Dědické právo v praxi
JUDr. Martin Šešina, emeritní notář
Notářům, soudcům, advokátům a všem, kdo mají zájem o studium dědického práva v novém občanském zákoníku se dostává do rukou publikace Dědické právo v praxi autorů JUDr. Jiřího Svobody a JUDr. Ing. Ondřeje Kličky. Publikaci vydalo nakladatelství C. H. Beck v roce 2014. Autoři působí jako notáři v Praze, mají za sebou bohatou praxi v tomto oboru, JUDr. Svoboda již od roku 1991, JUDr. Ing. Klička od r. 2002. Oba se podílí na přednáškové činnosti, práci v orgánech NK ČR, JUDr. Jiří Svoboda se věnuje i mezinárodnímu právu soukromému. Autoři mají důkladnou a úspěšnou praxi v tomto oboru, podloženou i znalostmi teorie a z tohoto důvodu mají čtenáři skutečně co nabídnout pro řešení mnohdy složitých otázek dědického práva.
Kniha je jednou z prvních vlaštovek na poli praktického výkladu norem dědického práva v novém občanském zákoníku a v zákonu o zvláštních řízeních soudních. Text je rozdělen na dvě části – hmotněprávní a procesní.
V první části publikace je podán výklad základních pojmů a institutů dědického práva. O podmínkách vzniku dědického práva pojednává kapitola I, následuje výklad o dědické nezpůsobilosti, vydědění a jeho důvodech. Následující kapitola pojednává o nepominutelných dědicích, jejich právech a postavení v řízení, o výpočtu povinného dílu, započtení na povinný díl, včetně příkladu toho, jak má být započtení provedeno.
Další kapitola pojednává o zřeknutí se dědického práva, o způsobilosti stran uzavřít takovouto smlouvu a o důsledcích jejího uzavření. Kapitola o dědických titulech začíná výkladem o závětech, jejich obsahových a formálních náležitostech, o jednotlivých druzích závětí, včetně závětí s úlevami. V té souvislosti je také podrobně pojednáno o dovětku, který je definován, následuje výklad o možném obsahu dovětku – o podmínce, doložení času, příkazu. Dalším dědickým titulem je dědická smlouva. Autoři definují dědickou smlouvu, pojednali o způsobilosti k jejímu uzavření, obsahových náležitostech této smlouvy, také o jejím úskalí (smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti). Autoři také (dle mého názoru úspěšně) nalézají řešení výkladu ustanovení § 1589, který ve svém znění vzbuzoval dojem, že jej vůbec nejde úspěšně vyložit. Následuje výklad o zákonné dědické posloupnosti. Pochvalu zaslouží podrobný výklad dědění v jednotlivých dědických třídách s řadou příkladů znázorněných v přehledných tabulkách. Pozornosti zasluhuje výklad o odkazech, jejich zřizování, o tom, co může tvořit předmět odkazu, o jeho nabytí a zániku práva na odkaz. Výklad je doprovázen vzory textů, jimiž je pořizováno o odkazech.
Autoři se zabývají principem univerzální sukcese v dědickém právu. Velmi lze ocenit zejména podrobný výčet majetkových práv, které netvoří pozůstalost a u nichž dochází k přechodu jiným způsobem na zákonem stanovené osoby (důchodové pojištění, penzijní spoření, nároky podle zákoníku práce, nemocenské dávky, pojistné plnění, nájem družstevního bytu a další). Teprve po zhlédnutí tohoto výčtu je názorně vidět, jak je nabouráván princip univerzální sukcese do všech práv zůstavitele. To je třeba mít na paměti při výkladu ustanovení § 1475 odst. 2 o tom, co tvoří pozůstalost zůstavitele. Uvítat lze i podrobný výklad práv některých osob na zaopatření, jež obsahují ustanovení § 1665 a násl. obč. zák. Následující kapitola jedná o odúmrti a o postavení státu jakožto dědice.
Řadu informací poskytuje výklad o náhradnictví, definuje náhradnictví, možné způsoby jeho nařízení. Výklad je provázen několika příklady možného povolání náhradníků. Svěřenské nástupnictví je dalším novým institutem dědického práva, s nímž má praxe zatím jen nepatrné zkušenosti. Autoři se zabývají jednotlivými možnostmi zřízení svěřenského nástupnictví, uvedenými v § 1512 odst. 1 a v § 1513 obč. zák. Výklad opět doprovází možné příklady zřízení svěřenského nástupnictví. Uvítat lze i přehledný výčet případů, kdy toto svěřenské nástupnictví zaniká.
Vzhledem k tomu, že se podstatně rozšířily úkoly zákonem kladené na správce pozůstalosti, je dobře, že se publikace tomuto institutu podrobně věnuje, popisuje úkoly správce pozůstalosti a lze vyzdvihnout, že přináší i řešení úkolu, jímž se zatím prakticky nikdo z vykladačů zákona příliš nezabýval, a to plněním daňové povinnosti zůstavitele podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, spojené s pozůstalostí. V závěru této kapitoly je pojednání o odměně správce za výkon správy a jak se jí správce může domoci. Závěr této části obsahuje výklad o zcizení dědictví. Podnětná je zejména část, vyjmenovávající případy, kdy smlouvu o zcizení uzavřít nelze. Autoři se věnují i otázce způsobilosti k uzavření takovéto smlouvy, o jejích následcích a zejména též i o právech a povinnostech, které ze smlouvy stranám vznikají.
V druhé části publikace (části procesní) autoři nejprve podrobně pojednávají o zásadách tohoto řízení, o principech dědického práva, také o procesních předpisech, jimiž se řídí projednání pozůstalosti. Uvítat lze i výčet ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se řídí projednání pozůstalosti, když nelze nalézt řešení či postup v zákonu o zvláštních řízeních soudních (§ 1 odst. 2 a 3 ZŘS). Působivý je též výklad o základním principu dědického práva v novém občanském zákoníku, a to o posílení vůle zůstavitele. Správně je také konstatováno, že zejména zůstavitel by měl náležitě uvážit, zda dědicům autoritativně nařídí splnění podmínek, příkazů nebo jim rozdělí sám jednotlivé majetkové kusy ze svého majetku, aniž by jim povolil jiné dělení. Takovým jednáním může zůstavitel dědicům způsobit i velké problémy, které třeba ani sám nechtěl, když své pořízení pro případ smrti psal.
Publikace pokračuje další kapitolou o zahájení řízení o pozůstalosti, věcné a místní příslušnosti soudu, pověření notáře soudním komisařem, o účastnících, opatrovnictví dědice a o procesním nástupnictví. Podnětný je i výklad o předběžném šetření a o zjišťování stavu a obsahu pořízení zůstavitele pro případ smrti. Zde lze uvítat názor autorů, že veřejné zjišťování stavu a obsahu listiny nesepsané notářem a pouze jemu uložené do úschovy neznamená, že takovému jednání může být přítomen kdokoli, tedy celá veřejnost včetně sdělovacích prostředků, pachtících se za senzacemi. Autoři věnují pozornost i otázkám zajištění (závěry) pozůstalosti. Vítaný je podrobnější výklad postupu při úschově věcí zůstavitele v řízení o pozůstalosti a rozbor ostatních způsobů závěry pozůstalosti.
Autoři se zmiňují též o odloučení pozůstalosti. Jde o nový institut, jenž se do našeho právního řádů vrací po více než šedesáti letech a nejsou s ním zkušenosti. Tato část by si zasloužila ještě podrobnější zpracování. Uvítat lze i návod pro zajištění práva věřitele zůstavitele, uvedený v závěru pojednání o odloučení pozůstalosti, spočívající v tom, že věřitel, jemuž bylo odloučení pozůstalosti povoleno, může podat soudu návrh na vydání předběžného opatření podle § 75 a násl. o.s.ř. a zabránit tak tomu, aby dědic, jakmile mu bude potvrzeno nabytí dědictví k odloučené pozůstalosti a tím vlastně i umožněno volné nakládání se zděděným majetkem, svým jednáním zmařil možnost uspokojení věřitele z odloučeného majetku. Závěra i správa pozůstalosti totiž právní mocí usnesení o potvrzení nabytí dědictví končí [§ 188, písm. a) a b) ZŘS].
Následuje výklad o vyrozumění o dědickém právu, o výhradě soupisu, následcích neodmítnutí dědictví a také o vzdání se dědictví. Důležité je, že autoři pojmenovávají charakter lhůt a zdůrazňují okamžik, kdy má dojít k doručení úkonu učiněného vůči soudu, aby dané právní jednání mělo příslušné právní následky. V kapitole o sporech v řízení jsou popsány spory zakládající se na právním posouzení a spory zakládající se na rozdílných skutkových tvrzeních, postupy, jakými se řeší, včetně důsledků odkázání účastníka k uplatnění dědického práva žalobou. Také je podán výklad o řešení sporů o aktivech či pasivech pozůstalosti.
Jelikož se v dědickém právu prolínají hmotněprávní i procesní ustanovení, nevyhnuli se autoři ani kapitole o společném jmění manželů, která pojednává o zákonném a smluvním režimu a také, což je důležité zejména pro notáře, o vypořádání společného jmění manželů, k němuž dochází v rámci řízení o pozůstalosti. Jsou vyjmenovány případy, kdy není třeba vypořádávat společné jmění manželů, názorné je i podrobné uvedení způsobů zjišťování tohoto jmění. Dále jsou uvedeny předpoklady, po jejichž splnění lze přistoupit k tomuto vypořádání. V části o způsobech vypořádání společného jmění manželů řeší autoři i postup v případech, kdy dědici hodlají veškeré jmění dohodou přenechat přeživšímu manželovi s tím, že do pozůstalosti nepřipadne nic. Následuje též výklad postupu soudu při autoritativním vypořádání tohoto majetku a podrobné uvedení pravidel, ke kterým má soud při tomto rozhodování přihlédnout.
Autoři řeší i otázky, které jsou zejména v nynější době aktuální v notářské obci, jako je třeba postup při nařízení a provedení soupisu a možnosti jeho nahrazování. Zvláštní kapitola je věnována osobám pod zvláštní ochranou [§ 1684 odst. 2, písm. a) obč. zák.]. Zde jsou zejména cenné názory autorů na otázky schvalování právních jednání, jež činí zákonní zástupci nebo opatrovníci dětí a osob s omezenou způsobilostí k právním jednáním. Autoři poukazují na možnost kolizí mezi vůlí zůstavitele, vyjádřenou v jeho závěti a zájmem těchto chráněných osob a správně se staví na jejich stranu. Také je vysloven názor, že opatrovnický soud by měl přistoupit ke schvalování právních jednání jen tehdy, když opatrovník nebo zákonný zástupce právně jedná, tedy třeba když odmítá dědictví, uzavírá dohodu o rozdělení pozůstalosti a nikoli když např. soudní komisař potvrzuje dědicům nabytí pozůstalosti podle dědických podílů stanovených jim zákonem, kdy dědici neuzavírají žádnou dohodu o rozdělení dědických podílů, ani o rozdělení pozůstalosti. Takovéto závěry autorů lze jen uvítat a lze říci, že by se měly stát svým způsobem „právními větami“, jež sjednocují praxi v řešení těchto otázek, jež jsou aktuální. Rozdílná praxe soudů, k níž již nyní dochází, volá po urychleném sjednocení rozhodování zejména v této oblasti. .
Následuje kapitola o projednání pozůstalosti, zjišťování aktiv a pasiv, jejich oceňování a o rozhodování v řízení o pozůstalosti. Zde je zejména nutno ocenit sestavení přehledu tzv. meritorních rozhodnutí ve věci, přehledu rozhodnutí, která vydává pozůstalostní soud. Instruktivní je pasáž pojednávající o náležitostech rozhodnutí vydávaných soudním komisařem. Praxe uvítá i výčet rozhodnutí, která se doručují do vlastních rukou a zejména podrobný výčet usnesení, proti kterým není odvolání přípustné. Také pasáž o opravě chyb a zjevných nesprávností v rozhodnutí je instruktivní a poučná, neboť v této oblasti dochází k pochybením.
V další části publikace se autoři zabývají předpoklady pro vydání rozhodnutí, náležitostmi rozhodnutí a popisují jednotlivé způsoby rozdělení pozůstalosti. Pochvalu zde zaslouží přesvědčivý výklad ustanovení § 1694 a ostatních souvisejících ustanovení. Dále je pojednáno o úkonech, které následují po skončení řízení o pozůstalosti. Důležitá je i pasáž o odvolání do usnesení a rozhodování o něm, autoři se nevyhnuli ani výkladu o dovolání.
Závěr publikace obsahuje kapitoly o dodatečném projednání dědictví, o nabytí dědictví následným dědicem. Následuje podrobný výklad řízení o likvidaci pozůstalosti, a to od fáze jejího nařízení, přes jmenování likvidačního správce, uvedení jeho úkolů, zjišťování majetku a pasiv likvidační podstaty, způsoby zpeněžování tohoto majetku, až do rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty a skončení likvidace. V úplném závěru knihy je pojednáno o odměně notáře v řízení o pozůstalosti a zejména, což je nyní zvláště potřebné vzhledem k otevřenosti naší republiky světu a pobytu cizinců na našem území, je obsáhle pojednáno o mezinárodním (cizím) prvku v řízení o pozůstalosti. Přimluvil bych se za to, aby autoři případně do dalšího vydání připojili i podrobný výklad řešení problémů v případech, kdy je zůstavitel, případně dědici, v insolvenci, neboť nyní v době zadluženosti značné části občanů jde o nadmíru aktuální potřebu.
Celá tato procesní část je přínosná zejména tím, že poskytuje základní a poměrně podrobnou orientaci v procesu projednání pozůstalosti, v celé té spleti „procesních hrátek“, které obč. zák. a ZŘS (v řadě případů zbytečně) přinesly.
Kniha také obsahuje některé závěry, s nimiž lze polemizovat. Například, že o uspokojení práva nepominutelného dědice na povinný díl, spočívající ve vydání nemovité věci z pozůstalosti, musí být uzavřena dohoda v písemné formě s ověřenými podpisy stran [jinou možností je uzavření takové dohody při projednání pozůstalosti v protokolu o jednání a její zahrnutí do usnesení o potvrzení nabytí dědictví spolu s výrokem o jejím schválení podle § 185 odst. 3, písm. b) ZŘS, obdobně jako je tomu při uzavírání dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti], nebo že při neuplatnění práva nepominutelného dědice na povinný díl mu má být doručeno usnesení o obvyklé ceně majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čisté hodnotě pozůstalosti, popřípadě o výši předlužení podle § 180 odst. 1 ZŘS (je otázkou k čemu by takovému nepominutelnému dědici usnesení bylo, když své právo na povinný díl neuplatnil a přestal být účastníkem řízení). Také lze polemizovat s tím, že intestátním dovětkem lze omezit jen odkazovníka a dědice zákonného (proč by totéž nebylo možné i u dědice ze závěti, kterému zůstavitel dovětkem dodatečně uloží třeba podmínku či příkaz?). Také je otázkou, zda bude možno, aby soud v případě, kdy rozděluje věci z pozůstalosti na žádost dědiců podle § 1700, mohl ukládat dědicům povinnost výplaty částí dědických podílů v penězích. V těchto případech praxe prověří, který názor či postup bude uznán za správný.
Kniha obsahuje definice a následná vysvětlení jednotlivých institutů dědického práva. Autoři se nebáli nést svoji kůži na trh a uvádí u jednotlivých kapitol vzory některých právních jednání, nebojí se také vyslovit své názory na určité otázky, jež zůstávají sporné a na něž praxe odpovědi postupně hledá. Autoři se také nevyhýbají ani oprávněné kritice některých ustanovení dědického práva v občanském zákoníku, např. když jsou v zákoně obsaženy odkazy na právo osob pod zvláštní ochranou a přitom v dané situaci osoba neznámá či nepřítomná již není účastníkem řízení. Kniha obsahuje také seznam literatury, jejímž studiem si čtenář může rozšířit obzory na poli dědického práva.
Autoři jsou si vědomi toho, že v praxi může dojít nejen ke změnám ve výkladu zákona, ale také k novelizacím zákonů, leccos může objasnit a sjednotit i budoucí judikatura a již v předmluvě své knihy slibují čtenáři, že na takové změny budou reagovat dalšími novelovanými vydáními této knihy, což lze jistě uvítat. Závěrem lze tedy říci, že předkládaná publikace je nadmíru užitečná a potřebná. Přináší čtenářům řadu znalostí v oblasti dědického práva, vzory právních jednání, cenný je i výklad procesních předpisů a postupů v řízení o projednání pozůstalosti.
- Štítky:
- 2015