Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, člen redakční rady Ad Notam

 

Zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) patří beze vší pochybnosti k nejdiskutovanějším polistopadovým restitučním předpisům. Lze snadno vysledovat, jak tento zákon bohužel do značné míry rozdělil českou společnost a jeho další osud se stal tématem předvolební kampaně v r. 2014.

Dovolím si v této souvislosti poznamenat, že jedním z důvodů, proč se zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi stal kontroverzním, byla i tolik povrchní znalost jeho textu na straně jeho odpůrců a kritiků. Za dané situace se jako jediné možné řešení zákonitě nabízelo vydání erudovaného, a pokud možno nestranného komentáře citovaného zákona, aby tak stoupenci obou názorových skupin mohli být vybaveni vskutku odbornou právní argumentací.

Nakladatelství Wolters Kluwer mělo šťastnou ruku při výběru oslovených autorů. Oba komentátoři se problematice církví dlouhodobě věnují, a to jak na poli publikačním, tak v rámci svých povolání. Rozdělení komentovaných ustanovení mezi oba spoluautory pak odpovídá tomu, že Petr Jäger stál po boku soudců Ústavního soudu v dobách vzniku příslušné judikatury, Aleš Chocholáč se na půdě Ministerstva kultury věnoval tvorbě a realizaci citovaného zákona.

Publikace není však – jak by se mohlo podle titulu zdát – jenom komentářem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Tomu předcházejí kapitoly o vývoji právní úpravy a průběh příprav citovaného zákona z pera Aleše Chocholáče a Vývoj judikatury Ústavního soudu k problematice majetkového vyrovnání (kvazirestituční judikatura), kterou autorsky zpracoval Petr Jäger.

Úvodní kapitoly komentáře velmi přehledným, chronologicky přesně řazeným popisem sledu důležitých momentů přivádějí čtenáře k závěru, že hlava II citovaného zákona s titulem Vydání některých věcí oprávněným osobám byla přijata i proto, že nebýt toho, byla by musela být tato oblast řešena případ od případu složitě soudní cestou. Autoři tak správně vystihli, že Ústavní soud vycházel ex favore restitutionis ještě dříve, než tento institut ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 pojmenoval. Čtenář si tak může učinit obrázek, jak se stupňoval tlak na zákonodárce od okamžiku, kdy příslib vydání samostatného restitučního předpisu ve vztahu k církevnímu majetku nabyl „pomyslné zletilosti“. Autoři dále vysvětlili, že v hlavě III nazvané Finanční vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi zákonodárce přijal v podstatě konsenzuální právní normy.

Zdálo by se, že citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 církevní restituce uzavřel. Je tomu tak však pouze v ústavněprávní rovině z hlediska posouzení ústavní konformity citovaného zákona. Dalším a neméně důležitým krokem je uvedení zákona do praxe a jeho aplikace. Autoři nejen sesbírali relevantní judikaturu a odbornou literaturu, ale přinášejí celou řadu praktických rad a řešení otázek, které při aplikaci vyvstanou. Zdá se jen, že věcný rejstřík mohl být podrobnější.

Do právnické knihovny publikace tedy patří ze dvou hlavních důvodů. Jedním z nich je četba komentáře k obecným otázkám církevních restitucí a finančního vypořádání s církvemi, jejichž znalost patří do výbavy každého vskutku erudovaného právníka, druhým pak získání pomůcky v případě, že by právník, jímž muže být s ohledem na charakter dané problematiky nepochybně i notář, byl požádán o poskytnutí právní služby.

Zbývá jen anotovanému komentáři popřát, aby se nemusel dočkat dalšího, ba dokonce dalších vydání z důvodů změn a novelizací zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.