Postavení odkazovníka v řízení o pozůstalosti

JUDr. Martin Šešina

 

Zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje v § 110 až 117 účastenství jednotlivých protagonistů řízení o pozůstalosti. Upravuje postavení dědice, manžela zůstavitele, věřitele zůstavitele, nepominutelného dědice, vykonavatele závěti, správce pozůstalosti, účastenství při závěře a při likvidaci pozůstalosti, avšak na odkazovníka jako účastníka řízení zákon v tomto směru nepamatuje. Zřejmě se vycházelo především z § 1477 odst. 2, kde je stanoveno, že odkazovník není dědicem.

N

 

a druhé straně občanský zákoník ve svém § 1684 odst. 2 písm. e) uvádí, že souhlasí-li soud a neohrozí-li to vážně včasné provedení soupisu, může být soupisu přítomen a vznášet dotazy a činit připomínky i odkazovník, hrozí-li, že bude povinen poměrně přispět na povinný díl (k tomu viz § 1653). Stejné právo občanský zákoník nepřiznává odkazovníku v případě, kdy nestačí pozůstalost k úhradě všech dluhů a jiných povinných výdajů a odkazy se mají poměrně snížit (§ 1631 odst. 1), i když by tomu mělo být i v tomto případě.

 

Občanský zákoník v § 1691 ještě ukládá soudu, resp. soudnímu komisaři (notáři), aby potvrdil dědicům dědictví až poté, co mu bude prokázáno, že odkazovníkům byly podány zprávy o odkazu, případně až budou splněny splatné odkazy osobám, které nejsou plně svéprávné, právnickým osobám veřejně prospěšným nebo zřízeným ve veřejném zájmu nebo odkazy učiněné za dobročinným a veřejně prospěšným účelem a bude zajištěno splnění nesplatných odkazů a až bude zajištěno i splnění odkazů neznámým nebo nepřítomným osobám. Ještě zbývá také upozornit na § 1678 odst. 2, který doručení zprávy o odkazech a vyrovnání (splnění) dospělých (splatných) odkazů ukládá tomu, kdo spravuje pozůstalost, přičemž vyrovnání dospělých odkazů je podmíněno tím, že je schválí soud.

 

O způsobu nabývání odkazů stanoví občanský zákoník v § 1621 odst. 1, že odkazovník odkázanou věc nabývá způsobem, jakým se nabývá vlastnické právo. Tím se ovšem nebudeme v tomto článku zabývat, cílem je nyní pojednat o procesním postavení odkazovníka  v řízení o pozůstalosti a uvést tím určitou diskusi k této otázce. Nezbývá v tomto směru než si položit otázku – má odkazovník být přijat za účastníka řízení o pozůstalosti, případně kdy se tak má stát, nebo má být odsunut na okraj s tím, ať si vše, co se týká odkazu, vyřídí osoby obtížené odkazem s odkazovníkem samy mimo řízení o pozůstalosti?

 

Pohled do historie

 

Podíváme-li se do historie, zejména do dědických spisů po zůstavitelích zemřelých za platnosti Obecného zákoníku občanského z roku 1811, uvidíme, že i tehdy se soudci potýkali s otázkou, zda a v jakém rozsahu připustit odkazovníka do řízení o pozůstalosti a do jaké listiny vtělit potvrzení o nabytí odkazu. Jelikož nebyli vázáni tak kazuistickými pravidly o účastenství v řízení, nezřídka se stávalo, že soud s odkazovníky jednal po celou dobu řízení o pozůstalosti a nabytí odkazu bylo odkazovníkům potvrzeno i v odevzdací listině, kterou byla dědicům odevzdána pozůstalost. Je znám i případ, kdy v odevzdací listině uvedený univerzální testamentární dědic „se svými sourozenci a odkazovnicemi za příčinou uspokojení jejich nároků uzavřel dědickou dohodu, potvrzenou  soudem po rozumu § 171 odst. 1 nesp. patentu“.

I dnes bývá tendence soudních komisařů k tomu, aby dědicům potvrdili nabytí dědictví s tím, že do usnesení o potvrzení nabytí dědictví uvedou i povinnost dědice ke splnění odkazu. Nelze proti tomu nic namítat, posiluje to práva odkazovníků v případech, kdy odkazy nebyly splněny do skončení řízení o pozůstalosti. Může to být problém tehdy, kdy byla odkazovníku  doručena zpráva o odkazu (§ 1678 odst. 2), avšak dále se s odkazovníkem nejednalo. Dědici je v usnesení uložena povinnost, přičemž se třeba později může ukázat, že odkaz nemá být splněn, protože je neplatný dovětek, kterým zůstavitel uložil dědici splnit odkaz, protože se zjistí nezpůsobilost odkazovníka pro nabytí odkazu, popřípadě odkazovník odkaz nechce a nesdělil to soudnímu komisaři včas.

 

Odkazovník jako účastník řízení podle § 110 odst. 1 z.ř.s. (spor o dědické právo)

 

Jsou situace, kdy bude třeba s odkazovníkem jednat jako s účastníkem řízení podle § 110 odst. 1 z.ř.s., a to tehdy, když ještě není na jisto postaveno, zda určitá osoba je zůstavitelovým dědicem nebo odkazovníkem. Zůstavitel třeba napíše poslední vůli, kterou dědicům nezanechá podíly na celé pozůstalosti v podobě zlomků, nýbrž, jak je to zejména obvyklé, jednotlivým osobám přidělí věci ze svého majetku a pak mezi nimi vznikne spor o to, kdo je vlastně dědicem a komu byl přidělen pouze odkaz. Popřípadě vznikne spor mezi těmi, kdo mají z vůle zůstavitele získat věci a dědici ze zákonné dědické posloupnosti, kteří budou tvrdit, že dědici jsou oni a že zůstavitel napsal pouze dovětek, kterým pamatoval na odkazovníky. Takovýto spor se dostane do roviny sporu o dědické právo (§ 168 z.ř.s.). Soudní komisař bude muset posoudit, zda vyřešení tohoto sporu závisí na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné, a pokud tomu tak bude, usnesením podle § 169 z.ř.s. sám rozhodne, se kterými účastníky bude nadále jednáno jako s dědici a se kterými z účastníků se účast v řízení ukončuje, protože jsou odkazovníky. Pokud však pro vyřešení sporu o dědické právo bude třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné (tedy bude třeba provádět důkazy), soudní komisař bude postupovat podle § 1673 odst. 1 obč. zák. Bude-li ten, kdo má určitou věc získat z poslední vůle zůstavitele, tvrdit, že je dědicem,  odkáže soudní komisař, aby proti němu podali žalobu zákonní dědici, kteří se domáhají svého dědického práva a tvrdí, že osoba uvedená v poslední vůli zůstavitele je pouhým odkazovníkem a že poslední vůle tedy není závětí, nýbrž dovětkem. Lze si ale představit i situaci, kdy tvrzení osoby, uvedené v poslední vůli, se zakládá na tak slabých argumentech a je podloženo tak chabými důkazy, že to povede k tomu, že soudní komisař bude nucen postupovat podle    § 170 z.ř.s. a  usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou. A tím nemusí být vždy zákonný dědic, zejména když vyjdou najevo tak závažné okolnosti sepsání poslední vůle, z nichž důvodně vyplývá skutečnost, že zůstavitel s největší pravděpodobností již nebyl k jejímu napsání způsobilý.

Odkazovník tedy může být účastníkem řízení o pozůstalosti podle § 110 odst. 1 z.ř.s. do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o tom, zda je dědicem.

 

Je třeba přihlédnout i k situaci, kdy zůstavitel určí ve své závěti dědice a současně mu zanechá přednostní odkaz (§ 1596), kdy je dědic účastníkem řízení o pozůstalosti a současně je v postavení odkazovníka. Také se odkazovník může dědicem stát, když nejsou dědici z dědické smlouvy, či ze závěti, ani dědic zákonný, nebo nenabudou-li dědictví, a tedy se dědici stávají podle § 1633 odst. 1 odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů.

 

Odkazovník a spor o platnost závěti obsahující odkaz

 

Nelze přehlédnout, že případný spor o dědické právo po zůstaviteli, který zanechal závěť a kromě povolání dědice v ní ještě uložil dědici závazek splnit odkazy, se týká i odkazovníka, který by měl být účastníkem v takovém sporu, aby se i na něj vztahoval výrok rozsudku. Může dojít k situaci, že dědici ze zákona popírají platnost závěti a tím i platnost dovětku v ní obsaženého. Z neplatné závěti nedědí dědic, ale ani odkazovník nenabývá odkaz. Rozhodnutí o platnosti závěti tak ovlivňuje i postavení odkazovníka. Proto, když soudní komisař odkáže dědice k podání žaloby o dědické právo podle § 1673 odst. 1 obč. zák., popřípadě podle § 170  z.ř.s., měl by o tom například dopisem vyrozumět odkazovníka a poučit jej o možnosti se jako vedlejší účastník vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení, neboť lze mít za to, že má právní zájem na jeho výsledku (§ 93 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 2 z.ř.s.). Odkazovník  do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přístupnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh. V řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností. Stejným způsobem by mělo být postupováno, bude-li popírána pravost takové závěti. Obecně lze tedy soudit, že odkazovník bude jako vedlejší účastník sdílet společné postavení s dědici, ať už na straně žalované nebo na straně žalující. Ještě je třeba připomenout, že podle § 91 odst. 2  o.s.ř. platí, že jestliže jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Ke změně návrhu, k jeho vzetí zpět, k uznání nároku a k uzavření smíru je však třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně.

 

Může však dojít k situaci, že vyřešení sporu o dědické právo závisí na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné (§ 169 z.ř.s.). V takovém případě zákon ukládá soudnímu komisaři, aby usnesením rozhodl, s kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje. Rozhodne-li se spor tak, že bude nadále jednáno s dědici ze závěti, není ohroženo právo odkazovníka na odkaz. V opačném případě, když bude účastenství rozhodnuto ve prospěch dědiců ze zákona, proto, že byla závěť uznána za neplatnou, dojde k tomu, že zákonní dědici nebudou chtít odkaz splnit. Bude na odkazovníku, zda se s takovým řešením spokojí, nebo zda podá u obecného soudu žalobu o splnění odkazu, v níž bude tvrdit, že dovětek, z něhož mu náleží odkaz, je platný.

 

Odkazovník jako účastník řízení podle § 112 z.ř.s.

 

Odkazovník se může stát účastníkem části řízení o pozůstalosti jako věřitel (§ 112 z.ř.s.), pokud navrhne odloučení pozůstalosti. Odkazovník je věřitelem a pokud mu má být například odkaz spočívající ve výplatě značné peněžní částky splněn podle vůle zůstavitele až za delší dobu a osvědčí-li obavu z předlužení dědice, jak má na mysli § 1709 obč. zák., může podat návrh na odloučení pozůstalosti a pak musí být provedena závěra odloučené části pozůstalosti podle § 1682 odst. 1 písm. d) obč.zák. Odkazovník v takovém případě může také požádat o soupis odloučené části pozůstalosti podle § 1685 odst. 2 písm. c) obč.zák. Odkazovník bude účastníkem řízení o pozůstalosti od podání návrhu na odloučení pozůstalosti a pouze v těch jeho částech, v nichž jde o odloučení pozůstalosti, které navrhl a také, požádal-li o soupis pozůstalosti, pak pokud to neohrozí vážně včasné provedení soupisu, může být soupisu přítomen a vznášet dotazy a činit připomínky (§ 1684 odst. 2 písm. d). Pokud byl soupis proveden bez jeho účasti, má mu podle § 1689 soud oznámit, že byl proveden soupis pozůstalosti a umožnit mu vyjádřit se k soupisu.

 

Podle § 152 z.ř.s.  o  návrhu věřitele na odloučení pozůstalosti nebo její části soud rozhodne usnesením. Soud vyhotoví seznam majetku patřícího do odloučené pozůstalosti nebo její části a ukáže-li se to nezbytným, majetek zajistí; při zajištění postupuje podle § 149 až 151.

 

Odloučená pozůstalost nebo její část má být spravována jako oddělené jmění. To značí, že bude jmenován správce odloučené pozůstalosti a odkazovník jako věřitel bude účasten i té části řízení, v níž bude jmenován správce, bude mu doručováno usnesení o jmenování správce i všechna další usnesení týkající se výkonu správy odloučeného majetku.

 

Je třeba upozornit na ustanovení § 188 písm. a) a b)  z.ř.s., dle něhož právní mocí rozhodnutí o dědictví zaniká závěra pozůstalosti a všechna opatření, která byla přijata k zajištění pozůstalosti a zaniká správa pozůstalosti. Podle § 1709 odst. 2 obč. zák. platí, že návrh na odloučení pozůstalosti nebrání, aby soud nabytí dědictví potvrdil. Odkazovník proto musí mít co nejdříve titul, na jehož základě  bude moci být z odloučené pozůstalosti nebo její části uspokojena jeho pohledávka, pokud ji dobrovolně nesplnila osoba tímto odkazem obtížená.

 

Odkazovník jako účastník řízení podle § 6 odst. 1 z.ř.s.

 

Občanský zákoník v § 1653 stanoví, že byl-li nepominutelný dědic zkrácen nebo opominut, přispějí dědici i odkazovníci k vyrovnání jeho práva poměrně. Zákon zde ukládá platební povinnost přímo i odkazovníku. Tuto povinnost lze vykládat tak, že odkazovník bude přímo přispívat na úhradu povinného dílu nepominutelnému dědici, ale může se objevit i takový výklad, že musí na povinný díl přispívat nepominutelnému dědici pouze dědici a odkazovník jemu připadající podíl těmto dědicům nahradí. Přikláním se s přihlédnutím ke slovnímu výkladu tohoto ustanovení k variantě první a tedy, že odkazovník hradí povinný díl společně s dědici. Občanský zákoník v  § 1684 odst. 2 písm. e)  také počítá s tím, že odkazovník bude moci být přítomen soupisu pozůstalosti, pokud hrozí, že bude povinen poměrně přispět na povinný díl.

 

Má-li se jednat v řízení o právech nebo povinnostech určité osoby, je tato osoba účastníkem řízení podle § 6 odst. 1  z.ř.s. Myslím, že toto je přesně onen případ, kdy odkazovník, který má přispět na úhradu povinného dílu neopominutelného dědice, se stává účastníkem řízení. S přihlédnutím k § 1 odst. 2  z.ř.s. lze v tomto případě postupovat tak, že soudní komisař podle § 94 odst. 3 o.s.ř. vydá usnesení, kterým přibere odkazovníka do řízení jako účastníka té části řízení, ve které se jedná a rozhoduje o výši a splatnosti povinného dílu, a to jakmile zjistí, že se dědici s nepominutelným dědicem nedohodli na odbytném (§ 1657). Odkazovník se bude moci zúčastnit soupisu, budou mu doručována příslušná usnesení, včetně usnesení o nařízení soupisu, usnesení, kterým soudní komisař určí obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti podle § 180  z.ř.s. a usnesení podle § 185 odst. 3 písm. b)  z.ř.s., v jehož výroku bude uvedena částka, kterou má odkazovník nepominutelnému dědici zaplatit, včetně lhůty splatnosti.

 

V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry, obsažené v komentáři Rouček, Sedláček, dílu III. (vydání Nakladatelství V. Linhart, Praha 1936) k § 783 ob. z. obč., kde je obsažena zásada, že všichni dědici a odkazovníci jsou zavázáni k vyplacení povinného dílu nepominutelnému dědici poměrně podle poměru jejich čistých dědických podílů, odkazovníci jsou zatíženi po odečtení je zatěžujících odkazů nebo příkazů. V tomto komentáři je dále uvedeno (str. 458), že dědici, jejichž dědické právo je doloženo podmínkou či časem, popřípadě odkazovníci, jejichž právo na odkaz je takto doloženo, nejsou povinni platit povinný díl, k tomu jsou povinni jen ti, jejichž právo není podmíněno ani doloženo časem. Jakmile se však splní podmínka nebo doložení času, pak z komentáře lze dovodit, že až dědické právo nebo právo na odkaz získají, budou muset nahradit těm, co povinný díl uhradili, svůj podíl na tomto závazku.

 

Snížení odkazu, pozůstalost nestačí k úhradě všech dluhů a jiných povinných výdajů

 

Je otázka jak postupovat, když odkazovníku hrozí snížení odkazu podle § 1631 odst. 1, protože nestačí pozůstalost k úhradě všech dluhů a jiných povinných výdajů. Řešení lze hledat například v judikatuře k § 692 OZO z 1811, který řeší též otázku snížení (poměrné srážky) odkazů, když pozůstalost nestačí k zaplacení dluhů, jiných povinných výdajů a k zapravení všech odkazů. Ve výše uvedeném komentáři Rouček, Sedláček jsou obsaženy tyto judikáty :

1. Otázka zda a v jaké míře jsou odkazovníci povinni trpěti srážku podle § 692 ob. z. obč. (nyní § 1631 odst. 1 NOZ), může býti jen řádným právním pořadem rozhodnuta. Ustanovení § 784 ob. z. obč., podle něhož nepominutelný dědic si musí dáti líbiti vyměření povinného dílu, nemůže rozšiřováno býti na odkazy. Odkazovník není  legitimován ke stížnosti do usnesení, jímž se nařizuje nový odhad v pozůstalostním řízení. (NZ, 1917, str. 372).

2. Pro zjištění srážky, která má postihnouti odkazovníka proto, že nestačí pozůstalost, není rozhodným výpočet učiněný v pozůstalostním řízení. (Gl. U. 7352).

3. Odkazovník není oprávněn v řízení nesporném napadnouti inventární odhad pozůstalosti (rozh. z 5. 12. 1922, Ob  I 1133/22, SZ IV/132).

 

Z těchto judikátů lze usoudit na to, že vzhledem k tomu, že dnešní zákonná úprava této otázky je podobná, i dnes bude v této otázce snížení odkazů postupováno tak, že celá tato věc bude řešena samostatně mezi osobami obtíženými odkazem a odkazovníky mimo řízení o pozůstalosti, a to v řízení o splnění odkazu, který nebude chtít dědic odkazovníku uhradit v plné výši, a to nejen v případě, když má být odkaz splněn po pravomocném skončení řízení o pozůstalosti, nýbrž i když má být splněn během řízení o pozůstalosti. Odkazovník tak nebude, stejně jako jiný věřitel, vázán tím, jak byla v řízení o pozůstalosti stanovena obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výše dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistá hodnota pozůstalosti, popřípadě  výše jejího předlužení podle § 180  z.ř.s. a nebude tedy ani vázán tím, jak byl majetek zůstavitele v řízení o pozůstalosti oceněn.

 

Přitom by zvláště v případě, kdy má být odkaz splněn před vydáním usnesení o potvrzení nabytí dědictví (§ 1691 odst. 1 písm. b), by bylo vhodné, aby odkazovník  měl možnost účastnit se řízení o pozůstalosti, a to v jeho části, kdy se provádí soupis a také kdy se rozhoduje o ceně pozůstalosti a o výši dluhů a tím v podstatě i o částce, o kterou se bude jeho odkaz snižovat. To však patří spíše do oblasti úvah de lege ferenda.

 

Závěr

 

Vidíme, že odkazovník je vlastně osobou, která může v řízení o pozůstalosti vystupovat v několika rolích, jednou jako osoba, které může svědčit dědické právo, jindy přímo jako dědic, někdy jako věřitel, může být přítomen při závěře či soupisu pozůstalosti a případně může být účasten v řízení jako osoba, které bude uložena povinnost přispět k vyrovnání povinného dílu nepominutelného dědice podle § 1653 obč. zák.

 

Mám za to, že soudní komisař nepochybí, když k jednání přizve odkazovníka zejména,

  • když dědic uplatní právo podle § 1598, dle něhož mu musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy nezatížená

  • když zůstavitel pověřil odkazovníka, aby zvolil, kterou z několika věcí má dostat, odkazovník nevykoná volbu ve lhůtě stanovené k žádosti osoby obtížené odkazem a odkaz bude muset určit soud (§ 1606)

  • když odkazovník hodlá odmítnout odkaz během řízení o pozůstalosti (§ 1623)

  • když hrozí, že dojde ke snížení odkazu (§ 1631 odst. 1)

  • hodlá-li ustanovit správce pozůstalosti ke splnění poslední vůle zůstavitele, týká-li se to splnění odkazů jmenovaným správcem pozůstalosti (§ 1632)

  • když zřejmě bude muset přispět na úhradu povinného dílu (§ 1653)

  • když má soud udělit souhlas s vyrovnáním dospělého odkazu (§ 1678 odst. 2)

  • když to může pomoci k objasnění zůstavitelova nařízení ohledně splnění odkazu (§ 1690 odst. 2)

  • když má být odkaz splněn nebo zajištěn před vydáním usnesení o potvrzení nabytí dědictví (viz § 1691 odst. 1 písm. b) 

  • když hrozí nařízení likvidace pozůstalosti a tím i zánik práva na odkaz [§ 200 písm. b)  z.ř.s.].

 

Tímto přizváním nelze rozumět stav, kdy odkazovník bude vždy přibrán usnesením soudního komisaře za účastníka řízení, postačí, když mu poskytne možnost seznámit se s obsahem spisu, vyjádřit  se  případně  k tomu, zda  odkaz přijímá  či  odmítá,  vyjádřit  se  k  aktivu  či  pasivu pozůstalosti, k ocenění majetku.

 

Ostatně myslím, že i pro odkazovníky, stejně jako pro ostatní věřitele,  platí § 1689 o tom, že je-li znám věřitel, soud  mu oznámí, že byl proveden soupis pozůstalosti a umožní mu vyjádřit se k soupisu, zejména má-li obdržet odkaz v penězích.

 

Mám za to, že nic také nebrání tomu, když soudní komisař v rámci projednávání pozůstalosti v protokolu o jednání povede dědice i odkazovníky k určité dohodě, například o uspořádání vzájemných vztahů v případě, když má dojít ke snížení odkazů v důsledku zadlužení pozůstalosti. Při takovém jednání může dojít třeba k objasnění vůle zůstavitele, upřesnění obsahu práva, jež zůstavitel jako odkaz zanechal odkazovníku, avšak učinil tak způsobem, který vyžaduje přesnější vyjádření, aby bylo například možno docílit vkladu do katastru nemovitostí. Takové dohody mezi dědici a odkazovníky schválení soudním komisařem nepodléhají, neboť pro to není opora v zákonu. Je třeba vidět, že i protokol o jednání před soudním komisařem je veřejnou listinou a lze z něj vydávat potvrzení, případně opis (§ 27  j.ř.s.). Takovéto dohody pomohou stranám při vyřízení jejich případu zejména nyní, kdy je občanský zákoník obsáhlý a laik jeho ustanovením nemusí často rozumět. Samozřejmě notáři nic také nebrání v tom, aby případné dohody stran a smlouvy o jejich vzájemných právech a závazcích, jež mají základ v pořízení zůstavitele, sepsal v notářském zápisu, který vyhotoví mimo řízení o pozůstalosti.