Střípky z historie 31.
JUDr. PhDr. Stanislav Balík, člen redakční rady Ad Notam
Působností notářů na lodích, plujících v teritoriálních vodách, se zabýval v časopisu Právník zadarský advokát Vladimír Pappafava v článku O místním vymezení působnosti notářské (1886). Dospěl k závěru, že působnost notáře, sídlícího na území státu při pobřeží, je v teritoriálních vodách dána jednoznačně pro lodi národní. Dovodil, že místní notář může působit i na cizí „lodi kupecké“, vyloučil naopak „příslušnost notáře v případě cizích lodí válečných“. Při definici teritoriálních vod vycházel autor z definice, že „veškeren pruh mořský, na nějž létají koule, vyhozené se břehu, který chráněn a hájen jest palbou strojů těch, jest pevninový a náleží v panství vladaře břehu. Jinými slovy: Nejdalnější dostřel z děla se břehu jest pravou hranicí moře pevninového.“
•
V r. 1881 vydal turecký sultán Abdulhamid II. dekret, jímž bylo změněno ustanovení zákona, podle kterého měl být u každého sborového soudu zřízen notářský úřad. Napříště se tak mělo stát pouze v případě, že se předpokládal měsíční obrat 500 piastrů. Pokud dosažení této výše příjmu nebylo pravděpodobné, měli vykonávat pravomoci notáře úředníci soudu. Notář si měl sumu měsíčních 500 piastrů ponechat zcela jako svůj výdělek, z částky přesahující 500 piastrů mu patřila pouze jedna třetina, zbývající část byl povinen odvést jako daň.
S odvoláním na zprávu v časopise Zeitschrift für Notariat přinesl časopis Právník v r. 1883 zprávu s titulkem První notář ženského pohlaví. Uvádí se zde, že „v okresu Columbia spojených států severoamerických byla k návrhu státního prokurátora a se svolením generálního advokáta unie poprvé dáma, jménem miss Gillette, jmenována notářem veřejným.“ Stalo se tak ve stejném roce, kdy tamější republikánský guvernér Thomas H. Brents podepsal zákon o volebním právu žen. Již v roce 1887 bylo volební právo žen zákonodárným sborem zrušeno, o dalších osudech notářky Gillette však již v Právníku není žádných dalších zpráv.
•
Sbírku rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu, dotýkajících se notářství, vydal z popudu Rakouského spolku notářského pod názvem Sammlung von Entscheidungen des k. k. obersten Gerichtshofes zu den Notariatsgesetzen v r. 1893 notář Otto Gesselbauer. Sbírku vydalo Manzovo dvorní a univerzitní knihkupectví ve Vídni. Publikace obsahuje 272 nálezů z let 1850-1889. „Přidán jest pilně propracovaný rejstřík věcný a rejstřík zákonů. Kniha zaslouží sobě hojné pozornosti netoliko v kruzích notářských, ale i v širších kruzích právnických,“ poznamenal recenzent v časopisu Právník.
•
Počátky moderního japonského notářství sahají do r. 1886, kdy byl po revoluci Meidži vydán notářský řád, který vycházel z modelu francouzské organizace notariátu. Obdobně jako v případě občanského zákoníku začalo pak Japonsko na přelomu 19. a 20. století přebírat německé vzory i v případě dalších právních předpisů. V r. 1909 byl tak notářský řád z r. 1886 nahrazen notářským řádem, který po řadě novelizací platí doposud. V Japonsku působí 50 notářských komor, celonárodní notářská komora (Nippon Koshonin Rengokai) byla v r. 1977 přijata za člena Mezinárodní unie notářství.
•
Notářem byl po krátký čas i poslanec Frankfurtského sněmu Bernhard Friedrich Thüssing (1810-1881). Po právnických studiích v Münsteru se zde stal notářem a soudním komisařem, posléze byl přeložen do Ahlenu a v r. 1845 do Warendorfu. Tam se stal v letech 1848-1849 vůdcem demokratického hnutí. Na sněmu patřil k frakci Deutscher Hof, aktivně se však příliš neprojevoval, nebyl ani členem některého ze sněmovních výborů či komisí. Po sněmu se Thüssing vrátil k soudnímu komisariátu, v roce 1862 byl pak jmenován soudním radou v Dortmundu, kde 2. července 1881 zemřel.
- Štítky:
- 2014