Schenkung auf den Todesfall (Darování pro případ smrti)

JUDr. et Mgr. Ondřej Horák, Ph.D., odborný asistent na katedře teorie práva a právních dějin Univerzity Palackého v Olomouci

 

V době, kdy Matthias Längle vydal v rámci řady Neu Juristische Monografien svou disertaci, obhájenou o rok dříve na univerzitě v Innsbrucku, mělo pro českou civilistiku téma darování pro případ smrti okrajový (a převážně právně-historický) význam; s nabytím účinnosti nového občanského zákoníku však získalo na nečekané aktuálnosti.

Z

 

atímco občanské zákoníky z roku 1950 a 1964 prohlašovaly takové dispozice za neplatné, při přípravě nové úpravy se její tvůrci snažili o vyvážení pozice zůstavitele, dědiců a věřitelů. Bohužel se to nepodařilo způsobem, který by nevzbuzoval pochybnosti, jak ukazují články řady autorů (Klein, Malá, Šešina, Talanda). Längleho práce tak může být cennou inspirací i pro diskuse v rámci naší civilistiky.

Zpracování je rozvrženo do deseti kapitol (obsah je dostupný mj. z: http://d-nb.info/994959931/04): po úvodu (kap. I) a obecném nastínění problematiky darování pro případ smrti (kap. II) následuje představení historického vývoje od řeckého práva až po pruský Allgemeines Landrecht (kap. III) a zejména pak kodifikační geneze od Codexu Theresianus po ABGB (kap. IV) včetně „starých“ komentářů (od Zeillerova z roku 1812 až po Klangův z roku 1952); následující výklad už je zaměřen (kap. V) přímo na § 956 ABGB zakotvující darování pro případ smrti (ve větě 1 jako odkaz, ve větě 2 jako smlouvu) a speciálně (kap. VI) na otázku vzdání se práva dar odvolat; dále je pozornost věnována souvisejícím otázkám podmíněného darování pro případ smrti (kap. VII) a započtení na povinný díl (kap. IX); publikaci pak uzavírá exkurz (kap. IX) k základním právům (vlastnické svobodě a právu na rovnost) a shrnující poznámky (kap. X).

Historické exkurzy jsou poměrně stručné, sepsané především na základě sekundární literatury (kap. III), kodifikační geneze (kap. IV) pak především na základě edicí Harrasovského (Der Codex Theresianus und seine Umarbeitungen, 1883–1886, dostupné také z: http://www.koeblergerhard.de/Fontes/Fontes.htm) a Ofnera (Der Ur-Entwurf und die Berathungs-Protokolle des Oesterreichischen Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuches, 1889, dostupné z: http://gdz.sub.uni-goettingen.de/gdz); jádro práce sice spočívá v řešení sporných otázek při výkladu § 956, historická argumentace je však pro autora důležitá. Jen pro dokreslení uveďme, že prapůvodní návrh ABGB v podobě Codexu Theresianus (1766), kritizovaný pro učebnicový charakter i kazuistiku, upravoval darování pro případ smrti v 51 ustanoveních, která chránila (rozdílně podle hodnoty daru) jak dědice, tak dárce (do 500 zlatých bylo k platnosti nutné darování před dvěma svědky, prohlášení před soudem nebo vlastnoruční dokument, nad 500 zlatých zápisem do soudních registrů, což není než římské insinuatio), a dále rozlišovala čtyři důvody pro odvolání takového daru (mj. také pro zkrácení povinného dílu).             

Za nejcennější na Längleho práci považuji pro naši civilistiku to, co můžeme číst „mezi řádky“: 1) nepřímo nám totiž ukazuje, že i po dvou stoletích aplikace ABGB je řada otázek stále otevřených, a 2) v čem se nový občanský zákoník vzdálil česko-rakouské i evropské právní tradici – jinak řečeno význam historicko-komparativního přístupu.

1) Tak, jako v římské právní vědě, byl i v rakouské civilistice charakter darování pro případ smrti sporný. Stále se vracela stejná otázka: jde o darování nebo odkaz? Římské právo se obecně stavělo k darování zdrženlivě a smluvní vázanost mortis causa neuznávalo (podle Justiniána se mělo takové jednání posuzovat „téměř ve všech ohledech“ jako odkaz). Rakouské právo smluvní vázanost mortis causa v návaznosti na středověké kořeny sice umožňovalo, ale chápalo ji jako výjimku (kromě darování pro případ smrti uznávalo jen dědickou smlouvu mezi manželi).

V  rakouské literatuře (s. 60nn.) můžeme v zásadě rozlišit dva základní přístupy k „pravému“ darování pro případ smrti (tj. darování, kdy se dárce vzdal práva dar odvolat podle § 956 věty 2): stoupenci tzv. smluvní teorie (Vertragstheorie) takové darování posuzují jako smlouvu nejen za života, ale i po smrti dárce, zastánci tzv. odkazové teorie (Vermächtnistheorie) však chápou darování pro případ smrti jako mezikategorii (mezi jednáním mezi živými a pro případ smrti) a po smrti dárce jej považují za odkaz (tato teorie je v práci ještě dále dělena na „nediferencovanou“, kdy má obdarovaný postavení odkazovníka, a „diferencovanou“, kdy je odkazovníkem pouze ve vztahu k nepominutelným dědicům). Dříve bylo možné považovat za panující spíše „smluvní“ teorii, dnes jí je podle Längleho naopak „odkazová“ teorie, přičemž sám se po podrobném rozboru přihlásil k prvně uvedené (s. 156n.).

Pro problematiku darování pro případ smrti je však stále inspirativní také komentářová literatura z 19. a první poloviny 20. století (s. 42nn.) s řadou různorodých přístupů: F. von Zeiller (1812) považoval takové jednání za odkaz nebo smlouvu (jako běžné darování mezi živými); F. X. Nippel (1833) na rozdíl od Zeillera uznával smluvní darování pro případ smrti jako samostatný institut („Mitelding“ mezi smlouvou a poslední vůlí); J. Winiwarter (1837) naopak hodnotil takové jednání především jako smlouvu (přičemž při nedostatku náležitostí by bylo platné jako odkaz); M. von Stubenbach (1858) považoval darování pro případ smrti zásadně za odkaz (a smlouvu podle věty 2 pouze za výjimku z tohoto pravidla); A. Ehrenzweig (1937) také rozlišoval darování pro případ smrti podle okolností jako odkaz nebo smlouvu (jako smlouvu ovšem jen za života dárce, po jeho smrti za odkaz), a bývá proto dodnes označován jako „Vater der Vermächtnislösung“ a konečně H. Klang (1952) se vracel zpět k Zeillerovi a chápal „pravé“ darování pro případ smrti za darování mezi živými.

2) Historický rozbor nám může přinést řadu inspirací, tou hlavní by však mělo být, že se nemáme obávat hledání odlišných řešení. Přestože nový občanský zákoník zřetelně navazuje u textace § 2063 na česko-rakouskou tradici (srov. § 956 ABGB, § 871 Osnovy 1931, § 807 Vládního návrhu 1936/37), nové dědické právo se v některých ohledech od svého hlavního inspiračního zdroje výrazně odchýlilo (po vzoru švýcarského ZGB byla upravena dědická smlouva jako obecný dědický titul, po vzoru římského práva byla zakotvena falcidiánská kvarta zaručující dědicům čtvrtinu dědictví nezatíženou odkazy, v návaznosti na dosavadní praxi nebyl upraven institut vrácení daru na povinný díl a zcela novátorsky bylo vypuštěno započtení darování třetím osobám), a proto (spíše než zrušit, jak často zaznívá) by bylo žádoucí tento specifický způsob darování účelně zakomponovat do struktury nabývání pro případ smrti. 

Domnívám se, že nejpřirozenější by bylo podřadit tzv. pravé darování pro případ smrti (podle § 2063 věta 2) režimu posledních pořízení, resp. dědických smluv, což je standardní středoevropské řešení (srov. § 2301 BGB či čl. 245 odst. 2 ZGB-OR): pokud bude mít a) formu veřejné listiny, tak půjde o bezúplatnou dědickou smlouvu; b) pouze formu soukromé listiny nebo nebude splňovat jiné podmínky kladené na dědickou smlouvu (§ 1584 a 1585), tak může mít platnost závěti či dovětku. Jinou možností by bylo využití rakouského „odkazového“ řešení „diferencovaného“ typu (neboli chápat pravé darování pro případ smrti za života dárce jako smlouvu a po jeho smrti ve vztahu k nepominutelným dědicům jako odkaz).

Osobně považuji staronové zakotvení darování pro případ smrti za velmi záslužné, protože právě na pozadí sporů o jeho výklad by mohly sílit hlasy pro návrat institutů kolace darů třetím osobám a odvolání daru pro zkrácení povinného dílu, které upravoval ještě návrh prof. Eliáše z roku 2005 a v různé podobě ho znají všechny tradiční evropské občanské zákoníky.