Wojciech Dajczak, Tomasz Giaro, Francziszek Longchamps de Bérier, Petr Dostalík: Právo římské. Základy soukromého práva.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, soudce ústavního soudu, člen redakční rady Ad Notam

 

Účinnost nového občanského zákoníku s sebou jen zdánlivě nenápadně přináší  jev, který si dovolím označit za neorecepci římského práva. Na rozdíl od časů, kdy římské právo bylo u nás vnímáno spíše  jako součást právních dějin a jeho studium za exkluzivní oblast, určenou toliko specialistům, přichází doba, kdy  se bez jeho alespoň elementární znalosti i praktický právník při snaze o pochopení platného práva stěží obejde.

R

 

ecenzovaná publikace polských spoluautorů, přeložená a pro české vydání doplněná jedním z předních českých právních romanistů Petrem Dostalíkem, shora zmíněný trend v plném rozsahu reflektuje. Původně se jedná o část učebnice římského práva pro polské právnické fakulty, kterou český spoluautor doplnil nejen o popis recepce římského práva v českých zemích, výklad o vlivech římského práva na rakouskou a českou právní úpravu, ale též o četná srovnání jednotlivých institutů římského práva a ius commune s českou platnou právní úpravou.

„Máme římské právo především za výtvor právního myšlení. Neboť umožňuje ukázat, jak právo slouží k realizaci hodnot a o jaké hodnoty se v právu může jednat. Hledisko, vytvořené římským právem, se spíše kloní k závěru, že při hledání referenčních kritérií v právním diskurzu je třeba se spíše orientovat na hodnoty a způsoby řešení konfliktů v právu než na dogmatická schémata,“ vysvětlují svoje pojetí role právní romanistiky autoři s tím, že „v každém případě, pro přijetí vlastních – etických, účinných a stabilních – řešení si právníci musí být vědomi existence jim vlastního, osobitého instrumentaria. Zvláště v zemích, jež disponují kodifikací civilního práva, a tedy právě tak v Česku jako  Polsku, náleží do tohoto instrumentaria vše, co vzniklo na základě inspirace římským právem.“

Nelze přehlédnout, že od třicátých let 20. století, kdy Jan Vážný přeložil učební text Pietra Bonfanteho Instituce římského práva (Brno 1932) se českému čtenáři snad poprvé dostává do ruky výklad o římském právu z pera zahraničních romanistů v českém jazyce. „Sníme o tom, že tato publikace se přičiní o oživení – jaké tu bylo již v době mezi světovými válkami – ideje blízké spolupráce právníků z našich slovanských zemí,“ slibují si ostatně spoluautoři publikace.

Je pochopitelné, že pro české vydání vybral Petr Dostalík ty kapitoly z oboru práva římského, které jsou v naznačeném smyslu stále aktuální. Podrobně je tak pojednáno především o právu dědickém, věcných právech (držba, vlastnictví, práva k věci cizí), jakož i o obligacích. Těžiště knihy spatřuji v páté části, nazvané Současné výzvy římského práva. Autoři si jsou vědomi různorodosti pohledů a názorů a hlásí se k tomu, že předkládají „tuto učebnici také jako příspěvek do diskuse o modelech právnického vzdělávání a kariéry, který by zajistil rovnováhu mezi objektivním vzrůstem významu právní interpretace a touhou po právní jistotě.“

Přínosem pro českého čtenáře jsou partie, v nichž Petr Dostalík popisuje vývoj soukromého práva v Evropě od starověku do současnosti a na nejednom místě hodnotí, do jaké míry český nový občanský zákoník tento vývoj skutečně reflektuje, případně v jakých ustanoveních se vrací k pojetí vývojem již překonanému. „Jako typický příklad může posloužit odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele. Jak již bylo zmíněno výše, římské dědické právo, stejně jako právo rakouské a meziválečná Osnova zatěžovaly dědice plnou odpovědností za dluhy zůstavitele a to bez ohledu na jiný společenský účel dědění (prvky osobnostní a majetkový) v právu římském a rakouském (prvek ryze majetkový – jako v římském vojenském testamentu). Dalším vývojem československého práva byl uznán ryze majetkový charakter dědění, a bylo ustanoveno, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele pouze do výše aktiv … Autoři NOZ ovšem neberou tento – jak zdůvodněno výše – přirozený vývoj a navrací se opět k plné odpovědnosti dědice (§ 1701 NOZ) a je mu, podobně jako v římském a rakouském právu, poskytnuta pouze výhrada soupisu (beneficium inventáři) § 1701 NOZ.“

Publikaci více než pozitivisté jistě uvítají ti, kdož si uvědomují historickou a současnou roli římského práva v evropské civilistice. S jistou dávkou skepse si pak lze položit toliko řečnickou otázku, zda recenzovaná kniha neobstojí s ohledem na pojednanou materii při revizi knihovny výrazně déle než nejeden právě publikovaný komentář NOZ…

Zpět