Likvidace dědictví

JUDr. Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího soudu ČR

 

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2059/2012

 

Z odůvodnění:

 

Řízení o dědictví po V. Z., zemřelém dne 23. 4. 2008, naposledy bytem v T., B. č. 2757/2, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 10. 2008 č. j. 6 D 5/2008-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen JUDr. Stanislav Hroch, notář v Táboře (§ 38 odst. 1 občanského soudního řádu).

 

Poté, co zjistil, že zůstavitel nezanechal závěť a že známí dědici ze zákona dědictví odmítli, a co provedl soupis aktiv a pasiv dědictví, okresní soud dále jednal s Českou republikou (státem, jemuž má připadnout dědictví podle ustanovení § 462 občanského zákoníku) a usnesením ze dne 26. 7. 2011 č. j. 6 D 5/2008-127 určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 0 Kč, výši dluhů částkou 165 082 Kč a výši předlužení dědictví částkou 165 082 Kč; usnesení nabylo (podle potvrzení uvedeného ve spise) právní moci dnem 13. 8. 2011.

 

Okresní soud v Táboře poté usnesením ze dne 17. 10. 2011 č. j. 6 D 5/2008-128 nařídil likvidaci dědictví a vyzval věřitele, aby Okresnímu soudu v Táboře oznámili své pohledávky vůči zůstaviteli k datu jeho úmrtí ve lhůtě 30 dnů ode dne uveřejnění tohoto usnesení na úřední desce soudu s tím, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou a že dědici (případně stát) neodpovídají těm věřitelům, kteří své pohledávky včas neoznámili, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví, které dědici (popřípadě stát) nabyli. Dospěl k závěru, že dědictví je předluženo a že proto jsou splněny předpoklady pro nařízení likvidace dědictví podle ustanovení § 175t odst. 1 poslední věty občanského soudního řádu. Usnesení nabylo (podle potvrzení uvedeného ve spise) právní moci dnem 15. 11. 2011.

 

Okresní soud v Táboře nato usnesením ze dne 4. 1. 2012 č. j. 6 D 5/2008-136 podle ustanovení § 175u odst. 2 občanského soudního řádu „potvrdil“, že „majetek, který se nezpeněžil v rámci likvidace dědictví“ a který tvoří „5 ks cenných papírů, označení emise CS0008411757, zkrácený název: TUZEX PRAHA, emitent-id.č.: 00000850, název TUZEX a.s., jmenovitá hodnota 1 000 Kč“, připadá ke dni smrti zůstavitele „České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových“, a rozhodl, že Česká republika – Okresní soud v Táboře je povinna zaplatit JUDr. Stanislavu Hrochovi „odměnu a jeho hotové výdaje, včetně daně z přidané hodnoty“, ve výši 2861 Kč a že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Připadnutí majetku zůstavitele státu zdůvodnil soud prvního stupně tím, že hodnota cenných papírů je podle vyjádření znalce Ing. R. H. 0 Kč, že případné pokusy zpeněžit tento majetek se jeví jako „zcela neefektivní vynakládání finančních nákladů k tíži České republiky – Okresního soudu v Táboře“ a že „v rámci likvidace dědictví nelze zpeněžovat majetek zůstavitele, který má nulovou hodnotu“.

 

K odvolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 14. 2. 2012 č. j. 15 Co 85/2012-158 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel odvolací soud z toho, že jediný majetek, který zůstavitel zanechal, jsou cenné papíry „bez jakékoli hodnoty“, u nichž je „pojmově vyloučeno uvažovat o zpeněžení“. Protože pokus o zpeněžení bezcenného majetku zůstavitele „se jeví předem jako neúspěšný“, odvolací soud dospěl k závěru, že „je možno výjimečně upustit od postupu podle § 175u odst. 1 o.s.ř.“ a „bez dalšího“ podle ustanovení § 175u odst. 2 občanského soudního řádu rozhodnout, že tento majetek s účinností ke dni smrti zůstavitele připadá státu.

 

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání. Namítá, že soudy nedodržely postup podle ustanovení § 175u odst. 1 občanského soudního řádu, když bylo vydáno – aniž by byl učiněn pokus o zpeněžení majetku – „rovnou usnesení podle § 175u odst. 2 občanského soudního řádu“. Podle dovolatelky není zákonem řešena situace, kdy zůstavitel zanechal majetek, který „nemá žádnou hodnotu“, a dovozuje, že „připadnutí majetku státu bez provedení likvidace nemá v současné době oporu v zákoně“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

 

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

 

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

 

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

 

Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně o věci potvrzeno. Protože dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

 

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

 

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

 

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

 

V projednávané dědické věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda lze podle ustanovení § 175u odst. 2 občanského soudního řádu vyslovit, že státu připadá zůstavitelův majetek, o němž bylo při určení obvyklé ceny zjištěno, že je „bez hodnoty“, aniž by byl učiněn pokus o jeho zpeněžení postupem podle ustanovení § 175u odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Protože posouzení této právní otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

 

I když zůstavitel zemřel dne 23. 4. 2008, soud postupuje při likvidaci dědictví – jak vyplývá z ustanovení čl. II. bodu 9 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009. V projednávané věci se tedy likvidace zůstavitelova dědictví (a tedy také zpeněžování zůstavitelova majetku a rozhodování, že majetek, který se nepodařilo zpeněžit, připadá státu) za řízení před soudem prvního a druhého stupně (a samozřejmě také před dovolacím soudem) řídí občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (dále jen „OSŘ“).

 

Podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ likvidaci dědictví provede soud zpeněžením všeho zůstavitelova majetku podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku, ve veřejné dražbě podle zvláštního právního předpisu nebo v dražbě provedené soudním exekutorem podle zvláštního předpisu anebo prodejem mimo dražbu. Likvidaci dědictví lze mimo dražbu provést také prodejem všeho nebo zbývajícího zůstavitelova majetku jedinou smlouvou.

 

Podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ o majetku zůstavitele, který se nepodařilo takto zpeněžit, rozhodne soud, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele.

 

Nařízení likvidace dědictví má za následek, že veškerý majetek, o němž se podařilo zjistit, že patřil zůstaviteli, soud zpeněží, a že výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku bude rozvržen mezi věřitele. Způsoby, jimiž lze provést zpeněžení zůstavitelova majetku, jsou vypočteny v ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ. Pro zpeněžení zůstavitelova majetku při likvidaci dědictví není významné, jak byla určena (s účinností ke dni smrti zůstavitele) jeho cena při rozhodování podle ustanovení § 175o OSŘ; rozhodující v tomto směru je cena, kterou lze dosáhnout v době, kdy se provádí zpeněžování zůstavitelova majetku, při prodeji prováděném podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku, ve veřejné dražbě, v dražbě provedené soudním exekutorem anebo prodejem mimo dražbu (z „volné ruky“). Nepodaří-li se věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící zůstaviteli takto zpeněžit, soud – jak se uvádí v ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ – rozhodne, že připadají státu s účinností ke dni smrti zůstavitele; vlastnictví k majetku zůstavitele v tomto případě stát získává na základě rozhodnutí státního orgánu (§ 132 občanského zákoníku) originálním způsobem a hodnota tohoto majetku se nezapočítává na jeho případný dědický podíl a nemůže být použit ani na úhradu případné pohledávky státu za zůstavitelem, ani na úhradu případných dluhů zůstavitele u jiných věřitelů.

 

Ze znění ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ (a za použití logického a systematického výkladu) vyplývá, že soud může rozhodnout o připadnutí státu jen ohledně takového majetku, který „se nepodařilo takto“ (tj. postupem podle ustanovení § 175 odst. 1 OSŘ) „zpeněžit“. Není tedy v tomto směru vůbec rozhodující (významné), jak byl majetek (jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty) oceněn v dosavadním průběhu dědického řízení, jak se dosud mohla jevit možnost jeho prodeje nebo jiného zpeněžení, popřípadě jak vysoký výtěžek zpeněžení bylo možné očekávat. Nelze tedy souhlasit s názorem dovolatelky, podle něhož „připadnutí majetku státu bez provedení likvidace nemá v současné době oporu v zákoně“. Má-li být uzavřeno, že se majetek zůstavitele „nepodařilo takto zpeněžit“, zásadně musí být dříve učiněn „pokus“ o zpeněžení majetku zákonu odpovídajícím a okolnostem případu vhodným způsobem.

 

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že se pokus o zpeněžení majetku zůstavitele (v daném případě cenných papírů subjektu, na jehož majetek byl prohlášen konkurs) může jevit předem jako neúspěšný nebo že při ocenění majetku byla stanovena „nulová hodnota“, neboť tyto okolnosti samy o sobě nevylučují, že zůstavitelův majetek bude v dražbě či prodejem z volné ruky zpeněžen, i kdyby k tomu došlo třeba za částku jen nepatrnou. Nemůže totiž zůstat stranou pozornosti, že prodejnost zůstavitelova majetku často závisí právě na ceně, za kterou jsou věc, pohledávka či jiné majetkové právo zůstavitele nabízeny k prodeji, a že jakýkoliv (i nízký) výtěžek z prodeje je pro věřitele zůstavitele výhodnější než závěr o neprodejnosti majetku.

 

Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat ani „zásadou hospodárnosti řízení“. Spočívá-li uplatnění této zásady při likvidaci dědictví na předpokladu, že očekávatelný výtěžek zpeněžení majetku nemá být nižší než náklady, které by bylo třeba (pravděpodobně) na zpeněžení vynaložit, je třeba přihlédnout též k tomu, že ze způsobů zpeněžení uvedených v ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ je třeba vybrat takový, jenž odpovídá očekávanému výtěžku; při zpeněžení méně hodnotných věcí, práv a jiných majetkových hodnot je třeba zpravidla přistoupit k prodeji mimo dražbu. Uvedené samozřejmě nelze chápat tak, že se soud má vždy pokusit o zpeněžení zůstavitelova majetku „za každou cenu“. Je-li tu odůvodněné (a podložené) očekávání, že se nepodaří věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zůstavitele zpeněžit za jakoukoliv částku nebo že by náklady zpeněžení přesáhly jeho výtěžek, lze výjimečně učinit závěr o neprodejnosti majetku, jen jestliže s tím vysloví souhlas všichni věřitelé, kteří se přihlásili do likvidace dědictví a jejichž pohledávky by při rozvrhu mohly být alespoň zčásti uspokojeny.

 

O povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (srov. § 151 odst. 1 část věty před středníkem OSŘ). O tom, kdo a v jaké výši platí odměnu notáře a jeho hotové výdaje, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, rozhodne soud v řízení o dědictví v usnesení, jímž se řízení u něho končí (srov. § 151a OSŘ).

V projednávané věci soud prvního stupně v usnesení ze dne 4. 1. 2012 č. j. 6 D 5/2008-136, jímž rozhodl o tom, že majetek, který se nepodařilo zpeněžit, připadá státu, též rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o tom, kdo a v jaké výši zaplatí odměnu notáře, jeho hotové výdaje a náhradu za daň z přidané hodnoty, ačkoliv nešlo o rozhodnutí, jímž by se řízení (likvidace dědictví) u něho končilo, a nápravu nezjednal – jak vyplývá z napadeného usnesení – ani odvolací soud. Dovolací soud k této vadě řízení podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

 

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Táboře) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

 

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

 

 

Zpět