Zkrácené znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 913/09 ze dne 4. 8. 2010 o odpovědnosti daňového poradce za škodu způsobenou při výkonu daňového poradenství – část VI. Závěr

Redakce Ad Notam

 

Tento nález zmínil JUDr. Petr Šuk, soudce Nejvyššího soudu České republiky, během své přednášky v rámci semináře konaného v Kroměříži ve dnech  18. – 20. června letošního roku s tím, že jeho závěry jsou použitelné i pro odpovědnost notáře. Úplné znění je možno nalézt na elektronické adrese http://nalus.usoud.cz

 

V otázce porušení povinnosti daňového poradce se dovolací soud dostal mimo rámec dosavadní vlastní rozhodovací činnosti, pokud se spokojil se závěrem, že se v důsledku rady daňového poradce stalo daňové přiznání vedlejšího účastníka řízení vadným. Nevypořádal se tím totiž vůbec s otázkou, zda a případně jakou právní povinnost daňový poradce konkrétně porušil tím, že v konkrétních okolnosti daného případu a s ohledem na (případné) relevantní odborné názory a (možnou) rozhodovací činnost správců daně (či správních soudů) v rozhodné době. Jinými slovy se nevypořádal s otázkou, zda daňový poradce porušuje právní předpisy tím, když v určité době a za určitých okolností zastává nějaký právní názor, který se později ukáže být nesprávným. S touto otázkou se obecné soudy totiž rozhodně nemohly vypořádat citací dotčených právních předpisů, předcházející vlastnímu skutkovému a právnímu hodnocení věci (soudy prvního a druhého stupně), či obecným vymezením předpokladů této odpovědnosti (dovolací soud). Na tuto otázku konečně neodpověděl ani ustanovený znalec, přičemž není zřejmé nakolik se projevila zásada iura novit curia, obsažená v ustanovení § 121 občanského soudního řádu, do postupu soudu prvního stupně, který ustanovil znalce k výkladu tuzemského práva.

Jakkoliv lze považovat za zásadní a principiální východisko, že daňové poradenství má sloužit ke správnému podání daňového přiznání, zůstalo i nyní nezodpovězeno, jakou roli má výklad příslušných právních předpisů – tj. jak dalece je příslušná právní úprava jasná a jakou roli hraje výklad ze strany orgánů veřejné moci (existuje-li nějaký), potažmo jaký význam má případné „ražení judikaturních štol“.

 

Z rozhodnutí obecných soudů by snad jen mohl nepřímo vyplývat (jen stěží akceptovatelný) závěr, že není vůbec žádný rozdíl mezi tím, když daňový poradce zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později orgány veřejné moci odmítnut) a tím, když daňový poradce např. podá za svého klienta daňové přiznání opožděně, s formálními (technickými) nedostatky apod. Jinak řečeno, že opravdu cokoliv z poskytnutých služeb daňového poradce, co vedlo k pozdějším sankcím ze strany správce daně, představuje porušení určité zákonné povinnosti, a to navíc v situaci, kdy daňový dlužník nevyužil ani opravných prostředků, ani správní žaloby. Zodpovězení těchto otázek ve vztahu k posuzované věci je přitom tím, oč v procesní obraně stěžovatele evidentně šlo, a jíž se v tomto rozsahu neučinilo zadost v rozporu s principy vztahu mezi státem obecně a soudní mocí zvláště na straně jedné a občany na straně druhé.

 

Obecné soudy porušily čl. 1 odst. 1 Ústavy a základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že se ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly se zásadními právními otázkami odpovědnosti daňového poradce za škodu, a to vzdor požadavkům kladeným na taková rozhodnutí vlastní ustálenou rozhodovací činností, týkající se věcně obdobné situace odpovědnosti advokátů za škodu. Proto byla všechna napadená rozhodnutí zrušena.

 

Ústavní soud svým rozhodnutím přitom vůbec nepředjímá, zda je v dané věci nárok vedlejšího účastníka řízení na náhradu škody dán či nikoliv, protože tato otázka nadále zůstává v kompetenci obecných soudů podle čl. 90 Ústavy.

 

Zpět