Humor a notářský svět

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

Můžeme si myslet, že humor a notáři nemají mnoho společného. Stále je ještě mezi lidmi zakořeněna představa, že notáři jsou velmi vážní a důstojní jedinci, kteří mají blíže k pedantismu než k humornému nadhledu.

Nelze se ani divit, jestliže výraznou pracovní náplň notářů tvoří řízení o pozůstalosti, tedy řešení následků osudové události v životě člověka. Jsou dokonce i tací, kteří mají tendenci notáře spojovat s pohřební službou či hřbitovní správou.

O humoru notářském platí totéž co o humoru obecně. Lze sem zařadit humor situační a tzv. humor čtvrté cenové skupiny na jedné straně a na straně druhé humor tzv. jemný, vyžadující jistou inteligenční kapacitu jeho aktérů i příjemců, kam většinou zařadíme i parodii, černý humor, sarkasmus, ironii apod. Typický představitel druhé kategorie je Jára da Cimrman či Woody Allen. Osobně ovšem vůbec nezavrhuji ani kategorii první, vzpomenu-li si na slavnou bláznivou komedii Georgese Feydeau „Brouk v hlavě“.

Dovolím si tvrdit, že většina notářů chápe širší kontext svého povolání a jsou schopni se na sebe, notářství i okolní svět podívat s nadhledem. Ostatně již Jan Werich, který svého času také studoval právnickou fakultu, zdůrazňoval, že osvobozujícího humoru je schopen právě ten, kdo si je svou věcí jistý.

K navození atmosféry si dovolím vložit vzpomínku na své první dotyky se světem notářství, které nepostrádaly prvky absurdity ani černého humoru. Do samotného povolání jsem se snad právě díky tomu stále více a více zamilovával. Notářství jsem si vybral již v předstihu, když jsem již během právnického studia v období let 1969 a násl. přemýšlel, jaké právnické profesi bych se rád po ukončení studia věnoval. Tíhl jsem spíše k nezávislé právnické práci, ale byl jsem nucen vyloučit soudnictví, kde se reálně dalo předpokládat, že mladého kluka pošlou posílit trestní soudnictví. A tak mi vyšlo státní notářství. Tam se mi nakonec podařilo dostat, když jsem předtím musel několikrát odmítnout nabídku na dráhu budoucího soudce.

A tak jsem 1. října 1971 v džínách a černém vytahaném svetru slavnostně nastoupil jako notářský čekatel na jedno z pražských státních notářství umístěné v Praze 4–Nuslích.

Celý tento první říjnový den byl černým humorem přímo prosáknut. Notářství se nacházelo v bývalé Baťově budově, v přízemí tedy logicky byl obchod s obuví, v prvním patře pedikura a konečně ve druhém patře bez výtahu státní notářství. Notářství sestávalo především z dlouhé a velmi těsné chodby opatřené dosluhujícím červeným linoleem z doby Baťovy a rozpadajícími se židlemi z doby monarchie. Obvykle byla tato chodba (lépe řečeno chodbička), do níž ústily všechny kanceláře, k prasknutí narvaná navzájem se překřikujícími lidmi, 1. října 1971 byla však ze záhadného důvodu dokonale prázdná. Asi nebyl návštěvní den.

Dojem prázdnoty a opuštěnosti narušila pouze postava starého a bledého muže, který se doslova vypotácel z jedné kanceláře. Na pozdrav neodpovídal. Později jsem zjistil, že se jedná o státního notáře před penzí.

Při mém přijetí ve své kanceláři plné knih a spisů s oknem do neutěšeného nuselského dvora budil vedoucí notář dojem naprosté solidnosti. To jsem ještě netušil, že se jedná o velkého recesistu. Pravil, že k seznámení se s problematikou mi dnes bude přidělena jistá dávka spisů k prostudování.

 Posléze jsem byl umístěn v malé kancelářské „nudli“ s hromadou spisů. Každý začínal úmrtním listem a já jsem si počal uvědomovat, že zbytek života strávím v pobočce pohřebního ústavu. Nelenil jsem však a počal jsem si vytvářet statistiku důvodů úmrtí, které v té době tvořily povinnou součást každého úmrtního listu. Posléze jsem si začal z úmrtních listů ještě vypočítávat průměrný věk dožití. Dědické právo mě zatím nezajímalo. Po zbytek dne jsem již nepotkal ani dušičku, pouze dvakrát výše zmíněného pana doktora.

Dalo by se říci, že první den na notářství by tedy vlastně třiadvacetiletého ctitele Kafky a Dostojevského měl uspokojit. To, že tomu však plně nebylo, svědčilo o mé jen omezené zálibě v dekadenci.

V dalších dnech se z vedoucího státního notáře vyklubala postava, která by bezesporu plně uspokojovala všechny fanoušky Járy da Cimrmana. Procházel-li chodbičkou plnou klientů, zvolal často několikrát nahlas a táhle „Není, není !“. Nám posléze pak vysvětlil, že to znamená: „Není tu nic, co by mě tu těšilo.“ Na pátek ve 14 hodin, tedy na dobu, kdy vrcholily netrpělivé předvíkendové aktivity pracovníků, svolával pracovní porady; pokud vím, na ostatních státních notářstvích byl přitom pojem „pracovní porada“ pojmem neznámým. Několikrát se ovšem stalo, že sám vedoucí se na začátek porady nedostavil. Po několika okamžicích rozpačitého čekání jsme uslyšeli ze sousední toalety šplouchání a volání pana vedoucího: „Fuj, to to klouže“. Za chvíli nám oznámil, že musel naléhavě uklidit znečištěný záchod.

Náš vedoucí notář býval proslulým legislativcem na Ministerstvu spravedlnosti, avšak koncem padesátých letech byl z trestu s ohledem na kádrové škraloupy své manželky přesunut na notářství, níže ostatně už v rámci justice přesunut být ani nemohl. Nebylo divu, že jako legislativec dosud se specializující na oblast správního práva notářství přímo nesnášel. V době tání kolem roku 1968 publikoval dokonce články, v nichž tvrdil, že notářství je správní, nikoli justiční orgán. Je pravda, že v situaci, kdy notáři vyměřovali a vybírali daně a vykonávali i jinou správní agendu, jeho tvrzení tehdejší realitě částečně odpovídalo. Náš pan vedoucí nebyl ostatně v kolektivu notářů Státního notářství pro Prahu 4 jediným, kdo byl takto potrestán. A tak jsem již tehdy měl možnost z vyprávění poznat styl práce v legislativním odboru Ministerstva spravedlnosti, v němž jsem zhruba o 20 let později asi pět let sám pracoval.

Vedoucí státní notář ovšem pečlivě dbal na to, aby notářství nemělo nedodělky. A tak se především hodnotil počet vyřízených věcí, kvalita nebyla příliš významná. Proto se mimořádné přízni vedoucího notáře těšil další starší notář, který měl maďarské příjmení. Vykazoval mimořádně vysoký počet skončených věcí a byl tudíž velmi chválen. Postupem času ovšem vycházelo najevo, jak bylo tak skvělých výsledků dosaženo. To již ovšem byl pan doktor, který se nikdy pořádně nenaučil česky, v penzi. Pan doktor totiž při projednání dědictví používal výlučně uherské právo (pro nepamětníky: občanské právo platné na Slovensku do konce roku 1950) včetně určování okruhu dědiců ze zákona, který se oproti občanskému zákoníku z roku 1964 podstatně lišil.

Jinou zvláštností vedoucího notáře byl jeho vlastní příchod a odchod na a z notářství. Ten se musel povinně zapisovat do knihy příchodů a odchodů. Ze zápisů v jeho rubrice plynulo, že se často dostavoval na pracoviště v 17 hodin a odchod uváděl třeba ve 4 hodiny ráno. Pak se několik dní nedostavil na pracoviště vůbec. Rád pracoval také přes víkend, což pilně do knihy příchodů a odchodů zaznamenával.

Někdy nám předváděl inovaci při vyřizování registračních věcí, v nichž se registrovaly smlouvy o nemovitostech sepsané někým jiným než samotným notářstvím. Dodnes nevím, zda chtěl názorně demonstrovat další cimrmanovské kousky, či zda tak činil vážně. Prostě si rozložil dotčené smlouvy na stůl, pak si nechal zavázat oči šátkem a nechal si ukazovat příslušné místo na smlouvě a tam poslepu „bouchal“ razítko „Registrováno“. Říkal, že nyní už spis nemusí studovat, neboť je svým rozhodnutím vázán.    

První dny na notářství přinášely i další zkušenosti. Záhy jsem se ujistil o tom, že 5 let právnického studia jsem absolvoval zejména kvůli tomu, abych mohl prakticky každý den vyrážet do bytů v případech tzv. odúmrtí za účelem pečetění bytu či za účelem pořízení soupisu majetku v bytě. Podotýkám, že odúmrtí bylo vzhledem k tehdejší úpravě podstatně více než dnes. Později se ukázalo, že jde o agendu, kterou jsou nejčastěji obšťastňováni právě notářští čekatelé.

Šlo však o určitou školu života. Na soupisy jsme chodili vždy dva – s písařkou – v mém případě mladou, hezkou a veselou – a dále pak zástupci finančního odboru obvodního národního výboru, kteří zastupovali stát.

Čile jsme spolupracovali s Pražskými kanalizacemi, které zajišťovaly deratizační službu zejména v případech, kdy tělo zemřelého zůstalo v bytě delší dobu po jeho smrti. A tak nebylo ani divu, že jsme při sepisování protokolu v bytě na zvláštním přenosném kufříkovém psacím stroji, jímž bylo notářství vybaveno, narazili na toaletním stolku na zelenou lidskou ruku. Proč zelenou? Posypanou deratizační službou tzv. lesní směsí, tehdy oblíbeným deratizačním prostředkem.

Mohl bych vyprávět dál a dál. Musím však říci, že po 44 uplynulých letech poměry na opuštěném justičním mini-pracovišti ve mně vyvolávají nostalgické pocity. Bylo to všechno vlastně krásné, mělo to poezii, hodně jsem se naučil a hlavně – byli jsme mladí.

Zážitky z notářské praxe tvořily často vděčné téma večerních zábav notářských čekatelů při školeních notářů. Každý měl vlastní příhodu často poznamenanou černým humorem. Na notářských školeních v první polovině sedmdesátých let jsme se dokonce pokoušeli o sehrání scének ze života notáře, nejpopulárnější byla scénka o 15% přirážce. Pro nepamětníky: 15% přirážka k notářskému poplatku vyměřovanému státním notářstvím z dědictví, z darování či z převodu nemovitostí jako daň se uplatňovala vždy, když se jednalo o tzv. soukromé vlastnictví. Přirážka byla notáři vrcholně neoblíbená, neboť její výpočet byl do té míry složitý, že vyžadoval přímo matematické schopnosti, kterých se většinou notářům nedostávalo.

Nepřekonatelným mistrem povídek a pábení z notářského života se stal slavný mělnický notář dr. Jiří Brázda. Shromáždil je ve svých populárních sbírkách často humorných povídek z notářské profese „Notářský pitaval“(1987) a „Nový notářský pitaval“ (1992). Některé povídky byly dokonce úspěšně televizně zdramatizovány. V roce 1998 vyšel „Notářský pitaval“ za pomoci Německé notářské komory v německém překladu a stal se oblíbenou součástí četby v čekárnách německých notářských kanceláří.

Kdo dr. Brázdu znal osobně, jistě dosvědčí, že málokdo měl smysl pro humorné notářské pábení jako on. Dr. Brázda již jako emeritní notář působil až do své smrti v roce 2001 jako čestný prezident nově vzniklé Notářské komory ČR. Jeho vydatná pomoc na mezinárodním poli byla díky skvělé znalosti němčiny a rozsáhlým kontaktům mezi zahraničními notáři pro Notářskou komoru ČR nenahraditelná.

Pravděpodobně nejvýznamnější český spisovatel 20.století Bohumil Hrabal vystudoval práva a určitou dobu také na notářství pracoval. Jeho knihy jsou prodchnuty jemným i méně jemným humorem. Předpokládám tedy, že i jeho povídka „Pan notář“ ze sbírky povídek „Pábitelé“, kterou momentálně nemohu nalézt, přináší také humorný pohled na naše povolání.

Skutečnost, že v některých dramatických dílech (většinou komediích, ale i v operách) občas notář vystupuje jako komická postava, radši přejdu mlčením. Zřejmě k tomu sváděla snaha některých notářů v notářské prehistorii pojímat své povolání s přehnanou důstojností. To jistě ale o současných českých notářích říci nelze.

Raději uvedu pravý opak, známého pražského notáře, velkého ironika dr. Tomáše Oulíka. Kdo zná jeho novoročenky, úvahy a úryvky z jeho děl, jistě dosvědčí, že notářské povolání sice pojímá s láskou, nikoli však s přehnanou úctou. Nejznámější jsou jeho drobné knížky s názvy „V mracích“ či „Blbý princ“. Obsahují kratší prozy, povídky, básně v próze a jiné často absurdní texty, obvykle s překvapivou či vtipnou pointou. Mnohé z nich se dotýkají stylu práce moderních notářů, zejména se vše prostupující elektronikou, kterou pojímá s humornou nadsázkou. Futuristické úvahy o osudu budoucího notáře nepostrádají jemnou ironii.

S jednou známou pražskou notářkou jsme před časem uvažovali o tom, že napíšeme knihu veselých příhod ze života notáře. I když AS má jistě v rukávníku schováno hodně takových veselých příhod, uvědomili jsme si, jak by příprava takové publikace musela být náročná. Zde by se nejednalo o právnický text, ale o znalost života. A jistě nejtěžší je psát veselé příhody tehdy, když člověku zrovna jako naschvál veselo příliš není.

Své nesouvislé povídání o humoru v notářském životě ukončím přáním, aby humor v životě notářů ani nadále nechyběl.

• Štítky:
• 2015