Nové dědické právo a meziválečná rekodifikace

Mgr. Martina Daduová, JUDr. Ondřej Horák, Ph.D.

 

I. Úvodem

Při poslední rekodifikaci českého soukromého práva se nejvýrazněji změnila úprava dědického práva, a to jak z hlediska formy (systematiky a rozsahu), tak i obsahu (zásad a konkrétních institutů). Navázalo se přitom především na česko-rakouskou právní tradici reprezentovanou meziválečnými návrhy z let 1931 a 1937.

V následujícím výkladu se budeme nejprve věnovat inspiračním zdrojům nového dědického práva v obecné rovině, dále přiblížíme průběh rekodifikačních prací v meziválečné éře a následně představíme rozsah a konkrétní podobu prvorepublikových inspirací a částečně také z toho plynoucí důsledky.

 

II. Inspirační zdroje dědického práva1

Jako hlavní inspirační zdroj nové úpravy dědického práva bývá uváděn vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 modernizující Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 (dále jen ABGB). Zároveň však bylo přihlédnuto také k řadě cizích právních úprav: v návaznosti na důvodovou zprávu můžeme konkrétně zmínit švýcarskou (u dědické smlouvy), německou či italskou (u tzv. privilegovaných závětí).

Přímou inspiraci však našli autoři dokonce v římském právu, a to u institutu odkazu v podobě tzv. falcidiánské kvarty (quarta Falcidia), kterou již tradiční občanské zákoníky nepřevzaly.

V neposlední řadě NOZ navázal také na svého bezprostředního předchůdce, občanský zákoník z roku 1964 (zejména u nabývání dědictví a dále u zákonné dědické posloupnosti) a jeho prostřednictvím také nepřímo na sovětské právo (dědění tzv. spolužijících osob či rozlišování zletilých a nezletilých nepominutelných dědiců).

 

III. Meziválečná rekodifikace občanského práva2

 

Osnovy a jejich tvůrci.

Po vzniku Československa se začalo záhy uvažovat o přípravě nového občanského zákoníku. Hlavním důvodem byla skutečnost, že po recepci dosavadního práva platily na území nového státu dvě různé právní úpravy (tzv. právní dualismus3), které navíc vycházely z odlišných pramenů. Zatímco v českých zemích byl recipován rakouský ABGB, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo (kromě speciálních právních předpisů, např. zák. čl. XVI/1876 týkající se pořízení pro případ smrti) převzato také uherské obyčejové právo (projevující se v podobě ustálené soudní praxe). Dobově pak mělo být zvažováno až šest různých způsobů legislativního sjednocení (od pouhé republikace ABGB až po vytvoření zcela nového zákoníku).4

Ministerstvo spravedlnosti původně chtělo pouze přeložit ABGB ve znění novel a rozšířit jeho platnost na celé území, oslovení odborníci se však vyjádřili pro pronikavější změny. Po poradách speciálně zřízené komise bylo rozhodnuto, že dosavadní občanský zákoník má „býti jen upraven a zmodernizován“.

K jeho revizi bylo zřízeno pět subkomitétů, jejichž referenty se stali profesoři pražských právnických fakult: z české fakulty Jan Krčmář (úvodní ustanovení, obecná část obligačního práva), Miloslav Stieber (věcné právo) a Emil Svoboda (dědické právo), z německé Bruno A. Kafka (rodinné právo) a Egon Weiss (zvláštní část obligačního práva); přičemž Stieber a Weiss byli právními historiky. Kromě úředních zástupců ministerstva spravedlnosti a ministerstva unifikací (zmiňme zejména Františka Roučka, pozdějšího profesora bratislavské právnické fakulty) se na práci subkomitétů podíleli také vybraní zástupci z řad soudců, advokátů a notářů. Členy subkomitétu pro dědické právo, který revidoval hlavy 8–15 druhého dílu ABGB, se kromě prof. Svobody stali rada vrchního zemského soudu Balcar, president notářské komory dr. Batěk, advokáti dr. Ham­mer a dr. Krýsa, notář dr. Schäfer a rada vrchního zemského soudu dr. Soukup.

Subkomitéty začaly svoji činnost na konci roku 1920 a ještě v roce 1921 práce dokončily subkomitéty prof. Krčmáře a prof. Svobody (ostatní subkomitéty pak v roce 1923). Výsledky byly zveřejněny tiskem (v případě dědického práva poprvé v roce 1921 a podruhé v roce 1924),5 aby měla odborná veřejnost možnost se k nim vyjádřit. Návrhy se také zabývala z hlediska práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zvláštní komise slovenských právníků zřízená v Bratislavě ministerstvem unifikací.

Další práce byly vyhrazeny superrevizní komisi, která měla vytvořit z návrhů subkomitétů jednotný celek a přihlédnout přitom také k zaslaným kritikám (zmiňme alespoň obsáhlé posudky Nejvyššího soudu). Členy komise se stali referenti jednotlivých subkomitétů, dále zástupci ministerstev a již zmiňované slovenské komise. Práce probíhaly v letech 1926 až 1931, s přestávkou působení prof. Krčmáře ve funkci ministra školství a národní osvěty. Celkem se konalo 321 schůzí a superrevizní návrh (dále také SN/31) o rozsahu 1 353 paragrafů byl spolu s důvodovou zprávou dán do tisku na konci roku 1931.6

Dále probíhalo meziministerské připomínkové řízení, které se místo tradiční písemné formy uskutečňovalo z důvodu urychlení prací na společných poradách zúčastněných ústředních úřadů v letech 1934 až 1935 (32 schůzí). Výsledky těchto porad stejně jako podněty od odborné veřejnosti měla do návrhu opět zapracovat superrevizní komise. Vzhledem k úmrtí dvou členů komise (Stiebera a Kafky) byli nově jmenováni profesoři Jaromír Sedláček z brněnské právnické fakulty a Ernst Swoboda z pražské německé právnické fakulty. Vedením komise byl pověřen prof. Krčmář. Redakční práce byly zahájeny v listopadu 1935 a trvaly do března 1936 (30 schůzí). Konečnou úpravu textů provedl sekretariát pod vedením předsedy komise. Vláda návrh o rozsahu 1 369 paragrafů (dále také VN/37) schválila 4. prosince 1936 s doplněním z 3. března 1937 a oběma komorám Národního shromáždění byl předložen  15. března 1937 (sněmovní tisk č. 844, senátní tisk č. 825).7 Proběhla předběžná rozprava a dále byl od konce září 1937 do července 1938 projednáván ve společném subkomitétu zřízeném ústavněprávními výbory obou sněmoven  (45 schůzí). Ve složité mezinárodně i vnitropolitické situaci na konci 30. let se však nový občanský zákoník již schválit nepodařilo.

 

Zahraniční inspirace

Při meziválečné rekodifikaci byla zohledněna řada různých inspiračních zdrojů (domácích i zahraničních), jejichž reprezentativní výčet přinášela důvodová zpráva. V největší míře mělo být přihlédnuto k názorům právní vědy (54x), ze zahraničních zákoníků zejména k německému BGB (23x) a švýcarskému ZGB (9x), často se však zmiňuje několik zdrojů současně.8

Pro oblast dědického práva byly v důvodové zprávě zmíněny pouze dvě inspirace cizími úpravami: 1) § 577 VN/37 se vrátil k římskoprávní zásadě exheredatus partem facit ad minuendam, podle níž podíl vyděděného působí zmenšení povinného dílu ostatních dědiců (obdobně § 1645 NOZ), zatímco podle ABGB (§ 767) se při výpočtu povinného dílu k podílu vyděděného nepřihlíželo; a 2) v § 635 VN/37 se zvažovalo bližší určení práv a povinností vykonavatele poslední vůle podle vzoru německého nebo švýcarského zákoníku, nakonec k tomu však nedošlo.

Těchto případů však bylo nepochybně více, např. dr. Voslař v přednášce v Moravské právnické jednotě uváděl ještě dalších 7 inspirací zahraničními úpravami, zejména švýcarským ZGB: 1) v § 385 VN/37 možnost ustanovit dědicem či odkazovníkem nadaci po vzoru ZGB, příp. BGB (obdobně § 1478 NOZ); 2) v § 428 VN/37 se ruší společné závěti po vzoru francouzského CC či ZGB (§ 1496 NOZ); 3) v § 450 VN/37 zrušení dědické smlouvy posledním pořízením po vzoru BGB a ZGB (§ 1590 NOZ); 4) v § 453 VN/37 domněnka u náhradnictví po vzoru BGB (stejně v § 1508 NOZ); 5) v § 459 VN/37 se ruší rozlišování mezi nemovitostmi a movitostmi u svěřenského nástupnictví po vzoru ZGB (stejně v § 1515 odst. 1 NOZ);  6) v § 546 VN/37 odmítnutí dědictví po vzoru BGB a ZGB (stejně § 1633 odst. 1 věta první NOZ); 7) v § 562 VN/37 potlačení rozdílů mezi různými kategoriemi legitimovaných dětí po vzoru ZGB (podle důvodové zprávy to přitom mělo odpovídat uherskému obyčejovému právu).9

 

Poválečný vývoj

Rekodifikační práce pokračovaly i po válce, kdy ministerstvo spravedlnosti zpracovalo připomínky vzešlé z jednání společného parlamentního subkomitétu a takto modifikovaný návrh vydalo v roce 1946 (formou litografie) jako Zákon o všeobecném právu soukromém (Občanský zákoník) pro další odborné posouzení (dále také NS/46). Naděje na jeho přijetí však byla vzhledem k velkým společenským posunům jen malá a zcela pominula po komunistickém převratu.10

Zcela nový občanský zákoník (zákon č. 141/1950 Sb.) byl nakonec připraven až v rámci tzv. právnické dvouletky. Navazoval sice také na česko-rakouskou právní tradici, ale více se zohlednilo slovenské (uherské) právo. Úprava dědického práva byla 1) výrazně zjednodušena, což může být (např. u odkazu či kolace) vnímáno pozitivně, 2) v některých případech zásadně změněna, ovšem často v souladu s dlouhodobými vývojovými tendencemi a názory meziválečné právní vědy (sblížení dědictví a odkazu či odpovědnost za dluhy zůstavitele do výše dědictví) nebo 3) zcela vypuštěna jako zastaralá (např. mystický testament či pupilární substituce).

 

Kritiky osnov

V meziválečné éře se sice programově usilovalo pouze o „opatrnou“ revizi ABGB, dobové diskuze v rámci komisí či v odborné literatuře však měly mnohem širší záběr a dodnes pro nás mohou být inspirativní. Především může jít o změny vzešlé z parlamentního projednávání v letech 1937 až 1938 a o připomínky slovenských komisí po roce 1945, které představují nejen první kritiky vládního návrhu z roku 1937, ale nepřímo i nového občanského zákoníku.

Změny provedené subkomitétem sice neměly zásadní charakter, ale vládní návrh zkvalitňovaly a do jisté míry také předjímaly pozdější vývoj. Z dědického práva uveďme ales­poň tři provázané příklady: 1) posílení autonomie vůle u dědické nezpůsobilosti – kromě prominutí „závadného“ činu zůstavitelem byla doplněna možnost prominutí (po zůstavitelově smrti) tím, komu se ublížilo (§ 386 NS/46); 2) posílení ochrany dědiců před předlužením zůstavitele – pokud nebylo v dědické přihlášce uvedeno jinak, tak platilo, že se dědic přihlásil s výhradou soupisu a ručil pouze do výše dědictví (§ 614 NS/46); 3) posílení ochrany odkazovníka – pokud měl odkazovník povinnost přispět k zaplacení dluhů a jiných povinných výdajů a odkaz již přijal, tak se měla provést srážka podle hodnoty, jakou měl odkaz v době přijetí, a podle užitků, které již z něho byly získány; z hlediska nákladů a zhoršení se na něj mělo hledět jako na poctivého držitele (tak § 693 ABGB či § 615 odst. 2 SN/31). Parlamentním subkomitétem pak bylo ustanovení rozvedeno a doplněno: pokud odkazovník odkaz či užitky zcizil, měl přispět hodnotou, kterou za ně dostal, a pokud mu již nic z odkazu, užitků či jejich hodnoty nezůstalo, tak byl této povinnosti zbaven (§ 509 NS/46). V NOZ k tomu najdeme obdobu u darování (§ 2078) a tímto způsobem by bylo možné vykládat také současnou úpravu povinností odkazovníka (§ 1630 odst. 2). V praxi však půjde spíše o raritní případy. 

 

IV. Srovnání vládního návrhu z roku 1937 a NOZ11

 

Metoda, příklady, výsledky

Míru inspirace lze posoudit především vlastním srovnáním jednotlivých dědickoprávních ustanovení NOZ a VN/37. Cenné informace však přináší také podrobná důvodová zpráva a další publikace hlavního autora.12

Na základě provedeného srovnávání, kdy byla zohledněna primárně obsahová stránka, byly zvoleny tři kategorie ustanovení: 1) zcela shodná (např. definice pozůstalosti či četná ustanovení o odkazech), 2) částečně shodná – úprava určitého institutu se ve srovnání s VN/37 pouze rozšiřuje (např. zřeknutí se dědického práva), a 3) odlišná – buď z důvodu, že VN/37 daná ustanovení vůbec neobsahoval (např. omezení výše odkazů tzv. falcidiánskou kvartou podle § 1598 NOZ), nebo jsou obsahově opačná (např. u odkazu pohledávky podle § 1617 NOZ).

Dospěli jsme přitom k výsledku, že z 246 dědickoprávních ustanovení NOZ se 134 shoduje s ustanoveními VN/37 zcela a 57 částečně, celkově tedy 191 ustanovení, u nichž se stal inspirací VN/37 (shoda 78 %). Jedná se samozřejmě o údaj orientační: mohl by se měnit podle zvolené metody a zejména vlastního hodnocení shodnosti, nicméně má svou vypovídací hodnotu. V následujícím výkladu se pak zaměříme na jednotlivé instituty podrobněji. Budeme se přitom držet systematiky nové úpravy, která také navazuje na meziválečné návrhy.

V úvodních ustanoveních dědického práva se úprava shoduje v 70 %. Základní pojmy jsou definovány shodně a stejné je i vymezení dědických titulů. Výrazný odklon však lze vidět u úpravy nabytí dědického práva: nebyla převzata tzv. ležící pozůstalost (hereditas iacens), kdy dědic nabýval dědictví až soudním odevzdáním, a naopak se navázalo na dosavadní občanský zákoník, kdy se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.13 Úprava dědické nezpůsobilosti je částečně modifikovaná (NOZ vyžaduje výslovné prominutí zůstavitelem, podle VN/37 stačilo konkludentní). Takřka doslovně byla naopak převzata úprava zřeknutí se dědického práva, která byla vypuštěna v občanském zákoníku z roku 1950.

U úpravy posledních pořízení (závěti a dědické smlouvy) je sice shoda s vládním návrhem zhruba v 74 %, NOZ se však inspiroval také řadou zahraničních vzorů, zejména německým občanským zákoníkem. Jako příklad můžeme uvést tzv. privilegované závěti neboli závěti s úlevami, kdy se např. u tzv. vesnické závěti (pořízené před starostou obce) NOZ inspiroval německým BGB, a u tzv. vojenské závěti (zaznamenané vojenským velitelem) zejména italským občanským zákoníkem, celkově však důvodová zpráva uvádí u tohoto institutu vedle VN/37 ještě inspirace více než deseti zahraničními zákoníky.14

NOZ nově upravuje také dědickou smlouvu, která se stává nejsilnějším dědickým titulem, přičemž se navazuje především na švýcarský ZGB (podle ABGB i meziválečných osnov mohli dědickou smlouvu uzavřít pouze manželé, resp. snoubenci).

Výrazně navázal NOZ na meziválečnou rekodifikaci u úpravy náhradnictví a svěřenského nástupnictví (shoda v 94 %). Jedná se opět o staronové instituty, jejichž úprava byla předchozím občanským zákoníkem opomenuta (v praxi se však náhradnictví uznávalo).

U institutu odkazu je shoda až 95 %. Od rakouské tradice se NOZ odchyluje zejména zakotvením tzv. falcidiánské kvarty (§ 1598 NOZ) zajišťující dědicům nejméně čtvrtinu dědictví nezatíženou odkazy. 

Při úpravě zákonné posloupnosti (shoda 66 %), rozšířené na šest tříd, se spíše než na VN/37 navázalo na dosavadní právo (např. zahrnutí tzv. spolužijících osob) a dále na zahraniční vzory, zejména německý či ruský občanský zákoník.

Úprava povinného dílu, resp. ochrany nepominutelných dědiců a vydědění, naopak více navazuje na meziválečnou rekodifikaci (shoda v 90 %). Na rozdíl od rakouské tradice však nebyli mezi nepominutelné dědice zařazeni rodiče (komise Legislativní rady vlády pro občanské právo to bohužel zamítla již při projednávání věcného záměru),15 zásadně se změnilo postavení potomků vyděděného potomka16 a v průběhu další rekodifikace byla navíc omezena kolace neboli započtení na povinný díl a dědický podíl (zejména byla zcela zrušena kolace daru třetím osobám). Na VN/37 bylo výrazně navázáno také u práva některých osob na zaopatření (úplná shoda z 80 %, přičemž 20 % tvoří ustanovení, která pouze rozšiřují úpravu VN/37).

U úpravy přechodu pozůstalosti na dědice je možné vidět jak výrazné navázání na meziválečnou rekodifikaci (např. u právní úpravy přechodu dluhů, výhrady soupisu a odloučení pozůstalosti), tak i odklon a inspiraci zahraničními kodexy, příp. předchozí právní úpravou (NOZ se již nenavrací k dědickým přihláškám uplatňovaným do roku 1950). Zachována naopak byla dosavadní právní úprava s argumentem, že „dědictví se častěji přijímá, než odmítá“ a že „formality mají být po soukromých osobách požadovány co nejméně“.17

Posledním porovnávaným institutem bylo zcizení dědictví, kde lze opět nalézt úplnou shodu se zněním VN/37. Důvodová zpráva se přitom odvolává pouze na švýcarský občanský zákoník.18

 

Otevřené otázky

Zatím se sice jedná pouze o pracovní hypotézu, ale provedená srovnání naznačují, že se při rekodifikaci dědického práva více než na vlastní vládní návrh z roku 1937 navazovalo na superrevizní návrh z roku 1931. Zmínit můžeme zejména pravidlo, podle něhož se odkazovník stává dědicem (§ 1633 NOZ), které bylo z ABGB (§ 726) převzato do SN/31 (§ 648), ale již nikoli do VN/37 (§ 546), nebo pravidlo, podle něhož při odkazu stejné částky, jako byl zůstavitelův dluh, má odkazovník obdržet obojí (§ 1617 NOZ), které bylo z ABGB (§ 667) převzato do SN/31 (§ 598), ale VN/37 (§ 485) zakotvil pravidlo opačné (presumoval vyrovnání dluhu); z méně významných rozdílů je možné uvést např. vydědění z důvodu odsouzení dědice „pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze“ (§ 1646 NOZ), které se více shoduje se SN/31 (§ 677) než s VN/37  (§ 578), v němž se uvádí „pro zločin svědčící o zvrhlé povaze“.19

Důležité je také připomenout, že se jednotlivé verze nového občanského zákoníku postupně svým meziválečným vzorům vzdalovaly, což je patrné zejména u úpravy povinného dílu: do původního návrhu z roku 2005 prof. Eliáš nejen převzal rakouský standard ochrany nepominutelných dědiců, ale dokonce jej zvýšil, v dalším průběhu rekodifikace naopak došlo k výraznému oslabení jejich postavení – nejen snížením samotné výše povinného dílu (což je sekundární), ale také řadou dalších změn, především vypuštěním práva odvolat dar zkracující povinný díl, které znají všechny tradiční evropské občanské zákoníky (srov. zvl. čl. 920 a 924 CC, § 951 a 952 ABGB, § 2325 a 2329 BGB, čl. 527 ZGB).

Na počátku rekodifikačních prací tak zřejmě mohla být inspirace prvorepublikovými osnovami až 85 %, což se v budoucnu pokusíme ještě ověřit.   

 

V. Závěrem

Na základě našich srovnání jsme dospěli k výsledku, že z 246 dědickoprávních ustanovení nového občanského zákoníku se u 191 z nich stal inspirací vládní návrh z roku 1937 (celkově tedy ze 78 %). Zda byl takový rozsah a zejména způsob navázání správnou volbou, se ukáže až s větším časovým odstupem (už dnes se však některé části zdají být zbytečně komplikované či fakticky obsoletní).

Posílení pořizovací volnosti a obnovení některých tradičních institutů (např. odkazu) bude odbornou veřejností vnímáno většinou kladně; jiné návraty (např. úprava přechodu dluhů a výhrady soupisu) budou spíše kritizovány, jako tomu bylo již v meziválečné éře.

Konečně nespornou výhodou je možnost inspirace dobovou českou i novější rakouskou literaturou a judikaturou. Meziválečné odborné diskuze však mohou být cenné nejen z hlediska výkladu a pochopení nové úpravy, ale také při úvahách de lege ferenda.20 n

 

1   Srov. Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 47 aj.; dále Eliáš, K. Inspirativní síla Všeobecného zákoníku občanského v návrhu občanského zákoníku pro Českou republiku. In Hrušáková, M. (ed.) 200 let ABGB – od kodifikace k rekodifikaci českého občanského práva. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Praha: Leges, 2011, s. 16–29, zvl. s. 28.

2   Vývoj přípravných prací podrobně popsal v úvodu důvodové zprávy k vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku 1937 sekretář rekodifikační komise dr. Jan Srb z ministerstva spravedlnosti, je dostupná z: http://www.senat.cz/informace/z_historie/tisky/4vo/tisky/T0425_14.htm. Z právních historiků,  kteří se problematice věnovali, uveďme zejména J. Kuklíka,  T. Gábriše, P. Skřejpkovou či D. Faladu. Z širší perspektivy srov. Horák, O. Dějiny kodifikace soukromého práva v českých zemích. In Melzer, F., Tégl, P. (eds.) Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I – § 1–117 Obecná ustanovení. Praha: Leges, 2013, s. XXVII–LVII (tam také další literatura). 

3   Na Hlučínsku, které bylo získáno na základě Versailleské mírové smlouvy, platilo po přechodnou dobu ještě německé právo, takže můžeme mluvit dokonce o trialismu.

4   Srov. Luby, Š. Unifikačné snahy v oblasti československého súkromného práva v rokoch 1918–1948. Právny obzor, 1967, roč. 50, č. 6, s. 571–586; nověji zvl. Gábriš, T. Teoretické a metodologické východiská unifikácie práva v 1. ČSR. In Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny. Olomouc: UP, 2006, s. 232–252.

5   Svoboda, E. (ed.) Dědické právo. Návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku. 2. vyd. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1924.

6 Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský. Návrh superrevisní komise. Díl I. Tekst zákona. Díl II. Důvodová zpráva. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1931.  

7   Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Národní shromáždění ČSR, 1937; dostupný také z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/tisky/t0844_55.htm a http://www.senat.cz/informace/z_historie/tisky/4vo/tisky/T0425_71.htm.

8   Gábriš, T., Šorl, R. Občianske právo na Slovensku a unifikácia právneho poriadku v období prvej Československej republiky (1918–1938). In Malý, K., Soukup, L. (eds.) Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918–1939) a jejich místo ve střední Evropě. Sv. 2. Praha: Karolinum, 2010, s. 694.

9   Voslař, J. Dědické právo v osnově občanského zákona. Časopis pro právní a státní vědu, 1938, roč. 21, s. 347–370.

10   Návrh byl ve slovenském znění zveřejňován v Právnom obzore v letech 1947–48 (bohužel pouze do § 1245) a v roce 1947 také samostatně (v kompletní podobě). Srov. Luby, Š. (ed.) Československý občiansky zákonník a slovenské súkromné právo. Bratislava: Právnická jednota, 1947, 343 s.

11 Podrobnému srovnání jednotlivých ustanovení byla věnována autorčina diplomová práce z roku 2015 nazvaná Meziválečná rekodifikace jako inspirační zdroj nového dědického práva, která je dostupná z: https://theses.cz/id/j1bqi9.

12 Srov. zvl. Eliáš, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam, 2003, roč. 9, č. 5, s. 97–104.

13 Na související problémy bylo upozorňováno a po návratu k rakouskému vzoru bylo voláno už na počátku 90. let (srov. Mikeš, J. Úvahy nad právní úpravou dědění. Právo a zákonnost, 1991, roč. 39, č. 8, s. 446–455). Zdá se však, že praxe otázku nabývání dědictví přiblíží rakouské tradici (srov. Spáčil, J., Šešina, M. Nabývání dědictví a vlastnické žaloby dědiců v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2015, roč. 23, č. 2, s. 39–44, kteří přesvědčivě ukazují, že smrtí zůstavitele nabývá dědictví společenství dědiců a konkrétní dědic až rozhodnutím soudu); legislativně k tomu došlo alespoň v daňovém právu (srov. § 239a zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád), kdy se pro účely správy daní hledí na právní skutečnosti tak, jako by zůstavitel žil do dne předcházejícího dni skončení řízení o pozůstalosti.

14 Eliáš, K. a kol. Op. cit. sub 1, s. 635 an.; blíže: Eliáš, K. Privilegované závěti a osnova českého občanského zákoníku. In Knoll, V. (ed.) Pocta Stanislavu Balíkovi k 80. narozeninám. Plzeň:  A. Čeněk, 2008, s. 79–90. 

15 Eliáš, K. Op. cit. sub 12, s. 102.

16 Podle ABGB (§ 779–780, resp. ve znění ErbRÄG 2015 § 729 odst. 3), SN/31 (§ 687–688), VN/37 (§ 589–590) a ještě i OZ/50 (§ 552), stejně i německého BGB (§ 2333), švýcarského ZGB (art. 478) či polského KC (art. 1011) tito potomci dědí, resp. mají nárok na povinný díl. Podle NOZ (§ 1646 odst. 3), který se u této úpravy spíše inspiroval OZ/64 ve znění novely z roku 1991 (§ 469a odst. 2), na jehož protiústavnost nedávno (obiter dictum) upozorni Ústavní soud (sp. zn. I. ÚS 295/10), nedědí ani potomci (žijícího) vyděděného potomka, pokud zůstavitel neprojeví jinou vůli. Měli by však mít nárok na povinný díl (srov. § 1483, 1643, 1645 a 1649).

17 Eliáš, K. a kol. Op. cit. sub 1, s. 684.

18 Tamtéž, s. 702.

19 Trestný čin se podle TrZ dělí na zločiny a přečiny, přičemž přečinem chápaným jako důvod k vydědění by podle okolností mohlo být např. týrání zvířat (§ 302). Blíže: Karhanová, M. Dědická nezpůsobilost a vydědění vs. přečiny a zločiny.   Ad Notam, 2011, roč. 17, č. 4, s. 7–11.

20 Databáze zahrnující bibliografii vybraných právnických časopisů a sborníků vydávaných v ČSR v letech 1918 až 1989 (Jaromír Tauchen, Jan Kazda) je dostupná z: https://is.muni.cz/el/1422/podzim2013/EL032/um/index.html.

 

Zpět