Uplatnění práva na povinný díl, uspokojení nároku, dohoda o odbytném a otázky související

JUDr. Miloslav Jindřich

I. Několik úvodních poznámek k právu na povinný díl

1. Povaha práva na povinný díl a nepominutelný dědic

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ nebo „ObčZ“), na rozdíl od dvou občanských zákoníků předchozích, stejně jako obecný zákoník občanský ze dne 1. 6. 1811 císařský patent č. 946 Sb. z. s. (dále jen „OZO“) pro děti zůstavitele a jejich potomky, jakožto privilegované zůstavitelovy příbuzné, již dědění proti vůli zůstavitele nezaručuje. Jejich úplné vyloučení z určité participace na pozůstalosti je však předpokládáno jen výjimečně. V § 1642 ObčZ,[1] stejně jako v OZO, se podává, že takovému příbuznému, kterého nazývá nepominutelným dědicem, „náleží z pozůstalosti povinný díl“, jehož výše je určením v § 1643 odst. 2 odvozena z dědického podílu, který by jinak nepominutelnému dědici náležel. I když pomineme pochybnost ohledně používání pojmu „pozů­stalost“ přejatého z OZO, když podle současné právní úpravy neznající pozůstalost ležící jde ve smyslu § 1475 odst. 3 ve skutečnosti o dědictví, jakožto již majetek dědiců v režimu § 1236 nabytý smrtí zůstavitele,[2] i tak jde o nepřesnost, stanoví-li se, že povinný díl náleží nepominutelnému dědici z pozůstalosti, tedy původně z majetku zůstavitele. Podle § 1654 odst. 1 „Nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu“, přičemž se v § 1654 odst. 2 se umožňuje dohodou i jiné vyrovnání než plněním peněžitým. Při uplatnění práva na povinný díl má tak nepominutelný dědic nárok právě jen na peněžní částku ve výši rovnající se hodnotě povinného dílu (dále též jen „peněžní částka“). Nemá nárok na nic z pozůstalosti, resp. na žádnou věc původně ve vlastnictví zůstavitele, a to ani na hotové peníze jím případně zanechané. Peněžitou pohledávku má vůči dědici, který je přitom dlužníkem původním, nikoli z titulu právního nástupce zůstavitele.

Předchozí dva občanské zákoníky pojmenovávaly nepominutelným dědicem důvodně takovou kvalifikovanou osobu, která, i když byla zůstavitelem opominuta, nebyla-li vyděděna, byla dědicem, neboť měla právo dědit, byť jen nepominutelný dědický podíl jakožto stanovenou část dědického podílu. Závěť zůstavitele takové právo nepominutelného dědice porušující byla v této části neplatná. Za současné právní úpravy se však označení nepominutelný dědic nezdá případné, neboť bude-li taková osoba opominuta nebo sice bez zákonného důvodu ale jinak řádně vyděděna, nemá žádné dědické právo. Má právo jen na povinný díl, definovaný v § 1654 odst. 1, který se nedědí, nemá-li podobu nezatíženého dědického podílu umožněnou v § 1644 odst. 1. Pak ale není taková osoba opominuta a je dědicem.

Ustanovení § 1643 odst. 1 stanoví, že nepominutelným dědicem je každé dítě zůstavitele, případně každý potomek dítěte nastupující místo něj (dále též jen „potomek zůstavitele“), a takovému potomkovi se v § 1642 zaručuje povinný díl. Jeví se tak, že označení nepominutelný dědic je v zásadě legislativní zkratkou pro potomky zůstavitele. Právo na povinný díl má totiž potomek zůstavitele již za života zůstavitele, čemuž svědčí i to, že se ho může podle § 1484 zřeknout zřeknutím se dědického práva nebo i samostatně. Nikoli však smlouvou s potenciálním dědicem, který má povinný díl v budoucnu případně vyrovnat. Zříká se smlouvou se zůstavitelem, v důsledku jehož právního jednání a smrti by jinak měl právo povinný díl požadovat. Nicméně v jiných ustanoveních, jako např. § 1655 odst. 2, občanský zákoník používá označení nepominutelný dědic pro potomka zůstavitele, který je již oprávněn povinný díl nebo jeho doplnění požadovat, byť třeba jde o potomka, který právo na něj ještě neuplatnil.[3] Jde tedy o potomka, který se nezřekl práva na povinný díl a byl zůstavitelem opominut zcela nebo zčásti, anebo byl řádně vyděděn bez zákonného důvodu pro vyloučení z práva na povinný díl. V tomto případě i při neunesení důkazního břemene dědicem ohledně důvodu jím tvrzeném, který byl zůstavitelem v jeho pořízení uveden, neboť břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že potomek zůstavitele byl vyděděn právem, nese vždy dědic.[4] Potomek je oprávněn požadovat dorovnání povinného dílu i v případě, pořídil-li zůstavitel jen o části pozůstalosti a potomkovi se při dědění podle zákonné posloupnosti zbytku pozůstalosti dostává dědického podílu nedosahujícího výše hodnoty povinného dílu, a to případně i s částí pozůstalosti, kterou byl povolán dědit zůstavitelem.

Nehledě na to, o jakou dědickou posloupnost se jedná, bude mít právo požadovat povinný díl, tedy peněžní částku v jeho hodnotě, také jen z jeho vůle, odmítne-li dědictví s výhradou povinného dílu, což je možné i při dědění intestátním, případně prohlásí-li, že nechce odkaz, nebereme-li v úvahu úpravu v § 1644 odst. 3 o nuceném výběru mezi povinným dílem a tím, co se mu zůstavuje s omezením, která se jeví jako nadbytečná právě v důsledku možnosti odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu. Je vhodné zde zmínit, že odmítnutí dědictví s touto výhradou je institutem nedůvodným a nesystémovým, působícím výkladové problémy, zvláště při dědění intestátním.[5] V § 1623 o prohlášení nepominutelného dědice o tom, že nechce odkaz, sice možnost výhrady povinného dílu chybí, nicméně lze mít za to, že k zachování práva na povinný díl této výhrady není třeba, a proto je zbytečné ji dovozovat pomocí analogie.[6] Na rozdíl od zřeknutí se dědického práva, ohledně odmítnutí dědictví, neznámo proč, není normováno základní pravidlo o tom, že odmítnutím dědictví ztrácí potomek zůstavitele i právo na povinný díl. Tento nutný důsledek je pak dovozen právě jen z možnosti dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu. Není-li tedy o výhradě povinného dílu v § 1623 ničeho, nelze dovodit, že důsledkem toho, že potomek zůstavitele prohlásí, že odkaz nechce, je i to, že ztrácí právo na povinný díl. V tomto případě ve smyslu § 1660 jen nenabude odkaz, a tak se, při trvajícím právu na povinný díl, při výpočtu povinného dílu podle § 1655 hodnota odkazu nepřipočte k hodnotě pozůstalosti.

Právo na povinný díl, tedy podle § 1654 odst. 1 právo na peněžní částku rovnající se hodnotě povinného dílu, nepominutelnému dědici nenáleží, je-li podle § 1644 odst. 1 povolán zůstavitelem k dědění nezatíženého dědického podílu, jehož hodnota dosahuje alespoň hodnoty povinného dílu. Nicméně i dědění takto omezeného dědického podílu lze odmítnout s výhradou povinného dílu, přičemž se má pak dostat odmítnuvšímu potomkovi zůstavitele povinného dílu v podobě peněžní, není-li dohody o jiném plnění. Z tohoto pohledu právo na povinný díl, které je definováno jako právo na peněžní částku rovnající se hodnotě povinného dílu, má přednost před děděním povinného dílu v umožněné podobě dědického podílu odpovídajícího jeho hodnotě, neboť proti vůli potomka zůstavitele nemůže být dědickým podílem na pozůstalosti jeho nárok na povinný díl uspokojen. Obdobně je tomu, když zůstavitel naplní právo na povinný díl, pamatuje-li na potomka při dědění podle závěti nebo při dědění smluveném jen odkazem v hodnotě alespoň rovnající se hodnotě povinného dílu a ten prohlásí, že odkaz nechce.

2. Hodnota povinného dílu a účast nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti

2.1. Hodnota povinného dílu

2.1.1. Zjištění a určení hodnoty povinného dílu

Právo na povinný díl sice není právem na pozůstalost, ale jak již bylo uvedeno, hodnota povinného dílu se od pozůstalosti odvíjí. V důsledku toho, má-li být stanovena tato hodnota, předepisují se i z tohoto důvodu zvláštní pravidla postupu soudu v řízení o pozůstalosti pro zjištění, co a v jaké hodnotě do pozůstalosti náleží, a také se v § 1645, § 1655 odst. 1 a v § 1656 větě první, případně větě druhé, stanoví, jak má být hodnota povinného dílu vypočtena. Z těchto ustanovení plyne, že při výpočtu se vychází ze stavu v době smrti zůstavitele, nejde-li o případ uvedený v § 1656 větě druhé.

Občanský zákoník výslovně nepředepisuje, kdo a kdy hodnotu povinného dílu určeným výpočtem stanoví. Základním předpokladem pro stanovení hodnoty povinného dílu je, aby bylo právo na povinný díl uplatněno. Je-li právo na povinný díl uplatněno v občanskoprávním řízení žalobou na zaplacení peněžní částky v hodnotě povinného dílu, je hodnota stanovena rozsudkem soudu výší peněžní částky, kterou jako povinnost dědice soud ukládá zaplatit, nebo v rámci smíru schváleného usnesením soudu, není-li ovšem smíru dosaženo ujednáním o jiném plnění namísto povinného dílu, které je obdobné odbytnému. Má-li být právo na povinný díl vypořádáno v řízení o pozůstalosti, nabízí se, že hodnota je stanovena tehdy, kdy soud rozhodne podle § 180 ZŘS.[7] Hodnota povinného dílu sice z obvyklé ceny pozůstalosti, resp. z její čisté hodnoty, vychází, avšak taková hodnota je jen základem pro určení předepsaným až následným výpočtem zohledňujícím případně i započtení na povinný díl, nehledě na problematickou úpravu v § 1656 větě druhé a třetí. Z těchto důvodů nutno mít za to, že k určení hodnoty povinného dílu dochází i v tomto řízení až rozhodnutím soudu o vypořádání povinného dílu podle § 185 odst. 3 písm. b) ZŘS. Je-li vypořádáván povinný díl dohodou, hodnota povinného dílu je stanovena jejím uzavřením.

Je vhodné poznamenat, že oprávněnému nepominutelnému dědici po uplatnění práva na povinný díl nárok na povinný díl nevznikne, jestliže to, co se započte na povinný díl podle § 1660 a 1661, dosahuje alespoň hodnoty povinného dílu vypočtené podle § 1645, 1655 a 1656 věty první, případně i věty druhé, se zohledněním započtení připočtením k čisté ceně pozůstalosti toho, co se na povinný díl započítává. Nebo se jeho nárok na povinný díl v důsledku započtení zkracuje, je-li hodnota toho, co se započte, menší než takto vypočtená hodnota povinného dílu.

2.1.2. Má být do hodnoty povinného dílu začleněn i podíl nepominutelného dědice na zisku a ztrátě pozůstalosti?

Je třeba uvést, že otázka zjišťování, výpočtu a určení hodnoty povinného dílu se zde zmiňuje jen v souvislosti s níže, v bodu 2.2., zdůrazněnou vazbou účasti oprávněného nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti právě na takové zjišťování, a proto se neuvádí výklad stanovených pravidel pro výpočet hodnoty povinného dílu. Nicméně je vhodné v této souvislosti se zde vyjádřit k účasti nepominutelného dědice na zisku a ztrátě pozůstalosti normované v § 1656 větě druhé a třetí.

Především je třeba konstatovat, že úprava je v rozporu se současným pojetím dědického práva. Jde zvláště o rozpor s principem nabývání dědictví ex lege v zásadě ke dni smrti zůstavitele. V zásadě se přejímá pojetí v § 786 větě druhé OZO, podle kterého „Až do skutečného přidělení jest považovati pozůstalost co do zisku a ztráty za statek poměrně společný hlavním a nepominutelným dědicům.“ Ustanovení OZO zřetelně vychází z povahy ležící pozůstalosti jako souboru práv a povinností bez subjektu, která byla nabývána dědici až jejím přikázáním soudem. Náleží-li však nyní majetek původně zůstavitele jeho smrtí dědicům, i když zatím v režimu § 1236, následující zisk a ztráta mají jít vždy jen za nimi se všemi důsledky. Není proto důvodné ani žádoucí, aby změny po smrti zůstavitele na majetku již dědiců měly vliv na hodnotu povinného dílu nepominutelného dědice, když povinný díl není svou povahou podílem na pozůstalosti. Ostatně i bez ohledu na výše uvedený rozpor, jeví se zvláštní, že ten, kdo se nijak nepodílí a ani nemůže podílet na správě majetku dědiců, se má podílet na jeho zhodnocení nebo znehodnocení, když jeho účast na zisku a ztrátě není omezena v tom smyslu, že by přicházela v úvahu, jen šlo-li by o změnu hodnoty pozůstalosti, o kterou se nezasloužili nebo v případě ztráty ji nezpůsobili dědici, případně správce pozůstalosti jednající ve smyslu § 1400 odst. 2 za ně.

Nehledě na otázku, zda vzhledem k výše uvedenému zásadnímu rozporu je úpravu vůbec možno aplikovat, je třeba uvést, že je použitelná jen velmi obtížně. Mělo-li by dojít k začlenění poměrného podílu na zisku nebo ztrátě do hodnoty povinného dílu, je problematické samotné určení celkové hodnoty povinného dílu. Předně se neuvádí, zda a jak se právo účasti na zisku a ztrátě zohledňuje při jejím výpočtu. Zda se po vyúčtování podle § 1656 věty třetí zisk nastalý do určení hodnoty povinného dílu přičítá k čisté hodnotě pozůstalosti zjištěné ke dni smrti zůstavitele a ztráta odečítá. Nebo zda má dojít k dalšímu ocenění pozůstalosti zohledňujícímu zisk a ztrátu po tuto dobu a tato cena po odečtení dluhů má být základem pro výpočet hodnoty povinného dílu, což se jeví pravděpodobnější. Při rozhodování o vypořádání povinného dílu v řízení o pozůstalosti by šlo o další zjištění ceny, vedle zjištění již provedeného z důvodu rozhodování podle § 180 ZŘS ke dni smrti zůstavitele. Takové další zjišťování zvyšuje náklady, neboť nejde jen o změny např. v hodnotě cenných papírů nebo v důsledku navýšení o úroky, ale i o zhodnocení nebo znehodnocení věcí. Je navíc obtížné, neboť musí být provedeno předem ke dni, o kterém se předpokládá, že k němu k určení hodnoty povinného dílu dojde. Tím dnem bude, jak bylo uvedeno v bodu 2.1.1., den uzavření dohody nebo vydání rozhodnutí soudu o vypořádání povinného dílu, přičemž půjde-li o rozhodnutí soudu, půjde o rozhodnutí, kterým se řízení končí. Předpoklad rozhodného dne však bude nejistý, neboť může být i posouván, např. při odročování jednání, kterého může být i vícero.

Při pominutí toho, že jde o zcela nesystémový institut, vzhledem k zásadní vazbě práva na povinný díl na princip nabývání dědictví smrtí zůstavitele, k povaze účasti na zisku a ztrátě pozůstalosti a i k samotnému textu ustanovení částečně odlišnému od znění § 786 věty druhé OZO, lze snad, i když s pochybnostmi, nabídnout jeho výklad v tom smyslu, že jde o samostatné právo, případně povinnost oprávněného nepominutelného dědice, neoddělitelně spojené s právem na povinný díl, resp. s nárokem na něj. V důsledku toho, že se stanoví, že nepominutelný dědic se účastní na zisku a ztrátě do určení povinného dílu, je tato automatická, zákonná účast podmíněna uplatněním práva na povinný díl, neboť hodnota povinného dílu je určována, jen jestliže k uplatnění dojde. Šlo by o samostatnou pohledávku, případně o dluh nepominutelného dědice vůči dědici vedle pohledávky z titulu uplatnění práva na povinný díl. V takovém případě by se účast na zisku a ztrátě na hodnotě povinného dílu neprojevila. Základem pro výpočet hodnoty povinného dílu i v tomto případě by byla obvyklá cena, resp. čistá hodnota pozůstalosti, a nikoli hodnota pozůstalosti po zhodnocení, případně po znehodnocení nebo odečtení jiné ztráty za období od smrti zůstavitele do dne určení hodnoty povinného dílu. Výše pohledávky nebo dluhu z důvodu účasti na zisku a ztrátě by vycházela z poměrného vyúčtování podílu na zisku a ztrátě pozůstalosti, na které má podle § 1656 věty třetí právo ten, „kdo má právo na povinný díl“. Právo na vyúčtování má tak oprávněný nepominutelný dědic ještě před případným uplatněním práva na povinný díl, což je důležité z hlediska jeho rozhodování, zda právo na povinný díl uplatní, tím nastane i jeho účast na zisku a ztrátě. Vzhledem k tomu, že k určení hodnoty povinného dílu, resp. ke stanovení povinnosti povinný díl uhradit zaplacením, nejde-li o jeho vypořádání dohodou třeba i mimo řízení o pozůstalosti, dojde až rozhodnutím pozůstalostního nebo obecného soudu, k vypořádání podílu na účasti na zisku a ztrátě by pravidelně docházelo až po skončení řízení o pozůstalosti. Měl-li by mít vedle práva na povinný díl právo, případně povinnost plynoucí z účasti na zisku nebo ztrátě, ten, kdo má právo na povinný díl, tak až takovým rozhodnutím soudu by totiž bylo najisto postaveno, kdo určující právo na povinný díl má.

Při případném přijetí tohoto názoru, stojícího na tom, že z účasti na zisku nebo ztrátě pozůstalosti plynou nepominutelnému dědici samostatná práva a povinnosti vedle práva na povinný díl, by bylo nutno dovodit, že vypořádání podílu na účasti na zisku a ztrátě v řízení o pozůstalosti by nebylo možné, jestliže to občanský zákoník nepředpokládá a zákon o zvláštních řízeních soudních umožňuje vypořádání jen povinného dílu.

2.2. Účast nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti

V důsledku toho, že pro určení hodnoty povinného dílu je rozhodující cena pozůstalosti, občanský zákoník nepominutelnému dědici umožňuje účast při zajišťování pozůstalosti a zjišťování její ceny. Stanoví totiž jeho účast při soupisu pozůstalosti, neohrozí-li to vážně včasné jeho provedení [§ 1684 odst. 2 písm. c)], přičemž nerozlišuje, z jakého zákonného důvodu se má soupis konat, a také účast při odhadu obvyklé ceny věcí do ní náležejících (§ 1655 odst. 2). Předznamenává tak jeho omezené účastenství v řízení o pozůstalosti, ve kterém k takovému zajišťování a zjišťování dochází. Zákon o zvláštních řízeních soudních v § 113 uvedenou účast upřesňuje a rozšiřuje, když ji stanoví při soupisu pozůstalosti vždy a ohledně její ceny vůbec, tedy nejen při odhadu pozůstalosti, ale při rozhodování podle § 180 ZŘS o její obecné ceně, výši dluhů a její čisté hodnotě, z čehož plyne i jeho účast při zjišťování aktiv a pasiv pozůstalosti podle § 172 a 173 ZŘS i jinak než soupisem pozůstalosti. K uvedené účasti nepominutelného dědice postačí, je-li takový potomek zůstavitele z důvodů konstatovaných v bodu 1. oprávněn požadovat povinný díl nebo jeho doplnění (dále jen „oprávněný nepominutelný dědic“), aniž by již musel právo na povinný díl nebo na jeho doplnění (dále též jen „právo na povinný díl“) uplatnit.[8],[9] Tento výklad se zdá přirozený, neboť pro to, aby oprávněný nepominutelný dědic právo na povinný díl uplatnil řádně, případně pro jeho rozhodnutí, zda ho vůbec uplatní nebo zda ho uplatní v rámci nebo mimo řízení o pozůstalosti, bude jistě podstatná znalost čisté hodnoty pozůstalosti, která je pro určení výše jeho nároku určující.

Vzniká však otázka, zda soupis pozůstalosti, který by měl být nařízen podle § 1685 odst. 1 pouze z důvodu potřeby pro výpočet povinného dílu, má soud nařídit jen až po uplatnění práva na povinný díl. Samozřejmě, dokud nebude uplatněno právo, nebude třeba,aby soud provedl výpočet povinného dílu, neboť nebude přicházet v úvahu vypořádání povinného dílu jeho rozhodnutím. Oprávněný nepominutelný dědic pro své rozhodnutí, jak bude postupovat, by však měl mít již před uplatněním svého práva vůči dědicům možnost zjistit svým výpočtem podle předepsaných pravidel hodnotu povinného dílu vycházejícího z obvyklé ceny pozůstalosti určené rozhodnutím podle § 180 ZŘS na podkladě seznamu aktiv pozůstalosti zjištěných podle § 172 ZŘS z jejího soupisu, nikoli jen na podkladě údajů dědiců. Z tohoto důvodu je-li oprávněný nepominutelný dědic účastníkem řízení o pozůstalosti, jde-li v něm o určení obvyklé ceny pozůstalosti, měl by být soupis pozůstalosti z důvodu potřeby výpočtu hodnoty povinného dílu vždy podkladem pro určení obvyklé ceny pozůstalosti. Je samozřejmé, že soupis proveden nebude, schválí-li soud před jeho nařízením dohodu nepominutelného dědice a dědiců o odbytném. Ostatně jejím schválením účast nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti skončí, neboť jeho právo na povinný díl zanikne. Nedojde-li k uplatnění práva ani po určení obecné a čisté hodnoty pozůstalosti, účast oprávněného nepominutelného dědice umožněná z výše uvedených důvodů v řízení skončí právní mocí rozhodnutí podle § 180 ZŘS. 

Jestliže oprávněný nepominutelný dědic právo na povinný díl, které bude nesporné, v řízení o pozůstalosti uplatní, v důsledku toho, že zákon o zvláštních řízeních soudních v takovém případě v tomto řízení stanoví možnost „vypořádání povinného dílu pro nepominutelného dědice“, nutně se v § 113 ZŘS jeho účast v řízení o pozůstalosti rozšiřuje o účast při případném vypořádání. Zanikla-li předtím, tak se uplatněním práva na povinný díl obnoví.

Je samozřejmé, že k popsané účasti oprávněného nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti nedojde, případně účast zanikne nebo se neobnoví, zanikne-li jeho právo na povinný díl. Např. schválením dohody o odbytném soudem nebo tím, že se práva na povinný díl vzdá, resp. ujedná s dědici zánik jejich povinnosti jeho právo vyrovnat.

Není-li v řízení o pozůstalosti zákonem připuštěno řešení případného sporu o právo na povinný díl, účast v řízení o pozůstalosti má jen ten, jehož právo na povinný díl sporné není. Nikoli i ten, jehož tvrzené právo požadovat povinný díl je v nevyřešeném sporu popíráno.[10] Nemůže-li soud v řízení o pozůstalosti přezkoumat právo na povinný díl, účast toho, kdo tvrdí, že sporné právo má, nelze založit jen na takové možnosti, i když lze předpokládat, že je právo tvrzené po právu. Účast se ani nejeví jako důvodná. Jak bylo zdůrazněno, je vázána na závazná zjištění ohledně hodnoty pozůstalosti, ze které se hodnota práva na povinný díl odvíjí. Není důvod, aby ten, kdo tvrdí, že právo na povinný díl má, byl v důsledku své účastí vázán zjištěními v řízení o pozůstalosti promítnutými do rozhodnutí podle § 180 ZŘS, když těmito zjištěními rozhodnými pro výpočet hodnoty povinného dílu nebude vázán obecný soud. V řízení občanskoprávním, konaném na základě žaloby oprávněného nepominutelného dědice, ve kterém bude soud rozhodovat o jeho nároku na povinný díl případně plynoucího z jeho sporného práva, které posoudí jako otázku předběžnou. Soud se proto v řízení o pozůstalosti v případě sporu o právo na povinný díl omezí jen na jeho konstatování, aniž by činil jinak předepsané úkony, jako např. soupis pozůstalosti jen z důvodu potřebnosti výpočtu povinného dílu. Nastala-li účast toho, kdo v tomto řízení tvrdí, že právo na povinný díl má, případně ho již uplatnil, před zjištěním spornosti, soud jeho účast usnesením ukončí.

3. Povinnost dědice vyrovnat právo na povinný díl a společná odpovědnost více dědiců

Oprávněný nepominutelný dědic, uplatní-li právo na povinný díl, bude mít vzhledem povaze tohoto práva postavení věřitele. Bude mít pohledávku neodpovídající ale dluhu pozůstalostnímu,[11] který by se zařazoval do pasiv pozůstalosti, neboť nejde o dluh původně zůstavitele. Z § 1653 plyne, že povinnost vyrovnat právo na povinný díl a při jeho zkrácení dorovnat povinný díl, a tudíž po jeho uplatnění povinnost uspokojit nárok na povinný díl nebo na jeho doplnění (dále též jen „nárok na povinný díl“) má dědic. Je-li povolán, i odkazovník (v zájmu zjednodušení výkladu bude dále brán v úvahu jen dědic). Tuto povinnost má dědic i před potvrzením nabytí dědictví, jestliže již nárok na povinný díl uplatněním práva vznikl. Na rozdíl od úpravy v OZO, kdy povinným byla do jejího odevzdání dědicům pozůstalost, zastoupená přihlášenými dědici. Mezi dědicem a oprávněným nepominutelným dědicem tak jde o obligační vztah, v zásadě ve svém důsledku obdobný vztahu mezi dědicem a tím, kdo má právo na odkaz, což je zřetelné, zvláště jde-li o odkaz peněz a v pozůstalosti hotové peníze nejsou.

Je-li dědiců více, na rozdíl od solidární odpovědnosti za pozůstalostní dluhy, mají podle § 1653 přispět k vyrovnání práva na povinný díl poměrně. Poměrná společná odpovědnost je takto stanovena výslovně, i když by zřejmě plynula i z obecné úpravy v § 1871 vzhledem k podobě povinného dílu určené v § 1654 odst. 1 a vzhledem k tomu, že nejde o dluh pozůstalostní. Poměr se dovozuje z poměru čistých dědických podílů dědiců, při případném rozdělení pozůstalosti vyjádřených poměrem hodnot jimi nabytého dědictví k čisté hodnotě pozůstalosti. V důsledku toho, že každý z dědiců je vůči oprávněnému nepominutelnému dědici dlužníkem jen svého dílu dluhu, vznikají mezi ním a dědici samostatné obligační vztahy. Povinnost vyrovnat právo na povinný díl mají sice podle § 1653 všichni dědici, nicméně takovou povinnost nemá jiný potomek zůstavitele, který dědí dědický podíl jako nezatížený podíl na pozůstalosti jen v hodnotě jeho povinného dílu, nebo podíl na pozůstalosti v hodnotě menší např. i z důvodu jeho zatíženosti.

II. Dobrovolné splnění povinnosti vyrovnat právo na povinný díl

1. Obecně

Jelikož právo na povinný díl plyne ze zákona, má oprávněný nepominutelný dědic právo požadovat povinný díl, aniž by k tomu potřeboval jiný titul.

Hodlá-li dědic po uplatnění práva na povinný díl vůči němu uspokojit nárok oprávněného nepominutelného dědice dobrovolně, může tak učinit především zaplacením peněžní částky, případně jejím zaplacením v ujednané lhůtě po dohodě s oprávněným nepominutelným dědicem o tom, jak a kdy má peněžní částku zaplatit, případně zda ji má zaplatit ve splátkách. V takovém případě, bude-li mít taková dohoda formu notářského zápisu, lze podle § 71a odst. 1 NotŘ ujednat vykonatelnost této notářské písemnosti nebo po uzavření dohody nemající tuto formu lze její vykonatelnost ujednat dohodou podle § 71b NotŘ. Vzhledem k povaze povinného dílu, jakožto peněžní částky, dluží-li oprávněný nepominutelný dědic dědici, může dědic prohlášením vůči němu proti jeho pohledávce z titulu uplatněného práva na povinný díl započítat svoji peněžní pohledávku vůči němu, vzniklo-li mu již právo požadovat její uspokojení. Oprávněný nepominutelný dědic má sice nárok jen na peněžní částku, avšak dohodou s dědicem může ujednat i jiné plnění, jak bude rozvedeno níže v bodu 2.

To vše je možné kdykoli po smrti zůstavitele, případně po odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu nebo po prohlášení nepominutelného dědice, že nechce odkaz. Budou-li mít oprávněný nepominutelný dědic a dědic za to, že je jim známa čistá hodnota pozůstalosti a od ní se odvíjející hodnota povinného dílu, lze nárok na povinný díl uspokojit zaplacením peněžní částky nebo shora uvedenou dohodou i jinak, bez čekání na rozhodnutí podle § 180 ZŘS. Bude-li později zjištěno, že hodnota povinného dílu je jiná než jimi uvažovaná, bude povinen oprávněný nepominutelný dědic přeplatek vrátit a dědic doplatek doplatit, nebude-li ovšem z obsahu dohody zřejmé, že plnění bylo ujednáno jako odbytné. Půjde tedy ve vztahu mezi nimi o nejistý stav a tato nejistota bude vyšší, bude-li dědiců více.

Jak již bylo rozvedeno v bodu I.3., je-li více dědiců, je stanovena jejich povinnost přispět na vyrovnání práva na povinný díl poměrně, přičemž poměr je určen poměrem jejich čistých dědických podílů. Takový poměr určující jednotlivé díly dluhu však do skončení řízení o pozůstalosti není s jistotou dán. Nicméně, má-li jít o plnění dobrovolné, bude-li známa čistá hodnota pozůstalosti, nutné čekání na skončení řízení o pozůstalosti není důvodné. Zvláště bude-li již hodnota pozůstalosti určena podle § 180 ZŘS během řízení o pozůstalosti samostatným usnesením soudu, tedy nikoli podle § 184 odst. 2 ZŘS až výrokem v rámci usnesení o rozhodnutí o dědictví, kterým se řízení končí, jak bývá pravidlem. Je třeba však uvést, že vzhledem k samostatnému vztahu mezi oprávněným nepominutelným dědicem a každým z dědiců nelze bez dalšího celkovou pohledávku oprávněného nepominutelného dědice uspokojit jen některým z dědiců nebo jen některými z nich, anebo všemi dědici, ale v jiných podílech než poměrných. Souhlasí-li však s tím ostatní povinní dědicové, pak ve smyslu § 1936 takto uspokojit celkovou pohledávku lze. Ovšem za předpokladu, že bude výslovně ujednáno, že tímto způsobem je poskytováno plnění i za povinné dědice, kteří se na plnění neúčastní nebo se účastní nižší částkou, než bude činit jejich skutečný poměrný podíl. Takový postup bude nutné použít především tehdy, bude-li pohledávka uspokojena dohodou zcela nebo zčásti věcí ve vlastnictví jen jednoho z dědiců nebo jen některých z nich. Lze doplnit, že podle výsledku řízení o pozůstalosti lze použít postup podle § 1937 odst. 2, případně podle § 1938 ohledně uplatnění práva na regres mezi povinnými dědici, bude-li potvrzeno nabytí dědictví dědicům v jiných podílech, než podle kterých právo na povinný díl vyrovnali.

2. Zvláštní uspokojení nároku na povinný díl

2.1. Dohoda o jiném plnění než peněžní částkou

Z právní úpravy v § 1654 odst. 2 plyne, že dědic může zčásti nebo zcela splnit svou povinnost vyrovnat právo na povinný díl, případně na jeho doplnění i jinak než zaplacením peněžní částky, jak plyne z § 1654 odst. 1. Může tak učinit dohodou s oprávněným nepominutelným dědicem způsobem jimi ujednaným. Např. může povinnost splnit tak, že vedle poskytnutí částečného plnění zaplacením peněžní částky poskytne do výše hodnoty povinného dílu doplňující jiné plnění než peněžité nebo tak, že splní svou povinnost jen tímto jiným plněním. K tomu může dojít např. převodem vlastnického práva věci ve vlastnictví dědice mající hodnotu rovnající se hodnotě povinného dílu nebo svojí hodnotou do hodnoty povinného dílu doplňující plnění peněžité. Stejně tak lze plnit zřízením jiného práva ve prospěch nepominutelného dědice. Bude tak uspokojována pohledávka nepominutelného dědice vůči dědici ve výši hodnoty povinného dílu odpovídající jejímu předepsanému výpočtu určené právě touto dohodou o jiném plnění. K uspokojení pohledávky nebo její části dojde účinností takové dohody, nebude-li ujednáno něco jiného nebo nevyžaduje-li zákon ještě další náležitosti nutné pro převod nebo zřízení předmětného práva. Lze konstatovat, že pro takovou dohodu platí všechna pravidla pro dvoustranné právní jednání, včetně možnosti jednat v zastoupení. Pro platnost nebo účinnost dohody občanský zákoník nestanoví její schválení soudem. Dodejme, že v případě takového právní jednání za ne plně svéprávného dědice nebo nepominutelného dědice je třeba k jeho platnosti vzhledem k jeho majetkoprávní povaze souhlasu opatrovnického soudu, a jde-li o ne plně svéprávného nezletilého, tak soudu péče o nezletilé.

Uspokojit nárok na povinný díl zcela nebo jen zčásti lze před skončením řízení o pozůstalosti i věcí z pozůstalosti, s čímž počítá i zvláštní úprava v § 1654 odst. 2 větě druhé. V důsledku toho, že nejde o pozůstalostní dluh, nemůže ho takto uspokojit ve smyslu § 1703 správce pozůstalosti, případně vykonavatel závěti spravující pozůstalost.[12] Mohou tak však učinit dědici uzavřením dohody o takovém plnění s oprávněným nepominutelným dědicem. Musí však být dodržen postup podle § 1680. Nikoli z toho důvodu, že tento dluh by byl snad dluhem zůstavitele a tudíž pozůstalostním předmětem, ale z toho důvodu, že předmětem pozůstalosti bude vydávaná věc, která bude v takovém plnění ve vlastnickém režimu stanoveném v § 1236. Z hlediska důsledku následného výsledku řízení o pozůstalosti lze i v takovém případě použít zmíněný postup podle § 1938, bude-li nabytí takto vydané věci rozhodnutím o dědictví potvrzeno jen některému nebo některým dědicům. V této souvislosti je vhodné připomenout, že při platnosti principu nabývání dědictví ex lege smrtí zůstavitele s deklarací této skutečnosti soudem, je nutno zahrnout do soupisu pozůstalosti nebo do seznamu ho nahrazujícího a tudíž do seznamu aktiv pozůstalosti i věc vydávanou z pozůstalosti z tohoto důvodu. I její nabytí děděním musí být potvrzeno dědici nebo dědicům soudem rozhodnutím o dědictví s účinky ke dni vzniku jejich dědického práva. A to bez ohledu na to, zda dochází takto k uspokojení nároku na povinný díl mimo řízení o pozůstalosti nebo v jeho rámci, při uplatnění práva na povinný díl v něm. A také bez ohledu na to, kdy dojde k převodu vlastnického práva k věci, obdobně jako je tomu v ostatních případech zcizení věci z pozůstalosti ve vlastnickém režimu stanoveném § 1236.

2.2. Nabytí vlastnického práva k věci, která je předmětem dohody o jiném plnění

Nutno zdůraznit, že oprávněný nepominutelný dědic věc, která je předmětem dohody o jiném plnění, i když případně půjde o věc z pozůstalosti, nepochybně nenabývá děděním, přechodem vlastnického práva k ní ex lege smrtí zůstavitele, jako je tomu tehdy, zůstaví-li mu jí zůstavitel jako povinný díl v podobě dědického podílu podle § 1644 odst. 1. Dohodou se realizuje obligační vztah mezi dědicem jako vlastníkem takové věci a dědicem nepominutelným v postavení jeho věřitele jako nabyvatelem. Nepominutelný dědic proto věc nabývá převodem vlastnického práva z titulu dohody jakožto kvalifikovaného právního jednání se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

K uspokojení pohledávky z titulu práva na povinný díl penězi v hodnotě určené soudem nebo dohodou o vypořádání povinného dílu dochází zaplacením peněžní částky. Je-li dohodnuto, že pohledávka se uspokojuje věcí v hodnotě povinného dílu, povinnost je splněna nabytím vlastnického práva k věci nebo jiného práva. Pro nabytí takových práv platí obecný režim. Vlastnické právo k věci se nabývá převodem, ke kterému dojde podle § 1099 samotnou dohodou k okamžiku její účinnosti, není-li ujednáno něco jiného, např. to, že k převodu dojde až předáním věci. Není-li tedy ujednán jiný okamžik převodu, k nabytí vlastnictví věci nepominutelným dědicem, a tedy k uspokojení jeho nároku na povinný díl dojde uzavřením, resp. účinností, takové dohody o jiném plnění. Jde-li o věc určenou podle druhu, o věc zapsanou do veřejného seznamu nebo o cenný papír, vlastnické právo přechází z důvodu dohody i v tomto případě podle pravidel stanovených v § 1101 až 1105.

Půjde-li tedy o věc nemovitou zapsanou v katastru nemovitostí, na rozdíl od nemovité věci nabývané děděním, nepominutelný dědic ji nabude až zápisem jeho vlastnického práva do tohoto veřejného seznamu, a to vkladem ke dni podání návrhu na povolení vkladu po jeho povolení rozhodnutím katastrálního úřadu. Vkladovou listinou bude dohoda o takovém plnění jakožto právní důvod převodu. Bude-li dohoda uzavřena před skončením řízení o pozů­stalosti a jejím předmětem bude nemovitá věc z pozůstalosti, k zápisu vlastnického práva nepominutelného dědice do katastru nemovitostí dojde podle výslovné úpravy v § 1654 odst. 2, aniž by bylo zapsáno vlastnické právo dědice, jemuž bude i v tomto případě nabytí předmětné věci ke dni smrti zůstavitele potvrzeno rozhodnutím o dědictví. Ostatně jako při každém zcizení věci z pozůstalosti v režimu § 1680, třeba i ve prospěch jiné osoby. Listinou, která překlene logickou mezeru, bude rozhodnutí soudu o povolení takového zcizení věci podle § 1680, které bude přílohou návrhu na povolení vkladu. To platí i v případě, bude-li návrh podán u katastrálního úřadu až po skončení řízení o pozů­stalosti. To bude vždy, bude-li případně ujednaná podmínka včas splněna až po skončení tohoto řízení. Bude-li do té doby soudem postoupeno katastrálnímu úřadu rozhodnutí o dědictví a na jeho základě zapsáno vkladem do kata­stru nemovitostí vlastnické právo dědice, jemuž bylo nabytí předmětné věci soudem potvrzeno ke dni vzniku jeho dědického práva, neměl by takový zápis bránit následnému zápisu vlastnického práva nepominutelného dědice, neboť ten vždy nabude vlastnické právo až po dědici, a tak ani nenastane při takovém pozdějším zápisu mezera v zápisech v katastru nemovitostí.

2.3. Může být nárok nepominutelného dědice uspokojen jiným plněním ujednaným dohodou i zákonnými dědici?

Možnost uzavřít s nepominutelným dědicem dohodu o plnění jinak, než jak stanoví § 1654 odst. 1, je v § 1654 odst. 2 větě první omezena podle textu zákona jen na dědice povolané k dědění zůstavitelem. Lze se domnívat, že jde spíše o legislativní nedopatření než o úmysl vyloučit ujednání o jiném plnění při dědické posloupnosti zákonné, zvláště když obdobné omezení se nestanoví pro dohodu o odbytném. Norma totiž zjevně opomenula, že právo na povinný díl může vzniknout i při této dědické posloupnosti, obsahuje-li právní úprava institut odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu jakožto výsadu potomků zůstavitele při dědění podle intestátní dědické posloupnosti nevyloučenou.

Pomineme-li otázku případné možnosti ujednání o plnění jinak podle obecných ustanovení občanského zákoníku o obligacích, tedy i bez výslovné úpravy v § 1654 odst. 2, není důvodné a jistě ani to nebyl záměr, aby ujednání o plnění jinak bylo možné jen při dědění podle testamentární nebo smluvené dědické posloupnosti, a tak se tato možnost nevztahovala i na dědice zákonné. Při zjevném opomenutí možnosti vzniku práva na povinný díl i při intestátním dědění se proto jeví žádoucí chybějící ustanovení nahradit výkladem, který připouští možnost uzavřít dohodu o jiném plnění s tím, kdo je oprávněn požadovat povinný díl, i dědicům zákonným, dědí-li se podle dědické posloupnosti zákonné.

III. Vypořádání povinného dílu v soudním řízení

1. Rozhodování soudu v občanskoprávním řízení

Nedojde-li po uplatnění práva na povinný díl vůči dědici k dobrovolnému plnění, lze se bez ohledu na řízení o pozů­stalosti domáhat zaplacení příslušné peněžní částky v občanskoprávním řízení uplatněním nároku žalobou na plnění, v tomto případě tedy žalobou na zaplacení peněžní částky. Příslušným soudem bude podle § 84 OSŘ obecný soud žalovaného dědice, při více žalovaných dědicích obecný soud kteréhokoli z nich. Lze poznamenat, že je možné za uplatnění práva považovat i podání žaloby bez jeho uplatnění vůči dědici předžalobní výzvou k zaplacení s tím však, že soud před svým rozhodováním žalobu žalovanému dědici doručí. Bude-li žaloba podávána před skončením řízení o pozůstalosti, bude vhodné, aby byla podána proti dědicům neznámým.[13] Totiž až po skončení řízení o pozůstalosti bude jisté, vůči komu má nepominutelný dědic právo na vyrovnání povinného dílu a při více dědicích, v jakých jednotlivých poměrech mu mají jednotliví, již konkrétní dědici peněžní částky zaplatit. Je zřejmé, že soud už z tohoto důvodu o žalobě rozhodne až po skončení řízení o pozůstalosti, i když mu pozůstalostní soud sdělí, s kým v řízení o pozůstalosti jako s dědicem jedná. Bude moci tak vzít v úvahu i rozhodnutí podle § 180 ZŘS, které pravidelně bývá podle § 184 odst. 2 ZŘS součástí až rozhodnutí o dědictví, byť jím nebude soud vázán. Nebude jím vázán ani žalobce, který nebyl účastníkem řízení o pozůstalosti, případně nebyl účastníkem v jeho části, ve které šlo o určení obvyklé ceny.

Soud ve sporném občanskoprávním řízení o povinnosti dědice zaplatit peněžní částku rozhodne rozsudkem, případně usnesením schválí smír podle § 99 OSŘ, když jako předběžnou otázku posoudí samo právo na povinný díl. I v tomto řízení v rámci smíru mohou nepominutelný dědic a dědici ujednat k vyrovnání povinného dílu i jiné plnění než peněžité. Lze mít za to, že vzhledem k povaze smíru jeho obsahem může být i to, že namísto splnění povinnosti vyrovnat povinný díl poskytne dědic oprávněnému nepominutelnému dědici něco jiného, obdobně jako ujednají-li si odbytné dohodou. Vzhledem k tomu, že schválený smír má podle § 99 odst. 3 OSŘ účinky pravomocného rozsudku, bude-li jakožto jiné plnění poskytována smírem věc, a to i nemovitá, nepominutelný dědic vlastnické právo k ní nabude nikoli v důsledku právního jednání převodem, ale ve smyslu § 1114 rozhodnutím soudu o schválení smíru. Podle tohoto ustanovení dnem právní moci usnesení, kterým byl smír schválen, nebude-li v něm určen jiný den, v tomto případě stanovený smírem.

2. Rozhodování soudu v řízení o pozůstalosti

2.1. Úvodem k vypořádání povinného dílu

Občanský zákoník na rozdíl od přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice děděním, nepředepisuje a ani nepředpokládá při uplatnění práva na povinný díl ingerenci pozůstalostního soudu jakožto orgánu veřejné moci. Z tohoto důvodu z něho ani neplyne nejen nutnost, ale ani možnost realizace tohoto práva také v řízení o pozůstalosti. Možnost, jako alternativu, doplnil až následně přijatý zákon o zvláštních řízeních soudních úpravou s občanským zákoníkem však ne zcela souznící. Bylo stanoveno, že pozů­stalostní soud, tedy tímto soudem pověřený soudní komisař (dále též jen „soud“), rozhoduje také o vypořádání povinného dílu. Podle § 185 odst. 3 ZŘS totiž „v rozhodnutí o dědictví soud dále … b) rozhodne nebo schválí dohodu o vypořádání povinného dílu pro nepominutelného dědice, bylo-li na něj uplatněno právo“. S ustanovením koresponduje již zmíněná rozšiřující úprava účastenství nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti v § 113 ZŘS.

Lze uvést, že tato dvojkolejnost způsobuje výkladové problémy, čemuž napomáhá nepříliš jasná, celkem kusá úprava formulovaná v citovaném § 185 odst. 3 písm. b) ZŘS. Použití pojmu „vypořádání“ pro obsah rozhodnutí soudu se nezdá vhodné, zejména pro jeho obecnost, zvláště když občanský zákoník ho používá především pro vyřešení stavu po zániku společného jmění (§ 736 a násl., § 1239) nebo po zániku spoluvlastnictví (§ 1141), nikoli však pro stanovení povinnosti uhradit dluh. Z úsporné formulace nemůže plynout nic jiného, než že slova „o vypořádání povinného …“ se váží nejen k dohodě, ale i ke slovu „rozhodne“, jinak by nebylo zřejmé, o čem má soud rozhodnout. Při jazykovém výkladu se také nabízí rozlišení mezi uplatněním práva na vypořádání povinného dílu a uplatněním práva na povinný díl, z čehož vychází zřejmě J. Svoboda, když uvádí: „Jestliže nepominutelný dědic uplatní své právo na povinný díl, zpravidla uplatní i své právo na jeho vypořádání a soud podle § 185 odst. 3 písm. b) ZŘS v rozhodnutí o dědictví také rozhodne nebo schválí dohodu o vypořádání povinného dílu pro nepominutelného dědice.“[14]

Za dohodu o vypořádání povinného dílu, která se uvádí v citovaném ustanovení, lze považovat např. dohodu, kterou je ujednáno, že dědic jím uznávanou povinnost splní zaplacením peněžní částky rovnající se hodnotě povinného dílu určené podle zákonných pravidel v ujednané lhůtě, případně ve splátkách. Jde o dohodu, kterou se dědic zavazuje, že svou povinnost teprve splní. Vypořádání povinného dílu dohodou je ale třeba vzhledem k jazykovému významu slova „vypořádání“ chápat především jako plnění povinnosti samotným ujednáním. Dohodou o vypořádání povinného dílu je proto nutno rozumět i dohodu, kterou se po uplatnění práva na povinný díl ujednává uspokojení nároku na povinný díl jinak nebo i jinak než zaplacením peněžní částky. Tedy i splnění povinnosti samotnou dohodou, kterou nepominutelný dědic např. nabývá vlastnické právo k věci jakožto jiné plnění. Z tohoto důvodu může soud ve smyslu § 185 odst. 3 písm. b) ZŘS rozhodovat o schválení i této dohody.

2.2. Vypořádání povinného dílu rozhodnutím soudu

Má-li jít v řízení o pozůstalosti o autoritativní soudní rozhodnutí o vypořádání povinného dílu, nabízí se, že také soud by mohl rozhodnout i jinak, než že uloží povinnost zaplatit peněžní částku, jak předpokládá § 1654 odst. 1. Např. tak, že uloží povinnost dědici vydat na vyrovnání povinného dílu nepominutelnému dědici věc z pozůstalosti, nebo dokonce, že takovou věc nepominutelnému dědici přikáže nebo mu zřídí právo i případně na ní váznoucí. Je však nepochybné, že ustanovení nelze vyložit než tak, že soud tímto výrokem může jen uložit dědici povinnost zaplatit oprávněnému nepominutelnému dědici peněžní částku rovnající se hodnotě povinného dílu nebo ve výši doplnění do takové hodnoty.[15] Není možné, aby autoritativní rozhodnutí soudu v řízení o pozůstalosti mohlo mít jiný výstup než rozhodnutí ve sporném občanskoprávním řízení, ve kterém může soud rozhodnout autoritativně právě jen o povinnosti zaplatit peněžní částku v hodnotě povinného dílu. Občanský zákoník ani s jinou možností v § 1654 odst. 1 nepočítá a jiné plnění umožňuje v § 1654 odst. 2 jen dohodou. Je samozřejmé, že i při rozhodování v řízení o pozůstalosti může soud povolit splátky na povinný díl nebo odklad jeho splatnosti podle úpravy § 1654 odst. 1 určené občanským zákoníkem původně jen pro rozhodování soudu v řízení občanskoprávním.

Rozhodnutí soudu o vypořádání povinného dílu je součástí usnesení o rozhodnutí o dědictví, kterým se řízení o pozů­stalosti končí a které obsahuje především výrok o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů nebo výrok o rozdělení pozůstalosti a o potvrzení nabytí dědictví podle rozdělení. Zařazení rozhodnutí soudu o povinnosti uspokojit nárok na povinný díl až do rozhodnutí o dědictví je přirozené, neboť právě až výrok o potvrzení nabytí dědictví podle § 185 odst. 1 ZŘS je rozhodný pro to, komu má být uložena povinnost peněžní částku nepominutelnému dědici zaplatit, a je-li více dědiců, v jakém poměru tak mají jednotliví dědici učinit.

Na rozdíl od rozhodnutí podle § 185 odst. 1 ZŘS, tedy ve výsledku od deklaratorního rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví ke dni vzniku dědického práva, rozhodnutí o vypořádání povinného dílu podle § 185 odst. 3 písm. b) ZŘS je rozhodnutím s účinky k době rozhodování.

Je vhodné poznamenat, že vzhledem k tomu, že právo na povinný díl bude v takovém případě mezi dědici nutně nesporné, význam rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit povinný díl v peněžní podobě zaplacením bude spočívat vedle toho, že bude závazné a nezměnitelné, jen v tom, že usnesení o takovém rozhodnutí bude exekučním titulem. Nabízí se, že zřejmě právě jen z tohoto důvodu bylo toto rozhodování v řízení o pozůstalosti procesním předpisem umožněno. Nicméně významu rozhodnutí nabude, nastane-li spor ohledně hodnoty povinného dílu, tedy spor o výši peněžní částky, na kterou má nepominutelný dědic nárok po uplatněním v tomto případě nesporného práva na povinný díl. Takový spor může nastat především, když se při výpočtu hodnoty povinného dílu bude zohledňovat případné započtení na povinný díl, a tím i zvažovat, v jaké výši má k započtení dojít. Lze se domnívat, že spor může být řešen i v pozůstalostním řízení, jako je tomu obdobně při započtení na dědický podíl, a tudíž i rozhodnut právě rozhodnutím podle § 185 odst. 1 písm. b) ZŘS. 

2.3. Za jakých okolností soud rozhoduje o vypořádání povinného dílu

Základní podmínkou pro rozhodování soudu o vypořádání povinného dílu v řízení o pozůstalosti stanovenou v § 185 odst. 3 písm. b) ZŘS je, aby právo na povinný díl oprávněný nepominutelný dědic uplatnil. Je třeba zdůraznit, že může uplatňovat jen právo na peněžní částku rovnající se hodnotě povinného dílu nebo výši jejího doplnění. Z textu tohoto ustanovení, při již zmíněné jeho úspornosti, není zřejmé, zda k rozhodování soudu postačí, aby bylo právo uplatněno přímo vůči dědici a soudu bylo uplatnění oznámeno, případně uplatněno vůči dědici při jednání v soudním protokolu. Nebo zda má být vůči dědici uplatněno návrhem soudu, aby povinný díl vypořádal, třeba bez předchozího uplatnění přímo vůči dědicům. Obdobně jako je právo uplatňováno žalobou u soudu v občanskoprávním řízení, případně i bez předcházející výzvy dědicům k zaplacení.

V § 185 odst. 1 ZŘS se v písm. b), na rozdíl od písm. a), výslovně neuvádí, že soud rozhoduje na návrh. Nejeví se však, že při uplatnění nesporného práva na povinný díl vůči dědicům během řízení o pozůstalosti musí vždy v tomto řízení dojít k vypořádání povinného dílu. Nastane-li případ, že oprávněný nepominutelný dědic vůči dědici uplatní právo v průběhu řízení, např. po právní moci rozhodnutí podle § 180 ZŘS, a ten mu nezaplatí nebo nebude uzavřena dohoda o zaplacení nebo o jiném plnění, nezdá se, že by soud měl v rozhodnutí o dědictví rozhodnout o vypořádání povinného dílu bez dalšího z úřední povinnosti. Je třeba v tomto obligačním vztahu ponechat na oprávněném nepominutelném dědici, jaký postup zvolí, nedojde-li po uplatnění práva k uspokojení jeho nároku zaplacením během řízení o pozůstalosti a ani nebude během této doby akceptován návrh dohody o splnění jeho nároku, třeba i jiným plněním než peněžní částkou. Může se rozhodnout pro další vyjednávání s dědicem třeba až po skončení řízení o pozůstalosti a třeba o jiném plnění, než o kterém zatím dohoda nebyla možná. To vše s vědomím toho, že nebude-li jednání s dědicem úspěšné, může podat žalobu na zaplacení u obecného soudu. Nebo se právě může rozhodnout, že bude požadovat vypořádání soudem ještě v řízení o pozůstalosti. Z tohoto důvodu lze dospět k názoru, že k tomu, aby soud rozhodl o vypořádání povinného dílu, je třeba, aby nepominutelný dědic uplatnil své právo na povinný díl podáním návrhu na jeho vypořádání soudem,[16] třeba do soudního protokolu. Dojde-li k takovému uplatnění, soud o vypořádání povinného dílu rozhodne v rámci usnesení o rozhodnutí o dědictví, nebude-li mu do jeho vydání předložen doklad o uspokojení nároku zaplacením příslušné peněžní částky nebo dohoda o vypořádání povinného dílu. O schválení dohody bude soud však rozhodovat jen v případě, bude-li to navrženo (k tomu viz níže v bodu 2.3.). Bude-li tomu tak a soud dohodu neschválí, i tak nebude o vypořádání povinného dílu rozhodovat autoritativně. Vzhledem k tomu, že schválení soudem není podmínkou platnosti ani účinnosti dohody, k vypořádání i tak dojde dohodou, bude-li jinak platná, a tak nebude o čem rozhodovat.

2.4. Za jakých okolností soud rozhoduje o schválení dohody o vypořádání povinného dílu a důsledky jeho rozhodnutí

Lze-li uplatnit právo na povinný díl žalobou na plnění u obecného soudu a případně před ním uzavřít smír i za trvání řízení o pozůstalosti, tím spíše je možné během tohoto řízení, po uplatnění práva na povinný díl, ujednání o dobrovolném plnění dohodou o vypořádání povinného dílu, kterou je i dohoda o jiném plnění podle § 1654 odst. 2. Nestanoví-li

Zpět