Notářská kancelář, dobrý den

Mgr. Blanka Čechová, M.St., notářská koncipientka JUDr. Blanky Čechové, notářky v Praze. Autorka působí jako lektorka kurzů stylistiky pro soudce na Justiční akademii, vyučuje v advokátních a notářských kancelářích, věnuje se rovněž psacímu coachingu. Více na www.blankacechova. com

 

Když voláte k některému z kolegů či kolegyň do úřadu, všímáte si, jakými slovy a jakým tónem se vám dotyčná tajemnice nebo koncipient ohlásí do telefonu? Možná, že ne. – Nejste z ulice, nýbrž z branže, takže paní notářku či notáře vám stoprocentně ihned spojí. Recepční, asistentka, tajemnice anebo koncipient jsou pro vás jen telefonním operátorem. Pro většinu ostatních volajících jsou však prvním a posledním hlasem, který uslyší, než – pokud – do kanceláře přijdou.

Tak tedy: zavolal mi můj známý jménem James, cizinec a právník, který mluví velmi dobře česky. Potřebuje prý vidimaci anglicky psané listiny určené do zahraničí. Zkoušel volat do šesti notářských kanceláří: do dvou se vůbec nedovolal, ve třetí mu řekli, že pan notář je na dovolené, ve čtvrté mu mohou vyhovět nejdřív zítra, v páté byli nepříjemní a dali jasně najevo, že s někým, kdo neumí správně vyslovit hezké české „ř“, se bavit nebudou. V poslední kanceláři ho prý odkázali na CzechPoint, kam, tedy, došel, a my tušíme, kam ho odkázali z CzechPointu. Abych věděla, - povídá, je teď na notáře značně naštvaný, a co mu prý doporučím? Je pět odpoledne, tj. po ověřovacích, ba úředních hodinách všech kanceláří v okruhu třiceti kilometrů. Cítím se poněkud stavovsky trapně, takže zablekotám, že je mi to líto, a že měl, chudák, prostě smůlu, načež bleskově aranžuji ověření ve spřáteleném podniku.

Nazítří mi to nedá. Vážně je tak těžké dopídit se úřadu, kde by dokázali na počkání a bez známosti ověřit anglickou listinu určenou do zahraničí? A vážně se ještě dnes může stát, že je na snaživého a věci znalého cizince někdo nepříjemný do telefonu? Možná si James jen něco špatně vyložil. Anebo nedokázal přesně vyložit, o co mu jde, a zahrával si s trpělivostí nějaké tajemnice, která neví, kam dřív skočit. A vůbec, nedalo by se to nějak prověřit?

Volám postupně do dvaadvaceti úřadů. Čtrnáct jich sídlí v Praze, zbylých osm v ostatních částech republiky. Vybírám zcela náhodně, podle seznamu na stránkách NK ČR a podle toho, co mi nabídl Google na dotaz „ověření listiny do zahraničí“. Zprvu mě lákala role tupého otrapy, který si vede svou, nic nechápe, nic si nedá vysvětlit, chce všechno hned, nejlépe po telefonu a zadarmo, a když to nedostane, stěžuje si obratem e-mailem na Notářské komoře. Ale chtěla jsem být fér, tj. co nejvěrněji napodobit situaci i výslovnost kolegy Jamese, takže jsem se slušnou češtinou s patrným anglofonním přízvukem informovala o možnostech vidimace anglické listiny určené do zahraničí.

Možná namítnete, že dvaadvacet kanceláří nenabízí ucelený vzorek, neboli, slovy nájemnice Jechové, že to vůbec není směroplatný. To je možné. Určitou představu o pocitech člověka-cizince volajícího z ulice mi tento experiment v každém případě dal. Zde jsou výsledky:

  • Ve dvou kancelářích mi (v úředních hodinách) telefon vůbec nevzali.

  • V dalších dvou mi řekli, že anglickou listinu bez překladu ověřit nemohou, protože pan(í) notář(ka) nemá státní zkoušku z anglického jazyka, resp. neumí dost dobře anglicky.

  • V devíti kancelářích mi sdělili, že se mohu objednat v rozmezí od zítřka do příštího týdne.

  • Devětkrát jsem naopak uslyšela, že mohu přijít hned, z čehož:

  • Ve dvou kancelářích se mi tajemnice/asistentka snažila vsugerovat, že se pletu a jistě nepotřebuji vidimaci, nýbrž legalizaci – co vy o tom, paní, víte! – a jestli prý mám platný doklad, který si pro zmíněný účel musím vzít s sebou?

  • V jedné kanceláři mi sdílná tajemnice/asistentka sama zdůraznila, ať se neobtěžuji kopírováním listiny – kopie všech cizojazyčných listin mi zhotoví přímo v kanceláři, aby je nemuseli kontrolovat, víte?, takže jestli je to v angličtině, korejštině nebo esperantu je nakonec jedno.

Nepříjemný nebyl nikdo. V mnoha případech naopak příslušní pracovníci projevovali značnou empatii pro cizince, který se snaží mluvit česky. Ve většině kanceláří se dotyčný/á hlásili do telefonu jako „notářská kancelář JUDr. XY“, jednou mě přivítalo poněkud neurvalé „prosím“, jednou naopak vyčerpávající a milé „notářská kancelář JUDr. X, u telefonu Y, dobrý den“.

Mít čas, obvolávám dál. Ostatně, stálo by za průzkum, jak jsme na tom se základní znalostí angličtiny v případě, že se po vidimaci pídí cizinec, který česky neumí.