Dědické právo (§ 1475–1720), Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2015

JUDr. et Ing. Ondřej Klička, vedoucí redaktor Ad Notam, notář v Praze

 

Zatím poslední z velkých komentářů věnujících se dědickému právu dle nového občanského zákoníku vydalo Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o. Edice Velkých komentářů od tohoto nakladatelství si v minulosti mezi právnickou veřejností získala velkou oblibu, a proto i Velký komentář k novému občanskému zákoníku byl s napětím očekáván. Já, jakožto praktikující notář, jsem si dovolil sepsat recenzi na díl IV. této edice, který se věnuje dědickému právu, tedy části třetí, absolutní majetková práva, hlavu třetí, dědické právo.

 

Již samotný výběr autorů tohoto dílu dává najevo, že Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o. patří mezi nejprestižnější nejen na naše české poměry. Autoři JUDr. Roman Fiala, JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Petr Bílek, JUDr. Jiří Svoboda a JUDr. Kamila Beerová se dědickému právu věnují jak na úrovni teoretické, tak i, a to zejména, na úrovni praktické. Vždyť první dva jmenovaní, JUDr. Roman Fiala a JUDr. Ljubomír Drápal, působí na Nejvyšším soudě České republiky jako soudci, přičemž do jejich působení spadají i rozhodování ve věcech dědických, druzí dva jmenovaní, JUDr. Petr Bílek a JUDr. Jiří Svoboda, jsou notáři s bohatou právní praxí a to rovněž i v oblasti dědického práva. Poslední jmenovaná, JUDr. Kamila Beerová, působí na Nejvyšším soudě České republiky jako asistentka soudce JUDr. Romana Fialy, rovněž s bohatou praxí i z oblasti dědického práva.

Autoři v předmluvě přiznávají a upozorňují na skutečnost, že: „... úplná novost textu občanskoprávního kodexu, absence doktríny i judikatury a polemičnost výkladu jednotlivých zákonných institutů plně odůvodňují občasné rozdíly v jejich názorech. Že je třeba otevřeně přiznat, že jsme v době hledání cest a řešení a nikoliv v době jednoduchých a jasných „receptů“. S tím nelze než souhlasit.

Autoři pojali komentář velice systematicky s důrazem na teoretické a historické souvislosti jednotlivých ustanovení zákona.

Jako velice přínosný hodnotím hned díl první, právo na pozůstalost, kde jsou podrobně rozebrány základní pojmy dědického práva jako zejména pozůstalost, dědic, dědictví, dědické tituly, odkaz, odkazovník. Jedná se o natolik stěžejní pojmy pro nové dědické právo, že je jim věnován i náležitý prostor pro jejich výklad, srovnání a zdůraznění odlišností, jejich vzájemných vztahů a nechybí ani rozbor vztahů mezi jednotlivými dědickými tituly, jejich souběhu a konkurence. Jedná se o „staronové“ instituty dědického práva, které předchozí úprava neobsahovala. Samozřejmostí je bohatá judikatura, a to nejen ze sbírky Vážný, ale v některých případech i z doby pozdější, pokud to bylo možné; bohaté prameny v literatuře nechybí rovněž.

Za zmínku rovněž stojí úprava dědické nezpůsobilosti, nebo chcete-li výklad pojmu způsobilý dědic. I v této oblasti došlo k podstatným změnám a autoři na ně náležitě reagují.

Zcela novým institutem v dědickém právu je smlouva o zřeknutí se dědického práva. Jedná se o velmi významnou novinku, kterou autoři vykládají s důrazem na praktickou stránku věci, tedy i o její typové zařazení, včetně možnosti užití obecných ustanovení o smlouvách. Neopomíjí zmínit postavení potomků osob, které se dědického práva zřekly, stejně tak i postavení osob, v jejichž prospěch ke zřeknutí se dědického práva došlo. Autoři neopomíjí zdůraznit i formu, v jaké lze smlouvu o zřeknutí se dědického práva uzavřít, tedy že se musí jednat o formu veřejné listiny, potažmo notářského zápisu a v případě zrušení této dohody postačuje forma listiny soukromé. S tím souvisí i evidence této dohody v Evidenci právních jednání pro případ smrti, kterou vede Notářská komora České republiky, včetně dohod o jejich zrušení, pokud byly sepsány ve formě notářského zápisu nebo byly svěřeny notáři alespoň do úschovy (dohoda o zrušení).

Velký prostor je poskytnut i výkladu odmítnutí dědictví, přičemž je rozlišováno mezi jednotlivými případy, kdy k odmítnutí dědictví dochází: odmítnutí za zastoupeného dědice, odmítnutí smluvního dědice, závětního dědice, zákonného dědice, nepominutelného dědice a nechybí ani výklad problematiky odmítnutí dědictví při souběhu dědických titulů.

Závěr prvního dílu patří mj. i výkladu pojmu „vzdání se dědictví“. Je vykládán v kontextu s zřeknutím se dědického práva i v kontextu s odmítnutím dědictví. Toto shrnutí hodnotím jako velice pozitivní a přínosné i pro právnickou veřejnost, neboť tyto instituty se mezi sebou významným způsobem odlišují a jejich správné pochopení je základem pro správně vedenou praxi.

Díl druhý, pořízení pro případ smrti, systematicky rozebírá jednotlivé druhy pořízení pro případ smrti; autoři rozlišují mezi tzv. užším pojetím a širším pojetím. Do užšího pojetí pořízení pro případ smrti zahrnují závěť, dovětek a dědickou smlouvu; v širším pojetí je pak manželská smlouva o manželském majetkovém režimu, kterou se uspořádávají majetkové poměry pro případ zániku manželství smrtí (§ 718 odst. 2 obč. zák.), dohoda o zřeknutí se dědického práva (§ 1484 obč. zák.), povolání správce pozůstalosti (§ 1556 obč. zák.), prohlášení o vydědění či prohlášení o tom, že někdo z nikoliv nepominutelných zákonných dědiců nic nenabude (§ 1649 obč. zák.), přikázání započtení na dědický podíl (§ 1663 obč. zák.), zrušení těchto právních jednání a smlouva darovací pro případ smrti (§ 2063 obč. zák.).

I v této části komentáře je výklad pojmů přehledný. Jednotlivé druhy pořízení pro případ smrti (v této části druhy v užším smyslu) jsou vykládány podrobně, nechybí ani některé příklady z praxe, např. jak by mohlo vypadat ustanovení ustanovení dědice nebo odkazovníka, ustanovení více dědiců stanovením jejich podílů. Škoda, že v této části chybí příklad, jak posoudit, zda je ustanoven dědic či odkazovník, neboť praxe v tom, jak zjistit z pořízení pro případ smrti, zda chtěl zůstavitel ustanovit dědice nebo „pouze“ nařídit odkaz, nám bohužel chybí.

Dalším ze staronových institutů dědického práva je svěřenské nástupnictví. Tato problematika, ač se na první pohled může zdát jasná, na druhý pohled již tak jasná není. Autoři komentáře se však i s touto problematikou vypořádali se ctí a ani v této části jim nelze nic vytknout.

Mezi odbornou veřejností budí rozpaky ustanovení § 1584 odst. 2. Je škoda, že výklad k tomuto ustanovení působí příliš stručně a chybí výklad k účastenství právnických osob při uzavírání dědické smlouvy. Stálo by jistě za zmínku, že problémy s výkladem jednání statutárních orgánů jako zástupců právnických osob mohou být při uzavírání dědické smlouvy právě s tímto ustanovením v kolizi.

Díl třetí, odkaz, zachovává stejně vysokou laťku, jakou si autoři komentáře nastavili v jeho předcházejících částech. Odkazy se v našem dědickém právu opětovně objevily po dlouhé odmlce až s příchodem nového občanského zákoníku. Opět se jedná na první pohled o jednoduchý institut. Při jeho podrobnějším zkoumání je však třeba tento pohled přehodnotit. I přes složitost úpravy odkazů se autorům podařilo zachovat jak systematičnost, tak i lehkost, s jakou je výklad k této úpravě čtenářům nabídnut. Autory zjevně nevyvedlo z míry ani ustanovení § 1596, ve kterém je zmíněn tzv. „přednostní odkaz“. Ustanovení o přednostním odkazu se jeví jako obsolentní vzhledem k tomu, že není v textu zákona v žádné souvislosti odlišen od odkazu „běžného“. Autoři došli k závěru, že se jedná o relikt převzatý z vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 do úpravy současné, aniž by došlo k jeho modifikaci.

Díl čtvrtý, zákonná dědická posloupnost, obsahuje ucelený výklad o jednotlivých zákonných dědických třídách. S úpravou v novém občanském zákoníku došlo k jejich nikoli nepodstatnému rozšíření, což nezapomínají zdůraznit ani autoři. Pojem, okolo kterého se zákonná dědická posloupnost točí, je příbuzenství. Autoři se i touto problematikou zabývají, a to nad rámec zákonného textu, za což je třeba vyslovit pochvalu. V úvodu dílu jsou podrobně vysvětleny jednotlivé systémy, na kterých je dědění ze zákona postaveno. Nechybí ani výklad odúmrti a ani výklad rozdílů, kterými se nová úprava v této oblasti odlišuje od té předchozí. Za pozornost jistě stojí i zmínka o mezinárodněprávních souvislostech úpravy odúmrti, tedy který stát nastupuje do práv zůstavitele, zemře-li v České republice cizinec, aniž by zanechal dědice. Škoda jen, že v tomto výkladu chybí nákresy; to je však zcela kompenzováno úrovní výkladu, který je veden z mnoha úhlů pohledu a v širokých souvislostech.

Díl pátý, povinný díl, je další částí zákona, ve které došlo k podstatné změně právní úpravy, a to nejen k jejímu zpodrobnění, ale i ke změně celkového pohledu na povinný díl jako takový. Předchozí úprava umožňovala osobám nárokujícím si povinný díl až šikanózní jednání vůči ostatním dědicům. Současná úprava již pojímá právo na povinný díl jen jako právo na výplatu povinného dílu v penězích či jiné vypořádání, pokud se tak nepominutelný dědic s dědici dohodne. Ve výkladu nechybí praktické příklady výpočtů nepominutelného dílu včetně výpočtu nepominutelného dílu v kombinaci se zápočtem. V této části je již absence grafických nákresů citelnější, avšak i tak působí výklad velice srozumitelně.

V šestém dílu, právo některých osob na zaopatření, je shrnuta nová úprava, kterou ta předcházející dočasně postrádala. Nechybí výklad základních pojmů, tedy co je to nutná výživa, co je to nutné zaopatření, co je to slušná výživa a bezplatné zaopatření, či které osoby mají právo na takové zaopatření nebo výživu. Podstatou této úpravy je vztah mezi pozůstalostí a právem na zaopatření. I s touto částí zákona, se kterou se praxe příliš často nesetkává, vyložili autoři tak, jak se od nich očekávalo.

Díl sedmý, přechod pozůstalosti na dědice, vychází ze zásady ingerence státu. Autoři zdůrazňují, že pozůstalost po každém zůstaviteli musí být projednána a rozhodnuta orgánem veřejné moci (soudem). Osoba, na kterou pozůstalost přechází, je dědic, popřípadě stát v případě odúmrti. Jednou z ústředních otázek tohoto dílu je tedy jak zjistit, kdo je dědicem. V této části se nejvíce uplatňuje skutečnost, na kterou autoři poukazují již v předmluvě ke komentáři, a to, že: „... je pro dědické právo typické, že v řadě případů lze nalézt v hmotněprávním kodexu ustanovení povahy procesní, a naopak v zákoně procesním ustanovení povahy hmotněprávní.“ Typické je to zejména pro úpravu sporů o dědické právo. Hmotněprávní úprava dědického práva obsahuje typicky procesní ustanovení (§ 1671 až 1673 obč. zák.). Spory o dědické právo jsou autory řešeny konzistentně s předchozí úpravou, samozřejmě s odlišnostmi v úpravě nové. Přehledná je zejména sumarizace náležitostí usnesení, kterým soud ukládá konkrétní osobě, aby podala žalobu k rozhodnutí sporu o dědické právo, zejména kdo je účastníkem řízení, co má být ve výroku usnesení, jaká poučení musí být poskytnuta a určení lhůty, a dále i žaloby, která má být v případě sporu o dědické právo podána, zejména kdo je aktivně legitimovaný, kdo je pasivně legitimovaný, co má obsahovat žalobní petit a samozřejmě i tvrzení skutečností. Autoři podávají v této souvislosti i základní odpověď na otázku „síly dědického titulu“. Autoři dále odpovídají na otázky, co se stane, není-li žaloba řádně a včas podána, v případě, kdy je žalobce ve sporu o dědické právo úspěšný a v případě, kdy úspěšný není. Ke sporům o dědické právo je v komentáři poukázáno na mimořádně rozsáhlou judikaturu nejen ze sbírky Vážný, ale i z doby pozdější až téměř současné.

Dalším tématem v rámci tohoto dílu je soupis pozůstalosti. Autoři důkladně vysvětlují tento obnovený institut dědického práva, od důsledků vyhrazení soupisu pozůstalosti dědicem, přes provádění soupisu až po zrušení účinků soupisu pozůstalosti. Je třeba totiž vzít v úvahu, že nová právní úprava dědického práva neomezuje paušálně odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele „do výše ceny dědictví“, ale k omezení v tomto duchu dochází pouze právě v případě vyhrazení soupisu pozůstalosti; jinak není odpovědnost dědice za zůstavitelovy dluhy omezena.

V případě správy pozůstalosti autoři vyjmenovávají, kdo spravuje pozůstalost, jakým způsobem tak má činit a jakým způsobem má být odměněn.

V neposlední řadě autoři podávají výklad o potvrzení dědictví a rozdělení pozůstalosti. Je zdůrazněn princip vyšší závaznosti poslední vůle zůstavitele na úkor smluvní volnosti dědiců. V této souvislosti je zajímavý zejména výklad ustanovení § 1694. Jedná se totiž o celkem značně obtížně vyložitelné pravidlo, ve kterém v rámci jednoho paragrafu dochází k rozporu mezi jeho prvním a druhým odstavcem. Autoři se celkem úspěšně pokusili o výklad tohoto „nevyložitelného“ ustanovení. Škoda ovšem, že této otázce nebyla věnována větší pozornost, neboť se jedná o velmi frekventované problémy, zejména ve vztahu k závětím sepsaným před účinností nového občanského zákoníku nebo obecně závětím sepsaným soukromou listinou. Poskytnutí větších vodítek pro odlišení, kdy postupovat podle ustanovení prvního odstavce a kdy postupovat podle odstavce druhého, by čtenářům v mnohém usnadnilo orientaci v této problematice.

Podrobně je rozpracován i výklad odpovědnosti za zůstavitelovy dluhy včetně nového institutu odloučení pozůstalosti.

Díl osmý, zcizení dědictví, upravuje jednu z možností, jak může dědic ještě před potvrzením nabytí dědictví s tímto dědictvím disponovat. Je dán ucelený výklad o smluvních stranách, předmětu, ale i odpovědnosti zcizitele za pravost dědického práva.

Poslední část tohoto komentáře se věnuje ustanovením společným, přechodným a závěrečným, a to konkrétně § 3069 až 3072.

Závěrem mohu s potěšením říci, že uvedený IV. svazek velkého komentáře k občanského zákoníku je dílo zpracované s velkou odborností a důkladností, které jen potvrzuje kvalitu autorského kolektivu. Je až překvapivé, jak rozsáhlou judikaturu dokázali autoři k jednotlivým komentovaným ustanovením dohledat. Je sice pravdou, že mnoho judikatury pochází ze sbírky Vážný, nicméně při absenci jakékoliv jiné je třeba vzít za vděk i touto. Dílo v sobě komplexně shrnuje teorii, kterou erudovaně transformuje do praktické podoby. Nelze pominout ani velký rozsah pramenů literatury, přestože ta dodnes prakticky chybí; její vyhledání bylo autory o to složitější.

Publikace, ač je primárně určena právnické veřejnosti, je použitelná i pro veřejnost laickou, a to zejména díky její srozumitelnosti. Díky vysoké úrovni této publikace, ostatně jak je v případě Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o. obvyklé, mohu jen doporučit její pořízení a domnívám se, že by neměla chybět v knihovně žádného právníka, natož notáře.