Veřejné listiny a jejich důkazní síla

Mgr. Šimon Klein

 

Pojem veřejné listiny

Právo rozeznává dva druhy listin. Listiny veřejné, tj. listiny vydané orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo listiny, které za veřejnou listinu prohlásí zákon,1 a listiny soukromé, tj. všechny ostatní listiny. V rámci soukromého práva jsou takovými listinami především notářské zápisy.2

 

Sepisování veřejných listin je bezpochyby hlavní náplní činnosti notáře, samou esencí notářské činnosti.3 Sepisováním těchto listin notář přispívá ke stabilitě právních vztahů a právní jistotě v těch nejzásadnějších oblastech lidské činnosti.

 

Zvláštností a specifikem veřejných listin je veřejná víra v jejich pravost a správnost. V případě veřejných listin sepsaných notářem je garancí této veřejné víry především osobnost notáře a skutečnost, že originál notářského zápisu je vždy uložen ve sbírce notářských zápisů a tam i archivován. Již tím je notářský zápis vybaven vlastnostmi a garancemi, které veřejnou víru plně odůvodňují. Dlužno však podotknout, že zvláštní charakter notářského úřadu, jakož i notářských zápisů samotných, umožňuje s využitím moderních technologií tyto garance (de lege ferenda) ještě dále posilovat a podrobit vyhotovování notářských zápisů takovým kontrolním mechanismům, které by byly s to proměnit veřejnou víru prakticky ve veřejnou jistotu.

 

Veřejné listiny a veřejný zájem

Veřejná víra vtělená ve veřejné listiny není jen projevem požadavku na zvláštní odbornou způsobilost potřebnou k určitým právním jednáním, ale slouží především jinému zvláštnímu účelu, který soukromé listiny plnit nedovedou. Tím účelem je ochrana třetích osob a veřejného zájmu v právních vztazích. Je obecným principem, že z právních jednání osob nemohou vznikat práva a povinnosti v neprospěch třetích osob. Přesnější by však bylo dodat, že nikoli přímo. Některá právní jednání totiž mohou negativně ovlivnit práva a povinnosti třetích osob nepřímo.

 

To nemusí být nutně negativní jev. Pokud v hospodářské soutěži uzavřu obchod se svým smluvním partnerem, může to znamenat, že stejný obchod neuzavřou jiní podnikatelé v mém oboru. Svým právním jednáním jim tedy v jistém slova smyslu způsobím újmu. Takové konkurenční jednání je však společnosti jako celku prospěšné, konkurence proto není zakázaná, ba naopak je právem podporovaná.

 

V některých oblastech však má společnost eminentní zájem na transparentnosti a jistotě právních jednání, neboť manipulace se smluvními vztahy může způsobit společnosti újmu. Pro taková právní jednání proto zákonodárci zpravidla vyžadují formu veřejné listiny, aby byl veřejný zájem na přehlednosti těchto právních vztahů zajištěn.

 

Klasickým příkladem bývá obligatorní forma notářského zápisu pro právní jednání týkající se nemovitostí, zejména pak jejich převodu. Nemovitosti bývají v každé společnosti tím nejdůležitějším majetkem, neboť je jich třeba k zabezpečování velké části lidských činností a na druhou stranu je jich jen omezené množství a nelze je vyrobit. Pro fungování společnosti mají proto velkou cenu a vztahy k nim proto bývají právem nejvíce chráněny (viz např. delší vydržecí lhůty u nemovitostí). Stát má obvykle eminentní zájem na tom, aby bylo v každém okamžiku postaveno najisto, kdo skutečně vlastní nemovitosti na jeho území (viz např. Výlučná příslušnost k projednání nemovitostí v dědickém řízení). Nejistota v těchto vztazích může totiž usnadňovat daňové úniky či legalizaci výnosů z trestné činnosti.

 

Není to však jen stát, kdo má zájem na transparentnosti právních vztahů k nemovitostem. Každý, kdo hodlá zakoupit nemovitost potřebuje mít jistotu v tom, že jeho smluvní partner je skutečně oprávněn ji prodat, a že tato transakce nebude zpochybněna. Každý, kdo nemovitost vlastní, potřebuje mít jistotu v tom, že nebude vlastnictví k této nemovitostí podvodně zbaven.

 

Přes znepokojující četnost podvodných transakcí s nemovitostmi však náš zákonodárce nepovažoval za nutné chránit vztahy k nemovitostem zvýšenými formálními požadavky na smlouvy o převodu či zatěžování nemovitostí, sluší se proto poskytnout jiný příklad, který více odpovídá našemu právnímu řádu.

 

Takovým příkladem může být obligatorní forma veřejné listiny pro smlouvy o manželském majetkovém režimu. I zde existuje eminentní veřejný zájem na jistotě o tom, zda manželé uzavřeli takovou smlouvu, co je jejím obsahem a zejména pak, kdy takovou smlouvu uzavřeli. To může mít zásadní důsledky pro daňové otázky, ale též (za předpokladu, že právní řád chce připustit účinnost takové smlouvy i vůči třetím osobám) pro právní postavení věřitelů. Proto náš právní řád pro tento druh smlouvy stanoví obligatorní formu veřejné listiny. Tím může být postaveno najisto, zda a jakým způsobem jsou majetkoprávní vztahy manželů modifikovány, kdy k takové modifikaci došlo a konečně tak umožňuje i veřejnou evidenci takových smluv.

 

Veřejné listiny a soukromý zájem

Na shora uvedených příkladech je patrné, jakým způsobem může obligatorní forma notářského zápisu sloužit k ochraně veřejného zájmu, případně zájmu jednotlivých třetích osob. Je však faktem, že náš právní řád je postaven spíše na neformálnosti právních jednání a zvláštními formálními požadavky ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi velmi šetří a zpravidla ponechává na volbě účastníků právních jednání, jakou formu pro ně zvolí.

 

Nabízí se tedy otázka, jaké výhody může forma veřejné listiny přinést samotným účastníkům právních jednání ve srovnání s listinami soukromými. Odpovědí je zvláštní důkazní síla veřejných listin.

 

Podle § 568 NOZ odst. 1, „je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak.“ Druhý odstavec téhož ustanovení pak výslovně pamatuje na právní jednání učiněná ve formě veřejné listiny, když stanoví, že „zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o takovém projevu vůle. To platí i v případě, že byl podpis jednajícího nahrazen způsobem, který stanoví zákon.“ Obdobně je pak důkazní síla veřejných listin upravena i v občanském soudním řádu.

U soukromých listin oproti tomu podle § 565 NOZ platí, že je na každém, kdo se jich dovolává, aby dokázal jejich pravost a správnost. Je li však soukromá listina použita proti osobě, která ji zjevně podepsala, nebo proti jejímu právnímu nástupci, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

 

Jaký tedy v praxi bude rozdíl mezi důkazní silou veřejné a soukromé listiny?

 

Praktické důsledky odlišné důkazní síly veřejné a soukromé listiny

Jednoznačnou odpověď dává zákon v případě, že má být listina použita proti osobě, která listinu nepodepsala. Příkladem může být situace, kdy pronajímatel využije zadržovací právo k movitým věcem nájemce a později vznikne mezi oběma spor o tom, jaké předměty se v bytě nacházely. Pokud pronajímatel při zadržení movitých věcí vytvoří soukromou listinu obsahující inventář těchto věcí, nepředstavuje tato listina nic více než jen písemně zachycené prohlášení osob, které ji podepsaly. Takové prohlášení bude soudem volně hodnoceno jako každý jiný důkaz. Zcela jiná bude situace, pokud pronajímatel předloží veřejnou listinu (notářský zápis), která osvědčuje, jaké věci se v bytě nacházely a jaké pronajímatel zabavil. V takovém případě dojde k úplnému přesunu důkazního břemene – nájemce bude muset jednoznačně dokázat, že údaje v listině obsažené neodpovídají skutečnosti.

 

Jednoznačná je situace též v případě, že ve sporném řízení budou jako důkaz předloženy soukromá a veřejná listina, které si navzájem odporují. Zde se v plné míře projeví vyšší důkazní síla veřejné listiny a důkazní břemeno ponese ten, kdo bude tvrdit skutečnosti, které jsou s veřejnou listinou v rozporu. To zřejmě bude platit i v případě, že soukromá listina bude použita proti osobě, která ji podepsala a bude se tedy mít za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. Stále totiž bude platit, že události a projevy vůle zachycené veřejnou listinou se udály, respektive byly projeveny, dokud nebude prokázán opak. Na okolnostech případu pak bude záležet, zda samotná vyvratitelná domněnka uznání bude představovat dostatečně silný důkaz opaku.

 

Předpokládejme tedy, že by ve výše nastíněném případě pronajímatel nechal osvědčit notářským zápisem, jaké věci jím byly zadrženy. Zároveň by o tomtéž pořídil soukromou listinu nájemce, přičemž tuto listinu by podepsal pronajímatel i nájemce. Později by se ukázalo, že obě listiny si obsahově odporují, přičemž pronajímatel by setrval na správnosti listiny veřejné. I v takto vzniklém sporu by zřejmě platila domněnka správnosti veřejné listiny, dokud by nebyl prokázán opak. Soukromá listina by pak byla jedním z možných důkazů, v pochybnostech by však musela ustoupit listině veřejné.

 

Ve většině případů však bude k dispozici buď jen listina veřejná, nebo listina soukromá, přičemž listina soukromá bude zpravidla použita jako důkaz vůči osobě, která ji podepsala, nebo podepsat měla. Jaké jsou rozdíly mezi oběma situacemi?

Není-li sporu o to, zda listinu podepsala osoba, vůči níž je soukromá listina použita, či je-li to slovy zákona zjevné, pak jsou rozdíly marginální. Vzniká vyvratitelná domněnka, že pravost a správnost listiny byla uznána. Důkazní břemeno je stejně jako v případě veřejné listiny přeneseno na osobu, proti níž je listina použita. Tato osoba pak může prokázat, že obsah listiny je nesprávný, nebo může prokázat, že podpisem na listině nedošlo k uznání jejího obsahu, například proto, že byla podepsána omylem nebo pod nátlakem. Za příklad může sloužit situace, kdy by na autogramiádě byla podepisující se celebritě podstrčena k podpisu smlouva. Pokud by tyto okolnosti podpisu byly prokázány, pak by byla patrně vyvrácena domněnka, že podpisem smlouvy došlo k uznání správnosti listiny.

 

Kdy je listina někým zjevně podepsána?

Z výše uvedeného je patrné, že rozdílnost důkazní síly veřejné a soukromé listiny bude zpravidla spočívat v otázce, zda byla listina „zjevně“ podepsána osobou, proti níž je použita (nebo jejím právním nástupcem). Zákon zde nedává mnoho vodítek a otázka zjevnosti podpisu je tedy otevřená pro interpretaci.

 

Sporná patrně nebude zjevnost podpisu, jehož pravost byla ověřena veřejnou listinou, tj. pokud pravost podpisu ověřil notář (ověřovací doložka je veřejnou listinou dle § 6 not. ř.), případně podle zákona č. 21/2006 Sb. Ministerstvo vnitra, krajské, obecní a újezdní úřady (jimi zhotovené ověřovací doložky jsou veřejnou listinou ze samotné jejich podstaty, jakožto listiny vydané orgánem veřejné moci v mezích jejich působnosti). Je-li ověřovací doložka veřejnou listinou, pak platí, že byla danou osobou podepsána, dokud není prokázán opak. Tím je zjevnost podpisu dána bez dalšího  a bude tedy platit domněnka, že pravost a správnost listiny byla uznána.4

 

Co však v situaci, kdy je listina opatřena prostým podpisem? Zákon zde jasnou odpověď nedává. Vodítkem však může být znění § 1673 odst. 1 OZ. Podle tohoto ustanovení se nově rozlišuje spor o pravost závěti a spor o platnost závěti. Pokud zákonný dědic tvrdí, že závěť je neplatná, odkáže se k podání žaloby proti závětnímu dědici. Pokud však dědic ze zákona popře pravost závěti, tj. skutečnost, že byla podepsána zůstavitelem, pak se naopak odkáže dědic ze závěti k podání žaloby proti dědici ze zákona. Tím je zcela otočena dosavadní praxe a značně oslabena pozice závětí pořízených soukromou listinou.5

 

Spor o pravost takové závěti je přitom vlastně zvláštním případem použití soukromé listiny proti právnímu nástupci osoby, která ji (údajně) podepsala, respektive proti tomu, kdo o sobě tvrdí, že jejím právním nástupcem je. Zákon obecné pravidlo pro popření pravosti podpisu na soukromé listině neobsahuje, nabízí se tedy možnost přiměřeně použít pravidlo speciální, obsažené v § 1673 OZ, samozřejmě nikoli pro otázku, kdo má podat žalobu, nýbrž pro otázku, kdo ponese důkazní břemeno. Co jiného ostatně řeší pravidlo v § 1673 odst. 1 OZ, než kdo ve sporu o pravost (resp. platnost) závěti ponese důkazní břemeno?

Taková interpretace je v souladu s jazykovým výkladem § 565 OZ. Podle první věty tohoto ustanovení je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost (a správnost). Teprve tehdy, pokud je listina použita proti tomu, kdo ji zjevně podepsal, vzniká podle druhé věty téhož ustanovení domněnka uznání. Pokud by ke „zjevnosti“ podpisu stačilo pouhé tvrzení toho, kdo se listiny dovolává, byla by tím zcela negována první věta § 565 OZ. Ten, kdo se listiny dovolává by totiž ohledně pravosti listiny vůbec nenesl břemeno důkazní, ale toliko břemeno tvrzení. Je ostatně běžnou lidskou zkušeností, že spojitost obtížně čitelné čáranice, jíž je podpis většiny lidí, s osobou, která se takto podepisuje, má ke zřejmosti značně daleko. Vztah mezi osobou a jejím podpisem může být zřejmý osobám, které danou osobu dobře znají a vědí, jak se dlouhodobě podepisuje. Je však absurdní tvrdit, že taková spojitost má být zřejmá soudu, který podpis dané osoby, jakož i osobu samotnou, zpravidla před podáním žaloby nikdy neviděl.

 

Konečně této interpretaci nasvědčuje i srovnání s jednoznačněji formulovanou procesní úpravou německou a rakouskou. Zatímco veřejným listinám podle § 437 odst. 1 německého občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung, dále jen ZPO) svědčí domněnka pravosti,6 je podle § 440 odst. 1 ZPO třeba dokázat pravost soukromé listiny, pokud nebyla uznána.7 Odstavec druhý téhož ustanovení pak zakotvuje domněnku pravosti pro text stojící nad podpisem, jehož pravost byla úředně ověřena. Obdobně pak stanoví domněnku pravosti pro veřejné listiny § 310 odst. 1 rakouského ZPO a § 312 odst. 2 rakouského ZPO stanoví, že pokud byla popřena pravost soukromé listiny, nebo podpisu nacházejícího se na ní, je na tom, kdo se takové listiny dovolává jako důkazu, aby její pravost (resp. pravost podpisu) prokázal.8

Teprve pokud platí, že je listina podepsána, pak se aplikuje § 416 německého ZPO, respektive § 294 rakouského ZPO. Podle těchto (téměř totožně znějících) ustanovení je soukromá listina plným důkazem projevu vůle toho, kdo ji podepsal.9 Zde je třeba se vypořádat s tím, zda taková interpretace není příliš striktní. Stačí-li k přenosu důkazního břemene z toho, proti komu je soukromá listina použita na toho, kdo se jí dovolává, prosté popření pravosti podpisu, k čemu pak taková soukromá listina slouží? Tak se ptá i Jana Urbanová ve svém článku Potrebujeme vôbec vyhotovovať listinu, keď nie je relevantným dôkazom? uveřejněném na slovenském právním blogu Otvorené právo.10 Jana Urbanová ve svém článku rozebírá obdobná ustanovení slovenského práva, která stanoví rozdílnou důkazní sílu pro soukromé a veřejné listiny a dochází k závěru, že pokud by bylo možné jednoduše popřít pravost podpisu soukromé listiny a tím přenést důkazní břemeno na toho, kdo se listiny dovolává, pak by byl účel soukromé listiny zcela zmařen, neboť taková listina by neměla žádnou důkazní sílu. Z toho důvodu dospívá k závěru, že soukromé listiny by měly v zásadě mít stejnou důkazní sílu jako listiny veřejné a že důkazní břemeno má nést ten, kdo se dovolává nepravosti podpisu. Takový výklad je však v prvé řadě v rozporu s textem zákona, když (též slovenská právní úprava) zcela jednoznačně rozlišuje důkazní sílu veřejné a soukromé listiny.

 

Dále je třeba si uvědomit, že v poctivém smluvním styku neslouží zpravidla soukromá listina k předcházení sporům o to, zda byla smlouva uzavřena, ale k předcházení sporům o to, co bylo jejím obsahem. U složitých obchodních smluv k takovým nejasnostem přitom může dojít i bona fide, jednoduše kvůli vlastnostem lidské paměti. Moderní technologie navíc výrazně zjednodušují replikaci (falzifikaci) lidského podpisu, což nadále snižuje vypovídací hodnotu nelegalizovaného podpisu. Samotnou existenci smlouvy zpravidla mnohem lépe prokazují jiné skutečnosti, například to, že si strany poskytly vzájemné plnění. Písemné vyhotovení smlouvy pak prokazuje okolnosti a podmínky, za nichž taková smlouva byla uzavřena. Účel soukromé listiny proto takovýmto výkladem zmařen není – soukromá listina (je-li prokázána její pravost, nebo je-li její pravost nesporná) je stále plnohodnotným důkazem o právním jednání. Platí, že v takovém případě je „plným důkazem“, nikoli že „nemá žádnou důkazní sílu“.

Domnívám se proto, že je účelné vykládat ustanovení § 565 OZ tak, že důkazní břemeno má při sporu o pravost prostého podpisu nést ten, kdo se dané listiny dovolává. Zákon tím sleduje ochranu osob před jednoduchým paděláním jejich podpisu. Takový závěr však není v souladu s dosavadní soudní praxí a definitivní odpověď na otázku, co v tomto ohledu změnila nová právní úprava, může dát toliko judikatura.

 

Ještě méně jednoznačná pak je situace ohledně soukromých listin, na nichž byla pravost podpisu ověřena držitelem poštovní licence podle zákona o ověřování, nebo advokátem podle zákona o advokacii. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2012, spisová značka 21 Cdo 3461/2011 dovodil, že ověřovací doložky těchto subjektů nejsou veřejnou listinou, neboť nejsou ani vydány orgánem veřejné moci v mezích jeho působnosti, ani nejsou za veřejnou listinu prohlášeny zákonem. Zákon toliko stanoví, že tam, kde je jiným právním předpisem vyžadováno úřední ověření pravosti podpisu, lze tomuto požadavku vyhovět i ověřením podpisu advokátem nebo držitelem poštovní licence.

 

Nejvyšší soud ve shora uvedeném případě dovodil, že pravost podpisu podléhá zásadě volného hodnocení důkazů a že „má procesní povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska posouzení pravosti podpisu a povinnost tvrzené skutečnosti prokázat [§ 101 odst.1 písm.a) a b) a § 120 odst.1 věta první a § 120 odst.3 o.s.ř.] ten z účastníků, který – jak je v soudní praxi a právní teorii nepochybné – z objasnění této okolnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky,“11 V daném případě to podle soudu byla ta osoba, která se dovolávala nepravosti podpisu. Jelikož však bylo citované rozhodnutí vydáno ještě za účinnosti starého občanského zákoníku, který žádná zvláštní ustanovení o důkazní síle soukromých listin neobsahoval, je třeba i tento právní závěr podrobit revizi. Zákon pro tyto druhy ověřovacích doložek nestanoví žádná zvláštní pravidla ohledně jejich důkazní síly, jejich režim by tedy měl sledovat režim listin opatřených prostým podpisem, tedy režim, kdy je na každém, kdo se listiny dovolává, aby prokázal její pravost a správnost (není-li pravost podpisu zjevná). Pokud se tedy praxe přikloní k tomu, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu ponese ten, kdo se listiny dovolává, týkalo by se to i těchto listin. V těchto případech se však nabízejí další důkazy pravosti podpisu, jako je záznam v ověřovací knize, či v případě advokátního ověření podpisu svědectví advokáta, případně další záznamy z jeho advokátního spisu. Lze tedy předpokládat, že takové důkazní břemeno by bylo lze unést.

 

Závěr

Hlavním účelem veřejných listin v soukromém právu je ochrana veřejného zájmu bez ohledu na přání a zájmy účastníků právních jednání, či osvědčovaných skutečností. Z toho důvodu právní řády stanovují obligatorní formu veřejné listiny pro celou řadu právních jednání. Náš právní řád touto cestou nešel a tento formální požadavek stanoví jen pro minimum právních jednání. Z hlediska ochrany soukromých zájmů však veřejné listiny nabízejí vyšší důkazní sílu a tím i sníženou zpochybnitelnost oproti listinám soukromým. Strany právních jednání proto mohou mít zájem zvolit formu veřejné listiny a předcházet tak sporům v oblastech, kde lze zvýšené riziko sporů očekávat. n

 

 

1   § 567 NOZ.

2   § 3026 odst. 2 NOZ.

3   Viz Jindřich, Miroslav, Veřejné listiny – hlavní úloha notářství,  Ad Notam 1/2010.

4   Vzhledem k zákonem danému způsobu ověření podpisu bude patrně vyloučena též většina možností prokázat, že listina byla podepsána zjevným omylem (viz příklad s autogramiádou), nebo pod přímým fyzickým nátlakem.

5   Zákon výslovně nestanoví výjimku pro závěti psané ve formě veřejné listiny. Nabízí se proto ta interpretace, že bude takto odkázán k podání žaloby i dědic, který se opírá o závěť ve formě veřejné listiny a veřejná víra vtělená v takové listině se projeví teprve v rámci sporného řízení. Domnívám se však, že taková interpretace je protismyslná. Došlo by k tomu, že důkazní břemeno by nenesl žalobce, ale žalovaný. To může být sice účelné ve výjimečných případech, jako je diskriminace v pracovněprávních vztazích, zde by však iniciátorem sporu byl právě žalovaný. Jeví se proto správnější, aby žalobcem byl ten, kdo ponese důkazní břemeno, tedy dědic ze zákona. Zde je třeba vyjít z toho, že postavení veřejné listiny je definováno nejen v procesním, ale i v hmotněprávním předpisu. Ustanovení  § 568 OZ a § 1673 OZ jsou tedy v rozporu, přičemž je v souladu se smyslem právní úpravy vyložit tento rozpor tak,  že ustanovení § 568 je speciální vůči § 1673 a nikoli naopak.

6   „Urkunden, die nach Form und Inhalt als von einer öffentlichen Behörde oder von einer mit öffentlichem Glauben versehenen Person errichtet sich darstellen, haben die Vermutung der Echtheit für sich.“

7   „Die Echtheit einer nicht anerkannten Privaturkunde ist zu beweisen.“

8   „Die bestrittene Echtheit einer Privaturkunde oder einer auf derselben befindlichen Namensunterschrift ist von demjenigen zu beweisen, der die Urkunde als Beweismittel gebrauchen will.“

9   § 294 rak. ZPO: „Auf Papier oder elektronisch errichtete Privaturkunden begründen, sofern sie von den Ausstellern unterschrieben oder mit ihrem gerichtlich oder notariell beglaubigten Handzeichen versehen sind, vollen Beweis dafür, dass die in denselben enthaltenen Erklärungen von den Ausstellern herrühren. „, § 416 něm. ZPO „Privaturkunden begründen, sofern sie von den Ausstellern unterschrieben oder mittels notariell beglaubigten Handzeichens unterzeichnet sind, vollen Beweis dafür, dass die in ihnen enthaltenen Erklärungen von den Ausstellern abgegeben sind.“

10  Urbanová, J., Potrebujeme vôbec vyhotovovať listinu,  keď nie je relevantným dôkazom?, Otvorené právo, 2014  [cit. 5. 7. 2014], dostupné z WWW: <http://www.otvorenepravo.sk/ m/clanok/215/potrebujeme-vobec-vyhotovovat-listinu-ked-nie-je-relevantnym-dokazom>.

11  Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, spisová značka 21 Cdo 3461/2011.

 

Zpět