JUDr. Aleš Pejchal: „české soudy si při porovnání s ostatními evropskými státy nestojí vůbec špatně.“

V letní, uvolněné atmosféře se  6. srpna nesl v pořadí již druhý rozhovor s mezinárodně uznávaným českým právníkem, soudcem Evropského soudu pro lidská práva, JUDr. Alešem Pejchalem. Rozhovor s ním uskutečnili JUDr. Stanislav Balík a vedoucí redaktor JUDr. et Ing. Ondřej Klička.

Vážený pane doktore, velice Vám děkujeme, že jste si již podruhé našel čas a i v době letních dovolených poskytl rozhovor pro náš časopis. Naši čtenáři to jistě ocení.

Na obec notářskou si vždy udělám velice rád čas, neboť jsem měl tu možnost i čest dlouhodobě spolupracovat s Martinem Foukalem, s Mílou Jindřichem, který je mým spolužákem z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, jsme zasedali v Legislativní radě vlády a mohl bych pokračovat dále, leč omezím se jen na příjemné konstatování, že mezi notáři mám spousty opravdu dobrých přátel.

Nový občanský zákoník vstoupil v loňském roce v účinnost a dá se říci, že jsme již získali první praktické zkušenosti s jeho používáním. Jak je známo, na podobě některých jeho částí jste se významnou měrou podílel. Jak hodnotíte jeho podobu Vy, poté, co prošel celým legislativním procesem? Podařilo se prosadit všechny myšlenky?

Aby nedošlo k omylu, nejsem spoluautorem nového občanského zákoníku. Účastnil jsem se však mnoha konferencí a pracovních zasedání na téma „Nový občanský zákoník“, ať již jako představitel České advokátní komory nebo člen Legislativní rady vlády. Čili nějaký velmi malý podíl na jeho vzniku mohu mít. Jako evropský soudce k jeho konečné podobě budu hovořit především z pohledu mezinárodního práva. Přijetím nového občanského zákoníku, dle mého názoru, konečně došlo v plné míře k naplnění toho, k čemu se Česká republika zavázala, když přistoupila k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Mám na mysli především preambuli Úmluvy, kde se mimo jiné říká: „potvrzujíce svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv“. Ochrana svobody v oblasti soukromého práva ze strany demokratického státu je ochranou nesmírně důležitou. Občanský zákoník vzniklý v době nesvobody (1964), přes všechny novelizace po roce 1989, tuto ochranu prostě garantovat nemohl a zároveň neumožňoval občanům nalézat onu „hlubokou víru“ ve svobodu. Aby však došlo k úplnému naplnění oné víry ve svobodu, pak je nezbytné co nejdříve připravit a přijmout novou úpravu civilního procesu. Jinak by vše mohlo zůstat na půli cesty. Zkrátka nedokáži číst s chladnou hlavou v § 1 platného občanského soudního řádu, že tento předpis, vzniklý v roce 1963, má pro mne zajišťovat „výchovu k dodržování smluv a zákonů“. Ochrana svobody nemá se státním inženýrstvím – tedy „výchovou“ nic společného.

Nový občanský zákoník má pro notáře zásadní význam, co se týká dědického práva. V něm došlo, dalo by se říci, ke změně paradigmatu v pohledu na něj. Ještě není vytvořena téměř žádná judikatura a dovolím si i tvrdit, že od soudů vyšších instancí ještě vůbec žádná. Za této situace se musíme obracet k nouzovému řešení a sahat k judikatuře do sbírky Vážný. Osobně se ale domnívám, že s touto judikaturou je nutné pracovat velice opatrně, neboť vznikala za zcela jiných, byť zdánlivě podobných, podmínek. Jak takovou praxi hodnotíte Vy?

A já se osobně domnívám, že jakákoli judikatura musí být používána velmi opatrně. Každý jednotlivý případ, jenž je zapotřebí posoudit z hlediska práva, má své výsostně individuální aspekty, které nelze bezmyšlenkovitě zařadit do škatulky té které judikatury. Včetně case-law „našeho“ Soudu – tedy ESLP.  Zákon, mezinárodní smlouva či jenom obyčejný vnitřní předpis zůstává, jejich interpretace se vyvíjí. To je přirozené a odpovídající spontánnímu řádu společenství svobodných občanů. Judikatura při interpretaci práva – zákonů pomáhá, její necitlivé použití však může velmi uškodit především právnímu povědomí občanů.  

Jako soudce Evropského soudu pro lidská práva máte možnost „z první řady“ sledovat právní kauzy týkající se právních řádů různých členských států Evropské unie. Jak si v této konkurenci stojí Česká republika? Obstojí rozhodnutí zdejších soudů co do propracovanosti v konkurenci se soudy jiných států?

Myslím si, že soudy nemají rozhodovat ani propracovaně, ani upracovaně. Jde o nalezení práva v konkrétním případě při dodržení všech aspektů spravedlivého procesu. A tuto premisu může splňovat i velmi lakonické rozhodnutí soudu. Z tohoto hlediska si české soudy nestojí vůbec špatně při porovnání s ostatními evropskými státy. Mám radost, že již pravidelně rozhodují v souladu s Úmluvou a až na výjimky i kvalitně zacházejí s case-law ESLP.

Rozhodovací praxe soudů velmi vypovídá o právní kultuře v dané zemi. Na druhou stranu je třeba vzít potaz i parametry, které mají na rozhodovací praxi vliv. Jsou jimi zákony. Domníváte se, že nový občanský zákoník, potažmo i zákon o obchodních korporacích jsou zákony, které rozhodovací praxi dokáží pozvednout?

Myslím, že obecně jsem na tuto otázku již odpověděl. Do konkrétních soudů a úvah se nechci a nemohu pouštět. ESLP zkoumá nejen rozhodnutí národních soudů, ale i legislativu toho kterého státu, aby dokázal posoudit, zda ten který stát porušil či neporušil Úmluvu v případě, se kterým se stěžovatel na ESLP obrátil. Je značně pravděpodobné, že ony nové zákony, které zmiňujete, budou předmětem našeho zkoumání. A já jako český soudce bych nechtěl být z tohoto zkoumání vyloučen, protože jsem k nim veřejně zaujal nějaké konkrétní stanovisko.  

S téměř jeden a půl ročním zpožděním získali v květnu tohoto roku notáři možnost přímo zapisovat do obchodního rejstříku skutečnosti, které mají podklad v notářském zápisu, který sami sepsali. Hodnotíte tento posun jako krok správným směrem?

Z pohledu Úmluvy jde toliko o to, aby byl dodržen spravedlivý proces, aby nikdo nebyl diskriminován a podobně. Čili pokud byly naplněny požadavky Úmluvy v předchozí úpravě a jsou naplněny i touto nynější úpravou, pak k tomu těžko mohu říci něco dalšího. Jde spíše o „technickou“ záležitost, která může klientům ušetřit čas.

Tradiční notářskou kompetencí v Evropě je sepisování listin o věcných právech k nemovitým věcem. Česká republika je však v této oblasti zatím výjimkou. Přitom přímé zápisy věcných práv k nemovitým věcem do katastru nemovitostí přímo notáři na základě jimi sepsaných notářských zápisů se přímo nabízí, zejména neopomeneme-li vzít v úvahu zásadu materiální publicity katastru nemovitostí. Byl by dle Vašeho názoru i toto krok správným směrem?

Těžko mohu odpovědět jinak, než jak jsem odpověděl na otázku předchozí.

Dokázal byste zhodnotit pokrok, ke kterému došlo v našem právním prostředí v důsledku přijetí nových civilních kodexů?

Pro podrobnější hodnocení než ono obecné, které jsem učinil na počátku našeho rozhovoru, chybí větší časový odstup. Zatím se neodvažuji pouštět do takovéhoto hodnocení.

Pokud dovolíte, zabrousíme k jinému tématu. Soudcovská nezávislost, tedy nezávislost každého jednotlivého soudce, je v poslední době velmi diskutovaným tématem. Nezávislost jako taková má však velmi mnoho aspektů a nelze tedy hovořit o tom, že by některý jedinec byl zcela nezávislý na čemkoli. Jaký má mít dle Vašeho názoru rozsah nezávislost soudce, aby mohl vykonávat svoji profesi? Je nějaký rozdíl mezi nutností nezávislosti řekněme běžného soudce a soudce ESLP a případně jaký?

Tak to je téma na disertační práci a ne na lapidární odpověď. Velmi povrchně můžeme říci, že soudce obecného soudu je vázán veškerými zákony své země i mezinárodními smlouvami, evropský soudce toliko Úmluvou a oba jsou pak vázáni svým svědomím, nic dalšího by je nemělo svazovat při jejich úvaze a rozhodování. Soudce obecného soudu je nedílnou součástí státní moci, kdežto evropský soudce zasedá v senátech ESLP jako soukromá osoba. No, a úloha národního soudce v ESLP rozhodně není „bránit“ svůj stát, ale svým zahraničním kolegům vysvětlit veškerá úskalí národního práva, která oni nemohou znát. Žádné jiné úkoly ke své zemi národní soudce v ESLP neplní. Mohu směle potvrdit, že soudci ESLP jsou v tomto směru plně nezávislí. Mnohdy dokonce shledá národní soudce porušení Úmluvy svojí mateřskou zemí oproti opačnému názoru svých zahraničních kolegů.

Dalším hojně diskutovaným tématem je povinnost mlčenlivosti nositelů některé z právnických profesí. Stále jsou časté případy, kdy ze strany státní moci dochází k pokusům o prolomení povinnosti mlčenlivosti rozhodnutími některých soudů. Nelze však říci, že by ve všech případech byl požadavek ze strany státní moci neoprávněný. Mohl byste jako soudce ESLP nastínit, kudy by mohla dle Vašeho názoru vést hranice, za kterou by již nemělo být možné zajít a povinnost mlčenlivosti by byla tak říkajíc absolutní?

Tak tady nebudu odpovídat já, ale judikatura ESLP. Velice čerstvý rozsudek senátu V. sekce (ze dne 2. dubna 2015, jenž se stal definitivním dne 2. července 2015) ve věci Vinci Construction et GTM Génie Civil et Services proti Francii myslím tuto hranici nastoluje. Protože je tento rozhovor určen především odborné veřejnosti, nebude jistě pro ni problém nalézt si plné znění rozsudku ve francouzštině na webových stránkách ESLP. Ti pohodlnější si mohou přečíst podrobný český výtah z rozsudku na webových stránkách Unie obhájců, která tento rozsudek nejen zaznamenala, ale i velmi dobře zpracovala. Pouze prozradím, že hlavní roli pro určení a zajištění „férové“ hranice hraje pouze a jenom soudce obecného soudu a jeho úloha v této otázce je nadmíru důležitá.

Vážený pane doktore, dovolte nám, abychom ještě jednou poděkovali za Váš čas. Přejeme Vám mnoho úspěchů ve Vaší profesní kariéře. V minulém rozhovoru jste na sebe prozradil, že tím, kdo Vás přiměl studovat práva, byl Váš dědeček. Dovolte nám tedy, abychom ještě jednou poděkovali i jemu.

JUDr. et Ing. Ondřej Klička

JUDr. PhDr. Stanislav Balík

Foto Michal Tvrdík

JUDr. Aleš Pejchal (*1952)

•  český právník specializující se na občanské, ústavní, církevní a mezinárodní právo.

•  Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

•  Od roku 1980 působil jako advokát, později jako dlouholetý partner v advokátní kanceláři Pejchal, Nespala a spol.

•  Od roku 2011 člen Legislativní rady vlády.

•  Od června 2012 soudcem u Evropského soudu pro lidská práva.

• Štítky:
• 2015