Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní

JUDr. Martin Foukal, čestný prezident Notářské komory České republiky, notář v Praze

 

Na sklonku roku 2014 bylo vydáno v nakladatelství Wolters Kluwer, a. s., zajímavé dílo Emanuela Tilsche s názvem „Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní“. Tato studie o dědickém právu byla autorem věnována jeho učiteli, dr. Antonínu Rytíři Randovi, na důkaz jeho vděčnosti a úcty. K prvnímu vydání došlo v roce 1905 u vydavatele a nakladatele Bursík & Kohout v Praze.

P

 

řetisknout tuto studii považuji za velmi užitečné a přínosné rozhodnutí, neboť zvláště v dnešní době, po více než roce účinnosti nové právní úpravy dědického práva u nás, můžeme s pomocí tohoto stručného díla lecjaké instituty lépe pochopit a objasnit jejich smysl. Také pro případ realizace nastíněných úvah o přepracování dědického práva obsaženého v NOZ mohu vřele doporučit čerpání  informací obsažených v této knize, neboť jsou pohledem do samotné podstaty a základů práva dědického, které se na našem území po staletí vyvíjelo. Již úvodní kapitola, nazvaná „principy práva dědického“, pomůže k lepší orientaci, neboť popisuje vývoj pravidel přechodu těchto práv. Exkurz do samotných počátků přechodu majetkových poměrů v nejprimitivnějších dobách připomene, že se vztahoval pouze na věci movité, nástroje a zbraně, vlastnictví na nemovitostech nebylo známo. Studie se věnuje dalšímu vývoji principů zachování hodnot směrem do budoucna. Samostatná kapitola je věnována principům volnosti zůstavitelovi ve volbě dědice a staví proti sobě princip nucenosti, čili objektivní a princip volnosti, čili subjektivní. V primitivní době nebyl testament znám, a proto dle autorových slov panoval princip nevyhnutelné posloupnosti členů rodiny. Teprve v pozdějších dobách u Římanů došlo k uplatnění formy testamentu.

V úvodní kapitole, části čtvrté, se autor zabývá principem rovnosti a principem univerzální sukcese. Srovnává římské právo klasické s právem rakouským a německým. Část pátá, nazvaná jako princip volnosti dědicovy u přijetí dědictví a princip úřední ingerence při jeho nabytí, může pomoci lépe pochopit základy naší současné právní úpravy. Podle zásad římského práva je vyžadován projev vůle osoby, jež je povolána za dědice, nestává se dědicem ipso iure. Obdobně tento princip převzal francouzský code civil, pruský landrecht a následně nový německý občanský zákoník, stejně jako jej přijal i švýcarský zákoník občanský. Rakouský občanský zákoník tento princip přijal s tím, že dědic, jenž se o dědictví nehlásí, pozůstalost nenabývá. V rakouském právu zasahuje do způsobu, jak pozůstalost nabýt, tzv. princip úřední ingerence, což znamená, že se projednává soudem a dědic ji nabývá, když byla soudem dědici odevzdána. Tato tradiční forma v zemích českých a rakouských zůstala do dnešní doby v zásadě zachována, avšak s tím rozdílem, že podle rakouského práva „úmrtím zůstavitelovým nenabývá dědic ihned pozůstalost, nýbrž musí dědictví výslovně přijati a na základě tohoto přijetí musí mu pozůstalost býti soudem odevzdána“, zatím co podle naší právní úpravy se dědictví nabývá okamžikem smrti zůstavitele. Heslem, pod kterým se tento princip vyvinul, bylo „pořádek a vyvarování se sporům“. Závěr tohoto úvodního dílu konstatuje, že se principy dědického práva rakouského shodují s principy římskými.

Oddíl první se věnuje definici smrti zůstavitelově. Zajímavým historickým exkurzem je rozbor tří „druhů„ smrti, a to smrt skutečná, domnělá smrt skutečná a smrt fingovaná, čili občanská.“ Je zajímavé si připomenout, že podle kanonického i tehdy platného obecného práva, v okamžiku, kdy řeholník složil „slavný slib chudoby“, přecházelo jeho jmění na řád. Rakouské právo řešilo tuto otázku ustanovením opatrovníka pro správu jmění řeholníkova až do jeho skutečné smrti a tou se teprve zahajovala dědická posloupnost.

Pozornost si zaslouží oddíl, ve kterém je pojednáno o aktivech a pasivech, tedy o jmění zůstavitelově.  Nám známá ustanovení o zastavení dědického řízení pro nedostatek majetku a pojednání o nich můžeme dohledat v § 72 pat. z roku 1854, a rovněž tak ujednání o přenechání pozůstalosti věřitelům bez odevzdání, tedy bez realizace dědického práva. Samostatně jsou rozebrány poměry veřejné, poměry rodinné a poměry čistě majetkové. Popis přechodu práv vztahujícím se k nemovitostem, živnostem či koncesím, práv na sedadla v kostelích a na místa pohřební, je poutavým připomenutím skutečností, které byly zákonem upraveny, stejně tak i připomenutí práv, která na dědice děděním nepřecházela, například práva politická, ale jejich nástupnictví se řídilo zvláštními předpisy. Do pozůstalosti jako pasiva patří i darování pro případ smrti, když podle § 956 se považuje za závaznou smlouvu. Oprávnění mají postavení věřitelů. Tato definice může být uplatněna pro výklad současné platné právní úpravy.

Další oddíl se zabývá zákonnou posloupností, a to jak posloupností určenou zůstavitelem, tak posloupností příbuzných. Důraz byl kladen především na význam rodiny a manželství. V této kapitole dochází i k rozboru rakouského práva na dědictví z pohledu určení oprávněných osob a určení podílů. Autor srovnává právní úpravu např. v Saských zemích, v Rusku, Rakousku. Patent o posloupnosti dědické ze dne 11. května 1786, č. 548 Sb. z.s., zavedl úplný, důsledný systém dědické posloupnosti, který byl převzat do západo-haličského zákoníku, též do práva dánského, zákoníku curyšského, občanského zákoníku uherského a následně byl obsažen v návrhu švýcarského občanského zákoníku z roku 1900 a návrhu ruského občanského zákoníku z roku 1902. V části nazvané platné právo rakouské se autor věnuje systému jednotlivých parentel (pravidel pro nástupnictví).

Část čtvrtá je věnována ocenění rakouského systému, kdy jej autor  „chválí, neboť odpovídá potřebám společnosti a respektuje blízkost příbuzenství i vůli zůstavitele“. Autor popisuje posloupnosti příbuzných, adoptivních a práva pozůstalého manžela, srovnává evropské právní úpravy. Závěr této kapitoly pak obsahuje popis platného rakouského práva v oblasti nároku manžela na dědictví. Zásadou postavení manžela v případě existence jiných dědiců bylo, že manžel obdržel pevnou kvótu – čtvrtinu pozůstalosti, s právem doživotního užívání na této kvótě.

Zvláštní posloupnost platila v případě, kdy byl zůstavitelem katolický duchovní. Třetinu obdržel kostel, kde byl zemřelý duchovní naposledy ustanoven, třetina připadla chudým a zbývající část obdrželi dědici povolaní dle obecné posloupnosti. Pro zachování agrární politiky státu vydala roku 1770 Marie Terezie patent o dělení usedlosti a dědické posloupnosti. Dle tohoto patentu měl statek převzít ten, kdo byl určen otcem, neurčil-li otec, pak ten, kdo byl určen nepopřeným právem obyčejovým, a nebylo-li ani tohoto určení, pak prvorozený. 20. prosince 1770 byla vydána podobná pravidla pro Čechy, nikoli však ve formě patentu.

Závěrem lze konstatovat, že toto dílo by nemělo ujít pozornosti nejen historiků, ale ani akademiků a praktiků věnujících se dědickému právu. Na mnohé aktuální otázky v oblasti dědického práva lze hledat na stránkách této publikace odpovědi. Přesto, že je tato studie přetištěna bez jazykové úpravy do současného jazyka, je velmi čtivá a srozumitelná. Stranou nelze ponechat vysokou grafickou a tiskovou úroveň hodnocené publikace, jak již je u nakladatelství Wolters Kluwer zvykem.

 

Zpět