Vypořádání společného jmění manželů v řízení o pozůstalosti

JUDr. Martin Šešina

 

Jedním z pochybení nového občanského zákoníku je nedostatečná provázanost s úpravou společného jmění manželů (dále jen „SJM“).

 

Této otázce se věnuje pouze § 764 odst. 1, kde se uvádí, že v případě zániku manželství smrtí manžela posoudí se majetkové povinnosti a práva bývalých manželů v rámci řízení o dědictví (správně by mělo být v rámci řízení o pozůstalosti) podle majetkového režimu, který existoval mezi manžely, popřípadě i podle pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti učinil; jinak se použijí pravidla uvedená v § 742, s výjimkou § 742 odst. 1 písm. c), ledaže se pozůstalý manžel dohodne s dědici o vypořádání jinak.

 

Tuto otázku upravuje dále § 162 z.ř.s., který ve svém odst. 1 ukládá soudnímu komisaři

  • usnesením stanovit obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele a

  • v případě, že bude uzavřena dohoda pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku, patřícího do společného jmění manželů, má ji schválit, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života udělil ohledně svého majetku pro případ smrti, popřípadě se zákonem.

 

Ustanovení § 162 odst. 2 z.ř.s. řeší situaci, kdy nedojde k dohodě pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů. Soudní komisař má usnesením podle zásad uvedených v občanském zákoníku, určit

  • jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalostního jmění a 

  • jaký majetek patří pozůstalému manželovi.

 

Jde o autoritativní rozhodnutí a zákon soudnímu komisaři umožňuje, aby též stanovil pohledávku, potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění. Zákon mluví o zásadách pro vypořádání SJM, uvedených v občanském zákoníku, čímž má nepochybně na mysli pravidla, uvedená v § 742, na něž odkazuje § 764 odst. 1.

 

Ustanovení § 163 doplňuje občanský zákoník v partii o vypořádání společného jmění manželů, když řeší případ zrušení, zániku či zúžení SJM ještě za života zůstavitele, aniž bylo provedeno jeho vypořádání. Do pozůstalostního jmění v tomto případě patří právo na vypořádání SJM, nutno ještě dodat za předpokladu, že nedošlo k tomuto vypořádání ze zákona podle § 741 obč. zák.

 

V tomto článku bych se chtěl zaměřit pouze na situaci, kdy pozůstalý manžel a dědici uzavřou takovou dohodu o vypořádání SJM zaniklého smrtí zůstavitele, dle níž vše přenechají pozůstalému manželovi, do pozůstalosti nepřipadne ze SJM vůbec nic a v pozůstalosti se nebude nacházet výlučný majetek zůstavitele, který by mohl být zařazen do aktiv pozůstalosti. Této situace se dotýká § 11 notářského tarifu, když v odst. 2 uvádí, že předcházelo-li zastavení řízení vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela, činí odměna notáře jako soudního komisaře 2 500 Kč.

 

Úvodem je třeba říci, že takové dohody by měly být schvalovány poměrně výjimečně. Při jejich schvalování je třeba, aby taková dohoda nebyla v rozporu

  • s vůlí zůstavitele, vyjádřenou v jeho pořízení pro případ smrti – zůstavitel může ve svém pořízení pro případ smrti disponovat i majetkem v SJM a byť pozůstalý manžel uplatní své vlastnické právo, které mu k celku věci v SJM také náleží, musí do pozůstalosti připadnout alespoň polovina takového majetku nebo určité věci, jež má připadnout dědicům či odkazovníkům, aby bylo alespoň částečně vyhověno vůli zůstavitele,

  • se zájmy nepominutelných dědiců (§ 1643 odst. 1) – není možné, aby byli zkráceni na povinném dílu tím, že z majetku v SJM do aktiv pozůstalosti nic nepřipadne,

  • se zájmy osob, které nejsou plně svéprávné (nezletilých a osob s omezenou způsobilostí)  – takové dohody, uzavřené jejich zákonnými zástupci  či opatrovníky by byly také v rozporu se zákonem,

  • se zájmy věřitelů – je třeba chránit věřitele, kteří mají pohledávky, které jsou v SJM, ale i ty věřitele, kteří mají pohledávky pouze vůči zůstaviteli.

 

Teprve poté, co soudní komisař přezkoumá takovou dohodu o vypořádání SJM pod zorným úhlem výše uvedených podmínek a dojde k závěru, že je možné ji schválit, nastupuje otázka zastavení řízení o pozůstalosti, není-li jiný, výlučný, majetek zůstavitele, ohledně něhož by mělo být v řízení o pozůstalosti jednáno. Zde dochází v praxi k různým názorům a řešením. Někteří notáři se přiklání k tomu, že řízení má být zastaveno. Jiní od dědiců získávají podrobnější informace o věcech tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti, snaží se určit, které věci tvoří její základní vybavení, jež připadá pozůstalém manželovi podle § 1667 a které věci již tento rozsah přesahují. Polovina takových věcí je zahrnuta do aktiv pozůstalosti, lze k nim potvrdit nabytí dědictví a nemusí být řízení zastavováno. Řadě notářů se příčí potvrzovat nabytí dědictví v těchto případech k „ničemu“, když není žádný majetek v pozůstalosti.

 

V daném případě je třeba se zamyslet nad postavením dědiců ve fázi řízení o pozůstalosti, kdy jsou již vyrozuměni o dědickém právu podle § 1487 a § 164 a § 165 odst. 1 z.ř.s. a dědictví neodmítli, případně jej odmítnout již nemohou (§ 1487 odst. 2, § 1489 odst. 2, věta první). Lze mít za to, že v takovém případě se dědici již stali právními nástupci zůstavitele, jinak by ani nemohli uzavírat dohodu o vypořádání SJM.

 

Pokud se týče postavení stran v případě vypořádání zaniklého SJM, lze se inspirovat řešením situace, která nastává v případě zániku manželství rozvodem. Bývalí manželé mají tři roky na to, aby se dohodli na vypořádání zaniklého SJM, a to jak na vypořádání majetku, tak také dluhů. V § 737 jsou uvedeny zásady, jimiž se musí vypořádání řídit – vypořádáním nesmí být dotčeno právo třetí osoby (stane-li se tak, může se třetí osoba domáhat, aby soud určil, že je vypořádání vůči ní neúčinné) a vypořádání dluhů má účinky jen mezi manžely. Není žádný důvod pro to, aby totéž neplatilo v případě, kdy jednoho z bývalých manželů nahradí jeho dědici. Tak jako dohoda o vypořádání SJM mezi rozvedenými manželi platí jen mezi nimi, platí i dohoda o vypořádání SJM uzavřená mezi pozůstalým manželem a dědici mezi nimi. Případní věřitelé mohou své právo na uspokojení svých pohledávek uplatnit i vůči dědicům, kteří dle mého názoru v této fázi odpovídají za dluhy v SJM ve stejném rozsahu, jak odpovídal zůstavitel.

 

V řízení o pozůstalosti by měly být známy dědické podíly jednotlivých dědiců mimo jiné z toho důvodu, aby bylo mezi nimi jasno o tom, jak se mají mezi sebou vypořádat v případě, kdy z dluhu uhradí některý z nich více, než by odpovídalo velikosti jeho dědického podílu (§ 1876 odst. 2). Jak ale určit jejich případné podíly na dluhu, když nedojde  k  určení a potvrzení jejich dědických podílů na pozůstalosti? Také řízení, kde se vypořádá SJM a řízení se poté zastaví, vypadá jako nedokončené – dědici dědictví přijali, uplatnili (nebo neuplatnili) výhradu soupisu, vše je tedy v půli cesty. Jak bude postupováno, když se objeví další, třeba výlučný majetek zůstavitele? Bude se postupovat podle § 192 z.ř.s., který ukládá projednat dědictví, tedy opět od počátku včetně vyhledávání dědiců, jejich vyrozumívání o dědickém právu a o výhradě soupisu, když to už jednou s dědici proběhlo? A co když se objeví pouze výlučný dluh zůstavitele? Za takový dluh budou tito dědici odpovídat, pokud neuplatní výhradu soupisu, k čemuž by měli být vedeni, pokud hodlají uzavřít takovou dohodu, dle níž vše přenechají pozůstalému manželovi.

 

Všechny tyto úvahy a otázky vedou k názoru, že

 

a) dědici odpovídají za dluhy v  SJM, i když veškerý majetek přenechají dohodou pozůstalému manželovi a

b) pro účely případného regresu mezi spoludědici (§ 1876 odst. 2) a pro případ dodatečně se objevivšího majetku je třeba dědicům i v takovémto případě potvrdit nabytí podílů z pozůstalosti (§ 1475 odst. 1).

 

Je otázkou, co se má v takovémto případě dědicům potvrdit. V § 1475 odst. 3 se uvádí, že pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím, důvodová zpráva toto definuje tak, že „dědictví je to z pozůstalosti, co skutečně připadá jako jmění osobě, která je dědicem.“ V daném případě dědicům z pozůstalosti v důsledku uzavřené dohody o vypořádání SJM nic nepřipadne. Nelze jim proto potvrdit nabytí dědictví, jak má na mysli § 185 odst. 1 z.ř.s., nicméně lze jim potvrdit nabytí dědického práva k poměrnému podílu z pozůstalosti, jak má na mysli § 1475 odst. 1. Také § 1692 odst. 2 mluví o tom, že „Několika dědicům soud potvrdí i dědické podíly...“. Velikost podílu dědice se bude odvíjet ze zákona v případě zákonné dědické posloupnosti, z vůle zůstavitele, obsažené v jeho závěti, či z dohody dědiců, pokud bude zůstavitelem výslovně připuštěna (§ 1693 odst. 2). Lze dokonce usuzovat na to, že v usnesení, kterým se řízení o pozůstalosti končí, by tento výrok měl předcházet výroku, kterým bude schválena dohoda o vypořádání SJM, dle které vše připadá pozůstalému manželovi.

Zpět