Spolužijící osoba jako dědic

Ing. Mgr. Lenka Holíková

 

Tento článek si klade za cíl popsat dědění tzv. spolužijící osoby v právním řádu České republiky, zmínit historii jeho vzniku a porovnat právní úpravu u nás s úpravou v jiných právních řádech, jakož i shrnout hlavní trend vývoje dědického nároku spolužijící osoby v zahraničí.

Dědění spolužijící osoby zavedl do právního řádu tehdejšího Československa § 528 tzv. středního občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník). Tento zákoník byl poplatný své době a jeho inspiračním zdrojem byl sovětský občanský zákoník z roku 1922 (Гражданский кодекс РСФСР 1922 года). Postavení spolužijící osoby jako zákonného dědice bylo diskontinuitní oproti původní právní úpravě. Obecný zákoník občanský (ABGB) ani vládní návrh československého občanského zákoníku z roku 1937 spolužijící osobu jako dědice ze zákona neuznávaly. Úpravu dědění spolužijící osoby ve středním občanském zákoníku následně převzal občanský zákoník z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Sb.) a poté občanský zákoník z roku 2012 (zákon č. 89/2012 Sb., dále též „NOZ“). Institut se v průběhu času výrazně neměnil a jeho textace je téměř stejná, pouze střední občanský zákoník zdůrazňoval, že spolužijící osoba má žít ve společné domácnosti jako člen rodiny. Přestože důraz na tuto skutečnost již občanský zákoník z roku 1964 v § 474 nepřevzal, judikatura došla k tomuto závěru (viz dále). 

 

I. Spolužijící osoba jako dědic v právním řádu České republiky

Spolužijící osoba dědí ze zákona, pouze pokud po zůstaviteli nedědí žádný z jeho potomků (a to z důvodu, že neexistují, jsou dědicky nezpůsobilí, zřekli se svého dědického práva za života zůstavitele, platně odmítli dědictví či jsou platně vyděděni). Dědic povolaný v první dědické třídě může nicméně své dědické právo převést na spolužijící osobu smlouvou o zcizení dědictví podle § 1714 NOZ. Kromě zákona může spolužijící osoba samozřejmě dědit na základě pořízení pro případ smrti (závěť nebo dědická smlouva), může být též ustanovena odkazovníkem.

Tzv. spolužijící osoba dědí ze zákona v druhé dědické třídě (§ 1636 NOZ) společně s rodiči zůstavitele a poz. manželem/manželkou stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu pozůstalosti.

 Pokud nedědí poz. manžel/ka nebo partner/ka ani žádný z rodičů (z důvodu, že neexistují, dědictví platně odmítli, jsou dědicky nezpůsobilí, nebo zůstavitel pořídil pro případ smrti negativní závěť, v níž jejich dědický nárok vyloučil), dědí spolužijící osoba ve třetí dědické třídě (§ 1637 NOZ) stejným dílem se zůstavitelovými sourozenci, příp. jejich dětmi (synovci a neteře zůstavitele), není-li jich, dědí v této třídě spolužijící osoba sama.

Spolužijící osoba v praxi může být zejména druh/družka, zůstavitelem vychovávané dítě, jehož není zůstavitel biologickým ani právním rodičem, může to být i ten, kdo by jinak přicházel v úvahu jako dědic až v dalších dědických třídách (sourozenec, prarodič atd.).

1) Podmínky dědění spolužijící osoby

Spolužijící osoba v souladu s § 1636 NOZ dědí, pokud žila nejméně po dobu jednoho roku před zůstavitelovou smrtí ve společné domácnosti se zůstavitelem, a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele.

2) Společná domácnost a péče o nI

Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení (KS v Plzni 5 Co 54/67) a je spotřebním společenstvím trvalé povahy představující skutečné a trvalé soužití fyzických osob, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost, nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (NS 21 Cdo 436/2001). Společná domácnost nemusí být automaticky přerušena z důvodu přechodného pobytu na jiném místě (studium nebo práce v zahraničí, strávení několika měsíců před smrtí v nemocnici) (KS v Praze 21 Ok 44/52) a její povaha zpravidla vylučuje, aby společnou domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu nechtějí být členy téhož spotřebního společenství, a aby stejná fyzická osoba byla současně členem dvou nebo více společných domácností, a to ani v případě tzv. střídavé výchovy u dětí. (NS 21 Cdo 678/2011).

V souladu s rozsudkem NS 21 Cdo 4795/2009 společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti nemusí nutně znamenat jen poskytování finančních prostředků, ale může spočívat též v poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost, např. poskytování výdobytků z hospodaření na statku. Soužití ve společné domácnosti nebrání, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby.

3) Odkázanost na výživu

V souladu s rozsudkem NS 21 Cdo 3233/2009 je požadavek „odkázanosti“ dědice „výživou“ na zůstavitele ve smyslu § 474 odst. 1 a § 475 odst. 1 ObčZ [1964] splněn vždy tehdy, kdy zůstavitel, i bez povinnosti vyplývající ze zákona, buď zcela zajišťoval pokrytí všech potřeb výživy dědice, nebo se na pokrytí těchto potřeb, alespoň významnou měrou, podílel; ve druhém popsaném případě není rozhodné, jakým způsobem a z jakého (právního) důvodu byly zbývající potřeby výživy dědice pokryty. Otázka „významnosti“ míry, s jakou se zůstavitel podílel na výživě dědice, je vždy otázkou posouzení konkrétních okolností daného případu. Otázkou „významné míry“ se též zabýval Ústavní soud ČR, který ve svém nálezu I. ÚS 1902/11 dospěl k závěru, že výklad „významné míry“ nesmí být příliš extenzivní, (nepřípustné omezení práva na dědictví dalších osob). Je nutné posoudit, zda se zůstavitel významnou mírou podílel, a zda je osoba vyživovaná na zůstaviteli skutečně natolik závislá, že je třeba tuto závislost považovat za odkázanost na výživě zůstavitele. V praxi lze tuto okolnost posoudit např. tak, že soud zjistí, že by se bez zůstavitelovy výživy dostala odkázaná osoba do hmotné nouze nebo obdobného postavení, a to např. i při zohlednění možné, byť dosud nerealizované vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi.

 

II. Spolužijící osoba jako dědic ze zákona v právních řádech zemí EU

Spolužijící osoba (ať již jako životní druh, nebo osoba závislá výživou na zůstaviteli a žijící s ním ve společné domácnosti) je za zákonného dědice v zemích Evropské unie považována výjimečně a většina zemí má v právních řádech stanoven okruh dědiců sestavený na základě pokrevního příbuzenství a uzavření sňatku nebo někdy též smlouvy o registrovaném partnerstvím se zůstavitelem.

 

1) Státy střední Evropy

Stejné postavení jako v české právní úpravě má spolužijící osoba z historických důvodů též ve slovenském občanském zákoníku (§ 474 – 475 a násl. zákona č. 40/1964 Zb., Občiansky zákonník) a i v prvním pracovním návrhu nového občanského zákoníku se dědický nárok spolužijících osob nemění.1

Ve Slovinsku právní řád umožňuje, aby muž a žena, kteří spolu udržovali dlouhodobý vztah, aniž by uzavřeli manželství, mohli navzájem dědit jako manželé za předpokladu, že nejsou dány důvody neplatnosti manželství.2

V aktuální rakouské právní úpravě neregistrovaní partneři (druzi) dědí pouze v případě, že jim zůstavitel v závěti něco odkázal.  Pozůstalý druh je však chráněn rakouským zákonem o nájmu a rakouským zákonem o spoluvlastnictví bytů (Wohnungseigentumsgesetz). V případě, že zůstavitel a jeho druh společně vlastnili byt (společné vlastnictví bytu), přechází podíl zůstavitele na pozůstalého partnera.3 Od 1. 1. 2017 má nicméně nabýt účinnosti dlouho očekávaná novela rakouského občanského zákoníku (ABGB) provedená zákonem měnícím dědické právo z roku 2015 (Erbrechts-Änderungsgesetz 2015),4 jejímž cílem je zohlednit péči o zůstavitele a společnou domácnost zůstavitele a dalších osob. Novela v § 748 uzákoňuje tzv. mimořádné dědické právo životních druhů (Außerordentliches Erbrecht des Lebensgefährten), podle kterého by v případě, kdy by nedědil žádný zákonný dědic, nabyl celou pozůstalost životní druh zůstavitele, pokud žil se zůstavitelem minimálně tři roky před jeho smrtí ve společné domácnosti jako jeho životní druh. Zároveň novela v § 745 stanoví této osobě zákonný odkaz (Gesetzliches Vorausvermächtnis) ve formě práva jeden rok nadále bydlet v bytě, ve kterém vedli společnou domácnost se zůstavitelem, a využívat jeho zařízení.

Dle maďarského práva tzv. životní partner de facto (osoba, která se zůstavitelem žila ve faktickém stavu manželského soužití, mimo manželský svazek či registrované partnerství) považován za zákonného dědice není.5

Též podle německého dědického práva jsou za dědice považováni pouze příbuzní, tedy osoby, které mají se zůstavitelem společné rodiče, prarodiče nebo praprarodiče, stejně jako osoby, které se zůstavitelem sdílejí vzdálenější předky. Výjimkou z principu dědičnosti pouze mezi příbuznými jsou manželé. Podle dědického práva mají též registrovaní partneři stejná dědická práva jako manželé. Naproti tomu neexistuje žádný právní nárok na dědictví v případě jiných forem soužití.6 Právní úprava v Polsku7 a v Lichtenštejnském knížectví8 dědický nárok spolužijící osoby také neupravuje.

 

2) Státy západní Evropy

Pokud např. v Belgii zesnulá osoba po sobě zanechá partnera/partnerku, se kterým/kterou neuzavřela registrované partnerství, tzn. šlo o volné soužití (skutečný, ale neregis­trovaný svazek), může se stát přeživší partner či partnerka dědicem pouze za podmínky, že tak stanoví zesnulá osoba ve své závěti. Belgické právo mu/jí nepřiznává žádné automatické dědění ze zákona.9

Ani francouzský Code civil nedává spolužijící osobě (concubin) žádná práva v řízení o pozůstalosti po jejím zesnulém druhovi/družce.10

Stejně jako ve výše uvedených zemích není spolužijící osoba jako dědic ze zákona uznána lucemburskou, nizozemskou ani skotskou právní úpravou.11 

V Anglii a Walesu osoba zčásti nebo zcela závislá výživou na zůstaviteli; osoba, která není dítětem zůstavitele a která u jakéhokoliv z manželství nebo partnerství, které kdy uzavřel zůstavitel, byla zůstavitelem považována za dítě z rodiny ve vztahu k tomuto určitému  manželství/partnerství; a životní druh/družka, který žil ve společné domácnosti se zůstavitelem, se mohou obrátit na soud se žádostí o poskytnutí zajištění z pozůstalosti podle dědického zákona (zajištění pro rodinu a závislé osoby) z roku 1975 (Inheritance Act 1975).12 Soud může nařídit zajištění v souladu se čl. 2 tohoto zákona ve formě pravidelných plateb, určité sumy peněz (vždy z čisté hodnoty pozůstalosti) nebo např. vzniku práv k určitému majetku v pozůstalosti. Podle čl. 1 odst. 1 subsekce 1A a písm. B dědického zákona může tento nárok uplatnit spolužijící osoba (cohabitee), která musí prokázat, že žila se zůstavitelem minimálně dva roky před jeho úmrtím ve společné domácnosti jako manžel/ka nebo partner/ka. V případu Re Watson z roku 1999 soudce vytvořil stanovisko pozorovatele, podle kterého se posuzuje, zda by rozumná osoba s normálním vnímáním považovala pár za dvě osoby žijící jako manžel a manželka. Následně ve věci Churchill v. Roach bylo stanoveno, že vztah daných osob musí vykazovat známky stálosti, častého kontaktu, intimity, společné podpory, společných zdrojů a jisté míry dobrovolného omezení osobní svobody.13

Stejně jako soudy u nás došly v Anglii ve věci Watson k závěru, že i dlouhodobý pobyt zůstavitele před smrtí v nemocnici neruší společné bydlení a že vedení společné domácnosti je možné, i pokud účastníci bydlí ve dvou bytech (věc Kotke v Saffarine). Ve věci Gully v Dix byla za spolužijící osobu uznána osoba, která žila s různými přestávkami 27 let se zůstavitelem, který byl alkoholik. Tři měsíce před jeho smrtí se s ním rozešla a již se zůstavitelem nežila. Soud v této věci stanovil, že vztah byl přerušen, spíše než ukončen, a proto pokračovala i společná domácnost, a uznal nárok spolužijící osoby na zajištění. V současné době se též zvažuje, zda by nárok spolužijící osoby neměl být automatický, tedy bez nutnosti podat žádost k soudu.14

Též v Irsku si může spolužijící osoba finančně závislá na zůstaviteli požádat o zajištění z pozůstalosti v souladu s zákonem o civilním partnerství a určitých právech a povinnostech spolužijících osob z roku 2010 (Civil Partnership and Certain Rights and Obligations of Cohabitants Act 2010). Za spolužijící osobu (cohabitant) se považuje osoba, která nebyla se zůstavitelem sezdána ani v registrovaném partnerství, mohla se zůstavitelem uzavřít platné manželství a žili společně v intimním a trvalém svazku. Spolužijící osoba, která má nárok na zajištění (qualified cohabitant), musí žít se zůstavitelem minimálně pět let nebo dva roky, pokud mají společné dítě.15

 

3) Státy severní Evropy

Spolužijící osoba není dědicem ze zákona též v Litvě, nicméně běžné vybavení a zařízení domácnosti přechází na dědice v rámci zákonné dědické posloupnosti bez ohledu na stupeň příbuznosti a jejich dědický podíl, za předpokladu, že se zesnulým před jeho smrtí žili po dobu nejméně jednoho roku.16

Mezi okruh zákonných dědiců není zařazena spolužijící osoba v právních řádech Estonska, Finska, Lotyšska ani Švédska.17 

 

4) Státy jižní, jihovýchodní Evropy a Kypr

Ve Španělsku se používá sedm různých režimů dědického práva. Pokud nejsou žádní dědicové ze závěti, rozdělí se pozůstalost v souladu s obecným právem občanským následujícím způsobem: děti, rodiče (v obou případech má poz. manžel zůstavitele užívací právo k jedné třetině v poměru k jedné třetině nebo jedné polovině pozůstalosti), poz. manžel, příbuzní zesnulého a stát.18

Též v Itálii dědí ze zákona pouze manžel, děti, rodiče, sourozenci a příbuzní nejdále šestého stupně. 19 Též portugalské, maltské, bulharské, rumunské, řecké ani kyperské právo nezařazuje spolužijící osobu mezi zákonné dědice. 20

V Chorvatsku jsou spolužijící osoby (mimomanželský partner, neformální životní partner a děti, které měl zůstavitel v péči a jejich potomci) považovány za zákonné i nepominutelné dědice a v případě, že by zůstavitel zanechal závěť, mají nárok na polovinu svého zákonného dědického podílu. Z hlediska dědického práva je mimomanželský partner postaven na roveň manželovi a za mimomanželský svazek, který zakládá dědické právo, se považuje životní svazek svobodné ženy a svobodného muže, který trval po určitou dobu (nejméně po dobu tří let, popřípadě méně, pokud ze společného svazku vzešlo dítě) a skončil smrtí zůstavitele, za předpokladu, že byly naplněny předpoklady platného manželství (např. se nejednalo o příbuzné). Z hlediska dědického práva se na neformálního životního partnera hledí jako na mimomanželského partnera. Neformální životní partnerství je svazek rodinného života mezi dvěma osobami stejného pohlaví, které neuzavřely registrované partnerství před příslušným orgánem, za předpokladu, že svazek trval po dobu nejméně tří let a že byly od počátku naplněny předpoklady pro platnost registrovaného partnerství.21

 

III. Spolužijící osoba jako dědic ze zákona v právním řádu Ruské federace

Dědické právo spolužijící osoby zůstalo zachováno i v aktuální právní úpravě Ruské federace. Ruský občanský zákoník (Гражданский кодекс Российской Федерации) zná  7 dědických tříd, přičemž prvních šest tříd postupně ustanovuje zákonnými dědici děti, manžela a rodiče (první dědická třída) a ostatní příbuzné (druhá až šestá dědická třída). Sedmou třídu tvoří nevlastní příbuzní zůstavitele (nevlastní děti, nevlastní matka a nevlastní otec).

Ustanovení čl. 1148 odst. 1 ruského občanského zákoníku upravuje dědické právo osoby, která sice patří mezi zákonné dědice, ale nenáleží do dědické třídy, která je povolána k dědění, k datu zahájení dědického řízení není práceschopná a zároveň po dobu nejméně jednoho roku před zůstavitelovou smrtí byla na zůstaviteli závislá výživou. Tato osoba dědí rovným dílem s ostatními povolanými dědici a nevyžaduje se, aby žila se zůstavitelem ve společné domácnosti.

Ustanovení čl. 1148 odst. 2 ruského občanského zákoníku stanovuje dědické právo u osoby, která nepatří do žádné ze sedmi dědických skupin, ale ke dni zahájení dědického řízení není práceschopná a po dobu nejméně roku před zůstavitelovou smrtí byla na zůstaviteli závislá výživou a zároveň s ním žila minimálně rok ve společné domácnosti. Tato osoba dědí s ostatními dědici rovným dílem. V případě, že by nebyli dědicové v prvních sedmi dědických třídách, vytváří tato spolužijící osoba osmou dědickou třídu, ve které smí dědit sama.

Oba typy vyživovaných osob podle čl. 1148 ruského občanského zákoníku jsou považovány za nepominutelné dědice v souladu s čl. 1149 ruského občanského zákoníku a nezávisle na závěti zůstavitele dědí minimálně polovinu svého zákonného dědického podílu (povinného dílu).22

 

IV. Shrnutí

Automatické dědění ze zákona nepřiznává spolužijící osobě většina právních řádů EU. V právních řádech EU, které přiznávají spolužijící osobě v řízení o pozůstalosti některá práva, existuje různé nahlížení na spolužijící osobu, kdy tuto lze rozlišit takto:

a)  pouze spolužijící osoba, která žila po určitou dobu ve společné domácnosti se zůstavitelem jako manžel/ka nebo partner/ka, tedy spolužijící osoba jako životní partner

  • má nárok na finanční zajištění z pozůstalosti v Irsku

  • ze zákona dědí ve Slovinsku na místě manžela/ky

  • od 1. 1. 2017 bude mít mimořádné dědické právo v Rakousku, pokud nebude dědit žádný zákonný dědic

b)  spolužijící osoba, která žila po určitou dobu ve společné domácnosti se zůstavitelem jako manžel/ka nebo partner/ka, tedy spolužijící osoba jako životní partner, nebo též osoba, která byla po určitou dobu závislá výživou na zůstaviteli a žila s ním po určitou dobu ve společné domácnosti

  • je zákonným i nepominutelným dědicem v Chorvatsku (ze zákona dědí již v první třídě)

  • je zákonným dědicem ve druhé a třetí dědické třídě/skupině v České republice a na  Slovensku

  • v Anglii a Walesu může požádat soud o nařízení zajištění z pozůstalosti (např. pravidelných plateb, určité sumy peněz nebo vzniku práv k určitému majetku v pozůstalosti)

Spolužijící osoba je stále dědicem ze zákona v ruském občanském zákoníku, jehož původní varianta z roku 1922 byla inspirací pro zavedení dědického nároku spolužijící osoby u nás. V současné době je ruské právo v porovnání s českým striktnější a spolužijící osoba dědí pouze za podmínky, že není k datu zahájení dědického řízení práceschopná a byla po dobu minimálně jednoho roku před úmrtím zůstavitele na zůstaviteli závislá výživou a žila s ním minimálně jeden rok ve společné domácnosti.  V Rusku je spolužijící osoba zákonným dědicem ve všech osmi dědických třídách, dědí tedy i v první dědické třídě společně s manželem, rodiči zůstavitele a jeho potomky.

V České republice se institut dědění spolužijící osoby v právní kultuře a celkové společnosti ujal, o čemž svědčí i jeho přítomnost v novém občanském zákoníku, který se jinak ve velké míře inspiroval právní úpravou z doby před středním občanským zákoníkem. V Chorvatsku získala spolužijící osoba postavení dědice v souvislosti s přijetím nového dědického zákoníku z roku 2003 a od 1. 1. 2017 se též posílí postavení spolužijící osoby v rakouském právu.

Lze konstatovat, že osoby v nesezdaném soužití i osoby vyživované zůstavitelem bez právní povinnosti jsou čím dál častěji chráněny a do budoucna je možné předpokládat, že jejich postavení bude časem zvýhodněno i v ostatních právních řádech. n

 

 

 

1   Paragrafové znenie prvej pracovnej verzie návrhu nového Občianskeho zákonníka – Štvrtá časť – Dedičské právo – § 51. Dostupné online dne 28. 1. 2016 zde: http://www.najpravo.sk/ /clanky/paragrafove-znenie-prvej-pracovnej-verzie-navrhu-noveho-obcianskeho-zakonnika.html.

2   Evropská dědická síť. Dědická řízení – Slovinsko. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde:   https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-si-cs.do?member=1.

3   Evropská dědická síť. Dědická řízení – Rakousko. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde:   https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-at-cs.do?member=1.

 4  Erbrechts-Änderungsgesetz 2015 – ErbRÄG 2015. Dostupné online dne 22. 1. 2016 na: https://www.help.gv.at/Portal.Node/hlpd/public/content/171/Seite.1710802.html.

5   Evropská dědická síť. Dědická řízení – Maďarsko. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde:  https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-hu-cs.do?member=1.

6   Evropská dědická síť. Dědická řízení – Německo. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde:  https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-de-cs.do?member=1.

7   Evropská dědická síť. Dědická řízení – Polsko. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde:  https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-pl-cs.do?member=1.

8   Liechtenstein. Inheritance tax and law. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde: http://www.globalpropertyguide.com/Europe/Liechtenstein/Inheritance.

9   Evropská dědická síť. Dědická řízení – Belgie. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde:  https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-be-cs.do?member=1.

10 Evropská dědická síť. Dědická řízení – Francie. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde:  https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-fr-cs.do?member=1.

11 Rešerše provedená autorkou na: Evropská dědická síť. Dědická řízení. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde:  https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-cs.do.

12 Inheritance (Provision for Family and Dependants) Act 1975. Dostupné online dne 15. 1. 2016 zde:  http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1975/63.

13 Allardic, M. Cohabitation & Commitment: Inheritance (Provision for Family and Dependants) Act 1975. Family Law Week.  Dostupné online dne 16. 12. 2015 zde:   http://www.familylawweek.co.uk/site.aspx?i=ed1462.

14 Inheritance Rights for Unmarried Couples and Spouses. Inheritance disputes.co.uk. Více viz:  http://www.inheritancedisputes.co.uk/news-articles/inheritance-rights-unmarried-couples-and-spouses.html.

15 Inheritance rights of cohabiting couples. Citizens Information. Dostupné online dne 25. 11. 2015 zde:   http://www.citizensinformation.ie/en/birth_family_relationships/cohabiting_couples/inheritance_rights_and_unmarried_couples.html.

16 Evropská dědická síť. Dědická řízení – Litva. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde:  https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-lt-cs.do?member=1.

17 Evropská dědická síť. Dědická řízení. Dostupné online dne  10. 1. 2016 zde:  https://e-justice.europa.eu/content_ succession-166-cs.do.

18 Evropská dědická síť. Dědická řízení – Španělsko. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde:  https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-es-cs.do?member=1.

19 Evropská dědická síť. Dědická řízení – Itálie. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde:  https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-it-cs.do?member=1.

20 Evropská dědická síť. Dědická řízení. Dostupné online dne  10. 1. 2016 zde:  https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-cs.do.

21 Evropská dědická síť. Dědická řízení – Chorvatsko. Dostupné online dne 10. 1. 2016 zde:    https://e-justice.europa.eu/content_succession-166-hr-cs.do?init=true&member=1.

22 Гражданский кодекс Российской Федерации. Dostupné online dne 20. 11. 2015 z: http://www.consultant.ru/document/cons_doc_LAW_34154.

 

Zpět