Volná čtvrtina podle § 1585 NOZ a povinný díl

JUDr. Filip Plašil

 

Zůstavitel je ve svém pořizovacím oprávnění prostřednictvím dědické smlouvy zákonem omezen. Podle § 1585 odst. 1 NOZ1 nesmí uzavřít dědickou smlouvu o čtvrtině své pozůstalosti, tak aby tato čtvrtina zůstala volná pro pořízení dle zvlášť projevené vůle zůstavitele. Nicméně v zákoně není výslovně stanoveno, zda může na „volné čtvrtině“ váznout povinný díl nepominutelných dědiců.

D

 

le komentáře k původnímu ABGB2 byla „volná čtvrtina“ (v tehdejším znění „čistá čtvrtina“) zavedena za účelem ochrany zůstavitele;3 později však byl smysl existence čisté čtvrtiny označován za pochybný a sporný.4

V současnosti si právní teorie klade zejména otázku, k jakému časovému okamžiku se vztahuje požadavek, aby bylo pořízeno jen nejvýše o třech čtvrtinách pozůstalosti, zda k okamžiku uzavření dědické smlouvy, nebo k okamžiku smrti zůstavitele.5 Poslední literatura se výše uvedenému problému obšírněji nevěnuje. Spíše implicitně či z textu o způsobu výpočtu tzv. volné čtvrtiny lze patrně dovodit, že autoři nejspíše nevidí v § 1585 odst. 1 NOZ překážku, proč by měl být zůstavitel při pořizování dědické smlouvy povinnými díly omezen.6 Tak např. Petr Bílek zastává názor, že § 1585 odst. 1 NOZ „přikazuje zůstaviteli, že čtvrtina pozůstalosti musí zůstat dědickou smlouvou nedotčena, aby o ní případně mohl samostatně pořídit jinak, a pokud by chtěl, aby smluvní dědic dědil i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí“.7 I Šimon Klein uvádí podobně: „V případě dědické smlouvy je proto zřejmé, že dědickou smlouvou lze pořídit pouze o třech čtvrtinách pozůstalosti, přičemž toto omezení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele. Dědická smlouva tomuto omezení odporující je v rozsahu, v jakém přesahuje tři čtvrtiny pozůstalosti, neplatná, byť by v době sepsání smlouvy předmět smlouvy nepřesahoval tři čtvrtiny zůstavitelova majetku.“8 Jan Dvořák ohledně výpočtu volné čtvrtiny pozůstalosti příměji uvádí, že „v pojmu pozůstalosti je již obsažen souhrn aktiv a pasiv. K tomu je třeba připočíst ještě dluhy zůstavitele vzniklé jeho smrtí (§ 1701 odst. 2). Z takto zjištěného rozsahu pozůstalosti představuje jedna čtvrtina ten díl pozůstalosti, který musí zůstat volný.“9 Lenka Holíková spatřuje volnou čtvrtinu ve čtvrtině pozůstalostních aktiv ke dni zůstavitelova úmrtí.10

Z důvodové zprávy jako by vyplýval pravý opak – je explicitně uvedeno, že má-li zbývající čtvrtina pozůstalosti podle výslovného předpisu v § 1585 NOZ „zůstat volná tak, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle, nesmí být jeho pořizovací volnost omezena právem na povinný díl či jiným omezením“.11 Důvodová zpráva tak zákonný požadavek, aby měl zůstavitel možnost o čtvrtině své pozůstalosti např. pořídit závětí, pojímá vskutku materiálně.

Znění důvodové zprávy pravděpodobně navazuje na § 1253 ABGB12 (znění ustanovení bylo nedávno novelizováno s účin­ností k 1. 1. 2017, avšak se zachováním původního obsahu).13 Švýcarský ZGB obdobnou kvartu u dědických smluv neobsahuje, německý BGB také nikoliv. Ustanovení § 1253 ABGB výslovně stanovilo „čistou čtvrtinu“, na které nesměl váznout žádný povinný díl někomu náležející, ani jiný dluh.14 Předválečná literatura z toho dovozovala výpočet této čisté čtvrtiny tak, že od pozůstalosti se odečtou dluhy (včetně dluhů dědictví, jako jsou náklady pohřbu či náklady soupisu a ocenění pozůstalosti; neodečítají se však dluhy, které vyplývají z poslední vůle, jako jsou např. odkazy), dále povinné díly nepominutelných dědiců a z této zbylé „čisté“ části pozůstalosti byla vypočtena hledaná čtvrtina.15 Nelze odhlédnout od skutečnosti, že znění § 1585 odst. 1 NOZ je téměř totožné s § 447 vládního návrhu nového občanského zákoníku z roku 1937 a evidentně z něj vychází. Přitom důvodová zpráva k § 447 vládního návrhu uvádí, že jde o pouhé stručnější vyjádření obsahu dosavadního § 1253 ABGB: „Také § 1253 obč. zák. byl in merito převzat do stručné formulace § 447. Superrevisní komise obávala se ustoupiti od myšlenky občanského zákoníka, že čtvrtina pozůstalosti je vyňata ze smluvní vázanosti. Jestliže tedy manžel druhého ustanoví k pozůstalosti celé, může přes to o čtvrtině volně poříditi. Neučiní-li tak, připadne tato čtvrtina zákonným dědicům, ježto o ní vůbec není platně pořízeno. Chce-li zanechati volnou čtvrtinu manželovi, může tak učiniti jen zvláštním posledním pořízením. Touto tekstací se úmyslně vylučuje dosavadní prakse, že smlouva dědická co do oné čtvrtiny má platiti jako testament. Nemluví se již o ‚čisté čtvrtině‘, ježto tu šlo zřejmě o nedorozumění.“16

Přitom úprava práv nepominutelných dědiců v ABGB i NOZ je obdobná – dotčení práva na povinný díl nemá za následek neplatnost pořízení pro případ smrti, nýbrž pouze vznik nároku nepominutelného dědice na vyplacení povinného dílu v penězích – srov. § 783 ABGB17 a § 1654 odst. 1 NOZ.18 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. R I 177/32 ze dne 29. 4. 193219 dokonce podobný princip dovozuje i u samotné čisté čtvrtiny, když „předpisu § 1253 obč. zák. neodporuje úmysl smluvních stran v dědické smlouvě, zanechati veškerou pozůstalost in natura pozůstalému manželu proti vyplacení peněžité částky zákonným dědicům předemřelého manžela“ s odůvodněním, že nárok zákonných dědiců na čtvrtinu pozůstalosti, jež musí zůstat volná podle § 1253 ABGB, je nárokem singulárním, představujícím obligační peněžitý nárok, který je svou podstatou zvláštním zákonným odkazem, odkazuje přitom na názor Ludwiga Schiffnera.

Vedle sebe se tak staví pojmy „volná čtvrtina“ dle NOZ a „čistá čtvrtina“ dle ABGB. Otázkou tedy je, zda jde pouze o obsahově totožné pojmy s mírně odlišným označením, či lze naopak spatřovat v každém z pojmů jinak rozsáhlé omezení zůstavitelovy pořizovací svobody.

Ačkoliv důvodová zpráva výslovně pojímá volnou čtvrtinu pozůstalosti tak, že na ní nesmí váznout povinné díly, v § 1585 odst. 1 NOZ takový zákaz přímo uveden není. Je vhodné položit si na tomto místě otázku, zdali výslovné omezení volné čtvrtiny povinnými díly vnímal zákonodárce pouze jako zbytečné superfluum (neboť samotné zbylé znění ustanovení „čtvrtina musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle“ již takové omezení povinnými díly v sobě implicitně obsahuje), nebo zdali má absence takového výslovného omezení v zákoně zvláštní význam. Rekodifikační komisí prošlo znění důvodové zprávy v nezměněném znění od roku 2003 až do své finální podoby; text dnešního § 1585 odst. 1 se též nezměnil, stejně jako charakter povinného dílu, podle kterého opomenutí nepominutelného dědice nemá za následek neplatnost závěti a nepominutelný dědic má pouze právo na výplatu v penězích.20 Zdá se tak, že text důvodové zprávy reaguje na aktuální paragrafové znění zákona.

Protože § 1585 odst. 1 NOZ stanovuje hledanou čtvrtinu pozůstalosti právě tak, aby tato čtvrtina zůstala zůstaviteli „volná“ k jinému pořízení pro případ smrti, chtělo by se toto ustanovení lingvisticky interpretovat dvěma směry:

1) za prvé tak, že ohledně této čtvrtiny může zůstavitel pořídit jiným pořízením pro případ smrti bez dalšího,

2) za druhé – podle důvodové zprávy – tak, že ohledně této čtvrtiny nesmí být omezen v testovací svobodě.

První interpretaci bych označil jako formální, druhou jako materiální. Oba způsoby interpretace lze, podle mého přesvědčení, do určité míry argumentačně podložit, aniž by to vedlo k nesmyslným důsledkům odporujícím § 2 NOZ.

Komentář Sedláčka a Roučka obsahuje pozoruhodnou myšlenku, uplatnitelnou i pro NOZ, že „právo na povinný díl není právem dědickým, nýbrž právem obligačním, a trvá již za života zůstavitelova, neboť zůstavitel má povinnost je respektovati (§ 762)“.21 Podle tohoto názoru nevzniká určité právo nepominutelného dědice až proti dědicům zůstavitele, nýbrž už proti zůstaviteli samotnému.22 V podobném duchu se však nese již výklad Franze Zeillera.23 Je proto nutné pozastavit se nad otázkou, zda je i po nabytí účinnosti NOZ zůstavitel ve své pořizovací svobodě omezen povinným dílem nepominutelného dědice.

Jiří Mikeš a Ladislav Muzikář k dané otázce zastávají negativní stanovisko. Podle jejich názoru, pokud nepominutelný dědic bude mít při porušení jeho práva na povinný díl pouze nárok na vyplacení hodnoty proti dědicům, nebude takový nárok vytvářet překážku pořizovací svobodě.24

Petr Bezouška naopak spatřuje v existenci povinného dílu omezení testovací volnosti, která se může dostávat do kolize s ústavní ochranou vlastnického práva a zaručeného dědění.25 Bezouška v této souvislosti cituje i Ursulu Köbl, která nazírá na ochranu nepominutelných dědiců jako na legitimní překážku, kterou klade sociální stát dědické autonomii vůle.26 Obdobný názor s odkazem na německou judikaturu zastává i Pavel Horák, který vykládá čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod především jako „oprávnění dědice, resp. omezení zůstavitele, který nemůže se svým majetkem nakládat zcela libovolně ani inter vivos (dědická smlouva), ani mortis causa (povinný díl). Dědické právo je právě jednou z oblastí, kde již tradičně dochází k výraznému omezení autonomie vůle z opodstatněného důvodu.“27 Za omezení testovací svobody ostatně považovala existenci povinného dílu i stará česká i rakouská literatura počínaje Franzem Zeillerem.28

Není rozhodně od věci připomenout si i důvodovou zprávu k NOZ, která může úmysl zákonodárce v mnohém osvětlit. Tak u původně navrhovaného § A401, později § 1254 (ještě později jako § 1462, nakonec § 1492)29 uvádějí návrhy důvodové zprávy z let 2003 a s aktualizovanými čísly paragrafů i 2005: „Návrh ust. § 1254 pamatuje na práva nepominutelných dědiců. Ta jsou sice podrobněji upravena dále (§ 1383 a násl.), ale považuje se za účelné zdůraznit omezení volnosti zůstavitele již zde. Základní význam tohoto ustanovení je v tom, že nezakládá ani částečnou neplatnost té závěti nebo dědické smlouvy, která nedbá práv nepominutelných dědiců (jak dnes stanovuje § 479 platného občanského zákoníku), nýbrž právo tohoto dědice na povinný díl, tedy jeho právo vůči závětním dědicům, aby mu bylo vyplaceno v penězích, oč byl zkrácen.“30 Stejný text, opět jen s pozměněnými čísly paragrafů, byl obsažen i v důvodové zprávě z roku 201131 a je obsažen i v definitivní verzi důvodové zprávy.32 Je zcela zřetelné, že důvodová zpráva od prvopočátku považuje povinný díl za omezení pořizovací volnosti zůstavitele, a to i v podobě, kdy nepominutelný dědic má pouhý obligační nárok na vyplacení povinného dílu v penězích a porušení práva na povinný díl nezpůsobuje neplatnost závěti.

 

Vyvstává tak určité dilema – je, nebo není povinný díl překážkou testovací svobody? Je tedy zůstavitel povinným dílem v podobě, v jaké je zakotven v ABGB či NOZ, omezen ve své pořizovací volnosti? Protože pokud ano, pak při materiálním výkladu § 1585 odst. 1 NOZ není čtvrtina pozůstalosti, na které vázne povinný díl, volná k pořízení podle zvlášť projevené zůstavitelovy vůle, a text důvodové zprávy k § 1585 NOZ je zcela namístě (nota bene pouze logicky navazuje na důvodovou zprávu k § 1492 NOZ a její starší verze). Tímto způsobem na sebe může narážet výše naznačený formální a materiální interpretační přístup.33

Stará i nová rakouská literatura má díky § 1253 ABGB v této otázce jasno. Na rozdíl od období první republiky však již moderní rakouská právní teorie není jednotná v názoru na způsob výpočtu čisté čtvrtiny – objevily se tři názory:34

1) čistá čtvrtina se vypočte z pozůstalostních aktiv (veškeré dluhy i povinné díly pak zatěžují výhradně smluvního dědice),

2) čistá čtvrtina se vypočte z čisté pozůstalosti bez odražení povinného dílu (potom za splnění povinného dílu odpovídá pouze smluvní dědic, za jiné dluhy však smluvní dědic i dědicové zákonní či testamentární),

3) čistá čtvrtina se vypočte z čisté pozůstalosti po odražení povinného dílu (potom odpovídají smluvní dědic, zákonní i testamentární dědici za dluhy i povinné díly poměrně podle výše hodnoty majetku, jaký z dědictví nabyli).

Právě ze třetí uvedené teorie vycházela stará literatura, na našem území zřejmě naposledy Rouček;35 zároveň uvedená teorie je i v nové rakouské literatuře pravděpodobně nejčastěji zastoupena – třeba s určitými drobnými obměnami.36 Naopak druhá teorie by odpovídala zatím se objevivším českým komentářům k NOZ, ačkoliv následek v podobě výhradní odpovědnosti smluvního dědice za dluhy i úhradu povinných dílů nebyl patrně v české literatuře dosud diskutován. Ve shodě s většinou rakouské právní teorie se však přikláním spíše ke třetí variantě výpočtu volné čtvrtiny, a to s ohledem na výše předestřená znění důvodové zprávy k NOZ a kontinuitu nové právní úpravy s vládním návrhem občanského zákoníku z roku 1937, kdy byl výpočet volné čtvrtiny prováděn právě podle třetí varianty. Prvorepubliková literatura se též shodovala v názoru, že stanovení volné čtvrtiny nemá vliv na právo nepominutelného dědice žádat uspokojení povinného dílu poměrně jak po dědici smluvním, tak po dědici závětním či zákonném. Čistá čtvrtina tedy neznamenala, že by za uspokojení povinného dílu odpovídal jenom smluvní dědic, nýbrž byla zjišťována pouze pro účely vymezení části pozůstalosti, o které musel mít zůstavitel volnost pořídit zvlášť.37

Třetí varianta má, podle mého náhledu, ještě jednu praktickou výhodu. Při dotčení volné čtvrtiny je dědická smlouva (patrně pouze v dotčené části)38 podle § 1591 NOZ neplatná.39 Pokud by však volná čtvrtina ve smyslu výše uvedené třetí varianty nesměla být omezena povinným dílem, vypočítala by se volná čtvrtina obdobně jako čistá čtvrtina v období účinnosti ABGB v Českolovensku – od pozůstalosti se odečtou dluhy a povinné díly nepominutelných dědiců a z takto zjištěného zbytku pozů­stalosti se vypočte hledaná čtvrtina. Uvedené lze osvětlit na zjednodušeném příkladu: ovdovělý zůstavitel má jediné (zletilé) dítě, které je nepominutelným dědicem, obvyklá cena aktiv pozůstalosti činí 1 200 000 Kč, obvyklá cena pasiv 200 000 Kč – čistá hodnota pozůstalosti je 1 000 000 Kč. Povinný díl nepominutelného dědice činí jednu čtvrtinu z čisté hodnoty pozůstalosti, tedy 250 000 Kč (pro jednoduchost pomineme možné zápočty na povinný díl).

Formální přístup dle druhé varianty:

Od aktiv se odečtou pasiva bez ohledu na povinný díl, výsledkem je 1 000 000 Kč. Volná čtvrtina tak činí 250 000 Kč. Zůstavitel může uzavřít dědickou smlouvu pouze o pozů­stalosti obvyklé hodnoty 750 000 Kč, aniž by dědická smlouva byla neplatná.

Materiální přístup dle třetí varianty:

Od aktiv se odečtou pasiva a povinný díl, výsledkem je 750 000 Kč. Volná čtvrtina tak činí 187 500 Kč. Zůstavitel může uzavřít dědickou smlouvu o pozůstalosti obvyklé hodnoty 825 500 Kč, aniž by dědická smlouva byla neplatná.40

Z uvedeného příkladu je patrné, že využití materiálního přístupu třetí varianty ve smyslu důvodové zprávy k NOZ a převažujícího výkladu ABGB může alespoň do určité míry a v některých případech eliminovat právní teorií kritizované41 následky § 1591 ve spojení s § 1585 NOZ, když uvedený přístup umožňuje zůstaviteli pořídit o větší části své pozů­stalosti dědickou smlouvou, aniž by se vystavoval riziku její neplatnosti.42 S ohledem na § 574 NOZ (na právní jednání je třeba hledět jako na platné než jako na neplatné) a důvodovou zprávou i odbornou literaturou proklamovaný větší respekt k vůli zůstavitele by materiální přístup k interpretaci § 1591 NOZ mohl lépe odpovídat smyslu a účelu právní úpravy.

Závěr

Odpověď na položenou otázku zůstává stále dosti nejasná. V příspěvku byly předloženy některé úvahy, které by snad mohly podpořit odlišný výklad § 1585 odst. 1 NOZ, než jaký pravděpodobně zastává poslední literatura. Autor si však nijak nečiní nárok na definitivní vyřešení problému a doufá, že toto zamyšlení bude přijato pouze jako skromný příspěvek do rozvíjející se diskuze o interpretaci nového dědického práva. Z hmatatelných podkladů k předestřenému problému totiž máme k dispozici pouze nejasný text zákona, který lze vykládat oběma způsoby, a důvodovou zprávu uvádějící – v návaznosti na současné pojetí povinného dílu – jasně a výslovně, že pořizovací volnost zůstavitele nesmí být omezena právem na povinný díl či jiným omezením. Jako výrazný inspirační zdroj může sloužit snad též stará rakouská a československá literatura.  n

 

 

 

 

 

 

1   Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

2   Patent vom 1ten Junius 1811. Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie. Justizgesetzsammlung, roč. 1811, č. 946, s. 275 an.

3   Zeiller, F. Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie. Dritter Band, Zweyte Abtheilung. Wien, Triest: Geistingers Verlagshandlung, 1813, s. 638. Čistá čtvrtina byla zavedena, dle kouzelných slovních obratů Zeillerova komentáře, kvůli tomu, že zůstavitel se mnohdy láskou ke svému manželu či lichotkami nechává strhnout k neuvážené štědrosti, které později často lituje.

  4
Krčmář, J. Právo občanské. V. Právo dědické. 3. doplněné vyd.Praha: Všehrd, 1937, s. 52.

5   Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 87–88. Podobně Bílek, P. in Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Praha:  C. H. Beck, 2015, s. 289.

6   Šešina, M. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Sv. IV. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 210–211. Též Bílek, P. in Fiala, R., Drápal, L. a kol. Op. cit. sub 5, s. 289–290.

7   Petr Bílek se ve svém výkladu ustanovení soustředil zejména na otázku, zdali je „volnou čtvrtinou pozůstalosti“ míněna čtvrtina stanovená z obvyklé ceny pozůstalosti či z čisté hodnoty pozůstalosti. Bílek, P. in Fiala, R., Drápal, L. a kol. Op. cit sub 5, s. 290.

8   Klein, Š. Dědická smlouva a darování pro případ smrti. Ad notam, 2013, č. 4, s. 15.

9   Dvořák, J. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Op. cit. sub 6, s. 210–211.

10 Holíková, L. Možnosti dispozice dědiců s dědickým právem.  Ad notam, 2015, č. 3, s. 20.

11 Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 650.

12 Na tuto skutečnost upozorňuje i Holub, M. O dědické smlouvě a rozvodu manželství – krátké zamyšlení nad návrhem úpravy dědického práva. Bulletin advokacie, 2004, č. 4, s. 60.

13 Erbrechts-Änderungsgesetz 2015, BGBl. I, Nr. 87, 30. 7. 2015.

14 Dědickou smlouvou nemůže se manžel docela vzdáti práva činiti poslední pořízení. Čistá čtvrtina, na které nesmí váznouti ani povinný díl někomu náležející, ani jiný dluh, zůstává podle zákona vždy vyhrazena k volnému poslednímu pořízení. Nepořídil-li zůstavitel o ní; přece nepřipadne smluvnímu dědici, třeba by byla slíbena celá pozůstalost, nýbrž zákonným dědicům.

15 Např. Krasnopolski, H., Kafka B. Österreichisches Erbrecht. München, Leipzig: Duncker u. Humblot, 1914, s. 163; Mayr, R. Lehrbuch des bürgerlichen Rechtes. Zweiter Band: 5. Buch, Erbrecht. Reichenberg: Gebrüder Stiepel Ges. m. b. H., 1923, s. 242 a 307; Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl pátý. Praha: V. Linhart, 1937, s. 565. Podobně provádí výpočet i převažující část modernější rakouské literatury, srov. Rummel, P. a kol. Kommentar zum allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 3. Aufl.  2. Bd., 1. Tl. Wien: Manz, 2002, s. 113.

16 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku 1937, sněmovní tisk č. 844 Poslanecké sněmovny ČSR,  s. 291. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. Dostupné online z: <http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/tisky/t0844_23.htm> [cit. 27. 11. 2015].

17 Pro výklad ustanovení srov. Krasnopolski, H., Kafka, B. Op. cit. sub 15, s. 209–210 a 218; Svoboda, E. Dědické právo. II. vyd. Praha: Vesmír, 1926, s. 69; Krčmář, J. Op. cit. sub 4, s. 130. Svoboda případně podotýká, že samo označení nepominutelný dědic není správné, když tento vůbec nemá dědický nárok, nýbrž jen obligační nárok na vyplacení podílu určeného zákonem. Emil Svoboda pak navrhuje pro upřesnění označení nepominutelný čekatel. Srov. tamtéž, s. 64–65. Jiří Svoboda a Ondřej Klička spatřují v institutu nepominutelného dědice spíše věřitele – zákonného odkazovníka. Svoboda, J., Klička, O. Op. cit. sub 5, s. 22. O tomtéž se zamýšlí i Schiffner, L. Die sogenannten gesetzlichen Vermächtnisse. Leipzig: Veit & Company, 1895,  s. 119–122.

18 V podstatě stejnou zásadu jako Emil Svoboda a Jiří Svoboda a Ondřej Klička (viz předchozí poznámka), že nepominutelný dědic není dědicem, uvádí i Šešina, M. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Op. cit. sub 6, s. 384.

19 Rozhodnutí bylo zařazeno do Vážného sbírky pod č. 11615: „Nárok zákonných dědiců na čtvrtinu pozůstalosti, jež musí zůstati volná podle § 1253 obč. zák., jest nárokem singulárním, představujícím peněžitý nárok obligační, který svou podstatou jest zvláštním zákonným odkazem.“

20 Návrh paragrafového znění a důvodové zprávy z roku 2003, § A541 a důvodová zpráva k § A531. Dostupné online z internetového archivu portálu www.juristic.cz: <https://web.archive.org/web/20030906032149/http://obcanskepravo.juristic.cz/85171/clanek>.

21 Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí. Praha: V. Linhart, 1936, s. 429.

22 Okrajem lze poukázat také na starou teoretickou diskuzi o povaze nepominutelného dědice: Stubenrauchův komentář uvádí, že ačkoliv nepominutelný dědic není dědicem ve formálním smyslu, přece zůstává dědicem ve smyslu materiálním; srov. Stubenrauch, M. Commentar zum österreichischen allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuche. 8. Aufl., Bd. I. Wien: Manz, 1902, s. 535. Oproti tomu Horaz Krasnopolski a Bruno Kafka i Robert Mayr takový názor odmítají, s tím, že se jedná o pouhou pohledávku nepominutelného dědice na vypořádání jeho povinného dílu; srov. Krasnopolski, H., Kafka, B. Op. cit. sub 15, s. 209; Mayr, R. Op. cit. sub 15, s. 302. Ludwig Schiffner k tomu poznamenává, že se jedná o složitou otázku a uvádí klady obou přístupů; srov. Schiffner, L. Op. cit. sub 17, s. 118. 

23 Zeiller, F. Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie. Zweyter Band, Zweyte Abtheilung. Wien, Triest: Geistingers Verlagshandlung, 1812, s. 765.

24 Mikeš, J., Muzikář, L. Dědické právo. 2. vyd. Praha: Linde, 2005. „Pořizovací volnosti by však – jak je tomu v jiných právních  řádech – nebylo na újmu, kdyby ochrana tzv. neopomenutelných dědiců záležela v jejich právu na výplatu povinného dílu od závětního dědice.“

25 Bezouška, P. Civilněprávní otázky testovací svobody. Právník, 2014, s. 822.

26 Tamtéž, s. 821.

27 Horák, P. Tzv. nepominutelný dědic v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2014, č. 11, s. 381 an. 

28 Zeiller, F. Op. cit. sub 23, s. 765. Tilsch, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Praha: Bursík a Kohout, 1905, s. 24–25. Tilsch uvádí, že se jedná o průlom principu testovací volnosti. Dále Stubenrauch, M. Op. cit. sub 22, s. 935, s. 934. Svoboda, E. Op. cit. sub 17, s. 60, uvádí v podobném duchu přímo u ustanovení o dědické smlouvě, že „... jest volnost smluvního ustanovení dědice omezena i ustanovením § 1253, že dědickou smlouvou nemůže zůstavitel vyčerpati celé své pozůstalosti, nýbrž musí mu zůstati volnou čtvrtina, ničím – ani nároky na díl povinný – nezatížená, o níž tedy může svobodně poříditi nehledě k obsahu smlouvy dědické“.

29 Znění původního § 1254 NOZ: Pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice, nedošlo-li k vydědění. Pokud tomu pořízení pro případ smrti odporuje, náleží nepominutelnému dědici povinný díl. Stejně, pouze s prohozenou vedlejší větou, i § A401 ve znění z roku 2003.

30 Důvodová zpráva z roku 2005, s. 483. Dostupné online z portálu Nový občanský zákoník, http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/OZ_verze_2005.pdf [cit. 21. 10. 2015].

31 Důvodová zpráva z roku 2005, s. 943. Dostupné online z portálu Nový občanský zákoník, http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/OZ_Duvodova_zprava_11042011.pdf [cit. 21. 10. 2015].

32 Eliáš, K. a kol. Op. cit. sub 11, s. 613.

33 V této otázce lze poznamenat ještě následující: povinné díly, stejně jako odkazy, řadí zákon mezi pasiva pozůstalosti (§ 173 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), a sice do skupiny dalších dluhů, které vznikly po smrti zůstavitele a hradí je dědici zůstavitele. Podle některých autorů má povinný díl povahu zákonného odkazu, jak bylo výše uvedeno. Přitom se ale odkazy do volné čtvrtiny nezapočítávají a nezapočítávaly se ani za účinnosti ABGB. Nicméně zde je nutné vzít v úvahu, že odkazy vznikají pouze z vůle zůstavitele, kdežto existenci práva nepominutelného dědice na povinný díl nemůže zůstavitel svou vůli ovlivnit – ledaže by nepominutelného dědice vydědil. Jistý dost podstatný rozdíl mezi odkazy a povinnými díly zde tedy, v souvislosti s probíraným tématem, je; odkaz ve své podstatě pořizovací vůli zůstavitele neomezuje, pokud právě na zůstavitelově vůli vznik odkazu závisí. I prvorepubliková literatura počítala povinné díly – stejně jako odkazy – mezi dluhy pozůstalosti (srov. Rouček, F., Sedláček, J.  Op. cit. sub 21, s. 62), a přesto se pro obojí ve vztahu k „čisté čtvrtině“ uplatňoval odlišný režim.

34 Pro přehled srov. Eccher, B. Bürgerliches Recht. Band VI: Erbrecht. Wien: Springer, 2010, s. 92.

35 Rouček, F. in Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Op. cit. sub 15, s. 565.

36 Welser, R., Koziol, H. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band II, Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht. 13. vyd. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2007, s. 523 a tam v poznámce citovaná literatura. Brauneder, W. in Schwimann, M. a kol. Praxiskommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch samt Nebengesätze. Band 4, 2. Halbband. Wien: Orac, 1988, s. 1025, vymezuje odpovědnost smluvních, závětních a zákonných dědiců poněkud odlišně.

37 Mayr, R. Op. cit sub 15, s. 242; Rouček, F., Sedláček, J. a kol.  Op cit. sub 15, s. 566.

38 Klein, Š. Op. cit. sub 8, s. 15; Šešina, M. in  Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Op. cit. sub 6, s. 652, jako by říkal, že jen v dotčené části; Šešina uvádí, že „není-li respektován § 1585 odst. 1, a smlouva je tedy uzavřena ohledně celé pozůstalosti, je zastáván názor, že ohledně zbývající čtvrtiny může mít taková smlouva platnost závěti, má-li jinak všechny náležitosti závěti.“ Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Op. cit. sub 15, s. 566, uvádějí, že neplatná bude pouze ohledně dotčené části a že tato část připadne zákonným dědicům, nikoli však aby se tato část vykládala jako závěť ve prospěch smluvního dědice. Podobný názor zastává i Svoboda, E. Op. cit. sub 17, s. 60. Dvořák, J. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Op. cit. sub 6, s. 211 a 218, na jedné straně uvádí, že jestliže bylo v rozporu s ustanovením zákona dědickou smlouvou pořízeno o celé pozůstalosti, je potud smlouva neplatná, a názory dovozující bez dalšího konverzi dědické smlouvy v části překračující tři čtvrtiny pozůstalosti v závěť byly odmítnuty již za účinnosti ABGB, na druhé straně pak uvádí, že bude ze zákona konvertována v závěť ta část dědické smlouvy, porušující § 1584 a § 1585 odst. 2 NOZ, pokud bude vyjadřovat jednoznačnou vůli zůstavitele určit konkrétní osobu za dědice. Mezi uváděnými autory tak nepanuje shoda v otázce, zda lze konvertovat v závěť tu část dědické smlouvy, která porušuje ustanovení o volné čtvrtině.

39 U neplatnosti z důvodu porušení § 1585 uvádí opatrně Bílek, P. in Fiala, R., Drápal, L. a kol. Op. cit. sub 5, s. 303, že se lze přiklonit spíše k názoru, že půjde o neplatnost relativní. Podobně Šešina, M. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.  Op. cit. sub 6, s. 652, s odkazem na Dvořák in tamtéž,  s. 218 – Dvořák zastává názor, že půjde o neplatnost relativní, s ohledem na celkovou koncepci zákona v posuzování platnosti a neplatnosti právních jednání.

40 K výpočtu srov. také Welser, R., Koziol, H. Op. cit. sub 36,  s. 524; nebo Mayr, R. Op. cit. sub 15, s. 242. Mayr uvádí, že čistá čtvrtina ve smyslu § 1253 ABGB dosáhne svým rozsahem čtvrtiny čisté pozůstalosti pouze v případě, že nebudou žádní nepominutelní dědicové. Pokud se objeví nepominutelný dědic – potomek, který uplatní své právo na povinný díl, bude již čistá čtvrtina představována pouze jednou osminou čisté pozůstalosti (za účinnosti ABGB odpovídala výše povinného dílu potomků polovině jejich zákonného podílu).

41 Bílek, P. in Fiala, R., Drápal, L. a kol. Op. cit. sub 5, s. 289.

42 Byť si autor uvědomuje, že v důsledku toho zůstavitel bude balancovat mezi úskalími, která tvoří povinný díl a další zbývající  „závady“ na pozůstalosti, aby si učinil představu o peněžitém vyjádření volné čtvrtiny pozůstalosti. Pro zůstavitele bude obtížné odhadnout výši hodnoty povinného dílu konkrétního nepominutelného dědice, který může být zkracován prostřednictvím kolace o majetek, poskytnutý zůstavitelem nepominutelnému dědici i před mnoha lety, natož potom odečítat ještě další dluhy. Lze očekávat, že z opatrnosti bude zůstavitel uzavírat dědickou smlouvu raději o mnohem menší části pozůstalosti, než o které by mohl. Z důvodu obtížné odhadnutelnosti výše různých dílů pozůstalosti je také pravděpodobné, že určité „zbytkové“ části pozůstalosti zůstanou pořízeními zůstavitele nedotčeny a bude u nich nastupovat intestátní dědická posloupnost. Komplikace při dědickém řízení nastane i v případě nesprávného odhadnutí volné čtvrtiny pozůstalosti, neboť následkem porušení § 1585 odst. 1 NOZ o volné čtvrtině bude částečná neplatnost dědické smlouvy. Ponechává se stranou otázka, ke kterému okamžiku má být velikost volné čtvrtiny posuzována – viz shora.

Zpět