Musí zůstat SEN pouhým snem?(aneb Hledá se „Mesiáš“)

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

 

V současné době podle mého soukromého odhadu od oka žije v Česku zhruba 100 nebo snad  i více emeritních notářů. Jedná  se historicky o neobvyklý jev.  Jen málokterý notář pracoval  až do povolené sedmdesátky  a těm, kteří to především  zdravotně vydrží, patří obdiv.

 

Je ovšem pravda, že hlavní vlnaodchodu notářů, kteří počali svou notářskou kariéru v sedmdesátých letech minulého století, se odehrála shodou okolností v období, kdy byl již přijat a kdy posléze počátkem loňského roku nabyl i účinnosti nový občanský zákoník. Je nesporné, že ten představuje největší změnu v českém právním řádu v průběhu právní praxe celé této generace. Není tedy divu, že NOZ se stal silným spouštěcím mechanismem pro odchod, který byl již beztak nazrálý.

 

Sám jsem již prožil více než dva roky života v penzi. Základním průvodním jevem je pocit konce času, konce perspektiv. Každý nápad nutně provází otázka „stojí to ještě za to“? Životní optimisté jsou na tom lépe, na všem si umí najít to hezké. V penzi je hezké to, že je jistě více času na všechno. Skutečnost, že zbývá více času na věci podstatné, na rodinu či na věci, na které v průběhu života nezbylo dostatek času. Každý z nás má takového koníčka, kterému se dříve nestačil věnovat.

 

Geometrickou řadou se ovšem šíří nemoci, hovory s mými vrstevníky často začínají především zdravím, informací o tom, co koho z nás postihlo a jak se zotavuje. To dříve nebylo, nemoci či jejich hrozba se postupně stávají trvalou součástí života.

 

Všichni přitom ovšem dobře víme, že jde o věčný zákon přírody a nám nezbývá vlastně děkovat za to, že je nám ještě dopřáno užívat krás života. Moudré stáří, to je jistě ono!

 

Celý dosavadní život většiny penzistů byl naplněn dvěma základními okruhy – rodinou a prací. A tu práci tvořilo pro většinu emeritních notářů právě notářství. Je přirozené, že zájem o nové osudy celoživotního povolání nemizí ze dne na den. Natož zájem o to, jak se daří našim bývalým kolegům, nyní již zpravidla také emeritním.

 

A nacházíme se u jádra věci. Notáři s odchodem na odpočinek neztrácejí jen své pracovní povinnosti, ale také práva (přeskočme to právo nejdůležitější, tj. právo na výdělek) účastnit se školení či kolegií a pochopitelně i možnosti setkávat se svými kolegy. Ztrácejí jeden z opěrných bodů, ztrácejí příležitost k setkání.

 

Když jsem odcházel do penze, byl jsem ještě pln síly a všude jsem prohlášoval, že budu iniciovat založení Spolku emeritních notářů (krásná zkratka SEN). Realita je však trochu jiná. Bydlím sice 24 km od centra Prahy, ale doprava je podstatně časově náročnější než dříve, kdy jsem bydlel od centra Prahy pouhé 4 km. Krásné prostředí uprostřed lesů vzdálenost od centra Prahy nahradí jen částečně.

 

Také se zdravím je to o dost horší než dříve, kdy jsem nemoci prakticky neznal. Role iniciátora založeníspolku emeritních notářů vyžaduje vedle nadšení také fyzickou zdatnost a přednost času a místa, kterou představuje většinou bydlení v hlavním městě.

 

Ponechme zatím stranou otázku personální, kterou ovšem považuji za otázku zásadní. Pokud by se totiž snad tato otázka vyřešila nejlépe díky obětavosti ještě „čerstvého“ emeritního notáře, nastávají další otazníky, které vedou k odpovědi, zda by taková iniciativa měla vůbec smysl.

 

Bohužel nejsem vybaven poznatky z ostatních zemí, zda v některé z nich něco obdobného funguje. V Rakousku – pokud vím z dřívější doby – bylo zřízeno Sdružení notářských kandidátů a notářských koncipientů, bohužel nevím, zda fungovalo jako zcela samostatná instituce či pouze jako jeden z útvarů Rakouské notářské komory, každopádně byl znám předseda takového sdružení. Není divu, v Rakousku bylo notářských kandidátů požehnaně.

 

Ale i kdyby v žádné zemi nic takového jako SEN neexistovalo, nemusí to samo o sobě znamenat, že by právě u nás takový spolek neměl vzniknout. U nás, v našem českém notářském světě, se totiž v posledních letech odehrálo něco, co v jiných zemích nemá obdoby. V průběhu několika let odešla či ještě odejde do penze prakticky celá personální sestava českého notářství.

 

Na počátek a důvod tohoto neobvyklého jevu si pamatuji tak dobře, jako by to bylo včera. Důvod byl prostý, až do roku 1968 se kádrové sestavení notářské profese prakticky nedoplňovalo vůbec a celé zbývající torzo zbytků ještě „buržoasní“ notářské profese, tak zvaných starých pánů, už fyzicky nebylo schopno v notářské práci pokračovat. Situace se stala natolik neúnosnou, že bylo nutno v roce 1969 přistoupit ke zvýšení platů notářů na úroveň platů soudců. Paradoxně pak v období po roce 1969, v sedmdesátých letech, bylo nutno přistoupit k masové personální obměně notářského povolání s tím, že se notářství stalo útočištěm těch mladých právníků, kteří neměli chuť se v této době významněji politicky angažovat.

 

Tito notáři pak tvořili základ generace notářů, kteří se nejvíce po kardinálních společenských změnách koncem roku 1989 angažovali v relativně rychlém prosazení návratu ke klasické svobodné povaze notářského povolání. Tvořili pak také základ těch notářů, kterým se podařilo vrátit stav českého notářství na světovou úroveň. V tomto desetiletí se pak celá tato generace s aktivním výkonem notářství rozloučila nebo ještě rozloučí.

          

Existenci takto rozsáhlé téměř celé generace, mnohdy kamarádů a přátel, jako čerstvých důchodců považuji osobně za základní důvod, proč by založení Spolku emeritních notářů v Česku mělo stát za to, ať již by takový spolek byl český unikát či nikoli. Stanovy spolku by mohly využít relativně tolerantní úpravy v novém občanském zákoníku a mohly by se také vzdáleně inspirovat i stanovami Jednoty českých právníků.

 

Je nasnadě, že nejbližší vztahy k sobě navzájem pochopitelně mají emeritní notáři dříve působící v rámci jednotlivých regionálních komor. Např. Jednota českých právníků působí na principu relativně slabého českého ústředí Jednoty a relativně silných regionálních sdružení, nyní označených jako pobočné spolky. Upozorňuji však, že regionálních sdružení Jednoty českých právníků je jen několik, samozřejmě nejpočetnější a nejaktivnější je Pražské sdružení jednoty, vedle něj působí sdružení brněnské, plzeňské, olomoucké, kutnohorské a zásluhou organizačních schopností notářky dr. Hany Kantorové také sdružení jednoty v krásném česko–moravském městě Žďáru nad Sázavou.

 

Nemusela by tedy být vyloučena také varianta, že by český spolek emeritních notářů zpočátku vznikal přirozenou cestou zespoda, předevšímby mohl nejdříve vzniknout Spolek pražských a středočeských emeritních notářů, který by těžil z přirozeného soustředění dotčených emeritních notářů v Praze. Lze předpokládat, že by se takový spolek těšil jisté přízni obou dotčených regionálních notářských komor.

 

Podle občanského zákoníku (§ 214 a násl.) může být spolek založen alespoň třemi osobami vedenými společným zájmem anebo usnesením ustavující schůze tvořícího se spolku. Ve stanovách musí být mimo jiné uveden účel spolku. Dovedu si představit, že takovým účelem by se mohlo stát zprostředkování vzájemných kontaktů emeritních notářů, vzdělávacích i společenských akcí a jejich spolupráce s notářskými komorami.

 

Základním organizačním předpokladem vzniku takového spolku by se nutně muselo stát vytvoření seznamu a kontaktů na emeritní notáře, když jednotlivé notářské komory takový přehled nejspíše systematicky nesledují, a ověření zájmu těchtu notářů na vzniku spolku.

 

Největším problémem by jistě bylo financování činnosti spolku, které by v zásadě mělo pocházet z příspěvků jednotlivých členů. Obtížnější by se mohlo stát financování nutných nákladů přípravné fáze před založením spolku, které je nutné z hlediska navázání kontaktů s jednotlivými emeritními notáři a ověření jejich zájmu o členství ve spolku. Lze předpokládat, že umístění sídla a místa pořádaných akcí by snad bylo možné obstarat za spolupráce s příslušnými komorami.

 

Jak jsem již uvedl na počátku, kardinálním problémem je hledání a nalezení hlavního iniciátora založení spolku. V nadsázce jsem v názvu tohoto fejetonu napsal „Hledá se „mesiáš“. Termín „mesiáš“ se ve slovníku vykládá nejenom jako spasitel, ale také jako zachránce. V tomto případě jako zachránce nás emeritních notářů z letargie, kdy se mnozímožná snaží na své celoživotní povolání zapomenout. Nepochybuji a vím z hovoru s některými emeritními notáři, že by existenci spolku přivítali.

 

Jen někteří emeritní notáři mají k dispozici Ad Notam a tak ani nebudou mít možnost se o těchto mých úvahách dozvědět. Ačkoli osobně – jak jsem již uvedl – se tím základním iniciátorem stát nemohu, rozhodně bych však rád ke vzniku spolku přispěl např. přípravou prvního nástinu stanov spolku, případně i jinak.

 

Vlastně stačí jen tři osoby, které by byly ochotny spolek založit. Bez přípravy by se však jednalo o skok do prázdna. Byl bych velmi vděčný, kdyby se na stránkách Ad Notam objevily názory na takovou iniciativu. Krásná zkratka názvu spolku by byla SEN, tedy Spolek emeritních notářů. Jedná se skutečně jen o pouhý sen některých z nás anebo o reálnou možnost?

 

Je pochopitelné, že před čtvrtstoletím byla energie dnešních emeritních notářů směřující k obnově klasického svobodného notářství podstatně větší než dnes. Jednalo se také o mnohem víc. Najdou se však mezi emeritními notáři nebo mezi těmi, kteří se teprve k odchodu „na odpočinek“ chystají, snílci i dnes?