Náhrada nákladů v řízení o pozůstalosti

Mgr. Šimon Klein

Zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) přináší do pozůstalostního řízení novinku v podobě možnosti přiznat účastníku náhradu nákladů řízení proti ostatním účastníkům, či některým z nich. Použití tohoto institutu (který je jinak spíše doménou řízení sporného) v nesporném řízení přináší řadu praktických otázek.

Obecná ustanovení z.ř.s. upravují otázku nákladů řízení v § 23 z.ř.s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, avšak náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu, a v § 24 z.ř.s., podle něhož „soud může uložit náhradu nákladů řízení zcela nebo částečně tomu, kdo podal návrh na zahájení řízení, ačkoli šlo o svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva.“

Tato ustanovení jsou pak konkretizována v § 128 z.ř.s., podle něhož „v řízení o pozůstalosti soud přizná účastníku náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva zcela nebo zčásti proti ostatním účastníkům nebo některým z nich, odůvodňují-li to okolnosti případu nebo jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele; to neplatí, byla-li nařízena likvidace pozůstalosti.“ Pro aplikaci tohoto ustanovení je tedy potřeba splnit tři předpoklady (otázku likvidace pozůstalosti ponechme stranou). Musí zde být vynaložené náklady řízení, tyto náklady musejí být vynaloženy účelně a konečně to musejí odůvodňovat okolnosti případu či důvody hodné zvláštního zřetele.

První dva předpoklady přiznání náhrady nákladů zřejmě nebudou v praxi činit větší potíže. Ustanovení § 127 z.ř.s. výslovně stanoví, že náklady řízení jsou odměna notáře a správce dědictví. Mezi náklady řízení též nepochybně patří náklady právního zastoupení, soudní poplatky či znalečné, případně svědečné. Otázka, které náklady byly vynaloženy účelně a které nikoli, se nepochybně může stát spornou (pochopitelně s výjimkou odměny notáře, která je nepochybně účelně vynaložená vždy), nicméně soud zde může v případě pochybností bez větších obtíží čerpat z rozhodovací praxe soudů ve sporném řízení.

V tomto článku bych se chtěl zaměřit na otázku třetí, to jest na okolnosti případu (důvody hodné zvláštního zřetele), které odůvodňují přiznání náhrady nákladů. Jde o neurčitý právní pojem, který nabízí velice široké pole pro uvážení a jen málo vodítek k praktickému výkladu daného ustanovení.

Důvodová zpráva k danému ustanovení toliko uvádí, že „zákon upravuje odchylky od obecné úpravy nákladů řízení, vyvolané povahou řízení o pozůstalosti“, což výkladu rovněž příliš nepomáhá.

Komentář k předmětnému ustanovení uvádí, že „k náhradové povinnosti proto soudní komisař zaváže zpravidla toho z účastníků, který bezúspěšně uplatňoval své dědické právo (např. předložil padělanou závěť), toho, kdo se vydával za zákonného dědice, ač mu bylo zřejmé, že jím nemůže být...“^[1]. Zde však zřejmě zpravidla půjde o náklady vzniklé ve sporném řízení o dědické právo, a jejich náhrada tedy nebude v dědickém řízení řešena. Komentář dále uvádí možnost za použití § 24 přiznat náklady řízení v případě, „kdy se navrhovatel vědomě snažil zahájit řízení po osobě, která nezemřela, a za tím účelem předložil padělaný úmrtní list.“^[2]. Takové řízení zpravidla bude zastaveno, aniž by účastníkům vznikly jakékoli náklady, a to, jakmile se ukáže, že zůstavitel je naživu. Náklady státu, který platí odměnu notáře při zastavení řízení, pak přiznat nelze, neboť stát není účastníkem. Výjimečně však k takové situaci dojít může.

Např. v případě, že účastník předloží padělaný úmrtní list (putativního) zůstavitele, který je zahraničním občanem a žije v zahraničí, se může stát, že ostatním účastníkům vzniknou náklady opatřování důkazů, že zůstavitel žije, např. ze zahraničního notářského zápisu, který tuto skutečnost osvědčuje.

Ostatní možnosti aplikace předmětných ustanovení však zůstávají stále neobjasněny. Zde je vhodné podívat se do historie, neboť dosavadní zkušenost praví, že řada výkladově nejasných ustanovení v rekodifikaci má svou paralelu v historické právní úpravě. Tuto paralelu lze vidět v § 11 odst. 5 zákona č. 100/1931 Sb. o základních ustanoveních soudního řízení nesporného, který stanoví, že „Soud může na návrh uložit účastníku, aby nahradil zcela nebo zčásti náklady řízení, které způsobil jinému účastníku zřejmě bezdůvodně nebo hrubým zaviněním, a to i náklady právního zastoupení. Takový návrh musí být učiněn do 15 dnů po tom, kdy byl účastník zpraven o ukončení řízení.“

Důvodová zpráva k citovanému ustanovení je pak ještě sdílnější, uvádí toto: „Ustanovení § 11 znamená změnu. S jednoduchým ustanovením, že účastníci nesou náklady sami, se nevystačí, je třeba dáti ustanovení alespoň pro ony případy, kdy zjevně bezdůvodnými návrhy nebo hrubým zaviněním některého z účastníků byly způsobeny náklady, jež ostatním účastníkům spravedlivě ukládati nelze. Takové náklady mohou být náklady, které byly způsobeny zjevně nedůvodnými žádostmi, odporem nebo stížností, předčasným dovoláním se pomoci soudu, zaviněným zmeškáním stání nebo roku k ústnímu jednání....“.

Co to však znamená pro dnešní praxi? Ustanovení § 128 z.ř.s. má sice dosti odlišné znění než § 11 z. č.  100/1931 Sb., zákonodárce však vágní formulací daného ustanovení umožnil soudu volně vztáhnout všechny či některé shora uvedené případy pod pojmy „okolnosti případu“ nebo „důvody hodné zvláštního zřetele“, pokud si to praxe bude žádat.

Zřejmě nejčastějším případem, kdy náhrada nákladů bude připadat v úvahu, bude situace, kdy jeden z účastníků bez řádné omluvy zmešká jednání, či jiným způsobem zaviní, že ve věci není možné rozhodnout při jediném jednání. V takovém případě má notář podle § 14 odst. 2 notářského tarifu právo na zvýšení odměny. Jeví se však jako nespravedlivé, aby náklady této zvýšené odměny nesli též účastníci, kteří svým jednáním tyto zbytečné průtahy nezavinili. V zásadě tedy platí, že ve všech případech, kdy soud rozhodne o zvýšení odměny notáře kvůli skutečnostem zaviněným jen některým(i) z účastníků, může soud uložit náhradu zvýšené odměny sice všem účastníkům, ale zároveň přiznat náhradu těchto zvýšených nákladů účastníkům, kteří zvýšení nezavinili, proti účastníkům, kteří zvýšení zavinili.^[3]

Např. kromě zmeškání jednání bez řádné omluvy může účastník zaviněně způsobit odročení jednání tím, že opakovaně uvádí nové skutečnosti, které je potřeba došetřit, ač mu musely být známy již při předchozím jednání, nebo požaduje odročení jednání, aby se mohl s někým poradit o skutečnostech, které mu již musely být známy před jednáním.

Bude-li v takovém případě některý z účastníků, jimž je přiznána tato náhrada nákladů, v řízení zastoupen právním zástupcem, připadá též v úvahu přiznání (přiměřené) náhrady těch nákladů, které vznikly v důsledku toho, že právní zástupce se musel účastnit více jednání ve věci.

Náhrada nákladů právního zastoupení hypoteticky připadá v úvahu i v ostatních případech, jako jsou zjevně nedůvodná a šikanózní podání, návrhy a opravné prostředky, kterými se právní zástupci ostatních účastníků musí zabývat (což způsobí navýšení jejich odměny). V těchto případech však bude problematická právě otázka zjevné nedůvodnosti a šikanóznosti. Není totiž obecně přípustné trestat účastníka náhradou nákladů za to, že např. využil opravného prostředku.

Např. jednání účastníka, ač samostatně zcela nepostižitelné, může být ve svém souhrnu shledáno šikanózním, pokud účastník podává odvolání vůči všem usnesením ve věci vydaným, zároveň opakovaně podává obsahově obdobná podání, která jsou zjevně nedůvodná a vůbec využívá veškeré procesní prostředky, které mu umožňují řízení zdržet.

Samostatnou zmínku zasluhuje možná náhrada nákladů znaleckého posudku. Jakkoli § 181 odst. 1 z.ř.s. umožňuje ocenění pozůstalostního majetku souhlasným prohlášením dědiců, nelze sankcionovat účastníka, který nemá znalosti potřebné k ocenění daného majetku a požaduje proto vyhotovení znaleckého posudku, byť by se později ukázalo, že prohlášení ostatních dědiců (ochotných k ocenění dohodou) odpovídala skutečnosti, tj. shodovala se s pozdějším znaleckým posudkem. Půjde tedy pouze o případy, kdy účastník, který požadoval vypracování znaleckého posudku cenu dané věci buď věděl, nebo vzhledem ke všem okolnostem vědět měl a mohl.

Např. skutečnost, že účastník, který požadoval ocenění věci znaleckým posudkem, ve skutečnosti věděl, jaká je obvyklá cena věci, by bylo možné prokázat, pokud by daný účastník předmětnou věc za odpovídající cenu již někomu nabízel k prodeji.

Účastník cenu dané věci vědět měl a mohl, pokud se jedná například o byt na velkém sídlišti, kde se v době smrti zůstavitele, resp. projednání pozůstalosti, prodávalo hned několik obdobných bytových jednotek.

V praxi bude patrně zpravidla záležet na odůvodnění návrhu na přiznání náhrady nákladů a případné replice účastníka, proti kterému by měla být náhrada nákladů přiznána, resp. i na předložených důkazech. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může totiž záviset na skutečnostech, které soudu nebudou a ani nebudou moci být známy, pokud je účastníci nedoloží. Otázkou však je, zda může soud v řízení o pozůstalosti přiznat náhradu nákladů z úřední povinnosti. Odpověď zřejmě zní ano. Soud o nákladech řízení rozhoduje vždy (to ostatně platilo i za předchozí právní úpravy). Ustanovení § 128 pak stanoví, že „soud přizná“ (jsou-li splněny podmínky). Již na základě jazykového výkladu se tedy jeví, že soud by měl náhradu nákladů přiznat vždy, pokud jsou mu ze spisu známy skutečnosti (okolnosti), které přiznání náhrady odůvodňují.

Např. soud přizná z úřední povinnosti náhradu nákladů vždy, pokud zvyšuje odměnu notáře, soudního komisaře, v důsledku řádně neomluvené neúčasti některého z účastníků na jednání.

Je však třeba se zamyslet nad tím, zda by soud měl z úřední povinnosti přiznat náhradu nákladů řízení i v ostatních případech, např. v případě šikanózních návrhů a odvolání. Jedním z účelů pozůstalostního řízení (a ostatně notářského úřadu vůbec) je totiž předcházet sporům, nikoli spory vyvolávat. Pokud účastníci náhradu nákladů nepožadují, pak mezi nimi patrně není spor o to, zda dané náklady byly zbytečné či šikanózní, zejména pokud byli účastníci o možnosti náhradu nákladů požadovat řádně poučeni. Domnívám se, že přiznání náhrady nákladů řízení z úřední povinnosti by mohlo v takovém případě spor o tyto skutečnosti uměle vyvolat. Je proto třeba jej vždy důkladně zvážit.

Jakkoli je nepravděpodobné, že otázka náhrady nákladů pozůstalostního řízení bude řešena příliš často, situace, při nichž může tato náhrada nákladů připadat v úvahu, nastávají v pozůstalostních řízeních s jistou pravidelností. Teprve budoucnost ukáže, jak se praxe tohoto institutu ujme (a teprve judikatura daleké budoucnosti pak ukáže, zda se praxe tohoto institutu ujala správně).

• Štítky:
• 2015