Vliv povolání potomka za předního či následného dědice na jeho povinný díl

JUDr. Ondřej Drachovský, Ph.D., JUDr. Kristián Fischer

 V tomto příspěvku řešíme, zda povolání nepominutelného dědice za předního dědice či za následného dědice není rozporné s ochranou jeho povinného dílu.[1] Blíže analyzujeme, je-li vůbec možné takto saturovat povinný díl a zda (případně za jakých podmínek) nepominutelný dědic může v takovém případě uplatnit právo na povinný díl. Dotkneme se i související problematiky odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu. Cílem příspěvku je nabídnout některá nová východiska založená na smysluplném a metodologicky korektním vyvážení zásady pořizovací volnosti a ochrany práv nepominutelných dědiců.

1. Úvodní ilustrativní případ

Není výjimečné, že manželé mají děti (ať již společné a/nebo každý své z různých vztahů) a ve společném jmění mají především nemovitou věc a několik desítek tisíc na účtu. Zároveň chtějí, aby po smrti prvního z nich vlastnil veškerý jejich majetek pozůstalý manžel (zejména proto, aby mohl bez rizika nadále bydlet v nemovitosti), a až po jeho smrti chtějí rozdělit majetek mezi děti. Za takovéto konstelace se notáři při sepisování závěti logicky nabízí řešení v podobě povolání pozůstalého manžela za předního dědice, a to s tím, že jakmile pozůstalý manžel zemře, zdědí majetek děti jako následní dědicové.[2]

Právě takováto konstrukce ale logicky vyvolává otázku, zda představu rodičů nemůže některé z dětí zmařit uplatněním práva na povinný díl či odmítnutím dědictví s výhradou povinného dílu. Pokud by pozůstalý manžel musel vyplácet povinný díl, nejednou by musel nemovitost prodat a by­dlet v nájmu nebo by si musel zajistit úvěr (není neobvyklé, že povinný díl činí vyšší stovky tisíc či miliony korun). Z pohledu zůstavitele by tedy řešením nebyla ani tzv. socínská kautela,[3] neboť ta by nemohla zaručit, že pozůstalý manžel nebude nucen vyplácet povinný díl.

Snaha předejít povinnosti vyplácet povinné díly přitom často není nelegitimní. Cílem zůstavitele totiž nebývá zkrátit práva potomků. Lze říci, že většinou jde pouze o prodloužení čekání na majetek (které není cílem, ale spíše průvodním jevem). Ani pozice potomků, kteří v první fázi nedědí, není snadná, neboť nemají jistotu, že se na ně ve druhé fázi dostane. Přeživší manžel totiž může žít déle než daný potomek, popř. se může stát, že pozůstalý manžel (ač k tomu není bez souhlasu dětí oprávněn)[4] věci nezapsané ve veřejném seznamu zcizí. Jistotu by sice poskytlo, kdyby děti uzavřely s manželi smlouvy o zřeknutí se práva na povinný díl, ovšem s tím by děti musely souhlasit (a zůstavitelé mnohdy nechtějí děti dopředu vůbec informovat o svých záměrech pro případ smrti). U nezletilých dětí, kde je popisovaný problém zřejmě nejpalčivější, navíc v podstatě nepřichází v úvahu uzavření smlouvy o zřeknutí, neboť by jej nejspíše opatrovnický soud neschválil[5] (ledaže by ke zřeknutí docházelo za vysokou úplatu, což by však popíralo cíl, kterého chtějí rodiče dosáhnout).

Vedle toho si lze představit, že zůstavitel povolá své dítě za předního dědice a jeho děti (zůstavitelova vnoučata) za svěřenské nástupce, protože chce zabezpečit jak dítě, tak vnoučata, přičemž má obavu, že by dítě zůstavitelův majetek pro vnoučata nezanechalo. Tento zůstavitelův legitimní úmysl by ale též významně narušilo, pokud by některé dítě-přední dědic žádalo výplatu povinného dílu.

2. Povolání nepominutelného dědice za předního dědice bez práva volně nakládat se substitučním jměním

2.1. Lze takto saturovat povinný díl?

2.1.1. Podobnost s postavením oprávněného ze služebnosti

Shodně s rakouskou judikaturou[6] máme za to, že povinný díl lze saturovat povoláním potomka za dědice, eventuálně odkazovníka, práva odpovídajícího služebnosti užívacího či požívacího práva.[7] To, že taková služebnost představuje limitované věcné právo (věcné právo k věci cizí), podle nás neodporuje § 1644 odst. 1 OZ, dle něhož musí nepominutelnému dědici zůstat povinný díl zcela nezatížený. Nezatížitelnost dle našeho mínění nelze chápat tak, že by zůstavitel nesměl zůstavit nepominutelnému dědici právo, které ze své povahy není absolutním (ale jen částečným) právním panstvím nad věcí, ale že nesmí v pořízení pro případ smrti nařídit něco, co by zůstavené právo omezilo ještě nad rámec těch omezení, která jsou inherentní danému právu.[8] Takovým nepřípustným nařízením by např. bylo, kdyby zůstavitel dědici uložil, aby k předmětu služebnosti zřídil další užívací právo ve prospěch třetí osoby.

Je to koneckonců podobné, jako kdyby byl nepominutelný dědic povolán třeba k dědění práva stavby. V takovém případě bychom patrně nepochybovali o tom, že nepominutelný dědic obdrží „nezatížený“ povinný díl. Jediným rozdílem přitom je, že právo stavby lze zcizit (§ 1252 odst. 1 OZ), což o právu odpovídajícím služebnosti obecně říci nelze (§ 1265 odst. 2 OZ). Nicméně tento rozdíl podle našeho mínění nemění nic na tom, že by zůstavené právo odpovídající věcnému břemeni bylo nezatížené.[9]

Přední dědic má vždy materiálně velmi podobné postavení jako oprávněný ze služebnosti požívacího práva (§ 1521 a 1567 OZ); ustanovení o právech a povinnostech tohoto oprávněného se na něj dle literatury[10] použijí téměř v plném rozsahu. Nevidíme tudíž žádný racionální důvod, aby povolání za dědice požívacího práva saturovalo (alespoň zčásti) povinný díl, zatímco povolání za předního dědice nikoliv. Takováto diferenciace by neodůvodněně přikládala dvěma podobám materiálně téměř shodného postavení nepominutelného dědice zcela odlišné účinky. Ve prospěch nyní uvedeného hovoří i argument a minori ad maius: pokud dědění služebnosti užívacího nebo požívacího práva uspokojí povinný díl, tím spíše by jej mělo uspokojit povolání za předního dědice. Přední dědic má totiž nejen lepší postavení než oprávněný ze služebnosti užívacího práva (neboť jako poživatel může brát ze substituční masy plody a užitky i nad rámec potřeby sebe a své rodiny), ale i než oprávněný ze služebnosti požívacího práva (neboť se může ve výsledku stát neomezeným, plnohodnotným vlastníkem substituční masy, typicky když nenastane casus substitutionis, jak plyne z § 1516 OZ). Přední dědic navíc může prodat svá termínovaná či podmíněná práva třetí osobě,[11] což by hodnotu jeho postavení asi ještě zvýšilo (i když je otázkou, zda by se reálně našel kupující).

2.1.2. Započtení na povinný díl jako jiné zůstavitelovo opatření

Další skutečností je, že dle § 1660 odst. 1 OZ se na povinný díl započte mj. vše, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně nabyl jiným zůstavitelovým opatřením. Máme za to, že tímto opatřením je i povolání nepominutelného dědice za předního dědice.[12] Vycházíme jednak z opakovaně probírané analogie s postavením oprávněného ze služebnosti a jednak ze zjevné skutečnosti, že nepominutelný dědic povolaný za předního dědice z pozůstalosti skutečně něco nabývá, a to právě vlastnické právo k substituční mase (byť omezené na práva a povinnosti poživatele). Tím, že zákonodárce v § 1660 odst. 1 OZ výslovně uvedl, že se má započítat „vše“, chtěl podle našeho mínění dát najevo, že při kolaci nemají být přehlíženy žádné majetkové hodnoty, kterých se nepominutelnému dědici z pozůstalosti skutečně dostane, třebaže díky relativně málo četnému zůstavitelovu opatření.[13]

2.1.3. Ocenění postavení předního dědice

Může se nicméně zdát, že určit hodnotu započítávaného postavení předního dědice by bylo velmi složité. Zcela nevhodné je prosté užití hodnoty substitučního majetku; neoceňuje se totiž zůstavený majetek (protože přední dědic není jeho plnohodnotným vlastníkem), ale termínované či podmíněné postavení předního dědice. Ocenění by mělo kumulativně reflektovat přinejmenším:

a) plody a užitky, které by mohla substituční masa přednímu dědici reálně (bez nepřiměřených nákladů) přinášet, či nájemné nebo pachtovné, jež by mohl přední dědic ušetřit díky možnosti bezplatně užívat či požívat substituční masu. Kupř. pravděpodobné budoucí nájemné z nemovitosti zatížené svěřenským nástupnictvím je schopen určit znalec z odvětví oceňování nemovitých věcí;

b) dobu, po kterou nepominutelný dědic pravděpodobně bude předním dědicem. Podle nás by se měl uplatnit závěr OGH (vyslovený ve vztahu k ocenění požívacího práva saturujícího povinný díl),[14] že tuto dobu lze určit pojistně-matematickými metodami osobou s příslušnými odbornými znalostmi (obdobně jako pojišťovny běžně kalkulují třeba předpokládanou dobu života pojištěného).

Ocenění institutova postavení by tak nakonec nemuselo být spojeno s nepřekonatelnými těžkostmi. Postavení předního dědice by nemělo být zcela přihlíženo či trivializováno také proto, že může mít in concreto značnou hodnotu: obvykle bude-li předmětem svěřenského nástupnictví věc způsobilá přinášet značné plody a užitky (jako bytový dům v Praze, který každý měsíc přinese nájemné ve výši několika set tisíc korun českých), a půjde-li důvodně předpokládat, že přední dědic pozbude své právo až za delší dobu (třeba je-li relativně mladý a zdravý a substitučním případem je jeho smrt).

2.2. Může nepominutelný dědic uplatnit právo na povinný díl?

Z výše analyzované podobnosti mezi materiálním postavením předního dědice a poživatele (či obecněji oprávněného ze služebnosti) dovozujeme, že by i důsledky z hlediska uspokojení povinného dílu měly být stejné. Jestliže tedy hodnota postavení nepominutelného dědice-předního dědice bude činit alespoň hodnotu povinného dílu, pak by:

• nepominutelný dědic neměl být oprávněn (v prvním řízení o pozůstalosti po smrti zůstavitele) uplatnit právo na povinný díl,

• soudní komisař neměl kvantitativně ani kvalitativně redukovat nařízené svěřenské nástupnictví.[15]

Pokud by hodnota postavení předního dědice nepokryla celý povinný díl, vzniklo by nepominutelnému dědici právo na doplatek povinného dílu. Takovýto přístup podporuje i rozhodnutí OGH,[16] podle něhož záleží odpověď na otázku, zda bude povolání za předního dědice postačovat k pokrytí povinného dílu (bez zatížení), na vůli zůstavitele. Pokud bylo prokázaným legitimním úmyslem zůstavitele povinný díl takovým povoláním pokrýt, nebude docházet k nepřihlížení (neplatnosti) ve smyslu § 774 ABGB (tj. § 1644 odst. 2 OZ).

Proti tomu by se dalo argumentovat, že podle většiny naší doktríny[17] je zřízení svěřenského nástupnictví zatížením povinného dílu ve smyslu § 1644 OZ, k němuž se dle doslovného znění tohoto ustanovení nepřihlíží. Máme však za to, že tento argument by vycházel jen z formálních hledisek a opomíjel by zcela klíčový faktor a materiálně převážně stejné postavení oprávněného ze služebnosti a předního dědice, které rozebíráme shora.

Nelze navíc opomíjet, že literatura veskrze shodně vykládá, resp. dotváří,[18] § 1644 odst. 2 OZ tak, že neplatnost nařízení zůstavitele v rozsahu povinného dílu reálně nastane, „když je nepominutelnému dědici zanechán dědický podíl v podobě několika věcí, z nichž některá, v hodnotě povinného dílu, může být nezatížena a jinou zatížit lze například zřízením služebnosti, příkazem apod. Mohou však nastat případy, kdy nelze dědický podíl rozdělit tak, aby zůstala část nepominutelnému dědici volná a část, kterou lze zatížit. Pokud dědic neodmítne dědictví (…), bude muset přijmout omezující nařízení zůstavitele, které se ocení určitou částkou, jež se odečte od hodnoty jeho dědického podílu. Výsledek se porovná s čistou hodnotou povinného dílu, která tomuto dědici náleží, a rozdíl bude představovat částku, kterou je mu třeba do výše povinného dílu doplnit.“[19]

Je otázkou, zda je touto optikou substituční masa, resp. postavení předního dědice, dělitelná. Někdy by bylo možné reálně izolovat části substitučního jmění hodnotově odpovídající povinnému dílu, které by rovnou připadly nepominutelnému dědici a nepodléhaly by svěřenskému nástupnictví. Kdyby kupř. byl předmětem svěřenského nástupnictví automobil a nemovité věci v několikanásobné hodnotě a povinný díl by zhruba pokrývala obvyklá cena automobilu, tak by nepominutelný dědic mohl rovnou (bez podmínky či doložení času) zdědit nezatížený automobil a mimo to by se stal předním dědicem nemovitých věcí. Takové řešení by ale (mnohdy značně) narušilo vůli zůstavitele.

V ostatních případech by striktně vzato vždy mohlo svěřenské nástupnictví zaniknout v rozsahu povinného dílu tak, že by se nepominutelný dědic rovnou stal plnohodnotným dědicem spoluvlastnického podílu na substitučním jmění odpovídajícím hodnotě povinného dílu a zbylý spoluvlastnický podíl by nadále podléhal svěřenskému nástupnictví. Takové řešení ale vnímáme jako velmi nepraktické. Rozštěpení vlastnického režimu spočívající v tom, že část majetku smí dědic libovolně zcizit, zatížit a tato část by i podléhala exekuci atd., kdežto další část smí toliko užívat a brát z ní plody a užitky a tato část by byla vyloučena z exekuce, by pro futuro leda zavdávalo příčinu pro různé spory. Zřízením svěřenského nástupnictví zůstavitelé často sledují ochranu majetku před roztříštěním nebo zajištění dlouhodobých cílů (jako je podpora rodiny či závodu). Vyjmutí části majetku pro nepominutelného dědice by mohlo tyto cíle oslabit. I kdyby byl přední dědic a nepominutelný dědic stejná osoba, velmi pravděpodobně by vznikalo napětí mezi povinnostmi předního dědice (zachovat majetek pro zadního dědice) a osobními zájmy nepominutelného dědice (maximalizovat vlastní prospěch z podílu na substitučním majetku, jenž odpovídá povinnému dílu).

Máme tedy za to, že v případě, nejsou-li v substitučním majetku věci jednoduše vyjmutelné k uspokojení povinného dílu, nemělo by být postavení předního dědice dělitelné a v duchu Šešinova přístupu by se závada v podobě zřízeného svěřenského nástupnictví ocenila určitou částkou, jež by se odečetla od hodnoty substitučního majetku. Výsledná suma by se pak porovnala s výší povinného dílu nepominutelného dědice. Takovýto postup by nakonec veskrze vedl ke shodnému výsledku jako námi navržené řešení, tzn. že by nepominutelný dědic mohl uplatnit právo na povinný díl jen tehdy, pokud by se mu povoláním za předního dědice nedostalo ani povinného dílu. Máme nicméně za to, že by se takto mělo s ohledem na výše uvedené postupovat ve všech případech povolání nepominutelného dědice za předního dědice, nejen když lze ze substituční masy vcelku jednoduše vyjmout věci v hodnotě zhruba povinného dílu.

2.3. Povolání nezletilého nepominutelného dědice za předního dědice

Máme za to, že se výše uvedené závěry uplatní i tehdy, když je nepominutelný dědic nezletilý. Ovšem s ohledem na trojnásobnou výši jeho povinného dílu (oproti zletilému) bude muset být jeho postavení hodnotnější, aby pokrylo celý povinný díl. Nezletilý nepominutelný dědic nebude ve výsledku nijak zkrácen ve svých právech, na čemž nic nemění ani § 1517 OZ: toto ustanovení totiž kogentně stanoví zvláštní případ (parciálního) zániku fideikomisární substituce, ale nevylučuje, aby se na povinný díl nezletilého započítalo jeho postavení předního dědice a aby nezletilý neměl právo na povinný díl v případě, nebude-li po tomto započtení zkrácen v povinném dílu.

Podotkneme ještě, že Kleňová uvádí, že má-li casus substitutionis nastat dříve, než nezletilý přední dědic nabude pořizovací způsobilost, tak se „omezení svěřenským nástupnictvím zohlední při vyčíslení povinného dílu nezletilého – určí se, o kolik zatížení svěřenským nástupnictvím snižuje hodnotu majetku, který nezletilý přední dědic nabude jen dočasně. Hodnota, která bude chybět do doplnění povinného dílu, se nezletilému doplatí (...) Svěřenské nástupnictví se ale zachová v platnosti.“[20] Navrhuje tedy řešení, které by se dle našeho soudu mělo uplatnit obecně (jak jsme popsali výše). Konečně lze ve prospěch řešení navrženého v bodě 2.3 argumentovat tím, že když by obstálo u zvláště chráněných nezletilých nepominutelných dědiců, tím spíše by mělo obstát i u zletilých dědiců, kteří takové ochrany nepožívají.

3. Povolání nepominutelného dědice za předního dědice s právem volně nakládat se substitučním jměním

Zřízení svěřenského nástupnictví ohledně toho, co zbude (fideicommissum eius, quod supererit), a povolání nepominutelného dědice za předního dědice bude spíše ojedinělé, ale i takto lze saturovat povinný díl. Takový přední dědic má podstatně lepší postavení než při „prosté“ fideikomisární substituci, protože je oprávněn zásadně libovolně se substitučním jměním nakládat (s výhradou uplatnění soukromoprávních korektivů), leč o něm nesmí pořídit pro případ smrti.[21] Hodnota postavení předního dědice by patrně měla být navázána na hodnotu substitučního majetku, ale ani zde by se s ní neměla jednoduše ztotožňovat, poněvadž přední dědic je přeci jen ve svém právu omezen; mělo by se tedy opět kalkulovat i s pravděpodobnou dobou, dokud nenastane casus substitutionis.

4. Povolání nepominutelného dědice za následného dědice

4.1. Lze takto saturovat povinný díl?

4.1.1. Započtení na povinný díl jako jiné zůstavitelovo opatření

Stejně jako Svoboda[22] jsme přesvědčeni, že postavení následného dědice by se mělo započítávat na povinný díl, a to jako jiné zůstavitelovo opatření ve smyslu § 1660 odst. 1 OZ (a že by tedy mělo být zohledněno při posuzování, zda je uspokojen povinný díl).[23] Městský soud v Praze[24] řešil případ (velmi podobný úvodnímu ilustrativnímu případu), v němž zůstavitel povolal svou manželku za přední dědičku družstevního podílu v bytovém družstvu a po její smrti za následnou dědičku povolal dceru. Soud konstatoval, že protože dědické právo svěřenského nástupce vzniká smrtí zůstavitele či narozením předního dědice, tak „je-li nepominutelný dědic jako svěřenský nástupce povolán za dědice majetku zůstavitele, jehož cena převyšuje povinný díl, nelze mít za to, že by se mu dostávalo méně, než se mu musí dostat podle § 1643 odst. 2 o. z., a že by mu tedy příslušelo právo na povinný díl, popř. na dorovnání povinného dílu“.

Připomínáme, že podle § 1660 odst. 1 OZ se má započítat to, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně obdržel jiným zůstavitelovým opatřením. V tomto případě nepominutelný dědic (s účinností ke dni smrti zůstavitele) přeci skutečně neobdržel substituční jmění, ale skutečně nabyl čekatelská práva[25] či spíše čekatelskou pozici[26] (která se může proměnit v plnohodnotné dědické právo). Stále aktuální jsou závěry prvorepublikové judikatury, že následným dědicům před nastoupením substitučního případu náleží „čekatelství potud, že když nastane případ substituce, nabudou dědického nároku [ohledně substitučního jmění], čímž jejich právo vlastnické plně vyspěje“ a že „toto čekatelské právo jeví již nyní důležité právní účinky“.[27] Tato čekatelská pozice zahrnuje mj. i právo dovolat se neúčinnosti některých právních jednání předního dědice (§ 1524 odst. 2 OZ), právo souhlasit se zcizením či zatížením věci ze substituční masy (§ 1522 odst. 1 OZ), právo souhlasit se zrušením svěřenského nástupnictví,[28] právo zcizit dědictví atd.[29]

Lze tedy přisvědčit Městskému soudu v Praze, že dědické právo následného dědice vzniká smrtí zůstavitele či jeho narozením (pokud v době smrti ještě neexistoval ani jako nasciturus), ale stává se plně dospělým právem až nastoupením substitučního případu.[30]

4.1.2. Ocenění postavení následného dědice

Ocenění čekatelského postavení by mělo současně vycházet z:

a) hodnoty substitučního majetku, se zohledněním případných pasiv substitučního jmění,

b) a v každém případě i z pravděpodobnosti, že skutečně nastane casus substitutionis, eventuálně z toho, za jak dlouho nejspíše nastane. Pomoci při kalkulaci by opět mohly pojistně-matematické metody.[31]

I postavení následného dědice může mít vcelku výraznou hodnotu: uvažme (opět), že by substituční jmění sestávalo zejména z činžovního domu v Praze v hodnotě přes sto milio­nů korun a že by zůstavitel stanovil substituční podmínku, jež se s velkou pravděpodobností splní.

4.2. Může nepominutelný dědic uplatnit právo na povinný díl?

Usnesení Městského soudu v Praze na otázku uvedenou v názvu tohoto bodu jasně odpovídá, že pokud hodnota substitučního jmění činí přinejmenším povinný díl, tak nemůže. Bohužel se však mj. vůbec nevypořádává s problematikou nezatížitelnosti povinného dílu.[32]

Plašil[33] přichází se dvěma možnými řešeními předmětné otázky:

i) nepominutelný dědic může v řízení o pozůstalosti po smrti zůstavitele vždy uplatnit právo na povinný díl a v řízení o pozůstalosti po nastoupení substitučního případu se získaný povinný díl odečte ze substituční masy,[34]

ii) svěřenské nástupnictví zanikne v rozsahu povinného dílu a svěřenskému nástupci rovnou připadne nezatížený spoluvlastnický podíl na substitučním majetku o velikosti povinného dílu (což více odpovídá doslovnému znění § 1644 odst. 1 OZ).

Řešení ii), které má mimochodem oporu i v prvorepublikové judikatuře,[35] by bylo ještě více nepraktické, než kdybychom toto učinili ve prospěch nepominutelného dědice-předního dědice. Vzniklo by totiž spoluvlastnictví mezi předním dědicem a následným dědicem, kterému se chtěl zůstavitel mnohdy vyhnout a které by leda bylo jablkem sváru.[36] Při antipatii nepominutelného dědice k přednímu dědici by se navíc třeba mohlo stát, že nepominutelný dědic prodá svůj spoluvlastnický podíl spekulantům za účelem šikany předního dědice.[37]

Máme nicméně za to, že by se nemělo uplatnit ani řešení i) a že i nepominutelný dědic povolaný za následného dědice by měl být oprávněn uplatnit právo na povinný díl toliko tehdy, pokud by jeho čekatelské postavení nemělo ani hodnotu povinného dílu. Složení substituční masy by sice v některých případech umožňovalo, aby z něj byla vyňata věc v hodnotě zhruba odpovídající povinnému dílu, jež by rovnou připadla nepominutelnému dědici (a která by nepodléhala fideikomisární substituci), avšak takové řešení by bylo nepraktické a rozporné s vůlí zůstavitele. Myslíme si, že § 1644 odst. 2 OZ je třeba v tomto ohledu teleologicky redukovat, aby ochrana nepominutelných dědiců nebyla hypertrofovaná a aby vůle zůstavitele nemusela být zcela popřena. Uznáváme, že toto řešení může vyvolávat polemiku, ale dle nás spravedlivě vyvažuje respekt k vůli zůstavitele a práva nepominutelných dědiců.

4.3. Povolání nezletilého nepominutelného dědice za následného dědice

Ani v tomto případě nevidíme důvod pro korekci výše uvedených závěrů v případech, je-li nepominutelný dědic nezletilý.

5. Obcházení povinného dílu a zneužití práva

Přístup popsaný v části 3 a 4 by nedopřával sluchu úmyslu zůstavitelů obejít či vyloučit práva nepominutelných dědiců. Tento úmysl by třeba zůstavitel mohl projevit tím, že by povolal nepominutelného dědice za následného dědice a za předního dědice by povolal až do jeho smrti nezletilou osobu, popř. by stanovil potestativní podmínku, jejíž splnění závisí výlučně na vůli předního dědice. Při povolání nepominutelného dědice za předního dědice by zase zůstavitel mohl zvolit podmínku, která se má splnit velmi brzy po jeho smrti, či by mohl zatížit svěřenským nástupnictvím jen zdevastovanou bytovou jednotku na sídliš­ti Chanov, kterou přední dědic nemůže reálně a efektivně užívat ani požívat.

V takových případech by – i kdyby se in concreto neuplatnil korektiv zákazu zneužití práva – započitatelná hodnota postavení předního či následného dědice zjevně byla velmi nízká a povinný díl by neuspokojila. Inspirativní je v tomto ohledu třeba závěr OGH, že služebnost bytu zatěžující nemovitost v Rakousku, kterou nemůže nepominutelný dědic dlouhodobě žijící v Austrálii nijak smysluplně využívat, nesaturuje jeho povinný díl, protože jde o „zanechání povinného podílu ‚na papíře‘, ale ne o skutečné zanechání povinného dílu, jak zamýšlel zákonodárce“.[38]

Kdyby se ale důsledně prosadil přístup pražského městského soudu, mohli by zůstavitelé vcelku snadno obejít nepominutelné dědice (třeba výše uvedenými opatřeními), a přesto by byl povinný díl nepominutelného dědice formálně uspokojen, poněvadž by se na něj započetla obvyklá cena celého substitučního majetku.[39] Proti tomu by se dalo namítnout, že taková opatření by jako zjevné zneužití práva nepožívala právní ochrany; problémem usnesení Městského soudu v Praze však je, že k takovým zneužitím práva fakticky vybízí.

6. Odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu

I kdyby se prosadil výše navržený přístup, stále by hrozilo, že děti z úvodního ilustrativního případu zmaří rodiči zamýšlené dispozice tím, že odmítnou dědictví s výhradou povinného dílu dle § 1485 odst. 1 věty druhé OZ. Většinový doktrinální názor je totiž takový, že odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu může jakýkoliv potomek zůstavitele, nehledě na to, byl-li na povinném dílu in concreto zkrácen.

My oproti tomu podporujeme, aby se tento institut vykládal tak, že potomek má právo vyhradit si povinný díl pouze v případě, že hodnota toho, co se mu má dostat z pozůstalosti či co se mu má z jiných příčin započítat na povinný díl, neodpovídá ani výši povinného dílu (např. pro případy, že je nepominutelný dědic zcela opomenut v závěti, která pokrývá celé zůstavitelovo jmění).[40] Domníváme se, že takovýto výklad OZ umožňuje a že se nejedná o nepřípustné dotváření práva contra verba legis. Celá debata je totiž v podstatě o tom, jestli má být spojení nepominutelný dědic v § 1485 odst. 1 OZ vykládáno jako nepominutelný dědic v abstraktním (tj. každé dítě zůstavitele, popř. dítě předemřelého dítěte), nebo v konkrétním smyslu (tj. jako zkrácený nepominutelný dědic). Občanský zákoník přitom (bohužel) používá předmětný pojem v obojím smyslu,[41] proto si myslíme, že je přípustný i výklad, že § 1485 odst. 1 OZ hovoří o nepominutelném dědici v konkrétním smyslu.

Toto řešení nejlépe odpovídá smyslu a účelu zákona.[42] Podmínky odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu by totiž neměly sloužit k popírání autonomie zůstavitelovy vůle a k „bourání“ konstrukcí, které jsou podle našeho mínění zcela legitimní (převažující výklad však k takovým výsledkům směřuje). Nepominutelný dědic by navíc nebyl krácen na svém právu, aby se mu dostal povinný díl.

Závěr

Dosud nevyjasněná otázka, smí-li nepominutelný dědic povolaný za předního či následného dědice uplatnit právo na povinný díl a jaký je vůbec vztah fideikomisární substituce a povinného dílu, je typickým projevem střetu zásady testovací autonomie zůstavitele a ochrany nepominutelných dědiců. V příspěvku jsme představili řešení, která by dle našeho soudu umožnila souběžné naplnění obou těchto principů.

Dovodili jsme, že by se na povinný díl nepominutelného dědice mělo jako jiné zůstavitelovo opatření započítat jak postavení předního dědice, které je materiálně obdobné postavení oprávněného ze služebnosti, tak čekatelské postavení zadního dědice. Povinný díl tak lze dle našeho soudu saturovat jak povoláním za předního, tak za následného dědice (otázkou by tedy podle našeho nemělo být, zda takto lze uspokojit povinný díl, ale spíše zda v konkrétním případě hodnota postavení instituta či substituta povinný díl pokryje).

Nepominutelný dědic by pak neměl mít právo uplatnit povinný díl, kdyby započítané postavení předního či následného dědice činilo alespoň tolik co povinný díl. Kdyby tomu tak nebylo, měl by právo na úhradu (případně doplatek) povinného dílu v penězích. Užití věcně souvisejícího odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu bychom zase neumožnili nepominutelným dědicům, které v konkrétním případě zůstavitel nezkrátil v právu na povinný díl, tj. kterým zanechal takovou hodnotu, která je vyšší než povinný díl.

Prezentované přístupy by na jednu stranu vedly k podpoře zůstavitelovy vůle a eliminovaly by riziko jejího popírání či narušování a na druhou stranu by nijak nezkracovaly nepominutelné dědice v jejich právu na povinný díl (poněvadž zkrácení v tomto právu by stále nepožívalo ochrany). Manželé z úvodního ilustrativního případu by tak mohli bez obav, že děti zmaří jejich úmysly, pořídit závěti, v nichž každý povolá toho druhého za předního dědice celého majetku (případně alespoň nemovité věci) a po jeho smrti děti za svěřenské nástupce. Jsme ale otevřeni další diskusi o této problematice, která se významně dotýká notářské praxe.

 

 

 

• Štítky:
• 2025