Dědické právo – Austrálie

 

Mgr. Jiří Horák

 

Úvod

Vážení kolegové, nepříliš často se setkáváme s řízením o pozůstalosti (dědictví), u kterého bychom dovodili, že rozhodným právem je právo Australského společenství (dále jen Austrálie). Jelikož obliba této destinace, jakož i obliba Nového Zélandu, který je destinací s obdobnou úpravou dědického práva, stále roste, je velmi pravděpodobné, že se s tímto národním právem budeme potkávat patrně častěji. Proto jsem se rozhodl podělit se s vámi o pár postřehů z oblasti tohoto práva, které spadá do anglosaského právního systému a svou úpravou se hodně blíží úpravě práva Velké Británie.

Pro zjednodušení se bude tento článek orientovat spíše na to, jak řeší řízení o pozůstalosti australské soudy a nebudeme uvažovat možnost projednání pozůstalosti před českými soudy s použitím australského práva, jako práva rozhodného, byť tuto variantu je možno dovodit dle § 74 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, kde je zakotvena pravomoc českých soudů k projednání dědictví. Tato pravomoc je zřejmá zejména např. z odstavce 2, kde se uvádí, že jde-li o nemovitou věc, která je na území České republiky, je pravomoc českých soudů k projednání dědictví dána výlučně, ve spojení s § 76 citovaného zákona, ve kterém je uvedeno, že právní poměry dědické se řídí právním řádem státu, ve kterém měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti. Jestliže zůstavitel byl státním občanem České republiky a alespoň jeden z dědiců má v České republice obvyklý pobyt, použije se český právní řád. Pokud si obě ustanovení spojíme dohromady, můžeme dovodit, že by bylo možné, aby český soud projednával pozůstalost po zůstaviteli, který měl obvyklý pobyt v Austrálii, žádný z dědiců nemá v České republice obvyklý pobyt, ale zůstavitel zanechal na území našeho státu nemovitost.

 

Právní systém

Austrálie sestává z šesti států a dvou pevninských a několika malých ostrovních teritorií. Státy jsou Nový Jižní Wales, Queensland, Jižní Austrálie, Tasmánie, Victoria a Západní Austrálie, a dvěma velkými pevninskými teritorii jsou Severní teritorium a Teritorium hlavního města.1

Australská ústava z roku 1901 ustanovila federální systém vlády a rozdělila moc mezi federální vládu a mezi jednotlivé státy nebo teritoria. Přitom stanovila, které právní otázky spadají výlučně do pravomoci federální jurisdikce. Australský právní systém je založený na právním systému common law. Každý stát a každé teritorium Austrálie má svůj vlastní právní řád a téměř plnou suverenitu v legislativní činnosti, která je omezena pouze při její kolizi buď se záležitostmi, které jsou výhradně svěřeny do legislativní činnosti Federálního australského parlamentu nebo v případě, kdy dojde ke kolizi federálního práva a práva státu nebo teritoria. Federální právo má vždy aplikační přednost. Můžeme říct, že v Austrálii je tedy 9 právních řádů – 8 státních a teritoriálních právních řádů a 1 federální.2

 

Administrace pozůstalosti

Australské dědické právo obecně předpokládá, že zůstavitel zanechá závěť, pro kterou neexistuje omezení v podobě nepominutelných dědiců, jak jej známe z našeho právního systému. Volnost vůle zůstavitele je zde velmi silným principem a je pravdou, že i náš právní řád se vydal tímto směrem zejména nabytím účinnosti nového občanského zákoníku.

Pokud je závětí odkázán majetek nezletilému dědici, pak je odpovědností vykonavatele závěti nebo správce majetku (trustee), aby tento majetek spravoval až do doby zletilosti nezletilého dědice nebo do jeho pozdějšího věku, určil-li tak zůstavitel. Stejně tak může zůstavitel ve své závěti stanovit opatrovníky nezletilým dědicům pro případ, že by neměli zákonné zástupce. Pokud opatrovník nebude určen závětí nebo bude nezpůsobilý a nebudou zde zákonní zástupci, pak opatrovníka určí Family court of Australia.3

V anglosaském právním systému existují níže uvedené základní pojmy, které se týkají procesu ověření platnosti závěti a určení vykonavatele závěti, případně osoby, která je oprávněna pozůstalost rozdělit mezi dědice. „Grant of Representation“ je pojmem nadřazeným dvěma níže uvedeným, a jedná se o obecné označení vydání oprávnění k nakládání s majetkem zůstavitele. Podmnožinou tohoto pojmu je „Grant of Probate“ – soudní potvrzení o pravosti závěti, ve které již zůstavitel ustanovil vykonavatele závěti anebo „Grant of letters of administration“ – soudní ustanovení správce pozůstalosti v případě, že se jedná o dědění dle intestátní posloupnosti nebo pokud nebyl vykonavatel závěti v závěti ustanoven.4

V Novém Jižním Walesu, Jižní Austrálii, Tasmánii, Victorii a Západní Austrálii nemohou tamní soudy vydat Grant of Representation, pokud se majetek zůstavitele nenachází na jejich území. Naopak v Queenslandu, Teritoriu hlavního města a v Severním teritoriu není nutné, aby se majetek zůstavitele nacházel na tomto území a soud vydá Grant of Representation, pokud to považuje za nutné nebo za praktické.

Doporučuje se, aby zůstavitel, který nemá australskou státní příslušnost a má větší část majetku v Austrálii, učinil závěť přímo v Austrálii, ve které stanoví, že se má aplikovat pouze na majetek zanechaný v Austrálii. Důvodem je, že pokud by k vydání „Grant of Probate“ byl příslušný například soud dle státní příslušnosti zůstavitele, tedy odlišný od australského soudu, pak by tento nebyl bez dalšího použitelný v Austrálii, ale muselo by být zahájeno další soudní řízení v Austrálii, ve kterém by byl následně potvrzen cizí Grant of Probate australským soudem. Této časové prodlevě, vzniklé komunikací soudních orgánů dvou států, se dá vyhnout shora uvedenou závětí.5

 

Závěť

Závěť musí mít písemnou formu (může být psána rukou, na stroji, na počítači, může být vyfocena nebo naskenována). Závěť musí být podepsána zůstavitelem před dvěma svědky, kteří musí tento dokument rovněž podepsat, přičemž nemusí znát obsah závěti. Podpisy svědků závěti jsou pouze důkazem toho, že zůstavitel podepsal závěť bez nátlaku. Závěť může být měněna dodatkem k závěti, zrušena pozdější závětí, nebo také jejím zničením. Zvláštností je, že sňatek ruší platnost závěti a ve většině států Austrálie má na vůli zůstavitele dopad i rozvod, jelikož se ruší ta část závěti, dle které by měl manžel nabývat majetek a ruší se zároveň jeho jmenování vykonavatelem závěti, správcem majetku (trustee) a opatrovníkem. Např. v Tasmánii rozvod ruší celou závěť. Dodatkem k závěti lze shora uvedené důsledky rozvodu napravit.

Závětí lze zřídit trust (což je obdoba našeho svěřeneckého fondu). Povětšinou vzniká za účelem správy zůstavitelem zanechaných finančních prostředků, které správce majetku (trustee) spravuje pro děti zůstavitele, než dosáhnou zůstavitelem určeného věku, a to většinou 18 let. Stejně tak může trustee obhospodařovat zůstavitelův majetek pro širší okruh příjemců darů ze zůstavitelova majetku.

 

Způsobilost zůstavitele učinit platnou závěť

Zůstavitel musí být v době sepisu závěti plnoletý, musí mu být tedy minimálně 18 let, případně musí být ve svazku manželském. Toto ale napříč Austrálií neplatí bezvýhradně.

O svědcích závěti platí, že jimi nemohou být osoby, které mají nárok na dědictví a ani jejich manželé. Toto pravidlo opět neplatí bezvýjimečně.

Závěť může být neplatná, pokud zůstavitel neměl plnou způsobilost k právním jednáním, pokud byl podpis na závěti zfalšovaný, a pokud závěť nemá všechny podstatné náležitosti.

 

Vykonavatel dědictví

Správu dědictví vykonává vykonavatel závěti určený zůstavitelem v závěti. Pokud zůstavitelem určený není nebo zůstavitele nepřežil, pak může žádat intestátní dědic, jak uvedeno výše, o tzv. „Grant of letters of administration“, na základě kterého může tento dědic pozůstalost spravovat jako správce pozůstalosti. Dozor nad činností vykonavatele nebo správce pozůstalosti vykonává na žádost potenciálního dědice Nejvyšší soud, u kterého může být zpochybňována správnost jeho úkonů v rámci správy pozůstalosti. Předmět pozůstalosti je svěřen těmto osobám, dokud nebude rozdělen mezi oprávněné dědice. Před rozdělením majetku musí vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti uspokojit z předmětu pozůstalosti věřitele zůstavitele.6

 

Práva a povinnosti vykonavatele závěti

Úkolem vykonavatele závěti je organizace pohřbu a záležitostí souvisejících, dále správa svěřeného majetku, podání žádosti o ověření pravosti závěti („Grant of Probate). Vykonavatel závěti musí také oznámit věřitelům záměr rozdělit pozůstalost mezi dědice, zaplatit dluhy, náklady pohřbu, náklady na rozdělení zůstavitelova majetku a na jeho správu, zaplatit daně z příjmu, a to jak daň z příjmu nezaplacenou zůstavitelem, tak daň z příjmu dědiců z jimi nabytého majetku, pokud podléhá zdanění. Vykonavatel závěti má na starost také založení trustu (svěřeneckého fondu) a jeho správu, a zejména rozdělení majetku zůstavitele v souladu s jeho poslední vůlí. Vykonavatel závěti může rozdělit majetek zůstavitele a tedy převést vlastnické právo k majetku zůstavitele na dědice pouze pokud mu byl udělen „Grant of Probate“.

 

Dědické spory

Dědické spory jsou řešeny u příslušných soudů v daném státě nebo teritoriu. Soud příslušný k projednání sporu, který se vyskytl při projednání pozůstalosti, je určen dle hodnoty majetku, který je předmětem sporu, a liší se v jednotlivých státech a teritoriích dle určitých limitů, které jsou stanoveny pro určitý soud v hierarchii soudního systému.

Osoby, které jsou zůstavitelovou vzdálenou rodinou, ale i osoby, které byly na zůstaviteli odkázané svou výživou, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti nebo které měly obdobný úzký vztah k zůstaviteli, jsou oprávněnými osobami, které mohou podat žalobu u soudu a požadovat nárok na část dědictví („family provision claim“). Musí ale prokázat, že jsou v hmotné nouzi a byly neodůvodněně znevýhodněny, anebo že na jejich podíl zůstavitel v závěti zapomněl omylem. 

 

Intestátní dědění

S výjimkou Západní Austrálie a Severního teritoria platí, že pokud zůstavitel nezanechal žádné potomky a zanechal manžela, pak manžel dědí celý předmět dědictví.

V Západní Austrálii a Severním teritoriu nastupuje další dědická skupina, ve které dědí společně s manželem zůstavitelovi rodiče, bratři a sestry nebo jejich zůstavitele přeživší potomci.

Ve všech státech a teritoriích Austrálie platí, že pokud zůstavitele přežije manžel a potomci, pak manžel bude z dědictví nabývat určitou sumu finančních prostředků, která se v jednotlivých státech liší (10.000 AUD – 200.000 AUD) a dále osobní věci zůstavitele a vybavení společné domácnosti a dále třetinu nebo polovinu předmětu dědictví, což je závislé na počtu potomků a liší se v jednotlivých státech. Zbylá část dědictví připadá dětem nebo jejich potomkům. Stejné postavení jako manžel má i druh (i stejného pohlaví).

Pokud má zůstavitel pouze potomky, pak tito dědí celý předmět dědictví v poměrech určených jednotlivými státy Austrálie.

Pokud zůstavitele přežije manžel a rovněž i druh, pak jsou oba dědici v poměru, který záleží na délce spolužití s partnerem.

Pokud zůstavitele nepřežije manžel a ani žádný z potomků, nastupují dědicové další dědické skupiny. Osoby zařazené do této dědické skupiny se v jednotlivých státech liší.

Pokud zůstavitel nezanechá žádné dědice, připadá dědictví danému státu Austrálie.

V Austrálii neexistuje institut neopomenutelného dědice, ani společného jmění manželů. Uzavření manželství má pouze dopad na dědění dle intestátní posloupnosti.

 

Queensland

Například dle právního řádu státu Queensland se rozdělení zůstavitelova majetku pro případ jeho smrti bez zanechání závěti řídí předpisem upravujícím řízení o pozůstalosti – Succession Act 1981 (ve znění účinném k 1.9.2012). Celý předpis je rozdělen do 7 částí: 1) úvod, 2) dědění ze závěti, 3) intestátní dědická posloupnost, 4) zajištění rodiny, 5) správa,  5A) jmenování opatrovníka závětí, 6) různé, 7) přechodná ustanovení.

Dědici ze zákona jsou v první řadě děti a manžel. Stejné právní postavení jako manžel má také de facto spouse, tj. osoba, která žila se zůstavitelem v soužití obdobném manželskému (tj. byla jeho druhem či družkou) nejméně po dobu pěti let před jeho smrtí, anebo nejméně po dobu pěti let v období posledních šesti let před zůstavitelovou smrtí a současně i v době jeho úmrtí.

Zanechal-li zůstavitel manžela, připadne manželovi prvních 150 000 dolarů a vybavení domácnosti. Zbývající část dědictví nabývají zůstavitelovy děti a manžel, a to rovným dílem, manžel však nejvýše třetinu dědictví. Jestliže se některé z dětí smrti zůstavitele nedožilo, rozdělí se jeho dědický podíl mezi jeho potomky per stirpes.

Jestliže zůstavitel nezanechal žádné potomky ani manžela, dědí postupně:

  • zůstavitelovi rodiče (rovným dílem),

  • zůstavitelovi sourozenci (rovným dílem), popřípadě jejich děti (dědický podíl předemřelého  sourozence se mezi ně dělí per stirpes),

  • zůstavitelovi prarodiče (rovným dílem),

  • zůstavitelovi strýcové a tety (rovným dílem), popřípadě jejich děti (dědický podíl předemřelého strýce nebo předemřelé tety se mezi ně dělí per stirpes).7

 

Nový Jižní Wales

V Novém Jižním Walesu se rozdělení zůstavitelova majetku řídí předpisem Succession Act 2006 (NSW) (“Succession Act”) a dědické skupiny postupně tvoří

  • manželka,

  • děti nebo jejich potomci,

  • rodiče,

  • sourozenci,

  • synovci a neteře,

  • prarodiče,

  • strýcové a tety nebo jejich potomci.

  •  

Dědická daň

Dědická daň se v Austrálii neplatí. Povinnost k placení dědické daně byla zrušena v roce 1979.8 Platí se však daň se zisku, a to z nabytého předmětu dědictví, což neplatí zcela bezvýjimečně, jelikož se například neplatí daň ze zisku z nabytých finančních prostředků, ani se neplatí daň ze zisku z prodeje nemovitosti, ve které měl zůstavitel své trvalé bydliště. Pokud má být jakákoliv daň placena, je většinou zaplacena vykonavatelem závěti před samotnou distribucí majetku.

 

ExkurZ Nový Zéland

 

Formální náležitosti závěti:

  • obligatorně písemná forma, ale nezáleží, na jakém hmotném podkladu je zachycena, ani na jazyce;

  • musí být podepsána, a to zpravidla pod textem závěti, i když je možné, aby podpis byl umístěn i jinde v listině. Za určitých okolností se dokonce nemusí jednat ani o podpis, ale může jít pouze o jinou značku testátora;

  • závěť musí být podepsána též dvěma svědky, kteří musí být přítomni ve stejný okamžik a musí po podpisu závěti testátorem připojit své podpisy k závěti. Není však podmínkou, aby viděli testátora podepisovat závěť, protože postačí, pokud svědci viděli podpis testátora na závěti (v zemích common law je běžné, že svědci ověřují podpisy porovnáním podpisu na listiny např. s podpisem v pasu nebo jiném oficiálním identifikačním průkazu);

  • při odkázání nemovitého majetku musí být závěť učiněna v souladu s právem místa, kde se nemovitost nachází;

  • závěť může být zrušena následným sňatkem nebo rozvodem, pozdější závětí nebo dodatkem k závěti, písemným zrušením závěti nebo faktickým zničením s úmyslem závěť zrušit.

 

Zákonná dědická posloupnost:

  • manželka dědí osobní věci a 90.000 NZD,

  • manželce taktéž přísluší 1/3 předmětu dědictví. Další 2/3 se dělí mezi potomky zůstavitele, lhostejno zda biologické či adoptované,

  • pokud zůstavitel nezanechal potomky, pak 2/3 předmětu dědictví zdědí manželka a 1/3 je určena rodičům zůstavitele,

  • pokud zůstavitel nezanechá děti ani rodiče, pak celý majetek dědí manželka zůstavitele,

  • pokud zůstavitel nezanechá manželku, pak celý majetek dědí potomci zůstavitele,

  • pokud zůstavitel nezanechá ani manželku, ani děti, pak celý majetek dědí rodiče,

  • pokud zůstavitel nezanechá ani manželku, ani děti, ani rodiče, pak celý předmět dědictví dědí sourozenci zůstavitele a pokud předemřeli, pak dědí jejich potomci.9

 

Závěr

Zdá se, že nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, i dědické právo České republiky získalo více nových zajímavých institutů, a tato skutečnost nám možná i napomohla k lepšímu pochopení u nás dříve neznámých, ale v právních řádech common law často užívaných institutů, a pomohla nám pochopit některé nám méně známé instituty, o kterých se mimo jiné pojednává v tomto článku. Jen čas ukáže, jaký efekt bude mít nový občanský zákoník na rozšíření užívání závětí nebo jiných právních jednání pro případ smrti mezi českou populací, a zda se přiblížíme ve zvyklostech sepisovat závěti anglosaským státům. Například v Austrálii bylo zjištěno v roce 2008, že celých 87 % lidí starších 50 let sepsalo závěť. n

 

 

1  Australia. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-08-14]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Australia.

2  Australian Government Department of Foreign Affairs and Trade: Legal system. [online]. [cit. 2013-08-14]. Dostupné  z: http://www.dfat.gov.au/facts/legal_system.html.

3  Inheritance tax and law. [online]. [cit. 2013-08-14]. Dostupné z: http://www.globalpropertyguide.com/Pacific/Australia/Inheritance.

4  What is a grant of probate?: What is a grant of probate?. [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: https://www.probatewizard.co.uk/guides/what-is-a-grant-of-probate.html.

5  Inheritance tax and law. [online]. [cit. 2013-08-14]. Dostupné z: http://www.globalpropertyguide.com/Pacific/Australia/Inheritance.

6  GARB, Louis a John WOOD. International succession. 3rd ed. New York: Oxford University Press, c2010, xxxix, str. 13 – 31, ISBN 01-995-5027-1.

7  Dědictví ze zákona: Queensland. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-04-25]. Dostupné z:  http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bdici_ze_z%C3%A1kona.

8  Australian Inheritance Law. [online]. [cit. 2013-08-14]. Dostupné z: http://www.ehow.com/facts_7246505_australian-inheritance-law.html.

9  GARB, Louis a John WOOD. International succession. 2nd ed. New York: Kluwer Law International, c2004, ix, str. 446 – 459.  ISBN 90-411-0781-9.

Zpět