Darování pro případ smrti v Německu a Rakousku

Ing. Mgr. Lenka Malá

 

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též „NOZ“), navrací do našeho právního řádu institut darování pro případ smrti neboli donatio mortis causa (upravený v § 2063 a násl. NOZ). Jednání, kdy je darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se nepovažuje za odkaz, pokud 1) obdarovaný dar výslovně přijal, 2) dárce se výslovně vzdal práva dar odvolat (zjevně pro nouzi i nevděk), a 3) dárce o tom obdarovanému vydal listinu. V tomto případě se toto jednání posuzuje podle ustanovení o darování.

Darování pro případ smrti nabízí alternativní způsob určení vlastnického nástupnictví u majetku po smrti původního vlastníka. Lze jím stanovit, že jistá část majetku, která by bez tohoto darování později patřila do pozůstalosti, bude převedena na určitou osobu. Vzhledem ke skutečnosti, že tzv. pořízením pro případ smrti (dle § 1491 NOZ závěť, dědická smlouva nebo dovětek) není v souladu s § 1492 NOZ možné zkrátit povinný díl nepominutelného dědice, který se práva na povinný díl nezřekl a nebyl vyděděn, vyvstává otázka, zda lze darováním mortis causa obejít zčásti nebo zcela práva nepominutelných dědiců na povinný díl. Snaha obejít právo na povinný díl nepominutelného dědice by se mohla jevit rozpornou s § 8 NOZ (zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany). Je totiž otázkou, proč by zákon, který chrání práva nepominutelných dědiců řadou komplexních ustanovení, celou tuto úpravu zpochybnil jediným institutem. 

Darování pro případ smrti je možné v různých modifikacích najít i v jiných právních řádech zemí Evropy, např. v Belgii, Irsku, Německu, Nizozemí, Španělsku a Katalánské autonomní oblasti, Švýcarsku, Portugalsku či Rakousku. Cílem tohoto článku je srovnat základní náležitosti darování pro případ smrti (nadále vždy myšleno ve smyslu, že se nejedná o odkaz) dle českého práva s německou a rakouskou právní úpravou.

Německo

Darování za podmínky, že obdarovaný dárce přežije, se v Německu považuje za darování pro případ smrti (Schenkungsversprechen von Todes wegen). Dle § 2301 občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „BGB“) se na tento typ darování použijí ustanovení o pořízeních pro případ smrti (oproti ČR, kde se použijí ustanovení o darování). „Darováním pro případ smrti není tudíž možné obejít předpisy dědického práva upravující formální náležitosti pořízení pro případ smrti.“ 1 Pro darování mortis causa je nutné splnit formální náležitosti závěti nebo dědické smlouvy. V Německu existují dva typy závětí. Mezi řádné závěti patří testament sepsaný vlastnoručně zůstavitelem (§ 2247 BGB) nebo tzv. Berlínský testament – vlastnoručně sepsaná společná závěť manželů, popř. s ověřenými podpisy (§ 2267 a § 2232 BGB), obě závěti je možné sepsat formou notářského zápisu. Tzv. mimořádné závěti (Nottestament) se sepisují s úlevami a v přítomnosti dvou až tří svědků (§ 2249-2251 BGB). Dědickou smlouvu je v souladu s § 2274 BGB možné pořídit pouze formou notářského zápisu. Oproti tomu česká alternativa darování pro případ smrti hovoří o vydání listiny dle § 2063 NOZ obsahující nejspíš pouhé konstatování, že dárce se výslovně vzdává práva dar odvolat.2

Též německé hmotné dědické právo nelze darováním pro případ smrti obejít. Darování pro případ smrti je postaveno na roveň pořízením pro případ smrti. 3 Nelze jím tedy krátit nárok nepominutelného dědice (jímž může být potomek zůstavitele, pozůstalý manžel, příp. rodiče zůstavitele, pokud byl bezdětný) na povinný díl. V souladu s § 2325 BGB lze do výpočtu povinného dílu započítat i určitá darování (dle § 2330 BGB ne obvyklá darování), která poskytl zůstavitel třetí osobě, a to až do doby 10 let před svou smrtí. Hodnota tohoto daru se s každým uplynulým rokem snižuje.

Výplatou povinného dílu jsou, stejně jako u nás, v Německu povinni nejprve dědici. V případě darování je však výjimečně možné, že za vyplacení povinného dílu dle § 2329 BGB budou ručit i obdarovaní. „Pokud byla pozůstalost darováním za života nebo pro případ smrti zmenšena, má dědic s nárokem na povinný díl právo požadovat, aby byla stanovena hodnota pozůstalosti ve stejné výši, jako by dar byl součástí pozůstalosti.“ 4

Tato situace může nastat, pokud dědic (např. povolaný závětí) není povinen vyplatit povinný díl (např. z důvodu, že do pozůstalosti nenáleží nic nebo je předlužená). Pokud je hodnota pozůstalosti nedostačující, může nepominutelný dědic po obdarovaném požadovat navrácení daru za účelem uspokojení jeho finančního nároku, odpovídající výši jeho povinného dílu, a to podle ustanovení o vrácení bezdůvodného obohacení. Obdarovaný má právo vyplatit povinný díl nepominutelného dědice nebo na něj připadající část v penězích. Vzhledem ke skutečnosti, že český právní řád nepožaduje započtení na povinný díl u daru, který získala od zůstavitele třetí osoba závětí nebo zákonem nepovolaná za dědice, není tato praxe v České republice uplatnitelná.

Oproti německé úpravě není jisté, zda česká právní úprava darování pro případ smrti nemůže krátit povinný díl nepominutelných dědiců. Vzhledem ke skutečnosti, že se na ni použijí ustanovení o darování a podle § 1642 NOZ náleží nepominutelnému dědici povinný díl z čisté hodnoty pozůstalosti, nelze usuzovat, že se do tohoto podílu započítá jakýkoliv jiný dar než případně ten, který zůstavitel žádal vrátit na základě platného nároku na vrácení daru zpět ještě za svého života. Dále v souladu s § 1653 NOZ byl-li nepominutelný dědic zkrácen nebo opominut, přispějí dědici i odkazovníci k vyrovnání jeho práva poměrně. Obdarovanému povinnost přispět na povinný díl český zákon zjevně nestanovuje.

Ne vždy ale lze dle německého práva započítat dřívější plnění zůstavitele vůči spoludědici poskytnuté formou daru. V souladu s rozsudkem Vrchního zemského soudu v Koblenci (Oberlandes Gericht Koblenz) ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 12 U 1151/045, je možné „započíst finanční příspěvek zůstavitele (v předmětném sporu šlo o započtení 50 000,- DM za účelem financování bydlení jednoho z potomků zůstavitele) na povinný díl pouze v případě, pokud zůstavitel výslovně nebo konkludentně určil, že se daný finanční obnos na povinný díl započíst má. Příkaz k započtení je přitom účinný pouze v případě, kdy byl adresován příjemci dříve nebo současně s peněžním plněním. Příkaz k započtení na povinný díl učiněný po předání peněžní sumy, např. v pozdějším pořízení pro případ smrti, je neúčinný. Dědic, který chce uplatnit započtení finančního obnosu na povinný díl, musí prokázat, že poskytnutí peněžní částky předcházel nebo doprovázel příkaz k započtení. Ani poskytnutí vyšší peněžní částky nelze považovat za konkludentní vyjádření příkazu k započtení.

Celkově lze říci, že německá právní úprava na rozdíl od české výslovně stanovuje právní formu sepsání donatio mortis causa. Dále též více a výslovně chrání neopominutelného dědice před krácením jeho dědického podílu.

Rakousko

Darování pro případ smrti (Schenkung auf den Todesfall) je v Rakousku zakotveno v § 956 obecného zákoníku občanského (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „ABGB“). Stejně jako v našem právní řádě, aby se darováním pro případ smrti nezřídil pouze odkaz, je nutné splnit určité podmínky. „Smlouva o darování pro případ smrti je platná pouze, je-li sepsána ve formě notářského zápisu a obsahuje-li přijmutí daru obdarovaným, stejně jako (dobrovolné) vzdání se práva dar odvolat ze strany zůstavitele.“ 6 Oproti české právní úpravě je zde nutná forma notářského zápisu. Darování pro případ smrti se, stejně jako v Německu, také i v Rakousku započítává do výše základu pro výpočet povinného dílu dle § 785 ABGB. „Hlavním cílem tohoto ustanovení je zabránit zmenšování povinného dílu prostřednictvím darování učiněných zůstavitelem za života.“7 V souladu s § 944 ABGB může zůstavitel darovat veškerý svůj současný a pouze polovinu budoucího majetku.

Stejně jako v případě německé právní úpravy není jisté, zda by se eventuálně budoucí judikatura českých soudů mohla odvíjet dle rakouského vzoru. Darováním je v České republice již tradičně možno zákonný nárok nepominutelných dědiců omezit.

Shrnutí

Německá a rakouská právní úprava neumožňuje použití darování pro případ smrti ke krácení základu pro výpočet povinného dílu nepominutelných dědiců. Stejně tak např. belgická forma darování pro případ smrti mezi manželi – tzv. „institution contractuell“ nebo „contractuelle erfstelling“ umožňuje potomkům zůstavitele požadovat svůj povinný díl. 8 Ve Francii výslovný institut darování pro případ smrti (donations à cause de mort) upraven v zákoně není. Dle § 893 občanského zákoníku (Code civil) jsou v zásadě nepřípustné jiné formy bezúplatného převodu než darování mezi živými a závěť. 9

Pokud se nebude dar pro případ smrti počítat jako součást pozůstalosti, mohou být krácena práva nepominutelných dědiců. Je otázkou, zda naše judikatura nebo následné novelizace právních předpisů se nepřikloní k tomu, že při darování pro případ smrti se bude jednat o jednání napadnutelné ze strany nepominutelných dědiců. Pokud by se české donatio mortis causa vyložilo tak, že nemá vůbec vliv na dědické právo, může to znamenat konec ochrany nepominutelných dědiců u nás.

 

1  Süß, R. Erbrecht in Europa. 2. vydání. Bonn: 2007, str. 521.
2  Dále je v případě darování věci zapsané do veřejného seznamu nutná písemná forma darování pro případ smrti dle § 2057 NOZ.

3  Süß, R. Erbrecht in Europa. 2. vydání. Bonn: 2007, str. 521.

4  Informationen zum Erbrecht. Pflichtteilsergänzungsansprüche. Dostupné [online] dne 5. 5. 2014 z: <http://www.erbrecht-verstaendlich.de/pflichtteilsergaenzungsanspruch>.

5  Dostupné [online] dne 5. 5. 2014 z: <http://www.mjv.rlp.de/Rechtsprechung>.

6  Právní věta Nejvyššího soudu Rakouska (der Obeste Gerichtshof) ze dne 8. 6. 1977 ve věcech 1 Ob 581/77, 8 Ob569/83 aj. Dostupné [online] dne 5. 5. 2014 z: <http://www.ris.bka.gv.at/Jus>.

7  Lenneis, W. Zu einigen Problemen des Pflichtteilsrechtes. Dostupné [online] dne 5. 5. 2014 z: <http://www.lenneis.at/publikationen/ArtikelzueinigenProblemendesPflichtteilsrechtes.pdf>

8  Süß, R. Erbrecht in Europa. 2. vydání. Bonn: 2007, str. 330.

9  Tamtéž, str. 665.