úmyslným poškozováním dědictví tak přední dědic jedná v rozporu s vůlí zůstavitele, který při svěřenském nástupnictví ke zbytku dopřává následnému dědici přece jen více než běžným dědicům předního dědice a měl by si počínat tak, aby alespoň nějaký majetek pro následného dědice zachoval.[9] Následný dědic má, podle názoru autora, ze shora uvedených důvodů o něco málo silnější právní postavení než smluvní dědic.

Přední dědic je svěřenským nástupnictvím ke zbytku osvobozen co do obsahu práva s dědictvím nakládat, ne však do časové délky – nemůže tak svým rozhodnutím změnit, zda a kdy přejde dědictví na dědice následného.[10]

1.2. Princip surogace

Stejně jako u běžného svěřenského nástupnictví, platí také u svěřenského nástupnictví ke zbytku princip surogace.[11] Věci pořízené ze substitučního jmění nebo takto nabytá práva zůstávají součástí substituční podstaty. Jde zejména o peníze získané prodejem substitučního majetku, případně věc nabytou směnou za substituční majetek, představit si můžeme ale i případ, kdy přední dědic prodal ze substitučního majetku nemovitost a získané peníze poskytl jako zápůjčku, čímž získal pohledávku na jejich vrácení, eventuálně koupil ze substitučního majetku podíl v obchodní společnosti – pohledávka i podíl by pak tvořily součást substitučního jmění.[12] Podobně by tomu bylo s peněžitou náhradou za vyvlastnění nemovitosti, pojistným plněním za poškození nebo zničení majetku nebo nárokem na náhradu škody za zničený majetek.[13] Zůstavitel však může ve svém pořízení určit i jinak. Praxe umožňuje přednímu dědici, aby si pro sebe i přes surogační princip ponechal alespoň věci osobní potřeby, které pořídil ze substitučního jmění (oblečení, nábytek apod.).[14]

Pokud by přední dědic znovu nabyl věc, kterou už předtím ze substitučního jmění zcizil, dovozuje se, že věc se znovu stává součástí substituční podstaty, pokud jde o znovunabytí bezúplatné (viz dále), nebo nabytí věci za úplatu pocházející ze substitučního jmění či za surogát. Pokud by naopak přední dědic zaplatil za znovunabytí věci ze svého, stane se věc jeho neomezeným, volným vlastnictvím, neboť hodnota věci už z majetku předního dědice jejím zaplacením odplynula a zůstavitel standardně nechce zřízením svěřenského nástupnictví ke zbytku zasahovat do hodnoty dědicova vlastního majetku. Prodá-li přední dědic ze substituční podstaty věc, kterou následně nabude zpět bezúplatně, pak do substituční podstaty opět vstoupí věc, ale kupní cenu, kterou přední dědic předtím jejím prodejem utržil, si může ponechat jako své neomezené vlastnictví.[15] Zůstavitel může získaný surogát také spotřebovat. Obzvlášť obtížné bude dospět k závěru o existenci peněžitého surogátu, který přední dědic uložil na svůj účet u peněžního ústavu, z něhož následně činil platby. V nejasných případech existenci surogátu, třebas alespoň jen částečnou, prokazuje následný dědic, a Bydlinski dokonce dovozuje vyvratitelnou domněnku, že dary předního dědice a platby za statky spotřebního charakteru (dovolené, kultura) jdou k tíži substituční podstaty.[16]

Přední dědic musí následnému dědici vydat vše, co z dědictví zbylo – tedy i zbytek z toho, s čím měl povoleno volně nakládat, a získané a dosud nespotřebované surogáty. Následnému dědici také ale nemusí zbýt z dědictví nic, pokud jej přední dědic zcela spotřeboval.[17] Prodal-li přední dědic věc, ale do okamžiku nastoupení substitučního případu ji ještě nepřevedl do vlastnictví kupujícího s věcněprávními účinky (např. dosud nedoručil návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí), nelze takovou věc vyloučit z aktiv pozůstalosti, ale má být následnému dědici potvrzeno její nabytí v pozůstalostním řízení s tím, že na následného dědice zároveň přejde povinnost z kupní smlouvy jako pasivum.[18]

1.3. Zákaz zneužití práva a úmyslného poškozování práv následného dědice

Pro volné dispozice předního dědice se substitučním jměním při svěřenském nástupnictví ke zbytku platí výjimka: přední dědic nesmí svá právní jednání úmyslně směřovat k cíli poškození následného dědice. V takovém jednání lze spatřovat zneužití či šikanózní výkon práva a patrně také rozpor s dobrými mravy a zásadou poctivosti.[19]

Literatura a praxe v Rakousku staví naroveň úmyslnému poškozování dědictví jak zcizení, zničení nebo poškození majetku s úmyslem poškodit následného dědice,[20] tak také úmyslná opomenutí za stejným účelem (např. nepodání žaloby v případě hrozícího promlčení).[21] Za zneužití práva předním dědicem se naopak nepovažují dispozice s majetkem vyhovující ohledům dobrých mravů. Eccher z toho důvodu připouští i převod obchodního závodu na pozůstalého manžela několik dnů před smrtí předního dědice ve snaze zlepšit manželovo postavení, darování na smrtelné posteli nepovažuje za neplatné ani Bydlinski, a to z důvodu, že jím dárce obyčejně sleduje zlepšení postavení obdarovaného a účelem darování nebývá poškození následného dědice (naproti tomu staří autoři Pfaff, Hofmann a Wehli darování na smrtelné posteli považovali ještě za zneužití práva).[22] Obtížné posuzování úmyslu poškodit následného dědice nepřísluší ani pozůstalostnímu, ani knihovnímu soudu, ale soudu ve sporném řízení,[23] neboť lze očekávat potřebu dokazování sporných skutečností.

1.4. Hraniční případy

1.4.1. Bezúplatné převody

Výkladem textu § 1521 a 1522 OZ ani důvodové zprávy, kde se zmiňuje pouze volné nakládání, nelze dospět k jednoznačné odpovědi, jestli má přední dědic při svěřenském nástupnictví ke zbytku právo věci ze substituční podstaty i darovat. Vzhledem k výše uvedenému náhledu, že následný dědic má i při svěřenském nástupnictví ke zbytku silnější postavení než smluvní dědic, lze uvažovat také o restriktivním výkladu a dovodit, že přední dědic bude moci darovat věci ze substituční podstaty jen v případě, že mu to zůstavitel výslovně povolil. V případě dědické smlouvy však je zůstavitel omezen v darování na základě výslovného ustanovení zákona, které v případě předního dědice chybí. Rakouská i švýcarská teorie se naopak shodují, že přední dědic má povoleno i darování věcí ze substituční podstaty, případně že mu zůstavitel může darování povolit a že by bylo potřebné v tomto směru pravidelně hypotetickou vůli zůstavitele předpokládat.[24] Stejného názoru je pro oblast českého práva i Kleňová.[25] Vzhledem k tomu, že zákon operuje s termínem „volné nakládání“, lze se patrně přiklonit k závěru, že se tím míní i bezúplatné převody.

Nebude patrně sporu o tom, že zůstavitel může přednímu dědici bezúplatné převody věcí tvořících součást pozůsta­losti povolit, protože mu v tom zákon nebrání. Shoda nemusí panovat v právním posouzení takového pořízení zůstavitele. Podle německé teorie tím však zůstavitel nezřizuje svěřenské nástupnictví, nýbrž pouze nařizuje dědici odkaz s odkládací podmínkou – pokud dědic zemře dříve než odkazovník, připadne odkazovníku jako odkaz to, co dědic z dědictví zachoval.[26] Nutno podotknout, že německé vnímání je determinováno tamější striktnější úpravou § 2136 ve spojení s § 2113 odst. 2 BGB. Nejpřiléhavější pro české právní poměry bude patrně názor rakouského autora Kralika. I ten vnímá jako podmíněný odkaz, když zůstavitel povolá následného dědice s podmínkou, že nějaký majetek po předním dědici zbude (tzv. fideicommissum de eo, quod supererit); pokud by totiž nic nezbylo, pak by se „následný dědic“ dědicem vůbec nestal. Přesto ale tak striktní závěr nečiní automaticky pokaždé, kdy zůstavitel povolí přednímu dědici bezúplatné převody – zůstavitel by musel poskytnutí majetku „následnému dědici“ zřetelně učinit závislé na podmínce, že něco zbude, jinak jde pořád ještě o svěřenské nástupnictví a následný dědic bude univerzálním právním nástupcem zůstavitele. Jak bylo uvedeno výše, postavení následného dědice by nemělo být závislé na majetkovém substrátu substitučního jmění.[27] Souhlasit lze s většinovou švýcarskou doktrínou a judikaturou, že přední dědic bude mít povolena obvyklá darování a darování odpovídající zachovávání zvyklostí a dobrých mravů, nikoli však excesivní darování za účelem poškození následného dědice (to se nicméně bude obtížně prokazovat).[28]

1.4.2. Majetek zůstávající přednímu dědici

Zůstavitel může také ustanovit, že přednímu dědici má část dědictví zůstat i po nastoupení substitučního případu. Jedná-li se o jednotlivé věci, pak se takové pořízení posoudí nejspíše jako přednostní odkaz přednímu dědici v rámci dědictví následného. Jde-li však o dědický podíl, pak se přední dědic stane jeho plným dědicem ihned od okamžiku zůstavitelovy smrti a svěřenské nástupnictví se uplatní jenom k další části pozůstalosti.[29]

1.4.3. Pořizování pro případ smrti

Přední dědic zásadně nesmí o substitučním jmění pořizovat mortis causa (tak výslovně i v důvodové zprávě). Neplatné by bylo jak povolání dědice, tak nařízení odkazu.[30] To z důvodu, že následného dědice zbytku dědictví předem určil už původní zůstavitel, jehož pořízení je stále platné a závazné.[31] Dokonce i od této zásady však se zůstavitel může kvůli mlčení zákona zřejmě odchýlit a nařídit svěřenské nástupnictví ke zbytku podmíněně, kdy výslovně ponechá přednímu dědici možnost o substitučním jmění pořizovat pro případ smrti. V takovém případě se svěřenské nástupnictví uplatní toliko v případě zákonné dědické posloupnosti po předním dědici a je závislé na tom, zda přední dědic učiní pořízení pro případ smrti, kterým do substitučního jmění zasáhne (substitut zde vylučuje pouze zákonné dědice).[32] K tomu je třeba připomenout už výše zmíněný závěr dodnes citovaného rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora: podstatou svěřenského nástupnictví není, že dědic je omezen v nakládání s dědictvím, ale že pro určitý případ je povolán následný dědic – proto i povolání následného dědice s povolením pořizovat o dědictví i pro případ smrti lze stále považovat za svěřenské nástupnictví.[33] Svoboda považoval tuto variantu za výstřední případ s tím, že nemá smysl povolit přednímu dědici pořizování pro případ smrti, protože pak už z fideicommissa nezbude nic než nezávazné přání.[34] Pravdou zůstává, že následný dědic při takto postaveném svěřenském nástupnictví má vůbec nejslabší postavení.

2. Postavení následného dědice při svěřenském nástupnictví ke zbytku

2.1. Obecně o postavení následného dědice

Předně je nutno uvést, že se v tomto článku záměrně vyhýbám řešení otázky, zda následný dědic je účastníkem „prvního“ řízení o pozůstalosti následujícího po zůstavitelově smrti, a případně jaká má v tomto řízení procesní práva. Tato otázka se týká svěřenského nástupnictví obecně a pro její složitost není možné jí věnovat místo v tomto příspěvku týkajícím se výhradně specifik svěřenského nástupnictví ke zbytku, ale zasloužila by si samostatný článek.[35]

S rakouským autorem Kralikem lze souhlasit, že postavení následného dědice není závislé na majetkovém substrátu svěřenského nástupnictví. Pokud přední dědic zcizí nebo spotřebuje celou substituční podstatu a na dědice následného nezbude nic, je (či stane se?) přesto dědicem, neboť k tomu jasně směřovala zůstavitelova vůle. Podle Kralika není možné nařídit svěřenské nástupnictví s podmínkou, že něco zbude, neboť v takovém případě by následný dědic vůbec nenabyl nebo pozbyl dědické právo, a svěřenské nástupnictví by tak nebylo děditelným. Zde by se jednalo spíš o tzv. fideicom­missum de eo quod supererit – tedy odkaz blíže neurčitého majetku, který zbude. V tomto případě by pak odkazovníka nestíhala odpovědnost za pozůstalostní dluhy, neboť není zůstavitelovým univerzálním právním nástupcem.[36]

Pokud se splnění podmínky nebo uplynutí času, kdy má dědictví připadnout následnému dědici, žádný následný dědic nedožije, eventuálně není žádný následný dědic způsobilý či všichni dědictví odmítnou, svěřenské nástupnictví se tím zmaří a přední dědic pak může o substituční podstatě pořídit i pro případ smrti.[37]

V československé první republice a dosud v rakouské judikatuře se často objevuje názor, že plné dědické právo po zůstaviteli jako celek je rozděleno mezi předního a následného dědice a vrchní vlastnictví nad věcí náleží oběma společně (přednímu dědici však právo požívací).[38] Naprosto nejednotné je však vnímání charakteru práv následného dědice, které má k dědictví ještě před nastoupením substitučního případu. Sporné zůstává, jestli má k dědictví právo věcné (třebas ne plné) či alespoň absolutní.[39] S tím se neztotožňují Kleňová a v Rakousku Welser, Eccher či Sailer,[40] dle nichž následný dědic nemá ani částečné věcné právo, ale věcně působící čekatelství, které má za následek, že třetí osoby mohou od předního dědice derivativně nabýt jen vlastnické právo omezené čekatelstvím následného dědice. Kvůli chybějícímu absolutnímu právu následného dědice a chybějícímu věcněprávnímu charakteru sporu není dle Welsera možné v případě žaloby následného dědice o naturální restituci zapsat do pozemkové knihy poznámku spornosti. Jiný pohled zastával Kralik, který předního dědice srovnával se správcem majetku – Treuhänderem.[41] Nejasnosti o věcněprávním charakteru práva následného dědice k pozůstalosti vyvolávají také otázky, jaké prostředky ochrany svých práv může následný dědic využít (viz níže v bodě 2.3.).

Postavení následného dědice se odvíjí od oprávnění dědice předního, která jsou rozsáhlejší než při běžném svěřenském nástupnictví. Jak již bylo uvedeno výše, nařízením svěřenského nástupnictví ke zbytku se přední dědic osvobozuje od omezení na práva poživatele. Odpadá tím zákaz zcizení bez souhlasu následného dědice, ale také povinnost zajistit právo následného dědice (např. dát jistotu při ohrožení práva) a povinnost péče řádného hospodáře. Přední dědic může i bez souhlasu následného dědice měnit hospodářské určení jednotlivých věcí. Zůstávají také v platnosti dlouhodobé nájemní nebo pachtovní smlouvy uzavřené předním dědicem.[42] Následný dědic se může po nastoupení substitučního případu pouze domáhat náhrady škody v případě, že přední dědic svým jednáním úmyslně poškodil dědictví.

2.2. Sestavení inventáře a zajištění majetku

Podle § 1520 OZ má následný dědic i bez uvedení důvodu právo žádat sestavení inventáře substituční podstaty, a to dokonce i ve formě veřejné listiny. Mám za to, že nelze předního dědice osvobodit od povinnosti strpět inventář ani při svěřenském nástupnictví ke zbytku, jinak by se nedalo určit, co vlastně bylo součástí substituční podstaty a k čemu se uplatní surogace.[43] Stojí za pozornost, že tato otázka byla nejednotně řešena v Prusku, kde Vrchní soudní tribunál v Berlíně dospěl 20. 6. 1856 k závěru, že přední dědic není povinen ani k žádosti následného dědice sestavit inventář substituční podstaty. Tento náhled byl částí odborné literatury kritizován, neboť následný dědic má na pořízení inventáře vážný právní zájem, aby se po nastoupení substitučního případu mohlo oddělit vlastní jmění předního dědice od zbytku dědictví po zůstaviteli. Názor však zůstal nejednotný.[44] Literatura k současnému § 2121 BGB o povinnosti zřídit k žádosti následného dědice inventář už jednotně uzavírá, že od ní není osvobozen ani přední dědic s povolením volně nakládat s dědictvím. To ostatně plyne přímo z § 2136 BGB, který taxativně vypočítává, od kterých povinností může zůstavitel předního dědice osvobodit, a § 2121 zde uveden není.[45]

Přikláním se nicméně k převažujícímu závěru, že následný dědic si nemůže vynutit zajištění majetku v substituční podstatě, např. při hrozící škodě nebo hrozícím zničení věci, když u svěřenského nástupnictví ke zbytku z povahy věci taková povinnost snad vůbec nepřichází v úvahu, neboť přední dědic může se zděděným majetkem nakládat volně, s výjimkou úmyslného poškozování následného dědice.[46] Zajištění mohlo mít smysl v justiniánské úpravě kvůli ochraně falcidiánské kvarty,[47] ta ale ani v ABGB, ani v OZ zavedena není.

Při svěřenském nástupnictví ke zbytku hrozí věřitelům zůstavitele změna v jejich postavení. Zatímco přední dědic, uplatnil-li výhradu soupisu pozůstalosti, je odpovědný za dluhy do výše hodnoty dědictví, bude následný dědic s výhradou soupisu odpovídat za dluhy už jenom do výše hodnoty majetku, který na něho zbyl při nastoupení substitučního případu.[48] I pro následného dědice totiž platí zásada, že uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví (§ 1703 OZ).[49]

2.3. Možnosti obrany následného dědice

2.3.1. Odpovědnost za škodu

V důsledku svého úmyslně poškozujícího jednání přední dědic odpovídá následnému dědici podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu porušením dobrých mravů (§ 2909 OZ), ať jednal jakýmkoliv způsobem – konáním nebo opomenutím.[50] Povinnost k náhradě škody nastupuje teprve s nabytím dědictví následným dědicem, ne už se škodlivým jednáním.[51] Není totiž vyloučeno, že přední dědic věc (či věc stejného druhu) znovu nabude. Nadto je nutné si uvědomit, že k nastoupení substitučního případu nemusí nakonec vůbec dojít, jde-li o svěřenské nástupnictví vázané na podmínku. Přesto má v Německu poškozený následný dědic možnost už před nastoupením substitučního případu podat alespoň určovací žalobu.[52]

2.3.2. Neúčinnost a relativní neúčinnost

Z povahy svěřenského nástupnictví ke zbytku, kdy přední dědic může se substituční podstatou volně disponovat mezi živými i bez souhlasu následného dědice, se podle mého náhledu neuplatní ani neúčinnost právních jednání mařících nebo omezujících práva následného dědice u věcí zapsaných ve veřejném seznamu podle § 1524 odst. 1 OZ, ani možnost domáhat se relativní neúčinnosti podle § 1524 odst. 2 ve spojení s § 589 a násl. OZ.[53] Oba tyto důsledky jsou totiž vázány pouze na případ, kdy následný dědic nedá s mařící nebo omezující dispozicí souhlas. Svěřenské nástupnictví ke zbytku ale souhlas svěřenského nástupce nevyžaduje ze své podstaty nikdy. Domnívám se proto, že se relativní neúčinnost neuplatní ani v případě, kdy přední dědic jednal v úmyslu následného dědice poškodit – v takovém případě bude mít následný dědic možnost domáhat se po nastoupení substitučního případu náhrady škody.

Ustanovení § 1524 OZ by se zde snad mohlo aplikovat jedině analogicky, s ohledem na jeho smysl a účel, kterým je očividně ochrana zájmů následného dědice. Vyvolávalo by to však teoretické obtíže. Podat žalobu o relativní neúčinnost by snad mohlo být možné ještě před nastoupením substitučního případu, aby byly dodrženy lhůty uvedené v § 590 OZ.[54] I v případě úspěšnosti žaloby však by následný dědic stejně neměl před nastoupením substitučního případu možnost domáhat se podle § 595 OZ nějakého plnění z majetku, který neúčinným právním jednáním ze substituční podstaty ušel. Pokud by věc ze substituční podstaty nabyla třetí osoba, vůči níž se neúčinnosti dovolat nelze, měl by následný dědic stejně opět jenom právo na náhradu škody (§ 596 OZ). Praktickým důsledkem žaloby o neúčinnost by pak pro následného dědice bylo pouze rozšíření okruhu osob, vůči kterým se bude moci domáhat náhrady škody (o osobu, vůči níž se následný dědic neúčinnosti právního jednání mohl dříve dovolat a za jejíž držby vzniklo právo třetí osobě, vůči níž se už neúčinnost dovolat nelze).

Samostatné využití § 589 a násl. OZ bez aplikace § 1524 OZ patrně možné nebude, neboť následný dědic není věřitelem předního dědice, ale má jiné právní postavení – buďto podmíněné nebo časově doložené věcné právo, nebo alespoň věcně působící čekatelství.

2.3.3. Negatorní žaloba, určovací žaloba a předběžná opatření

Zahraniční doktríny přiznávají následnému dědici různé možnosti obrany proti úmyslnému poškozujícímu jednání předního dědice už před nastoupením substitučního případu. Podle německé právní teorie má následný dědic už od škodlivého jednání předního dědice aktivní legitimaci k určovací žalobě a může žádat zajištění nebo předběžné opatření.[55] Rakouská judikatura pak dovozuje, že v případě kvantitativního nebo kvalitativního znehodnocování substitučního jmění s úmyslem poškodit následného dědice může tento využít „předběžné“ negatorní žaloby a domáhat se, aby se přední dědic takových škodlivých zásahů zdržel.[56]

Využití těchto způsobů obrany následného dědice v České republice však může narážet na právně-teoretické překážky. Negatorní žaloba je tradičně vnímána jako prostředek k ochraně vlastnického práva;[57] připustit aktivní legitimaci následného dědice před nastoupením substitučního případu by vyžadovalo analogickou „předběžnou“ aplikaci § 1042 OZ s odůvodněním užívaným v Rakousku a československé první republice, že plné dědické právo po zůstaviteli jako celek je rozděleno mezi předního a následného dědice a vrchní vlastnictví nad věcí náleží oběma společně,[58] a z toho důvodu má následný dědic také věcné právo k pozůstalosti, třebas ne plné. I přes rozpory v literatuře ohledně věcněprávního charakteru práva následného dědice před nastoupením substitučního případu (viz výše) panuje v Rakousku shoda v tom, že negatorní žalobu může následný dědic v případě zlovolného poškozování substituční podstaty předním dědicem úspěšně použít podle § 1295 odst. 2 ABGB.

Nabízí se také otázka, zda by následný dědic prokázal naléhavý právní zájem na určovací žalobě podle § 80 OSŘ, když v některých případech je jeho dědické právo odsunuto a není ani jisté, zda k nastoupení substitučního případu vůbec dojde – podle toho, zda je svěřenský nástupce ustanoven s počáteční lhůtou, nebo s odkládací podmínkou.[59]

Na první pohled se jeví negatorní i určovací žaloba, a tím i předběžná opatření, v České republice pro následného dědice jako nepoužitelná. Jak se bude interpretovat možnost reálné obrany práva následného dědice ještě před nastoupením substitučního případu, bude záviset asi na zodpovězení obecnější otázky, má-li následný dědic k substituční podstatě v době jejího vlastnictví předním dědicem už nějaké věcné právo, nebo jenom pouhé věcně působící čekatelství. Domnívám se, že i v ČR se praxe nakonec vyvine tím směrem, že svrchu uvedené žaloby následného dědice a předběžná opatření budou připuštěny, neboť zákaz úmyslného poškozování práv následného dědice by se jinak stával spíš bezzubou teoretickou poučkou. Zůstává však otázkou, nakolik je právě u svěřenského nástupnictví ke zbytku reálné prokazovat, že přední dědic činí určité zásahy do substituční podstaty v úmyslu poškodit svěřenského nástupce.

3. Usnesení o dědictví a zápis svěřenského nástupnictví do veřejného seznamu

3.1. Usnesení o dědictví

Podle § 185 odst. 4 in fine ZŘS musí být v usnesení o dědictví uvedeno, kdo byl povolán jako následný dědic a za jakého předpokladu a zda může přední dědic s dědictvím volně nakládat. Pokud tedy bylo nařízeno svěřenské nástupnictví ke zbytku, musí usnesení obsahovat i tuto informaci, resp. že s majetkem zatíženým svěřenským nástupnictvím může přední dědic nakládat bez omezení.

Ačkoliv rakouský § 178 odst. 2 AußStrG neobsahuje takto výslovně, že by se v odevzdací listině muselo uvést i případné volné nakládání předního dědice s dědictvím a případně v jakém rozsahu, dovozuje to jednotná literatura.[60] Rozsah osvobození předního dědice se uvádí i v německém Erbscheinu.[61] Je tedy patrné, že česká procesní úprava se nijak nevymyká právnímu stavu panujícímu ve spřízněných právních řádech.

3.2. Zápis svěřenského nástupnictví do veřejného seznamu

Za účelem ochrany substitučního jmění před neoprávněnými dispozicemi předního dědice (potažmo i kvůli ochraně nabyvatelů) se podle § 23 odst. 1 písm. q) zákona č. 256/2013 Sb. svěřenské nástupnictví zapisuje poznámkou do katastru nemovitostí.[62] To ostatně plyne už z § 1524 odst. 1 OZ: zapisuje-li se věc a její vlastník do veřejného seznamu, zapíše se do veřejného seznamu i svěřenské nástupnictví. Případné zcizení nebo zatížení věci i přes zapsanou poznámku svěřenského nástupnictví není vůči následnému dědici účinné (§ 1524 odst. 1 OZ), s výjimkami uvedenými v § 1521 a 1522 OZ. Jde-li o věci evidované ve veřejných rejstřících, situace není tak jasná, byť např. zápis svěřenského nástupnictví k podílu v obchodní korporaci do obchodního rejstříku by byl velmi potřebný.[63]

Pokud dojde na svěřenské nástupnictví ke zbytku, nabízí se otázka, zda se má také zapisovat do veřejných seznamů a má-li takový zápis vůbec nějaký význam. Uvedený problém je již řadu let řešen v Rakousku. Judikatura a většina literatury zápis poznámky svěřenského nástupnictví ke zbytku do pozemkové knihy stále připouští,[64] přičemž by ale k poznámce mělo být připsáno osvobození od práva poživatele. Pokud dojde ke zcizení majetku ze substituční podstaty, připouštějí judikatura i literatura výmaz poznámky z pozemkové knihy s tím, že k povolení zápisu vlastnického práva od předního dědice při svěřenském nástupnictví ke zbytku není třeba žádného úředního nebo soudního povolení nebo vysvědčení a knihovní soud nemá zkoumat, jestli nedochází ke zneužití práva a úmyslnému poškozování následného dědice.[65]

Tuto praxi jiní autoři kritizují.[66] Za všechny lze uvést Kralikův závěr, že poznámka nemá význam, protože knihovní soud by k návrhu předního dědice stejně musel povolit zápis zcizení nemovitosti v jakémkoliv případě, neboť přední dědic není v dispozicích se substitučním majetkem omezen.[67] Welser poznámce přece jen určitý význam přisuzuje, neboť má věřitelům předního dědice znemožnit postižení majetku tvořícího substituční podstatu, nebo alespoň signalizovat, že jde o majetek spadající do substituční podstaty.[68] Je však nutné položit si otázku, zda věřitelé předního dědice při svěřenském nástupnictví ke zbytku mohou či nemohou pro jeho dluhy postihovat substituční majetek (viz níže).

Ve Švýcarsku judikatura nepřipouští při svěřenském nástupnictví ke zbytku žádnou poznámku do pozemkové knihy.[69] Naopak v Německu se osvobození předního dědice od omezení v dispozicích s nemovitostmi nebo věcnými právy zapisovanými k nemovitostem zapisuje do pozemkové knihy z úřední povinnosti (§ 51 GBO[70] ve spojení s § 2113 odst. 1 a § 2114 BGB).

Mám za to, že poznámce svěřenského nástupnictví ke zbytku by bylo snad lépe se úplně vyhnout. Přední dědic totiž může zcizovat mezi živými majetek patřící do substituční podstaty bez omezení a případný zlý úmysl stejně nemůže katastrální úřad či jiný orgán vedoucí veřejný rejstřík nebo seznam přezkoumávat. Pokud by byla zcizována věc se zapsanou poznámkou svěřenského nástupnictví ke zbytku, musela by být poznámka při jakémkoliv převodu stejně vymazána. Pokud už by poznámka zapsaná být měla, v každém případě je potřebné v jejím rámci uvést také upozornění, že jde o svěřenské nástupnictví ke zbytku, tedy že přední dědic je oprávněn s věcí volně nakládat. V opačném případě by bylo možné očekávat, že katastrální úřad zamítne návrh na zápis vlastnického práva ke zcizované věci, nebude-li připojen souhlas svěřenského nástupce.

4. Exekuce a substituční podstata

Podle § 303 odst. 2, § 317 odst. 3, § 322 odst. 5, § 338c odst. 3 a § 338g odst. 4 OSŘ je substituční jmění vyloučeno z výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiných peněžitých pohledávek, postižením účasti povinného v obchodní korporaci, prodejem movitých a nemovitých věcí, zřízením soudcovského práva a postižením závodu. Na majetek tvořící součást substituční podstaty tedy nelze vést exekuci či výkon rozhodnutí pro dluhy předního dědice. Na plody a užitky substitučního jmění výkon rozhodnutí vést lze, avšak po nastoupení substitučního případu a přechodu majetku na následného dědice by měla být exekuce zastavena. Podobná úprava je i v Rakousku.[71] Jedinou výjimku představuje možnost vést výkon rozhodnutí správou nemovitosti (§ 320b a násl. OSŘ), kde substituční jmění z výkonu rozhodnutí vyloučeno není.

Vyloučení z výkonu rozhodnutí však podle všech shora uvedených ustanovení neplatí, má-li povinný právo s věcí volně nakládat nebo jde-li o výkon rozhodnutí, kterým jsou vymáhány zůstavitelovy dluhy nebo dluhy související s nutnou správou věcí nabytých jako substituční jmění. Zákon tedy explicitně stanoví, že v případě svěřenského nástupnictví ke zbytku lze proti substituční podstatě vést výkon rozhodnutí (exekuci).[72]

Pro srovnání lze uvést situaci v Rakousku, kde substituční podstata z exekuce vyloučena výslovným ustanovením zákona není. Jediným dosud citovaným judikátem řešícím tuto otázku je rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 9. 9. 1952, sp. zn. 1 Ob 337/52 (SZ 25/85), podle kterého nelze vést exekuci na substituční jmění ani v případě nařízení fideicommissum eius quod supererit. Ještě Kralik uváděl, že při exekuci substitučního jmění pro dluhy předního dědice může tento podat excindační žalobu jako každý jiný přední dědic, avšak je to ponecháno na jeho vůli a následnému dědici nijak neodpovídá za nepodání žaloby – zůstavitel totiž umožnil volné nakládání s majetkem ve prospěch předního dědice, a ne ve prospěch jeho věřitelů.[73] Část moderní literatury nicméně rozhodnutí kritizuje a řešení považuje za nesprávné z důvodu nespravedlivosti pro věřitele předního dědice.[74]

5. Povinný díl a fideicommissum eius quod supererit

Podle § 1644 OZ musí povinný díl zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen a k nařízení zůstavitele, která omezují povinný díl, se nepřihlíží.[75] Bude-li nepominutelný dědic povolán za předního dědice s povolením volně nakládat s děděným majetkem, představuje pro něj takové svěřenské nástupnictví nejspíš pouze zanedbatelné zatížení povinného dílu,[76] ledaže by se hodnota jemu zanechaného dědictví zhruba rovnala výši povinného dílu. Mnohem více skličující bude svěřenské nástupnictví ke zbytku pro nepominutelného dědice, kterého zůstavitel povolá až za dědice následného. Kromě nebezpečí, že se odsunutí svého dědického práva vůbec nedožije, mu reálně hrozí i další, že mu z dědictví nic nezbude. Otázce se obšírněji věnoval rakouský autor Giller za právního stavu do 31. 12. 2016 (podle tehdejšího § 774 ABGB, podobně jako u nynějšího § 1644 OZ, měl povinný díl zůstat zcela volný a nařízená podmínka či zatížení byly neplatné). Dospěl k jednoznačnému závěru, že fideicommis­sum eius quod supererit není na povinný díl následného dědice vůbec započitatelné, neboť je nelze ocenit – jeho hodnota pro následného dědice není vyjádřitelná v penězích, neboť chybí jakákoliv objektivní kritéria. Následný dědic totiž není schopen odhadnout a nijak ovlivnit, jestli mu přední dědic zanechá vše, nebo nic – zvlášť, má-li volnost i darovat. Dle Gillera zůstavitel snad ani takové povolání za dědice nemohl mínit jako poskytnutí na povinný díl a nepominutelný dědic zde v podstatě ani nemá co napadat z titulu zatížení povinného dílu – má prostě právo na celý povinný díl, jako by mu zůstavitel nezanechal nic.[77] V Rakousku, po novelizaci AußStrG 2015, je v aktuálním znění § 762 ABGB upravena zatížitelnost povinného dílu zcela rozdílně – zatížení není neplatné, ale pouze se zohlední v ocenění poskytnuté věci. Z toho důvodu se považuje i povolání nepominutelného dědice za svěřenského nástupce ke zbytku za možné,[78] i když mám za to, že i za nové právní úpravy bude takové plnění nepominutelnému dědici obtížně ocenitelné. S ohledem na to jsem názoru, že v aktuálně účinném českém právu se lze připojit ke Gillerově názoru.

Shrnutí

Po průzkumu rakouské, švýcarské a do jisté míry i německé doktríny a judikatury, ze kterých podle autorových zjištění český zákonodárce pravděpodobně vycházel, lze ve vztahu ke svěřenskému nástupnictví ke zbytku dospět k určitým základním závěrům, které by měly být platné i v aktuální české právní úpravě.

Přední dědic při svěřenském nástupnictví ke zbytku není omezen pouze na práva poživatele, ale může s dědictvím volně nakládat. Není povinen k péči řádného hospodáře, majetek ze substituční podstaty může i darovat, a pokud mu to zůstavitel výslovně povolí, může o substituční podstatě dokonce i pořizovat pro případ smrti. V případě smrti předního dědice by pak svěřenské nástupnictví vyvolalo účinky jen v případě, že se bude zbytek substituční podstaty dědit podle zákonné posloupnosti. Svěřenské nástupnictví ke zbytku totiž není závislé na existenci substituční podstaty a postavení následného dědice se ani spotřebováním podstaty neztrácí. Následný dědic nicméně nemá možnost svůj výhled na dědictví nijak zajistit, může nanejvýš požadovat sestavení soupisu pozůstalosti, aby byl zjištěn rozsah majetku, k němuž se má svěřenské nástupnictví ke zbytku vztahovat.

Přece ale tuto velmi rozsáhlou dispoziční volnost omezují určité hranice. První je princip surogace. Věci pořízené ze substitučního jmění nebo takto nabytá práva zůstávají součástí substituční podstaty, neurčí-li zůstavitel jinak. Přední dědic si např. nemůže darovat věci ze substituční podstaty do svého neomezeného vlastnictví, nedochází ani ke splynutí substituční podstaty s majetkem předního dědice a k samočinnému započtení vzájemných pohledávek. Druhou hranici dispoziční volnosti pak představuje zákaz zne­užití práva a úmyslného poškozování práv následného dědice. Při jejich překročení odpovídá přední dědic následnému dědici za škodu. Využití jiných způsobů ochrany, obvyklých v zahraničí (určovací žaloba, negatorní žaloba, předběžná opatření, dovolání se relativní neúčinnosti) naráží v českém právu na teoretické obtíže, avšak lze se domnívat, že jejich využitelnost bude judikaturou nakonec připuštěna, aby ochrana následného dědice před zneužíváním práva předním dědicem nezůstala pouhou teoretickou poučkou bez faktické možnosti realizace.

Velkou nevýhodou svěřenského nástupnictví je, že následný dědic bude mít pravděpodobně nárok na celý povinný díl, neboť kvůli své neocenitelnosti a nejistotě, že na následného dědice vůbec něco zbude, není svěřenské nástupnictví podle přesvědčení autora vůbec započitatelné na povinný díl. Kromě toho je navíc možné na substituční podstatu oproti běžnému svěřenskému nástupnictví vést exekuci. Veškerá tato negativa by si měl zůstavitel při sepisu pořízení pro případ smrti uvědomit a dobře rozvážit jejich důsledky.

• Štítky:
• 2025