Co dál s civilním procesem?
doc. JUDr. Alena Macková, Ph.D.
Rekodifikace hmotného práva soukromého celkem přirozeně vyvolává otázku, zda český civilní proces ve své stávající podobě bude schopen poskytnout ochranu subjektivním právům.
Efektivní ochrana subjektivních práv je totiž jednou ze základních rolí civilního procesu v právním řádu (vedle rolí dalších, které se naplňují především v řízení nesporném či vykonávacím).
Občanský zákoník a soudní ochrana práv
Je mimo veškerou pochybnost, že Občanský zákoník (dále jen „OZ“) nároky na soudní ochranu práv zvýšil. Nároky na práci soudce jsou po 1. lednu 2014 nepochybně nesrovnatelně vyšší, a to přímo i zprostředkovaně.
Obecně se zvýšily nároky na soudce nepřímo tím, že přibývá případů, v nichž je široký rozsah soudcovy diskrece. Případem takové nezbytné široké míry uvážení soudce může být třeba přivolení soudu k zásahu do integrity člověka neschopného úsudku (na základě ustanovení § 101 OZ). Podmínky, za kterých soud k takovému zásahu přivolí jsou zcela v jeho diskreci. Zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“) pak zmíněné jedno hmotněprávní ustanovení OZ doplňuje (opět pouze jedním ustanovením), upravujícím toliko místní příslušnost (§ 65 ZŘS). Připomeňme, že půjde o řízení nesporné, ovládané tudíž zásadou vyšetřovací a tomu bude odpovídat role soudce v dokazování. Soudce bude zjišťovat potřebné skutečnosti bez ohledu na aktivitu účastníka v souladu s tím, jak si vymezí předmět dokazování (budou jimi skutečnosti potřebné pro rozhodnutí z hlediska skutkové podstaty hmotněprávní normy, tj. § 101 OZ).
Případů rozšířené diskrece soudu najdeme přirozeně nespočet i ve sporné agendě soudů (například může být zmíněn rozsah náhrady újmy, neboť „Metodika k 2958 OZ“, jak sám NS ČR uvádí: „nemá a nemůže mít závazný charakter…“ (viz www.nsoud.cz – Metodika k § 2958 OZ) .
Na straně druhé, Občanský zákoník zakotvil rovněž přímé a výslovné požadavky na podobu soudní ochrany práv. Tyto nároky vyplývají z ustanovení § 12 – 14 Občanského zákoníku. Nejprve OZ petrifikuje tradiční vztah hmotného a procesního práva, když jako primární ochranu práv předpokládá a zakotvuje ochranu soudní. Svépomoc zůstává sice přípustným, leč výjimečným způsobem ochrany práv. OZ ji však zásadně mění odklonem od objektivního posuzování přiměřenosti použitého způsobu ochrany práv k hledisku subjektivnímu (dovolenost použitého způsobu se do budoucna činí podmíněnou tím, jak by se jeho přiměřenost jevila osobě v postavení ohrožené strany). Současně Občanský zákoník (zejména podle německého BGB vzoru) zakotvuje i zvláštní úpravu svépomocného zajištění práva.
Předvídatelnost rozhodování soudu anebo právo na dostatečné odůvodnění? Má účastník řízení právo na stejné rozhodnutí, jaké bylo vydáno v podobných případech?
Ustanovení § 13 OZ nyní výslovně zakotvuje další nárok soukromoprávního kodexu na soudní ochranu práv. Dosud byl stejný požadavek několikrát vysloven Ústavním soudem ČR (viz např. nálezy II. ÚS 322/03, I. ÚS 220/04 nebo II. ÚS 2070/07). Ústavní soud ČR v nich opakovaně konstatoval požadavek předvídatelnosti práva, resp. předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci (v souladu se zákonem) jako součást právní jistoty, která patří k základním principům právního státu. Ustanovení § 13 OZ (podle důvodové zprávy) významně posunuje význam dosavadní rozhodovací praxe při poskytování právní ochrany v každém konkrétním případě.
Ačkoli se tento nárok na soudní ochranu někdy interpretuje jako právo na stejné rozhodnutí (má-li projednávaný případ stejné podstatné skutkové znaky), mám za to, že jeho interpretace má být jiná: jde o zakotvení práva na dostatečné a přesvědčivé odůvodnění (či ještě přesněji – právo na legitimní očekávání – z lat. legitimus). Takový koncept – označme jej třeba jako oprávněnou důvěru v právo a v právní ochranu – nepochybně míří k posílení právní jistoty. Inspirován byl zcela jistě i zněním § 7 ABGB (který sice především zakotvoval pravidla výkladu a aplikace, ale mezi nimi či vedle nich neopomněl připomenout zřetel k podobným případům) a § 12 ABGB, který zakotvoval podobu pramenů práva (V typicky kontinentálním pojetí dodejme, a připomněl subjektivní meze meritorních rozhodnutí.).
Civilní proces a jeho role v právu a ve společnosti
Připomeňme, že civilní proces má kromě role poskytování soudní ochrany subjektivním soukromým právům i velmi významné role další. Prostřednictvím pravidel civilního procesu (v řízením nesporném) se prosazuje veřejný zájem v soukromoprávních institutech (osobní stav, péče o nezletilé atd.), ale i v agendách veřejnoprávních (např. řízení o nahrazení souhlasu zástupce ČAK se seznámením se s obsahem listin podle ustanovení § 332 zákona o zvláštních řízeních soudních nebo řízení o plnění povinností z předběžného opatření Evropského soudu pro lidská práva podle § 342 an. téhož zákona).
Dále se prostřednictvím civilního procesu realizuje exekuční titul (cestou vykonávacího řízení), anebo se jím řeší úpadek a s ním spojená mnohost věřitelů (v řízení insolvenčním). Všechny tyto role musí civilní proces bezezbytku naplnit. Na efektivitu, s jakou se tak děje, má vliv mnoho faktorů. Jsou to záležitosti institucionální, personální i podoba procesních norem. Je to nepochybně i tolikrát a právem kritizovaný stav naší normotvorby.
Rekodifikace civilního procesu – naléhavá potřeba dneška
Rekodifikace hmotného práva je vždy dobrou příležitostí k revizi a k rekodifikaci civilního procesu. Konstantní nároky na soudní ochranu se u nás konstituovaly posledních cca 200 let (§ 19 ABGB). Náš současný civilní proces je v situaci, v jaké byl Josefínský soudní řád po přijetí ABGB – změny zavedené ABGB zvládnout zkrátka musel. Najdeme však i opačné příklady historické, když po francouzském Code Civil následoval, v roce 1806, kodex procesní.
Je však evidentní, že OSŘ, resp. jeho reziduální část, po nesčetných novelizacích (spolu se ZŘS a EŘ a IZ) volá po koncepčním řešení podoby soudní ochrany práv již dlouho.
Počet soudních sporů je u nás neúměrně vysoký. Spory jsou závažným společensko-patologickým jevem. Ačkoli je civilnímu procesu kladeno za vinu mnohé a stejně tak soudcovskému sboru, je třeba zdůraznit, že civilní proces není jejich příčinou. Příčinu je třeba hledat v hmotném právu a právním vědomí. Civilní proces je formou, v níž hledají lidé řešení v těžkých životních situacích. Proto musí být efektivní, tj. rychlý a spravedlivý. Rekodifikace může přinést nápravu tam, kde tomu tak doposud není (například u doručování).
Rekodifikace civilního procesu je naléhavým úkolem všech odpovědných osob a institucí. Při ní je třeba zásadně např. zrevidovat okruh soudní pravomoci (rozvinout metody alternativního řešení sporů).
Stejně tak ale zasluhuje revizi i postavení soudce. Dosavadní systém výběru soudců je třeba doplnit systémem meritokratickým. Jedině tím lze zajistit plynulé doplňování soudcovského sboru osobami, které odbornou a lidskou kvalitu prokázaly v jiném právnickém povolání.
Odehraje se nepochybně spor o základní koncepci civilního procesu: má náš proces být procesem sociálním (to byl koncept Franze Kleina a má u nás zakořeněnou tradici), nebo zvítězí liberální koncepce procesu? Ať již to bude jeden nebo druhý koncept, je nezbytné rozhodnout, neboť jen to dá procesu vnitřní logický systém a zřetelnou interpretační osu.
Nový nebo rekodifikovaný civilní proces musí být i dostatečně předvídavý ve vztahu k věcem s cizím prvkem (připomeňme, že v srpnu 2015 vstoupí do účinnosti nové tzv. dědické nařízení, které prolamuje další sféru v oblasti mezinárodního práva soukromého).
Jednou z otázek bude i to, zda má být i celá sféra civilně-procesního práva kodifikována či zda se zachová trend, k němuž již bylo (nikoli však nevratně nakročeno), tj. každý druh procesu bude upraven ve zvláštní normě a občanský soudní řád bude normou obecnou. A tak by bylo možné ve výčtu otázek, které před rekodifikátory leží, dlouho pokračovat. Snad bude příležitost se k nim na stránkách Ad Notam vrátit.
- Štítky:
- 2015