Jaromír Čelakovský o Jindřichovi z Isernie

Odhalení pamětní desky Jindřichovi z Isernie a jeho notářské škole na Vyšehradě  6. října 2014 nastolilo opět otázky týkající se autenticity této významné osobnosti českého notářského stavu a světového notářství vůbec.

 

Byla to především studie Marie Bláhové, uveřejněná v reprezentativní publikaci „Dějiny notářství v českých zemích“, které zpracoval autorský kolektiv pod vedením Stanislava Balíka, jejíž prezentace proběhla ve Vratislavově sále Nového děkanství na Vyšehradě tentýž den.1 Autorka konstatuje, že „Mezi notáři pozdně přemyslovského období vystupuje do popředí několik osobností. Především to jsou dva Italové, notář královské kanceláře Jindřich Vlach (Ital) – Henricus Italicus a učitel notářského umění a autor učebnic diktamin Jindřich z Isernie – Henricus de Isernia.2 V závěru této své, velmi podnětné a vyčerpávající studie se potom přiklání k názoru, že „Shoda jmen a částečně i doba působení v Přemyslově kanceláři vedla některé historiky k vyslovení hypotézy o identitě obou notářů“.3

 

Život a dílo

Obě uvedené akce se shodou okolností uskutečnily 10 dnů před významným výročím všech českých právních historiků. 16. října 2014 uplynulo totiž právě 100 let, co zemřel v Praze jeden ze zakladatelů české právněhistorické vědy univ. prof.JUDr. Jaromír Čelakovský. Narodil se 21. března 1846 ve Vratislavi, kde jeho otec, známý český osvícenecký buditel, jazykovědec a básník František Ladislav Čelakovský, byl v té době profesorem slavistiky na tamní univerzitě. Od roku 1849 žije rodina Čelakovských opět v Praze. Jaromír zde vystudoval Akademické gymnasium a v letech 1865 – 1869 absolvoval pražskou právnickou fakultu. V roce 1871 získává titul doktora práv, praktikuje u zemského soudu a začíná pracovat jako „adjunkt“ v archivu hlavního města Prahy. Ještě v době právnických studií se bádání v archivech stává Čelakovského koníčkem a on sám se začíná profilovat jako archivář – znalec českých dějin. Zaměřuje se především na historii práva a publikuje z této oblasti celou řadu prací. V roce 1883 se habilitoval pro obor dějin práva v zemích Českých a o 3 roky později získává v tomto oboru mimořádnou profesuru. V roce 1887 je jako uznávaný odborník jmenován mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Řádným členem této vysoce prestižní vědecké instituce se stává v roce 1890. V říjnu 1892 se Čelakovský stal řádným profesorem pro obor právních dějin na české univerzitě v Praze.  Vědecká a publikační činnost Jaromíra Čelakovského i v dnešní době zaráží svou obsáhlostí. Vedle odborné archivní práce se Čelakovský zabýval také pomocnými vědami historickými, zejména diplomatikou, historií českého středověku a zvláště dějinami práva se zaměřením na městské právo.  K této problematice se váže především monumentální Sbírka pramenů práva městského království Českého (Codex juris municipalis regni Bohemiae) obsahující ve dvou svazcích téměř 800 privilegií, udělených královským městům v Čechách mezi léty 1225 – 1419. Sbírka vyšla nákladem Obce hl. m. Prahy v roce 1895 a vzbudila ihned mimořádnou pozornost. Až do dnešních dnů je ji možno považovat za základní pramen pro studium vývoje a počátků městského práva u nás.  Dějinám městského práva se věnuje další Čelakovského studie Úřad podkomořský v Čechách. Vyšla v nakladatelství Otto v Praze v roce 1881 a je i v současnosti základním právněhistorickým dílem pro studium otázek správy a financování královských měst.

S poměrně velkým nasazením se Čelakovský věnoval Praze a jejím dějinám. Nakonec to vyplývalo i z jeho pracovního zařazení pražského archiváře. Za témata svých vědeckých prací si vybíral však skutečné „bonbónky“. Tak např. v roce 1882 vydává vlastním nákladem studii Právo obce Pražské k řece Vltavě nebo v roce 1906 nákladem Obce král.hl.m.Prahy vychází Hrad Pražský a majetková práva k němu do r. 1526. Zejména tato druhá Čelakovského studie si určitě zaslouží, aby ani dnes neunikla pozornosti kompetentních odborníků zabývajících se žhavými otázkami vlastnického práva k nemovitostem v areálu Pražského hradu, ve známých sporech mezi Kanceláří prezidenta republiky (Správou Pražského hradu) a Pražským arcibiskupstvím. Kromě řady drobnějších prací je vhodné připomenout také další studii Čelakovského s pražskou historickoprávní tematikou. Je to pojednání O začátcích ústavních dějin Starého města Pražského, které Čelakovský vydal opět vlastním nákladem v roce 1904.4 V roce 1907 zakládá dokonce Sborník příspěvků k dějinám hl.m.Prahy, který vycházel až do roku 1935, tedy ještě 20 let po Čelakovského smrti.

Publikační činnost Jaromíra Čelakovského je značně rozsáhlá. Máme-li ji dnes hodnotit, patří skutečně k základním kamenům teorie českého archivnictví a dějin práva. Čelakovský byl ve své době poměrně žádaným autorem. Pravidelně přispíval do nejrůznějších periodik, z nichž je např. možno uvést Památky archeologické, Právníka, Zprávy Královské české společnosti nauk, Osvětu, Časopis Muzea král. Českého apod. Byl autorem řady hesel v Ottově slovníku naučném, kde byl členem tzv. vrchní redakce a současně redaktorem právnické části.Samostatnou kapitolou v životě Jaromíra Čelakovského je jeho politická angažovanost. V roce 1878 je poprvé zvolen za poslance Zemského sněmu království Českého. Mandát zastával opakovaně až do roku 1890. Zvolen byl za dva volební okresy, totiž za okres čáslavský a kutnohorský a tyto dva okresy také celou uvedenou dobu svého poslancování na Zemském sněmu zastupoval. V letech 1879 – 1881 byl zvolen za poslance Říšské rady ve Vídni, kde se velmi zasloužil, o legislativní proces spojený s rozdělením dosavadní Karlo–Ferdinandovy univerzity v Praze na českou a německou část. Jaromír Čelakovský byl po celý svůj politický život přesvědčeným mladočechem. V roce 1895 byl znovu, po téměř šestileté přestávce, zvolen poslancem Zemského sněmu.  V letech 1900 – 1901 a 1907 byl opětovně poslancem vídeňské Říšské rady. Tento svůj mandát vykonával až do roku 1911, kdy se stal rektorem univerzity. Jako poslanec se v zemském sněmu v Praze a podobně i v říšské radě ve Vídni věnoval s velkým nasazením otázkám rozvoje a organizace školství, vzdělávání a kultury. Za své zásluhy byl jmenován v roce 1907 císařským dvorním radou.

Své názory na tehdejší českou společnost a její život vyjádřil Jaromír Čelakovský ve svých zápiscích, jakémsi deníku, který si vedl počínaje rokem 1871. Zápisky končí rokem 1914, kdy Čelakovský umírá. Ze zápisků je zřejmé, že se nikdy nezpronevěřil politice mladočeské strany a vždy zůstával skalním mladočechem. Věren odkazu svého otce zpochybňoval roli a názory Františka Palackého. Stejně tak nesouhlasil s Františkem Ladislavem Riegrem, Albínem Bráfem a dalšími představiteli „staročechů“. Politický radikalismus rovněž ze zásady odmítal. Na druhé straně je patrné, že dokázal být „mužem kompromisů“ a projevoval se jako schopný kuloárový diplomat. To se ostatně nejzřetelněji projevilo, jak uvedeno výše, při vyjednávání o rozdělení pražské univerzity na část českou a německou v roce 1882. Zajímavý je rovněž jeho názor na realisty, ke kterým byl silně kritický. Zejména Masarykovi a Macharovi vyčítá, že svými názory demoralizují národ. Jako přesvědčený austroslavista viděl roli českého národa jedině v hranicích středoevropského soustátí. V tom se ztotožňoval s některými staročechy, zejména s Albínem Bráfem. Národní zájem ovšem stavěl nade vše. V diferenciaci české politické scény spatřoval úpadek a nesmyslné potlačování právě tohoto jednotného národního zájmu. 5

Kromě názorů na tehdejší českou společnost lze z Čelakovského zápisků vyčíst ještě jednu zajímavost. A tou je láska ke Krkonošům a zejména pak k Harrachovu, kde si Čelakovský koupil v roce 1889 pozemek a kde také postavil později vilu, která se stává oblíbeným místem pobytu celé jeho rodiny. Zde se také stýká s mnoha svými přáteli, z nichž namátkou jmenujeme alespoň K. V. Raise. Ještě dnes se můžeme na internetových stránkách Harrachova dočíst, „že to byl kromě jiných také Jaromír Čelakovský, kdo přispěl ke známosti a pozdějšímu rozmachu Harrachova jako střediska cestovního ruchu“.6

 

Mistr Jindřich a založení register

Jak bylo řečeno výše, zabýval se Čelakovský v rámci své vědecké práce také pomocnými vědami historickými, zejména diplomatikou, tedy studiem písemností úřední provenience. Protože diplomatika hodnotí tyto písemnosti nejen z pohledu vnější úpravy, ale analyzuje i jejich vnitřní strukturu, hraje přitom nezastupitelnou roli objektivní vyhodnocení vlivu sociálního a kulturního prostředí, v jakém byly zkoumané materiály zhotoveny a způsob tohoto zhotovení. Důležitou je také aplikace dobového práva a organizace institucí, včetně jejich personálního složení, kde měly tyto písemnosti původ.  Je obecně známo, že u nás diplomatika vznikala již v raném středověku, zejména z důvodu ověřování pravosti listin nebo stvrzování jejich opisu. Role notariátu a příslušníků notářského stavu vůbec je v této souvislosti zřejmá a nepotřebuje bližší argumentace. V kulturním prostředí raně středověkého Českého státu je obecně považován za zakladatele středověké diplomatiky vyšehradský kanovník a královský notář Jindřich z Isernie.7 Právě této osobnosti se Jaromír Čelakovský zejména věnuje ve své obsáhlé studii O starších úředních knihách, jmenovitě o registrech, kterou publikuje ve třech pokračováních v časopisu Právník v roce 1890, vydávaném Právnickou jednotou v Praze.8

I po 125 letech, které uplynuly od vydání této Čelakovského studie, lze obdivovat logiku její stavby, utříděnost myšlenek, pedagogický záměr a zcela jasné a konkrétní vyjadřování autora. To bylo ostatně pro Čelakovského odborné práce typické.   Studie začíná obecnou informací o dělení historických úředních knih, vedených  „u nás při světských i duchovních úřadech i soudech“ na tři velké skupiny, totiž kopiáře listin, registry a konečně knihy úřední a soudní. V této souvislosti se Čelakovský nebojí vyslovit otevřeně názor, „že stupeň vzdělanosti obyvatelstva některé země, jmenovitě ve středověku sotva se dá lépe poznati a změřiti, nežli podle stavu, v jakém se nalézaly úřední knihy, které dosvědčovaly a zabezpečovaly veřejná i soukromá práva obyvatelstva té země“.9 Čelakovský dále poukazuje na důležitost přepisování vydaných listin do kopiářů a registrů, které ve středověku mělo povahu deklarování platnosti a účinnosti konkrétního právního aktu. Důležitou okolností bylo dodržení předepsané nebo obvyklé formy, která u nás dosahuje poměrně vysoké úrovně díky „šíření se umění notářského“.10 Právě vysoká kvalita listin, které opouštěly královskou kancelář v době panování Přemysla Otakara II. je důkazem vysoké a ve střední Evropě naprosto ojedinělé kvality odpovědných královských úředníků – notářů. Sama skutečnost, že v české královské kanceláři byla registra vedena daleko dříve nežli v sousedních zemích, říšskou kancelář nevyjímaje, je podle Čelakovského „skutek nemalé váhy pro kulturní a právní dějiny naše, jež právem můžeme považovati za nový důkaz závažného podílu naší vlasti na kulturních snahách střední Evropy“.11

Druhá část studie je vlastně jakýmsi historickoprávním exkurzem, kde Čelakovský seznamuje s vývojem uchovávání důležitých listin ve státních a církevních archivech.  Zdůrazňuje jejich obvyklé ukládání na dvou místech. Nejprve „in archivo palatii“, čili palácovém archivu nebo také ve dvorské registratuře. Dalším místem, kde byly dokumenty svěřovány „do ochrany svatých“ byla tzv. dvorská kaple, kaple královského paláce („in sacri palatii capella“). V této souvislosti je vhodné připomenout, že ukládání důležitých státních dokumentů „in sacri palatii capella“ má u nás dlouhou tradici, zaznamenanou již od dob prvního českého krále Vratislava II., jehož založení exemptní Vyšehradské kapituly lze interpretovat jako záměrné vytvoření sboru nezávislých státních úředníků. Kapitulní představený – probošt získal později do svých rukou na několik století trvale úřad královského kancléře.12 O skutečnosti, že již v době Vratislavově založená vyšehradská bazilika sv. Vavřince, postavená na místě ještě starší sakrální stavby, patrně byzantského typu, mohla plnit úlohu posvátné palácové kaple, kde byly uloženy nejdůležitější dokumenty Českého státu, lze poměrně úspěšně polemizovat.13

Čelakovský však poukazuje ještě na jednu zásadní skutečnost. Tou je vliv kanceláří francouzských, anglických, ale zejména pro naše prostředí důležitých, sicilských králů na práci a způsob vedení středoevropských panovnických kanceláří. Z listin, které se dochovaly z doby panování Přemysla Otakara II., vyplývá vysoká úroveň úřední korespondence s patrným vlivem jihoitalského prostředí. Čelakovský poukazuje na jejich podobnost se zachovanými zbytky register v Neapoli z doby panování jednoho z posledních panovníků štaufské dynastie Fridricha II.  Právě tento vliv, v němž určující role patřila štaufské nebo také kapujské právnické – diktátorské škole, reprezentované Pietro dela Vignou, byl, zdá se, pro naše prostředí určující. Tento absolvent boloňské univerzity byl od roku 1230 císařovým notářem. O rok později měl lví podíl na vypracování štaufského zákoníku pro Království obojí Sicílie. Od roku 1246 je připomínán ve vysoké funkci protonotáře království. V roce 1249, snad v důsledku osudové porážky Fridricha II. o rok dříve u Parmy, je obviněn z velezrady, uvězněn a ve vězení později spáchal sebevraždu. Sám císař Fridrich II. svého notáře dlouho nepřežil. Zemřel v roce 1250 a jeho smrt předznamenala konec vlády Štaufů v Evropě. 14

Po porážce Fridricha II. následoval patrně exodus jeho úředníků z jižní Itálie do Říma a jinam, kde se mohli cítit bezpečně před pronásledováním. Jedním z takových území byly bezesporu državy českého krále Přemysla Otakara II., Štaufa po matce, který svou zemi otevřel nejen těmto uprchlíkům, ale který dokázal jejich služeb využít k realizaci svých snah směřujících k etatizaci a byrokratizaci královské moci a správy. Podle Čelakovského je toho důkazem způsob vedení register v české královské kanceláři. Čelakovský konstatuje, že „Skutek ten nepodléhá nyní žádné pochybnosti. Již z formuláře Instrumenta Henrici Italici, který Johannes Voigt z rukopisu Královeckého r. 1863 uveřejnil, byla známa formule listu z r. asi 1279, v které o registrech dvorských za krále Přemysla Otakara II. vedených se zmínka činí“.15 Stručně, šlo o případ sporu mezi vyšehradským proboštem a kapitulou, který byl vyřešen třemi, dnes bychom řekli, arbitry. Jejich nález král potvrdil a stvrdil svojí pečetí. A Čelakovský dále píše „Po pádu velikého krále zvoleni jsou asi roku 1279 dva noví úmluvcové, z nichž jedním byl sám spisovatel formuláře magister Henricus Italicus, jenž byl tehdy ještě král. protonotářem a kanovníkem Vyšehradským…“.

Ve třetí části své studie nás Čelakovský informuje o nálezu, který učinil známý český historik notářství a univerzitní kustod Ferdinand Tadra16 v Mnichově, kde v jistém rukopisu objevil „zlomek jedné o nové kusy rozmnožené redakce formuláře mistrem Jindřichem Vlachem sepsaného. V zlomku tom přichází v mnohém ohledu paměť, kterou Henricus Italicus, notarius quondam domini regis na požádání rychtáře, přísežných a vší obce města Pražského sepsal, aby byla zapsána na začátek knihy městské, jež se nově zakládala“.17 Městské knihy v Praze byly tedy založeny na způsob register královské kanceláře a měly sloužit k zapisování smluv a dalších jednání. Mistr Jindřich byl tehdy požádán, aby tyto městské knihy založil, rozdělil na oddíly „tak aby se smlouvy dle obsahu svého odděleně do nich mohly zapisovati“. A Čelakovský dále konstatuje, že Mistr Jindřich vyhověl této žádosti, napsal vlastní rukou úvod, opatřený jeho notářským znamením. Od roku 1280 se díky Mistru Jindřichovi tedy vedly městské knihy ve formě register. Při požáru, který v Praze vypukl v roce 1399, shořely bohužel všechny dosud vedené městské knihy, včetně dalších archiválií.

Čelakovský rovněž dále podrobněji informuje o životních osudech Jindřicha Vlacha z Isernie.18 Zdůrazňuje jeho příchod do Prahy a působení na vyšehradské notářské škole. Od roku 1273 je podle Čelakovského jmenován „protonotářem královským neboli přednostou českého oddělení kanceláře Přemysla Otakara II.“. Čelakovský konstatuje, že „za správcovství Otty Braniborského psával se královským protonotářem, avšak r. 1283 zaujal jeho místo v král.kanceláři mistr Velislav a on…propůjčoval obci Pražské své služby a zanášel se sepisováním formulářův a jiných písemností“.19

 

Závěr

Jaromír Čelakovský ve své předmětné studii hodnotí Mistra Jindřicha velmi vysoko. Pro Čelakovského pak není nejmenších pochybností, že Mistr Jindřich Vlach a Mistr Jindřich z Isernie jsou totožná osoba.20

JUDr. Jan Kotous, PF UK v Praze

 

1  Viz Bláhová Marie: Mistr Jindřich Vlach a mistr Jindřich z Isernie. In Dějiny notářství v českých zemích. Notářská komora ČR a Národní galerie v Praze, Praha 2014, str. 37–40.

2  Tamtéž, str. 37.

3  Tamtéž, str. 40.

4  Všechny uvedené práce Jaromíra Čelakovského jsou dnes přístupné on line na internetu.

5  Čelakovský Jaromír: Moje zápisky z let 1871–1914, Archiv hl. m. Prahy, Scriptorium, Praha 2004.

6  Viz www.harrachov.cz.

7  K tomu např. viz Kotous Jan: K otázce vyšehradských kořenů notářského stavu v Čechách, Právněhistorické studie 43, Karolinum 2013, str. 223–231.

8  Viz Právník, časopis věnovaný vědě právní a státní, roč. XXIX, str. 154 – 160, 198 – 204, 233 – 243), vydala Právnická jednota v Praze, 1890.

9  Viz cit. práce str. 154.

10  Tamtéž, str. 157.

11  Tamtéž, str. 160.

12  K tomu viz Kotous Jan: K historickoprávnímu vývoji postavení Vyšehradské kapituly, in Královský Vyšehrad IV., sborník příspěvků ze semináře „940 let Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě,“ Praha 2012.

13  K tomu viz Soukupová H.: K problematice Vyšehradu.  In Průzkumy památek II/2005, NPÚ, Praha 2005, str. 3 a násl.

Též Kotous J.: K úloze Vyšehradu v českém korunovačním řádu.  In Právněhistorické studie 39, Karolinum, Praha 2007, str. 61 a násl.

14  Kotous J.: K otázce vyšehradských kořenů notářského stavu…, str. 226.

15 Voigt Johannes: Das urkundliche Formelbuch des königl.Notars Heinricus Italicus aus der Zeit der Könige Ottakar II. u. Wenzel II. v Böhmen, in Archiv für Kunde öst. Geschichtsquellen, Bd.XXIX, str.86, Wien 1863.

16  Ferdinand Tadra (*1844 Jindřichův Hradec – 1910 Praha) byl český historik a editor, kustod pražské univerzitní knihovny.

17  Čelakovský J.: cit. dílo str. 202.

18  Životní osudy Mistra Jindřicha nejsou předmětem tohoto článku. Lze se s nimi seznámit v cit. práci autora v pozn. ad 7.

19  Čelakovský J.: cit.dílo str.265 – 237.

20  Účelem tohoto příspěvku nebylo polemizovat s názory prof. Marie Bláhové. Je však třeba konstatovat, že vedle ní je snad jediným autorem, který nechápe Mistra Jindřicha Vlacha a Mistra Jindřicha z Isernie jako totožnou osobu Karel Doskočil, který uveřejnil v Časopise archivní školy 1937 – 1938 článek „Protonotář Jindřich Vlach a notář Jindřich Vlach z Isernie“. Zdá se, že tuto problematiku vyřešila ve svých pracích v 60. letech minulého století Saša Dušková, která obě postavy, díky hlubokému rozboru dochovaných materiálů, jednoznačně ztotožňuje.

Zpět